|
Balthasar Woll sbíral vítězné vavříny nejprve jako střelec v posádce legendárního Michaela Wittmanna a později i jako velitel vlastního tanku Tiger, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Termín „eso“ byl v oblasti vojenství poprvé použit Francouzi za první světové války, a tím, kdo si jej vysloužil, byl pilot Adolphe Pégoud. Šlo tedy samozřejmě o titul letecké eso, francouzsky as de l'aviation, a protože se nejspíš zalíbil, začali jej Francouzi používat k uctění pilotů, kteří dosáhli pěti a více sestřelů nepřátelských letadel. Nešlo samozřejmě o žádnou hodnost, ani vyznamenání, ale o pouhý symbolický oslavný titul, který měl hlavně propagandistický význam. Titul „hrdina“ byl zřejmě již okoukaný a málo úderný, a tak bylo třeba vymyslet něco nového, co vyvolá v lidech unavených válkou potřebné nadšení. Zavedení pojmu eso právě v souvislosti s úspěšnými piloty dávalo po všech stránkách dobrý smysl. Bojové nasazení letadel bylo novinkou první světové války, letadla byla symbolem moderních technologií a jejich piloti byli v podstatě automaticky hrdinové (rytíři nebes). Na rozdíl od bezejmenných pěšáků plazících se nekonečným bahnem byl pilot stíhačky něco jako sólový hráč, konkrétní člověk často vysoké hodnosti a urozeného původu. Zatímco na zemi se odehrávaly masové bitvy tisíců pěšáků a ve vřavě pušek, kulometů a děl nebylo vůbec zřejmé kdo zabil kolik nepřátel, na nebi probíhaly souboje jeden na jednoho, jejichž účastníci často dokonce znali jméno svého protivníka. Pro stíhače bylo snadné spočítat, kolik nepřátel poslal k zemi a jak úspěšný tedy je a zda si zaslouží titul letecké eso a s tím spojený obdiv. Není proto divu, že v oblasti letectva se používání tohoto titulu brzy rozšířilo i do dalších zemí včetně USA. Zato v Německu se toto označení podle všeho příliš neujalo. Mimo letectvo se však termín eso nerozšířil ani v jiných armádách, a když, tak spíše okrajově. A to platilo i pro druhou světovou válku. Označení eso se opět používalo zejména pro letce a zejména mimo Německo. Je to zajímavé, protože Němci si, jak známo, obecně hodně zakládali na propagandě a v pozdních fázích války skutečně potřebovali své hrdiny v očích unavené veřejnosti řádně zviditelňovat. Používali ale prostě jiná označení. Pojem německé tankové eso je tedy nejspíš až poválečný konstrukt.
s jeho 66 zničenými tanky nepřítele se mezi "esa" zcela jistě počítal i SS Untersturmführer Karl Brommann, zde stojící uprostřed svých kamarádů před tankem Tiger II, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Přiřknout někomu titul eso není jen tak. Musí jít o jednotlivce, jehož bojové úspěchy lze dost spolehlivě změřit. Těžko můžete asi spočítat kolik nepřátel zabil pilot bombardéru, nebo dělostřelec, kteří likvidují cíle, jež ani nevidí. Jako hrdinové (a potenciálně esa) tak byli označováni například kapitáni německých ponorek, nebo snajpři, u nichž se dalo bojové skóre poměrně dobře spočítat. A pak zde samozřejmě byli tankisté. Zdálo by se, že i u nich šlo snadno určit, kolik nepřátel zlikvidovali, ale nebyla to tak docela pravda. Pokud šlo o menší šarvátku, nebo dokonce přepad nepřítele ze zálohy na malou vzdálenost, pak se nejspíš dalo udržet určitý přehled o tom, kdo koho zasáhl. Ve velké bitvě, do které vstupovalo dělostřelectvo a letectvo už to však tak snadné nebylo. Tankový duel jeden na jednoho to byla spíše romantická představa než realita. V květnu 1950 vznikla v britské armádě analýza, která zkoumala příčiny bojového poškození či zničení 3710 britských tanků v bojích druhé světové války. Podkladem byla dobová hlášení téměř stovky různých tankových jednotek bojujících v severní Africe, v Itálii a v západní Evropě. Analýza ukázala, že pouze 25,3% z těchto tanků bylo poškozeno či zničeno palbou nepřátelských tanků. Dalších 13,5% ztrát připadalo na palbu nepřátelských samohybných děl, tedy včetně stíhačů tanků a útočných děl. Na prvním místě žebříčku však stála palba klasických vlečených protitankových kanonů s podílem 29,8%, a podstatný kus si pro sebe ukrajovaly také protitankové miny s podílem 22,3%. Dalších 6,1% připadalo na