tank T-34, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Tank T-34 se stal doslova symbolem druhé světové války. Spolu se sovětským raketometem Kaťuša nebo německým tankem Tiger patří jistě T-34 mezi ty stroje, jejichž jméno znají i lidé, kteří se o válečnou historii nijak nezajímají. T-34 bývá často označován za nejlepší tank celé druhé světové války. To je jistě poněkud zjednodušené tvrzení, nicméně jen potvrzuje výjimečnost tohoto stroje. A přitom stačilo relativně málo a tato legenda mezi tanky vůbec nemusela vzniknout.
Ve druhé polovině třicátých let již bylo zřejmé, že stávající verze lehkých tanků BT dosáhly svého zenitu a jejich další rozvoj již není efektivní. Proto bylo rozhodnuto o zahájení vývoje nového tanku, který by staré BT nahradil. 13. října 1937 byly dokončeny propozice nového tanku označovaného jako BT-20 a ještě do konce měsíce byla vývojovými pracemi oficiálně pověřena konstrukční kancelář Charkovského závodu č. 183 (oficiálním názvem Charkovskij parovostrojitělnyj zavod neboli ChPZ). V lednu toho roku nastoupil do čela zdejších konstruktérů mladý M. I. Koškin, který nahradil zatčeného a později popraveného A. Firstova.
Armádní zadání požadovalo tank s kolopásovým podvozkem, stejně jako u starších BT. Tento typ podvozku umožňoval tanku jak jízdu po pásech tak i po samotných pojezdových kolech. Pásy se používaly pokud měl tank zdolat měkčí nebo členitější terén. Na silnici nebo jiném pevném povrchu se potom pásy sejmuly a tank dokázal jet po pojezdových kolech a to rychlostí, která by byla s nasazenými pásy nemyslitelná.
Jako odpověď na toto armádní zadaní vznikl v Charkově projekt tanku označovaný jako A-20. Šlo o tank předpokládané hmotnosti cca 18 tun s pancířem o síle 20 mm vyzbrojený kanonem 20K ráže 45 mm. Koškin však osobně nevěřil v budoucnost tanků s kolopásovými podvozky a proto vedle oficiálního projektu A-20 připravil o své vlastní vůli ještě jeden projekt tanku s plně pásovým podvozkem, který dostal pracovní označení A-32 (někdy bývá uváděno, že tento projekt začal být později označován jako T-32).
prototyp kolopásového tanku A-20 během testů, zdroj: wikimedia, Mikhail Baryatinsky, Free Art License
Koškin velmi dobře chápal nevýhody kolopásového podvozku. Byla to jeho větší výrobní náročnost, zvýšená hmotnost ale hlavně jeho omezená nosnost, která limitovala celkovou možnou hmotnost tanku a tím tedy i sílu jeho pancíře a výzbroje. Projektovaný A-32 těmito nedostatky netrpěl. Jeho čelní pancíř byl zesílen na 32 mm (někdy bývá uváděno pouze 30 mm), oproti 20 mm u A-20, a přitom byl celý tank jen o cca 1 tunu těžší než A-20. To bylo možné právě díky vynechání dodatečného ústrojí, které umožňovalo pohon pojezdových kol.
Nešlo však jen o konkrétní výhody nebo nevýhody obou provedení podvozku. Koncepce kolopásových tanků byla ve světě obecně na ústupu. Tankisté v praxi sundávali pásy pouze během delších přesunů po silnicích a k těm docházelo spíše výjimečně. Stálo tedy vůbec zato pracovat zbytečně na úpravě podvozku kvůli získání jedné jediné, a přitom vlastně zcela zanedbatelné, výhody? Jak se ukázalo, mnozí sovětští vojenští činitelé si mysleli že ano.
Abychom ale o A-20 nemluvili pouze záporně je třeba zmínit jednu velmi pozitivní novinku, kterou tento projekt přinesl. Byl to ostře skloněný a nečleněný čelní pancíř trupu. Tento sklon zvyšoval efektivní sílu pancíře a tedy jeho schopnost odolávat ostřelování. A-32 tento konstrukční prvek od A-20 rovněž převzal. Projekt A-32 byl také původně navrhnut se stejnou výzbrojí jako A-20, ovšem s tím, že by jeho nosnost měla umožňoval výměnu 45ti milimetrového kanonu za silnější ráže 76,2 mm.
Projekty A-20 a A-32 byly představeny na zasedání Výboru obrany SSSR čtvrtého května 1938. Hned od začátku si Koškin a jeho A-32 získali dva mocné nepřátele, maršála Klimenta Vorošilova a (budoucího maršála) Grigoryho Ivanoviče Kulika, kteří jednostranně preferovali projekt kolopásového tanku s tím, že rychlost znamená víc než síla pancíře. Obvinili Koškina, že neuposlechl oficiálního zadání a plýtval časem a energií na zbytečný druhý projekt. Na zasedání ovšem promluvili také samotní tankisté, kteří prezentovali své zkušenosti z bojů španělské občanské války. Tato bojová zkušenost naplno odhalila dva základní nedostatky tanků BT a T-26, které Sověti dodali španělským republikánům. Pancíř těchto tanků nebyl dostatečně silný a německé protitankové kanony ráže 37 mm jej dokázaly bez problému probít. Druhým nešvarem byly benzínové motory, které měly velký sklon k požárům při zasažení.
prototyp kolopásového tanku A-20 během testů, zdroj: wikimedia, Public domain, upraveno
Konečné rozhodnutí během konference nepadlo. Stalina však odsouhlasil pokračování prací na obou projektech s tím, že vítězný typ určí až testy prototypů. Na jejich výrobu dostala Charkovská továrna jeden rok času. To bylo poprvé kdy měl budoucí tank T-34 na kahánku.
Prototypy A-20 a A-32 byly hotovy v červnu 1939 a mohly započít jejich zkoušky, nejprve tovární, které probíhaly v červenci a posléze armádní v srpnu. Konstrukčně si byly oba stroje velmi podobné. Shodně řešen byl jejich trup, který se také již velmi podobal budoucím sériovým T-34. Velmi podobné byly i věže svaření s válcovaných ocelových desek. Původně nesly prototypy i stejnou hlavní výzbroj ráže 45 mm, ovšem u A-32 byl již během továrních testů kanon vyměněn za silnější zbraň L-10 ráže 76,2 mm s hlavní dlouhou 23,7 ráže.
