SdKfz 247 Ausf. A, zdroj: militarymodels.co.nz se souhlasem provozovatele, upraveno

V roce 1936 zpracoval německý zbrojní úřad (Waffenamt), na základě požadavků vyšších velitelů, specifikace nového obrněného štábního automobilu. Nešlo tedy o bojový stroj, nýbrž o velitelské vozidlo, které mělo umožnit vyšším důstojníkům bezpečný pohyb v blízkosti fronty. Výsledkem byl obrněný automobil, který získal označení SdKfz 247. Nakonec vznikly dvě dosti odlišné varianty vozu označované jako Ausf. A a Ausf. B.

Výrobu první varianty zahájila již v roce 1937 firma Daimler Benz (někdy bývá jako výrobce udáván Krupp). Podvozek i s pohonnou jednotkou byl, z důvodu úspory času a nákladů na vývoj, převzat z řadového nákladního automobilu Krupp L2H 143 známého též pod jménem Protze. Na podvozek byla instalována nástavba z rovných ocelových plechů svařených navzájem pod různě ostrými úhly.

Stroj spočíval na třech nápravách se šesti jednoduchými koly obutými do klasických pneumatik. Přední kola byla řiditelná a odpružená pomocí listových per. Kola obou zadních náprav byla hnaná a odpružená na každé straně jednou společnou vinutou pružinou uloženou horizontálně. Pohon zajišťoval vzduchem chlazený benzínový čtyřválec Krupp M304 o obsahu 3308 kubických centimetrů a maximálním výkonu 60 koní při 2500 otáčkách za minutu. Převodovka typu ZahnradFabrik-Aphon Gb35bL umožňovala řazení čtyř stupňů pro jízdu vpřed a jednoho reverzního. Zásoba 110 litrů benzínu stačila na ujetí cca 350 km po silnici a okolo 220 km v terénu.

Provedení pancéřové kabiny bylo zcela v duchu soudobých německých konstrukcí obrněných automobilů. Trup se od podvozku směrem vzhůru nejprve rozšiřoval a potom směrem ke stropu zase zužoval. Díky tomuto řešení nebyly ani na bocích trupu žádné svislé stěny, na které by mohly nepřátelské střely dopadat kolmo, ale vždy jen pod nějakým úhlem, což zvyšovalo odolnost pancíře. Síla pancéřování byla pravděpodobně 6 mm na dně trupu a 8 mm na všech ostatních stěnách.

SdKfz 247 Ausf. A, všimněte si otevřeného horního dílu nástupních dvěří v pravé stěně, zdroj: kfzderwehrmacht.de se souhlasem provozovatele, upraveno

Protažená přední partie trupu ukrývala motor a převodovku. V samotném nose trupu, v jeho horní i dolní desce, byly otvory pro proudění chladícího vzduchu (dolní část nosu nebývá na fotografiích vůbec vidět kvůli desce s poznávacím číslem vozu). Přívody vzduchu byly zamřížovány vodorovnými nepohyblivými žaluziemi. Po stranách nosu trupu, ještě před blatníky předních kol, byly upevněny světlomety. Mimo to byl ještě u některých strojů instalován zatemňovací reflektor typu Notek a to na blatníku levého předního kola.

Na fotografiích jsou jasně vidět dva panty na hraně mřížované čelní stěny trupu a horní kapoty motoru. Z toho se dá usuzovat, že celý horní díl čelní stěny bylo možné otevřít a získat tak přístup do špice motorového prostoru. Další servisní otvory pro přístup k pohonné jednotce byly v obou bočních i v horní desce motorové kapoty. Prostor za předními blatníky byl využit na levé straně vozu k uložení náhradního kola, napravo pak byla upevněna dřevěná bedna s nejrůznějším materiálem a rovněž hasící přístroj. Dvojice zadních kol měla na každé straně jeden společný blatník, na který se navíc také ukládala bedýnka na nářadí a jiný materiál. V zadní části byla ještě na levém boku kabiny zavěšena lopata a krumpáč.

