|
samohybné protiletadlové dělo na podvozku autobusu VOMAG 7 OR 660, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Zajímá vás co by mohly mít společného krajky, autobus a protiletadlový kanon ráže 88 mm? Tak právě o tom si můžete něco přečíst na následujících řádcích. Bojové vozidlo, které si popíšeme, neslo oficiální název Selbstfahrlafette auf Fahrgestell VOMAG 7 OR 660 mit 8,8 cm Flak. Kromě jiného lze z tohoto názvu vyčíst, že za jeho vznikem stála firma VOMAG ze saského města Plavno. Na přelomu 19. a 20. století bylo Plavno centrem výroby krajek a výšivek (Plavenská krajka to byl tehdy pojem) a právě tato regionální tradice vedla ke vzniku firmy Vogtländische Maschinenfabrik AG, neboli zkráceně VOMAG. Firma totiž vyráběla a opravovala pletací a vyšívací stroje, na kterých pak její zákazníci tvořili své krajky a výšivky. Během první světové války se společnost VOMAG významně zapojila také do vojenských dodávek včetně výroby nákladních automobilů. Po válce v tomto oboru pokračovala dál a výrobu rozšířila ještě o autobusy a podnik vzkvétal… tedy až do doby, než se do Evropy z USA plně přelila velká hospodářská krize a firma VOMAG v roce 1932 prakticky zkrachovala. Nástup nacistů k moci a velké investice do dopravy, infrastruktury a armády však společnost doslova resuscitovaly a umožnily obnovit výrobu nákladních automobilů i autobusů. Jedním z vrcholů výrobního programu firmy se v roce 1935 stal velkokapacitní autobus VOMAG 7 OR 660. Tři nápravy, hmotnost 7,15 tuny, užitečné zatížení okolo 9 tun, přepravní kapacita 40 až 60 pasažérů, dieselový motor o výkonu 150 koní a maximální rychlost až 90 km/h. V následujících letech vyrobil VOMAG něco přes 50 kusů tohoto autobusu pro různé provozovatele meziměstské dopravy, ale zejména pro Říšskou poštu. A byla to právě Říšská pošta, která po vypuknutí druhé světové války část těchto autobusů předala armádě pro potřeby transportu vojáků mimo bojové oblasti.
Selbstfahrlafette auf Fahrgestell VOMAG 7 OR 660 mit 8,8 cm Flak připravený k palbě, zdroj: panzerserra.blogspot.com, upraveno Práci na přestavbě popsaného autobusu na nosič protiletadlového kanonu ráže 88 mm zahájila firma VOMAG začátkem roku 1940. Podle většiny zdrojů se tak stalo na objednávku Hitlerova doprovodného praporu zvaného Führer-Begleit-Battaillon. Vozidla prý měla sloužit jako protivzdušná ochrana Vůdcova konvoje na cestách. Podle zvolené výzbroje nemělo očividně jít o klasickou podporu konvoje vozidel proti blízkým útokům bitevních letadel nepřítele. Protiletadlové kanony ráže 88 mm totiž byly určeny k ničení vysoko letících cílů. Tomu také odpovídaly časové nároky na jejich rozmístění, přípravu k palbě a zacílení. Lze se tedy domnívat, že vozidla měla spíše zajišťovat ochranu Hitlerových dočasných velitelských stanovišť během přesunů po zemi… zkrátka pokud Vůdcův konvoj někde na delší dobu zastavil, měla se vozidla rozmístit nedaleko, aby místo kryla před možným náletem z větší výšky. Pro popsaný účel bylo pravděpodobně upraveno celkem 24 vozidel. Část z nich ovšem nebyla osazena kanony a sloužila jednak v roli vozidel pro řízení palby a také jako rezerva. Základní úpravy jejich konstrukce však byly velmi podobné. Původní autobusový podvozek byl za zadními nápravami viditelně zkrácen, takže celková délka vozidla klesla na 10,29 metru (kolik byla délka původního autobusu se nám nepodařilo nikde zjistit, ale zkrácení zadní partie je z fotografií jasně vidět - viz např. srovnání ZDE). Jinak se toho ale na podvozku mnoho nezměnilo. Celkem zde tedy byly tři nápravy: přední řiditelná a dvě zadní hnané. Na všech přitom byla pouze jednoduchá kola (tedy nikoliv dvojitá), čili vozidlo mělo celkem šest kol. Přední motorová sekce zůstala rovněž v zásadě beze změn, pouze byly z masky chladiče odstraněny případné chromované prvky (které byly samozřejmě velmi nápadné). Na fotografiích lze nicméně postřehnout drobné odlišnosti nejen oproti původnímu autobusu, ale i mezi jednotlivými bojovými vozidly navzájem. Jmenovitě lze na fotkách rozeznat dvě odlišná provedení horní kapoty motoru (s přesahem přes masku a bez přesahu) a dvě odlišná provedení blatníků předních kol (s prolisy a bez nich) obojí lze spatřit na srovnávacím snímku ZDE. Jde ovšem o pouhé detaily. Pod kapotou zůstal původní naftový šestiválec o výkonu 150 koní, který si bral cca 40 litrů paliva na 100 km jízdy.