ruční protitankové zbraně pěchoty (Panzerfausty a Panzerschrecky) a poslední 3% britských tanků byla zničena jiným neuvedeným způsobem. Pojďme ale od Britů zpět k Němcům. Pokud jde o celkovou statistiku kolik nepřátelských obrněnců se podařilo v boji zničit, vycházeli Němci z hlášení vlastních bojových jednotek. Taková hlášení samozřejmě nepřicházela jen od tankistů, ale od všech druhů vojska, nás nicméně budou v dalším textu zajímat vítězství, která si nárokovali němečtí tankisté. Pravdivost dat získaných od samotných vojáků byla ohrožena hned několika faktory. Bylo zde riziko cíleného zveličování vlastních úspěchů ze strany tankových posádek, dále hrozily nechtěné duplicity, to když například na stejný cíl pálily nezávisle na sobě dva německé tanky a posádky obou si myslely, že právě jejich zásah byl ten úspěšný. A konečně zde byl fakt, že posádky hlásily i nepřátelské tanky, které nebyly palbou zničeny, ale pouze dočasně vyřazeny z boje. Velení německé armády proto zavedlo určitou korekci hlášených čísel, jejímž cílem bylo právě kompenzovat výše uvedené chyby a přehánění.
vyznamenání na uniformách těchto tankistů napovídají, že šlo o velmi úspěšnou posádku (velitel má na sobě odznak za tankový boj, odznak za zranění, německý kříž, železný kříž 1. třídy a rytířský kříž), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Od začátku operace Barbarossa až do června 1943 tedy byly hlášené počty zničených nepřátelských tanků automaticky snižovány o 20%. Počínaje 1. červencem 1943 však byla tato korekce podstatně zpřísněna a hlášení bojových jednotek začala být snižována o drastických 50%! Důvody byly prosté. V polovině roku 1943 již Němci nepostupovali, ale naopak spíše dobytá území ztráceli. Byli to tedy Sověti, kdo postupoval vpřed a tím pádem mohl v mnohem větším měřítku zachraňovat svoji poškozenou bojovou techniku (pokud ustupujete, musíte vyřazené tanky prostě nechat za sebou). Také zkoumání vraků zničených ruských tanků stále častěji odhalovalo opravy předešlých bojových poškození. Snížení hlášených počtů o polovinu mělo tedy ze statistiky odstranit ty tanky, které se Rusům nejspíš ještě podaří opravit a vrátit do služby. Pozdější porovnání takto upravených dat s ruskou evidencí ukázalo, že při redukci o 20% byla německá čísla nadhodnocená, zatímco po redukci o 50% byla naopak podstatně podhodnocená. Ideální koeficient pro redukci hlášených počtů vycházel v roce 1943 okolo 37%. Člověk se neubrání myšlence, že namísto sbírání nutně neobjektivních čísel od bojových jednotek a jejich následného sčítání a redukování by bylo lepší prostě po boji spočítat vraky. Koneckonců za bojovými jednotkami mnohdy následovaly útvary, které vraky kontrolovaly a lehce poškozená či jen porouchaná vozidla odtahovaly k opravě. Za primární zdroj však byla i přesto brána hlášení od bojových jednotek (stejně jako tomu bylo i při získávání statistik o vlastních ztrátách, počtech provozuschopné techniky a techniky čekající na opravy). Ono taky počítat vraky nepřátelské techniky zpětně až po boji můžete jedině tehdy, pokud jste bitvu vyhráli a postupujete vpřed. Výše uvedená redukce hlášených čísel byla uplatňována pouze na úrovni celkové statistiky, kde se zničená technika nepřítele počítala na tisíce a desetitisíce kusů. Počet vítězství konkrétních posádek takovým způsobem upravován nebyl. To v důsledku znamená, že u konkrétních velitelů mohl být počet vítězství někdy nadhodnocený. Němečtí tankisté však nebyli primárně vyznamenáváni či povyšováni za počet vítězství, ale za počet absolvovaných útoků, dobu strávenou na frontě, obecně vzornou službu, nebo případně za nějaký zvlášť odvážný kousek, který ovšem musel být nějak objektivně doložen či potvrzen svědky. Nadhodnocováním svých úspěchů tedy mohli spíše nafukovat svou image, než že by si automaticky nějak polepšili. Ani armáda sama tedy vlastně neměla zájem skóre konkrétních tankistů nějak zpochybňovat či rovnou uměle snižovat, obzvlášť pokud šlo o zajímavé počty a dotyčný již začal být vnímán jako hrdina. Tady už potom nešlo o získávání co nejpravdivějších statistických dat, ale o propagandu.
