SdKfz 10/5 s kanonem Flak 38, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-711-0406-07A, Wikimedia, Creative commons, upraveno

SdKfz 10 (SdKfz = Sonderkraftfahrzeug = vozidlo pro zvláštní účel) byl nejlehčím z celkem šesti typů polopásových tahačů, jejichž vývoj zadala německá armáda různým výrobcům na počátku třicátých let dvacátého století. Tento lehký stroj byl určen pro vlečení zbraní a nákladů o hmotnosti do jedné tuny. Zakázku na jeho stavbu získala společnost Demag (Deutsche Maschinenbau Aktiengesellschaft) pravděpodobně již v roce 1932 (bývá uváděno i 1933 nebo dokonce 1934). Projekt byl veden pod krkolomným označením kleinster geländegängiger Kettenschlepper, tedy doslova nejmenší terénní pásový tahač.

První prototyp vznikl roku 1934 a nesl tovární označení D ll 1. Ohledně tohoto kódu však v literatuře panuje "pravopisný" rozpor. První písmeno D je zcela bez diskuse a zřejmě reprezentovalo název výrobce, tedy Demag. Poslední znak je pak zcela nepochybně číslice jedna, protože šlo první prototyp. Spor však panuje okolo dvou prostředních znaků. Jedna část autorů píše prostřední dva znaky jako malá písmena "L", druhá část zase používá dvě jedničky. Věrohodnější se zdá zápis pomocí písmen. Dvě "L" prý totiž reprezentovala zkratku slova "Liliput", což byl přídomek, který vozidlu dala sama firma Demag. Já osobně se tedy podržím zápisu pomocí písmen.

D ll 1 vznikl jako pouhý ověřovací prototyp a s SdKfz 10, tak jak jej známe, neměl ještě prakticky nic společného. Byl to velmi malý stroj poháněný motorem BMW 315 o výkonu pouhých 28 koní. Pohonná jednotka byla přitom uložena v zadní části vozu. Roku 1935 následovala nová verze vozu s označením D ll 2. Opět šlo pouze o ověřovací stroj. Motor zůstal stejný jako u jeho předchůdce, došlo však k prodloužení pásové soustavy a tedy i celého vozidla.

byla testována také montáž kanonu Flak 30 na předvýrobní verzi polopásu D6, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

V roce 1936 dospěl projekt ke třetí generaci prototypu s označením D ll 3. Tato verze znamenala zásadní skok v designu stroje a posunula jej o velký kus směrem k budoucí standardní podobě. Jako pohonná jednotka byl použit šestiválec BMW 319 o výkonu 42 koní. Motorový prostor byl přesunut do přední části trupu a dostal kapotu a čelní masku téměř shodného provedení jako pozdější sériové vozy. Pásová část podvozku byla podstatně delší než u prvních svou variant. Pojezdová kola sice ještě měla netypické kruhové odlehčovací otvory, jejich uspořádání však již prakticky odpovídalo budoucímu standardu. Celkem bylo vyrobeno 38 exemplářů typu D ll 3. Fotografie dokazují, že již na tomto typu byla testována možnost úpravy vozu pro nesení protiletadlového kanonu Flak 30.

Dalším stupněm vývoje tahače firmy Demag byl stroj s označením D4. Ten však vznikl pouze na kreslícím prkně a nebyl nikdy zhmotněn do prototypu. Pro tuto verzi se počítalo s motorem Maybach HL25 o výkonu 65 koní. Zajímavé však je, že od této verze již z označení zmizela písmena "ll" uprostřed. Že by si snad konstruktéři firmy Demag řekli, že vůz rozměrově narost natolik, že přídomek Liliput se pro něj již nehodí :? Jako další v řadě by měl logicky přijít prototyp D5, o jeho existenci však není žádný záznam. Namísto toho přichází v roce 1937 verze D6 poháněná novým typem motoru Maybach NL38 TRK o výkonu 83 koní. Nejpatrnějšími vnějšími změnami oproti D ll 3 byly upravené blatníky předních kol, mírně rozšířená motorová kapota a nový typ pojezdových kol pásové soustavy. Roku 1937 vzniklo 8 vozidel s označením D6 Versuchserie, tedy doslova testovací série. O rok později následovala stavba dalších 60 lehce modifikovaných vozů, tentokrát pod označením D6 0-serie, tedy nultá nebo předvýrobní série.