Podvozek A-20 měl na každé straně čtyři pojezdová kola, plného provedení s gumovou bandáží po obvodu. Zadní tři páry kol byly hnané, přední pár byl řiditelný. A-32 měl pojezdová kola stejné konstrukce ale bylo jich na každé straně pět a byla umístěna blíže u sebe. Shodné bylo rozvržení hnacích a napínacích kol pro pásy. Hnací byla vzadu, napínací vpředu. Podpůrné kladky nebyly třeba neboť pásy dosedaly shora přímo na pojezdová kola.
Velmi důležitý byl výběr vhodné pohonné jednotky, která musela být co nejkompaktnější a přitom dostatečně výkonná. Vedli se spory o to zda použít benzínový nebo dieselový agregát. Traduje se historka, podle které Koškinův spolupracovník N. A. Kučerenko vyřešil tento spor tím, že sezval všechny diskutující na tovární dvůr kam nechal přinést vědro benzínu a vědro nafty. Potom vzal zapálenou pochodeň a přiložil ji nejprve k benzínu, který samozřejmě okamžitě vzplál. Pochodeň ponořená do vědra nafty však zhasla. Tím mělo být rozhodnuto. Zda se tato scéna skutečně odehrála je otázkou. Každopádně snížit náchylnost tanků k vzplanutí po zásahu motoru byl úkol, který si konstruktéři vytkli po zkušenostech ze španělské občanské války. Cestou ke splnění tohoto úkolu byl jednoznačně dieselový motor.
prototyp tanku A-32 vyzbrojený kanonem L-10, zdroj: wikimedia, Public domain, upraveno
V motorovém oddělení charkovské továrny se tou dobou již několik let pracovalo na vývoji právě takového kompaktního a výkonného naftového agregátu. Konstrukce motoru byla hotova již v roce 1937 ovšem kvůli čistkám, které zasáhly i toto oddělení továrny, nemohla být sériová výroba agregátu zahájena dříve než koncem roku 1938. Přesto byl tento motor, který získal označení V-2, vybrán jako pohonná jednotka pro oba tankové projekty A-20 i A-32.
Bohužel pro Koškina a jeho kolegy byl členem komise pro zkoušky prototypů jmenován i Grigoryj Kulik, který od začátku neskrýval své antipatie k A-32. Prototyp navíc při testech trpěl poruchami spojky a chlazení což jenom nahrávalo jeho odpůrcům. Ti všechny problémy záměrně zveličovali a nechtěli slyšet argumenty, že každý prototyp trpí "dětskými nemocemi". Podruhé měl Koškin a jeho dílo namále. A-20 se samozřejmě ukázal být rychlejší, zejména při jízdě po zpevněném povrchu. Naopak v postřelovacích testech se ukázal jako odolnější prototyp A-32.
Oba stroje předvedly své klady i zápory a komise postupovala při tvorbě závěrů velmi opatrně. V průběhu zkoušek se sice sympatie většiny členů komise začaly otáčet na stranu tanku A-32, stále to ovšem nestačilo k vyřčení jednoznačného konečného verdiktu. Na místo něj přišlo šalamounské rozhodnutí o tom jak pokračovat dál. Zastánci tanku A-32 argumentovali možností dále zvýšit sílu jeho pancíře až na 45 mm a proto zkušební komise v srpnu 1939 rozhodnula, ať tedy továrna zkusí dva pokusné tanky s takto posíleným pancířem vyrobit a dodat je k dalšímu testování.
Konstruktéři si možnost zesílení pancíře otestovali v praxi již během továrních zkoušek A-32, kdy přidávali na tank dodatečnou zátěž simulující silnější pancíř a sledovali dopad na jízdní vlastnosti stroje. Zjistili, že tank může být ještě o zhruba sedm tun těžší aniž by ztratil cokoliv ze své pohyblivosti. Tak začaly práce na těžší a silněji pancéřované verzi tanku, která získala tovární označení A-34. S indexem "34" v názvu přišel podle mnoha pramenů sám Koškin, který tak chtěl odkázat na rok 1934 kdy se údajně měla zrodit jeho první myšlenka na budoucí nový tank, který by chtěl jednou vytvořit.
prototyp tanku A-32 vyzbrojený kanonem L-10 během testů, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
19. prosince 1939 bylo vydáno oficiální doporučení přijmout nový tank do výzbroje Rudé armády ovšem pod podmínkou, že prototypy obstojí v jízdních testech a najezdí během nich bez závažnějších problémů alespoň 3000 km (některé prameny uvádějí, že limit pro testování byl stanoven ve výši pouze 2000 km). V tomto doporučení rovněž poprvé zaznělo nové oficiální označení budoucího tanku, které navázalo na tovární označení A-34 a znělo T-34.
V této souvislosti stojí za zmínku ještě jedna často uváděná informace, a sice že označení projektů A-20 a A-32 vycházelo ze síly jejich čelního pancíře. U A-20 to bylo 20 mm, u A-32 potom 32 mm. Tato teorie má však hned dvě trhliny. Mnoho zdrojů uvádí, že síla čelního pancíře A-32 byla jen 30 a ne 32 mm, což by samozřejmě znamenalo, že index A-32 neodpovídá síle pancíře. A za druhé, pokud první dva projekty skutečně získali označení dle síly pancíře, proč nebyla stejná logika použita i pro projekt třetí? Proč Koškin přiřkl tanku označení A-34 a ne A-45 podle 45ti milimetrového pancíře? Zda tedy označení tanků opravdu vycházelo ze síly jejich pancéřování nebo nikoli není jednoznačné.
Ale zpět k A-34 se zesíleným pancířem. První prototyp byl dokončen v lednu 1940 a druhý následoval hned v únoru. A-34 již svojí konstrukcí prakticky odpovídal budoucím sériovým tankům T-34. Čelní pancíř trupu byl zesílen až na požadovaných 45 mm, boky a záď trupu byly silné 40 mm. Stěny věže měly 45 mm a její strop 20 mm. Zesílený pancíř nebyl to jediné, čím se A-34 lišily od předcházejícího A-32. Dostatečná rezerva v nosnosti umožnila konstruktérům také vyměnit hlavní zbraň tanku. Namísto původního kanonu L-10 to byl výkonnější L-11 stejné ráže avšak s hlavní dlouhou 30,5 ráže a s vyšší úsťovou rychlostí střel.
