SdKfz 6/2 s kanonem Flak 36 ráže 37 mm, zbraň je v tomto případě instalována včetně štítu, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

SdKfz 6 (SdKfz = Sonderkraftfahrzeug = vozidlo pro zvláštní účel ) vzešel z rozsáhlého programu vývoje polopásových tahačů zahájeného německou armádou na počátku třicátých let dvacátého století. Program zahrnoval stavbu vozidel celkem šesti kategorií, s tažnou silou od 1 do 18 tun. Mezi požadovanými stroji byl také vůz, určený pro vlečení zbraní a nákladů o hmotnosti do 5 tun jehož vývoj byl objednán u firmy Büssing NAG.

Projekt byl veden pod krkolomným označením leichte geländegängige Zugkraftwagen, tedy doslova lehký terénní tahač. V roce 1934 vznikla první vývojová verze s označením BN l 4, která ještě neměla s pozdějším sériovým tahačem mnoho společného. Büssing NAG postavil pravděpodobně celkem 8 ověřovacích prototypů BN l 4. Mimo mateřskou firmu se na vývoji stroje evidentně podílela také společnost Krauss-Maffei. Tato společnost postavila ve stejném roce vlastní verzi prototypu označovanou jako KM l 4. Z literatury však není zřejmé zda oba výrobci na projektu spolupracovaly jako partneři nebo soupeřily coby konkurenti. Ať tak či tak, práce firmy Krauss-Maffei skončila stavbou tohoto jediného prototypu.

V roce 1935 přišel Büssing NAG s další vývojovou generací tahače označenou BN l 5. Tato verze stroje měla silnější pohonnou jednotku a zásadně přepracovanou pásovou soustavu prodlouženou o čtvrté pojezdové kolo. Tento stroj se již podle všeho dočkal sériové výroby, na které se mimo Büssing NAG podílela i firma Daimler Benz (pod označením DB l 5) a celkově vzniklo několik set tahačů této verze. Roku 1936 přichází další generace vozu s označením BN l 7. Vůz opět dostává nový výkonnější motor a firmy Büssing NAG a Daimler Benz (pod označením DB l 7) jich společně opět postaví několik set kusů.

SdKfz 6/2 s kanonem Flak 36 ráže 37 mm, zbraň je v tomto případě instalována bez štítu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V roce 1937 změnila armáda oficiální název vozu na mittlerer Zugkraftwagen 5t (SdKfz 6) a do výroby přišla další generace s výrobním označením BN l 8. Polopás této verze měl nově řešenou pásovou část podvozku prodlouženou o další dvě pojezdová kola na celkových šest. Roku 1939 pak přichází verze BN l 9, která je již v podstatě finální. V roce 1941 došlo již pouze k drobným konstrukčním úpravám, po kterých bylo tovární značení změněno na BN l 9b. Sériová výroba tahače běžela až do listopadu roku 1943.

Jako pohonná jednotka finální varianty SdKfz 6 byl použit šestiválec Maybach HL54 TUKRM o obsahu 5,42 litru s maximálním výkonem 115 koní při 2600 otáčkách za minutu. Převodovka měla čtyři rychlostní stupně pro jízdu vpřed a jeden reverzní. Vůz však byl vybaven ještě dvoustupňovou redukční převodovkou, takže řidič měl vlastně k dispozici osm rychlostí pro jízdu vpřed a dvě pro couvání. Zásoba paliva činila 190 litrů. Řidič ovládal stroj pomocí klasického volantu. Při mírném zatáčení se natáčela pouze přední kola, při větším otočení volantu se pak zapnulo přibrzďování pásu na vnitřní straně opisovaného oblouku.

Podvozek vozu tvořila přední kolová náprava a zadní pásová část. Pásová soustava se skládala z předního hnacího, zadního napínacího a šesti pojezdových kol. Pojezdová kola byla odpružena pomocí torzních tyčí a opatřena gumovou obručí pro lepší jízdní vlastnosti. Tato kola byla dvojitá - každé tvořené dvěma plechovými disky. Fakticky tak polopás vlastně měl dvanáct pojezdových kol, ovšem pouze na šesti osách. Kola byla uspořádána do několika řad a vzájemně se překrývala, což bylo řešení typické pro německé polopásy (a později i tanky). Disky sudých kol byly na osách umístěny dále od sebe a do prostoru mezi nimi zapadala kola lichá, jejichž disky byly naopak na osách hned u sebe. Z boku tak byla celá vidět jen sudá kola, resp. jen jejich disky ve vnější řadě.

zadní pohled na SdKfz 6/2, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V přední části vozu byla motorová sekce, následovala kabina řidiče a velitele a v zadní části stroje pak byl hlavní přepravní prostor. Naprostá většina SdKfz 6 byla postavena v úpravě pro ženijní jednotky. Přepravní prostor měl u této úpravy tři řady sedaček a vůz sloužil k vlečení přívěsů s ženijním materiálem nebo útočnými čluny. Existovala také úprava po potřeby dělostřelectva s dvěma řadami sedaček a nákladním prostorem vzadu, která byla určena k vlečení děl jako leFH 18 ráže 105 mm, sK 18 ráže 100 mm nebo sFH 18 ráže 150 mm. Tato varianta tahače byla značena SdKfz 6/1.

