obrněný automobil BA-11, zdroj: Wikimedia, Public domain, upraveno
Na konci třicátých let pracovali konstruktéři Moskevského závodu ZiS (Zavod imeni Stalina) na vývoji nového středního obrněného automobilu založeného na podvozku náklaďáku ZIS-6. Myšlenka využít tento podvozek pro stavbu obrněnce nebyla úplně nová. Již roku 1935 vznikl v též Moskevské továrně prototyp obrněného vozu BA-5. Ten sice u armádních zkoušek neuspěl, ale konstruktéři pracovali na vývoji dál.
Rozhodnutí o stavbě nového vozu sice padlo ještě koncem roku 1937 ovšem většina prací probíhala až v roce 1938. V zájmu urychlení vývoje bylo rozhodnuto, že Moskevský závod připraví podvozek a práce na trupu budou probíhat paralelně v Ižorském závodu v Leningradu. Návrh vozu byl hotov v květnu 1938 a dřevěný model v měřítku 1:1 byl dokončen v srpnu téhož roku. Na základě zhodnocení technických výkresů a modelu rozhodli armádní činitelé o stavbě ověřovacího prototypu. Ten měl být hotov do 1. prosince 1938. Tento termín se ovšem nepodařilo ani zdaleka splnit.
První podvozek byl v Moskevském závodu dokončen až 20. prosince. Počátkem roku 1939 absolvoval podvozek testovací jízdy, během nichž urazil celkem 887 km. Teprve potom, v březnu 1939, byl odeslán do Leningradské továrny k instalaci trupu. Zde byl prototyp dokončen a od května do září 1939 probíhaly jeho další zkoušky. Stroj během té doby najezdil více než čtyři tisíce kilometrů a to jak po silnicích, polních cestách i v otevřeném terénu.
obrněný automobil BA-11, zdroj: Wikimedia, Public domain, upraveno
BA-11, jak byl nový automobil oficiálně označen (BA = broněvoj avtomobil) byl postaven na již zmíněném podvozku nákladního vozu ZIS-6. Podvozek byl však oproti náklaďáku zkrácen o více než 60 cm. Dále byly zesíleny listy pružin a došlo k několika dalším menším úpravám řídícího mechanismu, diferenciálů, brzd apod. Podvozek měl tři nápravy z nichž dvě zadní byly poháněné a přední řiditelná. Kola zadních náprav byla zdvojená takže celkem měl automobil deset kol. Na bocích trupu byla mimoto ještě zavěšena dvě kola rezervní. Jejich uchycení bylo řešeno tak, že se kola mohla otáčet a díky tomu pomáhala vozidlu zdolávat složitý terén, ve kterém by jinak mohlo dojít k poškození podvozku nebo dokonce k uvíznutí vozu. Stejně jako jiné sovětské vozy té doby byl i BA-11 vybaven lehkými pásy, které se v případě potřeby nasazovaly přes kola dvou zadních náprav. Jinak se pásy vozily zavěšené na bocích a zádi trupu.
Trup stroje byl tvořen ocelovými plechy o síle 6 až 13 mm. Hlavní plechy byly spojeny svařováním. Některé vnitřní prvky jako panty dveří a poklopů byly naproti tomu upevněny pomocí nýtů. Základním rozvržením byl trup BA-11 vlastně stejný jako trup sériových obrněných automobilů řady BA-3, BA-6, BA-9 a BA-10. Oproti všem jmenovaným však byly stěny ostřeji zkosené takže lépe odolávaly ostřelování. Vpředu byl motorový prostor. Od úzké přední masky se trup směrem dozadu rozšiřoval až přešel do kabiny osádky. Na bocích motorového prostoru byly velké otvory pro servisní přístup k pohonné jednotce. V čelní masce prototypu byly potom dva podlouhlé, horizontálně orientované otvory pro přívod vzduchu. U pozdějších sériových vozů byly tyto dva otvory nahrazeny jediným velkým otvorem, který byl opatřen žaluziemi.
V kabině seděli vedle sebe řidič a radista-kulometčík. Řidič seděl již tradičně na levé straně a z vozu vyhlížel průzorem, který se v nebezpečí dal uzavřít krytem. Výhled potom zajišťovala štěrbina v tomto krytu. Napravo byl instalován trupový kulomet DT ráže 7,62 mm. K nástupu a výstupu využíval řidič a radista každý své vlastní dveře v bočních stěnách trupu. Ve dveřích byly rovněž pozorovací štěrbiny.
přední maska prototypu obrněného automobilu BA-11, zdroj: Wikimedia, Public domain, upraveno
V zadní části trupu byla umístěna věž kónického tvaru. V čelní stěně věže byla instalována hlavní zbraň vozu, kanon ráže 45 mm. Napravo od hlavně kanonu byl potom druhý kulomet DT ráže 7,62 mm. Zásoba munice činila 114 střel do kanonu a 3087 nábojů do kulometů. Kromě toho bylo na palubě ještě dvacet kusů ručních granátů F-1. Celou zadní polovinu střechy věže zabíral velký půlkruhový poklop. Pod ním byl průlez pro dva členy osádky, kteří měli svá stanoviště ve věži. V přední části střechy věže potom ústil teleskopický periskop a ventilátor kabiny. V obou bočních stěnách věže byly štěrbinové průzory a uzavíratelné střílny pro palbu z ručních zbraní. Další taková střílna byla také v zadní stěně věže. Ve věži pracovali další dva z celkem čtyř mužů na palubě. Byl to jednak nabíječ a potom velitel, který zároveň plnil i roli střelce z kanonu.