krásný pohled na kanon Flak ráže 88 na palubě Flakwagenu VOMAG, všimněte si cívek od komunikačních kabelů ležících vlevo dole, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Zato zbytek vozidla se změnil dosti zásadním způsobem. Původní autobusová kabina byla fakticky celá odstraněna a nahrazena novou, která byla shora otevřená (tedy s výjimkou zadní části). Přední stanoviště řidiče a jeho spolujezdce dostalo nová sklopná čelní skla a nová boční nástupní dvířka, která byla opatřena odnímatelnými slídovými okénky. Řidič neměl vlastní sedadlo ale lavici, na které vedle něj mohl sedět ještě jeden až dva další muži. Na opěradlo této lavice navazovala druhá podobná lavice, otočená ovšem proti směru jízdu. Po jejích stranách byla na obou bocích kabiny další nástupní dvířka. Dále vzadu následovala otevřená ložná plocha se sklopnými bočními stěnami z drátěného pletiva. Uprostřed této plochy byl na otočném podstavci instalován kanon Flak 36 ráže 88 mm (podle některých pramenů byl použit kanon Flak 18 s hlavní z Flaku 36, což je také možné). Kanon Flak 36 (potažmo i Flak 18) měl hlaveň o délce 493 cm a granát o hmotnosti 9,4 kg dokázal poslat do výšky až 9900 metrů, s hranicí účinné palby v 8000 metrech. Při palbě na vzdušné cíle se používaly granáty s časovou roznětkou (aby granát vybuchl ve vypočtené výšce i bez přímého fyzického kontaktu s cílem). Podstavec umožňoval plné otáčení zbraně do stran a výškový náměr až do +85°. Kanon byl do vozidla instalován bez štítu, později však byl tento štít minimálně u části strojů doplněn (jak je vidět např. ZDE nebo ZDE). Za kanonem uzavírala bojový prostor další lavice pro tři vojáky, na kterou pak navazovala zadní uzavřená nákladová část. Ta zahrnovala schránky na 72 kusů dělostřelecké munice a úplně vzadu také prostor pro nářadí a různý další potřebný materiál, včetně osobních věcí posádky. Tato zadní část kabiny byla jako jediná kompletně uzavřená. I když to tak může na první pohled vypadat, boční stěny této sekce rozhodně nebyly převzaty z původní autobusové kabiny. Stačí si vzpomenout na výše zmíněné zkrácení, nebo se podívat na provedení blatníků zadních kol, které je úplně jiné než u původního autobusu. Podle některých autorů byly pro stavbu této zadní uzavřené partie použity pancéřové desky o síle 10 mm.
téměř kompletní baterie Flakwagenů VOMAG, všimněte si hatí a celt uložených na zádi, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Strop muničního prostoru rovněž sloužil k ukládání různých věcí, typicky zde byly svazky hatí, sloužící jako pomůcka při vyhrabávání zapadlého vozidla, a dále velká nepromokavá celta, kterou bylo možno při nepřízni počasí zakrýt celou otevřenou kabinu i s kanonem. Na zadní stěnu vozu se pak daly zavěsit dva bubny s komunikačními kabely pro spojení kanonu s "počítačem" pro řízení palby (o tom za chvíli). S výzbrojí, 72 kusy munice, 400 litry nafty a veškerým dalším nákladem vážilo vozidlo cca 19 tun. Před zahájením palby posádka sklopila drátěné boční stěny po stranách kanonu do vodorovné polohy, čímž se pracovní plocha okolo zbraně výrazně rozšířila. Příprava k palbě dále zahrnovala spuštění čtyř stabilizačních podpěr: jedné na přídi, jedné na zádi a po jedné na každém boku vozidla. Pokud byl terén měkčí podložili vojáci i kola automobilu dřevěnými fošnami. Pokud se baterie děl chystala ke koordinované palbě, následovalo připojení dvou kabelů pro komunikaci se zaměřovacím a řídícím vozidlem. Jak bylo zmíněno výše, část původních autobusů byla v rámci přestavby upravena nikoliv na bojová, ale na zaměřovací vozidla zvaná Flakmesstruppkraftwagen. Tyto stroje tedy místo kanonu nesly složité zařízení známé jako Kommandogerät 40. Šlo o kombinaci stereoskopického dálkoměru Em4mR40 s trubicí o délce 4 metrů a analogového počítače, který zpracovával pozorování cíle do instrukcí pro jednotlivá děla v baterii. Celé zařízení vážilo 1600 kg a vyžadovalo obsluhu pěti speciálně vyškolených vojáků. Za to však dokázalo přes komunikační kabel odesílat jednotlivým dělům poměrně přesné instrukce k míření, a to pro cíle letící klidně i 12 kilometrů vysoko (i když tam už 88 mm Flak nedostřelil :-)).
