prototyp samohybného protiletadlového děla SU-6, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno

V roce 1932 začal F.L.Chlystov z konstrukční kanceláře vysoké školy dělostřelectva připravovat na svou dobu velmi pokrokový stroj, a to samohybné protiletadlové dělo. Stroj, který získal označení SU-6, byl postaven na upraveném podvozku lehkého tanku T-26. Pro nový účel bylo na podvozek přidáno další pojezdové kolo. Namísto původních osmi jich tedy bylo na každé straně devět. Stejně jako u původního tanku byla první a poslední čtyři kola spojena do dvojic a dvě sousedící dvojice byly potom společně zavěšeny na kyvné rameno s listovou pružinou a pístem.

Nové deváté kolo bylo instalováno uprostřed a mělo vlastní píst. U původního tanky však písty vůbec nebyly. Důvodem jejich instalace byla pravděpodobně nutnost zvládnout větší tlak a otřesy při střelbě ze silné zbraně. To byl pravděpodobně také důvod pro přidání devátého pojezdového kola. Spolu s podvozkem byla z tanku převzata také pohonná jednotka a další agregáty

Z podvozku zmizela původní horní část trupu i s věží a na jejich místě vznikla rovná plošina v jejímž středu byl na otočné lafetě upevněn protiletecký kanon vzor 1931 ráže 76,2 mm. Zbraní bylo možno otáčet v plném rozsahu. Vertikální náměr se potom pohyboval od -5° do +85°. Díky tomu bylo v případě nutnosti možné vést palbu i na pozemní cíle. Kanon dokázal odpálit 6,6 kg těžký granát do vzdálenosti 9200 m s úsťovou rychlostí 813 m/s.

Plošinu obepínala ohrada z rovných pancéřových desek. Během přesunů byly desky zvednuté a sloužily jako ochrana obsluhy kanonu. Přední a zadní stěna této ohrady byla opatřena střílnou pro kulomet DT. Na palubě byly tyto kulomety dva. V rámci přípravy k palbě se desky sklápěly aby umožnily otáčení zbraně. Přední a zadní deska pak ležela na trupu, boční desky se podepíraly vzpěrami. Potom byl kanon i jeho obsluha zcela bez ochrany.

SU-6 se zvednutými bočnicemi, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno

Na palubu bylo možno naložit pouze minimální zásobu munice. Další střelivo musel převážet doprovodný nákladní automobil. Osádka samohybného děla bývá uváděna jako šestičlenná (Teď se dopustím čistě subjektivního komentáře, ale neumím si dost dobře představit co vlastně dělali dva až tři muži z těch šesti uváděných. Leda, že by tento údaj pokrýval i osádku doprovodného nákladního automobilu.).

Prototyp stroje byl dokončen v roce 1934. V roce 1935 snad vzniklo ještě několik dalších ověřovacích exemplářů. SU-6 absolvoval armádní testy jejichž výsledkem bylo zamítavé rozhodnutí. Důvodem byla pravděpodobně hlavně technická nedokonalost. Podvozek tanku byl během střelby neúměrně namáhán a měl díky tomu sklon k častým poruchám. Značnou nevýhodou byla také prakticky nulové úroveň pasivní ochrany obsluhy zbraně a nutnost doprovodného automobilu. Sériové výroba se tedy SU-6 nedočkal.