Jak dokazují fotografie, na polopásech provedení D6 byla odzkoušena stavba většiny pozdějších specializovaných subverzí SdKfz 10 jako například dekontaminační vozidlo (později zavedené pod názvem leichte Entgiftungskraftwagen (SdKfz 10/2)), zamořovací vozidlo (později zavedené pod názvem leichte Sprühkraftwagen (SdKfz 10/3)) i lafetace protiletadlového kanonu Flak 30 (tedy pozdější SdKfz 10/4).

SdKfz 10/4 doprovází kolonu, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-218-0507-10, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Roku 1938 přichází na svět finální verze vozu s továrním označením D7. Hlavní úpravou bylo použití motoru Maybach NL38 TRKM o výkonu 90 koní. Z vnějších změn stojí za zmínku zejména nové provedení blatníků předních kol. Sériová výroba polopásu se rozběhla pravděpodobně od října 1938. Mezitím, v březnu roku 1937, zavedla armáda pro nový polopás oficiální označení leichter Zugkraftwagen 1t (SdKfz 10). První sériové vozy byly poháněny zmíněným motorem Maybach NL38 TRKM, od roku 1939 jej však ve výrobě nahradil agregát Maybach HL42 TRKM o obsahu 4,192 litru s maximálním výkonem 100 koní (podle některých autorů začal být index D7 používán až od této změny pohonné jednotky). Převodovka byla typu Maybach Variorex VG 102 128 H se sedmi rychlostmi pro jízdu vpřed a třemi pro couvání.

Ve své finální podobě spočíval SdKfz 10 (a potažmo tedy i D7) na podvozku tvořeném přední řiditelnou kolovou nápravou a zadní pásovou částí. Přední kola byla odpružena pomocí příčně položené listové pružiny. Pásová soustava sestávala z předního hnacího, zadního napínacího a pěti pojezdových kol. Pojezdová kola byla odpružena pomocí torzních tyčí a opatřena gumovou obručí pro lepší jízdní vlastnosti. Tato kola byla dvojitá - každé tvořené dvěma plechovými disky. Fakticky tak polopás vlastně měl deset pojezdových kol, ovšem pouze na pěti osách. Kola byla uspořádána do několika řad a vzájemně se překrývala, což bylo řešení typické pro německé polopásy (a později i tanky). Disky lichých kol byl na osách umístěny dále od sebe a do prostoru mezi nimi zapadala kola sudá, jejichž disky byly naopak na osách hned u sebe. Z boku tak byla celá vidět jen lichá kola, resp. jen jejich disky ve vnější řadě. Raná sériová vozidla měla pojezdová kola s velkými odlehčovacími otvory, později byla zavedena kola s menšími otvory a novými prolisy.

V přední části vozu byla motorová sekce, následovala kabina řidiče a velitele a v zadní části stroje pak byl hlavní užitný prostor, jehož využití se lišilo podle konkrétní subverze. Kabina řidiče a velitele byla zcela otevřená, pouze vpředu měla sklopné čelní sklo. Řidič ovládal stroj pomocí klasického volantu. Při mírném zatáčení se natáčela pouze přední kola, při větším otočení volantu se pak zapnulo přibrzďování pásu na vnitřní straně opisovaného oblouku. Palivová nádrž pojmula 115 litrů benzínu což stačilo na dojetí nějakých 300 km po silnici a cca 150 km v terénu. Teoretická maximální rychlost vozu činila 75 km/h, řidiči však byli instruováni aby nepřekračovali rychlost 65 km/h kvůli životnosti pásů.

SdKfz 10 v zimním "kabátě", zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-268-0180-03, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Ve své základní podobě sloužil SdKfz 10 jako nákladní tahač pro vlečení lehkých dělostřeleckých zbraní a vezení jejich obsluhy. Za tímto účelem byl zadní užitný prostor opatřen sedačkami, na kterých mohlo sedět až šest vojáků. Hmotnost samotného vozu bez nákladu činila 3,4 tuny. Podle specifikace mohl SdKfz 10 sám o sobě vézt náklad o hmotnosti až 1500 kg a zároveň táhnout přívěs o hmotnosti do jedné tuny. Polopás byl primárně využíván k vlečení protitankových kanonů PaK 36 ráže 37 mm, protiletadlového Flak 30 ráže 20 mm nebo lehkých pěchotních děl leIG 18 ráže 75 mm. Od cca poloviny roku 1940 začalo být používáno silnější tažné zařízení, díky čemuž pak stroj dokázal utáhnout i těžší zbraně jako například těžké polní dělo sIG 33 ráže 150 mm nebo protitankové kanony PaK 38 ráže 50 mm a PaK 40 ráže 75 mm.