Interní spojení zajišťoval intercom typu TPU-2, na který byl však napojen pouze řidič a velitel. Pro externí komunikaci sloužila radiostanice 71-TK-1. Její prutová anténa byla upevněna na pravém boku trupu zhruba v místě kde kapota motorového prostoru přecházela do kabiny vozu. Když bylo třeba, anténa se dala sklopit směrem k přídi vozu. Sériové vozy BA-11 byly poháněny benzínovými motory ZIS-16 o výkonu 99 koňských sil. První prototyp BA-11 byl však ještě vybaven slabším motorem ZIS-5 o maximálním výkonu 73 koní při 2600 otáčkách za minutu. Testování prototypu přineslo, mimo jiné, také právě požadavek na posílení pohonné jednotky.
Výsledky testů prototypu nebyly nijak oslnivé ale přesto celkově pozitivní. Za BA-10 však nový stroj zaostával v ovladatelnosti a to jednak z důvodu větší délky vozu ale také kvůli většímu zatížení přední nápravy, což znesnadňovalo řízení. Ani BA-11 nevyřešil letitý problém sovětských těžkých obrněných automobilů, tedy sklon k přehřívání motoru. Přesto byla v prosinci 1939 objednána výroba první série nového stroje v počtu 15 kusů k dodání do dubna 1940. Práce na jejich výrobě však šly pomalu a tak byla první série vozů dokončena až v létě toho roku. Sériové stroje již byly osazeny výkonnými motory ZIS-16, díky kterým dokázaly vyvinout na silnici rychlost až 62 km/h. Hmotnost sériových vozů činila 8,13 tuny. Se zásobou 150 litrů benzínu mohl vůz po silnici ujet až 320 km, v terénu potom cca 180 km. Z dodaných automobilů si armáda vybrala tři, které začala dále velmi důkladně testovat. V listopadu 1940 padlo konečné rozhodnutí dále ve výrobě těchto strojů nepokračovat.
zadní pohled na obrněný automobil BA-11, zdroj: Wikimedia, Public domain, upraveno
Na podzim roku 1940 byl do jednoho ze sériových vozů experimentálně instalován dieselový motor ZIS-D7 o výkonu 97 koní. Od této úpravy si konstruktéři slibovali zejména snížení spotřeby a tedy zvýšení dojezdu stroje. To se také skutečně podařilo ovšem za cenu poklesu rychlosti. Akční rádius vozu s naftovým motorem vzrostl při nezměněném obsahu nádrží až na 420 km při jízdě po silnici. Další výhodou byla také nižší zápalnost paliva, což by jistě ocenily všechny budoucí osádky vozu. Vzrostla však hmotnost stroje a to až na 8,65 tuny a s tím došlo k poklesu maximální rychlosti z 62 km/h na pouhých 49 km/h. Dieselová varianta dostala označení BA-11D. Testy prototypu probíhaly od října do prosince 1940 a jejich výsledkem bylo zamítnutí. BA-11D tak vznikl pravděpodobně pouze v jediném prototypu (ačkoliv některé zdroje uvádějí, že roku 1940 byla vyrobena ještě malá série).
Fotografie dokazují, že BA-11 se dočkaly skutečného bojového nasazení. Bylo to pravděpodobně pouze v prvních týdnech a měsících Velké vlastenecké války s nacistickým Německem. Některé stroje byly v boji ztraceni zbylé pravděpodobně velmi rychle dosloužily z důvodu nedostatku náhradních dílů.
|
BA-11 |
BA-11D |
Hmotnost |
8,13 t |
8,65 t |
Délka |
5,29 m |
5,29 m |
Šířka |
2,39 m |
2,39 m |
Výška |
2,49 m |
2,49 m |
Pohonná jednotka |
ZIS-16 |
ZIS-D7 |
Maximální výkon |
99 koní |
97 koní |
Maximální rychlost |
62 km/h |
49 km/h |
Zásoba PHM |
150 l |
150 l |
Pancéřování |
6 - 13 mm |
6 - 13 mm |
Výzbroj |
1 x kanon ráže 45 mm 2 x kulomet DT ráže 7,62 mm |
1 x kanon ráže 45 mm 2 x kulomet DT ráže 7,62 mm |
Osádka |
4 muži |
4 muži |