Pro příznivce skutečně bojové techniky jsou však zajímavé dvě zcela jiné verze. První z nich nesla kódové výzbrojní označení SdKfz 6/2. Pokud jde o její plný oficiální název, lze narazit na minimálně tři jeho varianty, ale to není tak podstatné. Tato verze byla určena pro protileteckou obranu a byla vyzbrojena kanonem Flak 36 ráže 37 mm. Prostor za kabinou řidiče a velitele byl upraven na rovnou plošinu v jejímž středu byla instalována zmíněná zbraň. Kanon byl instalován včetně svého standardního podstavce a díky tomu si zachoval možnost plného horizontálního otáčení. Vertikální pohyb byl možný v rozsahu od -8 do +85 stupňů.

Teoretická kadence kanonu Flak 36 byla 160 ran za minutu, praktická však byla pouze 80 až 100 ran. Kanon byl nabíjen zásobníky po šesti nábojích. Maximální výškový dostřel se pohyboval okolo 4800 metrů, účinný dostřel byl však jen kolem 3500 metrů. Zbraň byla velmi dobře použitelná také pro palbu na pozemní cíle a to i proti nepřátelské obrněné technice. Na vzdálenost 600 metrů dokázal kanon probít až 27 milimetrů pancíře skloněného pod úhlem 30 stupňů. Teoretický dálkový dostřel byl až 6500 metrů, účinný byl ale samozřejmě menší.

SdKfz 6/2, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Bojová plošina byla prakticky zcela otevřená. Z boků a zezadu ji obepínal pouze nízký plůtek z hustého pletiva. V rámci přípravy na střelbu se díly tohoto plotu sklopily takže jednak nebránily v otáčení kanonu a navíc tím došlo ke zvětšení bojové plošiny (díly plůtku se totiž nesklopily až dolů, ale držely pevně ve vodorovné poloze a navazovaly na podlahu plošiny) což usnadňovalo práci obsluhy kanonu. Jedinou ochranu vojákům v otevřeném bojovém prostoru pak nabízel samotný štít zbraně. Ten byl ovšem poměrně malý takže šlo o ochranu spíše symbolickou. Značná část vozidel navíc neměla ani tento štít a vojáci tak byli v boji skutečně zcela nechráněni.

Posádku SdKfz 6/2 tvořilo sedm mužů. Řidič a velitele seděli v přední kabině stejně jako u standardního tahače. Zbylých pět vojáků tvořilo obsluhu kanonu a jejich stanoviště tedy bylo u něj. Přímo v bojovém prostoru měl polopás zřejmě jen pohotovostní zásobu střeliva. Další munice se pak vozila v přívěsném vozíku Sonderanhänger 57. Hmotnost SdKfz 6/2 činila 10,4 tuny (oproti cca 9 tunám běžného tahače) a jeho maximální rychlost se pohybovala okolo 50 km/h. Akční rádius na silnici byl cca 300 km, v terénu pak nějakých 120 km.

Prvních 63 kusů SdKfz 6/2 bylo postaveno v roce 1939. Následovala objednávka na dalších 135 vozů, které byly dodány v letech 1940 a 1941. Plošiny pro instalaci kanonu dodávala podle některých zdrojů firma Gottfried Lindner z Ammendorfu.

SdKfz 6/2 připraven k palbě, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-165-0432-17A, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Druhá ozbrojená varianta tahače SdKfz 6 byla určena k ničení nepřátelské obrněné techniky. Její oficiální označení znělo 7,62 cm F.K.296(r) auf gepanzerter Selbstfahrlafette (SdKfz 6/3). Z názvu je patrno, že hlavní zbraní tohoto stroje byl kořistní sovětský kanon F-22 ráže 76,2 mm, označovaný němci jako Feldkanone 296(r). V první fázi operace Barbarossa padlo němcům do rukou obrovské množství těchto zbraní a to včetně munice. Nutno podotknout, že SdKfz 6/3 nesl skutečně původní verzi sovětské zbraně používající původní munici a nikoliv upravenou německou variantu označovanou jako PaK 36(r). Kanon F-22 sice nebyl primárně určen jako protitankový, byl však v tomto směru výkonnější než dostupné německé alternativy (výroba německého PaK 40 ráže 75 mm se teprve rozbíhala).

Rozhodnutí o výrobě takového stroje padlo zřejmě v srpnu roku 1941. Samohybné dělo bylo stavěno pro africké bojiště, kde mělo pomáhat německému Afrikakorpsu v boji se silně pancéřovanou spojeneckou technikou jako byl například pěchotní tank Matilda. Úpravou polopásového tahače pro nesení zmíněné sovětské zbraně byla pověřena firma Alkett. Výsledek jejich práce napovídá, že armádní zadání zřejmě kladlo důraz na rychlost a nízkou pořizovací cenu. Konstruktéři si totiž skutečně nelámali hlavu s nějakým sofistikovaným řešením. Kanon posadili do prostoru za kabinou řidiče a velitele celý včetně kol, štítu a zkrácených vzpěr.

