tanky T-26, zde konkrétně vzor 1933, první stroj je velitelský tank, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
V roce 1929 hledala sovětská armáda tanky, které by bylo možno vyrábět ve velkém počtu pro naplnění plánu vyzbrojování Rudé armády. Vývoj vlastních typů (jako byl T-12 nebo T-24) byl však krajně problematický a tak se sovětští činitelé vcelku moudře rozhodli poohlédnout se po nových typech obrněnců v zahraničí. Jejich pozornost se přitom soustředila zejména na Anglii, kde tanky kdysi vznikly a jejich vývoj zde byl na vysokém stupni.
30. prosince 1929 vyrazila do Anglie odborná komise vedená náčelníkem velení mechanizace a motorizace Rudé armády, I. A. Chalepskim. Mezi jinými typy si komise prostudovala také lehký tank Vickers Mark E (neboli Vickers 6-ton), který byl výrazně modernější, rychlejší a také levnější než soudobé sovětské stroje. 28. května 1930 byla potom s firmou Vickers podepsána smlouva o nákupu 15 těchto tanků ve verzi A, tedy ve verzi se dvěma věžemi s výzbrojí v podobě dvou vodou chlazených kulometů Vickers ráže 7,7 mm.
Tanky byly zakoupeny včetně kompletní výrobní dokumentace a vybavení nutného pro sériovou výrobu v Sovětském svazu. Aby získali co nejvíce zkušeností, účastnili se sovětští technici dokonce montáže zakoupených tanků v továrnách Vickers. Firmě Vickers tak vlastně vyšla její strategie, protože tento tank od počátku vyvíjela jako stroj určený pro britskou armádu, ale pro armády méně rozvinutých zemí zejména ve východní Evropě, Asii a jižní Americe.
základ pro sovětský stroj - britský tank Vickers 6 ton Mark A, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
Zakoupené tanky byly postupně dodány během roku 1930 a 1931. Tyto dovezené stroje byly pravděpodobně označovány indexem V-26, kde písmeno V znamenalo Vickers. Obdržené tanky byly ihned rozebrány a začaly práce na úpravách pro sériovou produkci. Původní sovětský plán nepočítal s výrobou pouhé kopie britského stroje, ale s vývojem vlastní verze tohoto tanku. Proto vznikl návrh dvou modifikací s označením TMM-1 a TMM-2 (tank maloj moščnosti, tedy tank malé síly).
Namísto původního motoru Armstrong Siddeley byl pro TMM-1 a TMM-2 použit šestiválec Herkules převzatý z nákladního automobilu. Další změnou bylo přesunutí stanoviště řidiče na pravou stranu trupu a změna provedení kabiny pod věží. TMM-1 nesl stejnou výzbroj jako původní britský Vickers plus jeden kulomet DT instalovaný v levé části trupu. Na palubě také přibyl čtvrtý člen posádky, který obsluhoval právě tento nově přidaný kulomet. U TMM-2 nebyl trupový kulomet zato do pravé věže byl (nebo měl podle plánu být) nově namontován kanon ráže 37 mm. V levé věži zůstal původní kulomet.
Každopádně ani jeden z obou prototypů nepřinesl žádné zlepšení proti originálu, jejich vlastnosti byly naopak v mnoha ohledech horší, a tak bylo nakonec rozhodnuto, že do sériové výroby bude raději zavedena původní podoba tanku Vickers jen s drobnými úpravami. 13. února 1931 byl tank oficiálně přijat do výzbroje Rudé armády pod označením T-26. Podle plánu měla být výroba nového tanku realizována v nově stavěné továrně ve Stalingradu a měla být skutečně masová. Výstavba továrny se však zpožďovala a tak bylo nakonec rozhodnuto, že tanky bude stavět leningradský závod Bolševik.
a zde už sovětský tank T-26 vzor 1931, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
Pro přípravu sériové výroby byla v závodě Bolševik vytvořena zkušební konstrukční kancelář OKMO (opytnyj konstruktorsko-mechaničeskyj otděl) v jejímž čele stáli N. Barykov a S. A. Ginzburg. Ze závodu Bolševik bylo potom pro účel sériové produkce nového tanku vyjmuto oddělení tankové výroby a ustaveno jako samostatný závod pojmenovaný podle K. E. Vorošilova a nesoucí číslo 174.
První sériové tanky T-26, označované jako vzor 1931, byly nakonec téměř identickou kopií britského stroje Vickers verze A. Jedinou (nebo jedinou podstatnou) úpravou bylo použití kulometů DT domácí provenience. Podvozek tanku tvořil po na každé straně osm dvojitých pojezdových kol malého průměru opatřených gumovou obrubou. Kola byla spojena po párech do společných vozíků a tyto vozíky byly opět spojeny do dvojic, které měly společnou listovou pružinu a velké kyvné rameno. Vpředu bylo ozubené hnací kolo loukoťového provedení. Vzadu bylo, opět loukoťové, kolo napínací. Horní část pásu podpíraly čtyři drobné kladky. Pásy byly široké 260 mm.
Trup tanku byl snýtován z rovných ocelových desek. Na čele a zádi byl pancíř silný 13 mm, na bocích 10 mm. Strop a dno mělo jen 6 mm. Za ostře zkosenou horní deskou vystupovaly z trupu kolmé stěny kabiny. V pravé přední části této kabiny seděl řidič vozu a v čelní stěně před ním byl jeho průlez, který lehce vystupoval ze zbytku stěny. Průlez byl uzavíraný dvoudílným poklopem jehož menší horní část se otevírala směrem vzhůru a dolní větší část směrem k přídi tanku. V horní části byl malý štěrbinový průzor, kterým řidič vyhlížel na cestu, když byl poklop průlezu uzavřen.
záď tanku T-26 vzor 1931, všimněte si novějšího zvýšeného krytu výduchu chladícího vzduchu, zdroj: Wikimedia, Public domain, upraveno
Na vodorovné stropní desce kabiny byly posazeny dvě identické věže. Z jinak kruhového tvaru věže vystupovalo v přední pravé části každé věže hranaté předsazení, v jehož středu bylo pohyblivé střeliště kulometu. Kulomety byly typu DT (Degtyaryova Tankovy) ráže 7,62 mm. Strop věže byl schodkovitě zalomený a jeho přední část byla níže něž zadní. V zadní výše položené části stropní desky byl průlez s jednodílným nástupním a výstupním poklopem otevíraným směrem k přídi. Ve stupínku mezi oběma částmi stropu byl potom průzor s odklápěcím krytem. Prostor uvnitř relativně malých věží byl dosti omezený a nepohodlný. Věže byly umístěny velmi blízko u sebe, takže předsazení s kulomety bránily jejich plnému otáčení. Rozsah otáčení každé věže byl tedy pouze něco mezi 265 a 270 stupni. Značná část palebného pole věží se přitom překrývala. Zásoba munice pro kulomety činila 6615 nábojů.
V zadní části byl motorový prostor, jehož stropní deska se pozvolna svažovala směrem k zádi. Hned za kabinou byl uprostřed motorového stropu velký otvor pro sání chladícího vzduchu a v levém zadním rohu byl zase jeho výduch. Sací otvor chránily kovové lamely a výduch zase mřížka. Později byl na otvor pro výduch vzduchu instalován zvýšený kryt (důvodem byla pravděpodobně snaha zabránit zapadávání otvoru sněhem). Na hraně zádi motorového prostoru byl upevněn výfuk. Pod výfukem byl v zadní stěně otvor pro nouzové startování motoru pomocí kliky.
Pohonnou jednotkou byla Sověty vyráběná kopie původního vzduchem chlazeného čtyřválce Armstrong Siddeley o obsahu 6,6 litru. Motor dával výkon 90 koní při 2100 otáčkách. Zásoba pohonných hmot činila 182 litrů. Převodovka umístěná v čele trupu umožňovala řazení pěti stupňů pro jízdu vpřed a jednoho reverzního. Cca 8 tun těžký tank dokázal vyvinout maximální rychlost okolo 30 km/h.
prototyp tanku T-26 vzor 1931 s kanonem B-3 v pravé věži, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
Posádku tanku tvořili tři muži. Řidič seděl jako jediný v trupu a zbylí dva muži měli svá stanoviště každý v jedné věži. Tank nebyl vybaven žádným komunikačním zařízením. Komunikace s okolím tak probíhala pouze pomocí signálních praporků. Uvnitř vozidla se tankisté dorozumívali přímo což bylo ovšem v praxi velmi komplikované. Vojáci ve věžích totiž byli prakticky izolovaní a koordinace jejich činnosti během boje byla téměř nemožná. Radiostanicemi byly vybavovány pouze velitelské verze tanků (z pramenů však není zřejmě, zda byly velitelské stroje stavěny i ve vzoru 1931 nebo jen na pozdějších).
Prvních sedmnáct sériových tanků vzor 1931 bylo dokončeno v listopadu 1931 (bývá uváděn i říjen). Do konce roku bylo potom celkem vyrobeno pravděpodobně 120 strojů (i když opět lze narazit i na jiné údaje). První tanky trpěly řadou problémů a to i přesto, že byly vlastně kopií fungujícího stroje. Z oněch 120 vyrobených prý armáda akceptovala jen 88 exemplářů a z toho 35 s výhradami. Výrobní náklady byly ze začátku také výrazně vyšší než očekávání.
Již koncem roku 1931 otevřeli sovětští konstruktéři otázku posílení výzbroje tanku T-26. Tank byl sice koncipován pro doprovod pěchoty ovšem i tak mohl využít dělostřeleckou výzbroj pro ničení opevněných bodů nebo kulometných hnízd a koneckonců i pro boj s něpřátelskými obrněnci. První prototyp tanku s kanonem byl vyroben pravděpodobně ještě před koncem roku. Tehdy byl zřejmě použit francouzský kanon Hotchkiss ráže 37 mm. Testy prokázaly, že takto koncipovaný tank je bojeschopný a začaly přípravy na jeho sériovou výrobu.
sériová verze dělostřeleckého tanku T-26 vzor 1931 s kanonem PS-1, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
V pramenech lze nalézt mnoho různých (i protichůdných) informací týkajících se výběru nové hlavní zbraně. Pravděpodobně se ale experimentovalo se dvěma kanony. Byl to jednak PS-1, což byla sovětská licenční verze francouzského Hotchkissu, a potom domácí PS-2, oba v ráži 37 mm. Kanon PS-2 měl sice lepší balistické vlastnosti, ovšem nešel instalovat do klasické věže tanku T-26. Pro stavbu prototypů s těmito kanony byly tedy použity věže převzaté z právě vyvíjeného mnohověžového tanku T-35. Tato komplikace samozřejmě kanon PS-2 značně znevýhodňovala.
Jako ideální řešení se proto jevil nový kanon B-3 (s továrním označením 5-K) vyvinutý dělostřeleckým oddělením továrny Bolševik. Tato zbraň vycházela z německého kanonu Rheinmetall a splňovala potřeby konstruktérů. Ve srovnání s PS-2 byla menší a měla také kratší zákluz takže se vešla do stávající kulometné věže T-26. Výroba tohoto kanonu však nenabíhala tak hladce jak se předpokládalo a objevilo se mnoho problémů s jejich kvalitou. Navíc bylo rozhodnuto, že vyrobené B-3 budou primárně montovány do tanků BT-2. Díky tomu byl nakonec do sériové výroby modernizovaného T-26 používán kanon PS-1 i přes jeho nižší výkon.
Nová verze tanku získala (i když pravděpodobně až zpětně a neoficiálně) označení T-26 vzor 1932. Tank měl stále dvě malé věže, ale v pravé z nich byl namísto kulometu instalován zmíněný kanon PS-1 ráže 37 mm. Montáž kanonu ještě zmenšila už tak stísněný vnitřní prostor v této věži. V levé věži zůstal původní kulomet. Zásoba střeliva na palubě činila 222 střel pro kanon a 3528 pro kulomet. Hmotnost u tanku vzoru 1932 vzrostla o 500 kg, což ovšem pravděpodobně nemělo žádný vliv na jízdní vlastnosti. V letech 1932 a 1933 bylo postaveno celkem 450 tanků této verze. Cca 50 byly tanky velitelské verze vybavené radiostanicí. Ty bylo možno snadno rozpoznat podle rámové antény upevněné na několika nosnících nad blatníky a přední částí trupu.
velitelská verze dělostřeleckého tanku T-26 vzor 1931, všimněte si rámové antény, zdroj: Wikimedia, Public domain, upraveno
Dělostřelecká zbraň v malé, původně kulometné věži, však nebyla zdaleka ideálním řešením. Jak již bylo zmíněno, vnitřní prostor byl velmi malý a nepohodlný. Bylo evidentní, že další posilování výzbroje, tedy montáž silnějšího kanonu, již nebude možné bez změny řešení tanku. Takováto změna přišla v roce 1933, kdy začaly být vyráběné jednověžové tanky T-26 vzor 1933. Okolo vývoje a výroby nových věží bývá uváděno mnoho různých, často protichůdných, informací a není tedy snadné její historii popsat. Novou věž vyvíjely a vyráběly dva závody - Ižorský (Kolpino, blízko Leningradu) a Mariupolský (Mariupol, Ukrajina).
Vznik nové verze T-26 je úzce spojen s vývojem jiného lehkého tanku a to BT, konkrétně pak s jeho variantami BT-2 a BT-5. Nová věž, na které Ižorský i Mariupolský závod pracovaly, byla totiž původně určena právě pro tank BT-2. Tento obrněnec byl vyzbrojen kanonem ráže 37 mm instalovaným ve věži válcového tvaru. Když konstruktéři zkoušeli namontovat do této věže silnější zbraň ráže 45 mm, ukázalo se, že to není proveditelné. Proto začaly již roku 1932 obě zmíněné továrny pracovat na nové větší věži. Ta byla ovšem nakonec použita nikoliv pro BT-2 ale až pro novější BT-5. Po zkouškách bylo rozhodnuto, že nová věž je použitelná i pro tank T-26.
Mariupolská věž byla nýtovaná a jejím typickým rozpoznávacím znakem byl menší, ostře hranatý vyvažovač přinýtovaný k její zadní stěně. Ten nijak přímo nenavazoval na zbytek věže a vypadal v podstatě jako hranatá krabice pověšená zezadu na válcovou věž. Ve stropu byl jen jediný hranatý průlez s jednodílným poklopem. Na levé straně zde také ústil ventilátor kabiny, který bylo nutno zavést spolu se silnější zbraní produkující při střelbě více zplodin. Síla pancíře věže se pohybovala od 8 do 13 mm. Těchto věží bylo postaveno jen poměrně malé množství (bývá uváděno 230 kusů) a fotografie tanků BT i T-26 s ní jsou velmi vzácné.
tanky T-26 vzor 1933, první tank zleva je vzácný stroj s původní věží s menším hranatým vyvažovačem a s jediným nástupním poklopem, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
Věž z Ižorského závodu byla řešena moderněji. Byla svařovaná a měla větší a zaoblené zadní protažení (vyvažovač), které plynule navazovalo na její boční stěny. V zadní stěně vyvažovače byla malá dvířka sloužící pravděpodobně k nakládání munice. Ve stropu věže byl velký průlez uzavřený tentokrát dvojící poklopů z nichž každý se dal odklopit samostatně. Ventilátor kabiny se nacházel uprostřed šířky věže. Napravo od něj byl otvor, kterým se vysouval velitelův periskop. V obou bočních stěnách byly podlouhlé průzory a pod nimi kruhové střílny pro palbu z ručních zbraní. Na nejsilnějších místech měl pancíř věže 15 mm. Trup tanku vzor 1933 zůstal nadále nýtovaný. Síla pancíře se pohybovala od 15 mm na čele a zádi až po pouhých 5 mm na stropě motorového prostoru.
Pro novou verzi tanku byly zvažovány dvě zbraně. Jednak to byl kanon B-3 ráže 37 mm, na který se nedostalo při modernizaci dvouvěžové varianty a potom kanon 20K vzor 1932 ráže 45 mm s hlavní o délce 46 ráží. Konstruktérům se samozřejmě více zamlouvala zbraň ráže 45 mm, která byla výkonnější nejen v protipancéřové střelbě, ale pálit i těžší a účinnější protipěchotní granáty. Leningradská továrna č. 174 připravila instalaci tohoto kanonu koaxiálně spojeného s kulometem DT, která pak v březnu 1933 prošla testováním. To ovšem odhalilo podstatné problémy s poloautomatickým závěrem kanonu, který velmi často selhával. Závěr měl po výstřelu sám vyhodit prázdnou nábojnici a šetřit tak práci nabíječe a tím samozřejmě zvyšovat frekvenci střelby. Při běžných teplotách však prý závěr nábojnici nevyhodil v cca 30% případů a v zimním chladu docházelo k selhání ještě častěji.
Odstranění těchto nedostatků si žádalo delší čas a tak musel být v mezidobí kanon prostě vybíjen ručně. To sice snižovalo frekvenci střelby, ale i přes to byl kanon shledán vhodnějším než "konkurenční" B-3 ráže 37 mm. Na jaře 1933 byl tedy kanon 20K schválen jako výzbroj jednověžového tanku T-26 vzor 1933. Práce na odstranění nedostatků závěru zbraně vedly později ke vzniku jeho modernizované verze označované 20K vzor 1934. Jakmile byla tato novější zbraň k dispozici, začala být montována do tanků namísto původní verze kanonu (a totéž platilo pro taky BT-5).
tank T-26 vzor 1933, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
Výškový náměr zbraně se pohyboval od -6? do +22? (bývá ovšem uváděno také rozpětí -8? až +25?). Pro kanon se používala protipancéřová a tříštivotrhavá munice. Protitankový projektil měl hmotnost 1,425 kg (bývá uváděno i 1,435 kg) a ústí hlavně opouštěl rychlostí 760 m/s (bývá uváděno i více). Jeho dolet činil 3,6 kilometru (bývá uváděno i více) a na vzdálenost 500 metrů dokázal probít kolmý homogenní pancíř o síle až 43 mm. Pokud jde o zásobu munice pro kanon, lze narazit na mnoho různých čísel od 122 do 138 kusů. Totéž platí pro počet nábojů do kulometu, u kterého bývá uváděno 2898 nebo 2961 střel (což je rozdíl jednoho zásobníku, 46 nebo 47 zásobníků).
Posádka jednověžového tanku T-26 zůstala tříčlenná. Řidič byl stále v trupu a dva zbylý muži seděli spolu ve věži. Nalevo od kanonu seděl střelec, napravo potom velitel, který ovšem zároveň sloužil také jako nabíječ. Střelec mířil pomocí optického zaměřovače TOP-1, který ústil z masky kanonu nalevo od jeho hlavně. Napravo od kanonu byl potom umístěn kulomet DT ráže 7,62 mm. Maska kanonu a kulometu byla původně svařovaná ale později ji nahradila maska lisovaná, která měla, na rozdíl od předchozí, zaoblené hrany.
Výroba T-26 vzor 1933 měla být započít ihned po schválení jeho podoby (jaro 1933). Kvůli pomalým dodávkám kanonů však prý byly první sériové kusy hotovy až v létě. Výroba nových jednověžových a starších dvouvěžových tanků pokračovala paralelně. Do konce roku 1933 bylo postaveno pravděpodobně 713 jednověžových tanků (bývá uváděno i jiné číslo). V následujícím roce byl vyroben poslední exemplář dvouvěžového tanku a následně byla jejich produkce ukončena a kapacity soustředěny na novější vzor. Toho roku vyjelo z továrny v Leningradu pravděpodobně 946 jednověžových tanků T-26 a to včetně tanků velitelských (i když údaje se jako vždy různí). Zanedbatelné množství tanků vyrobila také nová (opožděně dokončená) továrna ve Stalingradu.
postupně modernizovaný velitelský tank T-26 vzor 1933, všimněte si nové lisované masky kanonu, reflektorů nad hlavní a krytu reflektoru na nose trupu, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
Stejně jako u vzoru 1931 byly i u jednověžové varianty stavěny také velitelské vozy. U nich byla v zadním protažení věže namontována radiostanice typu 71-TK-1. Práci s rádiem dostal na starosti velitel tanku, který nyní vlastně plnil hned tři role - velel vozu, nabíjel kanon a ještě obsluhoval radiostanici. V bojových podmínkách musel mít skutečně plné ruce práce. Velitelské vozy byly snadno identifikovatelné podle velké rámové antény, která obepínala věž (kromě čela), upevněna na šest nosníků po jejím obvodu. Instalace radiostanice si vynutila snížení zásoby munice pro kanon a to na 96 kusů.
V následujících letech pokračovaly drobné úpravy a modernizace tanků vzoru 1933. Jak již bylo zmíněno došlo k nahrazení svařované masky kanonu za lisovanou. Reflektor na čelní stěně kabiny byl opatřen uzavíratelným krytem, další dva reflektory určené pro noční boj začaly být montovány nad hlaveň kanonu, byl instalován periskopický zaměřovač PT-1, otvor pro sání vzduchu k motoru dostal nový kryt a u velké části spojů na trupu bylo nýtování nahrazeno modernějším svařováním. Do zádi vyvažovače věže (tam kde byla původně malá dvířka) byl instalován další kulomet DT, který pokrýval prostor za tankem. Pravděpodobně v roce 1937 pak začal být montován ještě další, v pořadí již třetí, kulomet a to na střechu věže kde sloužil jako protiletecká obrana.
Všechny tyto úpravy přinášely pomalý, ale jistý nárůst hmotnosti tanku až na 9,75 tuny v roce 1937 což mělo samozřejmě neblahý dopad na pohyblivost tanku. Sověti se však již mnohem dříve než v roce 1937 poohlíželi po silnější pohonné jednotce, která by tento problém vyřešila. Již roku 1932 jim prý Britové nabídli modernizovanou verzi motoru Armstrong Siddeley s výkonem zvýšeným na 100 koní. Sověti si agregát prostudovali a rozhodli se, že podobně upravit stávající motor dokážou taky. Britské nabídky tedy nevyužili a namísto toho vyvinuly během roku 1933 vlastní motor označovaný prostě T-26 s výkonem zvýšeným na 95 koní. Nový motor začal být montován do tanků v průběhu roku 1934.
vrak tanku T-26 vzor 1938, kónická věž a maska kanonu s ostrými bočními hranami, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
Zásadnější změna přichází až v roce 1938 v podobě nové věže kónického tvaru, tedy zužující se směrem vzhůru. Stěny věže zůstaly i nadále silné 15 mm ovšem zešikmení mělo zvýšit jejich odolnost proti zásahům. Zkušenosti s nasazením tanků T-26 ve španělské občanské válce ukázaly na slabost jeho pancéřování. Zesilování pancíře by však znamenalo další nárůst hmotnosti a v důsledku tedy pokles pohyblivosti, která již tak nebyla nijak oslnivá. Žádný silnější motor, který by se dal do tanku montovat, však nebyl k dispozici, takže zvýšení odolnosti formou zešikmení pancíře bylo ideální.
V zadní stěně věže byl opět kulomet DT a ve stropě dva průlezy, jeden kruhový a druhý (téměř) obdélníkový. Tank dostal také nejnovější verzi kanonu 20K vzor 1938 vybavenou stabilizovaným periskopickým zaměřovačem TOS. Dále došlo také ke zvětšení objemu palivových nádrží ze 182 na 285 litrů (podle některých pramenů bylo zvětšení nádrží provedeno již dříve v rámci postupné modernizace). Výsledkem úprav byl nárůst hmotnosti na více než 10 tun. V roce 1938 bylo vyrobeno celkem 716 tanků tohoto vzoru.
Rok 1939 přinesl další sérii úprav. Podobně jako o rok dříve u věže, došlo tentokrát k zešikmení stěn kabiny pod věží. Zešikmena byla jak čelní tak i boční stěny. Navíc došlo u kabiny k úplnému nahrazení zbytků nýtovaných spojů spoji svařovanými. Na věži se objevuje nové provedení masky kanonu, která má zaoblené hrany. Snaha o další posílení motoru vedla k jeho úpravě pro používání speciálního benzínu s vyšším oktanovým číslem. To sice přineslo zvýšení výkonu na 97 koní, znamenalo to však nové nároky na logistiku paliva protože stroje s takto upravenými motory nemohly jezdit na běžný benzín. Toho roku bylo v leningradské továrně dokončeno celkem 1295 tanků (plus menší počet vyrobený ve Stalingradu).
T-26 vzor 1939, zkosené stěny kabiny, kónická věž a zaoblená maska kanonu, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
Zimní válka s Finskem znovu ukázala nedostatečnost pancéřování tanků T-26. Jako improvizované řešení tehdy bylo okolo stovky tanků vícero vzorů opatřeno dodatečným pancířem, který byl přinýtován nebo přišroubován na vlastní stěny tanku. Jaká byla síla doplňkových plátů není z pramenů zcela jasné, ale bývá uváděno 25 mm. Dodatečné pláty se montovaly na čelo trupu a všechny stěny kabiny a věže. Montáž tohoto pancíře probíhala přímo v leningradské továrně. Takto upravené tanky dostaly označení T-26E kde písmeno E zkracovalo slovo "ekranyrovanyj" tedy "opancéřovaný". Testy a pravděpodobně i praxe ukázaly, že došlo k dramatickému nárůstu odolnosti tanku. Ruku v ruce s tím ovšem vzrostla i hmotnost a rychlost stroje tak klesla na samou hranici akceptovatelnosti. I později během bojů s Němci vznikaly upravené tanky s posíleným pancířem. Nejčastěji to bylo formou navaření různých dalších desek na čelo nebo i boky věže.
Poslední kolo úprav přišlo v roce 1940. Pancíř věže i kabiny pod věží byl zesílen na 20 mm. Nikoliv však pomocí dodatečných plátů ale prostě zesílením vlastních stěn. Hmotnost tanku díky tomu překročila hranici 12 tun. Jaký to mělo dopad na maximální rychlost není z pramenů zřejmé, ale jistě ne pozitivní. Rámová anténa byla u poslední verze tanku nahrazena méně nápadnou anténou prutovou. V roce 1940 bylo postaveno 1336 tanků (plus menší počet vyrobený ve Stalingradu). V roce 1941 výroba tanku T-26 doběhla posledními 47 postavenými exempláři.
T-26E opatřený dodatečným pancířem, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
Kolik tanků T-26 bylo celkem vyrobeno není snadná otázka. Uváděné počty se vcelku dost liší. Často lze narazit na číslo 11.218 kusů. Není ovšem zřejmé zda toto číslo zahrnuje jen tanky nebo i všechny stroje jiného určení, které na základě T-26 vznikly. Každopádně tento údaj dává myslím dostatečnou představu o masovosti výroby tohoto bojového vozidla, která tehdy neměla obdoby nikde ve světě.
Na bázi tanku T-26 bylo postaveno mnoho strojů různého určení. Několik z nich přivedla na svět snaha konstruktérů dostat na podvozek tanku zbraň větší ráže a síly než byly používány u sériových strojů. Zejména tank vzoru 1931 se dvěma malými věžemi představoval v tomto směru velkou výzvu. Přesto vznikl v roce 1934 prototyp, u kterého byl do jedné z drobných kulometných věží namontován kanon ráže 76,2 mm! Použit byl bezzákluzový kanon DRP konstruktéra Leonida Vasilijeviče Kurčevského. Tato zbraň měla výhodu v své poměrně nízké hmotnosti, díky které příliš nezatěžovala podvozek tanku. Dokázala pálit protipěchotní i protitankové střely o úsťové rychlosti až 470 m/s. Kanon byl instalován do pravé věže, zatímco v té levé zůstala původní kulometná výzbroj.
prototyp T-26 s bezzákluzovým kanonem ráže 76,2 mm, zdroj: Wikimedia, Public domain, upraveno
Díky bezzákluzovému řešení nemusela věž absorbovat energii výstřelu z tak silné zbraně (což by ani nebylo možné). Energii střely působící jedním směrem kompenzovalo odvedení části plynů z komory směrem opačným, tedy za věž tanku. Ani přesto však nebyla instalace této zbraně bez problémů, spíše naopak. Velmi nepraktické bylo nabíjení kanonu (pravděpodobně bylo nutno nabíjet zdola z kabiny tanku protože do věže samotné se vedle kanonu voják zřejmě nevešel). Přímo nebezpečné bylo potom odvedení plynů za věž. Plamen, který při výstřelu vyšlehl z trubice v zadní stěně věže ohrožoval vojáky pohybující se za tankem. Tyto a další nedostatky byly odhaleny při testech v březnu roku 1934 a byly důvodem k zamítavému verdiktu. Tank T-26 BPK, jak byl prototyp označován, tedy vznikl pouze v jediném exempláři.
prototyp T-26 s věží A-43, zdroj: Wikimedia, Public domain, upraveno
Dalším pokusem o silnější výzbroj byl prototyp tanku s věží A-43, který bývá někdy označován jako T-26A. Nová věž byla vyvinuta týmem N. Dyrenkova v závodě Bolševik jako univerzální dělostřelecká věž, kterou by bylo možno montovat na podvozky tanků T-26 i BT. Byla osmiboká, svařovaná se stropem svažujícím se od poloviny směrem k čelní stěně. V zadní stěně poměrně velká dvoukřídlá dvířka. Věž nesla krátkohlavňový kanon ráže 76,2 mm vzor 1927/32 a napravo od něj kulomet DT. Prototyp tanku T-26 s touto věží byl postaven a testován pravděpodobně koncem roku 1932. Do výzbroje ale nakonec přijat nebyl. Věž nebyla o mnoho větší než pozdější sériové věže tanků T-26 vzor 1933. Je tady zřejmé, že instalovaný kanon tak velké ráže musel zabírat většinu vnitřního prostoru a práce jeho obsluhy byla jistě dosti nepohodlná. To byl pravděpodobně i jeden z důvodů zamítnutí projektu.
prototyp T-26-4, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
Další snaha konstruktérů přivedla v roce 1933 na svět prototyp T-26-4. Ten nesl věž převzatou po úpravách z nového tanku T-28. Ta byla kruhová se zaobleným zadním protažením. Hlavní zbraň byla převzata spolu s věží a byl jí kanon KT-28 ráže 76,2 mm s hlavní dlouhou 16,2 ráží (bývá uváděno i 16,5 ráží). Tato zbraň měla kratší zákluz než kanon vzor 1927/32 takže nezabírala uvnitř věže neúměrně velký prostor. Napravo od kanonu byl instalován ještě tradiční kulomet DT ráže 7,62 mm. Věž musela být samozřejmě pro nový účel upravena a odlehčena. I přesto došlo její instalací k nárůstu hmotnosti stroje a tím pádem i k poklesu jeho rychlosti a pohyblivosti. Podle některých pramenů bylo postaveno jen několik exemplářů, podle jiných vznikly v letech 1934 a 1935 desítky těchto tanků.
Celou svébytnou kapitolu představují plamenometné varianty tanku T-26. Sověti tyto tanky označovali jako chemické (ChT - chimičeskyj tank) protože mimo vrhání plamene dokázaly také zadýmovat nebo zamořovat bojiště chemickými látkami. Práce na prvním chemickém tanku T-26 začaly v roce 1932. Tehdy byl postaven první prototyp s označením ChT-26, založený na tanku vzoru 1931. Úplně první verze, která ovšem nebyla přijata do výroby, měla ponechány obě původní malé věže. Nádrže chemického zařízení TChP-3 byly umístěny vně trupu, na blatnících pásů. Chemické zařízení vyvinula a vyráběla továrna Kompresor. Pod označením ChT-26 se však stala známější sériově vyráběná varianta, u které byla jedna z původních kulometných věží odstraněna a prostor v kabině pod ní byl využit pro umístění nádrže s hořlavinou a nádrží se stlačeným vzduchem. Odstraněna byla konkrétně věž levá a v té pravé byl instalován kulomet a plamenomet KS-24.
první varianta chemického T-26 s nádržemi vně vozu, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
Pokud jde o zásobu hořlaviny na palubě, bývají uváděna různá čísla od 360 do 400 litrů. Mělo to stačit na cca 40 pětisekundových zášlehů. Někdy se lze dočíst, že "dostřel" plamenometu činil maximálně 35 metrů jindy zase 45 metrů. Hořlavina byla z nádrží do výmetné hlavně vedena pružnými hadicemi. Otáčení věže bylo uměle omezeno na 270? aby se zabránilo nechtěnému otočení věže kolem dokola, překroucení hadic, jejich prasknutí a vzniku požáru uvnitř kabiny. Posádku plamenometného tanku tvořili pravděpodobně jen dva muži (i když někdy bývá uváděno že byli tři). ChT-26 bývá též označován jako BCHM-3, nebo ještě častěji jako OT-26. Prototyp byl testován v průběhu června a července 1932 a byl schválen pro sériovou výrobu. Mezi lety 1932 a 1935 jich vzniklo 552 kusů.
chemický (plamenometný) tank ChT-26 nebo také někdy OT-26, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
V roce 1936 vznikla desetikusová ověřovací série nového plamenometného tanku založeného na jednověžovém T-26 vzor 1933. ChT-130 jak byl označován, nesl plamenomet KS-25. Zásoba hořlaviny ve dvou nádržích uložených v levé části kabiny činila 360 litrů. Dostřel plamene se pohyboval okolo 55 metrů. Mimo plamenomet byl ve věži instalován také kulomet. Nový způsob propojení nádrží s hlavní umožnil plné otáčení věže o 360?. Ověřovací stroje při testech uspěly a v letech 1936 až 1939 bylo vyrobeno 401 tanků ChT-130.
Roku 1939 se konstruktéři leningradského závodu č. 174 pokusili vytvořit tank kombinující plamenometnou a dělostřeleckou výzbroj. Dva postavené prototypy s označením ChT-131 a ChT-132 však nebyly přijaty do sériové výroby zejména kvůli problémům s vnitřním uspořádáním nádrží a zásob kanonové munice. Bojový prostor byl u nich velmi stísněný a práce posádky velmi komplikovaná.
chemický (plamenometný) tank ChT-133 nebo také někdy OT-133, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
Na podzim roku 1939 byl úspěšně otestován nový plamenometný tak ChT-133 postavený na základě T-26 vzor 1939. Díky tomu měl stroj kónickou věž a zešikmené stěny kabiny. Plamenomet zůstal stejný jako u staršího ChT-130 a stejně tak i sekundární kulometná výzbroj. V letech 1939 a 1940 jich vzniklo celkem 269 exemplářů.
Posledními chemickými tanky na bázi T-26 byly dva exempláře ChT-134 postavené v lednu roku 1940. V něm se konstruktérům podařilo skloubit plamenometnou a dělostřeleckou výzbroj. Ve věži tanku vzor 1939 zůstal kanon ráže 45 mm (a pravděpodobně i kulomet). Hlaveň plamenometu byla netradičně instalována na horní desce nosu trupu. Zásoba hořlaviny byla snížena, aby se dovnitř vměstnala také zásoba munice pro kanon. ChT-134 nesl doplňkový pancíř přinýtovaný na stěnách věže. To mělo zajistit větší bezpečnost při nutném přiblížení na relativně malou vzdálenost od cíle. Oba prototypy byly odeslány do Finska k odzkoušení na zdejších opevněních. Do sériové výroby ale nakonec přijaty nebyly, pravděpodobně kvůli omezenému dostřelu plamenometu, což bylo způsobeno nestandardním způsobem jeho instalace.
chemický (plamenometný) tank ChT-134, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
Další kategorií vozidel postavených na základě tanku T-26 byly dělostřelecké tahače. První z nich vznikly v roce 1932 nebo 1933 (prameny se rozcházejí) pod označením T-26T (T = tjagač = tahač). V místě původní kabiny a věže vznikla jen lehká konstrukce pro držení plachty, která tvořila novou kabinu. Z každé strany byla v plátěných stěnách dvojice okýněk vyplněných průhlednou celuloidovou fólií. Pravá část čelní stěny šla zvednout, to když chtěl řidič získat lepší výhled. O nějaké ochraně posádky za plátěnými stěnami nemůže být ani řeči. Stroj však také nebyl určen k boji ale k tahání děl a nákladů.
dělostřelecký tahač T-26T ve verzi s plátěnou kabinou, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
Přesto ale vznikla i verze s pancéřovanou kabinou. Původní kabina byla zvýšena pomocí nýtované konstrukce se zaoblenou přední a zadní hranou. V čelní stěně zůstal zachován průlez řidiče s dvoudílným poklopem. V bočních stěnách bylo po jednom obdélníkovém otvoru s jednodílným krytem. V zadní stěně byly takové otvory hned dva. Ve stropu byl minimálně jeden čtvercový nástupní a výstupní průlez uzavíraným jednodílným poklopem.
Nejčastěji byl T-26T využíván k vlečení kanonů ráže 76,2 mm, 122ti a 152ti milimetrových houfnic, nebo nákladu do hmotnosti až 5 tun. Samotný tahač byl samozřejmě lehčí než klasický tank T-26, vážil jen 7,7 tuny (resp. 8,1 tun v pancéřované variantě). S pětitunovým nákladem ve vleku dokázal vyvinout na silnici rychlost 15 km/h. V terénu však dostával motor stroje pořádně zabrat a jeho rychlost byla pochopitelně nižší. Nedostatečný výkon pohonné jednotky byl také hlavním nedostatkem tahače.
dělostřelecký tahač T-26T ve verzi s pancéřovanou kabinou, zdroj: Wikimedia, Public domain, upraveno
Jediným stálým členem posádky vozidla byl řidič. Zbytek mužů na palubě patřil k vlečenému dělu a mohlo jich být 4 až 5. Výroba tahače probíhala v továrně č. 174 (tedy v té samé, která stavěla i tanky T-26) od roku 1933 do roku 1936. Pokud jde o celkový počet postavených strojů, bývá uváděno 201 nebo 211 kusů. Napostá většina z nich byla v provedení s plátěnou kabinou. Pancéřovaných tahačů vzniklo podle některých zdrojů jen 10 kusů.
Pravděpodobně v roce 1936 byla postavena početně omezená série modernizovaných tahačů označovaných jako T-26T2. Tyto stroje dostaly novější nerzi tažného zařízení a zřejmě i silnější pohonnou jednotku. T-26T2 vznikly pravděpodobně pouze v provedení s plátěnou kabinou. Podle některých zdrojů sloužily tahače po celou druhou světovou válku, podle jiných byly všechny ztraceny v boji s Němci a konce války se dočkaly jen tahače vyrobené v jejím průběhu přestavbou starších a zřejmě poškozených tanků T-26.
modernizovaný prototyp pozorovacího tanku BSNP, všimněte si výsunutého periskopu, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
V září roku 1934 byl na základě tahače T-26T s pancéřovanou kabinou postaven prototyp pozorovacího tanku s označením T-26TN (TN = tank nabliudenija). Posláním tohoto stroje měla být průzkumná činnost a také pomoc při zaměřování dělostřelecké palby. V čelní stěně pancéřované kabiny byl nově instalován kulomet DT a objevily se zde také uzavíratelné pozorovací otvory. V kabině byla namontována radiostanice 71-TK-1 a okolo kabiny se táhla rozměrná rámová anténa. Dalším nový vybavením byl například optický dálkoměr, kompas nebo signální světlomet.