Za motorovým prostorem začínala kabina posádky. V její čelní stěně byly dva štěrbinové průzory pro řidiče a velitele vozu. Oba byly umístěny na jedné odklopné desce, kterou bylo možno zvednout nahoru a získat tak mnohem lepší výhled. Při pobytu v bojové oblasti však zůstávala tato deska uzavřená a vojáci využívali pouze štěrbinové průzory. Další pozorovací otvory měli velitel a řidič v bočních stěnách svých stanovišť. U velitele sedícího vpravo byl jeden, u řidiče nalevo dokonce dva vedle sebe. I tyto průzory byly opatřené uzavíratelným krytem se štěrbinou pro pobyt v nebezpečných oblastech.

záď SdKfz 247 Ausf. A, všimněte si velkých nástupních dvěří a stupínku pod nimi, zdroj: kfzderwehrmacht.de se souhlasem provozovatele, upraveno

Jak je již z výše uvedeného patrné, řidič a velitel měli sedadla vedle sebe v přední části kabiny, řidič vlevo a velitel vpravo. Tito dva muži tvořili stálou posádku vozidla. Za opěradly jejich sedaček začínala nejširší část kabiny. Ta sloužila jako hlavní pracovní prostor velitelů na palubě. Uprostřed této části kabiny byl instalován stojan pro uchycení binokulárního dělosřeleckého periskopu, kterým mohli důstojníci pozorovat dění na bojišti. V obou bočních stěnách zde byly nástupní a výstupní dveře.

Vzhledem k účelu vozu se předpokládalo, že do něj budou nasedat a vysedat nejen mladí hbití vojáci, ale také starší páni důstojnící. Dveře proto musely umožňovat pohodlné nasednutí a vysednutí a musely tedy být poměrně velké. Vzhledem k zalomení bočních stěn trupu (dolní polovina trupu se zužovala směrem dolů, horní zase směrem nahoru jako u rakve) to však nebylo tak snadné a dveře musely být řešeny jako dvoudílné. Menší horní díl tvořil vlastně kompletní obdélníkový výřez z vrchní části boční stěny. Spodní díl dvěří pak zasahoval hluboko do dolní části boční stěny a kopíroval blatník zadních kol. Každý díl dvěří měl zevnitř vlastní kliku a šel otevřít samostatně. Oba se otevíraly směrem k přídi vozu, otevřený však mířil jeden z nich vzhůru a druhý dolů. Aby bylo nasedání pánů důstojníků ještě snadnější bylo na horní desce kabiny vedle každých dvěří navařené madlo.

Za zmíněným pracovním prostorem uvnitř kabiny byla velká polstrovaná lavice pro dva muže. V bočních stěnách nad touto lavicí byl na každé straně jeden pozorovací otvor, uzavíratelný krytem se štěrbinou. Zmíněná lavice zakončovala nejširší část vozu a za ní se kabina i celý trup začínaly směrem k zádi vozidla opět zužovat. V této části kabiny bylo stanoviště pro poslední dva muže na palubě. Pro ně zde byly buďto dvě sedačky nebo další dvoumístná lavice. Každopádně bylo jejich sezení otočeno proti směru jízdy takže jejich opěradla navazovala na opěradlo lavice v hlavním prostoru kabiny.

SdKfz 247 Ausf. A, zdroj: militarymodels.co.nz se souhlasem provozovatele, upraveno

K nástupu a výstupu posledních dvou členů posádky sloužily rozměrné dvoukřídlé dveře v zadní stěně trupu. Výhled jim zajišťovala dvojice uzavíratelných průzorů, po jednom v každém křídle zadních dvěří. Křídla dvěří vlastně tvořila horní hranu zadní stěny kabiny. Po jejich otevření tedy vznik skutečný volný průchod zadní stěnou a ne pouze průlez, ve kterém by se člověk musel sehnout. Cílem bylo samozřejmě opět pohodlí nasedajících a vysedajících důstojníků. Ze stejného důvodu byl také pod zadními dveřmi instalován sklopný stupínek.

Jak je již z textu výše jasné, mohl SdKfz 247 Ausf. A pojmout až šest mužů. Vzhledem ke svému účelu neměl obrněnec žádnou integrální výzbroj. Jedinými zbraněmi posádky tak byly osobní pistole a jeden samopal MP 38 uložený v kabině i se zásobou munice. Strop kabiny zůstal otevřený takže v případě akutního nebezpečí mohli vojáci kabinu opustit skokem přes přes její boky. Při nepřízni počasí se přes kabinu přetahovala impregnovaná celta.