Michael Wittmann se svou posádkou a tankem Tiger vyfotografovaný v lednu 1944 u příležitosti 88. vítězství nad nepřátelským tankem, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno A jak by se vlastně měla počítat vítězství jednotlivce, když je dotyčný součástí nějaké posádky? U německých tankistů byla vítězství trochu nespravedlivě připisována pouze veliteli a střelci. Řidič, nabíječ a radista zde tedy byli nahlíženi jako nahraditelní, zatímco souhra velitele a střelce byla klíčová. Pokud některý voják během své kariéry působil nejprve jako střelec a později jako velitel (např. Kurt Knispel), byla jeho vítězství dosažená v obou rolích prostě sečtena. I když pojem tankové eso Němci sami během války nepoužívali, dnes je to prakticky synonymum právě německých tankistů. Z části jde bezesporu o jakési přikrášlování a vytváření legend, které dobře prodávají nejrůznější „populárně-naučnou“ literaturu (zkazky o nezničitelnosti tanků Tiger a obrovských tankových bitvách na východní frontě jsou prostě lákavé). Zčásti jde ale také o zcela opodstatněné zásluhy. Němečtí tankisté dostali k vybudování své pověsti příležitost, jakou neměl ani jeden z jejich protivníků. Německá armáda uplatňovala taktiku, která tankům dovolovala maximálně využívat svůj potenciál a díky tomu na bojišti řádně vyniknout. Němečtí tankisté měli výborný výcvik a vozidla navržená a postavená pro efektivní plnění jasně daných úkolů. Němci také mezi prvními pochopili výhody pětičlenné tankové posádky, ve které velitel neměl na starost nic jiného než velení, což se ukázalo jako velmi efektivní. Vysokých počtů vítězství lze dosáhnout pouze tehdy, máte-li dostatek příležitostí je vybojovat… a obrovské počty lehkých ruských tanků představovaly v tomto směru opět zcela unikátní příležitost, které se tankistům jiných armád prostě nedostalo (od 22. června 1941 do konce téhož roku zničili Němci více než 20 tisíc ruských tanků!). Vybojování velkého počtu vítězství si rovněž žádá určitý čas, a i zde měli Němci výhodu toho, že bojovali déle, než jejich protivníci (když se v létě 1941 poprvé utkávali se Sověty, měli za sebou mnozí němečtí tankisté již skoro dva roky válečných zkušeností a opravdu věděli, co dělají).
skupina tankistů, kteří právě převzali železné kříze, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno A pak zde byla samozřejmě ona již zmiňovaná kapitola jménem Tiger. Nešlo o nezranitelný a nezničitelný stroj, ale v době, kdy se na bojišti poprvé objevil, byl opravdu jeho králem. Důkazem toho je už samotný fakt, že naprostá většina nejúspěšnějších německých tankistů (tedy tankových es) bojovala po podstatnou část své kariéry právě na těžkých tancích Tiger (Wittmann, Carius, Knispel). Nejen že přesný a účinný kanon Tigeru svým způsobem „usnadňoval“ získávání vítězných zářezů, ale silně pancéřovaný stroj také zároveň podstatně zvyšoval šance posádky na přežití v boji a tím pádem dával možnost bojovat, sbírat zkušenosti a hlavně vítězit po delší čas. Za nejúspěšnějšího tankistu nejenom v německé armádě, a nejenom ve druhé světové válce, ale v celých dosavadních dějinách, je všeobecně považován Feldwebel Kurt Knispel se 168 zničenými nepřátelskými tanky. Pokud bychom však chtěli najít muže s opravdu nejvyšším počtem zničených nepřátelských tanků, museli bychom hledat nikoliv na zemi, ale v oblacích. Esem všech es byl v tomto směru pilot bitevního letounu Junkers Ju 87 Stuka, jediný nositel rytířského kříže se zlatými dubovými ratolestmi, meči a brilianty, plukovník Hans-Ulrich Rudel, který během války uskutečnil 2530 bojových vzletů a zničil celkem 519 nepřátelských tanků! Takže jsme se vlastně nakonec zase obloukem vrátili k leteckým esům :-)
|
|
|||
přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje |
|||||
