samohybné dělo SU-85 ve službách Wehrmachtu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Impulsem k vývoji samohybného děla SU-85 bylo ukořistění nejmodernějšího německého tanku Tiger v lednu roku 1943. Ukořistěný tank byl odeslán do Moskvy k důkladnému prozkoumání. Postřelovací testy přinesly pro sovětskou generalitu velmi nemilé výsledky. Nejrozšířenější sovětské tankové kanony té doby, tedy F-34 a ZiS-5 ráže 76,2 mm, dokázaly novému hitlerovskému obrněnci ublížit pouze při palbě ze sebevražedné blízkosti. Jako daleko účinnější se při testech ukázal protiletecký kanon 52-K M1939 ráže 85 mm.
Ihned tedy padlo rozhodnutí o vývoji upravené verze tohoto kanonu, která by mohla být montována do trupu stávajících samohybných děl SU-122 čímž by vznikla nová samohybná protitanková zbraň. Prací na nové zbrani byly pověřeny dvě konstrukční kanceláře, V. Grabina a F. F. Petrova. Grabinův tým se přitom vydal cestou úprav tankového kanonu S-18, který právě v té době vznikl jako prototyp nové zbraně pro budoucí těžké tanky. Grabin kanon S-18 pouze upravil aby jej bylo možno namontovat do trupu SU-122. Díky tomu byly velmi brzy k dispozici dva kusy tohoto kanonu a byly ihned odeslány do továrny Uralmaš k instalaci.
Při instalaci se však ukázalo, že zbraň je pro trup SU-122 příliš velká. Pokud měla být namontována bez zásahů do konstrukce trupu zabírala příliš místa v interiéru a proto továrna navrhla ještě jeden způsob instalace, který sice problém řešil, zato však znamenal nutnost úpravy čelní části nástavby a tedy nezanedbatelné dodatečné výrobní náklady. Tak vznikly v Uralmaši dva prototypy nového samohybného děla označované jako SU-85-I a SU-85-IV, které se lišily právě způsobem instalace kanonu. (Proč byla pro označení zvolena právě čísla I a IV jsem se nikde nedočetl.)
prototyp SU-85-IV, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
U SU-85-I byl kanon S-18 instalován bez zásahů do trupu. U SU-85-IV byl však kanon zasazen do jakéhosi prodlouženého límce, který vyčníval z čelní desky. Když i druhá konstrukční skupina F. Petrova dokončila svoji zbraň označovanou D-5S, mohl v Uralmaši vzniknout ještě třetí prototyp samohybného děla vyzbrojený právě tímto posledně zmíněným kanonem. Třetí prototyp dostal označení SU-85-II. Všechny tři stroje byly podrobeny důkladným testům. Verze SU-85-IV během nich propadla jako první a dále se rozhodovalo již pouze mezi verzí I a II.
Ačkoliv se od začátku spoléhalo na verzi s kanonem S-18, testování ukázalo se že nový kanon D-5S dosahuje shodných balistických kvalit a je přitom spolehlivější než konkurent. Vítězem soutěže se tak nakonec stal prototyp SU-85-II s kanonem D-5S. Dne 7. srpna 1943 byl nový stroj přijat to výzbroje Rudé armády pod oficiálním označením SU-85. Mimochodem neúspěšný kanon S-18 se nakonec nedočkal ani původně zamýšlené sériové instalace do těžkých tanků a dva popsané prototypy SU-85 zůstaly první a poslední realizovanou instalací této zbraně.
Výroba nového samohybného děla se rozběhla závratnou rychlostí takže ještě do konce srpna bylo dokončeno prvních sto kusů. Jak již bylo řečeno jako základ pro konstrukci SU-85 posloužilo starší samohybné dělo SU-122. Stroj tedy spočíval na podvozku sériového tanku T-34 a z tohoto tanku pocházela také celá zadní partie včetně motoru a převodovky. Na přední polovině podvozku byla pevná nástavba s ostře zkosenou čelní stěnou o síle 45 mm. Značnou část čelní stěny zabíral otvor, který vyplňovalo kulovité střeliště kanonu. Kanon byl přitom posunut lehce doprava od středu.
samohybná děla SU-85 ve službách Wehrmachtu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Pro kanon D-5S se používala nedělená munice. Protitankový granát vystřelovaný tímto kanonem dosahoval hmotnosti 9,2 kg a na vzdálenost 500 metrů dokázal probít pancíř o síle 138 mm. Při palbě z jednoho kilometru potom stačil na 100 milimetrový pancíř. Dále se používaly podkaliberní střely o hmotnosti 4,99 kg, které při palbě na 500 metrů stačily na 145 mm pancíře. A konečně kanon střílel také protipěchotní tříštivotrhavé granáty o hmotnosti 9,6 kg. SU-85 neměl žádnou integrální kulometnou výzbroj. Pro blízkou obranou proti živé síle nepřítele s sebou proto osádky vozily samopaly a ruční granáty. Zásoba munice na palubě čítala 48 střel pro kanon, 1500 nábojů pro ruční zbraně, 24 granátů typu F-1 a 5 protitankových granátů.
Nalevo od kanonu byl poklop řidiče, který byl stejné konstrukce jako u tanku T-34. Nad poklopem řidiče těsně vedle kanonu byla v čelní stěně vyboulenina, za kterou se skrýval panoramatický dělostřelecký dalekohled. Ten se vysouval nad střechu vozu po otevření dvoudílného poklopu. V pravém předním rohu střechy byla potom velitelská věžička. Poněkud netypicky nebyl ve věžičce průlez, ale pouze soustava periskopů. Další napevno umístěné periskopy byly na obou bočních hranách střechy i na zadní hraně takže osádka měla zajištěn kompletní výhled do okolí stroje. Na hraně střechy a zadní stěny byl hlavní poklop pro nástup a výstup osádky a nakládání munice. Byl dvoudílný s jedním dílem ve střešní a druhým v zadní desce kabiny. Ve všech stěnách byly také malé střílny pro vedení palby z ručních zbraní.
Výroba SU-85 běžela od srpna 1943 do července 1944. Za tu dobu bylo dokončeno celkem 2329 exemplářů (i když bývají uváděny i jiné počty). Důvodem ukončení produkce byla jednak sériová výroba tanku T-34/85, který byl taktéž vyzbrojen kanonem ráže 85 mm a nebyl tedy již důvod vyrábět vedle tanku ještě stejně silné samohybné dělo. Ještě bezprostřednějším impulsem k zastavení produkce byl potom příchod nového samohybného protitankového děla SU-100, jehož výroba byla schválena 3. července 1944.
samohybné dělo SU-85 ve službách Wehrmachtu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Při přechodu z výroby SU-85 na SU-100 však došlo k zajímavé situaci. Sovětské muniční továrny nestihly zareagovat na schválení nového stroje tak rychle jako výrobní továrna Uralmaš a díky tomu nebyla v červenci 1944 ještě dostatečně rozjetá výroba 100 milimetrové munice pro SU-100. Zároveň již ale byla ukončena výroba SU-85 a hrozil tedy výpadek produkce samohybných děl. Vrchní konstruktér SU-100 L. I. Gorlitski proto přispěchal s dočasným řešením. Do trupu nového SU-100 se začali v továrně Uralmaš montovat kanony D-5S ze starých SU-85.
Od července do prosince 1944 tak byla vlastně vyráběna nová verze samohybného kanonu SU-85, založená na modernějším SU-100. Tato verze dostala oficiální označení SU-85M a udává se, že jich bylo celkem vyrobeno 315 kusů. SU-85M se od klasické SU-85 lišila silou čelního pancíře, která vzrostla ze 45 mm na 75 mm, dále potom rozměrnější bojovou kabinou a konečně nejsnadněji postřehnutelnou novou velitelskou věžičkou. Ta byla stejného provedení jako u tanků T-34/85 a poskytovala veliteli mnohem lepší rozhled do okolí vozu. Tubus věžičky výrazně zasahoval do pravé boční stěny kabiny.
Na základě SU-85 a SU-85M vzniklo také několik experimentálních strojů, které se sice nedočkaly sériové výroby ale jistě stojí za zmínku. Za všemi prototypy stála přitom snaha o zesílení výzbroje původní samohybky. Impulsem k těmto snahám bylo nasazení nových německých stíhačů tanků Ferdinand jejichž pancíř byl pro ruské stroje opravdovým oříškem a jejichž kanony byly přitom naprostou špičkou své doby. Velení sovětského dělostřelectva tedy zadalo konstruktérům vývoj kanonu, který by dosahoval obdobných kvalit jako právě německé kanony PaK 43 ráže 88 mm.
samohybné dělo SU-85 v dobytém Minsku v roce 1944, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
První návrh nové zbraně vznikl v konstrukční kanceláři F. F. Petrova. Šlo o úpravu původního kannonu D-5S, která dostala označení D-5S-85BM. Písmena BM ukrývala zkratku slov Bolšaja Moščnosť tedy doslova velká síla. Kanon byl opět ráže 85 mm, měl prodlouženou hlaveň, upravenou komoru a měla se pro něj používat munice se zesílenou prachovou složí. Díky tomu dosahovaly střely úsťové rychlosti až 950 m/s. Kanon byl pokusně namontován do trupu SU-85 čímž vznikl prototyp samohybného děla označovaný jako SU-85BM. Testy tohoto stroje probíhaly od ledna do března 1944 a vůz nakonec nebyl přijat do výroby.
Konkurenční Grabinovo oddělení nabídlo na jaře roku 1944 rovněž svoji experimentální zbraň S-34-IB. Tento kanon využíval kombinovanou munici, která měla střelu ráže 85 mm ovšem nábojnici a prachovou slož pro granáty ráže 100 mm. Opět vznikl prototyp samohybného děla s touto zbraní založený na původním SU-85 a označovaný jako SU-S-34-1. Stroj prodělal testy v létě roku 1944 ale rovněž nebyl akceptován do výroby a skončil v propadlišti dějin.
Poslední pokus o zvýšení palebné síly SU-85 proběhl na podzim roku 1944. A byl to opět konstruktér F. F. Petrov se svým návrhem kanonu D-10-85PM. Podobně jako u popsaného Grabinova kanonu i tato zbraň kombinovala granát ráže 85 mm se silnou nábojnicí pro 100 milimetrové střely. Kanon byl opět namontován do trupu SU-85 a pod označením SU-D-10-85 předán k testům. Zkoušky probíhaly až do jara roku 1945 a jejich výsledkem bylo, stejně jako u dvou starších prototypů, zamítnutí.
SU-85M všimněte si velitelské věžičky, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
Ze samohybných děl SU-85 byly sestavovány samostatné prapory a později i pluky. Prvního bojového nasazení se SU-85 dočkaly v září 1943 při překračování řeky Dněpr. Od té doby bojovaly tyto stroje až do samého konce války. Těmito samohybnými děly byly vybavovány také jednotky Poláků a Čechoslováků bojující v řadách Rudé armády. Nedobrovolně Sověti dodali několik těchto vozidel i Wehrmachtu. Němci totiž ukořistěné stroje bojově nasazovali.
Hmotnost |
29,2 t |
Délka s dělem |
8,3 m |
Délka bez děla |
6,1 m |
Šířka |
3,0 m |
Výška |
2,45 m |
Pohonná jednotka |
V-2 34 |
Maximální výkon |
500 koní |
Maximální rychlost |
55 km/h |
Dojezd |
450 - 550 km |
Pancéřování nástavby |
20 - 45 mm |
Výzbroj |
1 x kanon D-5S ráže 85 mm |
Osádka |
4 muži |