Plný oficiální název této varianty štábního obrněného automobilu zněl "schwerer geländegängiger gepanzerter Personenkraftwagen (6 Rad), tedy doslova těžký terénní obrněný osobní vůz (šestikolový). Někdy se však za tímto, už tak dost dlouhým názvem, ještě uvádělo "mit Fahrgestell des l. gl. Lkw", tedy něco jako "na podvozku lehkého terénního nákladního automobilu".

SdKfz 247 Ausf.B, všimněte si otevřeného průlezu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

SdKfz 247 první verze vážil 5,2 tuny a jeho maximální rychlost na silnici se pohybovala okolo 70 km/h. Výroba tohoto obrněného automobilu probíhala pouze na přelomu let 1937 a 1938 a celkem jich bylo postaveno jen okolo deseti exemplářů. Zajímavé je, že se literatura prakticky vůbec nezmiňuje o nějakém radiovybavení tohoto vozu a ani na fotografiích nejsou vidět antény. Pokud SdKfz 247 skutečně nedisponoval radiostanicí byl to dost podstatný nedostatek vzhledem k roli, kterou měl plnit.

Po verzi A následovala výroba novější varianty s označením Ausf. B. Rozdíl mezi oběma verzemi byl značný. Ausf. B byla založena na čtyřkolovém podvozku firmy Horch, který měl každé kolo zavěšeno individuálně a odpruženo pomocí vinuté pružiny. Všechna čtyři kola byla hnaná. Pokud jde o přesný typ použitého podvozku, panují v pramenech jisté rozpory. Horch vyvinul a vyráběl dva typy tzv. univerzálních podvozků. Einheitsfahrgestell I (známý též jako Horch 801) byl podvozek s motorem umístěným vzadu, určený od počátku právě pro stavbu obrněných vozidel. Na tomto podvozku byl například postaven obrněný automobil SdKfz 221. Einheitsfahrgestell II, s motorem vpředu, byl naproti tomu zamýšlen spíše pro stavbu terénních osobních a nákladních vozů. Podle některých zdrojů bylo pro stavbu SdKfz 247 Ausf. B použito šasí Einheitsfahrgestell I, u kterého ovšem musel být motor přesunut do přední části. Často však lze narazit také na jinou verzi historie, podle které byl SdKfz 247 Ausf. B postaven na podvozku Einheitsfahrgestell II a stal se jediným na něm založeným obrněným automobilem.

Podobné rozpory panují také ohledně pohonné jednotky a roku zavedení do výroby. Někdy bývá jako pohonná jednotka uváděn osmiválec Horch V8 o objemu 3,5 litru a výkonu 75 koňských sil, jindy silnější agregát Horch 3,8 litru s výkonem 81 koní nebo dokonce jeho pozdější verze s výkonem 90 koní. Jako rok zahájení produkce pak bývá někdy uváděn rok 1938 a jindy až rok 1941.

SdKfz 247 Ausf. B, všimněte si kulometu MG 34, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Start výroby a pohonnou jednotku je asi nutno zvažovat společně. Pokud byl vůz vyráběn již od roku 1938 mohl být klidně osazen ještě 3,5 litrovým motorem. Později by však byl ve výrobě zřejmě nahrazen silnějším agregátem, stejně jako k tomu došlo u jiných vozidel. Jestliže však byla výroba SdKfz 247 Ausf. B započata až roku 1941, pak by již byl pravděpodobně vybaven poslední verzí motoru Horch o obsahu 3,8 litru a výkonu 90 koní. Zahájení produkce již roku 1938 by dávalo smysl z pohledu přímé návaznosti na ukončení výroby verze Ausf. A. Na druhou stanu je fakt, že literatura prakticky nezmiňuje bojové nasazení SdKfz 247 verze B před rokem 1941, například v Polsku nebo Francii.

Ať už byl použit podvozek Einheitsfahrgestell I nebo II, musel každopádně spolu s ním přijít také nový trup. Ten byl opět spojený jakoby z horní a dolní poloviny, jejichž stěny jsou sešikmeny opačným směrem. Čelo trupu mělo netradičně vysoko sahající spodní desku. Přechod mezi ní a kapotou motoru tvořil jen poměrně úzký pruh zamřížovaného sání vzduchu pro motor. Na bocích motorového prostoru pak byly výdechy chladícího vzduchu, ukryté ovšem pod vystouplým pancířem. Servisní přístup k motoru umožňoval velký otvor v kapotě uzavíraný zřejmě více-dílným krytem. Na předních blatnících bylo umístěno po jednom klasickém reflektoru a na levém byl navíc ještě jeden zatemňovací reflektor Notek. Dále zde byla zpětná zrcádka pro couvání.

