obrněný automobil Kfz 13, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Počátkem třicátých let byl na přání Reichswehru zahájen vývoj lehkého obrněného automobilu s kulometnou výzbrojí pro podporu pěchoty a plnění průzkumných úkolů. Z důvodu finanční úspory měl být nový stroj co nejjednodušší a v měl využívat co nejvíce konstrukčních prvků, již zavedených v běžné automobilové výrobě.

Na vývoji stroje spolupracovalo hned několik firem. Vůz byl založen na podvozku komerčního osobního automobilu Adler Standard 6 firmy Adlerwerke z Frankfurtu. Podvozek měl čtyři jednoduchá kola s náhonem na zadní nápravu. Kola byla odpružena pomocí listových pružin. Pohonnou jednotkou byl šestiválcový motor Adler Standard 2,9 l o výkonu 60 koní při 3200 otáčkách za minutu. Převodovka umožňovala řazení čtyř stupňů pro jízdu vpřed a jednoho pro couvání. Podle některých pramenů byl podvozek pro nový účel upraven - bylo posíleno odpružení kol, systém chlazení motoru apod.

Na automobilový podvozek byla instalována nová pancéřovaná kabina pro posádku. Kapota motoru byla zřejmě převzata z civilního osobáku beze změn, pouze byla instalována nová pancéřovaná čelní maska. Teprve u pozdějších vozidel došlo k jistým úpravám motorové kapoty - jak je vidět z fotografií došlo minimálně k náhradě původního žebrování v bočních stěnách plnými otevíratelnými deskami. Zmíněná nová maska vozu byla hranatá a většinu její plochy tvořily kovové žaluzie, které umožňovaly proudění vzduchu k pohonné jednotce. V dolní části byl v masce kruhový uzavíratelný otvor pro zasunutí startovací kliky.

krásný pohled do interiéru Kfz 13, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Po stranách motorového prostoru byly velké automobilové blatníky předních kol a na nich klasické reflektory. Tyto prvky (nemluvě o znaku na víčku chladiče) dodávali stroji spíše podobu běžného silničního automobilu něž bojového vozidla.

Dodavatelem pancéřových kabin byla firma Deutsche Edelstahlwerke z Hannoveru. Její řešení bylo velmi jednoduché. Tvořily ji rovné svařené ocelové plechy o síle 8 mm. Kabina měla šestiboký půdorys. Od motorové části se její stěny nejprve rozbíhaly do stran. Pak následovala nejširší část a opět zúžení směrem k zádi. V levé části čelní stěny kabiny byl podlouhlý průzor řidiče. Při pohybu v nebezpečné oblasti se průzor uzavíral krytem opatřeným pozorovací štěrbinou. Další velký průzor byl v zadní stěně. Díky sklonu přední masky a čelní stěny kabiny byl vůz zepředu odolný vůči střelbě protitankovou municí ráže 7,92 mm. Z boků a zezadu již pancíř stačil pouze na zastavení běžné puškové munice.

Strop kabiny zůstal zcela otevřený. Díky celkovému tvaru kabiny si prý automobil mezi posádkami vysloužil přezdívku "badewanne", tedy vana.

Uvnitř kabiny měli svá stanoviště jediní dva členové posádky. Řidič, kteří zároveň plnil roli velitele, seděl vpředu vlevo a ovládal vůz pomocí klasického volantu. V zadní části kabiny byl na podlaze připevněný otočný podstavec pro kulomet MG 13 ráže 7,92 mm. Podstavec umožňoval plné otáčení zbraně o 360 stupňů. Maximální pozitivní vertikální náměr pak činil 65 stupňů. U převážné většiny vozů byl kulomet opatřen menším jednoduchým štítem, který chránil střelce. Později byl u něktrých vůzidel instalován modernější kulomet typu MG 34 shodné ráže. Zásoba munice na palubě čítala 1000 kusů. Kabina měla podlahu z vroubkovaného plechu, který zabraňoval uklouznutí střelce při obsluze kulometu.

obrněný automobil Kfz 13, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

K nástupu a výstupu obou vojáků na palubě sloužily velké dvěře v bocích kabiny. Dvěře zabíraly prakticky celou nejširší část bočních stěn a otevíraly se stějně jako u klasického automobilu směrem k přídi. Zezadu byly na zužujících se bočních stěnách kabiny zavěšeny bedny na uložení různého materiálu. Prakticky celou plochu rovné zadní stěny kabiny pak zabíralo uložené náhradní kolo. Pod rezervním kolem byla namísto zadního nárazníku umístěna další velká bedna zřejmě na uložení nářadí.

Hmotnost vozu činila cca 2,2 tuny. Na silnici dokázal automobil vyvinout maximální rychlost okolo 60 km/h (podle jiných zdrojů to bylo až 70 km/h). Zásoba 70 litrů benzínu umožňovala dojezd okolo 250 km. Plný oficiální název vozidla zněl Maschinengewehrkraftwagen, tedy doslova kulometný vůz. Kódové označení pak bylo Kfz 13. Sériová produkce byla zahájena koncem roku 1932 a pokračovala do roku 1934. Výrobu zajišťovala firma Daimler-Benz. Celkem jich bylo vyrobeno 147 exemplářů.

Podle mnoha zdrojů bylo 14 exemplářů Kfz 13 postaveno na podvozku jiného civilního osobního vozu, a sice Mercedes-Benz 10/50 PS typ Stuttgart 260. Vzhledem k velmi podobným rozměrům podvozku je to teoreticky možné. Jediným prvkem, podle kterého by se snad dalo tyto vozy na fotografiích odlišit jsou kola. Nenašel jsem však jedinou fotografii, která by měla kola odpovídající provedení vozu Stuttgart 260 (tedy ve verzi s plechovými disky vyráběné po roce 1933). To však nelze považovat za důkaz nepravdivosti výše uvedeného tvrzení.

obrněný radiovůz Kfz 14, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Co je však z fotografií zcela evidentní, je použití dvou různých provedení kol v průběhu výroby. U prvních sériových vozů byla kola převzata spolu s podvozkem z civilního osobáku Adler Standard 6 a měla ploché plechové disky. Později však byla nahrazena koly z terénního automobilu Adler 12 N-3G vyráběného od roku 1933. Tato kola měla disky s vypouklým středem.

Souběžně s klasickým Kfz 13 byla vyráběna také jeho upravená verze s názvem Funkkraftwagen a označením KfZ 14. Jak již samotný název napovídá, šlo o obrněný radiovůz. Této varianty stroje bylo postaveno celkem 40 kusů.

Kfz 14 nebyl vyzbrojen protože lafeta kulometu musela uvolnit místo pro radiostanici Fu 9 (a snad i pro třetího člena posádky). Spolu s ní byla instalována také velká rámová anténa upevněná na čtyřech nosnících nad bojovým prostorem. Nosníky byly opatřeny klouby, díky kterým bylo možno anténu sklopit. Podle některých pramenů vzrostl počet vojáků na palubě u Kfz 14 na tři - řidič, velitel a radista. Vzhledem k absenci kulometu měla posádka k dispozici pouze své osobní zbraně.

dva Kfz 13 a Kfz14, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Kfz 13 a Kfz 14 nebyly v žádném případě plnohodnotnými bojovými prostředky. Jinak by je Němci ani nemohli legálně postavit, protože stále platila omezení vyplývající z Versailleské smlouvy. I tak je vcelku s podivem, že výrobu vozu nikdo nezakázal. Počátkem třicátých let již zřejmě dohled na dodržováním Versaillského diktátu nebyl tak přísný jako dříve. Navíc kulomet nebyl pevně zabudován do těla vozu, ale vlastně "jen" zavěšen na držáku v kabině, takže s přimhouřenýma očima mohl být stroj prezentován jako neozbrojený automobil pro přepravu pěchoty.

Ani sami Němci nepočítali se skutečným bojovým nasazením Kfz 13. Jejich hlavní rolí měl být výcvik posádek pro budoucí pokročilejší obrněné automobily. Přesto byly tyto stroje nakonec v letech 1939 a 1940 bojově nasazeny proti Polsku a Francii protože modernější technika prostě nebyla k dispozici v potřebných počtech.

Podle očekávání nepředvedly stroje žádné oslnivé bojové výkony. Konstrukce vozu a pohon pouze na jednu nápravu znamenal značné omezení pro jeho pohyb v terénu a úroveň pasivní ochrany posádky byla rovněž velmi nízká. Proto byla, hned jak to bylo možné, tato vozidla od bojových jednotek stažena a nahrazena pokročilejšími stroji SdKfz 221. Poslední kusy se udržely ve službě snad ještě do roku 1941.

TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

- 44 autentických fotografií v GALERII

DOPORUČUJEME:

Přečtěte si úplně nový článek o manuálu pro posádky polopásových obrněných transportérů!

Další aktualizace naleznete v sekci NOVINKY!

 

 

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje