tahače Komsomolec ukořistěný finskou armádou, zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno
V polovině 30. let přišla Rudá armáda s požadavkem na vývoj a výrobu lehkého plně pásového dělostřeleckého tahače, který by svojí silou, rychlostí a průchodivostí terénem předčil omezené možnosti tehdy běžných koňských potahů. Hlavní impulzy pro toto rozhodnutí byly hned dva. Jednak to byla neustále rostoucí síla dělostřeleckých systémů, se kterou rostla i hmotnost a to nejen samotných děl, ale i vezené zásoby munice. Síla koňských potahů za těchto okolností prostě přestávala stačit. Druhým důvodem byl rostoucí význam protitankového dělostřelectva, které ze své povahy operovalo přímo na bojové linii a bylo tedy vystaveno palbě protivníka. V takovém prostředí byly koně příliš zranitelní.
Stroj měl sloužit primárně k vlečení protitankových kanonů vzor 1930 ráže 37 mm, vzor 1932 ráže 45 mm a plukovních kanonů vzor 1927 ráže 76,2 mm. Měl být lehký, rychlý a musel být schopen zdolat stejně obtížný terén jako tanky. Z posledně zmíněného bylo jasné, že tahač musí být pásový.
První odpovědí sovětského průmyslu na armádní požadavek se v roce 1935 stal tahač Pioněr založený na komponentách tanku T-37. Ten ovšem nesplnil armádní očekávání protože byl příliš nestabilní, slabý a poskytoval velmi málo prostoru pro vezenou obsluhu děla. Proto na konci roku 1936 vyvinuli konstruktéři moskevské továrny číslo 37 pod vedením N. A. Astrova nový tahač T-20 Komsomolec. Jeho tovární označení bylo 020 nebo také A-20 (někdy se lze setkat ještě s označením STZ-3).
tahač Komsomolec prví verze, všimněte si odlišného provedení pravé části čelní stěny, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
Komsomolec převzal velké množství dílů z novějšího lehkého tanku T-38. Jako například části převodovky, pásy, pojezdová kola, podpůrné kladky pásů a další. Podvozkovou soustavu tvořilo na každé straně přední ozubené hnací kolo opatřené čtyřmi odlehčovacími otvory. Pojezdová kola byla čtyři, spojená a zavěšená ve dvou párových vozících. Pojezdová kola byla loukoťová s gumovou bandáží po obvodu. Vzadu bylo potom kolo napínací, které bylo stejného provedení jako kola pojezdová. Shora pás dosedal na dvě podpůrné kladky.
Trup stroje byl tvořen ocelovými plechy o síle 7 až 10 mm, které byly spojeny svařováním a nýtováním. Nos trupu byl tvořen dvěma ostře skloněnými deskami. Na horní z nich byly umístěny dva reflektory a po stranách na ni navazovaly blatníky pásů. Z horní desky nosu se zvedala čelní stěna kabiny. Za ní seděli jediní dva stálí členové osádky - řidič a velitel. Řidič seděl nalevo. Z vozu vyhlížel skrz obdélníkový otvor ve stěně před sebou. Ten se uzavíral jednodílným krytem opatřeným štěrbinou. Nehrozilo-li nebezpečí, otevřel si řidič celý kryt aby lépe viděl, v opačném případě kryt uzavřel a používal pouze štěrbinu. Další dva stejně řešené průzory byly po stranách kabiny.
Velitel seděl napravo a fungoval zároveň jako střelec z kulometu, který byl upevněn v pohyblivém střelišti před jeho sedačkou. Kulomet byl typu DT ráže 7,62 mm a byla to jediná integrální výzbroj tahače. Velitelovo stanoviště bylo vybaveno kompletním řídícím aparátem, takže při zranění nebo zabití řidiče mohl velitel převzít kontrolu nad vozidlem. K nástupu a výstupu používali členové osádky každý svůj vlastní poklop ve střeše nad svým stanovištěm. Kompletně uzavřená kabina a montáž zbraně představovaly značný pokrok oproti staršímu neúspěšnému tahači Pioněr.
Komsomolec se vztyčeným rámem pro upevnění plachty, zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno
Za kabinou byly dvě řady sedaček pro obsluhu vlečeného děla. Na každé straně byla tři místa. Vojáci na nich seděli bokem ke směru jízdy a zády k sobě. Při nepříznivém počasí nebo při delších přesunech se nad tímto prostorem postavil rám, na který se potom pověsila nepromokavá celta a tak vznikl přístřešek podobný stanu. Celta byla dokonce opatřena okýnky pro výhled ven. Výška stroje se potom zvětšila z běžných 1,58 m na 2,23 m. Bloky sedaček se daly přestavit tak, že na zádi stroje vznikl nákladní prostor. Komsomolec potom mohl namísto šesti vojáků vést až 500 kg materiálu.
Celková hmotnost tahače činila 3460 kg. Jeho pohonnou jednotkou byl čtyřválcový motor GAZ-M1 o maximálním výkonu 50 koní. Převodovka umožňovala řazení čtyř rychlostních stupňů pro jízdu vpřed a jednoho reverzního. Díky přídavné redukční převodovce převzaté z nákladního automobilu GAZ-AAA, mohl Komsomolec fungovat ve dvou převodových režimech, rychlostním a tahovém. Díky tomu bylo možno při zařazení nejnižšího tahového převodu tahat náklady až do hmotnosti 3000 kg, ovšem pouze rychlostí 2 až 2,5 km/h.
Nádrž pojala 115 litrů paliva což stačilo k ujetí zhruba 150 km po silnici. V terénu rádius samozřejmě klesal. Maximální rychlost, které dokázal Komsomolec dosáhnout na silnici, byla úctyhodných 47,5 km/h. Průměrná rychlost jízdy s vlekem se však pohybovala pouze okolo 15 až 20 km/h. V terénu to potom bylo jen 8 až 11 km/h. Tyto hodnoty ovšem plně splňovaly očekávání. Tahač dokázal překonat 1,4 metru široký příkop a vyjet svah do 30° stoupání.
tahače Komsomolec se zapřeženými kanony během přehlídky, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
Armádní zkoušky Komsomolce probíhaly od srpna do listopadu 1937. Testy sice odhalily některé nedostatky, celkově však dopadly pozitivně a stroj byl, samozřejmě po odstranění zjištěných nešvarů, schválen pro sériovou výrobu. Ta byla zahájena ještě do konce roku 1937. Komsomolec byl vyráběn v moskevském závodě číslo 37. Komponenty pro něj se ovšem vyráběly také v Gorkém a ve Stalingradu.
Výroba tahače běžela až do července 1941 kdy byla z pochopitelných důvodu ukončena a výrobní kapacity byly převedeny na produkci potřebnějších lehkých tanků. Celkem bylo postaveno 7780 kusů tohoto stroje. Během výroby bylo zavedeno několik konstrukčních změn, podle kterých se rozlišují tři základní modely T-20. Navzájem se lišily ve vícero detailech ovšem na fotografiích je nejsnáze rozeznatelný rozdíl v provedení čelního pancíře kabiny před velitelem.
U prvních strojů byl pancíř na pravé straně vysunutý vpřed a tvořil jakýsi schodek s hranatými boky. V něm byl v pohyblivém střelišti instalován kulomet. U pozdější varianty byl čelní pancíř rovný a byl na něj přinýtován jakýsi zaoblený kruhový límec v jehož středu bylo střeliště kulometu. A konečně poslední a nejpočetnější model měl rovněž na rovném čelním pancíři přinýtován límec, který ovšem tentokrát neměl při čelním pohledu kruhový a oválný tvar. Kulomet byl instalován v pravé části tohoto oválu a nalevo byl průzor pro míření.
vrak tahače Komsomolec se vztyčenou plachtou, zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno
Komsomolec se v Rudé armádě dobře ujal a sloužil v ní až do roku 1945. Obrovské ztráty ovšem citelně snižovaly jejich počty a konce druhé světové války se jich dočkalo jen něco přes 500 exemplářů. K vysokým ztrátám na těchto strojích přispíval i fakt, že je Sověti někdy z nouze nasazovali i přímo do bojů jako kulometné "tanky". Ukořistěné stroje využívali také Němci a Finové. V německé armádě sloužil T-20 pod označením Gepanzerter Artillerie Schlepper 630(r) kde písmeno "r" uvozovalo jeho původ, tedy russisch (ruský).
Komsomolec se dočkal také dvou přestaveb na samohybné protitankové dělo. Tu první provedli sami Sověti. V roce 1941 instalovali na podvozek T-20 kanon ZIS-2 ráže 57 mm. Ke stavbě této improvizované samohybné zbraně dohnal Sověty nedostatek samohybných prostředků pro boj s německými obrněnci. Stroj, který dostal označení ZIS-30 je popsán v samostatné kapitole těchto stránek. Druhou přestavbu Komsomolce mají potom na svědomí Němci. Ti na menší množství ukořistěných tahačů namontovali lehký protitankový kanon PaK 36 ráže 37 mm.