krásný čelní pohled na Flakwagen VOMAG, na levém blatníku je hezky vidět znak 1. praporu Flak-Regimentu 42 - klečící lukostřelec střílející proti obloze, všimněte si také přední stabilizační podpěry, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Předávány byly tři sady údajů: směr palby, úhel náměru hlavně a doba zpoždění časové roznětky granátů. Požadovaná vertikální a horizontální poloha hlavně se na každém děle zobrazila na něčem, co bychom mohli nazvat předchůdcem displeje (tzv. Lampenempfänger) (foto ZDE). Obsluha každého děla pak jen provedla nastavení zbraně do určené polohy. Potřebné zpoždění se na roznětce nastavilo samočinně po zasunutí náboje do k tomu určeného zařízení (které bylo součástí každého kanonu) (foto ZDE). Pak už stačilo jen nabít a vypálit. Celá baterie děl pak pálila shodně na jeden cíl. Pro ještě přesnější zjištění vzdušného cíle byla baterie vybavena malým mobilním radarem Würzburg (foto ZDE). Pro úplnost ještě doplňme, že zaměřovací Flakmesstruppkraftwagen neměl v zadní části uzavřenou muniční a nákladní sekci, ale pouze shora otevřenou ložnou plochu. Jak jsme si řekli výše, 88 milimetrové Flaky na podvozku VOMAG 7 OR 660 byly původně objednány jako protiletecká ochrana Hitlerova eskortního praporu zvaného Führer-Begleit-Battaillon. Než však byly tyto samohybné zbraně připraveny, leccos se změnilo. V mezidobí totiž Němci bleskovým tažením dobyli země Beneluxu a Francii a najednou už v Evropě nezbýval protivník, ležící dost blízko na to, aby tam Vůdce cestoval za svým vojskem po zemi. Všechny příští cíle německých výpadů byly prostě již geograficky příliš vzdálené na pozemní cestu (Řecko, Velká Británie, SSSR, severní Afrika). Pokud už se měl Hitler v budoucnu někam vydat, mělo to být nejspíš už pouze letecky, takže doprovodná sestava samohybných protiletadlových kanonů najednou nebyla potřeba. Všechna vyrobená bojová vozidla tohoto typu si tak v dubnu 1941 převzal nově zformovaný protiletecký pluk Flak-Regiment 42 (mot.) z Berlína (mot. = motorizovaný). Přesněji řečeno si je převzal první prapor (Abteilung) tohoto pluku, protože žádné další prapory v té době pluk neměl (přibyly až výrazně později). Jednotka měla novou zbraň de facto otestovat v praxi, proto byla také někdy označována jako Versuchsabteilung für 8,8cm Flak (Sf.), což lze přeložit jako ověřovací prapor pro samohybné protiletadlové kanony ráže 8,8 cm.
zaměřovací vozidlo Flakmesstruppkraftwagen "vyzbrojené" zařízením Kommandogerät 40, které v sobě kombinovalo velký koincidenční dálkoměr a složitý analogový počítač, zdroj: panzerserra.blogspot.com, upraveno Prapor čítal tři baterie. Každá z nich dostala 4 bojová vozidla, 2 zaměřovací a velitelská vozidla a 2 rezervní neozbrojená vozidla. To znamená celkem 24 vozidel. Někdy v roce 1943 byla ze 6 rezervních vozidel ze všech tří baterií sestavena nová čtvrtá baterie. Následně prapor cestoval prakticky po celém Německu, aby pomáhal vyztužit protivzdušnou obranu v místech ohrožených spojeneckými nálety. Podle některých pramenů měl být prapor v květnu 1944 odeslán do Budapešti. Podle jiných působil od srpna 1944 v Rumunsku a do Budapešti odcestoval až následně. A právě v Budapešti měl být celý prapor následně zničen (což dokládají fotografie několika vraků uprostřed městské zástavby). Tak už víte, co měly společného krajky, autobus a protiletadlový kanon?
|
|
|||
přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje |
|||||