Mimo základní tahač vzniklo ještě několik dalších subverzí tohoto polopásu. S označením SdKfz 10/1 to bylo vozidlo s vybavením pro detekci chemického zamoření. SdKfz 10/2 byl dekontaminační vůz určený k čištění zamořeného prostoru a SdKfz 10/3 měl naopak bojový prostor zamořovat. Tyto subverze se však vzhledem ke sporadickému nasazení bojových plynů ve druhé světové válce nedočkaly nijak masivní výroby ani využití.

Pro fanoušky bojové techniky jsou zajímavé až subverze SdKfz 10/4 a SdKfz 10/5. V obou případech šlo o instalaci protiletadlového kanonu, čímž z prostého nákladního tahače vznikla samohybná zbraň. SdKfz 10/4 byl osazen kanonem Flak 30 ráže 20 mm. Jeho výroba začala již roku 1939, kdy bylo postaveno 195 kusů pro pozemní armádu (Heer) a dalších 175 pro Luftwaffe. První pokusy s instalací této zbraně na lehký polopás však proběhly již dříve a to nejprve na prototypální verzi polopásu D3 a později na předvýrobní verzi D6.

zadní pohled na SdKfz 10/4, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-380-0086-27, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Zadní užitný prostor byl u SdKfz 10/4 přestavěn na jednolitou širokou plošinu opatřenou několika "upínáky" pro uchycení podstavce kanonu. Od kabiny řidiče a velitele v přední části byla plošina oddělena pouhým trubkovým rámem. Z boků a zezadu byla bojová plošina obehnána nízkým plůtkem z ocelového pletiva. Díly tohoto plůtku se daly sklopit do boků resp. dozadu, aby nebránily plynulému otáčení zbraně. Sklopené díly ležely vodorovně, navazovaly na podlahu plošiny a unesly poměrně značnou váhu. Vlastně tak po sklopení fungovaly jako rozšíření bojového prostoru kanonu a nabízely více pohodlí obsluze zbraně. Posádky někdy využívaly pohodlí sklopených bočnic i pro přesuny.

Z vnějšku byly na plůtku zavěšeny boxy na zásobníky s municí - dva na zadní stěně a po čtyřech na každém boku. V každém boxu byl jeden zásobník s dvaceti náboji. Tato pohotovostní zásoba tedy čítala 200 kusů střeliva. Další munice byla vezena v přívěsném vozíku (Sonderanhänger 51). Vozík prý pojmul 640 kusů munice a mimo to v něm prý byl uložen ještě přenosný koincidenční dálkoměr pro přesnější zaměřování palby.

Kanon byl na polopás instalován včetně svého podstavce, díky čemuž zůstal plně horizontálně otočný. Vertikálně se pak mohl pohybovat v rozsahu -10 až +90 stupňů. Zbraň byla montována jak s tak bez svého původního štítu. Byl-li zachován, nabízel štít obsluze kanonu na otevřené plošině alespoň nějaký pocit ochrany. Štít však byl poměrně velký a nepříjemně zvyšoval siluetu vozu, což jej činilo snadno zpozorovatelným. Navíc také pravděpodobně komplikoval obsluhu zbraně protože zabíral už tak vzácný bojový prostor.

SdKfz 10/4 s nasazenou celtou a přívěsným vozíkem Sonderanhänger 51, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-163-0323-13A, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Kanon Flak 30 byl rozšířenou a spolehlivou zbraní, hlavně byl ale poměrně malý a lehký (vážil nějakých 450 kg) takže jej bez problémů unesl i podvozek tohoto nejmenšího německého polopásu. Účinný výškový dostřel 2200 metrů nebyl samozřejmě nijak oslnivý, ale plně dostačoval tomu, co vojáci hledali - tedy obranu proti nízkým náletům nepřítele na přesouvající se kolony vojenské techniky. Hlavním nedostatkem kanonu byla jeho nízká kadence. Teoretická kadence se sice pohybovala okolo 280 ran za minutu, v praxi však byla spíše poloviční.

