OPERACE ZIMNÍ BOUŘE
pokus o záchranu obklíčené 6. armády
někde tam v dálce je Stalingrad a čtvrt milionu kamárádů, kteří čekají na záchranu, operace Zimní bouře začíná, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Obklíčení Stalingradu
Bylo pondělí 23. listopadu 1942 okolo 15:30. Vojáci a tanky ze sovětského 4. motorizovaného sboru se právě od jihu přibližovali k vesnici Sovětsk nedaleko Kalače na Donu, když zpozorovali nepřítele postupujícího k nim od severozápadu. Musel to být nepřítel, protože kdyby šlo o sovětské jednotky, vzduchem by už určitě létaly zelené světlice, neboť takový byl dohodnutý signál. Ruské tanky tedy zahajují palbu. Boj, který se v okolí vesnice rozhořel, trval skoro půl hodiny. Teprve okolo 16:00 se situace vyjasnila a velitelé na obou stranách pochopili, že proti nim žádný nepřítel nestojí.
U vesnice Sovětsk se totiž právě setkali vojáci 36. brigády 4. motorizovaného sboru Stalingradského frontu a 45. tankové brigády 4. tankového sboru Jihozápadního frontu. Tímto setkáním došlo k definitivnímu uzavření kotle okolo Stalingradu. O nedorozumění a půl hodině bratrovražedného boje se veřejnost nedozví. Okamžik setkání obou jednotek Rudé armády je později znovu zinscenován pro filmovou kameru a je plný objímání, radosti a vysoko do vzduchu vyhazovaných ušanek.
V tuto chvíli ještě nikdo přesně neví, kolik německých vojáků se podařilo obklíčit. Sovětské odhady pracují s 80 tisíci, německé vrchní velení se obává, že by mohlo jít až o 400 tisíc mužů, vrchní ubytovatel 6. armády odhaduje počet na 300 tisíc a sám generál Paulus vysloví číslo 200 tisíc. Ve skutečnosti je to něco okolo 260 tisíc mužů. Jsou uvězněni v kotli, který měří cca 60 km na délku, 37 km na šířku a jeho obvod má cca 171 km.
jednotky, vybrané pro účast v záchranné operaci, se přepravují do místa soustředění, zdroj: worldwarphotos.com se souhlasem provozovatele, upraveno
Hitler povolává von Mansteina
Ve 21:30 posílá velitel obklíčené 6. armády generál Paulus Hitlerovi radiodepeši, ve které jej žádá o „svobodu v rozhodování“. Přeloženo do běžné řeči to znamená, že Paulus žádá o svolení k vyklizení města, pokud to bude dávat smysl. Hitler však odmítá. Paulusovi muži mají zůstat v „pevnosti Stalingrad“ zásobováni leteckým mostem a vyčkat na ofenzívu, která k nim dorazí zvenčí. Podle Hitlerových představ nemá jít o pouhou vyprošťovací operaci, ale o obnovení fronty zpět do stavu před ruským obklíčením. Vůdce se města na Volze zkrátka nehodlá vzdát.
Provedení této ofenzívy svěřil Hitler jednomu ze svých nejschopnějších generálů Erichu von Mansteinovi. Manstein byl jmenován velitelem nově vytvořené skupiny armád Don, pod kterou byla zařazena rumunská 3. a 4. armáda, německá 6. armáda a 4. tanková armáda. Zní to jako pořádná síla, ale nebylo tomu tak. Samotná 6. armáda byla totiž obklíčená ve Stalingradu a obě rumunské armády byly zase notně prořídlé a opotřebované. Jedinou skutečnou útočnou sílu tak představovala 4. tanková armáda generálplukovníka Hermanna Hotha a zejména její 48. tankový sbor (XXXXVIII Panzerkorps).
Pro plánovanou ofenzívu však Manstein obdržel ještě výraznou posilu v podobě 57. tankového sboru (LVII Panzerkorps). Tento sbor tvořila 23. tanková divize převelená k Mansteinovi od skupiny armád A a dále 6. tanková divize, která se do Ruska právě vrátila z odpočinku ve Francii. Pro polního maršála Mansteina se skupina armád Don stala něčím jako nečekaným dárkem k 55. narozeninám, které oslavil 24. listopadu 1942 ve vlaku cestou na své nové velitelství ve městě Novočerkassk.
tanky a pěchota postupují zamrzlou ruskou stepí směrem ke Stalingradu, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101III-Bueschel-090-39, Wikimedia, Creative commons, upraveno
Velení své skupiny armád Don si von Manstein fakticky převzal 27. listopadu 1942. Na rozdíl od Hitlera si přitom velmi dobře uvědomoval strategickou závažnost celé situace. Pochopil, že v sázce není pouze 6. armáda a Stalingrad, nýbrž bez nadsázky také osud celého jižního křídla východní fronty a všech jednotek německé skupiny armád A, operujících na Kavkaze. Maršálovy plány proto byly mnohem střízlivější než ty Hitlerovy.
Možnost obnovení frontové linie do stavu před ruským obklíčením považoval za vyloučenou. Za cíl své ofenzívy, která dostala krycí jméno operace Zimní bouře (Wintergewitter), si proto stanovil „pouze“ probít se co nejblíže k městu a ve správný okamžik dát povel Paulusově 6. armádě, aby nechala Stalingrad Stalingradem, sbalila si saky paky a vyrazila mu naproti. Tato část plánu byla pojmenována operace Úder hromu (Donnerschlag). Všechny německé jednotky by se pak společně stáhly zpět do bezpečí na jihozápad. Zároveň von Manstein požádal Hitlera, aby nařídil také stažení skupiny armád A z Kavkazu, dokud to ještě je možné.
Letecký most
Letecký zásobovací most do obklíčeného Stalingradu začal fungovat již 25. listopadu 1942. Velení 6. armády vypočítalo svoji minimální denní spotřebu na 600 tun munice, benzínu, jídla a krmiva pro koně (Němci měli v kotli stále okolo 50 tisíc koní). Jen požadovaná denní dodávka chleba činila 40 tun! Zástupci německé Luftwaffe však vyčíslili, že dokážou do kotle dopravit pouze 300 tun zásob denně. Hned první dva dny leteckého mostu ale ukázaly, že šlo o pouhou chiméru, když se do kotle skutečně podařilo dodat pouze 65 tun materiálu za den.
Vyprošťovací armáda vyrážela z prostoru Kotělnikova odkud to k okraji staligradského kotle bylo zhruba 130 km, zdroj:Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Němci začali do oblasti stahovat všechna dostupná zásobovací letadla. Nasazeny byly dokonce i bombardéry, které místo pum shazovaly kontejnery s proviantem. Sověti však neponechali nic náhodě. V prostoru západně od Stalingradu operovalo 5 jejich stíhacích divizí a v 10 km širokém prstenci podél okraje kotle bylo rozmístěno 1100 protiletadlových děl. Luftwaffe měla dramatické ztráty. V reakci na nedostatečné zásobování vyhlásila 6. armáda 8. prosince 1942 snížení denního přídělu pro každého vojáka na 200 g chleba, 200 g koňského masa, 50 g sýra nebo 75 g uzenin, 30 g másla nebo 120 g marmelády, 3 porce nápojů a 3 cigarety.
Mansteinův plán
Manstein a členové jeho štábu mezitím nad stolem plným map ladili plány operace. Německé linie západně a jihozápadně od obklíčeného Stalingradu v podstatě kopírovaly toky řek Čir a Don. K okraji stalingradského kotle to měli Němci nejblíže z prostoru okolo vesnice Nižně Čirskaja, nedaleko soutoku obou zmíněných řek. Manstein proto předpokládal, že Sověti budou jakoukoliv německou protiofenzívu očekávat právě odsud. A Manstein samozřejmě nechtěl dělat to, co nepřítel očekává. Chtěl Sověty naopak překvapit, a proto naplánoval ofenzívu ze dvou směrů.
První útok měl vyjít z prostoru města Kotělnikovo, které leželo více na jihu a bylo tedy od Stalingradu mnohem dál než Nižně Čirskaja. Vyrazit odtud měl 57. tankový sbor (LVII. Panzerkorps) zahrnující 6. a 23. tankovou divizi. Tento útok měl Sověty zaskočit a přimět k rychlým přesunům jednotek do ohrožené oblasti. Následně se měl k ofenzívě přidat 48. tankový sbor (XXXXVIII Panzerkorps), který by se svou 11. a 22. tankovou divizí již skutečně vyrážel z prostoru vesnice Nižně Čirskaja, ale díky prvnímu překvapivému útoku z Kotělnikova by měl mnohem větší šance na úspěch.
cestou museli Němci překonat dva velké říční toky: Aksaj a Myškovu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Podle výše uvedeného původního plánu se tedy měly do operace Zimní bouře zapojit celkem čtyři tankové divize (6. a 23. v rámci 57. tankového sboru a 11. a 22. v rámci 48. tankového sboru). Sekundovat jim přitom měly další čtyři divize pěší, a ještě tři polní divize Luftwaffe, jejichž bojová hodnota sice nebyla nejvyšší, ale minimálně pro zajištění křídel se použít daly. Mainstein prý zahájení útoku původně plánoval už na 2. prosince 1942, ale záhy datum posunul na 8. prosince a posléze znovu až na 12. prosince, protože soustředění sil se zadrhávalo.
Manstein uvažoval naprosto správně. Sověti nějaký německý pokus o průlom k obklíčenému městu předpokládali a skutečně jej očekávali z prostoru podél řeky Čir. Proto také do německých pozic na této řece neustále bušili, aby Němcům znemožnili přípravu jakékoliv akce. A dařilo se jim to. Jednotky 48. tankového sboru musely odrážet jeden ruský průlom za druhým a nedokázaly se proto soustředit na chystanou ofenzívu. Manstein byl tedy nucen svůj původní plán zásadně zrevidovat. 48. tankový sbor měl zůstat v obraně podél řeky Čir a operaci Zimní bouře musel provést pouze 57. tankový sbor útokem ze směru Kotělnikovo.
To však znamenalo, že se do ofenzívy mohou zapojit pouze dvě, namísto původně plánovaných čtyř tankových divizí. Manstein proto požádal vrchní velení o nějaké jiné posily. Náčelník štábu pozemní armády generál Zeitzler chtěl Mansteinovi poskytnout 17. tankovou divizi, kterou by pro tento účel odebral skupině armád Střed. Hitler však nařídil, že 17. tanková divize musí zatím zůstat tam, kde je, protože sovětské pokusy o průlom fronty hrozí i v úseku skupiny armády Střed.
nekonečná zamrzlá step, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-218-0545-15, Wikimedia, Creative commons, upraveno
Zimní bouře začíná
Manstein si nejspíš rval vlasy zlostí, ale déle už čekat nemohl. Hned, jakmile mu 6. tanková divize oznámila, že má místo svého soustředění plně pod kontrolou, vydal rozkaz k zahájení útoku. V sobotu 12. prosince 1942 vyrazil od Kotělnikova 57. tankový sbor se svojí 6. a 23. tankovou divizí. Čekala je 130 km dlouhá cesta zasněženou a zmrzlou stepí a dva velké říční toky (Aksaj a Myškova), které bylo nutno překonat. 6. Panzer Division šla do akce se 160 tanky typu Panzer III a Panzer IV, 42 samohybnými děly a asi dvacítkou dalších obrněných vozidel. 23. Panzer Division vyslala do útoku celkem 96 tanků.
Za bojovými jednotkami jely kolony nákladních automobilů se 3000 tunami paliva, munice a jídla. Ty však nebyly určeny pro útočící 57. tankový sbor, nýbrž pro obklíčenou 6. armádu. Šlo o zásoby na její cestu ven z kotle. Kromě těchto náklaďáků zde byly také dělostřelecké tahače, které měly pomoci odvézt z obklíčeného města všechno použitelné a k tomu ještě 30 autobusů pro odvoz zraněných.
Mansteinovy úvahy ohledně útoku z Kotělnikova se ukázaly být naprosto správné. Rusové byli útokem z tohoto směru opravdu zcela zaskočeni. Díky tomu byl německý postup během prvních dnů velmi rychlý. Ihned po začátku akce 6. tanková divize doslova převálcovala ruská postavení okolo železniční stanice Gremjačaja vzdálené od Kotělnikova nějakých 17 km. Odsud postupovala jednotka dál k vesnici Věrchnějabločnyj, kde zničila něco mezi 10 a 14 ruskými tanky. Německé ztráty byly přitom zcela zanedbatelné.
tank Panzer IV na širokých zimních pásech, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Napravo do 6. Panzer Division postupovala 23. Panzer Division. Před desátou hodinou dopoledne dobyla tato divize vesnici Pimeno-Černy a okolo půl druhé odpoledne vesnici Nebykov, kde zajala asi 250 rudoarmějců. Odtud divize pokračovala dál na sever a krátce před setměním zastavila svůj pochod nedaleko železniční stanice Čilekovo. Během prvního dne operace Zimní bouře se tak Němci zakousli cca 30 km hluboko do ruských pozic.
Němečtí vojáci obklíčení ve stalingradském kotli sledovali postup svých zachránců prostřednictví radiových zpráv. Úspěchy prvního dne operace Zimní bouře je naplnily hřejivou nadějí. „Za krátko na shledanou!“ zněla jedna z radiodepeší, kterou si vyměnilo velení skupiny armád Don se štábem 6. armády. Také v samotném kotli již tou dobou probíhaly horečné přípravy na vyproštění. Byla shromažďována všechna pojízdná vozidla a palivo pro ně. Plán operace Donnerschlag počítal s tím, že posledních zhruba 50 bojeschopných tanků prorazí cestu ven na jihozápadním okraji kotle přibližně u vesnice Karpovka. Následně měly tanky chránit koridor, kterým bude ustupovat pěchota. Německá letadla dostala za úkol shazovat podél ústupové trasy 200 litrové sudy s benzínem, aby mohla vozidla 6. armády průběžně tankovat.
13. prosince ještě před rozedněním vyrazil 57. tankový sbor opět kupředu. Brzy po ránu dorazila bojová skupina plukovníka Walthera von Hünersdorff ze 6. Panzer Division k řece Aksaj. Ve vesnici Zalivskij vztyčili němečtí ženisté most, po kterém vojáci a tanky řeku překročili a pokračovali dál na severovýchod směrem na Věrchněkumskij. 23. tanková divize během dopoledne dobyla železniční stanici Čilekovo a pokračovala na severozápad směrem k řece Aksaj. Část divize však musela přejít do obrany a odrazit ruské pokusy o protiútok vedené z pravého křídla mimo jiné na vesnici Ternovoj. Na konci druhého dne stála čela německé ofenzívy 50 km hluboko v ruských pozicích. K okraji kotle jich scházelo ještě dalších cca 80.
situace v oblasti a postup Mansteinových jednotek ke Stalingradu mezi 12. a 23. prosincem 1942, zdroj: Panzernet
Tankový masakr ve Věrchněkumskem
14. prosince se vojáci 6. tankové divize přiblížili k vesnici Věrchněkumskij. Německý průzkum odhalil, že v údolí nedaleko vesnice se soustředil větší počet ruských tanků, které se nejspíš chytaly zatarasit německé ofenzívě cestu. Rusové však očividně nebyli v pohotovosti, neboť nečekali, že Němci dorazí tak brzy. K likvidaci tohoto nepřítele byl vyčleněn druhý prapor 11. tankového pluku pod velením majora Bäkeho. Zbytek divize pokračoval dál k Věrchněkumskij. Bäkemu se podařilo Rusi v údolí zcela překvapit, takže následný boj připomínal spíše lov než bitvu. Během cca hodinové akce zničili Němci 30 až 70 sovětských tanků (podle zdroje), a to při zcela zanedbatelných vlastních ztrátách.
Zatímco Bäkeho druhý prapor likvidoval „hnízdo“ ruských tanků, obsadil první prapor 11. tankového pluku (6. tanková divize) samotnou vesnici Věrchněkumskij. Rusové ihned vyslali dvě své tankové brigády, aby vesnici a její okolí vzaly útokem. Tyto brigády však na místo nedorazily společně, nýbrž postupně. Z toho důvodu neútočily koordinovaně jako jeden celek, ale každá zvlášť a německé 6. Panzer Division se díky tomu podařilo početně silnějšího nepřítele odrazit (Rusové u Věrchněkumskij nasadili celkově až 300 tanků). Německé ztráty z boje o tuto vesnici činili asi 30 tanků, z čehož se však skoro dvě třetiny podařilo později opravit.
Ruské útoky byly sice odraženy, německé tanky přitom však spotřebovaly většinu paliva a munice a 6. Panzer Division se tak těsně před soumrakem musela z Věrchněkumskeho stáhnout zpět do předmostí v Zalivskem. To pro Němce znamenalo velmi nepříjemnou časovou ztrátu. Čas totiž jednoznačně pracoval pro Sověty. Velitel 4. tankové armády generálplukovník Hoth prý toho dne dokonce na adresu 6. tankové divize poznamenal: „Perou se, místo aby spěchali kupředu.“
během svého postupu dokázaly Mansteinovy jednotky způsobit Sovětům značné ztráty, zde si němečtí vojáci prohlížejí vrak ruského T-34, zničeného při dobývání vesnice, Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Ruský odpor narůstal. Pod nepříjemným tlakem, bylo i samotné předmostí v Zalivskem. Manstein proto znovu uhodil na Hitlera, že jeho muži nemohou postupovat ke Stalingradu a zároveň se starat o zajištění svých boků proti ruským akcím. Pokud má mít operace naději na úspěch, je nezbytné zapojit do ní také 17. tankovou divizi. Hitler konečně uznal, že 17. tankovou nemá smysl dále držet de-facto v rezervě u skupiny armád Střed a nařídil její okamžité zapojení do operace Zimní bouře. Divize tedy zahájila přesun do prostoru jižně od vesnice Nižně Čirskaja, kde měla překročit řeku Don a co nejdříve vyrazit do akce na levém křídle 6. tankové divize.
Čela německé 23. tankové divize postoupila 14. prosince odpoledne k řece Aksaj a obsadila vesnic Krugljakov (dnešní Oktjabrskij). Do rukou zde Němcům padl neporušený železniční most, který využili k překonání řeky.
Celý 15. prosinec strávila 6. tanková divize v okolí Zalivskeho opravami svých tanků a konsolidací sil, aby následujícího dne vyrazila znovu dobýt vesnici Věrchněkumskij. Ukázalo se však, že se Sověti mezitím ve vesnici důkladně zabydleli. Němci tedy útok odložili až na noc. Po setmění se do vesnice potichu vplížila německá pěchota. Načasování bylo dokonalé, neboť rudoarmějci právě fasovali večeři a neměli tedy čas hlídat. Díky momentu překvapení se Němcům podařilo vesnici během noci na 17. prosince dobýt. Zajato bylo asi 250 Rusů a ukořistěno značné množství zbraní.
Panzer III tvořily páteř tankových sil zapojených do operace Zimní bouře, Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Po dobytí Věrchněkumskeho se 6. tanková divize chystala vyrazit dál ke svému cíli, ovšem nemohla. Obdržela totiž volání o pomoc od 23. tankové divize, jejíž předmostí na řece Aksaj u města Krugljakov (dnešní Oktjabrskij) se dostalo pod silný ruský tlak ze směru od vesnice Žutovo. Tanky 6. tankové divize tedy musely přispěchat na pomoc. Teprve když byl nepřítel okolo Krugljakova poražen a zahnán, mohla 6. Panzer Division obnovit postup směr Stalingrad. Další zastávkou na této cestě měla být řeka Myškova. 17. prosince se do akce také konečně zapojila 17. tanková divize a ulevila 6. tankové od starostí se zajištěním levého křídla celé ofenzívy.
Nejzazší bod na řece Myškova
Čela 6. tankové divize dorazila k řece Myškova 19. prosince odpoledne u vesnice Gromoslavka. Ruskou posádku ve vesnici se podařilo překvapit, takže nestačila vyhodit do povětří most a Němci jej získali neporušený. Téhož dne dosáhla řeky Myškovy také čela 17. tankové divize, a to u vesnice Nižněkumskij.
Překročení řeky Myškova 6. a 17. tankovou divizí se však stalo nejzazším bodem německého postupu. Dále už to zkrátka nešlo. Ruský odpor zesiloval každým dnem. Jedinou nadějí bylo, že obklíčená 6. armáda zahájí operaci Úder hromu a vyrazí z kotle svým zachráncům naproti. Už v noci z 18. na 19. prosince vyslal von Manstein svého zpravodajského důstojníka majora Eismanna letadlem do obklíčeného kotle, aby s generálem Paulusem osobně probral plán úniku ze Stalingradu.
útočné dělo Stug III Ausf. F na zimních pásech, Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Paulus sdělil Eismannovi, že jeho zbývající tanky mají palivo jen zhruba na 20 km pochodu. Od okraje kotle k čelním pozicím záchranné výpravy to však bylo cca 50 km. Paulus prohlásil, že potřebuje ještě tři nebo čtyři dny, aby shromáždil dostatek benzínu. Zároveň však podotkl, že stále nemá jasno, jak z kotle dostat odhadem osm tisíc raněných. V té době je v kotli celkem ještě asi 230 tisíc německých vojáků. 19. prosince odpoledne poslal von Manstein Hitlerovi zprávu, že jeho jednotky nejsou schopny dalšího postupu a žádá, aby Vůdce povolil Paulusovi ústup ze Stalingradu. Hitler však váhá.
Sovětská operace Malý Saturn
Zato Rusové neváhají. Původní sovětské plány počítaly s tím, že likvidace německých vojáků v obklíčeném Stalingradu bude poměrně snadná a Rudá armáda bude tedy moci rychle pokračovat ve strategické ofenzívě směrem na Rostov na Donu (operace Saturn). Obrovské množství obklíčených sil a následný německý pokus o jejich záchranu však udělaly Sovětům čáru přes rozpočet. Likvidace kotle probíhala pomalu a bolestivě a totéž platilo také pro zastavování von Mansteinovy ofenzívy. Rusové museli ze svých velkých plánů chtě nechtěl slevit. Namísto operace Saturn přišla operace Malý Saturn.
Jejím cílem již nebylo dobytí Rostova na Donu, nýbrž prolomení fronty na řekách Don a Čir a likvidace německého týlu severozápadně od Mansteinových jednotek. To zahrnovalo také dvě hlavní letiště pro zásobování stalingradského kotle – Milerovo a Tačinskaja. Operace Malý Saturn začala již 16. prosince 1942. Sovětská 3. gardová armáda se vrhla na německé pozice na řece Čir zatímco 1. gardová armáda útočila na italská postavení na řece Don. Zároveň vyslali Sověti 2. gardovou armádu na jih, aby pomohl konečně zastavit a obrátit na ústup von Mansteina a jeho záchranou výpravu.
tank Panzer III a pěchota se prodírají zasněženou stepí, Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Během několika dnů prudkých bojů se Rusům na severu podařilo obklíčit a prakticky zlikvidovat italskou 8. armádu (z jejích 130 tisíc mužů se zachránilo pouze 45 tisíc) a postupovali dál na západ. 20. prosince museli Němci vyklidit letiště Milerovo. Od toho okamžiku záviselo letecké zásobování stalingradského kotle prakticky výhradně na letišti Tačinskaja. Němci si byli vědomi, že i toto letiště je v ohrožení, ale nepočítali s tím, že nepřítel bude postupovat tak rychle. Tak se stalo, že 24. prosince ráno ruské tanky zaskočili letištní personál zcela nepřipravený. Německá protiletadlová děla, rozmístěná okolo letiště, sice ihned zahájila palbu a zničila řadu bolševických tanků, situace však byla neudržitelná.
Přítomný velitel VIII. leteckého sboru generál Fiebig ihned vydal rozkaz, aby se piloti pokusili i pod nepřátelskou palbou odstartovat a odletět pryč. Toho rána ležela okolo letiště hustá mlha, takže většina německých letadel stála s motory zakrytovanými proti mrazu a nebyla připravena ke startu. Mechanici sprintovali od jednoho Junkerse k druhému a zoufale zahřívali a nahazovali motory. Letouny se řadily doslova jeden za druhým a piloti se snažili co nejrychleji odlepit od dunící země a prakticky poslepu zmizet v mlze. V neskutečném chaosu se Němcům během pouhých 20 minut povedlo dostat do vzduchu neuvěřitelných 124 letadel, což znamená jeden start každých 10 vteřin!
Konec nadějí
23. prosince navrhl Manstein Hitlerovi, že se jeho vojáci pokusí o poslední „krok“ směrem ke kotli a znovu žádal, aby Vůdce dovolil Paulusovi vyrazit svým zachráncům naproti. 6. tanková divize shromáždila svých posledních cca 70 bojeschopných tanků a čekala na rozkaz naposledy vyrazit vpřed, kam až to půjde směrem na Stalingrad. Hitler však návrh odmítl s tím, že Paulus zkrátka nemá dost paliva. Von Manstein, smířený s tím, že jeho záchranná akce končí, vydal 6. tankové divizi nové rozkazy. Namísto útoku na severovýchod se měla stáhnout na severozápad a zajistit levé křídlo před sovětskými protiútoky.
tanky Panzer III na širokých zimních pásech zaujaly palebné postavení na okraji vesnice, Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Bez ohledu na Hitlerovo zamítavé rozhodnutí bylo však tak jako tak příliš pozdě. Na Štědrý den roku 1942 totiž Sověti neútočili jen na letiště Tačinskaja, ale zahájili i další útoky severně a jižně od Mansteinových pozic a 2. gardová armáda generála Malinovského začala bušit také přímo do Mansteinova předmostí na řece Myškova. Takovému náporu již nešlo vzdorovat. Operace Zimní bouře skončila a jednotky, které se jí účastnily, zahájily rychlý ústup zpět do svých výchozích pozic. Se ztrátou hlavních zásobovacích letišť se začal hroutit také letecký most a Paulusova 6. armáda byla definitivně odsouzena k smrti.
Závěr
Je nesmírně obtížné vyčíslit, jaké ztráty obě strany během operace Zimní bouře utrpěly, protože šlo vlastně jen o jednu z mnoha kapitol celkového dění v jižním Rusku. Sami Němci své ztráty odhadli na 3700 padlých a cca 10 tisíc raněných. Sovětské ztráty byly nepochybně vyšší (což platilo skoro pro všechna střetnutí na východní frontě), a to zejména pokud jde o počty ztracených tanků. Na celkovou početní a materiální převahu Rudé armády to však v podstatě žádný vliv nemělo.
Operace Zimní bouře tedy nedokázala obklíčenou 6. armádu zachránit. Pomohla však zachránit jiné německé vojáky patřící ke skupině armád A, dislokované na Kavkaze. Nečekaně brzký a odhodlaný německý útok totiž Sovětům překazil plány na provedení operace Saturn. Pokud by se Rusům podařilo tuto operaci provést podle jejich původního plánu a dobýt Rostov na Donu, znamenalo by to pro Wehrmacht katastrofu mnohem větších rozměrů, než byla ztráta Stalingradu.
sněhem a mrazem směr Stalingrad..., Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Závěrem ještě pro úplnost doplníme, že mezi posilami, které Hitler Mansteinovi pro operaci Zimní bouře sliboval, byla původně také rota tanků Tiger z 502. praporu těžkých tanků. Ačkoliv některé prameny tvrdí, že se devět Tigerů do akce skutečně zapojilo, není to pravda. Tyto těžké tanky totiž na jih Ruské fronty dorazily až v lednu 1943, tedy „dávno“ poté, co Mansteinova ofenzíva skončila.
OBSAH ČLÁNKU:
Přebírání textů ze stránek Panzernet bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno.
