BA-20M během vojenské přehlídky, zdroj: Topwar.ru se souhlasem provozovatele, upraveno
BA-20 byl pokračováním řady sovětských obrněných automobilů postavených na podvozcích sériově vyráběných civilních automobilů. V tomto případě byl jako základ použit podvozek automobilu GAZ-M1, který byl od roku 1936 vyráběn v továrně v Gorkém (dříve Nižny Novgorod). Práce na vojenské verzi automobilu probíhaly prakticky současně s vývojem civilního vozu a měla je na starosti továrna ve Vikši nedaleko zmíněného Gorkého. Díky tomuto paralelnímu vývoji byla vojenská verze vozu pod označením BA-20 připravena k výrobě téhož roku jako civilní stroj, tedy roku 1936.
BA-20 byl svým řešením velmi podobný starším obrněným automobilům FAI postaveným na podvozku licenčně vyráběného amerického automobilu Ford. Tato podobnost byla předurčena tím, že i samotný civilní automobil GAZ-M1 byl vyvinut jako modernizace licenčně vyráběných amerických automobilů Ford. BA-20 spočíval na podvozku se dvěma nápravy z nichž pouze zadní byla hnaná. Kola byla jednoduchá (rozuměj ne zdvojená).
Podvozek byl převzat společně s předním nárazníkem, blatníky i reflektory díky čemuž si stroj uchoval částečně civilní vzhled. Na podvozku vznikla nástavba svařená a snýtovaná z rovných plechů. Jejich síla byla 6 mm na čele, zádi a bocích a pouhé 4 mm na stropní desce a na dně podvozku.
původní BA-20, všimněte si tvaru věže, zdroj: Topwar.ru se souhlasem provozovatele, upraveno
Vpředu trupu byl motorový prostor a v něm agregát GAZ-M1. Tento čtyřválec o maximálním výkonu 50 koní byl rovněž převzat z původního civilního automobilu. Převodovka umožňovala řadit 3 stupně pro jízdu vpřed a jeden reverzní. Takto vybaven dokázal 2,3 tuny těžký BA-20 vyvinout na silnici rychlost až 90 km/h. 70 litrů benzínu v nádrži umožňovalo akční rádius okolo 350 km. Motorový prostor byl plně opancéřován. Přístup vzduchu k pohonné jednotce zajišťovala dvojice vertikálně orientovaných obdélníkových otvorů v čelní masce, které bylo možno uzavřít kryty. Na obou bocích motorového prostoru byly potom servisní otvory, rovněž chráněné uzavíratelnými kryty.
Po stranách motorového prostoru byly již zmíněné výrazné přední blatníky, které plynule přecházely do stupaček po stranách vozu a vzadu na ně navazovaly blatníky zadních kol. Motorový prostor se směrem dozadu rozšiřoval až přešel do kabiny osádky. V čelní desce kabiny byly dva průzory, které zajišťovaly výhled řidiči. Průzory byly opatřeny kryty, které se uzavíraly v případě nebezpečí. K výhledu potom sloužily pouze štěrbiny v krytech.
V bočních stěnách kabiny byly poměrně velké hranaté nástupní dveře osádky. Také ve dveřích byl průzor opatřený krytem se štěrbinou. Dveře se otevíraly směrem k přídi vozu. Zadní stěna kabiny byla zaoblená a byla v ní střílna pro palbu z ručních zbraní. Pod střílnou bylo potom zavěšeno rezervní kolo, které zakrývalo velkou část stěny. Na střeše kabiny, v její zadní části, byla upevněna plně otočná věž. Věž měla kruhový půdorys, ze kterého vystupovala pouze rovná čelní stěna. V její pravé polovině bylo střeliště kulometu DT ráže 7,62 mm. Pro kulomet se nakládalo celkem 1386 kusů munice.
záď BA-20M, zdroj: Topwar.ru se souhlasem provozovatele, upraveno
Po obvodu věže byly tři štěrbinové průzory. V jejím stropu byl potom kruhový průlez, který se uzavíral jednodílným vypouklým poklopem. Vypouklina v poklopu měla zajistit větší vnitřní prostor a snadnější obsluhu kulometu. Střeliště umožňovalo omezený pohyb kulometu i bez nutnosti otáčet celou věží což bylo v boji velmi praktické.
BA-20 byl vybaven standardní radiostanicí 71-TK-1 s dosahem 15 km při klasické hlasové komunikaci a až 30 km při signalizaci morseovkou. Rádio bylo napojeno na rozměrnou rámovou anténu, která, upevněna na šesti nosnících, obepínala celou kabinu. Osádku stroje tvořili dva muži, řidič a velitel, který zároveň plnil i funkci střelce z kulometu a radisty.
