nabíjení samohybného raketometu BM-13-16 na podvozku Chevrolet G-7117, zdroj: Topwar.ru se souhlasem provozovatele, upraveno
Vedle tanku T-34 nasadila Rudá armáda za druhé světové války ještě (minimálně) jednu zbraň, která se stala doslova legendou a symbolem. Byl to raketomet Kaťuša. Historie Kaťuší se začala psát v červnu roku 1938. Tehdy vznikl na sovětském vrchním velitelství dělostřelectva (glavnoje rakjetno-artilerijskoje upravljeňje) požadavek na vývoj pozemního vícehlavňového odpalovače pro letecké rakety RS-132. Dle tohoto zadání vytvořil konstrukční tým pod vedení I. Gvave v Čeljabynsku jednoduchou odpalovací konstrukci, která se měla montovat na záď nákladních automobilů ZiS-5 a která střílela upravenou verzi raket označovanou jako M-13 (nebo M-132). Prototyp raketometu se však při testech ukázal být velmi nestabilní, zejména proto, že střely byly odpalovány do strany. Ponaučení z tohoto nedostatku vedlo v srpnu 1939 k výrobě nově řešeného prototypu s označením BM-13, u kterého byla odpalovací konstrukce umístěna podélně.
V průběhu roku 1940 prodělal prototyp testovací střelby za použití více druhů raket a nakonec bylo rozhodnuto jej přijmout do sériové výroby. Vůz dostal označení BM-13-16, které značilo bojový automobil (bojevaja mašína) pro rakety M-13 se 16 odpalovacími kolejnicemi. Raketa M-13 měla ráži 132 mm a dosahovala hmotnosti 42 kg. Raketu pohánělo pevné palivo na bázi nitrocelulózy (střelná bavlna). Stabilizaci rakety zajišťovala čtyři křidélka. Raketa nesla 4,9 kg výbušniny a její dolet se pohyboval okolo 5400 metrů.
Vývoj a výroba raketometů byla držena v přísné tajnosti a na vše dohlížela nechvalně známá NKVD. Z toho důvodu byly stroje vedeny pod různými krycími názvy až nakonec obdržely oficiální označení "gardový minomet". Slavné se ale staly pod jménem Kaťuša. Toto jméno, které je odvozeninou dívčího jména Kateřina, dali zbrani sami vojáci a to podle stejnojmenné a neméně slavné válečné písně Michajla Isakovského. Svoji přezdívku však dostaly Kaťuše také od nepřítele. Němečtí vojáci jim začali říkat Stalinovy varhany jednak podle jisté tvarové podobnosti odpalovacích drah s píšťalami varhan ale pravděpodobně zejména kvůli jejich kvílení při střelbě.
samohybný raketomet BM-13-16 na podvozku ZiS-5, zdroj: Topwar.ru se souhlasem provozovatele, upraveno
Do vypuknutí války na východě stihli však Sověti vyrobit pouze 40 kusů těchto samohybných raketometů. K jejich prvnímu bojovému nasazení proti Němcům došlo dne 14. července 1941 (některé zdroje uvádějí 7. července) u města Orša (dnešní Bělorusko). Skupina sedmi raketometů pod velením kapitána Ivana A. Fljorova zaútočila na Němci ovládanou vlakovou stanici. Rakety zničily samotnou stanici, několik železničních vagonů a způsobily Němcům nezanedbatelné ztráty na životech. Pod dojmem tohoto úspěchu bylo rozhodnuto o masovější produkci a o dalším vývoji raketometů. Tento vývoj s sebou během následujících válečných let přinesl jednak nové nosiče ale i nové rakety.
V srpnu 1941 vznikl druhý typ raket pro Kaťuše označovaný jako M-8 s ráží 82 mm. Nová raketa měla menší dolet než její předchůdkyně, ale díky své nižší hmotnosti a menším rozměrům otevřela prostor pro instalaci odpalovacích ramp i na lehkou techniku, ale o tom až později. V červnu 1942 vznikla úpravou původní M-13 nová raketa M-30 s doletem 2800 metrů a náloží o hmotnosti 28,9 kg. M-30 měla nadrážovou hlavici (o větším průměru než zbytek rakety), byla silnější než obě starší rakety a dokázala ničit i opevněné cíle jako například bunkry. Později vznikla zdokonalená verze této rakety označovaná jako M-31. M-30 i M-31 byly však odpalovány pouze ze statických rámových konstrukcí, kterým se říkalo těžký gardový minomet. Teprve roku 1944 se i raketa M-31 dočkala instalace na nákladní podvozek a rozšířila tak typovou řadu Kaťuší pod označením BM-31. Vedle popsaných základních typů raket vznikly ještě jejich vylepšené verze jako M-13UK nebo M-13DD. Další vyvinutá raketa M-20 nebyla nikdy oficiálně schválena pro zařazení do výzbroje.
