|
plamenomentý tank PzKpfw B2 (Flamm) v sériové verzi vyřazený snad někde v okolí Arnhemu v září 1944, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno Mezi bojovou technikou, která padla do německých rukou po francouzské kapitulaci, bylo mimo jiné také 161 těžkých tanků Char B1 bis. Tento typ byl vyvíjen již od dvacátých let (20. století samozřejmě) nejprve jako Char B1, později ve vylepšené verzi B1 bis. Šlo o tank určený k prorážení silně opevněných nepřátelských linií. Od svých konstruktérů dostal vůz hned dvojí kanonovou výzbroj. Přímo v korbě byl umístěn kanon ráže 75 mm, pomocí kterého měl ničit opevněná postavení nepřítele, v otočné věži pak byl kanon ráže 47 mm, který měl zase sloužit k likvidaci nepřátelských obrněnců. Zároveň konstruktéři pamatovali také na silný čelní pancíř, který byl vzhledem k poslání tanku naprosto nezbytný. Původní Char B1 měl díky tomu čelní pancéřování o síle 40 mm a Char B1 bis dokonce o síle 60 mm. Celkově však šlo o dosti složitý a výrobně velmi drahý typ. Přesto se Francouzi před druhou světovou válkou pustili do jeho vpravdě masové výroby. Objednáno jich bylo neuvěřitelných 1144 kusů a do německé invaze jich armáda převzala 369. Pro německé tanky byl tento silně pancéřovaný stroj opravdu velmi tvrdým oříškem, obrovské množství z nich však Francouzi ztratili díky vlastním chybám, zejména díky špatné logistice. Posádky tak své stroje často opouštěly nebo vyhazovaly do povětří prostě proto, že jim došlo palivo nebo munice. Ukořistěné stroje převzali Němci do svých služeb pod označením Panzerkampfwagen B2 740(f), používali je ovšem převážně jako cvičné, a nikoliv bojové tanky. Je pravda, že tyto stroje na své nové majitele žádný oslnivý dojem neudělaly a vlastně ani vůbec nezapadaly do celkové německé koncepce tankového vojska. Char B1 bis byly relativně pomalé, v jejich bojové věži byl prostor pouze pro jednoho muže, kanon ráže 75 mm v korbě šlo natáčet pouze o jeden stupeň do každé strany, což značně omezovalo jeho faktickou použitelnost a kanon v otočné věži zase nevynikal žádnou mimořádnou ničivou silou. Jednu solidní devízu však tyto obrněnce přece jen měly, a to již zmiňovaný čelní pancíř o síle 60 mm. A právě tuto vlastnost se Němci rozhodli využít. V březnu 1941, kdy už měl dávno jasno, že jeho příštím cílem bude Sovětský svaz, nařídil Hitler prozkoumat možnost konverze Panzerkampfwagen B2 740(f) na samohybný plamenomet, který by dokázal čistit bunkry a pevnůstky od ukrytých pěšáků. Pro takové poslání se silný čelní pancíř velmi hodil, protože plamenometný tank se musel k nepříteli přiblížit na pouhé desítky metrů. Zbrojní úřad objednal u firmy Daimler-Benz analýzu dvou variant řešení. U první z nich měl být plamenomet instalován namísto kanonu ráže 75 mm v korbě, zatímco věžový kanon ráže 47 mm by zůstal zachován. Ve druhé variantě měl plamenometu ustoupit kanon ráže 47 mm v otočné věži a kanon ráže 75 mm v korbě by byl nahrazen německou zbraní stejné ráže ovšem s větší možností pohybu do stran.
PzKpfw B2 (Flamm) v dočasné verzi od firmy Wegmann s plamenometnou věžičkou převzatou z tanku Flammpanzer II, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Analýza, dokončená začátkem dubna 1941, ukázala, že plamenomet nelze instalovat do věže, ale pouze do korby, bylo tedy rozhodnuto. Firma Daimler-Benz však zároveň deklarovala, že není schopna provést konverzi francouzských tanků, aniž by omezila práci na jiných projektech pro německou armádu. Z toho důvodu nařídil zbrojní úřad přesunutí dalších prací do firmy Wegmann ve městě Kassel, Daimler-Benz měl nicméně dokončit výkresovou dokumentaci k novým pancéřovým komponentám. Oněmi novými komponentami byly zejména kulový úchyt pro hlaveň plamenometu, zvýšený pancíř kabiny s průzorem pro obsluhujícího vojáka a pancéřový kryt pro nádrž s hořlavou směsí umístěnou v zádi tanku. Kvůli dalším upřesňujícím jednáním mezi Daimler-Benz a zbrojním úřadem byla dokumentace nových částí dokončena až 19. května 1941. Záhy se však ukázalo, že firma Deutsche Edelstahl Werke (D.E.W.), která měla nové komponenty vyrobit, nezvládne dodržet požadované termíny dodávek. Hitler totiž požadoval dokončení prvních plamenometných tanků již začátkem června 1941, aby se mohly zapojit do útoku proti SSSR. Firma D.E.W. však informovala zástupce zbrojního úřadu, že po obdržení dokumentace bude potřebovat několik týdnů času na přípravu výrobního zařízení. Jedinou možností, jak stihnout požadovaný termín, bylo bleskurychle vymyslet nějaké jednodušší dočasné technické řešení, německy „Zwischenlösung“. Zbrojní úřad se proto ihned obrátil na firmy Wegmann a Koebe (která měla dodávat samotný plamenomet) a požádal o jejich návrhy. Firma Koebe z Luckenwalde přišla s návrhem, který stavěl jednoduchost a rychlost opravdu vysoko nad všechno ostatní. Do otvoru pro původní francouzský kanon ráže 75 mm měla být prostě umístěna nepohyblivá hlaveň plamenometu a míření by obstarával řidič natáčením celého tanku. Uvnitř vozidla měly být instalovány dvě nádrže na celkem 500 litrů hořlaviny, odstředivé čerpadlo a malý benzínový motor pro jeho pohon. Návrh sliboval možnost až 200 zášlehů do vzdálenosti 40 až 45 metrů.
PzKpfw B2 (Flamm) v dočasné verzi od firmy Koebe, v této variantě nešlo hlaveň plamenometu natáčet do stran, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Druhé dočasné řešení, navržené firmou Wegmann, počítalo s použitím již existujících komponent z plamenometného tanku PzKpfw II (Flamm). Na místě původního kanonu měla být instalována malá otočná věžička s plamenometnou tryskou. Při míření tedy nebylo nutno otáčet celým tankem, ale pouze věžičkou. Přitom měl střelec používat jednoduchý průzor, který by byl vytvořen v čelním pancíři. Vnitřní část řešení měla být rovněž převzata z PzKpfw II (Flamm) a zahrnovala 160 litrovou nádrž na hořlavou směs Flammöl, dvě tlakové lahve s dusíkem, který sloužil jako hnací médium a lahev s acetylenem, kterým se směs zapalovala. Toto řešení umožňovalo provést 80 zášlehů do vzdálenosti 30 metrů. Každé z těchto řešení mělo své přednosti i nevýhody, ale pro zbrojní úřad byl hlavní prioritou čas, proto se rozhodl akceptovat oba návrhy a každou z firem pověřil výrobou 12 plamenometných tanků. Prvních 24 vozidel s označením PzKpfw B2 (Flamm) tak bylo dokončeno jako tzv. Zwischenlösung na přelomu května a června 1941 v obou popsaných provedeních. Z pramenů není zřejmé, kde konkrétně přestavba tanků probíhala, ale nejspíš to bylo v dílnách obou zmíněných podniků, tedy u firmy Wegmann v Kasselu a u firmy Koebe v Luckenwalde (mimochodem opravdu je správně Koebe a nikoliv Köbe, podívejte se sami na vývěsní štít této firmy, která jinak vyráběla motorové požární stříkačky). Přestavbám každopádně předcházely generální renovace tanků, které provádělo tzv. „Instandsetzung-Kommando Daimler-Benz Paris“ v továrně Renault v Boulogne-Billancourt. Cílovým řešením však i nadále zůstával původní návrh firmy Daimler-Benz a společnost D.E.W. v mezičase pracovala na výrobě nových pancéřových dílů, které toto řešení vyžadovalo. Prvních pět exemplářů plamenometných tanků v sériové variantě si armáda nakonec převzala až v listopadu 1941 a dodávky pokračovaly v poměrně malých počtech napříč celým rokem 1942. Sériových PzKpfw B2 (Flamm) bylo nakonec postaveno celkem 60 kusů. Hlaveň plamenometu u nich byla instalována v kulovém střelišti, které zvenku chránila přišroubovaná odlévaná příruba. Kabina pro střelce z plamenometu dostala novou zvýšenou čelní stěnu s pozorovacím průzorem opatřeným pancéřovou clonou (všechny tři způsoby instalace plamenometu můžete porovnat na snímku ZDE). Nádrž na hořlavinu byla umístěna v zádi korby a chráněna novým kusem pancíře. Dodavatelem plamenometu zůstala firma Koebe z Luckenwalde. Podobně jako u výše popsaného dočasného řešení této firmy pumpovalo hořlavinu výkonné odstředivé čerpadlo, které bylo poháněno dvouválcovým benzínovým motorem J10.