Koncem roku 1936 vznikla železniční verze obrněného automobilu označovaná BA-20 ŽD. U této verze bylo možno nahradit klasická kola koly ocelovými a stroj mohl následně jezdit po kolejích jako průzkum nebo ozbrojený doprovod pro vojenské vlaky. Silniční kola se po sejmutí zavěšovala na boky a záď kabiny - jedno na každý bok a dvě dozadu. Výměna všech čtyř kol prý osádce nezabrala více než 30 minut. BA-20 ŽD mohl na kolejích dosáhnout rychlosti až 80 km/h a díky zvýšené zásobě paliva (100 litrů) vzrostl také jeho dojezd a to až na 540 km. Vzrostla však také hmotnost železničního obrněného automobilu a to na 2,78 tuny.
železniční BA-20 ŽD, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno
Sériová výroba BA-20 byla zahájena roku 1936 ve Vikši přičemž podvozky dodávala továrna z Gorkého. Roku 1938 přišla do výroby modernizovaná verze tohoto stroje označovaná jako BA-20M. Nejvýraznější změnou byla instalace nové věže s kónicky zešikmenými stěnami, které lépe odolávaly zásahům. BA-20M dostal novou radiostanici 71-TK-3 a přibyl také třetí člen osádky, jehož funkcí byla právě obsluha rádia. Pro nové radiostanice se zprvu nadále používaly rámové antény ovšem později začaly být instalovány modernější a jednodušší antény prutové. Došlo také k zesílení čelního pancíře trupu i věže z původních 6 na 9 milimetrů.
Výzbroj, zásoba munice ani pohonná jednotka se nezměnila. Zato zásoba pohonných hmot se zvýšila na 90 litrů díky čemž vzrostl i operační rádius a to na cca 450 km po silnici a 335 km v terénu. Provedené změny znamenaly nárůst hmotnosti o více než 200 kg na celkových 2,52 tuny. To se promítlo do poklesu maximální rychlosti na 85 km/h. Také na základě BA-20M se dále stavěly železniční BA-20 ŽD.
Bojové premiéry se BA-20 dočkaly během občanské války ve Španělsku kam je Sověti vyslali jako pomoc španělským republikánům. Dále se tyto stroje zapojily do bojů proti Japoncům na řece Chalchyn-Gol na mandžusko-mongolské hranici i do Zimní války proti Finsku. Během posledně zmíněného konfliktu padlo celkem 22 těchto strojů do rukou finské armády, která je následně zařadila do své výzbroje a využívala až do uzavření příměří se Sovětským svazem.
BA-20M během přehlídky, zdroj: Topwar.ru se souhlasem provozovatele, upraveno
Do druhé světové války vstoupily BA-20 svojí účastí na napadení Polska. Dobře známé jsou fotografie, na kterých si osádka sovětského BA-20M v dobytém polském městě družně povídá s německými tankisty. O necelé dva roky později již však tyto vozy bojovaly proti Wehrmachtu postupujícímu sovětskou zemí. Němci během bojů na východě ukořistili okolo stovky BA-20 obou verzí a čile je používali v protipartyzánských a policejních jednotkách. Původní BA-20 získal v Německé armádě nové kořistní označení Panzerspähwagen BA 20 (R), modernizovaný BA-20M byl potom značen Panzersähwagen BA 202 (R).
Všechna střetnutí, do kterých se BA-20 zapojily, potvrzovala hlavní slabinu těchto strojů a to jejich nedostatečné pancéřování. Na probití šestimilimetrového pancíře totiž stačili i některé těžké kulomety natož potom dělostřelectvo. Dalším nedostatkem byl kolový podvozek, který předurčoval vůz k pohybu po silnici nebo jiném zpevněném povrchu. Průchodivost vozu členitějším terénem byla zanedbatelná. Konstruktéři stroje počítali s jeho nasazením zejména na západ od vlastních hranic, na územích s dobrou silniční sítí. Němci a jejich operace Barbarossa však v červnu 1941 jednoznačně určili místo nasazení sovětské vojenské techniky na sovětském území, kde kvalita i hustota silnic za západem velmi pokulhávala.
Výroba BA-20 a BA-20M probíhala až do roku 1941 a celkem bylo vyrobeno 2013 strojů obou verzí.
|
BA-20 |
BA-20M |
Hmotnost |
2,3 t |
2,52 t |
Délka |
4,3 m |
4,3 m |
Šířka |
1,8 m |
1,8 m |
Výška |
2,3 m |
2,3 m |
Pohonná jednotka |
GAZ-M1 |
GAZ-M1 |
Maximální výkon |
50 koní |
50 koní |
Maximální rychlost |
90 km/h |
85 km/h |
Zásoba PHM |
70 l |
90 l |
Dojezd - silnice |
350 km |
450 km |
Dojezd - terén |
270 km |
335 km |
Pancéřování |
4 - 6 mm |
4 - 9 mm |
Výzbroj |
1 x kulomet DT ráže 7,62 mm |
1 x kulomet DT ráže 7,62 mm |
Osádka |
2 muži |
3 muži |