Charkovská továrna si dala na obou prototypech A-34 velmi záležet protože všichni věděli, že tyto dva exempláře velmi pravděpodobně rozhodnou o osudu celého projektu. Všechny sváry byly ošetřeny horkým olejem a pečlivě zabroušeny, pro výrobu některých součástek motoru a převodovky byl použit kvalitnější materiál dovezený ze zahraničí apod.
prototyp tanku A-34 v Kubince během testů hořlavosti, všimněte si původního řešení řidičova průzoru, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
Ihned započaly intenzívní zkoušky obou prototypů tak aby stroje stihly najezdit potřebných 3000 km a mohly být 17. března předvedeny v Moskvě armádním špičkám v rámci přehlídky nových typů bojové techniky. Jízdní zkoušky však odhalovaly různé problémy, které bylo třeba řešit a to zpožďovalo průběh testů. Koncem února začalo být konstruktérům jasné, že limitu 3000 km nelze v potřebném termínu dosáhnout. Zapřísáhlý odpůrce Koškinova tanku Kulik přitom samozřejmě zakázal účast tanků A-34 na moskevské přehlídce pokud jízdní testy neproběhnou tak jak hodnotící komise požadovala.
Koškin tedy po dohodě se svými spolupracovníky rozhodl, že oba prototypy dojedou do Moskvy po vlastní ose a tak naženou potřebné zkušební kilometry. Mimo obou tanku byly na cestu připraveny také dva dělostřelecké tahače (snad typu Vorošilovec) z nichž jeden byl kompletně naložen náhradními díly pro oba tanky a druhý byl přestavěn na pojízdnou ubikaci pro personál. V rámci utajení byly oba tanky zakryty plachtami a trasa byla pečlivě naplánována tak aby se vyhnula všem městům a hlavním silnicím. V noci z 5. na 6. března 1940 kolona vyrazila směrem k Moskvě. Dlouhá cesta v nepohodlí a mrazu se projevila na Koškinově zdraví.
I přes nesnáze a poruchy však oba tanky dorazily včas a v pořádku do Moskvy. 17. března byly předvedeny nejvyšším armádním a politickým představitelům Sovětského svazu včetně Molotova, Vorošilova, Berii i samotného Stalina. Na většinu z nich udělal nový tank dobrý dojem a Stalin nařídil aby charkovská továrna dostala potřebnou podporu při odstraňování zbývajících nedostatků (na které vytrvale upozorňoval Kulik) a přípravě sériové výroby. Z Kremlu odjely oba tanky do Finska. Zimní válka s Finy sice již tou dobou skončila, ale tanky byly přesto dopraveny na Mannerheimovu linii (která Rusům po válce připadla spolu s finskou částí Karelie) aby zde předvedly své schopnosti při ostřelování bunkrů. Odsud potom putovaly na zkušební polygon v Kubince k provedení dalších armádních zkoušek včetně postřelovacích testů. 31. března 1940 vydalo ministerstvo obrany podmínečný souhlas se zahájením sériové výroby pokud prototypy u armádních testů obstojí.
prototyp tanku A-34 v Kubince během jízdních testů, všimněte si původního řešení řidičova průzoru, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
Armádní testy probíhaly v Kubince až do začátku května a dopadly pro testované prototypy velmi dobře. Odhalily sice celou řadu menších či větších nedostatků, které však bylo možno pro sériovou výrobu odstranit. 5. května 1940 byla tedy objednána výroba 600 kusů tanku T-34 k dodání do konce roku 1940. Tanky měly být vyráběny ve dvou továrnách. Mateřská charkovská továrna číslo 183 měla dodat 500 strojů a zbylých sto mělo být vyrobeno ve Stalingradském traktorovém závodě. Dodávka prvních kusů se očekávala v již červnu. Bylo samozřejmě nutné razantně zvýšit výrobu pohonných agregátů V-2 pro nové tanky a zapojit množství dalších subdodavatelů.
V létě 1940 však opět zasáhl Kulik. Ten si nechal vypracovat srovnání tanku T-34 s německým PzKpfw III, jehož dva exempláře Sověti od Němců zakoupili a nechali dovést do Kubinky k testům. T-34 převyšoval nacistický stroj co do síly pancéřování a výzbroje což byly jistě dva zcela základní aspekty. Kulika však zajímaly spíše slabiny T-34 a na ty se soustředil. Panzer III měl lepší systém zavěšení a odpružení pojezdových kol pomocí torzních tyčí, měl prostornější věž pro tři muže, měl velmi praktickou velitelskou kupoli, kvalitnější zaměřovací optiku, komunikační aparáty a spolehlivější motor i převodovku.
Na základě této srovnávací analýzy nechal Kulik zastavit rozbíhající se výrobu tanku a začal požadovat okamžité přepracování celého projektu. Do věci se nakonec po naléhání činitelů charkovské továrny osobně vložil lidový komisař pro těžký průmysl Malyšev, který rozhodl, že si Sovětská armáda nemůže dovolit zastavit výrobu tolik potřebného nového tanku v době kdy v Evropě zuří válka. Na zlepšeních tanku se tedy mělo pracovat paralelně s jeho sériovou výrobou. Tyto snahy o zlepšení tanku T-34 mimochodem vedly ke vzniku projektu T-34M, ale o něm až později. Formální průtahy způsobené Kulikem zapříčinily zpoždění výroby a první tři sériové tanky T-34 díky tomu vyjely z bran charkovské továrny až 15. září 1940. Do konce roku jich potom v Charkově vyrobili pouze 115 namísto plánovaných 500 kusů. Stalingradská továrna sice rozpracovala 23 tanků ale do konce roku 1940 nezkompletovala ani jediný.
duchovní otec tanku T-34 Michail Iljič Koškin (1898 - 1940), zdroj: gosu-wot.com, upraveno
Duchovní otec T-34 Michail Koškin přežil vyrobení prvních tří exemplářů "svého" tanku o pouhých jedenáct dní. 26. září 1940 totiž zemřel na zápal plic což byl následek jeho zimní anabáze s oběma prototypy A-34 z Charkova do Moskvy. Na jeho místo nastoupil Alexandr Alexandrovič Morozov.
Tyto první sériové tanky bývají označovány jako T-34 vzor 1940 nebo někdy též vzor 1939/40. Tank spočíval na podvozku tvořeném na každé straně pěti pojezdovými koly velkého průměru. Kola byla dvojitá, opatřená gumovou obrubou a jejich průměr byl 830 mm. V pozdějších letech výroby tanku se však objevila pojezdová kola mnoha různých provedení, lisovaná, odlévaná, s gumovou bandáží i bez ní. Každé kolo bylo zavěšeno na vlastním kyvném rameni, které bylo napojeno na svisle postavenou vinutou pružinu. Vpředu bylo potom menší napínací kolo a vzadu bylo kolo hnací, obě s odlehčovacími otvory. Různého provedení byly také pásy. Hladké, se vzorem, lisované i odlévané. Jejich šířka byla 550 mm (i když podle některých pramenů byly později zúženy na 500 mm).
Trup tanku byl svařen z plátů válcovaného homogenního pancíře. Spodní čelní deska trupu byla silná 45 mm a s vertikální rovinou svírala úhel 53°. Horní čelní stěna trupu měla rovněž 45 mm a její sklon proti vertikální rovině byl 50°. Hned nad nosem trupu byly na horní desce dva háky pro upevnění vlečných lan. Nad nimi bylo potom v pravé části střeliště trupového kulometu DT ráže 7,62 mm a nalevo od něj průlez řidiče a v jeho poklopu řidičovy průzory. Na obou stranách čelní desky byly umístěny dva velké reflektory. Po stranách přesahovaly přes nos tanku plechové blatníky pásů.
zničený tank T-34 vzor 1940 se svařovanou věží, všimněte si specifické masky kanonu typické pro tento vzor tanku, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno
Boční stěny trupu měly 40 mm a s vertikální rovinou svíraly úhel 40°. Horní deska trupu byla silná 20 mm stejně jako dno trupu (i když u dna lze narazit i na jiné údaje o síle pancíře). Záď trupu byla tvořena horní a dolní deskou shodné tloušťky 45 mm. Horní byla skloněna pod úhlem 42°, dolní 45°. Z horní desky vycházely dva výfuky, z části schované pod přinýtovanými kryty. Výfuky mířily směrem dolů a za tank. Celá horní deska zádě trupu byla odnímatelná což umožňovalo výměnu motoru nebo převodovky. K menším opravám a kontrolám se potom dal využít servisní otvor mezi výfuky. Strop trupu nad motorovou částí za věží byl lehce zvýšený díky odklopným krytům. Pod nimi se skrývaly ventilační a servisní otvory pro přístup k motoru a převodovce.
V zádi trupu byl instalován dvanáctiválcový dieselový motor V-2 o maximálním výkonu 500 koní při 1800 otáčkách za minutu. Za ním byla potom umístěna čtyřstupňová převodovka. První sériové tanky měly celkem šest vnitřních palivových nádrží o celkovém objemu 460 litrů. Motor byl chlazen kapalinou jejíž celkový objem činil 95 litrů. Hmotnost tanku vzor 1940 byla 26,5 tuny a jeho maximální rychlost na silnici se pohybovala oko 55 km/h. V terénu maximální rychlost klesala na cca 35 km/h.
V přední části trupu byla instalována věž. První tanky T-34 měly věž oválného tvaru svařenou ze za studena lisovaných desek. Jejich síla byla na čele a bocích 45 mm a na zádi 40 mm. Její strop měl 16 mm. V zadní stěně věže byl velký otvor zakrytý našroubovaným plátem pancíře. Tento otvor sloužil k demontáži kanonu. Na bocích věže byly umístěny pozorovací periskopy a pod nimi otvory pro vedení střelby z ručních zbraní osádky. Jedna takový střílna byla také uprostřed zadní pancéřového plátu.
krásný pohled na vyřazený T-34 vzor 1940 s odlévanou věží, všimněte si specifické masky kanonu typické pro tento vzor tanku, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno
Strop věže byl doslova poset různými otvory. Předně to byl velký společný průlez velitele a nabíječe. Průlez a jeho poklop zabíral prakticky celou šířku a zhruba třetinu délku stropu věže. Toto řešení nebylo právě šťastné protože poklop byl velmi těžký a nebylo snadné jej odklopit. Navíc po otevření zůstal kolmo k rovině střechy a tak bránil ve výhledu vpřed. Aby měl pořádný výhled vpřed, musel se velitel tanku velmi vysunout z kabiny a tím se vystavit možné palbě nepřítele. Přímo v tomto hlavním poklopu byl na levé straně instalován periskop velitele a napravo od něj byl uzavíratelný otvor pro praporkovou signalizaci. Zmíněný periskop přestal být od podzimu 1941 instalován a otvor po něm byl buď zavařen nebo už se vůbec nevyřezával. Před hlavním poklopem byl pancéřovaný kryt ventilátoru kabiny. Nalevo od něj ústil periskopický zaměřovač PT-6. Dále byla na stropě věže oka pro zaháknutí lan jeřábu.
Otáčení věže bylo zajištěno pomocí elektromotoru. V případě poruchy to ale bylo možné i ručně. Za použití motoru trvalo otočení věže o 360 stupňů 14 sekund. Věž neměla vlastní podlahu, která by se otáčela spolu s ní. Uchycení věže v prstenci bylo jednou ze slabin tanku. Při zásahu silnějším kanonem docházelo relativně snadno ke kompletnímu odtržení celé věže. Platilo to například také pro kanony německých tanků Tiger (samozřejmě až v pozdějších letech). Němečtí vojáci někdy posměšně říkali, že T-34 před Tigery smekají.
Čelní stěna věže byla výrazně zakulacená a vystupovala z ní maska kanonu. T-34 vzor 1940 byl vyzbrojen kanonem typu L-11 ráže 76,2 mm s hlavní o délce 30,5 ráže tedy přibližně 2,32 metru (30,5 x 76,2 mm). Tanky s touto zbraní lze snadno rozeznat podle typického zaobleného krytu brzdovratného zařízení. Napravo od kanonu byl instalován kulomet DT ráže 7,62 mm spřažený s kanonem. Nalevo byl potom zaměřovač typu TOD-6. Maska kanonu umožňovala jeho náměr v rozsahu od -3° do +30°. Pro kanon se používalo vícero druhů munice. Standardní protitankový projektil BR-350A o hmotnosti 6,3 kg dokázal na vzdálenost 500 metrů probít pancíř o síle 62 mm. Ze vzdálenosti 1000 metrů zvládl 56ti milimetrový pancíř a na 1500 metrů pancíř o tloušťce 49 mm.
zničený tank T-34 vzor 1940 se svařovanou věží, zdroj: waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno
Osádku tanku tvořili čtyři muži. Uvnitř trupu seděli vedle sebe řidič/mechanik a kulometčík/radista. Ve věži měl stanoviště nabíječ a velitel, který zároveň fungoval jako střelec z kanonu. Dvoumístná věž byla přitom jednou z největších slabin tanku T-34. Během boje se velitel musel soustředit na palbu z kanonu a nemohl se dostatečně věnovat práci velitele, tedy vyhledávání cílů a koordinování činnosti celé osádky. K nástupu a výstupu používali muži ve věži jeden společný průlez ve střeše. Řidič měl vlastní průlez v čelní stěně trupu přímo před svým stanovištěm. Tento průlez využíval také radista. Pro nouzové opuštění vozidla měl radista k dispozici průlez v podlaze.
