plně naložený tahače Pioněr, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
V polovině 30. let přišla Rudá armáda s požadavkem na vývoj a výrobu lehkého dělostřeleckého tahače, který by svojí silou, rychlostí a průchodivostí terénem předčil omezené možnosti tehdy běžných koňských potahů. Hlavní impulzy pro toto rozhodnutí byly hned dva. Jednak to byla neustále rostoucí síla dělostřeleckých systémů, se kterou rostla i hmotnost a to nejen samotných děl, ale i vezené zásoby munice. Síla koňských potahů za těchto okolností prostě přestávala stačit. Druhým důvodem byl rostoucí význam protitankového dělostřelectva, které ze své povahy operovalo přímo na bojové linii a bylo tedy vystaveno palbě protivníka. V takovém prostředí byly koně příliš zranitelní.
Stroj měl sloužit primárně k vlečení protitankových kanonů vzor 1930 ráže 37 mm, vzor 1932 ráže 45 mm a plukovních kanonů vzor 1927 ráže 76,2 mm. Měl lehký, rychlý a musel být schopen zdolat stejně obtížný terén jako tanky. Z posledně zmíněného bylo jasné, že tahač musí být pásový.
Konstruktéři Vědeckého automobilového a traktorového institutu (Naučnyj Avtotraktornyj institut neboli NATI) pod vedení A. S. Ščeglova postavili v roce 1935 podle armádního zadání tahač Pioněr. Tahač využíval celou řadu komponent již vyráběného lehkého tanku T-37. Byly to zejména pohonná jednotka, převodová skříň, pojezdová kola i se závěsnými vozíky a pásy.
boční pohled na tahač Pioněr, je až neuvěřitelné, že se na něj dokázalo vměstnat sedm vojáků, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
Podvozek tahače byl tvořen na každé straně pouze dvěmi pojezdovými koly. Ta byla loukoťového provedení, obě spojená do jednoho vozíku jehož pomocí byla zavěšena a odpružena. Vpředu se nalézalo ozubené hnací kolo velkého průměru, které bylo opatřeno kruhovými odlehčovacími otvory. Vzadu bylo potom velké loukoťové napínací kolo, které bylo odpruženo samostatnou pružinou.
Vpředu vystupoval z podvozku velmi výrazný zaoblený nos trupu. Po jeho stranách byly blatníky pásů a na nich reflektory. Za čelní kapotou seděl řidič stroje. Na bocích stroje byly sedačky pro vezenou šestičlennou obsluhu děla. Dělostřelci na nich seděli po třech na každé straně, zády k ose vozu a bokem ke směru jízdy.
Pohonnou jednotkou Pioněra byl motor GAZ-AA, který dával maximální výkon 40 koní. 1,5 tuny vážící stroj s ním dokázal bez nákladu dosáhnout úctyhodné rychlosti 50 km/h. Pioněr nedisponoval žádnou integrální výzbrojí ani významnějším pancéřováním. To by však samo o sobě nebylo až takovým nedostatkem. Mnohem významnější byl fakt, že stroj byl díky své malé délce a šířce velmi nestabilní. Automobilový motor vozu navíc nebyl stavěný na práci v pásovém stroji a k vlečení těžkých nákladů. I přesto byl tahač schválen pro sériovou výrobu. Ta byla zahájena v moskevské továrně číslo 37 roku 1936 a pokračovala až do následujícího roku. Celkem vzniklo 50 exemplářů tohoto stroje.
prototyp tahače Pioněr B1, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
Reakce armády na zavedení tahače Pioněr však nebyla právě pozitivní. Slabý motor, nízká stabilita, málo místa pro vezené vojáky a nulová úroveň ochrany osádky. Alespoň jeden z těchto neduhů se pokusili konstruktéři Vědeckého automobilového a traktorového institutu napravit a navrhli dvě nové opancéřované verze tahače. Tyto prototypy bývají označovány jako Pioněr B1 a Pioněr B2, které se navzájem lišily v různých detailech konstrukce podvozku i trupu.
Modernizované varianty tahače měly kompletně uzavřené pancéřované kabiny a dokonce také zabudovaný kulomet. Oba stroje byly navíc postaveny na prodlouženém podvozku, na každé straně se třemi pojezdovými koly namísto původních dvou. Nové prototypy sice překonávaly původní sériové stroje, na jejich výrobu již však nedošlo protože Pioněr byl nahrazen zcela novým tahačem Komsomolec.