Raketomety BM-13 byly původně montovány na dvounápravové nákladní automobily ZiS-5, ZiS-5V a třínápravové ZiS-6 a značeny BM-13-16 (rakety M-13, 16 odpalovacích kolejnic). Ještě v roce 1941 však proběhla také instalace odpalovače raket M-13 na podvozek pásového dělostřeleckého tahače STZ-5. Těchto raketometů však vzniklo jen málo. Pokusně byla odpalovací konstrukce pro M-13 instalována také na podvozek tanku KV-1. Vzniklý stroj byl označován jako KV-1K ale do výroby nebyl zařazen, neboť znamenal zbytečné plýtvání. Raketomet, který operoval daleko od linie fronty totiž nepotřeboval tak silně pancéřovaný podvozek jako byl ten tankový.
trojice raketometů BM-13-16 na podvozku Studebaker US6 během odpalu raket, zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno
Prvními podvozky pro raketomety BM-8 byly rovněž automobily ZiS-5, ZiS-5V a ZiS-6. Menší rozměry raket umožnily vměstnat na náklaďáky dvakrát tolik odpalovacích kolejnic než u BM-13, takže označení raketometu znělo BM-8-36. Na podvozek Studebakeru se kolejnic vešlo dokonce 48 takže toto provedení Kaťuše bylo značeno BM-8-48. Lehké rakety M-8 umožnily také montáž odpalovačů na další techniku, na kterou by to jinak nebylo možné. Tak vznikl raketomet BM-8-24 na podvozcích lehkých tanků T-40 a T-60, nebo BM-8-8 na podvozku terénního automobilu GAZ-67. Rakety M-30 byly již na montáž trochu náročnější protože se neodpalovaly z kolejnic ale z klecí. Pro tyto rakety vznikl na podvozku Studebakeru raketomet BM-31-12 (12 odpalovacích klecí).
Nejpočetnější však zůstaly raketomety typu BM-13. Například koncem roku 1942 tvořily BM-13 56% všech gardových minometů Rudé armády. 21% připadalo na BM-8 a 23% na statické odpalovače raket M-30.
Od roku 1942 začala do Sovětského svazu přicházet spojenecká technika v rámci "Lend-Lease" programu a Kaťuše tak začaly být montovány na podvozky amerických, britských i kanadských nákladních automobilů. Podvozek amerického dvou a půl tunového náklaďáku Studebaker US6 se brzy ukázal jako nejlepší ze všech dosud používaných a bylo rozhodnuto o standardizaci výroby Kaťuší právě na tomto podvozku pod označením BM-13N (N - normalizovanyj).
samohybný raketomet BM-31-12 na podvozku Studebaker US6 se připravuje k palbě v ulicích Berlína, zdroj: Topwar.ru se souhlasem provozovatele, upraveno
Kaťuše byly intenzivně bojově využívány proti nepřátelské pěchotě, tankům i opevněním. Zúčastnily se obranných bojů u Moskvy, Leningradu, Stalingradu, Sevastopolu a dalších měst. Dobře se však osvědčily i v útoky když ničily pozice nepřítele a pomáhaly prorážet cestu jiným jednotkám.
Hlavní výhodou Kaťuší byla snadná a levná výroba, kterou mohly provádět i továrny bez složitého vybavení. Kaťuše sice nebyly moc přesnou zbraní o to lépe však sloužily k plošným útokům. Salva raket dokázala pokrýt velkou plochu a dopravit na ni rychle značné množství výbušniny. Další nevýhodou bylo pracné a zdlouhavé znovu nabití raketami. Kaťuše byly proto spíše šokové zbraně, které měly nepřítele zasypat bombami a zmizet a ne jej udržovat pod průběžnou palbou. Naprostá většina Kaťuší byla postavena na automobilových podvozcích což samozřejmě znamenalo nízkou průchodnost členitým terénem a prakticky nulovou úroveň ochrany posádky před ostřelováním. I přes všechny nedostatky se však jednalo o efektivní a respektovanou zbraň.
Organizační schéma pro nasazení Kaťuší vzniklo 8. srpna 1941 a definovalo baterii tvořenou 4 raketomety. Tři baterie tvořily prapor a tři prapory tvořily pluk. Pluk na plných stavech měl tedy celkem 36 raketometů. Vedle toho ovšem existovaly ještě samostatné baterie a samostatné prapory. Ke konci roku 1941 měla Rudá armáda k dispozici 8 pluků, 35 samostatných praporů a 2 samostatné baterie o celkovém počtu 554 raketometů. Na konci roku 1942 dosahoval již počet Kaťuší v Rudé armádě 3237 kusů. Do konce druhé světové války bylo potom vyrobeno celkem více než 10 tisíc těchto strojů a jejich výroba pokračovala i po válce.