Bojový prostor pak obehnali primitivním pancířem z rovných plechů. Pokud jde o sílu pancíře bývá nejčastěji uváděno 10 mm, lze ale narazit i na číslo 4,5 mm. Zhora zůstala tato pancéřová krabice zcela otevřená. V čelní stěně byl velký vyřez, kterým procházela hlaveň a volný prostor vyplňoval štít samotného kanonu. Při míření bylo možno kanon horizontálně (odměr) natáčet v rozsahu 30 stupňů na každou stranu a vertikálně (náměr) od -7 do +20 stupňů.

SdKfz 6/3 se sovětským kanonem F-22 ukořistěný spojenci v Africe, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

V každé boční stěně byly velké nástupní dvěře pro obsluhu zbraně. Podle některých pramenů byla obsluha tří, podle jiných čtyřčlenná. Kanon zcela jistě potřeboval dva muže pro míření, neboť jeho náměrové a odměrové řídidlo bylo každé na jiné straně (nešťastný konstrukční prvek, na který žehrali i sami Sověti). Další minimálně jeden muž pak jistě musel sloužit jako nabíječ. Co by měl na starosti čtvrtý voják nevím. Obsluhu kanonu doplňoval ještě řidič a velitel v otevřené přední kabině, takže celkem bylo na palubě pět nebo šest vojáků. Nad otevřeným stropem bojového prostoru se táhly dva trubkové nosníky, přes které bylo možno natáhnout nepromokavou celtu a získat tak ochranu před nepříznivým počasím. Také v zadní stěně bojového prostoru byla menší dvířka, která sloužila zřejmě k nakládání munice.

SdKfz 6/3 nedisponoval žádnou integrální protipěchotní zbraní. Posádka se mohla případnému blízkému útoku bránit pouze palbou z osobních zbraní nebo možná z kulometu, který s sebou vojáci snad vozili. Pancéřová kabina podstatně zvyšovala siluetu stroje a tím jej demaskovala (na výšku měřil polopás 2,98 metru!). Dalo by se namítnout, že díky své výšce pancíř výborně chránil obsluhu zbraně. To je sice pravda, ovšem platilo to jen co do pokrytí... při síle pouhých 10 mm (a možná ještě míň), nabízel pancíř ochranu pouze před palbou ručních zbraní a menšími střepinami. Hmotnost vozu díky instalaci kanonu a pancíře vzrostla na 11,2 tuny (někdy bývá uváděno 10,5 tuny což se však zdá příliš málo).

Na konci roku 1941 bylo postaveno celkem 9 popsaných samohybných děl na podvozku SdKfz 6 a následně byly urychleně odeslány do Afriky. První šest kusů sem dorazilo v lednu 1942, zbylé tři pak během února. Stroje byly přiděleny třetí rotě 605. praporu stíhačů tanků (PzJgAbt 605) a zapojily se do vícero důležitých střetnutí jako byly bitvy u Bir Hakeimu, Gazaly či El Alameinu. A právě u El Alameinu byl jeden z těchto strojů ukořistěn Brity. Zbylých osm postavených exemplářů bylo postupně ztraceno v boji.

SdKfz 6/3 se sovětským kanonem F-22 v Africe, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Popsaný improvizovaný stíhač tanků bývá v literatuře velmi často označován přezdívkou Diana. Jde ovšem o omyl. Přezdívku Diana (podle antické bohyně lovu) měl nést jiný, i když velmi podobný, stroj. Diana měla být čistokrevným stíhačem tanků založeným opět na podvozku SdKfz 6. Namísto původní podoby sovětského kanonu F-22 však měla být použita jeho mutace s označením PaK 36(r).

Tato zbraň byla výsledkem úprav provedených na kanonu F-22 firmou Rheinmetall Borsig pro potřeby německé armády. Součástí úprav byla instalace nové nábojové komory, která umožnila používání silnější německé munice ráže 75 mm (určené jinak pro vlastní protitankový kanon PaK 40). Německá munice měla cca dvakrát delší a také o něco širší nábojnici a díky tomu téměř dvapůlkrát větší výmetnou náplň. Dále byl posílen brzdovratný systém zbraně, kontrolní prvky přesunuty na jednu stranu kanonu a došlo k několika dalším úpravám. Většina kanonů také dostala úsťovou brzdu. Diana měla také dostat lépe řešené pancéřování. Celý projekt však skončil buď jen na papíře nebo, podle některých zdrojů, stavbou jediného prototypu.

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

- 58 autentických fotografií v GALERII

VZNIK POLOPÁSU

POPIS KONSTRUKCE

SdKfz 6/2

SdKfz 6/3

GALERIE

 

 

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje