tank T-40, zdroj: Armchairgeneral.com se souhlasem provozovatele, upraveno
V roce 1938 začalo být zřejmé, že ani nový tank T-38 nesplnil požadavky sovětské armády na lehký obojživelný průzkumný stroj. V dubnu toho roku proto začala konstrukční kancelář moskevské továrny číslo 37 pod vedením N. A. Astrova pracovat na projektu nového tanku, který by nahradil oba používané a konstrukčně zastaralé typy T-38 a T-37. Po neblahých zkušenostech s modernizací zmíněných starých typů bylo rozhodnuto postavit tentokrát úplně nový stroj. Projekt nového tanku dostal tovární označení 010, do dějin se však zapsal pod pozdějším oficiálním názvem T-40.
Nový tank měl mít pancíř o síle až 13 mm a být vyzbrojený kulomety ráže 7,62 a 12,7 mm. Jeho hmotnost neměla přesáhnout 4800 kg. Návrh stroje včetně jeho dřevěné makety byl hotov v srpnu 1938. Mnoho konstrukčních prvků však stále zůstávalo nedořešeno. Zejména pohonná jednotka a podvozek. V té době totiž nebyl k dispozici žádný vhodný motor domácí provenience a tak se nakonec konstruktéři rozhodli využít importovaný agregát Dodge. Pro budoucí sériovou výrobu se ovšem počítalo s domácím motorem GAZ. Pokud jde o podvozek konstruktéři dlouho řešili zda jej založit na tradičním principu párových závěsných vozíků nebo zda použít modernější systém torzních tyčí. Se zavěšením a odpružením pomocí torzních tyčí neměli sovětští inženýři dostatek zkušeností a tak byl projekt raději připravován v obou variantách podvozku s tím, že rozhodnou testy prototypů.
Technické výkresy tanku byly hotovy na konci roku 1938 a ihned byla zahájena stavba prototypů. První dva testovací stroje s podvozkem založeným na principu závěsných vozíků byly dokončeny 10. dubna 1939. První prototyp s torzním odpružením následoval 1. května. Poté byly postaveny ještě tři další testovací stroje. V literatuře lze ovšem narazit i na jiná data stavby prototypů. Prototypy byly vybaveny zmíněnými motory Dodge a to dvěma různými typy o výkonu 76 koní a 85 koní. Tanky prošly továrními zkouškami a dva z nich byly následně předány ke zkouškám armádním. Jeden s podvozkem se závěsnými vozíky a jeden s torzními tyčemi.
prototyp tanku T-40 s párově zavěšenými koly, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
Během armádních testů najezdil každý z tanků více než dva tisíce kilometrů po silnici, v terénu i na vodní hladině. Zkoušky rozhodli, že pro budoucí sériovou výrobu je vhodnější tank s podvozkem s torzními tyčemi. Mimo to zkoušky odhalily celou řadu menších či větších nedostatků a mateřská továrna v Moskvě dostala za úkol je odstranit. Obecně si však oba prototypy vedly velmi dobře a armádní hodnocení konstatovalo fakt, že nový stroj překonává starší T-38 a nabízí širší možnosti bojového nasazení. Na základě armádních zjištění provedla továrna č.37 několik zlepšení. Mimo jiné byl instalován nový, konečně dostupný, motor GAZ-202 což byla upravená tankové verze civilního motoru GAZ-11.
19. prosince 1939 byl tank T-40 oficiálně přijat do výzbroje do výzbroje Rudé armády a moskevská továrna dostala za úkol dodat do 1. března 1940 tři upravené tanky k dalšímu testování, do 1. srpna 1940 vyrobit první sérii čítající 15 kusů a od 1. října 1940 být připravena rozběhnout sériovou výrobu tak aby ještě do konce roku 1940 stihla dokončit alespoň stovku tanků. Příprava na sériovou výrobu však nebyla tak jednoduchá neboť T-40 byl mnohem komplikovanější stroj ne doposud vyráběný T-38. Přesto se továrně podařilo v dubnu vyrobit jen s mírným zpožděním požadované tři testovací exempláře. Ihned proběhly jejich tovární zkoušky, po kterých bylo ještě implementováno několik úprav souvisejících zejména s vychytávání problémů nové pohonné jednotky.
Do srpna 1940 potom bylo dokončeno dalších šest tanků, které již odpovídaly plánované sériové podobě. Během září a října absolvovaly tyto stroje speciální testovací jízdu z Moskvy přes Smolensk, Minsk, Kyjev a zpátky do Moskvy v celkové délce téměř tři tisíce kilometrů. Armáda byla s výsledky této zkoušky spokojena a sériová výroba byla schválena dle původního harmonogramu. I přes veškerou snahu se však továrně nepodařilo do konce roku 1940 dodat požadovaných sto kusů ale pouze 41.
prototyp tanku T-40 s koly odpruženými pomocí torzních tyčí, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno
Sériový tank T-40 měl tedy nakonec podvozek tvořený na každé straně čtyřmi pojezdovými koly zavěšenými a odpruženými individuálně pomocí torzních tyčí. Kola byla plného provedení po obvodu s gumovou bandáží, která tlumila hluk a vibrace při kontaktu s pásy. Později se na některých tancích objevila ale také pojezdová kola loukoťového provedení. Zcela vzadu bylo napínací kolo, vpředu potom ozubené kolo hnací. Horní část pásu dosedala na tři drobné podpůrné kladky. Pásy byly široké 260 mm.
Trup tanku byl poměrně hodně členitý a není snadné jej popsat. Každopádně musel být uzpůsoben pro plavání takže se zde objevuje vysoká čelní stěna podvozkové vany. Na její špici byl umístěn sklopný vlnolam, který pomáhal tanku překonávat rozbouřenou hladinu. Na čelní desku vany navazovala svrchní kapota trupu jejíž prostřední plát byl téměř vodorovný a boční pláty se lehce svažovaly směrem od středu vozu k blatníkům pásů.
Za touto kapotou začínala zvýšená kabina bojového prostoru tanku. Střed kabiny byl přitom umístěn asymetricky, mírně nalevo od podélné osy tanku. Čelní stěna kabiny byla zalomená a tvořily ji tři desky. Prostředí deska byla umístěna rovnoběžně s přídí tanku a byl v ní hlavní řidičův průzor. Velký, obdélníkový, uzavíratelný jednodílným krytem s pozorovací štěrbinou. Na tuto středovou desku navazovaly desky boční, které se od středu k bokům svažovaly jako vůči horizontální tak vůči vertikální rovině. Také v těchto deskách byly štěrbinové průzory pro řidiče a malé kruhové střílny pro vedení palby z řidičovy ruční zbraně.
tank T-40 v zimní kamufláži, zdroj: Armchairgeneral.com se souhlasem provozovatele, upraveno
Za řidičovým místem a mírně nalevo od něj byla potom věž tanku. Věž byla kruhového tvaru s kónicky zešikmenými stěnami, které tak lépe odolávaly ostřelování. Čelní stěna z věže poměrně výrazně vystupovala. V ní byly souose instalovány obě integrální zbraně tanku. Nalevo kulomet DT ráže 7,62 mm a napravo těžký kulomet DŠK ráže 12,7 mm. Pro lehčí kulomet se nakládalo 2016 kusů střeliva pro ten těžký to bylo 450 až 500 nábojů. Mimo tyto integrální kulomety měla osádka k dispozici své ruční zbraně a několik granátů F-1. Dostřel kulometu DT činil cca 1000 metrů a kulometu DŠK cca 4000 metrů. Ocelový protitankový náboj B-32 pro těžký kulomet opouštěl hlaveň zbraně rychlostí 850 m/s a na vzdálenost 300 metrů dokázal prorazit kolmý pancíř o síle 16 mm. To sice nebyl nijak oslnivý údaj nicméně ve srovnání se staršími tanky T-37 a T-38 šlo o obrovský kvalitativní skok vpřed. Maska kulometů umožňovala náměr až +25° takže teoreticky bylo možno vést palbu i na nízko letící letouny.
Při spojování plechů bylo ve velké míře použito svařování. Zejména ve spodních partiích trupu, které byly během plavby pod vodní hladiny a musely tedy perfektně těsnit. Přesto však bylo i u tanku T-40 nemálo nýtovaných spojů. Síla pancíře se u T-40 pohybovala od 13 mm na čelních stěnách trupu až k 6 mm na stropních deskách a dokonce pouhým 4 mm na některých místech dna trupu. Osádku tanku tvořili dva muži - řidič a velitel, který ovšem zároveň plnil také roli nabíječe a střelce z obou kulometů a také radisty nebo signalizátora. Každý z tankistů měl svůj vlastní nástupní a výstupní průlez, v obou případech ve stropu nad svým stanovištěm. Bojový prostor tanku byl však propojený takže pokud například došlo k zaseknutí řidičova poklopu mohli oba muži opustit vozidlo skrz velitelův poklop ve střeše věže. Stejně jako starší typy T-37 a T-38 nebyl ani T-40 standardně vybaven radiostanicí. Když už ale bylo rádio k dispozici, byla to stanice typu 71-TK-3 s dosahem 16 km.
Napravo od věže byl výrazný pětiúhelníkový kryt sání vzduchu pro motor. Tento kryt měl zabraňovat vnikání vody do motorového prostoru. U původních prototypů 010 byly sací otvory dva, každý se svým vlastním krytem. U sériových tanků však byl už pouze jeden, za to však větší, kryt. Zadní část trupu byla poměrně vysoká a její boční stěny byly mírně zešikmené. Stropní deska zde byla rozdělena na dvě části. Pravá část byla vodorovná a potom ostře přecházela v zadní stěnu trupu. Naproti tomu levá část stropní desky klesala směrem k zádi už od zadní hrany věže. Pravá polovina zůstávala výš protože v ní byl další ventilační a servisní otvor k motoru, do kterého se nesměla při plavbě dostat voda.
neplovoucí tank T-40S s kanonem ŠVAK, všimněte si jednoho loukoťového pojezdového kola, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
Zadní stěna trupu byla tvořena horní a dolní polovinou. Uprostřed té dolní byl vykrojen poměrně veliký prostor, uvnitř kterého se ukrýval čtyřlopatkový lodní šroub a dvojité kormidlo. Šroub i kormidlo byly tedy zapuštěny do zadní stěny a byly tak velmi dobře chráněny před poškozením například při jízdě po členité souši. Když tank vjel do vody přepnul řidič pohon z kol na šroub a tank plaval řízen pomocí zmíněného kormidla.
V zádi trupu se kromě pohonné jednotky ukrývala ještě dvojice palivových nádrží, každá o objemu rovných sto litrů. Šestiválec GAZ-202 o obsahu 3,48 litru dával maximální výkon 70 koní při 3400 otáčkách za minutu. Převodovka byla umístěna v přídi tanku a umožňovala řadit čtyři rychlosti pro jízdu vpřed a jednu pro couvání. Takto vybaven dokázal T-40 vyvinout na silnici rychlost až 45 km/h. Na vodní hladině potom mohl plavat rychlostí až 6 km/h. Celková hmotnost tanku přitom činila 5,5 tuny.
Výroba tanků T-40 pokračovala i v roce 1941 a do 22. června toho roku (tedy do dne vypuknutí války s nacistickým Německem) bylo dokončeno celkem 222 tanků. Drtivý postup Němců a obrovské ztráty na tancích všeho druhu přinutil Sověty k urychlené výrobní změně. Válečná praxe totiž ukázala, že tanky využívají svých plovacích schopností jen zcela minimálně. V zájmu zjednodušení výroby a zvýšení počtu dodávaných strojů tedy bylo rozhodnuto, že do nových T-40 již nebudou montovány součásti potřebné čistě pro plavbu - tedy kormidlo, lodní šroub, hřídel šroubu a další. Výklenek v zadní stěně trupu zůstal zachován, ale otvory v něm byly zaslepeny. Takto upravené tanky začaly sjíždět z výrobních linek ve druhé polovině července 1941 a dostaly označení T-40S (S = suchoputnyj = suchozemský).
zadní pohled na tank T-40S, zdroj: Aviarmor.net se souhlasem provozovatele, upraveno
Když už byl tank jednou pro vždy zbaven schopnosti plavat a nebylo tedy třeba již brát takové ohledy omezení jeho hmotnosti, přišel logický požadavek na posílení jeho pancíře a výzbroje. Bojová praxe totiž ukazovala potřebu zejména strojů schopných ničit nepřátelské obrněnce a to T-40 s kulometem DŠK při vší úctě nesplňoval. V srpnu tak přišla další konstrukční změna. Spodní část zadní stěny je již vyráběna bez výklenku pro šroub a je tvořena rovnou deskou. Síla pancíře tanku je zvýšena až na 15 mm na čele trupu i věže (v literatuře lze ovšem narazit i na informaci, že pancíř byl posílen dokonce až na 20 mm). Namísto původního kulometu DŠK je nově instalován rychlopalný kanon ŠVAK ráže 20 mm. Na palubu se pro něj nakládalo 750 střel. Takto modernizovaný tank dostal tovární označení 030 a někdy bývá uváděn pod armádním názvem T-30. Podle mnoha pramenů však bylo toto označení neoficiální stejně jako T-40S a všechny tři varianty tanku nesly vždy pouze jeden společný oficiální název T-40. Jak dokazují fotografie byla část tanků tohoto pozdního provedení (teda T-30) vybavena pojezdovými koly loukoťového provedení.
Za zmínku jistě i fakt, že jeden neúspěšný pokus o přezbrojení tanku T-40 proběhl již předtím a to hned v červenci 1941. Tehdy dostala výrobní továrna nařízeno pokusit se namontovat do věže tanku kanon BT-23 ráže 23 mm. Pokusná instalace skutečně proběhla ale ukázalo se, že toto řešení není životaschopné a od dalších pokusů bylo upuštěno.
Výroba tanku T-40 byla zastavena někdy koncem roku 1941 ve prospěch novějšího typu T-60. Kolik těchto strojů bylo celkem postaveno není jasné. V literatuře se lze setkat s počty od 487 až po 709 většinou bez rozlišení podle jednotlivých verzí.
Bojovou premiéru si T-40 odbyl pravděpodobně ještě v závěrečných fázích Zimní války s Finskem. Nejvíce se však bojově zapojil až do Velké vlastenecké války s Němci. Vzhledem k nedostatku bojové techniky všeho druhu j Sověti nasazovali jako klasické bojové tanky a ne jako průzkumné stroje což byl jejich původní účel. I díky tomu byly ztráty na těchto tancích tak obrovské, že po roce 1941 již byl T-40 spíše raritou než běžně dostupným strojem. V polovině roku 1942 potom z fronty zmizely i poslední přeživší kusy a byly odeslány do tankových škol kde následně sloužily jako tréninkové pomůcky.
|
T-40 |
T-30 |
Hmotnost |
5,5 t |
5,8 t |
Délka |
4,03 m |
4,03 m |
Šířka |
2,23 m |
2,23 m |
Výška |
1,90 m |
1,90 m |
Pohonná jednotka |
GAZ-202 |
GAZ-202 |
Maximální výkon |
70 koní |
70 koní |
Maximální rychlost |
45 km/h |
45 km/h |
Zásoba PHM |
200 l |
200 l |
Dojezd - silnice |
300 km |
300 km |
Pancéřování - stěny |
10 - 13 mm |
15 mm |
Pancéřování - strop |
6 mm |
6 mm |
Pancéřování - dno |
4 mm |
4 mm |
Výzbroj |
1 x kulomet DŠK ráže 12,7 mm 1 x kulomet DT ráže 7,62 mm |
1 x kanon ŠVAK ráže 20 mm 1 x kulomet DT ráže 7,62 mm |
Osádka |
2 muži |
2 muži |