Za motorovým prostorem byla kabina posádky. V její čelní stěně byly dva samostatné uzavíratelné pozorovací otvory. V krytu každého z nich byl potom ještě štěrbinový průzor využívaný v bojových oblastech. Za čelní stěnou měli svá stanoviště velitel a řidič vozu. Řidič seděl tradičně na levé straně a velitel na pravé. Výhled do stran zajišťovaly průzory v bočních stěnách, které byly opět uzavíratelné krytem se štěrbinou. Přední část kabiny, nad sedadly obou zmíněných mužů, byla zastřešená. Zbytek kabiny však zůstal shora otevřený a při nepříznivém počasí se přes něj přetahovala nepromokavá plachta. V této části byl prostor pro další čtyři muže. Na bočních stěnách kabiny byly celkem čtyři pozorovací průzory, po dvou na každé straně vozu. Jaké bylo rozmístění sedaček v zadní části kabiny není jasné.

SdKfz 247 Ausf.B, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

K nástupu a výstupu sloužily posádce dva průlezy v bočních stěnách. Ty byly umístěny po jednom na každé straně v dolní části boční stěny. Nalevo to byl průlez lichoběžníkového tvaru umístěný hned za předním blatníkem a opatřený jednodílným krytem otevíraným směrem k zádi vozidla. Napravo byl průlez čtvercový, umístěný blíže zadnímu kolu. Pravý průlez měl dvoukřídlá dvířka. U této verze štábního vozu se tedy jednalo o klasické průlezy a nikoliv o dveře jaké byly u verze Ausf. A. Důstojníci tedy museli při nástupu "sehnout hřbet". Samozřejmě i zde byla, díky částečně otevřené kabině, možnost rychlého opuštění vozu skokem přes horní hranu pancíře.

Na dolní části bočních stěn bylo mimo průlezů ještě místo pro zavěšení schránek na nářadí a materiál. Někdy se dokonce věšely i přímo na dvířka průlezů. Na horní části boků byl pak prostor pro upevnění lopaty nebo krumpáče a rovněž zde byly úchyty antény nebo antén pro radiostanici. Na zadní stěně trupu pak bylo zavěšeno rezervní kolo. Síla pancíře byla 5 mm na dně trupu, 6 mm na částečném stropu kabiny a 8 mm na všech ostatních stěnách.

Výfuk spalin od motoru byl veden po pravém předním blatníku a ústil u spodku trupu. Převodovka Horsch Einheits umožňovala řazení pěti rychlostních stupňů pro jízdu vpřed a jednoho pro couvání. SdKfz 247 verze B měl silnější motor než verze A (ať už byl o výkonu 75, 81 nebo 90 koní) a byl dokonce i lehčí (4,46 tuny), není tedy divu, že dokázal vyvinout vyšší maximální rychlost. Konkrétně to bylo až 80 km/h, samozřejmě při jízdě po silnici. 120 litrů benzínu v nádrži stačilo na ujetí cca 400 km po silnici a 270 km v terénu.

SdKfz 247 Ausf.B, zdroj: warwheels.net se souhlasem provozovatele, upraveno

Ani tato verze SdKfz 247 neměla žádnou zabudovanou výzbroj. Fotografie však jednoznačně ukazují, že některé vozy byly opatřeny závěsem pro kulomet MG 34, umístěným na stropě v přední části kabiny.

Počet členů posádky zůstal stejný jako u první verze, tedy až šest mužů. SdKfz 247 verze B byl vybaven radiostanicí. Pokud jde o produkční období verze Ausf. B, bylo již zmíněno, že lze narazit na dva různé údaje. Podle jednoho byl tento vůz vyráběn mezi lety 1938 a 1942. Podle druhého pouze mezi červencem 1941 a lednem 1942. Zanedbatelný počet postavených exemplářů hovoří spíše pro kratší období výroby. Celkem jich vzniklo pouze 58.

Zhruba od poloviny války byly tyto štábní vozy postupně stahovány z aktivní služby a nahrazovány modernějšími vozidly založenými na polopásových obrněných transportérech, které si dokázaly mnohem lépe poradit s náročným terénem zejména na východní frontě.

VZNIK AUTOMOBILU

POPIS KONSTRUKCE

SdKfz 247 Ausf. B

 

 

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje