samohybná houfnice SU-152, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
Plán na vývoj a výrobu samohybné houfnice ráže 152 mm vznikl v Sovětském svazu na přelomu let 1942 a 1943. Existovaly dva základní impulsy ke vzniku tohoto plánu. Byly to jednak zkušenosti Rudé armády s boji ve Stalingradu a jeho okolí, kde se projevil nedostatek samohybných děl schopných ničit silnější německá opevnění. Druhým impulsem bylo nasazení nového německého tanku Tiger, který byl pro sovětské obrněnce opravdovým oříškem. Nová samohybka tedy měla být schopna jednak likvidovat opevněné nepřátelské body a podporovat tak postup pěchoty i obrněných formací a poradit si novými těžkými tanky fašistů.
Práce na vývoji požadovaného stroje vedl konstruktér Josef Jakovlevič Kotin. Obrněnen, který on a jeho tým vytvořil byl účelným spojením již vyráběného a osvědčeného podvozku i zbraně. Podvozek byl převzat z těžkého tanku KV-1 a výzbroj samohybky tvořila upravená polní houfnice ML-20 ráže 152,4 mm. Původní plány předpokládaly prodloužení tankového podvozku. K tomu ale nedošlo, protože by to znamenalo významný nárůst výrobních nákladů i času potřebného pro vývoj.
Práce na projektu, který získal označení KV-14, byly zahájeny 31. prosince 1942 v Čeljabinském Kirovském závodě. 4. ledna 1943 byl projekt předložen Výboru obrany, který jej schválil a požadoval dodání testovacího prototypu do 25 dní. Tento doslova šibeniční termín se podařilo splnit. 25. ledna byl prototyp hotov a proběhly jeho tovární zkoušky. Po nich následovaly zkoušky armádní. Stroj v nich obstál a 14. února byl oficiálně přijat do výzbroje Rudé armády pod označením SU-152 (SU = samochodnaja ustanovka). Zároveň se schválením stroje bylo také nařízeno zahájit okamžitě jeho sériovou výrobu. Závratná rychlost stavby prototypu byla dána částečně samotnou jednoduchostí stroje (který spojoval již vyráběný podvozek s již vyráběnou zbraní) ale také faktem, že konstruktéři Čeljabinské továrny již před vznikem armádního zadání sami teoreticky bádali nad možností stavby takového stroje.
samohybná houfnice SU-152, zdroj: Bundesarchiv Bild 101I-154-1964-28, Wikimedia, Creative commons, upraveno
Základem SU-152 byl, jak již bylo řečeno, podvozek tanku KV-1. Ten byl na každé straně tvořen šesti pojezdovými koly, zavěšenými a odpruženými každé samostatně pomocí torzní tyče. Kola byla řešena jako celoocelová s odlehčovacími otvory. Jejich průměr činil 60 cm. Vpředu bylo větší kolo napínací, rovněž s odlehčovací perforací. Vzadu potom bylo plné ozubené kolo hnací. A konečně shora podpíraly pás tři menší vratné kladky.
Vzhledem k velkému zpětnému zákluzu hlavní zbraně ji nebylo možné umístit do tradiční tankové otočné věže ale pouze do pevné nástavby. Tato nástavba zabírala celou přední poloviny podvozku. Nástavba byla plně uzavřená a poměrně nízká a celé vozidlo díky tomu měřilo na výšku pouhých 2,45 m. Jednotlivé stěny byly spojeny svárem. Čelní stěna nástavby byla silná 75 mm, boční i zadní stěna měla 60 mm a strop 20 mm. V čelní stěně, napravo od jejího středu, byla v mohutném límci instalována hlavní a jediná zbraň stroje, houfnice ráže 152 mm.
Původní klasická vlečná houfnice ML-20 byla pro samohybné provedení lehce upravena a dostala označení ML-20S. Velkou výhodou této zbraně byla možnost vedení přímé i nepřímé palby. Přímou palbu bylo možno vést na vzdálenost do cca 700 metrů. Velkou nevýhodou byla potom malá rychlost střelby, pouhé dva výstřely za minutu. Důvodem bylo používání dělené munice a velká hmotnost granátů, díky které bylo nabíjení zbraně velmi náročné. Pro houfnici se používaly tříštivotrhavé granáty OF-540 o hmotnosti 43,6 kg s úsťovou rychlostí 655 m/s a protitankové granáty BR-540 vážící 48,8 kg s úsťovou rychlostí 600 m/s.
samohybná houfnice SU-152, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
Zmíněný protitankový projektil dokázal na vzdálenost 2000 metrů probít 90 mm kolmého pancíře. Zásoba munice na palubě byla pouhých dvacet nábojů. I protipěchotní granát ovšem díky své velké hmotnosti a kinetické energii dokázal silně poškodit nebo i zničit německé obrněnce. Jeho přímý zásah mohl způsobit až kompletní odtržení věže tanku.
V zádi stroje byl motorový prostor a v něm dvanáctiválcový diesel V-2K o maximálním výkonu 600 koní. Nafta byla uložena v celkem třech samostatných nádržích jejichž celkový objem činil něco okolo 600 litrů. To umožňovalo dojezd okolo 330 km při jízdě po silnici a zhruba polovinu této vzdálenosti v terénu. Dalších až 360 litrů paliva ovšem bylo možno naložit do čtyř přídavných venkovních nádržní umístěných na zádi nad blatníky.
Osádku vozu tvořilo pět mužů. Řidič seděl vlevo v přední části trupu. Z vozu vyhlížel skrz nevelký hranatý průzor v čelním pancíři. V případě nebezpečí se dal průzor uzavřít krytem a potom sloužila k výhledu pouze úzká štěrbina v tomto krytu. Nalevo od řidičova průzoru byl na čelní stěně upevněn reflektor. Zbytek osádky měl své stanoviště uvnitř bojového prostoru. Nalevo od houfnice seděl střelec a první nabíječ. Napravo od ní potom druhý nabíječ a konečně velitel vozu. SU-152 nedisponovala žádnou integrální protipěchotní výzbrojí. Proto s sebou osádky vozili alespoň samopaly PPŠ a ruční granáty. Palbu bylo možno vést ze střechy vozidla nebo skrz střílny. Jedna taková střílna pro ruční zbraně byla v čelním pancíři nalevo od hlavně houfnice.
K nástupu a výstupu osádky sloužily celkem tři průlezy ve střeše nástavby. Dva kruhové byly v přední části střechy a uzavíraly se jednodílnými poklopy.Třetí průlez byl v zadní hraně střechy po její levé straně. Ten zasahoval jak do střešní tak do zadní desky a jeho poklop byl dvojdílný. Mimoto pokrývaly střechy ústí pozorovacích periskopů, ventilací apod. Komunikaci uvnitř vozidla zajišťovala stanice TPU-4-BisF. Ke spojení mimo vůz potom sloužila radiostanice 10RK-26.
samohybná houfnice SU-152, zdroj: Topwar.ru se souhlasem provozovatele, upraveno
Z vyrobených SU-152 byly sestavovány nové těžké pluky samohybného dělostřelectva. Původně byl takový pluk tvořen 12 samohybnými houfnicemi rozdělenými po třech do čtyř baterií a doplněných jedním těžkým tankem pro velitele pluku. V listopadu 1943 však bylo toto uspořádání změněno a síla pluku vzrostla na 21 samohybek. Jednoho z nejzajímavějších bojových nasazení se SU-152 dočkaly během bojů v Kurském oblouku. Podle sovětských pramenů zde tyto stroje zničily dvanáct tanků Tiger a sedm stíhačů tanků Ferdinand (i když německé zdroje tyto údaje nepotvrzují).
Výroba SU-152 běžela od března do prosince 1943. Ukončena nebyla kvůli problému nebo špatným vlastnostem samohybky, ale prostě proto, že přišel její nástupce v podobě ISU-152. Za celé výrobní období vzniklo 671 strojů SU-152 (lze narazit i na počet 670 a 704). Celkově vzato se jednalo o zdařilou samohybku, jejíž bojovou hodnotu snižovala pouze nízká rychlost palby, malá zásoba munice a nepříliš prostorný a ergonomický interiér. SU-152 se osvědčila jak v obranných tak v ofenzivních bojích, v boji s pěchotou, obrněnou technikou i proti opevněním. Stroje, které přežily druhou světovou války sloužily dál v sovětské armádě a poslední z nich byly definitivně vyřazeny až roku 1954.
SU-152 si u sovětských vojáků vysloužil přezdívku "Zvěroboj" tedy zabiják zvířat. Důvodem byla schopnost tohoto stroje poradit si s německými tanky a samohybnými děly, jejichž jména byla převzata právě ze zvířecí říše jako např. Tiger, Panther nebo Elefant.
Hmotnost |
45,5 t |
Délka |
8,95 m |
Šířka |
3,25 m |
Výška |
2,45 m |
Pohonná jednotka |
V-2K |
Maximální výkon |
600 koní |
Maximální rychlost |
43 km/h |
Dojezd - silnice |
330 km |
Dojezd - terén |
165 km |
Pancéřování nástavby |
60 - 75 mm |
Pancéřování trupu |
60 mm |
Výzbroj |
1 x houfnice ML-20S ráže 152,4 mm |
Osádka |
5 mužů |