T-26TN byl testován v roce 1935. Koncepce vozu byl shledána jako správna ale konkrétní provedení prototypu ne. Nakonec tedy stroj skončil ve skladech a jeho vývoj na několik let usnul. V roce 1939 však došlo k jeho oživení. Tehdy byl původní prototyp modernizován a na svět přišel nový stroj označovaný BSNP (bronirovanyj samochodnyj nabliudatelnyj punkt) tedy doslova obrněný samochodný pozorovací post. Nově byl BSNP vybaven pozorovacím periskopem s desetinásobným přiblížením, který bylo možno vysunout vysoko nad střechu a získat tak skutečně dokonalý rozhled. Stroj byl testován v létě roku 1939 s podobným výsledkem jako jeho předchůdce. Komise se shodla, že pozorovací tank jako takový je jistě užitečný stroj, samotný testovaný prototyp ji však neuspokojil a tím jeho vývoj nadobro skončil.
ženijní tank ST-26 s mostovkou, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
V roce 1932 vznikla ženijní varianta tanku T-26 označovaná jako ST-26 (ST = sapernyj tank = ženijní tank). Ženijní tanky byly určeny k plnění dvou základních funkcí, jednak k pokládání mostů a potom k odminovávání. ST-26 byl postaven na tanku vzoru 1931. Jedna ze dvou původních kulometných věží byla odstraněna a druhá byla přesunuta doprostřed šířky kabiny. Navíc byla věž snížena odstraněním zvýšeného schodku na jejím stropu. Ve věži zůstala zachována výzbroj v podobě kulometu DT, pro který bylo na palubě naloženo 1008 nábojů. Otáčení věže bylo omezeno v rozsahu 211 stupňů.
Na tanku byla instalována speciální konstrukce a na ní 7,35 metru dlouhý most, který vážil 1100 kg. Most měl sloužit k překlenutí prohlubní nebo menších řek do šířky 6 metrů nebo k překonání překážek do výšky 2 metrů. Jeho nosnost se pohybovala okolo 14 tun takže jej mohly využívat pouze lehčí tanky nebo nákladní automobily. Položení mostu trvalo pouhých 40 vteřin a bylo jej možno provést aniž by musel někdo z dvoučlenné posádky opustit bezpečí vozidla. Znovu naložit most na tank už tak snadné nebylo. Tato operace trvala 2 až 3 minuty a velitel vozu musel vystoupit a asistovat zvenku. Pohon navijáku pro manipulaci s mostem zajišťoval motor tanku.
ženijní tank ST-26 s válečkovým odminovávacím zařízením, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
ST-26 však mohl být využíván také v roli odminovávače. Na konstrukci pro nesení mostu se v tom případě připínalo zařízení pro ničení (iniciaci) min. Používalo se zařízení s válečky a s noži. Válečky se valily po zemi před samotnými pásy a odpalovaly miny, na které najely. Válečkové zařízení existovalo minimálně ve dvou provedeních. U jednoho z nich byla před každým pásem trojice malých válečků umístěných vedle sebe, u druhého modelu to byl vždy jeden valký válec na jeden pás.
U nožového zařízení se nože zarývaly do země před pásy a případné miny měly "vyorat". Toto zařízení bylo tedy určeno k likvidaci zakopaných min a neodpalovalo je nýbrž je mělo jen odhalit a odsunout z cesty tanku. Byly vytvořeny celkem 3 varianty nožového zařízení z nichž minimálně jedna umožňovala zajímavý doplněk. Za nože bylo možno přidat jakési drátěné koše, do kterých vyorané miny padaly. Odminovávač tak vlastně mohl pomoci se získáváním kořistního vojenského materiálu. Nožové zařízení se však podle pramenů příliš neosvědčila a praktičtější byl mechanismus válečkový. Na konstrukci bylo možno namontovat také radlici a ST-26 pak mohl sloužit i k odklízení sněhu nebo suti.
V roce 1933 objednala armáda 100 kusů ženijního tanku. Nakonec však bylo dodáno jen 64 kusů, z toho 44 v průběhu roku 1934 a 20 v roce následujícím. Za snížené dodávky však nemohl samotný závod č. 174, který ST-26 vyráběl, ale subdodavatel mostovek. Posádku tanku tvořil řidič a velitel.
ženijní tank ST-26 s radlicí, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
V letech 1934 až 1936 vzniklo několik dalších projektů mostního tanku, které se snažily modernizovat původní verzi. Za zmínku snad stojí stroj s označením UST-26, u kterého byla namísto navijáku použita hydraulika a nebylo u něj nutno vůbec opuštět kabinu ani při pokládání ani při nakládání mostu. Vyrobeny jej však byly jen pouhé dva exempláře a to v roce 1936.
Roku 1933 použili konstruktéři tank T-26 jako základ pro prototyp nového obrněného transportéru pěchoty. Vůz dostal označení TR-1 a byl postaven na tanku vzoru 1931. Stroj dostal jinou pohonnou jednotku než sériové tanky a to motor Herkules, který byl mimochodem použit také u již zmíněných prototypů TMM-1 a TMM-2. Navíc došlo k přesunu motoru ze zádi do přední části trupu k převodovce. Díky tomu se záď uvolnila pro přepravní prostor pěchoty. Řidič seděl nadále na svém místě v pravé přední části trupu, obklopený motorem a převodovkou. Spolu s pohonnou jednotkou se na stropu přední části trupu objevil zamřížovaný ventilační otvor a také vyústění výfuku na levé straně.
prototyp obrněného transportéru TR-1, zdroj: Wikimedia, Public domain, upraveno
Přepravní prostor na zádi byl kompletně uzavřen pancéřovými stěnami o síle 6 až 7 mm. Téměř celou zadní stěnu přitom zabíraly velké dvoukřídlé dveře pro nástup a výstup vojáků. Ve všech stěnách byly uzavíratelné otvory jak pro pozorování tak pro vedení palby. Kolik vojáků se vešlo do přepravního prostoru není zcela jednoznačné. Bývá uváděn jen těžko představitelný počet 14 mužů! Při pouhém pohledu na rozměry kabiny se však toto číslo jeví jako krajně nepravděpodobné. Na jedné z existujících fotografií je zachycen výsadek opuštějící útroby TR-1, který čítá osm vojáků. Samozřejmě nelze říci, zda je výsadek na fotce skutečně kompletní, nicméně tento počet se zdá vcelku odpovídající velikosti přepravního prostoru.
Zkoušky prototypu proběhly v srpnu 1933. I přes vícero zjištěných nedostatků bylo celkové vyznění testů pozitivní. K zařazení stroje do výroby však přesto nedošlo protože již probíhal vývoj novějšího transportéru založeného rovněž na tanku T-26.
prototyp obrněného transportéru TR-4, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
Další vývoj probíhal v závodě Bolševik (od roku 1935 přejmenovaný na závod S. M. Kirova číslo 185) a na jeho konci stálo hned několik strojů zvláštního zaměření včetně obrněného transportéru. Ten dostal označení TR-4. Narozdíl od předchozího TR-1 zůstal u nového stroje motor v zádi trupu a přepravní protor vojáků byl uprosřed. Chránila jej hranatá, kompletně uzavřená, pancéřová kabina. V její čelní stěně byl napravo průzor řidiče a nalevo kulomet DT. V obou bočních stěnách byly velké dvoukřídlé nástupní a výstupní dvěře. Dovnitř se podle zdrojů vměstnalo 10 vojáků. Prototyp pravděpodobně prodělal zkoušky v roce 1935 a to společně s dalšími speciálními vozidly na stejné bázi. Vzhledem ke zjištěným problémům však nebyl ani TR-4 přijat do sériové výroby a po roce 1935 již žádný vývoj v této oblasti neprobíhal.
prototyp cisterny TC-26, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
V rámci zmíněného vývoje strojů zvláštního určení v továrně Bolševik vznikla také samohybná cisterna s označením TC-26. Uprostřed trupu byla upevněna objemná válcová nádrž. Vedle ní byla přímo na trupu ruční pumpa pro přečerpávání obsahu nádrže. TC-26 měl sloužit k dopravě pohonných hmot přímo k bojujícím tankům a jiné technice. Díky pásovému podvozku si stroj dokázal poradit i s členitým terénem, který by automobilové cisterny nezdolaly. Pojízdná cisterna vznikla nejméně ve dvou verzích. S popsanou válcovou nádrží a potom s nádrží skrytou v nýtované hranaté nástavbě. Někdy lze narazit také na označení cisterny indexem T-26C, není však zřejmé zda právě takto byla odlišena zmíněna druhá varianta nebo jde jen o zmatek ve značení. Dalším z této řady speciálních vozidel byl například muniční vůz s označením TR-4-1.
Další svébytnou kapitolu představují tzv. teletanky na bázi T-26. Sovětští konstruktéři pracovali na vývoji dálkově řízených tanků již od roku 1927. Až v roce 1932 se však tato snaha dotkla také tanků T-26. Koncem tohoto roku proběhly testy prvních exemplářů tzv. teletanků s označením TT-26. Pro odzkoušení byly teletanky osazeny několika různými řídícíma aparaturami. Byly to jednak soupravy Pirit-1 a Pirit-2 vyvinuté centrální laboratoří drátového spojení a potom soupravy Reka-1 a Reka-2 z vědecko-výzkumného ústavu spojení a elektromechaniky v Moskvě. Pirit-1 zvládal deset různých povelů, Pirit-2 disponoval povely patnácti. Reka-1 i 2 dokázala zpracovat 16 povelů. Testy, které probíhaly až do října 1933, vyzněly jednoznačně ve prospěch aparatur Reka.
teletank TT-26, všimněte si dvou krytů příjimacích antén na střeše veže, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
Již první pokusy s dálkově řízenými taky přitom ukázaly nepoužitelnost tohoto konceptu pro klasické tanky s dělostřeleckou výzbrojí. Nebyla to přitom jen problematika nabíjení kanonu bez lidské obsluhy, ale také nemožnost přesného zamíření na cíl. Jako ideální se princip dálkového řízení ukázal pro tanky plamenometné (či chemické), u kterých nebylo přesné míření až tak nezbytné. Dálkově řízené tanky tedy měly zejména ničit bunkry a opevnění pomocí plamenů či chemického zamoření, otevírat průchody v minových polích, klást nálože či odmořovat bojový prostor.
Pro sériovou výrobu tanků TT-26 byla v roce 1935 vyvinuta řídící aparatura TOZ-IV. V roce 1936 bylo potom postaveno prvních 37 teletanků, respektive prvních 37 tzv. telemechanických skupin. To byly vlastně dvojice složené z řízeného a řídícího tanku. Řízený tank byl značen TT-26, tank řídící se značil indexem TU-26 (tank upravljeňja). Jak řízené tak řídící tanky vyráběl závod č. 174, řídící prvky mu ovšem poskytoval subdodavatel, závod č. 192. Teletanky byly stavěny na bázi plamenometných OT-130 (resp. ChT-130). Řídící tanky pak na bázi sériových T-26 vzor 1933. Roku 1937 byla vyrobena druhá série čítající 28 dvojic. Tyto tanky byly vybaveny novější ovládací aparaturou TOZ-VI.
řídící tank ze skupiny Podrivnik, tedy varianta bez veže, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
Fyzické ovládání řídích prvků uvnitř teletanku zajišťovala soustava pneumatických pístů a táhel. Přijaté rádiové povely se přenášely na elektrické spínače, které otevíraly a zavíraly ventily vzduchového kompresoru. Ten vháněl stlačený vzduch do pístů připojených k běžným manuálním řídícím prvkům tanku. Výhodou bylo, že celý aparát se dal demontovat a potom šlo tank řídit klasickým způsobem lidskou posádkou. Systém řízení byl sice poměrně spolehlivý, ovšem nepřesný. Pohyb ve složitém terénu byl velmi riskantní protože mohlo snadno dojít k chybě a uvíznutí tanku.
Vedoucímu tanku zůstala jeho standardní výzbroj, tedy kanon ráže 45 mm a kulomet. Posádka byla tříčlená a za řízení teletanku odpovídal velitel. Řídící tank měl v případě nutnosti svojí palbou krýt teletank a pokud by hrozilo ukořistění teletanku nepřítelem měl za úkol rozstřílet zadní část věže řízeného tanku, kde byly uloženy přijímače signálu. Sověti tak chtěli zabránit tomu, aby jejich nejnovější technologie padla do rukou nepřítele. Pro vyšší jistotu zničení byla prý později do zádi věže teletanku dokonce instalována nálož trhaviny, která měla dokonat dílo zkázy.
Na přelomu let 1939 a 1940, tedy behěm Zimní války, vznikla další varianta jak řídícího tak řízeného tanku. Ze sériového tanku zmizela věž a v kabině pod ní byl instalován ovládací pult. Okolo kabiny byla na nosnícich uchycena rámová anténa a další dvě antény prutové čněly ze stropu kabiny. Řízený vůz byl rovněž bez věže a bez výzbroje, zato však nesl nálož výbušniny o hmotnosti několika set kilogramů. Teletank měl tuto nálož položit do blízkosti něpřátelského opevnění a odjet do bezpečí. Exploze byla tak silná, že dokázala zničit i chodby pod zemí. Tyto stroje byly organizovány do bojové skupiny označené "Podrivnik", tedy odpalovač, nebo též střelmistr. Dálkově řízené tanky byly nasazovány zejména proti Finským pevnůstkám během Zimní války.
prototyp fototanku T-26FT, všimněte si otvoru pro kameru a fotoaparát v boční stěně, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
Za zmínku jistě stojí i jedna velmi specifická úprava tanku T-26 a to tzv. fototank. Prototyp byl postaven v roce 1937 na základě tanku vzoru 1933. Stroj, který získal označení T-26FT (foto tank), byl určen k fotografování a filmování nepřátelských pozic. Na první pohled vypadal fototank prakticky stejně jako sériový T-26. Hlavněň kanonu však byla pouhá atrapa protože zbraň byla demontována aby uvolnila vnitřní prostor pro jinou "výzbroj". Tou byla filmová kamera, fotoaparát a s nimi spojený pozorovací periskop. Jedinou skutečnou zbraní na palubě zůstal kulomet DT v čelní stěně věže.
V levé boční stěně věže byl otvor s posuvným krytem, skrz který se pořizovaly snímky nebo filmový záznam. Tank mohl snímat ve statické pozici i při jízdě. Podle pramenů bylo uvnitř věže i zařízení pro vyvolávání snímků. Posádku fototanku tvořili 3 muži - řidič a dvoučlená obsluha fototechniky. Postavený prototyp byl testován na začátku roku 1938 ale jeho vývoj nijak nepokračoval.
Poslední mutací T-26, kterou zmíníme, je obojživelný tank. Práce na úpravách, které by umožnily tanku T-26 pohyb pod vodní hladinou, započaly v létě roku 1933. V září toho roku pak byla hotova první verze upraveného tanku vzoru 1931. Na obou blatnících se objevily rozměrné duté hranoly propojené v zádi tanku s motorovým prostorem. Z jejich zadní části se tyčily dva "komíny" které měly během pobytu pod hladinou zajišťovat přívod vzduchu k motoru a odvod výfukových zlodin. Trubice měly délku 4,5 metru a průměr 70 cm. Nebyly přitom vztyčeny kolmo vzhůru ale byly mírně nakloněné směrem k přídi tanku. Na horních koncích byly zase naopak zahnuty směrem dozadu, to proto aby do nich nemohla při jízdě tak snadno nastříkat voda.
dvouvěžová varianta ponorného tanku T-26PCh, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
Před ponořením musela posádka tank samozřejmě důkladně utěsnit. K tomu se používaly gumové bandáže, impregnovaná kůže a dokonce i tuk a pryskyřice. Utěsnit bylo třeba i hlavně kulometů a to pomocí gumových "zátek". Pod vodou jezdil tank z důvodu bezpečnosti většinou jen na první rychlostní stupeň. Řízení bylo možné jen odhadem nebo pomocí kompasu. Ponorné tanky dostaly označení T-26PCh (Podvodnogo choda). Během zkoušek v roce 1934 prý ponorné tanky dokázaly bez problému zdolat řeku o hloubce 2,5 až 3 metry. Přesto se ale sériové výroby nedočkaly a to z prostého důvodu. Pracovat na úpravě staré dvouvěžové varianty tanku T-26 nebylo perspektivní protože na scéně již byl modernější T-26 vzor 1933 s jednou věží.
Ponorná úprava jednověžového tanku byla provedena podstatně jednodušeji. Jediná trubice se upevňovala na střechu věže. I když šlo vlastně o dvě do sebe zapojené části, z nichž každá měla délku 1,4 metru. Odvod spalin zajišťoval ventil na výfukovém potrubí. Chlazení motoru se provádělo zaplavením olejového chladiče. I zde bylo samozřejmě nutno celý tank pečlivě utěsnit a to včetně hlavně kanonu. Také tato verze T-26PCh prodělala úspěšně testy ale přesto nikdy nedošlo k zavedení těchto do širší výroby.
plovoucí tank PT-26, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
Mimo ponorných variant vznikla také jedna verze tanku plovoucího, který se nepohyboval po dně, nýbrž po hladině. Jeho označení znělo PT-26. Stroj byl nadnášen velkými plováky, které se přivěsily na boky vedle pásů. Plováky byly pravděpodobně vyrobeny z pogumovaného plátna navlečeného na drátěnou konstrukci. Pohon tanku zajišťovaly během plavby samy běžící pásy. Řízení bylo prováděno pomocí kormidla, které se montovalo na záď vozu. Výfuk tanku musel být zahnutý více nahoru aby do něj nemohla při plavbě vniknout voda. Ani PT-26 se nedočkal výroby a zřejmě ani jakéhokoliv bojového nasazení.
Z fotografií jsou známy i další modifikace tanku, které ovšem dost možná vznikly jen v jediném exempláři, úpravou v polních dílnách. Počet různých přestaveb a speciálních modifikací postavených na bázi tanku T-26 je značný odpovídá obrovskému počtu vyrobených samotných tanků. Z toho důvodu zde uvedený výčet snad ani nikdy nemůže být stoprocentně kompletní.
T-26 ve španělské občanské válce, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
Bojovou premiéru si tanky T-26 odbyly ve Španělské občanské válce. Prodej těchto tanků spolu s dodávkou náhradních dílů, munice a dalšího materiálů dohodli Sověti se španělskými republikány. Mimo techniku poskytl Sovětský svaz také služby "vojenských poradců" mezi nimiž byli samozřejmě i tankisté, kteří se měli přímo zapojit do bojů. Prvních 50 kusů T-26 dorazilo do přístavu Cartagena sovětskou nákladní lodí Komsomol 13. října 1936 (i když podle některých zdrojů byla první zásilka 15 tanků doručena již 26. září toho roku).
Tyto první stroje měly být podle původního plánu použity pro výcvik španělských tankistů a servisního personálu. Vzhledem k vývoji bojů však musela být část tanků hned 29. října nasazena do boje nedaleko Madridu. Další dodávky tanků následovaly a celkem jich Španělé získali 281 kusů (i když lze často narazit i na číslo 297). Všechny dodané tanky byly vzoru 1933. Během prvního roku bojového působení tanků T-26 byla většina posádek smíšená (Sověti i Španělé). Teprve od podzimu roku 1937, po té co se mnoho sovětských dobrovolníků vrátilo domů, začaly převládat ryze španělské posádky.
Pokud šlo o výzbroj, neměl tank T-26 se svým kanonem ráže 45 mm na španělském bojišti konkurenci. Převážnou většinu obrněné techniky Frankových nacionalistů totiž tvořily německé lehké tanky Panzer I a italské tančíky CV33, které byly vyzbrojeny pouze kulomety. Není tedy divu, že se T-26 staly ceněnou kořistí a na získání funkčního stroje byla dokonce vypsána odměna. Mnohem hůře si však sovětské stroje stály v oblasti odolnosti. Jejich pancíř byl totiž velmi slabý a snadno jej překonala i palba z lehkých protitankových kanonů. Španělé se tímto tankem rovněž inspirovali při vývoji vlastního obrněnce Verdeja. T-26 se stal nejpoužívanějším tankem španělské občanské války a také jedním z jejich symbolů.
T-26 během bojů u Moskvy v zimě 1941, zdroj: Wikimedia, Public domain, upraveno
Rudá armáda sama použila tanky T-26 poprvé během bojů s Japonci s jezera Chasan v létě roku 1938 a o rok později na řece Chalchin Gol. U jezera Chasan byla nasazena druhá mechanizovaná brigáda a dva samostatné tankové prapory, jejichž sestavy čítaly celkem 257 tanků T-26 (včetně plamenometných) Japonská protitanková obrana byla poměrně dobře organizovaná takže dokazala zničit či významně poškodit 85 z nich. U Chalchin Golu bylo tanků T-26 nasazeno výrazně méně, ale o to intenzivněji se do bojů musely zapojit.
Do dalších bojů se Sověti zapojili po boku Němců v roce 1939. 17. září toho roku překročilo polské hranice 878 tanků T-26 Běloruského frontu a dalších 797 patřících k frontu Ukrajinskému. Polské tažení proběhlo bez komplikací. V boji zde Rusové ztratili pouhých 15 tanků T-26. Dalších 302 jich však bylo vyřazeno z boje kvůli různým poruchám.
Velmi intenzivního nasazení se tanky T-26 dočkaly během Zimní války s Finskem. Během pouhých tří a půl měsíce jejího trvání bylo zničeno, poškozeno nebo se porouchalo více než tisíc tanků T-26! Téměř polovinu z nich se podařilo opravit a vrátit do služby, ale i tak toto číslo vypovídá o intenzitě bojů. Zato Finové během války ukořistili okolo 70 těchto tanků čímž vlastně zdvojnásobili své tankové síly.
T-26 vzor 1939 ukořistěný a nasazený Němci, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Když 22. června 1941 začala Velká vlastenecká válka (tedy válka s nacistickým Německem) tvořily tanky T-26 v počtu více než deset tisíc kusů páteř tankových jednotek Rudé armády. Tentokrát však proti nim nestály už jen slabé tanky Panzer I , ale silnější a modernější Panzer III a Panzer IV , silné dělostřelectvo a letectvo. To vše navíc vysoce koordinováno a podpořeno pevnou morálkou. Během pouhých dvou měsíců bojů tak byla naprostá většina sovětských T-26 ztracena! Z bojiště však zcela nevymizely. K jejich nasazení proti Němcům docházelo ještě začátkem roku 1944 a dokonce ještě v létě roku 1945 bojovaly na dálném východě proti Japoncům.
Do operace Barbarossa se zapojili také Finové se svými dříve ukořistěnými T-26. Během roku 1941 se jim navíc povedlo ukořistit další cca stovku těchto tanků. Zdaleka ne všechny byly využitelné, ale Finové předvedli svoji přizpůsobivost a začali využívat alespoň věže nebo dokonce jen kanony z ukořistěných strojů, které montovali do vlastních tanků Vickers zakoupených v Británii. V roce 1945 měli Finové stále 94 tanků T-26. Poslední z nich zde byly oficiálně vyřazeny ze služby až roku 1961.
Rovněž Němci nasazovali ukořistěné tanky T-26. Nikoliv však v tak masovém měřítku jak by bylo teoreticky možné. Němci totiž hlavně ze začátku východního tažení příliš neplýtvali energií na opravy vážněji poškozených kořistních tanků. Roku 1943 využili asi desítku podvozků těchto tanků pro stavbu improvizovaného samohybného protitankového děla. Podvozek nesl původně francouzský kanon ráže 75 mm. Dalšími vlastníky tanků T-26 bylo například Turecko a Čína, které je od Sovětského svazu oficiálně zakoupily, nebo Maďarsko a Rumunsko, které je získaly jako válečnou kořist.
