první postavený tank Russkij Reno nesoucí jméno "bojovník za svobodu soudruh Lenin", zdroj: Wikimedia, Public domain, upraveno
Za svůj první tank vděčí Sověti paradoxně spojenci svého nepřítele, Francii. Ta totiž, spolu s dalšími západními mocnostmi, podporovala během ruské občanské války protibolševickou opozici. Součástí této podpory byla také dodávka vojenského materiálu včetně lehkých tanků Renault FT-17. A právě tento stroj posloužil jako základ pro vývoj a výrobu prvního sovětského tanku vůbec, tanku označovaného prostě Russkij Reno.
V prosinci 1918 poslala Francie dvacítku těchto tanků jako pomoc "bílým" jednotkám generála Denikina do černomořského přístavu Oděsa. Šlo o tanky dvou verzí, tzv. Char ? canon 37, vyzbrojený kanonem Puteaux SA18 ráže 37 mm a tzv. Char mitrailleur, který nesl pouze kulomet Hotchkiss M1914 ráže 8 mm. Tanky Renault FT-17 byly na svou dobu velmi moderní stroje. Šlo o lehké tanky s dvoučlennou posádkou a jedinou plně otočnou věží, ve které byla soustředěna veškerá výzbroj. Od února 1919 se dodané tanky zapojily do bojů proti bolševikům a hned v březnu toho roku se jednotkám 2. ukrajinského frontu podařilo poblíž vesnice Berezovka (severně od Oděsy) jeden z francouzských strojů ukořistit. Později byly během bojů v okolí Oděsy ukořistěny ještě další tyto tanky (bývá uváděno dalších pět kusů).
První ukořistěný tank poslali vojáci jako dar vůdci revoluce, Vladimíru Iljiči Leninovi spolu s dopisem, ve kterém barvitě vylíčili své hrdinské ukořistění nepřátelského tanku pomocí holých rukou. Tento tank se následně zúčastnil prvomájové vojenské přehlídky na Rudém náměstí. Sověti sami v té době žádné tanky nevyráběli, ale začínali si uvědomovat jejich význam a to platilo i pro samotného Lenina, který údajně návrh inspirovat se ukořistěným vozem pro stavbu tanku vlastního. Výbor pro válečný průmysl následně v srpnu 1919 pověřil továrnu Krasnoje Sormovo v Nižnym Novgorodu aby koordinovala práce na přípravě kopie francouzského tanku, kterou by bylo možno vyrábět vlastními silami v Sovětském svazu.
V září 1919 dorazil ukořistěný tank z Moskvy do továrny v Nižnym Novgorodu, jako předloha pro vývojové práce. Stroj prý nedorazil v jednom kuse ale rozebraný na části, protože byl pravděpodobně již v Moskvě podroben zkoumání. Technici ze závodu Krasnoje Sormovo zásilku převzali a nezkoumali její kompletnost. Následně byla utvořena technická skupina pod vedením konstruktérů Chruleva a Nefedova, která dostala za úkol součásti tanku popsat a vytvořit jejich technickou dokumentaci nutnou pro výrobu kopie. Když se inženýři pustili do svého úkolu začali zjišťovat, že vícero součástek chybí. Nejzávažnější bylo, že kompletně zmizela celá převodovka. Soudruzi proto poslali dotaz do Moskvy a žádali o vysvětlení proč tyto části stroje nebyly továrně zaslány. Odpověď však říkala, že odesláno bylo vše a chybějící součástky tedy musely být rozkradeny cestou.
Studium tanku a tvorba technické dokumentace nakonec trvala od října od prosince 1919. Komponenty a dokumentace byly potom rozeslány do dalších továren, které se měly na výrobě prvního sovětského tanku podílet. Pancéřové desky měl dodávat Ižorský závod z Leningradu a pohonnou jednotku moskevská továrna AMO (Avtomobilnoje Moskovskoje Obščestvo - Moskevský automobilní podnik, ze kterého později vznikl výrobce automobilů ZiL).
Russkij Reno s kombinovanou výzbrojí, zdroj: Wikimedia, Public domain, upraveno
Sovětští konstruktéři museli řešit celou řadu problémů. Například nemohli pro sovětský tank počítat s původní francouzskou pohonnou jednotkou ani výzbrojí, protože je prostě neměli k dispozici. Kopírovat a zavádět do výroby i původní kanon by bylo zbytečně drahé a náročné a rovněž výroba kopie původního motoru Renault se ukázala jako příliš složitá (pravděpodobně i zde byly některé součástky rozkradeny a motor tedy nebyl kompletní).
Právě z posledně uvedeného důvodu byla do výroby zapojena zmíněná moskevská továrna AMO. Ta totiž měla dle dohody s italskou firmou Fiat z roku 1916, začít licenčně vyrábět nákladní automobil Fiat 15 TER. Bolševická revoluce tento plán zhatila nicméně několik náklaďáků bylo ještě před jejím vypuknutím z Itálie do Moskvy dodáno. Sověti se tedy rozhodli využít motoru Fiat, který měli k dispozici v kompletním stavu a jevil se jako vhodný. Úpravu agregátu pro použití v tanku provedl konstruktér V. Kalinin. Russkij Reno tak dostal čtyřválcový vodou chlazený benzínový motor o maximálním výkonu 33,5 koní při 1480 otáčkách za minutu. Palivo bylo umístěno ve dvou nádržích o celkovém objemu 90 litrů. Z dnešního pohledu se takový výkon jeví pro tankový motor jako naprosto směšný. Je však nutno si uvědomit, že původní francouzská pohonná jednotka měla výkon jen o málo vyšší, přesně 39 koní. Motor tanku se startoval pomocí ruční kliky a bylo to možné jak zvenčí stroje tak přímo z bojové kabiny. Sedm tun vážící tank dokázal vyvinout maximální rychlost 8,5 km/h a jeho dojezd se pohyboval okolo 60 km.
Z pramenů je zřejmé, že největší problém představovala pro stavitele tanku chybějící převodovka. Je ovšem velmi pravděpodobné, že ani v tomto případě by nebylo efektivní plýtvat časem a penězi na kopii francouzského originálu, takže se dalo pokračovat i bez něj. Účelnější bylo využít něco již doma vyráběného. Prameny však detaily řešení tohoto problému nerozvádění. Hovoří se jen o tom, že na převodovce pracoval opět konstruktér V. Kalinin (zda však pocházela také z továrny AMO a byla rovněž převzata z nákladního Fiatu prameny nezmiňují). Výsledkem byla každopádně převodová skříň se čtyřmi rychlostními stupni pro jízdu vpřed a jedním pro couvání.
Podvozek byl okopírován beze změn. Sestával na každé straně z devíti zdvojených pojezdových kol malého průměru, která byla opatřena gumovou bandáží. První tři kola byla spojena do společného vozíku, všechna ostatní byla ve vozících po dvou. Tyto vozíky byly tedy na každé straně čtyři. Zadní dva vozíky s celkem čtyřmi koly a přední dva vozíky s celkem pěti koly byly potom napojeny na společnou listovou pružinu. Zcela v předu bylo kolo napínací, které bylo plného provedení a bylo největším kolem celé podvozkové soustavy. Napínací kolo byla předsazeno před trup a odpruženo samostatnou vinutou pružinou. Vzadu se nalézalo ozubené kolo hnací. Všechna kola byla z boku částečně zakryta plochým nosníkem. Horní část pásu podpírala soustava celkem sedmi drobných kladek. Pás sámotný byl široký 335 mm a tvořilo jej 32 článků.
první postavený tank Russkij Reno nesoucí jméno "bojovník za svobodu soudruh Lenin", zdroj: Wikimedia, Public domain, upraveno
Jak již bylo zmíněno, výrobou pancíře pro sovětský obrněnec byl pověřen Ižorský závod. Lze narazit na kuriózní zmínku o tom, že tato továrna dodala pouze pancéřové pláty, které nebyly vyřezané na potřebný tvar ani opatřeny otvory pro nýtování. Dělníci závodu Krasnoje Sormovo si tedy museli pláty upravit sami, ovšem až poté co si také sami museli vyrobit potřebné nástroje :. Síla pancíře se pohybovala od 16 mm na čelních plátech, přes 8 mm na bocích a stropech, až po 6,5 mm na dně trupu. Na spojích bylo použito nýtování. Trup samotný byl poměrně úzký. V jeho čele bylo stanoviště řidiče tanku. Ten nastupoval a vystupoval skrz velký průlez v horní stěně nosu trupu. Celou tuto stěnu vlastně tvořil dvoudílný poklop průlezu. Hned za tímto průlezem začínala čelní stěna zvýšené řidičovy kabiny s pozorovacím průzorem. Při pobytu v bojové oblasti se průzor uzavřel krytem a řidič vyhlížel z vozu jen štěrbinou v tomto krytu.
Na střeše kabiny byla posazena plně otočná věž tanku. Věž byla osmiboký a nýtovaná. V její čelní stěně byla umístěna zbraň. Dvě zadních stěny z celkových osmi zabíral průlez pro nástup a výstup velitele tanku (resp. je zabíral kryt tohoto průlezu). Strop věže měl přední skloněnou a zadní vodorovnou část. V té zadní byla velitelská kupole. Ta byla opatřena průzory do všech stran a vyčnívala na úroveň střechy díky čemuž poskytovala veliteli stroje výborný rozhled. Kupole měla zaoblenou stříšku, která nebyla otevíratelná. Nutno podotknout, že velitelská kupole byla na danou dobu velmi progresivním konstrukčním prvkem, který konstruktéři později v letech druhé světové války "znovuobjevili". V zádi trupu byl potom uložen motor, převodovka a palivové nádrže. Servisní přístupy k motoru byly v horní desce. Na levém boku motorového prostoru nad pásy byla zavěšena schránka na nářadí zatímco na pravém boku se nalézal výfuk. Na zádi tanku byl připevněn "ohon", který měl zabránit převrácení tanku vzad při jízdě složitým terénem.
Jak je již zřejmé, posádku tanku tvořili, stejně jako u francouzského originálu, dva muži. Řidič sedící v přední části trupu a velitel, střelec a nabíječ v jediné osobě, které měl stanoviště ve věži. Velitel zde buš stál nebo se mohl "posadit" na plátěný pás , který byl zavěšen napříč bojovým prostorem.
Výzvou byla pro sověty také výzbroj tanku. Francouzský kanon Puteaux byl samozřejmě nedostupný takže bylo třeba najít jinou zbraň. Volba padla na jiný, původně také francouzský, lodní kanon Hotchkiss ráže 37 mm. Ruská armáda jich v osmdesátých letech devatenáctého století nakoupila několik set kusů pro potřeby svého námořnictva. Pro montáž do tanku byl kanon upraven v dílnách Petrohradského závodu Krasnyj Putilovec. Vznikly dvě verze zbraně, jedna s hlavní o délce 16,5 ráží a druhá s hlavní dlouhou plných 21 ráží. Zajímavým prvkem byla polstrovaná ramenní opěrka, která střelci usnadňovala práci. Pro kanon se do tanku nakládala pouze tříštivotrhavá munice. Střely opouštěly hlaveň kanonu rychlostí 442 m/s a jejich efektivní dostřel se pohyboval okolo 400 metrů (maximální dostřel zbraně byl 2000 metrů). Frekvence střelby byla poměrně vysoká a pohybovala se okolo 10 až 12 výstřelů za minutu.
Sověti původně plánovali vyrábět tank ve dvou výzbrojních variantách, stejně jako Francouzský originál - tedy buď s kanonem nebo s kulometem. Kulomet měl být přitom použit původní, tedy Hotchkiss M1914 ráže 8 mm (kde chtěli Sověti vzít tyto francouzské kulomety není z pramenů zřejmé). Počítalo se s tvorbou 5 tankových jednotek, z nichž každou by tvořil jeden tank s kanonem a dva tanky kulometné. Celkem se tedy plánovalo 15 tanků. Padl však požadavek na vývoj varianty tanku, která by nesla výzbroj obojího typu. Návrhů prý vzniklo několik, ale nejsnadněji realizovatelný byl návrh inženýra Glazova, který počítal s instalací kanonu do čelní stěny věže a kulometu do stěny boční. Nebylo tedy nutno věž složitě upravovat nebo dokonce vyvíjet úplně novou. Nikdo se ovšem příliš neohlížel na praktičnost tohoto řešení. V malé věži zbylo po instalaci obou zbraní velmi málo místa a velitel musel zbraň, ze které právě nevedl palbu, vždy posunout tak aby mu nezavazela při obsluze druhé zbraně. Navíc mu tím přibyl další úkol, tedy nabíjení a palba z kulometu.
Russkij Reno s kombinovanou výzbrojí, zdroj: Wikimedia, Public domain, upraveno
Skutečná výroba nového tanku byla zahájena až v květnu 1920 a první exemplář byl hotov v srpnu toho roku. 31. srpna započaly jeho zkoušky a pokračovaly do 12. října, kdy byl tank schválen do výzbroje. První exemplář dostal velmi podbízivé bojové jméno "bojovník za svobodu - soudruh Lenin", které bylo také napsáno na jeho bok. Výroba následně pokračovala až do května 1921. Její tempo přitom bylo doslova hlemýždí. Obvykle byl dokončen jeden nebo dva stroje měsíčně. V květnu 1921 byla dokončena výroba objednané 15ti kusové série. Poté byla ukončena. Bojová jména nakonec dostaly všechny vyrobené tanky, byla to jména jako Karel Marx, Rudá hvězda, Proletář či Pařížská komuna.
Pouze 8 z postavených tanků dostalo kombinovanou výzbroj, zbytek byl buď pouze s kanonem nebo s kulometem (podle některých pramenů žádný ryze kulometný tank postaven nebyl, zato však byly 3 stroje dokončeny zcela bez výzbroje).
Zřejmě jedinými boji, do kterých tanky Russkij Reno zasáhly byly boje občanské války. Zbytek své kariéry si pak v podstatě odsloužily v mírových časech. Ze služby byly oficiálně vyřazeny roku 1930. Dnešních dnů se nedočkal ani jeden původní Reno a stroje, které je možno spatřit jako památníky v Gorkém nebo v Kubince jsou později postavené kopie. Mimo název Russkij Reno lze někdy narazit na označení Tank typu M nebo prostě jen tank M, kde písmeno M značilo malyj (malý). Na počátku roku 1921 kdy měla sovětská armáda méně než sto tanků (mimo Russkij Reno všechny kořistní) a to všehovšudy tří typů takovéto označení stačilo.
První sovětský tank znamenal cennou lekci pro zdejší nepříliš vyspělý průmysl. Zkušenosti získané při práci na něm byly později bohatě využity při stavbě vlastních tanků. Stroje jako T-18 koneckonců již na první pohled nezapřou výraznou podobnost s ruským FT-17.