PzKpfw B2 (Flamm) v akci, zdroj: Bundesarchiv Bild 101I-708-0293-14, Wikimedia, Creative commons, upraveno Základní technické parametry plamenometného PzKpfw B2 (Flamm) byly pravděpodobně velmi podobné jako u původního francouzského tanku Char B1 bis. I když v případě hmotnosti lze narazit i na informaci o tom, že přestavbou na plamenometný tank došlo k jejímu nárůstu o 3 tuny (což prý také přispělo k pozdějším technickým problémům při provozu vozidla). Původní Char B1 bis vážil cca 31,5 tuny, pokud by tedy skutečně došlo ke zmiňovanému navýšení o 3 tuny, hovoříme o výsledné hmotnosti cca 34,5 tuny. Pokud si řekneme, že odstranění kanonu ráže 75 mm včetně jeho munice a instalace plamenometu včetně nádrže s hořlavinou znamenaly z pohledu hmotnosti "operaci s nulovým součtem", pak by nárůst váhy mohl být výsledkem instalace doplňkových kusů pancíře na čele a zejména pak na zádi tanku... tím pádem by se však nárůst týkal pouze sériové verze vozu. Ať už to bylo s hmotností tak či onak, celkové rozměry vozidla zůstaly nejspíš prakticky shodné s původním Char B1 bis (snad kromě drobného prodloužení díky instalaci nádrže na hořlavinu a jejího pancéřového krytu na zádi korby). To tedy znamená délku přibližně 6,37 m, šířku 2,46 m a výšku 2,79 m. Jak je vidět, šlo o vskutku obrovský stroj, který na první pohled nezapřel fakt, že jeho vývoj započal již v roce 1921. Dlouhé pásy běžící okolo celého boku korby, složité pojezdové ústrojí tvořené velkým množstvím malých kol, nýty namísto svárů apod. Pohon vozidla zajišťoval benzínový motor Renault o výkonu 309 koní. Převodovka měla 5 stupňů pro jízdu vpřed a jeden pro couvání. Maximální rychlost na silnici činila 25 km/h, běžná cestovní rychlost v terénu však byla mnohem nižší. Prvních 24 plamenometných tanků, postavených jako dočasné řešení, bylo soustředěno do nově vytvořeného praporu Panzer Abteilung (F) 102. Vyzbrojování praporu skončilo až 20. června 1941, pouhé dva dny před zahájením operace Barbarossa. Jednotka byla ihned odeslána do jihovýchodního Polska, aby se připojila k 24. pěší divizi spadající pod německou 17. armádu. Spolu s touto divizí měl prapor postupovat zhruba ve směru od polského města Tomaszów Lubelski na sovětské (dnes ukrajinské) město Rava-Ruska. Na tomto směru museli němečtí vojáci překonat opevnění tzv. Molotovovy obranné linie, a právě přitom spoléhali na PzKpfw B2 (Flamm). Prvního dne se plamenometným tankům skutečně podařilo zlikvidovat jeden ruský bunkr, tím však úspěchy de facto skončily.
PzKpfw B2 (Flamm) sériového provedení měl nádrž s hořlavinou uloženou v zádi korby pod dodatečným pancířem (nemluvíme o sudu na fotografii, ale o hranaté "bedně" pod ním), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Následujícího dne byl prapor převeden pod 296. pěší divizi, aby jí pomohl probít se pásmem bunkrů v okolí vrchu Wielki Dział, což se však ukázalo nad jeho síly. Po několika dnech neúspěšných pokusů o zničení ruských pevností se u plamenometných tanků začaly stále častěji objevovat poruchy a dva z nich byly snad dokonce zničeny nepřítelem. Sovětské pevnosti byly nakonec dobyty za pomoci dělostřelectva a zbývající PzKpfw B2 (Flamm) mohly pokračovat v postupu na východ s ostatními útvary 17. armády. Do dalších bojů se však již zřejmě nezapojily. S ujetými kilometry se hromadily technické problémy a poruchy, až bylo koncem července 1941 rozhodnuto o ukončení bojové činnosti a rozpuštění celého praporu. Tanky byly následně odeslány do továrny Renault v Boulogne-Billancourt. Zbytek války pak pravděpodobně strávily ve Francii. Později postavených 60 „sériových“ PzKpfw B2 (Flamm) bylo rozděleno mezi několik různých jednotek sloužících jak na východní, tak na západní frontě. S 223. tankovou rotou (Panzer Kompanie 223) se 12 těchto tanků dokonce podívalo až na Krym, kde se aktivně zúčastnily dobývání Sevastopolu. Opět se však předvedly jako málo spolehlivé bojové stroje, které vyžadovaly neustálé opravy. Některé PzKpfw B2 (Flamm) se také zcela jistě zapojily do bojů proti spojencům v létě a na podzim roku 1944.
Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět: - 29 autentických fotografií v GALERII
|
|
|||
přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje |
|||||