V průběhu roku 1940 byly do výroby SdKfz 10/4 zavedeny dva zajímavé zlepšováky. Prvním z nich byla instalace úchytů pro osobní pušky vojáků na palubě. Úchyty byly na blatnících předních kol po obou stranách vozu. Na každý bok bylo možno uložit tři standardní pušky K98. Druhou novinkou bylo vybavení vozidel nakládací rampou. Tvořily ji dvě kolejnice, každá složená ze dvou dílů. Po rozložení se díly rampy ukládaly do klece na přídi vozu. Přívěsný vozík Sonderanhänger 51 a tato rampa umožňovaly posádce polopásu provést kompletní demontáž nebo výměnu kanonu bez nutnosti návštěvy servisní dílny.

Z vozíku se sundala dřevěná bedna a na prázdný rám se naložil kanon i s podstavcem. Po rampě pak vojáci vozík vytáhly na bojovou plošinu, kde kanon opět sundali a upevnili k podlaze bojového prostoru. I přes cca půl tuny váhy kanonu dokázalo šest mužů tuto operaci provést v polních podmínkách. Nejtěžší a nejnebezpečnější částí celé operace bylo vytlačení vozíku s kanonem po rampě na plošinu. Pro její usnadnění byly po stranách trubkového rámu oddělujícího plošinu od kabiny řidiče a velitele umístěny dvě kladky. Přes tyto kladky mohl z každé strany jeden voják pomocí lana táhnout kanon nahoru na plošinu zatímco další vojáci tlačili kanonu zezadu.

SdKfz 10/4 při palbě, všimněte si nabíječů podávajících munici z přívěsného vozíku, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Taková servisní soběstačnost byla velmi praktická. Část SdKfz 10/4 totiž byla dodávána bez kanonu a sloužila jako doprovodná pomocná a muniční vozidla pro vyzbrojené stroje. Pokud tedy došlo například k poškození motoru nebo podvozku některého z ozbrojených polopásů, mohly posádky operativně přemontovat kanon z poškozeného stroje na neozbrojený muniční vůz a nedošlo tak k oslabení palebné síly jednotky. Neozbrojené doprovodné vozy přitom nebyly nijak vzácné. Podle předpisu měla četa (Kompanie) protiletecké obrany 18 vozů SdKfz 10/4 z nichž 12 bylo ozbrojených a 6 nikoliv (tedy plná třetina).

Je s podivem, že nakládací rampa byla na sériových vozech zavedena až od roku 1940 a nikoliv hned od počátku výroby. Z fotografií je totiž zcela jasně vidět, že taková rampa (včetně kladek pro lana) byla testována již na výše zmíněných pokusných vozech na bázi prototypů D3 a D6.

Jak již bylo uvedeno, v roce 1939 vzniklo 370 exemplářů SdKfz 10/4 (175 + 195). V roce 1940 mělo být podle některých zdrojů postaveno dalších tisíc kusů a poté výrobní tempo kleslo na nějakých 20 až 25 strojů měsíčně. V roce 1941 (podle některých zdrojů až 1942) přišla do výroba nová verze polopásu, která dostala označení SdKfz 10/5. Stroj dostal novou hlavní zbraň - kanon Flak 38. Šlo opět o automatický protiletadový kanon ráže 20 mm, ovšem modernější konstrukce, s nižší hmotností a vyšší kadencí (teoreticky až 480 ran za minutu). Bojová plocha musela být pro montáž nového typu kanonu upravena takže obě zbraně pravděpodobně nebyly zaměnitelné - SdKfz 10/4 tedy nemohl nést Flak 38 a SdKfz 10/5 zase nemohl nést Flak 30.

SdKfz 10/5 s pancéřováním masky motoru a kabiny řidiče a velitele, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-665-6823-11, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Také Flak 38 byl instalován někdy s a někdy bez štítu (i když na fotografiích jasně převládají stroje se štítem). Od roku 1942 byly držáky pušek na blatnících předních kol opatřeny zčásti uzavřenými plechovými kryty. Vedle samotného kanonu jsou tyto kryty dalším spolehlivým znakem pro odlišení SdKfz 10/5 a 10/4.

Posádku SdKfz 10/4 a potažmo také SdKfz 10/5 tvořilo původně šest mužů - řidič, velitel a čtyřčlenná obsluha kanonu. Počínaje rokem 1943 však byl počet snížen na čtyři muže. Vojáci na palubě byli díky otevřené konstrukci vozu zcela vystaveni vrtochům počasí. Jedinou ochranu jim nabízela nepromokavá celta, kterou bylo možno vztyčit nad celým bojovým prostorem i přední kabinou. Aby překryla takový prostor musela tato celta být opravdu velká takže její nasazování a sundávání nebyla jistě žádná legrace. Navíc si lze představit co musel s velkou plochou plachty dělat silný vítr. Posádky ji proto zřejmě moc často nevýuživaly čemuž odpovídá i vzácnost fotografiíí vozu s nasazenou celtou. Mimo to měli vojáci na palubě ještě mnohem menší plachtu k zakrytí samotného kanonu. Její použití je na snímcích vidět nepoměrně častěji.

Od roku 1942 (podle některých pramenů ale až o rok později) byla část vozidel vybavena pancéřováním čelní masky motorou a kabiny řidiče a velitele. Pancíř byl velmi jednoduchý a kabinu řidiče a velitele chránil pouze zepředu a částečně z boků. Pro výhled byly v jeho čelní desce vyřezány dva poměrně velké otvory. Alespoň u části vozidel byly tyto otvory opatřeny uzavíratelnými kryty. Síla pancíře byla pouhých 8 mm. Podle některých pramenů byly pancéřováním vybaveny jen a pouze vozy SdKfz 10/5, fotografie však dokazují, že existovaly i pancéřované stroje verze SdKfz 10/4.

SdKfz 10 s kanonem PaK 36 ráže 37 mm, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Výroba vozidel SdKfz 10/4, resp. 10/5, která po roce 1940 klesla na pouhých 20 až 25 kusů měsíčně, nabrala znovu obrátky v letech 1943 a 1944. V listopadu 1944 pak ovšem definitivně skončila. Celkový počet postavených vozů není znám, ale pravděpodobně šlo o více než dva tisíce exemplářů.

SdKfz 10/4 a 10/5 byly jediné oficiální přestavby tohoto stroje na nosič dělostřelecké zbraně. Další samohybné zbraně na podvozku SdKfz 10 již vznikly jen jako neoficiální přestavby v polních dílnách. Vzhledem k rozšířenosti tohoto lehkého tahače vznikly i jiné jeho ozbrojené varianty, nejčastější však byly instalace protitankových kanonů PaK 36 ráže 37 mm a PaK 38 ráže 50 mm.

Pokud jde o kanon PaK 36, jeho montáže nabíraly různých podob podle umu té které polní dílny. Lze tak spatřit fotografie zcela běžných tahačů, do jejichž užitného prostoru je prostě posazen lehký kanon PaK 36 včetně kol a vzpěr. Zlatou střední cestou jsou pak montáže kanonu pouze s jeho standardním štítem doplněné někdy o pancíř masky motoru. Vrcholem usílí jsou potom stroje s výrazným doplňkovým pancéřováním.

SdKfz 10 s kanonem PaK 38 ráže 50 mm, z tohoto snímku je jasně vidět, že lafeta umožňovala otáčení zbraně, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele

Kanon PaK 36 sám o sobě nebyl nikterak účinnou zbraní a byl překonaný prakticky již na začátku války. V kombinaci s mizivou úrovní ochrany posádky u naposté většiny těchto polních instalací, pak byla bojová hodnota vzniklého kompletu nutně velmi nízká.

Kanon Pak 38 ráže 50 mm byl o poznání výkonnější zbraní. Byl však také těžší a větší takže jeho montáž na malý polopás nebyla tak snadná. Kanon byl instalován včetně svého standardního štítu. Fotografie dokazují, že zbraň bylo možno alespoň částečně natáčet do stran. Mimo zmíněný štít kanonu byl u některých vozů namontován ještě dodatečný pancíř, někdy jen přes motorovou masku, jindy přes celou kapotu a čelo kabiny řidiče a velitele.

I přes použití výkonnější zbraně platilo i zde, že bojová hodnota celého kompletu nebyla nijak oslnivá. Teoreticky sice kanon ráže 50 mm umožňoval poměrně snadno likvidovat lehčí obrněnou techniku nepřítele včetně tanků, v praxi však měla posádka šanci na úspěch spíše jen pokud mohla využít momentu překvapení. V otevřeném souboji proti nepřátelskému tanku byly její šance díky mizivé úrovni ochrany velmi malé. Další slabinou stroje byla jistě omezená zásoba munice na palubě.

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

- 89 autentických fotografií v GALERII

VZNIK POLOPÁSU

POPIS KONSTRUKCE

SdKfz 10/4

SdKfz 10/5

DALŠÍ PŘESTAVBY

GALERIE

 

 

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje