Jagdpanzer 38(t) Hetzer na továrním dvoře, zdroj: archiv Praga se souhlasem zástupce společnosti, upraveno

Návrh na stavbu nového lehkého stíhače tanků vzešel z jednání německého vrchního armádního velení v prosinci 1943. OKH (Oberkommando des Heeres) prý původně hledalo jen nové výrobní kapacity pro útočná děla Stug III a jejich zrak padl na pražský závod BMM (Böhmish-Mährische Maschinenfabrik), což byl nástupnický podnik firmy ČKD v protektorátu. Tato továrna v té době vyráběla stíhače tanků Marder III, které se ovšem daly označit za již překonané a nedostatečné aktuálním potřebám. Průzkum výrobních kapacit však ukázal, že pražská továrna nemá dostatečnou mechanizaci pro výrobu 24 tun těžkých "Stugů" a dokáže stavět jen lehčí stroje. Němci se tedy rozhodli využít závod alespoň pro stavbu nové lehké samohybky, jejíž konstrukce by využívala osvědčeného podvozku tanku PzKpfw 38(t).

Samotný tank PzKpfw 38(t) se již v té době nevyráběl, ale díky dobrým zkušenostem z válečného provozu, pokračovala produkce jeho podvozku a agregátů jako základu pro jiná bojová vozidla. Vedle již zmíněného stíhače Marder III využivaly stejný podvozek také protiletadlové tanky Flakpanzer 38(t) nebo samohybná děla Grille.

Když už tedy bylo, vzhledem k technologickým omezením, možné v Praze stavět pouze lehký stroj, mělo to být vykompenzováno alespoň jeho vysokou rychlostí. Požadavky zbrojního úřadu na nové bojové vozidlo tak uváděly maximální rychlost 55 až 60 km/h! Předem podotýkám, že tento požadavek se nakonec splnit nepodařilo. Stroj měl dosahovat hmotnosti okolo 13 tun a mít plně uzavřenou bojovou kabinu s ostře skloněnými stěnami. Oba tyto požadavky byly zcela logické. Otevřený bojový prostor, a s ním spojená nízká úroveň ochrany posádky, byl hlavní slabinou předešlé generace stíhačů Marder III. Sklon stěn měl zase kompenzovat malou tloušťku pancíře, která byla dána hmotnostním omezením. Čelní stěna se sílou 60 až 80 mm měla být jediná odolná dělostřelecké palbě. Ostatní stěny mohly být slabší tak, aby dokázaly odolat palbě z ručních zbraní a střepinám. Pokud o jde o výzbroj, bylo rozhodnuto využít kanon PaK 39 ráže 75 mm, kterým byl vyzbrojen i německý stíhač Jagdpanzer IV verze L/48.

Jagdpanzer 38(t) Hetzer, který padl do rukou spojenců na továrním dvoře v Plzni, zdroj: worldwarphotos.info, public domain, upraveno

17. prosince 1943 Hitler projekt schválil s tím, že to bude nejplepší možné využití továrny BMM. Práce na projektu se rozběhly dostihovým tempem a 24. ledna 1944 již byla hotova dřevěná maketa stroje v měřítku 1:1, která mohla být předvedena komisi zbrojního úřadu. První tři prototypy potom vnikly v březnu 1944. O nějakém důkladnějším testování prototypů nemohlo být vzhledem k obrovskému spěchu ani řeči. Koneckonců podvozek, motor, převodovka i kanon nového vozu byly již léta vyráběné a důkladně ozkoušené komponenty. Sériová výroba byla nařízena hned od dubna s tím, že bude postupně nabíhat až na cílových 1000 kusů měsíčně v březnu 1945. Do výroby se měla od července 1944 zapojit také Škoda Plzeň. V cílovém stavu by pražský i plzeňský závod produkoval shodně po pěti stech vozidlech měsíčně.

První maketa měla kratší bojovou kabinu než pozdější sériové stroje. Kapota motoru byla delší a svažovala se pozvolněji. Rovněž kryt hlavně kanonu se oproti maketě změnil. Prototypy se zase od výrobních kusů lišily provedením úchytu kanonu k čelní stěně trupu. Ten u nich více zasahoval do čelní stěny, měl členité okraje a byl upevněn zvenčí viditelnými nýty. U sériových stíhačů žádné nýty vidět nešly a okraj úchytu více kopíroval samotnou kulovitou střílnu zbraně - tzv. Kugellafette.

Je až k nevíře, že se pražskému závodu skutečně podařilo v dubnu postavit prvních 20 požadovaných sériových vozů. Bylo to pouhý měsíc po stavbě prototypů a jen 4 měsíce od vzniku prvotní myšlenky, což je naprosto unikátní rychlost! 20. dubna, právě na jeho narozeniny, byly nové obrněnce předvedeny vůdci. Jak dokazují fotografie, nebyly stíhače v ten den ještě zcela kompletní - chyběl jim minimálně kryt hlavně kanonu. V květnu bylo podle pláno dokončeno 50 exemplářů a v červnu už potom z výrobních linek sjela rovná stovka nových stíhačů. Je ovšem nutno podotknout, že armádní inspektoři shledali při přejímání strojů vícero různých nedodělků nebo vad. Proto byly raději výrobní kvóty pro další měsíce sníženy, aby továrna stíhala dokončovat vozidla v armádou akceptovatelné kvalitě.

duben 1944, Adolf Hitler si prohlíří první exempláře Jagdpanzeru 38(t), všimněte si, že stíhač ještě nemá kryt hlavně kanonu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Pokud jde o oficiální název nového bojového vozu, lze narazit na mnoho různých údajů. V prvních dokumentech, které hovořily o budoucím stroji, se objevují názvy "leichte Sturmgeschütz 38 (t)" nebo také "leichte Panzerjäger 38(t)". Pozdější oficiální označení znělo pravděpodobně "Jagdpanzer 38(t) für 7,5 cm PaK 39 L/48". Bojové jméno Hetzer (štváč) bylo podle některých zdrojů přiděleno na podzim roku 1944 kdy se oficiální označení změnilo na "Jagdpanzer 38(t) Hetzer".

Podle jiných pramenů ale nebylo jméno Hetzer nikdy oficiální a k jeho spojení s tímto strojem došlo prý naprostým nedopatřením. Hetzer bylo označení pro plánovaný projekt lehkého stíhače tanků E-10, který byl Jagdpanzeru 38(t) dost podobný. Při jednom jednání se zástupci české továrny prý němečtí armádní činitelé tento projekt zmínili coby konkurenci, ale česká strana nesprávně pochopila že řeč je o jejich novém díle. Proto prý Češi použili název Hetzer v oficiální dokumentaci při prvních dodávkách k bojovým jednotkám. Odtud potom jméno doputovalo v hlášení až na inspektorát tankových vojsk, kde si domysleli, že toto jméno stroji dali spontáně sami vojáci, což samozřejmě nebyla pravda. Ať už to bylo jakkoliv, jméno Hetzer se pro tento stíhač tanků v literatuře používá naprosto přirozeně.

Hetzer měl velmi progresivní design. Bojový prostor byl kompletně uzavřený s ostře skloněnými stěnami. Horní i dolní deska čelní stěny byly silné 60 mm. Sklon horní desky činil 60° od vertikální roviny, u dolní to bylo 40°. Boky a záď byly silné pouhých 20 mm, strop 8 mm a dno vozu 10 mm. Hetzer dosahoval délky 6,27 metru včetně kanonu a 4,77 bez něj. Na šířku měřil 2,63 metru a na výšku pouhých 1,85 metru. Nízká silueta dělala z Hetzera těžko zpozorovatelného a zasažitelného protivníka a poskytovala mu často výhodu prvního překvapivého výstřelu. Bojová hmotnost vozu činila 16 tun, tedy o tři tuny více než bylo plánováno. Nebyla to však ani tak samotná celková hmotnost jako spíše její rozložení, které způsobovalo problémy. Vůz měl těžší přední část díky silnému čelnímu pancíři a zbrani s poměrně velkým přesahem hlavně. V čele trupu byla navíc umístěna také převodovka a motor v zádi jako protiváha tomu všemu nestačil.

Jagdpanzer 38(t) Hetzer se starší robustnější verzí krytu hlavně kanonu, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Stíhač byl založen na již zmíněném tankovém podvozku, který ovšem musel být pro tento účel upraven. Podvozek byl rozšířen a dostal větší pojezdová kola převzatá z prototypu tanku PzKpfw 38(t) neuer Art. Úpravy podvozku byly nutné, aby mohl nést větší a těžší zbraň i silněji pancéřovanou kabinu. Rovněž zadní napínací kola doznala určitých změn. V průběhu výroby jich bylo použito několik druhů lišících se počtem a velikostí odlehčovacích otvorů. Namísto dvou podpůrných kladek jako u klasického tanku měl Hetzer pouze jednu umístěnou uprostřed. Pásy stíhače byly široké 35 cm.

Pohonnou jednotkou nového stroje byl šestiválcový motor Praga AE 2800 o obsahu 7,754 litru, který dával maximální výkon 150 koní při 2600 otáčkách za minutu. Na silnici byl Hetzer schopen vyvinout rychlost až 40 km/h, což bylo ovšem výrazně méně než kolik původně armáda požadovala. Průměrná rychlost v terénu se potom pohybovala okolo 15 km/h. Vezená zásoba 320 litrů benzínu umožňovala maximální dojezd okolo 180 kilometrů na silnici a 130 km v terénu. Převodovka měla pět rychlostních stupňů pro jízdu vpřed a jeden vzad. Motor byl uložen v zádi, předovka v čele trupu a spojeny byly hřídelí. Servisní přístup k pohonné jednotce zajišťoval velký otvor v pravé části zadní sešikmené stěny.

Hlavní výzbrojí byl protitankový kanon PaK 39 L/48 ráže 75 mm s délkou hlavně 48 ráží. Kanon byl umístěn netypicky vpravo od podélné osy stroje a byl chráněn odlévaným štítem typu Saukopf (někdy také Saukopfblende). Kvůli svému umístění měl kanon omezenou pohyblivost. Namísto původně požadovaného stranového odměru 15° do každé strany to bylo jen 11° napravo a 5° nalevo. Hetzer byl s touto zbraní schopen při čelním zásahu prostřelit věž ruského tanku T-34/85 na vzdálenost 700 metrů zatímco chtěl-li T-34/85 zdolat přední pancíř Hetzeru, nesměl od něj být dále než 400 metrů. Naproti tomu při střetnutí s těžkým tankem IS-2 neměl Hetzer šanci ze vzdálenosti nad 100 metrů zatímco obráceně stačila protivníkovi vzdálenost více než jeden kilometr.

Jagdpanzer 38(t) Hetzer pozdní verze z lehčím krytem hlavně, zdroj: Flickr.com se, public domain, upraveno

Při srovnání s tanky západní koalice je potom bojová hodnota Hetzeru ještě viditelnější. Jak britský Cromwell a Churchill, tak americký Sherman (A2, 75 mm) nebyly schopné probít čelní pancíř německého stroje ani z nulové vzdálenosti! Obráceně se tato vzdálenost pohybovala ve stovkách metrů a v případě Cromwellu činila dokonce více než kilometr!

Jakmile se ale nepřítel přiblížil k Hetzeru z boku nebo zezadu, vypadal poměr sil zcela obráceně. Slabý boční pancíř Hetzeru dokázaly probít i kanony malých ráží nebo dokonce i pěchotní protitankové pušky. Proto se Němci snažili nasazovat Hetzery vždy ve větších formacích aby se stroje mohly navzájem krýt a nejlépe také v součinnosti s pěchotou.

Hetzer byl rovněž vybaven kulometem MG 34 nebo MG 42, který byl namontován na střeše v její pravé části a byl ovládán nabíječem zevnitř vozu bez nutnosti opustit pancéřovanou kabinu. Ovšem po vystřílení 50 nábojů, které měl kulomet v bubnovém zásobníku, musel tak jako tak nabíječ zásobník vyměnit a vystavit se při tom nepřátelské palbě. Z toho důvodu byl kulomet chráněn alespoň nízkým krytem ve tvaru ostré šipky.

Jak již bylo řečeno, hlavní zbraň byla umístěna vpravo od středu kabiny což znamenalo značné nepohodlí pro nabíječe. Kanon byl totiž konstruován pro nabíjení z pravé strany ale napravo od něj prostě nebyl dostatek místa takže nabíječ seděl nalevo od zbraně a musel ji nabíjet z nesprávné strany, přes kryt závěru. To prodlužovalo nabití a znamenalo relativně nízkou frekvenci střelby. Zásoba střeliva pro hlavní zbraň vezená na palubě byla kvůli omezenému vnitřnímu prostoru pouze 40 až 41 kusů střeliva - i když u pozdějších verzí stroje se jí podařilo rozšířit na 45 kusů. Pro kanon se používaly čtyři druhy munice. Protitankový Pzgr39, protipěchotní tříštivotrhavý Sprgr., kumulativní Gr38 HL a pokud byl k dispozici tak i podkaliberní Pzgr40, nasazovaný proti nejsilněji pancéřovaným protivníkům.

Jagdpanzer 38(t) Hetzer, zdroj: Flickr.com, public domain, upraveno

Posádku stroje tvořili 4 muži - velitel, střelec, nabíječ a řidič. Tito spolu komunikovali prostřednictvím vnitřní radiostanice. Řidič, střelec a nabíječ přitom seděli všichni v jedné řadě podél levé stěny kabiny. Řidičovo stanoviště bylo v přední části. Výhled z vozu mu zajišťoval binokulární průzor v čelní stěně. Výhled pro střelce z kanonu a pro nabíječe, který fungoval i jako obsluha kulometu, byl řešen optickými zaměřovači vysouvanými ze střechy vozu.

Velitelovo stanoviště bylo vpravo vzadu za kanonem. Velitel vlastně seděl ve výklenku kabiny zasahujícím do motorového prostoru. Díky kanonu před sebou byl velitel oddělen od zbytku posádky. Nad svým stanovištěm měl proto vlastní průlez s dvoudílným poklopem, který procházel jak vodorovnou tak i skloněnou částí střechy. K výhledu z vozu sloužil veliteli binorulární periskop vysouvaný nad střechu. Vzhledem k rozložení vojáků i jejich pozorovacích prostředků byl Hetzer prakticky slepý na pravou stranu což byl fakt snadno zneužitelný nepřátelskými útočníky.

V průběhu produkčního období prošel Hetzer několika koly "vylepšování". Jejich cílem bylo vesměs když ne snížit, tak alespoň rovnoměrněji rozložit hmotnost vozu mezi jeho přední a zadní část. Postupně byly instalovány různé varianty zadního napínacího kola. Zmenšen a odlehčen byl jak úchyt kanonu tak i kryt jeho hlavně. Byla použita pojezdová kola s větším průměrem kovového těla a zúženou gumovou obrubou. Listy pružin předního páru pojezdových kol byly zesíleny z původních 7 na 9 mm aby lépe odolávaly vyššímu tlaku na přední část podvozku.

Jagdpanzer 38(t) Hetzer, zdroj: archiv Praga se souhlasem zástupce společnosti, upraveno

Změnilo se také tělo výfuku. Namísto dlouhého, napříč položeného, perforovaného krytu se nově objevil krátký, zahnutý kryt velké průměru, tzv. Flamm-Vernichter. Tento zkrácený kryt výfuku ovšem nebyl ideálním řešením protože méně tlumil hluk a navíc z něj často vyšlehávaly plameny, které byly v noci snadno viditelné. Velitelé si někdy stěžovali, že s tímto krytem není možné nechat před vyjetím zahřát motor protože pozice stroje je rychle prozrazena hlukem motoru.

Ačkoliv první série Hetzerů byla vyrobena již v dubnu 1944, k bojovým jednotkám dorazily první kusy až v červenci. Mezitím probíhalo zaškolování posádek, tvorba "uživatelských manuálů" a zkoušky chování strojů v různých podmínkách v tankových školách. První jednotkou, která získala nový stroj, se stal 731. Panzerjäger Abteilung, který jich v první polovině července obdržel celkem 45 kusů. Následoval 743. Panzerjäger Abteilung, který získal stejný počet Hetzerů ve druhé polovině měsíce. Oba oddíly působily na východní frontě. Později byly vozy přiřazeny ještě třem oddílům stíhačů tanků: 741., 561. a 744.

Zbylé stroje byly přidělovány rotám stíhačů tanků (Panzerjäger Kompanie) patřícím k pěším nebo jízdním divizím, nebo divizím pancéřových granátníků. Každá takováto Kompanie měla tabulkový stav 14 stíhačů. Od února 1945 to bylo z důvodu nedostatku techniky pouhých deset stíhačů. Od dubna 1944 do května 1945 bylo celkem postaveno více než 2800 Hetzerů (včetně velitelských a vyprošťovacích verzí).

V bojových podmínkách se stroj velmi osvědčil. Byl pohyblivý, dobře vyzbrojený a při čelním střetu také dostatečně odolný proti nepřátelské palbě. Jak ukazují hlášení bojových jednotek, byl Hetzer spolehlivý stroj s poměrně nízkým sklonem k poruchám. Velmi se osvědčil také v pouličních bojích kde se naplno uplatnila výhoda dálkově ovládaného kulometu.

Hetzer se starším krytem hlavně, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Do konce války vzniklo mnoho projektů na modifikaci stíhače Hetzer. Některé z nich se dočkaly vzniku prototypu, některé dokonce i výroby malých sérií, mnoho z nich ovšem zůstalo pouze na rýsovacích prknech a v plánech konstruktérů.