Řidič ovládal tank pomocí klasických brzdových pák. Vzhledem k tomu, že převodovka byla uložena v zádi, nebylo řazení rychlostních stupňů nijak jednoduché. Z toho důvodu s sebou řidiči často vozili dřevěnou palici nebo kladivo, kterým si občas pomohli když se dlouhá táhla řadící páky zasekla. Zajímavým prvkem řidičova stanoviště byla dvojice tlakových lahví se stlačeným vzduchem. Stlačený vzduch se využíval jako pomoc při startování v extrémně tuhých mrazech. Komunikaci mezi členy osádky zajišťoval interní telefon TPU-3. S externí komunikací to bylo o něco složitější. Z počátku nebyl k dispozici dostatek radiostanic a tak jimi byly vybavovány pouze tanky velitelů rot. Radiostanice byla typu 71-TK-3.
Rok 1941 přinesl celou řadu inovací. Jednou z těch zásadních byla instalace nové hlavní zbraně. S původním kanonem L-11 nebyli konstruktéři spokojeni a tak hledali vhodnou náhradu. Volba padla na nový kanon F-34 ráže 76,2 mm, který byl vyvinut v moskevském ústředí pro vývoj dělostřeleckých zbraní jako následník tankového kanonu F-32. Na konci roku 1940 byl kanon upraven pro instalaci do věže T-34, namontován do jednoho zkušebního tanku a podroben střeleckým zkouškám. Ty dopadly na výbornou a od ledna 1941 byla zahájena sériová výroba nové zbraně. V únoru už byly F-34 dodávány do charkovské továrny a montovány do prvních tanků. Takto vyzbrojené tanky začaly být označovány T-34 vzor 1941.
T-34 vzor 1941 s kanonem F-34 a svařovanou věží, zdroj: waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno
Tato úprava však nebyla oficiální neboť kanon F-34 nebyl kvůli administrativnímu opomenutí formálně přijat do výzbroje Rudé armády. Vše změnilo až vypuknutí války na sovětském území. Nová zbraň se v boji osvědčila mnohem více než stará "L jedenáctka". Kanon F-34 (a tím tedy také T-34 vzor 1941) byl oficiálně schválen v létě 1941. Nový kanon postupně zcela nahradil ten původní a byl montován do všech dalších tanků T-34.
F-34 měl stejnou ráži jako L-11, tedy 76,2 mm, a jeho hlaveň byla dlouhá 42 ráží. Na vzdálenost 500 metrů dokázal tento kanon probít pancíř o síle 69 mm. Na 1000 metrů zvládl 61 mm pancíře a na 1500 metrů dokázal prorazit 54 mm pancíře. S novým kanonem byla instalována i nová optika. Na střeše ústil periskopický zaměřovač PT-7 a v čelní stěně vedle hlavně byl instalován zaměřovač TOD-7. Podle některých publikací bylo blíže neurčené množství tanků T-34 vyzbrojeno i kanony F-32 a kvůli nedostatku nových F-34. Jiné publikace tento fakt zase rezolutně odmítají.
Další významnou změnou, která přišla s rokem 1941 byla výroba odlévané věže. Odlévání bylo technologicky jednodušší než válcování a svařování tak silných desek. Nová věž vznikla na jaře 1941. Měla stejný tvar jako původní svařovaná věž, ale její pancíř byl silný 52 mm (namísto původních 45 mm). U odlévaných věží zmizely poměrně ostré boční hrany čelní stěny s typickými liniemi svárů. Tanky vzor 1941 byly vyráběny s oběma typy věží. Fotografie navíc dokazují, že i část tanků vzor 1940 byla osazena novějšími odlévanými věžemi.
Ve střeše věže se u některých tanků objevil nový pozorovací periskop, který sloužil nabíječi. Podle některých zdrojů se tato úprava týkala pouze velitelských tanků. Mimo těch zmíněných byly v průběhu roku 1941 aplikovány i další "zlepšováky" menšího významu. Hmotnost tanku vzor 1941 vzrostla na 28,5 tuny což se ovšem nijak neprojevilo v poklesu rychlosti.
T-34 vzor 1941 s kanonem F-34 se svařovanou věží, zdroj: waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno
Vraťme se nyní k výše uvedenému nařízení o zastavení výroby tanku T-34, které v létě 1940 vydal (v té době už Maršál Sovětského svazu) Grigory Ivanovič Kulik. Jak již víme byla sériová výroba nakonec i tak spuštěna ale nový šéfkonstruktér Morozov byl nucen zahájit práce na odstranění nedostatků tanku. Pod Morozovovým vedením vznikly v roce 1941 dva modernizační projekty. První označovaný jako A-41 byl snahou o zlepšení vlastností tanku bez nutnosti měnit základní konstrukční prvky. Nejvýznamnějším zlepšením měla být instalace nové větší věže pro tři muže. Tento projekt z neznámých důvodů naprosto zapadl (pravděpodobně neuspokojil oponenty protože přinášel jen minimum změn).
Druhý projekt nesl tovární označení A-43, známější se však stal pod názvem T-34M. Připomeňme si, že Kulik při snaze o zastavení výroby argumentoval srovnávací analýzou T-34 a německého Panzer III, ze které vyšel hitlerovský stroj v mnoha oblastech lépe než jeho sovětský protějšek. Projekt T-34M se tedy snažil tyto oblasti dohnat tím, že převzal některé konstrukční prvky německého stroje. Nový tank měl mít šest malých pojezdových kol odpružených pomocí torzních tyčí - tedy naprosto stejně jako Panzer III, měl mít větší věž pro tři muže stejně jako německý tank, měl mít velitelskou věžičku jako měl německý stroj a měl mít také vícestupňovou převodovku pro plynulejší jízdu. Z původního T-34 byl převzat ostře skloněný pancíř a výzbroj.
Je paradoxní, že roku 1940 se Sověti snažili přiblížit tank T-34 německému vzoru, zatímco o rok později to byli Němci kdo se snažil přenést kvality T-34 do vlastního nového tanku Panther. Tank T-34M by s velkou pravděpodobností ve výrobě nahradil T-34 pokud by v červnu 1941 nevypukla válka s nacistickým Německem. Za této nové situace však na vývoj nových tanků nebyl čas ani zdroje. Naprostou prioritou se stala maximalizace výroby již existujících strojů. I přesto že se nedočkal zařazení do produkce, bylo několik prvků z projektu T-34M v pozdějších letech převzato do výroby klasického tanku T-34.
model nerealizovaného tanku T-34M, zdroj: aces.gg, upraveno
Od začátku výroby do německé invaze v červnu roku 1941 bylo postaveno celkem 1225 tanků T-34. Pouze 967 jich ovšem skutečně bylo k dispozici bojovým útvarům. Zbytek byl buď stále ještě v továrnách, na cestě z továren k vojsku nebo ve vojenských učilištích. Ihned bylo rozhodnuto, o zintenzívnění výroby tanků T-34. 1. července vydal státní výbor pro obranu nařízení aby se do produkce tanku s okamžitou platností zapojila také továrna Krasnoje Sormovo číslo 112 v Gorkém (dnešní Nižnij Novgorod). První tanky vyjely z této továrny v listopadu 1941 a do konce roku jich zde bylo vyrobeno 173 kusů. Charkovský závod č. 75 však nebyl schopen vyrobit dostatek dieselových motorů V-2 a proto byla továrna Krasnoje Sormovo nucena použít pro první série svých tanků benzínové motory M-17T.
Celkový počet vyrobených tanků tím však nijak razantně nevzrostl (alespoň ne v roce 1941). Příčinou byl výpadek hlavního výrobce T-34, charkovského závodu č. 183. Tato továrna totiž byla jedna z těch, které se musely evakuovat dále na východ aby nepadly za oběť rychlému německému postupu. 19. září 1941 vyjely z Charkova první vlaky, které převážely stroje, dělníky i materiál ze závodu č. 183 a mířily do Nižniho Tagilu. V Nižnim Tagilu došlo ke sloučení evakuované charkovské továrny se zdejším závodem Uralvagon (Uralsky vagonostrojitělnyj zavod imeni F. E. Džeržinskogo). Spojením obou továren vznikl obrovský závod, který začal fungovat pod novým názvem Uralsky Vagonostrojitělnyj zavod 183 imeni I. V. Stalina (zkráceně opět Uralvagon). Výroba tanků T-34 byla obnovena v prosinci 1941 kdy z továrny vyjelo prvních 25 tanků smontovaných ještě z komponent evakuovaných z Charkova.
Za druhé pololetí roku 1941 bylo ve všech výrobních závodech dokončeno celkem 1886 tanků T-34, většina z toho ve stalingradském závodu STZ, neboť ten jediný vyráběl bez přerušení celý rok. Rozšíření výroby do nových továren přineslo postupem času množství různých drobných odlišností, podle kterých se dalo určit, ve kterém závodu konkrétní tank vznikl. Pro tanky z STZ byl například typický ostrý kryt brzdovratného zařízení kanonu pod jeho hlavní. Zatímco kryty tanků z ostatních továren byly zalomené, ten stalingradský žádné zalomení neměl.
T-34 vzor 1941/42, tank má sice již nový poklop řidičova průlezu, ale stále kulomet bez krytu a původní pásy, zdroj: zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno
Ačkoliv hlavním úkolem pro rok 1942 bylo prosté zvýšení výroby tanků na maximum, přesto došlo k některým významným inovacím, které odlišily T-34 vzor 1942 od předcházejících vzorů. Došlo k zesílení pancíře odlévané věže až na 60 mm na čelní stěně. Také boční stěny trupu byly zesíleny z původních 40 mm na 45 mm. Některé továrny na tanky navíc ještě přivařovaly doplňkový pancíř a to zejména na čelo trupu a boky věže. Byl instalován nový typ poklopu pro řidiče vybavený dvěma úzkými průzory s klapkami, který byl převzat z nerealizovaného projektu T-34M. Tento typ poklopu již zůstal zachován a používal se i pro pozdější tanky T-34/85.
Trupový kulomet dostal nový pancéřový "límec", který toto místo lépe chránil před zásahem. Servisní otvor v zadní stěně trupu změnil tvar z původního obdélníkového na kruhový. V létě 1942 se na tancích objevily doplňkové palivové nádrže. Byly umístěny na zadní stěně trupu nad blatníky pásů. Nádrže byly hranaté a každá měla obsah 40 litrů. V roce 1942 byly také zavedeny nové pásy s mřížkovým vzorem namísto původních hladkých. Mimo to proběhlo množství dalších úprav jejichž cílem bylo zjednodušení a zlevnění výroby. Díky nim se podařilo snížit cenu tanku T-34 z 269.500,- rublů u vzoru 1940 na 193.000,- rublů u vzoru 1941. V následujících letech se potom podařilo cenu dále snížit až na 135.000,- rublů. To s sebou samozřejmě přineslo snížení úrovně dílenského zpracování ale nemělo to nijak zásadní dopad na spolehlivost a celkovou bojovou hodnotu tanků.
Popsané novinky tanku vzor 1942 nebyly do sériové výroby samozřejmě zavedeny všechny najednou, ale postupně. Díky tomu lze na fotografiích často vidět tanky, které nesou pouze některé z novinek roku 1942, typicky nový poklap řidičova nástupního průlezu. Tyto stroje bývají někdy označovány jako T-34 vzor 1941/42.
T-34 vzor 1942, všimněte si pancéřového krytu kulometu, nových pásů a nového poklopu řidiče, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-240-2130-04, Wikimedia, Creative commons, upraveno
V roce 1942 čelila stalingradská továrna STZ nedostatku gumy a proto se uchýlila k výrobě nového typu celoocelových pojezdových kol. Tato kola však nebyla u tankistů v oblibě protože při rychlejší jízdě způsoboval kontakt kovu s kovem nepříjemný hluk a vibrace. Aby tomu alespoň částečně zabránili nasazovali tankisté pogumovaná kola na první a poslední osu, kde docházelo k nejintenzivnějšímu kontaktu s pásy. Na zbytku os nechávali kola celoocelová. Takové uspořádání kol je dobře vidět na snímku níže.
Když v létě 1942 zaútočili Němci na Stalingrad začaly se stahovat mraky i nad zdejší továrnou. Ta však pokračovala ve výrobě i během bojů o město a to až do září kdy byla dobyta. Aby kompenzovaly výpadek produkce v STZ, byly do výroby T-34 zapojeny další továrny. Již od srpna 1942 přešla na výrobu T-34 část zbrojního komplexu v Čeljabinsku, který si díky koncentraci evakuovaných vojenských továren vysloužil označení Tankograd. V říjnu se potom přidal také závod Uralmaš (Uralsky mašinostrojitělnyj zavod) ve Sverdlovsku (dnešní Jekaterinburg). V literatuře lze narazit i na zmínky o dalších továrnách. Často ovšem není zcela zřejmé zda konkrétní závod vyráběl pouze komponenty nebo zda skutečně kompletoval celé tanky.
T-34 vzor 1941/42 z továrny STZ, všimněte si celoocelových kol bez gumové bandáže a specifického provedení brzdovratného ústrojí pod hlavní kanonu, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno
V roce 1943 přišel na řadu (jak jinak) tank vzor 1943. Jeho základním znakem byla nová šestihranná věž. Tuto věž navrhli a zkonstruovali konstruktéři továrny Uralmaš koncem roku 1942. Inspiraci pro ni nalezli v projektu T-34M. Nová věž byla prostornější než ta původní což nejen usnadňovalo práci osádky, ale navíc to také umožňovalo naložit více munice. Zásoba střeliva pro kanon tak vzrostla ze 77 kusů u vzoru 1942 na rovných 100 kusů. Přesto že byla větší, byla nová věž stále pouze dvoučlenná a nevyřešila tedy jeden z hlavních nedostatků tanku T-34.
Nová věž měla také silnější pancíř než ty starší. Na čelní stěně to bylo 70 mm a na bočních 52 mm. Šestihrannou věž převzaly sice i další továrny, ale ne všechny, takže část nových tanků byla i nadále vyráběna se starším provedením věže. Věže se navzájem lišily drobnými detaily podle toho, která továrna je vyráběla. Všechny továrny až na jednu vyráběly věže odléváním, pouze závod Uralmaš ve Sverdlovksu produkoval věže lisované, které měly zaoblené hrany střechy. Díky svému tvaru si získaly přezdívku "želvovité" neboť skutečně připomínaly želví krunýř.
Na střeše byly dva vedle sebe umístěné kruhové průlezy pro nabíječe a velitele. Každý z nich měl jednodílný poklop, který se otevíral směrem k přídi tanku. Tanky s touto věží si u německých vojáků vysloužily přezdívku Mickey Mouse protože s otevřenými poklopy připomínala jejich silueta uši této kreslené postavičky. Před levým poklopem ústil pozorovací periskop. V zadní části střechy věže byl potom pancéřovaný kryt ventilátoru kabiny. V bočních stěnách byly štěrbinové průzory a u některých věží byly pod nimi ještě malé střílny pro ruční zbraně osádky. V průběhu roku 1943 začala být na věž montována velitelská kupole opět inspirovaná projektem T-34M. Kupole umožňovala veliteli rozhled do všech směrů a usnadňovala mu tak orientaci na bojišti.
T-34 vzor 1943 ve službách Němců, všimněte si nové věže se dvěma kruhovými poklopy, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno
Dalšími změnami na vzoru 1943 byla instalace nové pětistupňové převodovky a nových vzduchových filtrů. V roce 1943 se také poprvé objevily přídavné palivové nádrže válcového tvaru, které se montovaly po stranách motorového prostoru. Hmotnost tanku T-34 vzor 1943 byla 30,9 tuny. I přes nárůst hmotnosti však maximální rychlost tanku neklesla a zůstala 55 km/h na silnici a cca 35 km/h v terénu. Významnou novinku bylo v říjnu 1943 zavedení podkaliberní munice BR-350P. Projektil o hmotnosti 3,02 kg dokázal na vzdálenost 500 probít 92 mm pancíře.
Označení jednotlivých vzorů tanků nebylo nikdy striktně stanoveno. Často tak lze narazit na označení jakoby o rok posunutá - první model je označován jako vzor 1939, a objevují se také označení přechodných verzí - tedy např. vzor 1940/41. Známé a často používané označení T-34/76, které zohledňovalo ráži kanonu, nebylo ve skutečnosti sovětské. Zavedli jej až Němci. Sověti značili tank T-34 s kanonem ráže 76,2 mm prostě T-34 a pozdější verzi s kanonem ráže 85 mm značili T-34-85.
V září 1942 se objevily nové německé těžké tanky Tiger s čelním pancířem a síle 100 mm. Na tyto nacistické obrněnce již tanky T-34 nestačily ani s podkaliberní municí (pokud uvažujeme čelní střety) a sovětští konstruktéři museli začít hledat řešení. Na konci jejich snah stál vznik nové verze tanku s kanonem ráže 85 mm. T-34/85 je však popsán samostatně v jiné části těchto stránek.
T-34 vzor 1943, z důvodu šetření surovinami je pouze první pojezdové kolo opatřeno gumovou obrubou, zbylá jsou celoocelová, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno
Vzhledem k datu jejich vzniku se tanky T-34 již nemohly zapojit do bojů rusko-finské války a tak jejich prvním bojovým vystoupením byla až Velká vlastenecká válka proti nacistům. V roce 1941 procházely sovětské tankové síly reorganizací zahájenou v předcházejícím roce. Sověti stavěli obrovské mechanizované sbory, každý o síle více než tisíc tanků. Podle plánu z května 1941 mělo být postaveno 30 takovýchto sborů. Kolik tanků ale vlastně měla v okamžiku vypuknutí německé operace Barbarossa Rudá armáda k dispozici je nesnadná otázka a lze narazit na mnoho různých údajů. Celkový počet bývá uváděn ve výši až okolo 23 tisíc! Při takové kvantitě se zdá téměř nemožné aby Němci se svými třemi a půl tisíci tanky vůbec mohli uspět.
Na počet sovětských tanků je však třeba se podívat trochu podrobněji. Více než 4 tisíce strojů bylo z různých důvodů neschopno boje a zdaleka ne všechny tanky byly umístěny v pohraničních vojenských okruzích kde se mohly skutečně zapojit do obrany. Udává se, že k 1. červnu 1941 bylo v sovětské armádě bojeschopných 18.691 tanků. V pěti pohraničních okruzích (Leningradském, Pobaltském, Oděském, Západním zvláštním a Kyjevském zvláštním vojenském okruhu) bylo přitom dislokováno 12.782 a z toho "jen" 10.746 v bojeschopném stavu. Dále je třeba si uvědomit, že naprostá většina těchto tanků byly starší typy a lehké tanky. Z uvedeného celkového počtu tanků v pohraničních okruzích bylo jen 967 typu T-34. Pokud jde o jejich rozdělení mezi jednotlivé mechanizované sbory lze narazit na spoustu různých čísel. Svůj díl viny na tom nese i samo sovětské velení, které skutečná čísla zamlžovalo z důvodu utajení obrovských ztrát.
Ani všechny tanky T-34 však nebyly v ideální bojové kondici. Trpěly poruchami převodovky a hlavní spojky, nebyl pro ně dostatek náhradních dílů ani munice. Chyběly také dostatečně silné vyprošťovací tahače. Většina osádek nových tanků neměla téměř žádné zkušenosti. Mnoho z nich dostalo tank teprve několik dnů před vypuknutím války. Řidiči měli mnohdy s novým tankem neježděno pouze několik hodin a nemálo střelců si z kanonu nového tanku ještě nikdy nevystřelilo.
zničený T-34 vzor 1943, všimněte si doplňkové nádrže na zádi, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno
Historici se častou přou zda Němci o existenci tanku T-34 před zahájením operace Barbarossa věděli nebo nevěděli. Z mnoha hlášeních bojových jednotek je patrné naprosté překvapení a šok ze střetnutí s neznámým bolševickým obrněncem. Na druhou stranu Německo mělo v Sovětském svazu své vojenské přidělence, kteří měli šanci vidět nové tanky na prvomájových vojenských přehlídkách roku 1941 a bylo jejich úkolem o tom informovat Berlín. Německé velení tedy pravděpodobně o existenci tanků vědělo ovšem tato informace se nestačila dostat až k samotným bojovým jednotkám.
V době zahájení útoku na SSSR bylo navíc německé sebevědomí na vrcholu po bleskových vítězstvích napříč Evropou a tak nacisté nevnímali nějaký nový sovětský stroj jako něco, co by je mělo znepokojovat. Vždyť i ve Francii narazil Wehrmacht na silnější tanky než měl sám a dokázal zvítězit tak proč ne v Rusku. Bojové jednotky v první linii, které se musely s tanky T-34 utkat to ale jistě tak jednoduše neviděly.
K prvním střetům s jednotlivými T-34 došlo již během prvního dne operace tedy 22. června 1941. Nejčetnější vlečnou protitankovou zbraní v německé armádě byl v roce 1941 stále ještě kanon ráže 37 mm. Proti silnému a ostře skloněnému čelnímu pancíři T-34 to byla velmi slabá zbraň. Na vzdálenost přes 200 metrů se německé střely od pancíře prostě odrážely a na menší vzdálenosti v něm pouze uvízly. Jako nejúčinnější proti T-34 se ukázal vlečný protiletadlový kanon ráže 88 mm. Techto zbraní však Němci neměli k dispozici tolik kolik by potřebovali a tak si museli poradit jak se dalo. Většinou to znamenalo nechat T-34 přijet dostatečně blízko a doufat, že se podaří zničit pásy, zablokovat věž po zasažení jejích prstence nebo prostřelit pancíř ve slabším místě jako bylo například střeliště trupového kulometu.
T-34 vzor 1943 s velitelskou kupolí ve službách Wehrmachtu, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno
Jak je tedy možné, že tanky T-34 utrpěly během prvních týdnů a měsíců operace Barbarossa tak obrovské ztráty? Sověti sice měli v rukou bojový stroj, který převyšoval vše co mohl nasadit jejich nepřítel, neuměli jej však řádně využít. Byla to kombinace mnoha faktorů. Kromě již zmíněné poruchovosti tanků a nezkušenosti osádek to byla hlavně mizerná úroveň taktického velení, zásobování a servisního zajištění. Celá armáda stále trpěla důsledky politických čistek. Chyběli velící důstojníci se zkušeností řízení větších celků. Spousta z nich byly čerství absolventi vojenských škol bez praxe. Navíc za každým velitelem stál politruk, který měl rozkaz jej zastřelit pokud jeho jednání shledá zbabělým. To samozřejmě zcela paralyzovalo samostatnost a iniciativu nižších velitelů, kteří raději jen alibisticky čekali na rozkazy shora.
Problémy v logistice způsobovala odlišnost paliva. Většina sovětských tanků měla benzínové motory a zásobování benzínem tedy mělo přednost před dodávkami nafty. Naprosto selhávala průzkumná činnost. Tankové jednotky byly často posílány na dlouhé přesuny po vlastní ose aniž by narazili na očekávaného nepřítele. V kombinaci s mizerným zásobováním naftou to mělo přímo fatální důsledky. Němcům tak často padly do rukou nepoškozené tanky, kterým prostě došlo palivo a nebyl čas jej odněkud dodat. Chyběly také dostatečně silné vyprošťovací stroje. Němci tak často nacházeli funkční tanky uvíznuté v bahně nebo opuštěné jen s drobnými poruchami.
Mizerná byla také sovětská koordinace různých složek armády. Německý postup byl ukázkou spolupráce tanků, pěchoty, dělostřelectva a letectva. Na straně Sovětů to neplatilo ani vzdáleně. Obrovská část jejich letectva byla zničena na zemi a německé Stuky tak mohly beztrestně napadat přesunující se tankové kolony. I útoky samotných tanků byly špatně koordinované kvůli absenci radiostanic. Velitelský tank byl pro nepřítele snadno rozpoznatelný kvůli dlouhé prutové anténě. Na něj potom Němci soustředili veškerou palbu a když jej zničili, celý sovětský protiútok se většinou zhroutil.
STRÁNKA JE VE VÝSTAVBĚ...
