tank IS-1, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
Na přelomu let 1942 a 1943 se vývoj těžkých tanků v Sovětském svazu dostal do slepé uličky. Existující těžké tanky typu KV totiž přestávaly splňovat požadavky moderního bojiště. Tanky KV-2, třebaže velmi působivé svým vzhledem, se ukázaly být prostě příliš pomalé pro rychlý způsob boje, který Němci aplikovali. Množily se také stížnosti osádek na tanky KV-1, jejichž zranitelnost rostla s nasazováním účinnějších protitankových zbraní na straně protivníka. Sovětští konstruktéři se snažili tento nedostatek řešit zesilováním pancíře což ovšem v důsledku vedlo k velmi nepříjemnému snižování mobility tanku a dalším stížnostem vojáků.
Ani modernizovaný KV-1S, který byl o něco lehčí a rychlejší, ani prototyp KV-13 s odolným, částečně odlévaným pancířem, nepřinesly východisko z bludného kruhu. Navíc i KV-1S a KV-13 byly stále vyzbrojeny "pouze" kanony ráže 76,2 mm. Sovětští vojenští činitelé se začínali ptát k čemu potřebují těžké tanky KV, které prakticky nepřinášejí nic co by neuměly také střední T-34 a přitom jejich výroba stojí mnohem více než výroba T-34. V prosinci roku 1942 sice ještě vznikly další dva prototypy tanků založené na podvozku KV-13, označované jako Objekt 233 a Objekt 234, ovšem došlo k tomu již prakticky bez zájmu ze strany armádních představitelů. Celý program těžkých tanků se ocitl na pokraji zrušení ve prospěch efektivnější výroby tanků střední hmotnostní kategorie.
Situace se zcela zásadně změnila když v lednu roku 1943 padl Sovětům do rukou první exemplář nového německého tanku Tiger. Ukořistěný tank byl odeslán do Moskvy k důkladnému prozkoumání. Postřelovací testy přinesly pro sovětskou generalitu velmi nemilé výsledky. Kanony tanků T-34 a KV-1 ráže 76,2 mm, dokázaly novému hitlerovskému obrněnci ublížit pouze při palbě ze sebevražedné blízkosti. Další vývoj těžkých tanků tedy dostal okamžitě zelenou.
prototyp Objekt 237 s kanonem S-31, zdroj: Wikimedia, Public domain, upraveno
Již v únoru nařídil GKO (gasudarstvenyj kamitět oborony = státní výbor pro obranu) zahájit vývoj nového těžkého tanku a to na základě posledních prototypů KV-13, Objekt 233 a Objekt 234. Program vývoje tanku byl nazván IS (někdy též JS) na počest Josifa Stalina. V březnu a dubnu probíhaly testy Objektu 233 a 234 aby se odhalily jejich případné nedostatky. Prototypy KV-13 a Objekt 233 však byly stále vyzbrojeny pouze kanony ráže 76,2 mm, které jak se ukázalo na nové německé stroje nestačí. Objekt 234 nesl tankovou houfnici U-11 ráže 122 mm, která rovněž nesplňovala aktuální požadavky. Primárním úkolem tedy bylo nalézt pro budoucí tanky řady IS novou silnější zbraň.
Postřelovací zkoušky německého Tigera byly ukončeny v dubnu 1943. Jako velmi účinná zbraň proti pancíři tohoto obrněnce se při testování ukázal protiletecký kanon 52-K M1939 ráže 85 mm. 5. května tedy GKO vydal dekret číslo 3289ss, kterým oficiálně pověřil dvě konstrukční kanceláře vývojem tankové varianty zmíněného protileteckého kanonu. Těmito dvěma konstrukčními kancelářemi byly Moskevské ústředí pro vývoj dělostřeleckých zbraní pod vedením Vasilije Gavriloviče Grabina a konstrukční oddělení továrny číslo 9 pod vedením Fjodora Fjodoroviče Petrova.
V polovině června předložili oba konstruktéři své výtvory. Grabinův kanon nesl označení S-31, Petrovův byl pojmenován D-5T. V případě Petrovovy zbraně šlo o upravenou verzi kanonu D-5S vyvinutého pro samohybné dělo SU-85. Od začátku bylo konstruktérům nového tanku jasné, že instalace zbraně ráže 85 mm do současné věže by přinesla zcela zásadní omezení vnitřního prostoru a znesnadnění práce obsluhy. Bylo tedy rozhodnuto o vývoji nové věže větších rozměrů. Montáž nové odlévané věže ovšem zase vyžadovala prodloužení trupu a podvozku o plných 42 cm. Podvozek byl tedy prodloužen, k původním pěti přibylo šesté pojezdové kolo a nová zbraň ráže 85 mm mohla být konečně instalována. Na konci těchto úprav stál prototyp tanku označovaný jako Objekt 237. Na konci července 1943 byly postaveny dva testovací exempláře, jeden s kanonem S-31 a druhý s kanonem D-5T. Oba stroje je na fotografiích možné odlišit podle upevnění kanonu.
prototyp Objekt 237 s kanonem D-5T, zdroj: Wikimedia, Public domain, upraveno
Experimentovalo se také s instalací kanonu ráže 85 mm do sériového tanku KV-1S. I tady se však ukázalo, že sériová věž je pro novou zbraň příliš malá. Konstruktéři se tedy rozhodli zkusit na tank KV-1S instalovat ne jen silnější zbraň, ale celou novou věž. A zkusili to rovnou s oběma variantami kanonu. Tak tedy vznikly další dva zkušební prototypy, Objekt 238 s kanonem S-31 a Objekt 239 s kanonem D-5T. Všechny čtyři prototypy (dvě verze Objektu 237, Objekt 238 a Objekt 239) byly testovány v červenci 1943. Stroje s kanonem S-31 v testech neuspěly a pro výrobu byly schváleny prototypy Objekt 239 a Objekt 237 s kanonem D-5T. První z nich se do sériové výroby dostal pod názvem KV-85 (je popsán samostatně) a ten druhý pod názvem IS-85. Známější se však tento stroj stal pod označením IS-1, které oficiálně získal v březnu 1944 poté co vznikl jeho mladší bratr s dvojkou v názvu.
Tank IS-1 spočíval na podvozku, který byl odvozen z podvozku tanků řady KV a byl mu tedy konstrukčně velmi podobný. Na každé straně sestával ze šesti dvojitých pojezdových kol plného provedení s hvězdicovými prolisy. Kola byla zavěšena a odpružena každé samostatně pomocí torzních tyčí. Vpředu bylo napínací kolo, které bylo stejné jako kola pojezdová. Vzadu bylo potom ozubené kolo hnací, které bylo největším kolem celé podvozkové soustavy. Shora pás podpíraly tři rovnoměrně rozmístěné vratné kladky.
Na přední stěnu podvozkové vany navazovala velmi ostře zkosená deska, ze které potom nad úroveň blatníků vystupovala čelní stěna bojového prostoru řidiče. Střed této stěny byl rovný a byl v něm řidičův obdélníkový uzavíratelný průzor. Když byl průzor z důvodu nebezpečí uzavřen vyhlížel řidič z vozu jen štěrbinou v uzávěru. K výhledu do stran sloužila řidiči dvojice periskopů procházející stropem nad jeho stanovištěm. Čelní deska přecházela na obou stranách do zaoblení, které dále směrem dozadu navazovalo na prstenec věže. Od prstence věže zůstával trup směrem k zádi již stejně široký a do stran z něj vyčnívaly jen o málo širší blatníky pásů. Čelní stěna podvozkové vany byla silná 100 mm, zkosená deska nad ní měla 60 mm a čelní deska před řidičem dokonce 120 mm.
tank IS-1, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Věž tanku byla posazena blíže k přídi. Věž byla z většiny odlévaná takže na ní nebyly žádné hrany ale spíše zaoblené tvary. Všechny stěny věže byly silné 100 mm a její strop 30 mm. V čelní vyboulené stěně věže byl instalován již zmíněný kanon D-5T ráže 85 mm a koaxiálně s ním také kulomet DT ráže 7,62 mm. Další kulomet stejného typu byl ve střelišti v pravé polovině zadní stěny. Třetí kulomet DT s sebou vozily osádky volně uložený v trupu. Pro kanon se používaly celkem tři druhy munice. Tříštivotrhavý granát 53-UO-365 o hmotnosti 9,08 kg a úsťové rychlosti 785 m/s, protipancéřový 53-UBR-365 o hmotnosti 9,02 kg a úsťové rychlosti 792 m/s a konečně podkaliberní střely vážící 4,99 kg, které opouštěly hlaveň rychlostí 1200 m/s. Celkem se na palubu pro kanon nakládalo 59 nábojů. Zásoba munice pro kulomety činila 2520 kusů.
V obou bočních stěnách věžě byly malé uzavíratelné otvory pro vedení palby z ručních zbraní osádky. V levé zadní části střechy věže byla velitelská kupole opatřená po obvodu soustavou průzorů. V kupoli byl kruhový průlez, který se uzavíral dvoudílným poklopem. Další kruhový průlez, tentokrát s jednodílným poklopem, byl napravo od velitelské kupole. Na střeše věže bylo dále ústí ventilátoru, otočného periskopu a další prvky. Na stěnách věže byla navařena madla pro vezenou pěchotu.
Osádka tanku byla čtyřčlenná ve složení řidič, velitel, střelec a nabíječ. Řidič seděl v přední části trupu, zbytek vojáků ve věži. Řidič přitom neměl svůj vlastní nástupní průlez a musel se na svoje stanoviště soukat skrz průlezy ve věži, stejně jako ostatní muži na palubě. Pokud bylo třeba obsluhoval velitel kulomet v zadní stěně. Za věží byl prostor pro pohonnou jednotku a převodovku. Uvnitř spočíval dvanáctiválcový naftový agregát B-2IS o maximálním výkonu 520 koní při 2000 otáčkách za minutu. Tank s ním dokázal na silnici dosáhnout úctyhodné maximální rychlosti 37 km/h.
záď tanku IS-1, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Motorový prostor byl od zbytku interiéru oddělen přepážkou, ve které byl pouze servisní otvor pro nejnutnější opravy proveditelné zevnitř vozu. Na stropě motorového prostoru byly zamřížované otvory pro přívod vzduchu. V zadní stěny byly potom otvory pro servisní přístup. Po stranách motorového prostoru byly upevněny sudy s dodatečnou zásobou paliva. Na každém boku byly tyto sudy dva.
Vedle sériového tanku vznikl ještě jeden zajímavý pokusný prototyp označovaný IS-1E. Tank měl jednak odlišný podvozek ale hlavně také pohonné ústrojí. Podvozek sestával na každé straně z pěti velkých pojezdových kol plného provedení. Přední napínací i zadní hnací kolo byly stejné jako u sériových tanků. Mezi poslední pojezdovým a zadním hnacím kolem byla velká mezera a v ní byla ještě jedna napínací kladka umístěná zcela netypicky na spodním pásu. Naopak horní podpůrné kladky zmizely protože pás shora dosedal přímo na velká pojezdová kola.
Ještě významnější změna však proběhla uvnitř stroje. Sovětští konstruktéři se rozhodli vyzkoušet na tomto prototypu hybridní benzíno-elektrický pohon. Jeho princip spočíval v tom, že spalovací motor nepoháněl přímo kola tanku ale pouze elektrický generátor. Ten vyráběl proud pro elektromotor a ten teprve byl napojen hnací kola. Výhodou tohoto řešení bylo snadnější ovládání a plynulejší jízda bez nutnosti řadit rychlostní stupně. Nad touto výhodou však převažovalo hned několik nedostatků jako zbytečná složitost, velké ztráty energie a zvýšená poruchovost. To si nakonec Sověti také uvědomili a prototyp IS-1E zůstal prvním a posledním exemplářem svého druhu.
tank IS-1, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Za zmínku jistě stojí, že také Němci experimentovali s tímto druhem pohonu, zejména profesor Porsche byl zarytým obhájcem tohoto principu. Také jejich pokusy však v drtivé většině případů skončily neúspěchem a jediným strojem s tímto pohonem, který se dostal do sériové výroby byl těžký stíhač tanků Ferdinand.
Rudá armáda oficiálně přijala tank IS-1 do své výzbroje 4. září 1943. Do bojů se však tyto stroje poprvé zapojily až v únoru roku 1944. 15. února dorazil do oblasti města Korsun-Ševšenkivskyj na střední Ukrajině 13. gardový tankový pluk v jehož stavu se v tu chvíli nalézalo 21 tanků IS-1. Regiment se zde zapojil do útoku na vesnici Lisjanka proti německému 3. tankovému sboru. Nutno podotknout že toto bojové vystoupení neskončilo pro nové tanky úplně šťastně. Do útoku na vesnici vyjelo celkem pět IS-1 a všech pět bylo zničeno palbou německých tanků a samohybných děl. Vesnice byla sice nakonec dobyta ovšem bylo to hlavně díky tomu, že obklíčeným Němcům došlo palivo.
První zdokumentované střetnutí tanků IS-1 a německými tanky Tiger se odehrálo 4. března 1944 blízko ukrajinského města Staro-Konstantinov. 1. gardový tankový pluk se zde utkal s rotou německého 503. praporu těžkých tanků. Skóre toho dne bylo dva poškozené Tigery na německé straně a jeden zničený a dva poškozené IS-1 na straně Sovětů.
Tyto první bojové výsledky jen potvrdily obavy sovětských armádních činitelů, že ani IS-1 nebude dostatečně efektivní zbraní proti nejmodernějším hitlerovským obrněncům a že vývoj silnějšího IS-2 byl správným krokem. Výroba tanku IS-1 probíhala pouze ve druhé polovině roku 1943 a celkem jich vzniklo pouhých 107 kusů.
Hmotnost |
44 t |
Délka |
8,56 m |
Šířka |
3,07 m |
Výška |
2,73 m |
Pohonná jednotka |
B-2IS |
Maximální výkon |
520 koní |
Maximální rychlost |
37 km/h |
Pancéřování trupu |
čelo 100 - 120 mm boky 90 mm záď 60 mm |
Pancéřování věže |
stěny 100 mm strop 30 mm |
Výzbroj |
1 x kanon D-5T ráže 85 mm 3 x kulomet DT ráže 7,62 mm |
Osádka |
4 muži |
