kolona tanků T-38, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
Impulzem ke vzniku tanku T-38 byly nedostatky staršího obojživelného tanku T-37, které vyšly najevo při jeho praktickém užívání. Jako dokonalejší náhrada T-37 byl zamýšlen také projekt tanku TM, který ovšem nakonec nesplnil armádní očekávání a jeho výroba byla zamítnuta. Po této zkušenosti se sovětští konstruktéři rozhodli nevyvíjet od nuly nový stroj, ale jít cestou důkladné modernizace konstrukce tanku T-37.
Vývojové práce byly zahájeny roku 1935 v konstrukčním oddělení moskevské továrny číslo 37 a vedoucím projektu se stal N. A. Astrov. Rekonstrukce tanku měla přinést především zlepšení jeho jízdních a nautických vlastností. Trup nového tanku byl stejně jako u staršího T-37 tvořen rovnými ocelovými deskami spojenými pomocí nýtování a svařování. Základní rozvržení stroje se změnilo jen v omezeném rozsahu. Trup byl širší a nižší což znamenalo zlepšení stability při jízdě v členitém terénu. Nejviditelnější novinkou bylo přesunutí věže z pravé strany trupu na levou.
Nezměněn zůstal podvozek tvořený na každé straně čtyřmi drobnými pojezdovými koly loukoťového provedení s gumovou bandáží po obvodu. Kola byla zavěšena a odpružena pomocí dvou párových vozíků. Přední vozík spojoval první a druhé pojezdové kolo, zadní vozík spojoval kolo třetí se posledním čtvrtým. Vpředu bylo ozubené hnací kolo opařené odlehčovacími otvory. Vzadu se potom nacházelo napínací kolo tentokrát opět loukoťové. Horní část pásu podpíraly dvě drobné kladky.
ukořistěný tank T-38 ve službách finské armády, zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno
Tvar trupu byl uzpůsoben plavání čemuž odpovídala i jeho vysoká čelní stěna s doplňkovou sklopnou deskou na špici, která sloužila jako vlnolam. Na čelní stěnu navazovala stropní deska trupu, která se od přídě směrem dozadu jen velmi mírně zvedala a následně z ní mírně vystupovala kabina tanku. Na pravé straně se nacházela jakoby hranatá krabice, pod kterou se ukrývalo stanoviště řidiče. V původním provedení měla tato krabice zaoblenou čelní stěnu ale později se přistoupilo k výrobně jednoduššímu přísně hranatému provedení této partie.
Nalevo bylo potom umístěna otočná věž tanku. Ta byla opět stejného provedení jako u staršího T-37. Měla tvar tubusu, ze kterého vystupovala rovná čelní deska. Strop věže se kónicky zužoval až k poklopu velitele. Poklop byl jednodílný a měl tvar kruhu pouze jeho přední strana kde se napojovaly panty byla zarovnaná. Poklop se otevíral směrem k přídi tanku. V čelní stěně věže byla instalována jediná integrální zbraň tanku, kulomet DT ráže 7,62 mm. Zásoba střeliva pro něj činila 1512 kusů. Osádku tanku tvořili dva muži - řidič a velitel, který ovšem dále zajišťoval také funkci nabíječe, střelce z kulometu a signalizátora nebo případně radisty. Oba vojáci na palubě se spolu dorozumívali napřímo. Ke komunikaci s ostatními tanky se potom v převážné většině případů používala praporková signalizace. Pouze část tanků byla totiž vybavena radiostanicí a to typu 71-TK-1.
Síla pancíře trupu byla 9 mm na všech stěnách kromě dna a stropu. Dno bylo silné pouze 4 mm a strop měl 6 mm. Pancéřování věže bylo obdobné, tedy 9 mm na všech stěnách a 6 mm na stropě. V zádi trupu byla umístěn motor GAZ-AA. Jeho typ se tedy oproti T-37 nezměnil. Agregát o obsahu 3,3 litru dával maximální výkon 40 koní při 2200 otáčkách za minutu. Nad motorem, v pravé části trupu, vyčníval ze stropní desky nízký tubus pro sání vzduchu. Podobně jako u T-37 byl přívod vzduchu zvednutý nad trup aby se zabránilo vniknutí vody do motoru při plavbě. Tank byl vybaven převodovkou se čtyřmi rychlostními stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním. Převodovka byla umístěna v přední části trupu. Při plavbě po vodní hladině se pohon přepínal na třílistý lodní šroub umístěný uprostřed zadní stěny. Řízení potom zajišťovalo kormidlo. Hmotnost stroje byla 3,3 tuny a jeho maximální rychlost na silnici se pohybovala okolo 40 km/h. Při plavbě mohl tank dosáhnout rychlosti až 6 km/h.
zadní pohled na tank T-38, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
29. února 1936 byl tank T-38 oficiálně přijat do výzbroje Rudé armády a byla zahájena jeho sériová výroba. Do konce roku 1936 bylo dodáno celkem 1046 těchto tanků. Následující rok intenzita produkce výrazně poklesla a bylo dokončeno pouze 182 exemplářů. Následně byla výroba tanku zastavena a za celý roku 1938 nebyl postaven ani jediný tank tohoto typu. Důvodem byla nespokojenost armády s jeho fungováním. Praktické používání totiž ukázalo, že zase tak mnoho nedostatků staršího T-37 nový stroj nevyřešil. Problémy se objevily zejména při plavbě.
Jednou ze konstrukčních změn na tanku T-38 oproti T-37 bylo zmenšení výšky trupu, čímž došlo ke snížení těžiště a lepší stabilitě tanku při jízdě po souši (zejména v terénu). Ve vodě se však toto snížení ukázalo být spíše ke škodě. Příď trupu byla totiž dost nízká a voda měla tendenci se přes ni převalit a zatékat potom do kabiny. To platilo zejména při větších vlnách ale i na klidné hladině při prudších manévrech jako bylo například brzdění pomocí zpětného chodu lodního šroubu. V takových chvílích se příď tanku snadno zabořila pod hladinu a stroj začal nabírat vodu. Stejně tomu bylo i při vjíždění do vody z prudšího břehu. Nezabránilo tomu ani zvednutí sklopného vlnolamu na špici trupu.
Ale ani výkony tanku na souši nebyly ideální. Pohonná jednotka převzatá původně z osobního automobilu byla příliš slabá a členitý terén s ní tank zdolával jen obtížně. Ve spojitosti s přetěžováním motoru docházelo velmi často k jeho přehřívání. Během léta 1937 absolvovali tanky T-38 vojenské manévry. U 19 tanků z celkového počtu 31 se projevily poruchy spojené s přehřátím motoru. U 11 porouchaných tanků byly následky tak závažné, že bylo nutné provést kompletní výměnu pohonné jednotky.
pravděpodobně prototyp tanku T-38M-1, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
Na základě těchto neblahých zkušeností z roku 1937 bylo nařízeno odstranění zjištěných nedostatků. Zároveň s tím byla výroba tanků nejprve pouze omezena a nakonec zcela zastavena. Konstrukční kancelář továrny č. 37 zpracovala dva návrhy modernizace tanku, které měly vyřešit zjištěné chyby. Oba projekty byly představeny roku 1938, jeden pod názvem T-38M-1 a druhý T-38M-2. Oba prototypy přinesly stejná nebo podobné zlepšení. Čelo trupu bylo zvýšeno a to o 100 mm u verze M-1 a o 75 mm u verze M-2. U obou shodně byla instalována silnější pohonná jednotka GAZ-M1 o výkonu 50 koní při 2800 otáčkách za minutu. Společnou novinkou byly také závěsné vozíky pojezdových kol převzaté z dělostřeleckého tahače Komsomolec. Projekt T-38M-1 měl navíc nový systém řízení, který však armádní činitelé shledali příliš složitým.
Na konci celého projektu modernizace stál, v lednu 1939 schválený, nový sériový tank označovaný jako T-38M. Podle některých pramenů byl pro výrobu vybrán projekt T-38M-2 podle jiných vznikl nový sériový stroj sloučením těch nejlepších vlastností obou projektů T-38M-1 i T-38M-2. Hmotnost nového tanku T-38M vzrostla na 3,8 tuny, jeho maximální rychlost však díky novému motoru stoupla na 46 km/h. V únoru 1939 tak byla výroba tanku obnovena a z linek začaly sjíždět modernizované stroje. Bylo jich však vyrobeno již pouze 112 kusů a poté byla produkce nadobro ukončena neboť se začal rodit projekt výrazně modernějšího plovoucího tanku T-40. Celkem tak během let 1936, 1937 a 1939 vzniklo 1340 tanků T-38 obou verzí.
V roce 1937 probíhal projekt výstavby plamenometné verze tanku T-38. Stavbou tohoto stroje, který získal označení OT-38 (OT = ogněmjetnyj tank), byl pověřen závod Kompresor. Došlo však pouze ke stavbě prototypy, jeho odzkoušení a poté ke zrušení celého projektu neboť tank T-38 se ukázal pro tento účel nevhodný.
vrak tanku T-38, zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno
Další zajímavou modifikací tanků byla jeho rádiem řízená verze. Tank neměl vlastní osádku a byl ovládán bezdrátově z jiného tanku. Výzbroj rádiového vozu měla být podle původních záměrů rozšířena o plamenomet. Nešlo tedy o pojízdnou bombu jako tomu bylo u mnoha jiných dálkově ovládaných strojů té doby, ale o bojové vozidlo. Nakonec však i v tomto případě došlo pouze na prototyp a poté byl celý program ukončen. U popsané radioverze tanku T-38 panuje jistý zmatek ohledně kódových označení. Lze narazit na vícero názvů jako TU-38, T-38TU nebo T-38TT. Navíc bývá někdy uváděno, že jedno z těchto označení patřilo ne samotnému dálkově řízenému tanku, ale tanku řídícímu, ve kterém seděl řidič a dálkově ovládal radiotank.
Moc jasná není ani historie další modifikace tanku T-38, která byla vyzbrojena kanonem ŠVAK ráže 20 mm. Prototyp nebo snad prototypy této verze tanku byly pravděpodobně postaveny až na podzim roku 1941. Cílem bylo samozřejmě umožnit tanku bojovat i s lehce pancéřovanou nepřátelskou technikou, v té době konkrétně německou. Montáž silnější zbraně si vyžádala změnu konstrukce celé čelní stěny věže. Takto upravený tank bývá označován jako T-38Š, ale není jasné, zda to bylo jeho oficiální označení. Vzhledem k tomu jak málo je o této verzi tanku známo je pravděpodobné, že byl postaven pouze jeden nebo dva prototypy, které patrně při testech propadli a od projektu bylo upuštěno. Objektivně vzato se není ani čemu divit. Plýtvat výrobní kapacitou na stavbu dalšího lehkého stroje pochybné bojové hodnoty bylo na podzim roku 1941 to poslední co si Sověti mohli dovolit. Jeden z prototypů T-38Š je dodnes k vidění v Ústředním muzeu ozbrojených sil v Moskvě.
Bojovou premiéru si tanky T-38 odbyly roku 1939 v Polsku. Zde se jejich slabiny ještě nijak markantně neprojevily protože boj s vyčerpanými a málo vyzbrojenými Poláky byl poměrně snadný. Útok proti Finům v zimní válce již znamenal větší zkoušku. Zde se už naplno ukázalo, že lehký tank s minimálním pancéřováním a slabou výzbrojí má jen velmi omezené možnosti efektivního zasáhnutí do bojů. Válka s nacistickým Německem potom znamenala pro tyto tanky úplnou katastrofu. Převážná většina tanků T-38 byla ztracena již během prvních měsíců bojů s Wehrmachtem. Přeživší stroje byly po roce 1941 již jen málokdy nasazeny do bojů. Sloužily spíše jako školní vozidla pro nové tankové osádky. Přesto je ale zaznamenáno použití těchto tanků ještě roku 1944.
tank T-38, zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno
Mimo Rudou armádu používali tanky T-38 také Finové a Němci. Finům se podařilo ukořistit 17 nebo 18 tanků T-38 již za Zimní války. Další exempláře potom získali během operace Barbarossa. Na rozdíl od Němců, Finové ukořistěné tanky bojově využívali. Němci tanky T-38 používali pouze jako nákladní tahače nebo vyprošťovací vozy. Finové se rozhodli své kořistní tanky vyřadit až roku 1944. Patnáct z nich se ovšem i po tomto roce dočkalo velmi zajímavé služby. Byly přestavěny na makety tanků T-34 a KV-1 a sloužily v armádě i nadále jako cvičné stroje pro výcvik finských vojáků.
Z celkového hodnocení nevychází tank T-38 nijak oslnivě. Stroj trpěl, minimálně ve své původní verzi, podobnými neduhy jako jeho předchůdce T-37 a nesplnil tedy ani základní počáteční očekávání. Byl slabě pancéřovaný a slabě vyzbrojený takže mohl bojově vystoupit pouze proti nepřátelským pěšákům bez protitankových zbraní. Významným plusem byla jistě jeho schopnost plavat. Tank byl primárně zamýšlen jako průzkumný a jako takovému se mu možnost překonat vlastní silou říční toky a jezera velmi hodila. Jeho průzkumnou hodnotu však zcela degradovala absence radiostanice, pomocí které by mohl operativně předávat informace ostatním bojovým jednotkám.
|
T-38 |
T-38M |
Hmotnost |
3,5 t |
3,8 t |
Délka |
3,78 m |
3,78 m |
Šířka |
2,33 m |
2,33 m |
Výška |
1,63 m |
1,63 m |
Pohonná jednotka |
GAZ-AA |
GAZ-M1 |
Maximální výkon |
40 koní |
50 koní |
Maximální rychlost |
40 km/h |
46 km/h |
Zásoba PHM |
115 l |
115 l |
Dojezd - silnice |
230 km |
230 km |
Pancéřování - stěny |
9 mm |
9 mm |
Pancéřování - strop |
6 mm |
6 mm |
Pancéřování - dno |
4 mm |
4 mm |
Výzbroj |
1 x kulomet DT ráže 7,62 mm |
1 x kulomet DT ráže 7,62 mm |
Osádka |
2 muži |
2 muži |
