KSP-76, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Po bitvě u Kurska v létě roku 1943 se karta na východní frontě definitivně obrátila a sovětská vojska zahájila nemilosrdný postup na západ. A právě tou dobou se začal projevovat nedostatek rychlých samohybných zbraní k efektivnímu pronásledování ustupujících nepřátel. Továrna GAZ v Gorkém (dříve i později Nižnyj Novgorod) proto začala pracovat na vývoji samohybného děla na rychlém kolovém podvozku.
Na projektu pracovala skupina konstruktérů pod vedením Gračova a to od 19. října 1943. Koncem tohoto roku byla vyrobena dřevěná maketa stroje a 4. května 1944 byl potom dokončen první prototyp. Projekt byl zpočátku veden pod označením 63-SU, později GAZ-68 až konečně dostal finální tovární označení KSP-76.
Stroj spočíval na dvounápravovém podvozku převzatém z nákladního automobilu GAZ-63 s pohonem všech kol. Všechny kola byla jednoduchá (rozuměj nezdvojená), obutá do běžných pneumatik a přední náprava byla řiditelná. Na podvozku byl jednoduše ale účelně řešený trup svařený z rovných ocelových desek různé tloušťky. Mezi hranatými blatníky předních kol byl volný prostor, kterým procházela hlaveň kanonu. Za blatníky se potom zvedala čelní stěna kabiny.
KSP-76, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Středem čelní stěny procházel kanon ZIS-3 ráže 76,2 mm. Napravo od něj byl obdélníkový průzor řidiče a nalevo potom o něco menší průzor střelce. Oba tito členové osádky tedy seděli hned za čelní stěnou kabiny, každý po jedné straně kanonu. Řidič ovládal stroj pomocí klasického volantu. Střelec plnil zároveň také roli velitele vozu. Oba muži mohli vyhlížet také do stran skrz průzory v bočních stěnách. Třetím a posledním mužem na palubě byl nabíječ, který seděl vzadu za kanonem, posunutý lehce doprava od středu kabiny.
Bojová kabina byla shora otevřená což přispívalo k udržení rozumné hmotnosti a zátěže kolového podvozku. V případě nepříznivého počasí se osádky uvnitř chránila přetažením nepromokavé celty přes střešní otvor. Za kabinou byl motorový prostor, který již byl krytý pancířem i shora. Strop motorového prostoru se směrem k zádi lehce svažoval a bylo v něm několik otvorů pro servisní přístup k pohonné jednotce. Tou byl motor GAZ-11 o maximálním výkonu 85 koní. Motorový prostor dále ukrýval také převodovku a palivovou nádrž o objemu 140 litrů. V pravé polovině zadní stěny byl otvor pro přívod vzduchu k pohonné jednotce krytý ocelovými žaluziemi.
Boční stěny kabiny byly zkosené což zvyšovalo jejich odolnost. I přesto však pancéřování poskytovalo ochranu maximálně před střelbou z ručních zbraní a menšími střepinami. Čelní stěna byla silná 16,5 mm, boční stěny 7 mm, strop motorové části 5 měl mm, zadní stěna 7 mm a dno trupu pouhé 4 mm. KSP-76 dosahoval hmotnosti 5,34 tuny a po silnici se dokázal pohybovat rychlostí až 77 km/h. Velkou výhodou stroje byla jeho velmi malá výška, pouhých 155 cm. Díky tomu byl těžko zpozorovatelným cílem což mu mohlo v praxi zajistit výhodu prvního výstřelu.
pohled do bojového prostoru KSP-76, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
Prototyp byl testován v listopadu roku 1944, přičemž součástí testů byla i cesta po vlastní ose z Gorkého do Moskvy. Ačkoliv testy dopadly uspokojivě bylo nakonec rozhodnuto, že stroj nebude zařazen do sériové výroby. Od vzniku myšlenky do ukončení testů totiž uběhla dlouhá doba a válečná situace se zcela zásadně změnila. Vítězný konec války byl již téměř na dohled a potřeba podobného stroje již nebyl aktuální. Historie KSP-76 se tedy uzavřela dokončením prvního a posledního prototypu.
Hmotnost |
5,34 t |
Délka |
6,35 m |
Šířka |
2,05 m |
Výška |
1,55 m |
Pohonná jednotka |
GAZ-11 |
Maximální výkon |
85 koní |
Maximální rychlost |
77 km/h |
Dojezd - silnice |
580 km |
Dojezd - terén |
350 km |
Pancéřování nástavby |
4 - 16 mm |
Výzbroj |
1 x kanon ZIS-3 ráže 76,2 mm |
Osádka |
3 muži |