Mezi tyto konverze patřil například plamenometný tank označovaný jako Flammpanzer 38(t) Hetzer. Koncem roku 1944 bylo vyrobeno 20 těchto strojů. Kanon byl u nich nahrazen výmetnicí hořlavé směsi. Posádka byla čtyřčlenná a kromě řidiče a velitele ji tvořil ještě střelec z plamenometu a radista. Flammhetzery sloužily zejména k ničení nepřátelských bunkrů a ukryté pěchoty obecně. Z vyrobených strojů byly zformovány dvě kompanie: 352. a 353. Panzer-Flamm-Kompanie.

Další zajímavou verzí stroje Hetzer, která se dočkala výroby malé série, byla samohybná 150-ti milimetrová houfnice označovaná jako sIG 33 auf Jagdpanzer 38(t). Jak již název napovídá byla havní zbraní tohoto vozidla těžká polní houfnice sIG 33 (schwere Infanterie Geschütz), kterou Němci již dříve mnohokrát použili pro podobné samohybky. Instalace tak rozměrné zbraně si mimo jiné vynutila podstatné zvýšení nástavby. V prosinci 1944 bylo vyrobeno celkem 30 těchto strojů.

Na základě stíhače tanků Hetzer vznikl rovněž protiletadlový tank vyzbrojený kanonem FlaK 38 ráže 20 mm. Stropní deska byla odstraněna a v otevřeném bojovém prostoru byla instalována rychlopalná zbraň. Tento Flakpanzer (protiletadlový tank) však do sériové výroby přijat nebyl a zůstalo pouze u jednoho prototypu (nevíc je dost možné, že ani nešlo o oficiální projekt ale pouze o polní přestavbu).

plamenometný Flammpanzer 38(t) Hetzer ukořistěný Američany, zdroj: Flickr.com, public domain, upraveno

Podobný osud potkal rovněž průzkumný tank na bázi Hetzeru, tzv. Aufklärungspanzer. I u něj byla, podobně jako u protiletadlového tanku, odstraněna stropní deska a okraje otevřeného bojového prostoru byly zvýšeny pancéřovými plechy. V čelním plechu byl potom instalován krátkohlavňový kanon KwK 37 L/24 ráže 75 mm. I tento stroj vznikl pouze v jediném prototypu.

Rovněž samohybná houfnice StuH 42/2 ráže 105 mm lafetovaná na podvozku tohoto stíhače tanků zůstala pouze ve stádiu projektu. Tento vůz se měl honosit velmi krkolomným označením Sturmhaubitzwagen 638/14 mit 10,5 cm StuH 42/2.

Stejně tak i obrněný transportér přezdívaný Kätzchen. Tento stroj měl koncem války doplnit řadu již zavedených polopásových obrněných transportérů avšak měl být plně pásový. Sériové výroby se tento obrněnec nedočkal a vznikl pravděpodobně pouze v jediném, a to možná ještě nikdy úplně nedokončeném, exempláři. Projekt Kätzchen je popsán samostatně v sekci Speciální technika.

Hetzer měl rovněž svoji velitelskou verzi označovanou jako Panzerbefehlswagen Hetzer. Od standardního stíhače se lišila rozšířenou radiovýbavou a doplňkovou anténou s hvězdicovým rozvětvením na konci. Radiostanice Fu 8 měla dosah až 50 km při hlasové komunikaci a až 120 km při použití morseovky.

150-ti milimetrová houfnice sIG 33 auf Jagdpanzer 38(t), zdroj: archiv Praga se souhlasem zástupce společnosti, upraveno

Na podvozku Hetzeru vznikl také vyprošťovací a servisní vůz Bergepanzer Hetzer. Původní stíhač tanků přišel o svoji výzbroj i střechu zato však byl dovybaven navijákem a "radlicí" a nesl na palubě spoustu dalšího materiálu. Zmíněná "radlice" nebyla ovšem ani tak radlicí jako spíše opěrnou kotvou (koneckonců její název zněl Panzerberganker). Mohla sice být použita k odklízení sutin nebo trosek, které bránili ostatním vozidlům v cestě, její primární funkcí však byla opora vozu.

Dolní hrana radlice byla opatřena hrotem. Když měl Bergehetzer vyprošťovat navijákem nějaký jiný stroj, poskytla mu zabořená radlice oporu a stabilitu (na snímku níže je radlice zvednutá). Do konce války bylo postaveno celkem 181 těchto vozidel. Podle některých zdrojů byl čelní pancíř Bergehetzeru zeslaben z 60 na 30 mm což ulehčilo namáhanému podvozku. Výsledky testů ukázaly, že vyprošťovák je schopen odtahovat poškozený Hetzer pouze na krátké vzdálenosti a v mírném terénu (ne ve svahu, v písku nebo hlubokém blátě). Jinak docházelo k poruchám převodovky, která nebyla stavěná na takovou zátěž.

Počátkem roku 1945 se němci rovněž pokoušeli zvýšit palebnou sílu Hetzerů výměnou hlavní zbraně za silnější KwK 42 L/70 užívaný též tanky Panther. Tato modifikace však vedla ke značnému snížení pohyblivosti stroje neboť těžký kanon neúměrně zatěžoval předek podvozku. Proto bylo od dalších testů v tomto směru upuštěno.

vyprošťovací a servisní vozidlo Bergehetzer, zdroj: archiv Praga se souhlasem zástupce společnosti, upraveno

Hetzery se ukázaly být natolik efektivním řešením, že Němci začali usilovně pracovat na hledání cest k jejich co nejmasovější výrobě. Cestou k tomu měla být nová generace vozu označovaná jako Hetzer Starr (Starr = pevný). Tato verze stíhače tanků měla být výrobně jednodušší a levnější než původní Hetzer a to zejména díky výměně pohonné jednotky a demontáži zákluzové brzdy kanonu. Novou pohonnou jednotkou měl být dieselový dvanáctiválec Tatra 103. Od května 1944 do února roku 1945 vzniklo celkem 14 prototypů Hetzer Starr, jen jeden z nich však byl osazen naftovým motorem. Zbytek poháněl starší benzínový Praga AE.

Pevná instalace kanonu (odtud název Starr) citelně usnadnila výrobu a demontáž brzdného zařízení zároveň uvolnila vnitřní prostor, který byl využit ke zvýšení zásoby munice na 79 nábojů. Nevýhodou ovšem bylo, že zpětný ráz výstřelu se přenášel do celé konstrukce, která tím samozřejmě více trpěla. Při prvních střeleckých testech v srpnu a září 1944 docházelo opakovaně k poškození zamšřovacího zařízení, které prostě nevydrželo ničím netlumené otřesy výstřelů. Válku přežilo 8 ze 14 prototypů a všechny byly pro potřeby československé armády znovu přestavěny do původní podoby, tedy se zákluzovým kanonem.

Ke konci války, spolu se zhoršující se situací Třetí říše, musely Hetzery často sloužit i jako náhrada za ztracené tanky. Hetzery byly nasazovány až doslova do posledních hodin druhé světové války, kdy již sloužily pouze u smíšených jednotek složených z vojenského personálu všeho druhu. Během květnového povstání roku 1945 se povstalci zmocnili několika strojů z továrních hal a použili je proti okupantům. Některé z nich nebyly ještě ani dokončené a neměly tedy namontovaný kanon. Otvor po zbrani byl proto u nich zaslepen deskou a jedinou výzbrojí se stal kulomet. Jeden takový nekompletní Hetzer se také například zúčastnil bojů o rozhlas.

jeden z prototypů Hetzer Starr s pevně uchyceným kanonem, zdroj: archiv Praga se souhlasem zástupce společnosti, upraveno

Po válce pokračovala výroba Hetzerů v Československu až do 60. let a to pod označením ST-I neboli Stíhač Tanků I. Celkem měla poválečná Československá armáda ve svých stavech 300 těchto strojů, z nichž zhruba polovina byla vyrobena po válce.

15 Hetzerů bylo přislíbeno rumunské armádě ale tyto nebyly nikdy dodány. Zato Maďaři svých 75 vozů skutečně obdrželi a zřejmě i bojově nasadili proti Sovětům. 158 strojů si po válce od českých výrobců objednala švýcarská armáda. Stíhače tanků G-13, jak je Švýcaři označovali, měli narozdíl od původních Hetzerů kanony s úsťovou brzdou, jiné reflektory a další detaily. Právě švýcarské G-13 jsou k vidění při mnoha vojenskohistorických akcích v roli německých Hetzerů.

TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

- 79 autentických fotografií v GALERII

- některé charakteristiky kanonu v sekci VLASTNOSTI KANONŮ

DOPORUČUJEME:

Přečtěte si nedávno aktualizovaný článek o samohybném kanonu ráže 88 mm na podvozku VOMAG!

Další aktualizace naleznete v sekci NOVINKY!

 

 

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje