Sd.Kfz. 139 neboli Marder III s původně sovětským kanonem 7,62cm PaK 36(r), zde na továrním dvoře, zdroj: soukromá sbírka se souhlasem jejího vlastníka, upraveno

Pozn.: v rámci rodiny s bojovým jménem Marder III vznikly celkem tři generace stíhačů tanků, které se navzájem podstatně lišily, ale spojovalo je využití stejného tankového podvozku. Na následujících řádcích si je popíšeme všechny tři a to v chronologickém pořadí jejich vzniku.

V době před druhou světovou válkou se protitankové útvary německé armády opíraly takřka výhradně o lehké kanony typu 3,7cm Pak 36 ráže 37 mm (Pak = Panzerabwehrkanone = protitankový kanon). Šlo sice o lehký kanon poměrně malé ráže, nicméně ve své době platil za rozumně účinnou zbraň. Němci sice již před válkou pracovali na vývoji silnějších protitankových kanonů ráže 50 a 75 mm, ale popravdě s nimi nijak nespěchali. Jak v Polsku v roce 1939, tak ve Francii o rok později, si Wehrmacht vcelku dobře vystačil s kanony ráže 37 mm (případně dalšími kořistními typy). Ukolébána dosavadními výsledky tak německá generalita žádnou revoluci ve svém protitankovém arzenálu neplánovala. Vše měl ale změnit 22. červen roku 1941.

Němci si samozřejmě byli vědomi, že Rusové mají opravdu hodně tanků (i když přesná čísla neměli). Do SSSR si proto s sebou vzali okolo 15 tisíc vlečných protitankových kanonů. Cca 14 tisíc z nich však bylo opět starých Pak 36 ráže 37 mm a pouze zhruba tisícovka nových Pak 38 ráže 50 mm. Štěstím pro Němce bylo, že naprostou většinu ruského tankového vojska tehdy tvořily lehké tanky, na jejichž pancíř stačily i ony staré protitankové kanony. Přesné počty sice nejsou k dispozici, ale všeobecně se uvádí, že od 22. června 1941 do konce téhož roku zničili Němci okolo dvaceti tisíc sovětských tanků (z celkových cca 25 tisíc, které Sověti měli)! Mimo šokující množství tanků však Wehrmacht v Rusku narazil ještě na něco jiného - na velmi odolné protivníky v podobě vyspělých středních tanků T-34 a těžkých tanků KV-1 a KV-2. Pokud jde o tyto stroje, německý kanon 3,7cm Pak 36 si skutečně zasloužil svoji nelichotivou přezdívku „klepadlo“… více, než zdvořile zaklepat na pancíř těchto obrněnců, totiž opravdu nesvedl.

v lednu 1942 vznikl v BMM technologický demonstrátor nového stíhače s dřevěnou atrapou kanonu i nástavby, zdroj: soukromá sbírka se souhlasem jejího vlastníka, upraveno

V roce 1941 měli sice Rusové tanků T-34 a KV pouze omezené množství, Němcům však bylo jasné, že budou vyrábět další. Nyní již prostě museli konat a to opravdu rychle. Dokončení vývoje a rozběhnutí masové výroby nového kanonu ráže 75 mm dostalo maximální prioritu a prakticky zároveň s tím byly zahájeny práce na úpravě tohoto kanonu pro montáž do tanků (PzKpfw IV) a útočných děl (Stug III). Pro stávající kanony 3,7cm Pak 36 a 5cm Pak 38 byly vyvinuty nové a účinnější podkaliberní střely a zintenzivnil se také vývoj úplně nových středních (Panther) a těžkých (Tiger) tanků. Ani to ale nestačilo a Němci hledali i další možnosti jak dodat na frontu v co nejkratším čase co největší protitankovou palebnou sílu. Jejich zrak přitom padl na jednu konkrétní zbraň, která disponovala potřebným výkonem a byla k mání hned a v rozumném množství. Šlo o divizní dělo F-22 ráže 76,2 mm, které Němci získali jako kořist od samotných Sovětů.

V prvních měsících východního tažení padlo Němcům do rukou ohromné množství těchto děl (bývá uváděno 1300 až 2000 kusů) a to včetně plných muničních skladů. Wehrmacht zařadil kořistní zbraň do své výzbroje pod označením FK296(r) (FK = Feld Kanone = polní kanon, (r) = russisch = ruský). Ačkoliv toto dělo nebylo původně určeno jako protitankové, Němci dospěli k závěru, že je možné jej pro tento účel poměrně snadno upravit. Navrženy a provedeny byly úpravy dvojího druhu a vzešly z nich dvě odlišné „nové“ zbraně. U první z nich proběhla výměna původního zaměřovače za nový německý, ovládací kolečko pro nastavování odměru bylo přesunuto z pravé na levou stranu kanonu a také došlo k úpravě čelního štítu. Takto modifikovaná zbraň obdržela nové označení FK36(r) a nadále používala původní ruskou munici s nábojnicí o délce 385 mm.

Nás však mnohem více zajímá druhá modifikace kanonu, která dostala označení 7,62cm Pak 36(r) (podle mnoha autorů nebylo písmeno (r) na konci názvu této zbraně již používáno, my se však přidržíme verze označení s písmenem (r) pro jednoznačné odlišení). Němcům bylo jasné, že pokud to s nasazením ruského kanonu myslí vážně, nemohou spoléhat na omezené zásoby ukořistěné munice, ale musejí si být schopni střelivo pro tuto zbraň vyrábět sami. Zároveň zjistili, že hlaveň kanonu bez problému zvládne i palbu podstatně silnější municí, než byla ta originální ruská s nábojnicí o délce 385 mm a průměru 90 mm (aby taky ne, když kanon F-22 byl vlastně původně i vyvinut pro silnější munici, ale ruská armáda se nakonec rozhodla uzpůsobit jej pro starší a slabší munici vzor 1900, jejíž výroba byla v SSSR zaběhnutá).

a zde již jeden z prvních sériových Sd.Kfz. 139, opět na továrním dvoře pražské BMM, zdroj: soukromá sbírka se souhlasem jejího vlastníka, upraveno

Němci tedy pro ruský kanon vyvinuli zcela nové střelivo, které kombinovalo granát ráže 76,2 mm a nábojnici převzatou z Panzergranate 39 ráže 75 mm pro protitankový kanon Pak 40. Tato nábojnice měřila na délku 716 mm a průměr jejího dna činil 100 mm. To znamená, že měla cca 2,4x větší objem a tedy i výmetnou náplň, než původní ruská munice. Zavedení nové munice samozřejmě znamenalo také výměnu celé nábojové komory kanonu, protože ta původní byla uzpůsobená pro krátké sovětské náboje. Rovněž muselo být instalováno silnější brzdovratné zařízení, které kontroluje zákluz hlavně po výstřelu a zcela nově také úsťová brzda.

Popsanou úpravou ruského kanonu zabili konstruktéři dvě mouchy jednou ranou. Jednak významně zvýšili výkon zbraně (silnější náboj) a zároveň využili již vyráběné nábojnice, což nezanedbatelně snížilo náklady na jejich produkci. Základní typ munice pro „nový“ kanon 7,62cm Pak 36(r) dostal označení 7,62cm Panzergranate 39 (přesněji 7,62cm Pzgr. Patr. 39 rot). Jak název napovídá, šlo o protitankový, neboli průbojný granát. Mimo to byly vyvinuty ještě další dva nové typy munice, a sice protitankový Panzergranate 40 s jádrem z wolframu a protipěchotní Sprenggranate 39.

Celý náboj Panzergranate 39 ráže 76,2 mm vážil 12,7 kg, z toho na samotný granát připadalo 7,6 kg. Při výstřelu opouštěl projektil hlaveň rychlostí 740 m/s. Na vzdálenost 500 metrů probíjel tento granát homogenní pancíř o síle 90 mm skloněný pod úhlem 60 stupňů (některé zdroje uvádění dokonce 98 mm). Při palbě z jednoho kilometru si pak dokázal poradit se skloněným pancířem o síle 82 mm (dle jiných zdrojů to bylo 88 mm) a konečně na 1,5 kilometru stačil projektil na probití pancíře silného 73 mm.

pohled do bojového prostoru Sd.Kfz. 139, sedačky jsou v cestovní poloze a žlab zákluzu kanonu je uchycen do podpěry v podlaze, zdroj: soukromá sbírka se souhlasem jejího vlastníka, upraveno

Nový kanon včetně munice byl tedy na světě a v klasické vlečné verzi začal být dodáván vojákům. Zkušenosti z bojů v Sovětském svazu však současně zapříčinily ještě jednu významnou změnu. Lehké tanky typu PzKpfw 38(t) byly definitivně shledány jako nedostatečné pro službu v první linii a z této byly také oficiálně vyřazeny. V té době však výroba uvedeného tanku běžela doslova na plné obrátky. Z bran pražského závodu ČKD (resp. BMM) vyjíždělo každý měsíc 50 až 60 nových vozidel. Šlo již o sedmou výrobní sérii nesoucí označení Ausf. G a továrna se také pomalu, ale jistě připravovala na zahájení výroby osmé série Ausf. H, která měla probíhat až do dubna 1943 v plánovaném počtu 500 tanků. PzKpfw 38(t) byl navíc osvědčený a spolehlivý stroj, na který byly již navyklé také posádky i servisní dílny. Zahodit takto rozjetý zbrojní program by bylo značným plýtváním. Němečtí plánovači si tedy dali dvě a dvě dohromady a začali řešit možnost přestavby podvozku tanku PzKpfw 38(t) pro nesení nového kanonu 7,62cm Pak 36(r).

Návrh nového stroje, který by využíval uvedený podvozek a kanon, dostala pravděpodobně na starost firma Alkett, i když podle některých pramenů byla vývojem pověřena přímo BMM. Ať tak či tak, 22. prosince 1941 byla u firmy BMM objednána stavba prototypu nově navrženého vozidla a zřejmě rovnou i výroba první série čítající 120 vozidel. První sériové stroje přitom měly být dodány již v březnu 1942. Čas byl tedy prioritou. Nový stíhač tanků měl být navržen tak, aby podvozek a trup původního lehkého tanku nevyžadoval žádné větší úpravy a sériová výroba tedy mohla naběhnout ihned (dokonce aby mohla probíhat i paralelně s výrobou běžných tanků PzKpfw 38(t)). Úpravou kanonu pro montáž na podvozek byla pověřena firma Rheinmetall.

Dne 12. ledna 1942 se v ČKD konala velká porada nad návrhem nového stroje a 22. ledna byl hotov ukázkový demonstrátor. Za jeho základ posloužil podvozek tanku PzKpfw 38(t) verze Ausf. E, který v pražských dílnách právě prodělával opravy. Na tankový podvozek byla posazena maketa nové nástavby vyrobená z dřevěných desek a osazena byla také dřevěná atrapa kanonu (foto demonstrátoru si můžete prohlédnout výše a také ZDE, zdroj: Flickr.com). Následovala stavba prvního funkčního prototypu. Firma Rheinmetall navrhla pro kanon nový masivní podstavec ve tvaru kříže. Delší rameno procházelo středem prakticky celé bojové kabiny a kratší rameno leželo napříč. 29. ledna 1942 obdržela ČKD pokyn k zahájení všech kroků nutných ke spuštění sériové výroby a to i přesto, že střelecké zkoušky prototypu měly proběhnout až 11. února (dopadly však dle očekávání velmi dobře).

Sd.Kfz. 139 v koloně vozidel, podle znaku na pancíři přísluší tento Marder III k 10. tankové divizi Wehrmachtu, pravděpodobně tedy jde o vozidla z Panzerjäger Abteilung 90, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Nové samohybné protitankové dělo (neboli stíhač tanků) dostalo oficiální označení 7,62cm Pak 36(r) auf Fgst. Pz.Kpfw. 38(t) (Sfl.) a výzbrojní kód Sd.Kfz. 139. V různých oficiálních dokumentech se však tento stroj objevoval pod celou řadou dalších, většinou dosti krkolomných označení. Poměrně často lze narazit na označení Panzerjäger 38 für 7,62 cm Pak 36. Bezkonkurenčně nejznámější se však tento bojový stroj stal pod jménem Marder III (Marder = kuna), které Adolf Hitler osobně schválil k používání v listopadu 1943 (podle jiných pramenů to bylo až v únoru nebo dokonce v březnu 1944).

Prvních 120 objednaných vozidel mělo být postaveno na již rozpracovaných podvozcích pro tanky PzKpfw 38(t) verze Ausf. G. Nový stroj byl tedy založen na podvozku se čtyřmi pojezdovými koly na každém boku. Kola o průměru 775 mm byla po obvodu opatřena gumovou obručí pro hladší jízdu. Jejich disky byly vyrobeny z pancéřových plechů o síle 6 mm. Dvě přední a dvě zadní pojezdová kola spolu tvořila pár, zavěšený na společném závěsu a odpružený společnou půleliptickou listovou pružinou. Pásovou soustavu tvořilo dále přední ozubené hnací kolo o průměru 637 mm, zadní napínací kolo o průměru 535 mm a dvě podpůrné kladky o průměru 220 mm. Samotné pásy byly široké 293 mm a každý z nich sestával z 93 článků. Pásy byly opatřeny dvojitým vodícím hřebenem, který zabraňoval sesmeknutí z pojezdových kol. Po celé své délce byly pásy shora chráněny blatníky z tvarovaného plechu o síle 2 mm.

Podvozek byl pro nový účel převzat včetně pancéřového trupu i části původní kabiny pro posádku. Bojová věž byla samozřejmě odstraněna. Kanon 7,62cm Pak 36(r) byl dosti rozměrný, takže bylo třeba pro něj a jeho obsluhu vytvořit dostatečný prostor. A k tomu rozhodně nestačilo využít pouze místo nad původní tankovou kabinou (kde kdysi bývala bojová věž). Bylo nutno zabrat i prostor nad motorem v zadní části trupu.

vyřazený a opuštěný Sd.Kfz. 139 v Africe, sedačka nabíječe je přehozena přes boční pancíř včetně opěrky, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Stropní deska původní tankové kabiny s velkým kruhovým otvorem pro otočnou věž byla tedy odstraněna a nahrazena novou. Stejně tak i motorová sekce dostala novou stropní desku s vodorovnými plochami po stranách a zvýšeným středem. Tím byla vytvořena podlaha nového, dostatečně velkého, bojového prostoru. Čelní stěna původní tankové kabiny s trupovým kulometem a dvěma průzory zůstala zachována. Stejně tak byly zachovány i obě boční stěny původní kabiny. Nad nimi pak vyrostla zcela nová neotočná nástavba snýtovaná z plechů o síle 15 mm. Tyto plechy však byly poměrně nízké a vysoko položený bojový prostor tak chránily spíše symbolicky než fakticky.

Zhruba uprostřed délky podvozku byl uložen kanon a to na již zmíněném podstavci ve tvaru kříže. Podstavec byl připevněn k trupu pomocí pěti šroubů na konci každého svého ramene vyjma nejdelšího zadního ramene. Podstavec umožňoval pouze omezený vertikální i horizontální pohyb zbraně. Vertikální náměr bylo možno měnit v rozsahu od -6 do + 16 stupňů. Maximální stranový odměr pak činil 25 stupňů na každou stranu (podle jiných zdrojů to bylo jen 21 stupňů do každé strany). S kanonem byl spojen ještě čelní štít snýtovaný z pancéřových desek o síle pouhých 10 mm. Při natáčení kanonu do stran se tento štít pohyboval společně s ním. Uprostřed štítu byl výřez, kterým procházela hlaveň zbraně. Zbytek prostoru ve výřezu vyplňoval samostatný kus pancíře, který se mohl pohybovat nahoru a dolů spolu s hlavní. Nalevo od hlavně byl ve štítu výřez pro zaměřovač. Štít kanonu byl sice protažen i do boků, ovšem pouze mírně, takže ani zde nešlo hovořit o nějaké větší úrovni ochrany posádky. Pro větší názornost připojujeme obrázek s popisy pancéřování ZDE.

Podlaha nového bojového prostoru byla tedy v úrovni stropu bývalé kabiny a horní kapoty motoru. Jinými slovy byla opravdu hodně vysoko (jak vysoko nad terénem se nacházeli vojáci v bojovém prostoru je krásně vidět například na snímku ZDE). A vysoko byl tedy samozřejmě i kanon. Jeho komora ležela plné 2 metry nad terénem. V podlaze pod kanonem a také po stranách bojového prostoru se nacházely schránky na munici. Celkem se na palubu vešlo pouhých 30 kusů střeliva ráže 76,2 mm. Dále se nakládalo 1200 nábojů pro trupový kulomet ráže 7,92 mm. Třicet nábojů pro kanon nebyla rozhodně dostatečná zásoba, a proto si měl Marder III vézt za sebou ještě přívěsný vozík s dalším střelivem. Příliš praktické řešení to však nebylo. Dlouhá hlaveň kanonu (měřila 389 cm) za jízdy silně vibrovala, což samozřejmě nebylo žádoucí. Proto byly instalovány hned dvě podpěry, které kanon stabilizovaly. První se nalézala na podlaze bojového prostoru a uchycoval se do ní žlab pro zákluz komory. Druhá vzpěra byla umístěna na pancíři nástavby a ukládala se do ní hlaveň kanonu.

dvojice Sd.Kfz. 139 v ruské vesnici, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Celá hnací soustava byla převzata bez úprav z původního tanku. V zádi trupu se tedy nacházel benzínový, vodou chlazený, šestiválec Praga TNHPS/II o obsahu 7,75 litru, který dával maximální výkon 125 koní při 2200 otáčkách za minutu. Vzduch pro pohonnou jednotku byl nasáván skrz průduchy ukryté pod přesahujícími boky nástavby, hned nad blatníky pásů. Ohřátý vzduch pak byl vyfukován skrz lichoběžníkový výduch v zadní části motorové kapoty. V podlaze bojového prostoru byly dva poklopy pro servisní přístup k motoru. Motor se startoval primárně pomocí elektrického startéru. Bylo jej však možno nastartovat i ručně pomocí kliky. Benzín byl uložen ve dvou nádržích o celkovém objemu 210 litrů. Od motoru vedla hřídel k převodovce v přední části kabiny. Převodovka byla typu Praga Wilson s pěti stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním.

Posádku Marderu tvořili čtyři muži. Řidič a radista seděli v přední části trupu (jejich stanoviště odpovídala těm, v původní tankové kabině. Řidič seděl napravo (v souladu s předválečnými československými dopravními předpisy, podle nichž byl tank PzKpfw 38(t) kdysi navržen). Přímo před sebou měl řidič v čelní stěně svůj hlavní pozorovací průzor. Ten byl vyplněný tvrzeným sklem o síle 50 mm a opatřený vnějším pancéřovým krytem. Pokud byl kryt uzavřen, vyhlížel řidič pouze skrz úzkou štěrbinu v něm. V bezpečné oblasti mohl kryt otevřít, aby získal lepší výhled. Další průzor byl pak v boční stěně po řidičově pravé ruce. Hned pod ním byla v boční stěně také větrací štěrbina. Zvenku byly průzor i větrací štěrbina chráněny společným krytem. Tank se ovládal pomocí dvou horizontálně uložených řídicích pák, tří pedálů a voliče rychlostních stupňů.

Nalevo od řidiče, oddělen od něj zde umístěnou převodovkou, seděl radista, který se však staral také o obsluhu trupového kulometu. V čelní stěně před sebou měl rovněž svůj vlastní pancéřovaný průzor. V boční stěně po jeho levé ruce průzor nebyl, zato zde byla větrací štěrbina, chráněná zvenku pancéřovým krytem. Trupový kulomet byl umístěn u radistovy pravé ruky, částečně už nad převodovkou. Kulovité střeliště umožňovalo horizontální pohyb kulometu v rozsahu 14 stupňů na každou stranu. Vertikální náměr byl možný od -10 do +10 stupňů. Kulomet se zaměřoval monokulárním zaměřovačem ZDK 2105 (ZDK = záměrný dalekohled kulometný) s 2,6 násobným přiblížením a zorným úhlem 25 stupňů. Výrobcem zaměřovače byla firma Optikotechna z Přerova. Samotný kulomet ráže 7,92 mm pak byl dílem brněnské zbrojovky. Jeho původní československé označení znělo ZB vz. 37, Němci mu však přiřkli vlastní označení MG 37(t).

Sd.Kfz. 139 na pochodu... je zajímavé, že ani jeden ze strojů nemá zvednutou podpěru kanonu, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

V případě nutnosti mohl trupový kulomet obsluhovat i řidič, protože na jedné ze svých ovládacích pák měl tlačítko spojené bovdenovým lankem se spouští kulometu. Kulomet však musel být před takovýmto „nouzovým“ použitím aretován v nulové poloze. Řidič mohl kulometem mířit pouze tak, že natáčel celé vozidlo (pro ten účel měl před svým průzorem jednoduchá mířidla) a po vystřílení připravených nábojů již samozřejmě nedokázal zbraň přebít. Pro nouzovou obranu proti nepřátelské pěchotě měla posádka na palubě ještě samopal MP 38 ráže 9 mm.

Zbylý dva členové posádky, tedy nabíječ a střelec z kanonu, měli svá stanoviště v hlavním bojovém prostoru. Střelec z kanonu plnil zároveň i roli velitele celého vozu. Každý z nich měl v bojovém prostoru vlastní jednoduché plechové sedátko uchycené k bočnímu pancíři a podepřené trubkovou nohou. Sedátka se však používala pouze v pochodovém režimu. Ve stavu bojové pohotovosti je vojáci z bojového prostoru odstranili, aby jim nepřekážely při obsluze kanonu. Nejprve se odňaly zádové opěrky a zasunuly se do držáků na drátěné síti v zadní části bojového prostoru. Samotná sedátka i s trubkovýma nohama se pak překlopila přes boční pancíř a zůstala na něm zavěšena z vnější strany (různé polohy sedaček si lze prohlédnout např. na snímcích ZDE a ZDE). Vojáci v bojovém prostoru kanonu vyhlíželi z vozidla většinou napřímo, prostě tak, že se podívali přes okraj pancéřového štítu. Pro chvíle, kdy tento způsob nebyl zcela bezpečný, měl každý z obou mužů k dispozici také dva pozorovací periskopy, vždy jeden na čelní stěně štítu a druhý na stěně boční. Normálně byly periskopy sklopeny dolů a před použitím se vysunuly nahoru, přes hranu pancíře.

Jak již zaznělo výše, bojový prostor kanonu byl z velké části otevřený. Ani strop pevné nástavby před štítem kanonu však nebyl kompletně uzavřený, takže ani vojáci v trupu nebyli zcela chráněni před vrtochy počasí. Proto měla posádka k dispozici velkou nepromokavou celtu, kterou bylo možno vztyčit nad celým bojovým prostorem i částí nástavby před ním a která chránila také brzdovratné ústrojí kanonu. Na zádi bojového prostoru podpíraly celtu dva kovové pruty. Pro zajištění alespoň minimálního výhledu byla celta opatřena celuloidovými okýnky na bocích i zádi a jedno malé okýnko bylo dokonce i v čelní stěně v místech, kde byl zaměřovač.

Sd.Kfz. 139 na ruských pláních, na tomto snímku dobře vynikne, jak vysoko nad terénem byl bojový prostor a jak byla obsluha kanonu vystavena nepříteli, zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno

Vojáci na palubě se spolu dorozumívali pomocí sluchátek a hrdelních mikrofonů napojených na vnitřní komunikační okruh. Pro vnější komunikaci zde byla radiostanice typu Fu5, která v sobě kombinovala přijímač i vysílač, jehož hlasový dosah za jízdy se pohyboval mezi 2 až 3 km. K radiostanici náležela jednoduchá prutová anténa umístěná na levém boku pancéřové nástavby. U Sd.Kfz. 139 zřejmě nevznikla speciální velitelská verze s rozšířenou radiovýbavou (i když ji některé prameny zmiňují). Velitelé rot a praporů stíhačů tanků využívali velitelská vozidla jiných typů (např. ta na bázi lehkého tanku PzKpfw I).

Marder III s kanonem ráže 76,2 mm vážil buď 10,8, nebo 10, 67 tuny (podle toho, kterému autorovi budeme věřit). Na délku měřilo vozidlo 585 centimetrů včetně přesahu hlavně. Na šířku měl stíhač 215 nebo 216 cm a na výšku 250 cm. Maximální rychlost stroje se pohybovala okolo 42 km/h. Plné nádrže stačily na ujetí cca 185 km po silnici. Zásoba munice pro kanon čítala 30 nábojů, pro kulomet bylo k dispozici 1200 nábojů a pro samopal 192. Pořizovací cena jednoho vozidla činila 54 785 říšských marek (v tropické úpravě pak ještě o 315 marek více).

Jak již bylo řečeno, německá armáda si v prosinci 1941 u ČKD objednala výrobu první série nových stíhačů tanků v počtu 120 kusů. Konkrétní plán výroby byl upřesněn ve smlouvě z počátku března 1942. Podle ní mělo být prvních 33 strojů dodáno ještě v březnu, 70 v dubnu a zbývajících 17 v květnu 1942. Po celou tuto dobu měla přitom továrna vyrábět jak nové stíhače, tak původní tanky PzKpfw 38(t). Náběh výroby však nešel zcela podle plánu. V březnu nebyl ve skutečnosti dokončen ani jeden nový stíhač a navíc produkce tanků klesla kvůli úpravám výrobní linky na pouhých 28 kusů. Zato v dubnu 1942 již z továrny vyjelo prvních 38 kompletních Marderů a zbývajících 82 následovalo hned v květnu. ČKD tedy nakonec výrobní plán první série vlastně dohnala.

druhá generace stíhače nesla označení Sd.Kfz. 138 nebo také Marder III Ausf. H, zde krásný tovární snímek s nepromokavou celtou přes bojovou kabinu, zdroj: archiv Praga se souhlasem zástupce společnosti, upraveno

Na poradě se svým ministrem zbrojení Albertem Speerem dne 13. května 1942 sice Hitler ještě souhlasil se smíšeným výrobním plánem, podle kterého měl závod ČKD (resp. BMM) každý měsíc dodat 30 tanků PzKpfw 38(t) a 20 stíhačů tanků Marder III, hned 4. června však své rozhodnutí změnil a nařídil, aby byla produkce lehkých tanků co nejrychleji ukončena a továrna se plně soustředila již pouze na montáž stíhačů Marder. Zároveň s tím byla vystavena objednávka na druhou výrobní sérii čítající rovných sto kusů stíhačů. Červen 1942 se tak stal posledním měsícem smíšené produkce, ve kterém z pražské továrny vyjelo 23 stíhačů a 26 lehkých tanků. V červenci už továrna dodala pouze Mardery a to v počtu 50 kusů. Zbývajících 27 ze sta objednaných Marderů bylo postaveno v srpnu.

U Marderů druhé výrobní série bylo zavedeno pouze několik drobných konstrukčních změn. Byl upraven štít kanonu a provedení pancéřové nástavby pod hlavní. Díky tomu vzrostl maximální negativní náměr kanonu z původních -6 na -8 stupňů. Úpravami prošla také přední podpěra hlavně kanonu, která byla nyní pevnější a dala se sklopit dálkově z interiéru (srovnávací foto ZDE). Jedna mnohem významnější změna však přišla až v průběhu výroby 2. série Marderů.

Připomeňme si, že v době nástupu stíhače tanků Marder III do výroby v březnu 1942, měla pražská BMM právě rozpracovanou sedmou výrobní sérii lehkých tanků PzKpfw 38(t), nesoucí označení Ausf. G. Továrna se zároveň již pomalu připravovala na přechod k osmé výrobní sérii tanku s označením Ausf. H. Pro tanky chystané verze Ausf. H byl přitom vyvinut upravený silnější motor s typovým označením Praga AC. Prvních 194 stíhačů Marder III (tedy 120 z první série a 74 z druhé série) bylo postaveno na podvozcích tanků PzKpfw 38(t) verze Ausf. G. V červenci 1942 však došlo k vyčerpání zásoby těchto podvozků a výroba stíhačů tedy plynule přešla na podvozky verze Ausf. H, které byly již osazeny novými motory Praga AC. Posledních 26 Marderů z druhé série tedy dostalo nový podvozek s novým motorem.

další tovární snímek úplně nového Marder III Ausf. H, zdroj: archiv Praga se souhlasem zástupce společnosti, upraveno

Praga AC byl vlastně jen upravenou variantou původního motoru Praga TNHPS/II. Doplněním druhého karburátoru a zvýšením kompresního poměru se podařilo vyhnat jeho výkon ze 125 koní při 2200 otáčkách za minutu na 150 koní při 2600 otáčkách. Tato úprava přinesla zvýšení maximální rychlosti Marderu z původních 42 km/h na 49,5 km/h (a dokonce prý i mírně poklesla spotřeba paliva). Jde ovšem bohužel o teoretickou maximální rychlost. V praxi byl přínos nového motoru částečně znehodnocen omezením na straně převodovky. Marder III byl totiž i nadále vybaven převodovkou typu Praga Wilson, která nebyla určena pro provoz při více než 2500 otáčkách. Maximální dosažitelná rychlost stroje tedy vzrostla pouze k hranici 47,25 km/h. Velmi pozitivní byla skutečnost, že oba motory byly vzájemně zaměnitelné bez nutnosti dalších úprav. Paralelní provozování Marderů s oběma pohonnými jednotkami tedy nepřinášelo žádné těžkosti pro servisní mechaniky ani zásobování náhradními součástkami.

V srpnu 1942 se zbrojnímu úřadu podařilo zajistit dalších 124 kanonů Pak 36 a tak mohla být objednána výroba v pořadí již třetí série stíhačů Marder. Prvních 24 kusů z této série bylo dokončeno ještě v srpnu následováno dalšími 50 stroji v září a 50 v říjnu 1942. Tím sériová výroba stíhače této verze skončila. Ve třech popsaných výrobních sériích jich vzniklo celkem 344 z toho 194 na podvozku tanku verze Ausf. G s motorem Praga TNHPS/II a 150 na podvozku tanku verze Ausf. H s motorem Praga AC.

Ačkoliv sériová výroba Marder III verze Sd.Kfz. 139 skončila v říjnu 1942, v menších počtech vznikaly nové stíhače tohoto typu i nadále a to přestavbou starších tanků PzKpfw 38(t), které se vracely do továrny ke generálním opravám. Přesné počty takto přestavěných strojů nejsou známé, ale šlo řádově o nižší desítky kusů (např. hlášení za únor, březen a duben 1943 hovoří dohromady o 19 takovýchto přestavbách). Limitujícím faktorem pro stavbu dalších Marderů byl zejména nedostatek kanonů Pak 36 (r). Jak víme, šlo o původně ruské zbraně, které Němci sami nevyráběli, ale pouze upravovali. Dostupnost kanonů byla tedy odvislá od toho, kolik se jich podařilo ukořistit na nepříteli a tyto počty setrvale klesaly.

a ještě jednou Marder III Ausf. H na dvoře pražské továrny, zdroj: archiv Praga se souhlasem zástupce společnosti, upraveno

Hned v rámci první výrobní série nového stíhače tanků byla požadována úprava části vozidel pro provoz v tropických podmínkách. Tropická verze Marderu dostala výkonnější ventilátory pro přívod vzduchu k chladiči, účinnější vzduchové i olejové filtry a rovněž bylo zavedeno nucené větrání řidičova prostoru. Součástí výbavy se staly také dva kanystry na vodu a široká lopata pro snadnější práci s pískem. Vozidla určená do tropů dostala také odlišný nátěr, namísto šedé byla použitá žluto-hnědá písková barva. První tropikalizované Mardery byly dodány již v květnu 1942 a za celé produkční období jich zřejmě vzniklo něco mezi 60 a 70 kusy.

Marder III byly organizovány do praporů stíhačů tanků (Panzerjäger Abteilung). Německé tankové divize měly své integrální protitankové prapory již mnohem dříve, původně však nesly označení Panzerabwehr Abteilung a byly vyzbrojeny pouze vlečnými kanony (většinou ráže 37 mm). S příchodem nových stíhačů tanků Marder III (ale i Marder II) začaly být jednotlivé roty těchto praporů transformovány na roty samohybných stíhačů a to podle nově upraveného organizačního schématu číslo KStN 1148a vydaného v únoru 1942. Vzhledem k omezeným počtům nových bojových strojů však byly na samohybné přestavovány vždy pouze jedna nebo dvě z celkových tří rot praporu. Zbytek si zatím ponechal klasické vlečné kanony. Samohybné roty praporu pak byly značeny zkratkou Sfl. (Selbstfahrlafette = samohybný), a roty s vlečnými kanony zkratkou mot. (motorisiert = motorizovaný). Samohybná protitanková rota mohla mít dle nového organizačního schématu buď dvě, nebo tři bojové čety po třech stíhačích tanků. Rota tedy měla buď 6, nebo 9 stíhačů.

9. března 1942 vznikl rozkaz o rozdělení stíhačů Marder III z první výrobní série mezi tankové divize. Prapory stíhačů tanků při 1., 4., 9., 11., 12. a 17. tankové divizi měly obdržet každý po šesti strojích, takže mohly postavit pouze jednu samohybnou rotu o dvou četách. Prapory v 8., 19., 20. a 22. Panzer Division pak měly dostat po dvanácti strojích, tedy dost na stavbu dvou samohybných rot po dvou četách. Celkem tedy bylo do těchto desíti tankových divizí rozděleno 90 Marderů. Určená vozidla byla jednotkám fyzicky dodána v průběhu května, června a července 1942. Zbylých 30 vozidel z první výrobní série zřejmě šlo z části do rezervních skladů a zčásti k samostatným armádním praporům.

Marder III Ausf. H v poli, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Bojová taktika stíhačů tanků byla v zásadě prostá. Během útoku tankové divize se stíhače držely vzadu za vlastními tanky, připraveny zasáhnout, pokud by nepřítel podnikl tankový protiútok a prolomil například křídla útočící německé sestavy. Stíhače tanků tedy nebyly průlomovou zbraní, která by jela na špici vlastního útoku. Zde by totiž byly příliš zranitelné, protože nebyly pancéřované ze všech stran, ani nedokázaly do všech směrů pálit (na rozdíl od tanků). Stíhače tedy opravdu spíše „čekaly“ na tankový protiútok nepřítele, aby jej rozprášily přesnou a silnou palbou. Plnily tedy stejnou roli, jako klasická vlečná protitanková děla, ovšem s tou výhodou, že snadněji držely krok s rychlým postupem tanků.

Jako u každé nové zbraně, sledovali armádní představitelé bedlivě hlášení o prvních praktických zkušenostech frontových jednotek s nasazením Marderů. Již během června a července vzniklo několik zpráv, shrnujících první zjištění vojáků a nutno říci, že si byly navzájem vcelku podobné. Výkon kanonu Pak 36 ráže 76,2 mm byl hodnocen jednoznačně pozitivně. 5. tanková divize ve svém hlášení z 28. července 1942 uvádí, že kanon hladce prostřelil 100 milimetrový čelní pancíř ruského KV-1 ze vzdálenosti 350 metrů. Při druhém zásahu ze vzdálenosti pouhých 100 metrů prošla střela čelním pancířem do kabiny tanku, pak přepážkou motorového prostoru a dále skrz celý motor až se zastavila o zadní pancíř. Podobně 8. tanková divize ve své zprávě z 23. listopadu 1942 pochvaluje dostřel a výkon kanonu. Podle této zprávy nebylo v boji v podstatě třeba sahat po speciálním podkaliberním náboji Panzergranate 40, neboť standardní Panzergranate 39 bohatě dostačoval proti všem nepřátelským tankům.

Častěji však zprávy bohužel zmiňují negativa nového stroje. Pancéřování bojového prostoru je nedostatečné jak co do síly, tak co do rozměrů. Při obsluze zbraně jsou tak vojáci do značné míry nechráněni před nepřátelskou palbou a střepinami okolo vybuchujících granátů. Zásoba munice je příliš nízká a některé schránky na náboje jsou navíc obtížně přístupné. Přívěsný vozík pro dodatečnou munici přitom není ideální řešení, protože je příliš slabé konstrukce a v terénu se častou porouchává (hlášení 5. tankové divize rovnou bez servítek říká, že přívěs je naprosto k ničemu). Přední podpěra hlavně kanonu se ukázala málo pevná a často se prý při jízdě v terénu zlomila. Jízda bez podpěry hlavně přitom nebyla možná, protože již po pár stech metrech došlo k rozhození mířidel a před střelbou pak bylo nutno zaměřovač znovu seřídit a zbraň nastřelit. Zároveň vojáci žádají, aby bylo přední podpěru možno sklopit dálkově z kabiny vozu, bez nutnosti vystoupit ven.

dvojice Marderů III verze Ausf. H projíždí ruskou vesnicí, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Další uváděnou nevýhodou Marderu III byla jeho značná výška. Nejen, že vozidlo bylo kvůli ní snadno zpozorovatelné pro nepřítele, ale také vojáci, obsluhující kanony v téměř otevřeném bojovém prostoru, byli více vystaveni nepřátelskému ostřelování. Velitelství Panzerarmee Afrika si v srpnu 1942 důrazně stěžuje, že vozidlo není dostatečně rychlé, má ke své hmotnosti příliš úzké pásy, takže snadno zapadne a navíc u něj často dochází k přehřátí a poruše motoru. 8. tanková divize, bojující na východní frontě, si ve své listopadové zprávě naopak pochvaluje rychlost Marderu, stejně jako jeho průchodnost terénem a snadnost řízení. Záhy ovšem také doplňuje, že v měkkém terénu má stroj silnou tendenci zapadnout a že také velmi často dochází k praskání listů v pružinách pojezdových kol (což je důsledek přetížení podvozku). Nepříjemně časté jsou prý také poruchy převodovky. Při delších přesunech se prý motorová kapota zahřívá tak, že se vojákům v bojovém prostoru nad ní doslova pálí podrážky bot!

V dubnu 1943 uvádí 5. tanková divize, že jedna její protitanková rota, čítající 6 stíhačů Marder III s kanonem ráže 76,2 mm, zničila od srpna 1942 do března 1943 celkem 71 ruských tanků a to při ztrátě jednoho jediného vlastního stíhače!

Většina Marderů verze Sd.Kfz. 139 byla ztracena během tvrdých bojů v zimě 1942/43. Konce roku 1943 se dle hlášení bojových jednotek dožilo něco okolo sedmdesáti vozidel tohoto typu. V hlášeních z ledna 1945, které uvádělo počty techniky ke konci předcházejícího roku, bylo uvedeno ještě 19 provozuschopných Marderů verze Sd.Kfz. 139 a další 4 v opravě. Kolik z nich se dočkalo konce války, není známo.

Marder III Ausf. H odváží zraněné vojáky, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Kritika prvních Marderů se od bojových jednotek očividně donesla až ke konstruktérům do pražského závodu BMM. S některými neduhy toho sice příliš udělat nemohli, s jinými se naopak vypořádali relativně snadno. Mezi ty snadno řešitelné patřilo navržení nové robustnější přední podpěry hlavně s možností jejího sklopení dálkově řidičem, což byl zlepšovák zavedený hned u druhé výrobní série. Pražský výrobce se očividně pokusil zapracovat také na lepším pancéřování bojového prostoru. Fotografie dokazují, že vznikl ověřovací stroj, jehož boční pancíř sahal do stejné výšky jako štít kanonu. Teprve na zádi byly boční stěny ostře seseknuty směrem k motorové kapotě. Záď i strop však zůstaly i tentokrát otevřené. Jakási snaha to sice byla, ale výsledek nebyl popravdě příliš zdařilý. Navíc v době vzniku takto upraveného prototypu bylo už zřejmě jasno, že další generace stíhače na podvozku PzKpfw 38(t) bude vypadat úplně jinak než Sd.Kfz. 139. Prototyp se zvýšeným bočním pancířem se tedy výroby nedočkal. Jeho podobu si můžete prohlédnout na snímcích ZDE a ZDE (zdroj: Flickr.com).

Již počátkem května 1942, během svých jednání z ministrem zbrojení Speerem, dal Hitler jasně najevo, že tank PzKpfw 38(t) nepovažuje za perspektivní a jednoznačně preferuje využití vyráběných tankových podvozků pro silněji vyzbrojené stíhače tanků. Již tehdy Hitler nařídil, že pokud by nebyl k dispozici dostatek přestavěných ex-sovětských kanonů ráže 76,2 mm pro Sd.Kfz. 139 (což muselo zákonitě dříve nebo později nastat), má být na stejném podvozku vyvinut jiný stíhač, upravený tak, aby mohl nést německý protitankový kanon Pak 40 ráže 75 mm. Hned 18. května 1942 tedy Speerovo ministerstvo pověřilo zbrojní úřad, aby na toto téma zahájil jednání s ČKD (rozuměj BMM). ČKD záhy obdrželo objednávku, podle níž mělo do července 1942 připravit návrh nového stíhače tanků na podvozku PzKpfw 38(t) vyzbrojeného právě uvedeným kanonem Pak 40. S vývojem stroje zřejmě i tentokrát pomáhala berlínská firma Alkett.

V rekordním čase konstruktéři navrhli a dělníci postavili první ověřovací prototyp. Ten byl založen na podvozku staršího tanku verze Ausf. E, F nebo G (prameny se neshodují), který právě v ČKD procházel opravami. Již 30. června 1942 prodělal prototyp úspěšné střelecké zkoušky na polygonu v Milovicích. Konstruktérům se podařil vpravdě husarský kousek. Nejenom, že nově navržený stroj vyřešil většinu neduhů, kterými trpěl první Marder, ale jeho stavba zároveň vyžadovala mnohem méně úprav původního tankového podvozku a trupu. To slibovalo možnost relativně snadno přestavovat na stíhače i starší tanky, které se do továrny vracely k opravám.

nový Marder III Ausf. H najíždí po rampě na železniční vagon, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Také tento, v pořadí druhý, stíhač na podvozku lehkého tanku PzKpfw 38(t) se v různých oficiálních dokumentech objevuje pod mnoha různými označeními. Za všechny uveďme rané označení 7,5 cm Pak 40 auf Pz.Kpfw. 38(t) a naopak pozdní Panzerjäger 38 für 7,5 cm Pak 40/3. Jednoznačný byl naopak výzbrojní kód stroje, který zněl Sd.Kfz. 138. Také tento obrněnec se však nakonec do dějin zapsal pod jednoduchým bojovým jménem Marder III, o jehož přidělení rozhodl sám Hitler v listopadu 1943. Pro odlišení od staršího Marderu III (tedy od Sd.Kfz. 139) bývá ten novější často uváděn jako Marder III Ausf. H (neboť byl stavěn na podvozcích určených původně pro tanky verze Ausf. H). I my se pro větší přehlednost budeme v dalším textu tohoto označení držet.

Z tankového trupu byla opět sejmuta stropní deska kabiny, která původně nesla bojovou věž. Nahradila ji nová deska, která na bocích přesahovala přes boční stěny původní tankové kabiny až nad blatníky pásů. Tato nová deska tvořila jednak strop trupu a zároveň podlahu nového bojového prostoru nad ním. Okolo tohoto prostoru vyrostla na pevno umístěná nástavba, snýtovaná z pancéřových plechů o síle 15 mm. Čelní partii pancéřové nástavby tvořily dvě nepohyblivé desky po stranách a zaoblený pohyblivý štít samotného kanonu, který na obě desky navazoval a vyplňoval prostor mezi nimi. Štít kanonu se při míření pohyboval do stran společně s jeho hlavní.

Kanon i celá pancéřová nástavba byly u Marderu III Ausf. H umístěny více vpředu než u jeho předchůdce. Pancéřování bojového prostoru tak začínalo bezprostředně za čelní stěnou kabiny řidiče a radisty. Tito dva muži proto nemohli mít nástupní průlezy přímo nad svými sedačkami a na svá místa se museli doslova protahovat skrz dva otvory v podlaze bojového prostoru za jejich zády. Tito vojáci byli tedy sice nejlépe chráněnými členy posádky, na druhou stranu nouzové opuštění vozidla pro ně bylo dosti komplikované (zejména v případě zranění).

mladý voják (pravděpodobně spíše mechanik, než člen posádky) se nechává na památku zvěčnit s Marder III Ausf. H, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

V bojovém prostoru byl instalován již mnohokrát zmíněný protitankový kanon Pak 40 ráže 75 mm. Firma Rheinmetall jej pro montáž do nového Marderu upravila a opatřila podstavcem ve tvaru ležatého písmene T. Takto uzpůsobený kanon dostal vlastní označení Pak 40/3. Podstavec (a stejně tak i čelní štít) dovoloval zbrani natáčení do stran v solidním rozsahu 56 stupňů, tedy 28 stupňů na každou stranu (i když podle jiných zdrojů to bylo „pouze“ 50 stupňů). Vertikální náměr pak byl možný v rozsahu od -9 do +9 stupňů. Pro kanon se používal zaměřovač typu Z.F. 3x8 (Z.F. = Ziel Fernrohr) s trojnásobným přiblížením a osmi stupňovým zorným polem. Zaměřovač byl umístěn na levé straně zbraně a v čelním pancíři bojového prostoru byl pro něj vytvořen samostatný otvor, uzavíraný posuvným krytem. Aby za rychlejší jízdy nedocházelo k vibracím dlouhé hlavně kanonu, bylo vozidlo opět vybaveno dvojicí podpěr. Jedna se nalézala na podlaze bojového prostoru a fixoval se k ní žlab pro zákluz kanonu, druhá podpěra byla na hraně předního pancíře kabiny řidiče a radisty a ukládala se do ní samotná hlaveň.

Pak 40 měl hlaveň o délce 345 cm, to znamená 46 násobků své ráže. Základním typem protitankové munice byl Panzergranate 39 s granátem o hmotnosti 6,8 kg. Projektil tohoto typu opouštěl ústí hlavně rychlostí 790 m/s a na vzdálenost 500 metrů dokázal probít skloněný homogenní pancíř o síle 96 mm. Při střelbě z jednoho kilometru si poradil s 85 milimetry pancíře a z jeden a půl kilometru stále dokázal zdolat desku silnou 74 mm (i když lze jako obvykle narazit i na jiné údaje). Dalším typem munice, používané proti pancéřovaným cílům, byl Panzergranate 40. Šlo o podkaliberní střelu o hmotnosti 4,1 kg s wolframovým jádrem. V ústí hlavně dosahovala střela rychlosti 990 m/s a na 500 metrů probíjela pancíř o síle 120 mm. Z jednoho kilometru pronikala střela skloněným pancířem o síle 97 mm a z kilometru a půl pancířem silným 77 mm. Na palubu Marderu III Ausf. H se vešlo 38 kusů munice pro kanon. Doplňkovou výzbroj představoval opět kulomet MG 37(t) v trupu a samopal MP 38 volně uložený v kabině. Pro kulomet bylo k dispozici 600 nábojů, pro samopal 192.

Celková výška Marderu III Ausf. H zůstala sice stejná jako u staršího stíhače (podle některých pramenů dokonce vzrostla o 1 cm), přesto se však podařilo odstranit problém vysoko umístěné obsluhy děla. Řešení problému bylo přitom velmi jednoduché. Jak již bylo řečeno, v podlaze bojového prostoru byly po obou stranách kanonu velké nástupní otvory pro řidiče a radistu. Tyto otvory nebyly opatřeny žádným poklopem a byly tedy trvale otevřené. Na hraně podlahy za těmito otvory byly umístěny malé polstrované sedáky. Oba vojáci, obsluhují kanon, tedy seděli na těchto sedácích s nohama spuštěnýma skrz nástupní otvory do interiéru trupu. To znamená, že seděli v podstatě na úrovni podlahy bojového prostoru a z této pozice zvládali kompletní obsluhu zbraně bez nutnosti vstávat (foto ZDE). Oba muži tak pořád zůstávali „uvnitř“ pancéřové nástavby, chráněni zepředu i z boků. To byla oproti staršímu Sd.Kfz. 139, u kterého vojáci stáli téměř nechráněni a vysoko nad terénem, samozřejmě velká výhoda. Doplňme ještě, že uvedená sedátka pravděpodobně neměla zádové opěrky, takže při delších přesunech neměli vojáci zrovna moc pohodlí. Jistě to ale byla přijatelná daň za větší bezpečí.

vyřazený a opuštěný Marder III verze H padl do rukou rudoarmějcům, zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno

Kapota motorové sekce zůstala zachována ve stejném provedení, jako u původního tanku PzKpfw 38(t). Nad ní však vznikla nová „vana“, tvořená na bocích perforovanými, vzhůru zahnutými plechy a vzadu pak stejně profilovanou drátěnou mřížkou. Prostor nad motorovou sekcí byl zcela nechráněný pancířem a ona nízká vana sloužila primárně pro zachytávání prázdných nábojnic, které byly po výstřelu samočinně vyhozeny z komory děla. Posádky však tento prostor samozřejmě také využívaly k uložení svých osobních věcí, proviantu a vůbec všeho, co potřebovaly vzít s sebou.

Posádku Marder III Ausf. H tvořili opět čtyři muži. Řidič a radista seděli uvnitř trupu, řidič napravo a radista nalevo. Radista měl zároveň na starosti také obsluhu trupového kulometu. Zbývající dva vojáci měli stanoviště v bojovém prostoru kanonu. Nabíječ seděl napravo od zbraně a střelec nalevo. Střelec zároveň plnil také roli velitele vozu. Pancéřování bojového prostoru chránilo tyto vojáky zepředu a z boků. Zezadu však bylo kompletně otevřené a shora pouze částečně zastřešené. Střelec a nabíječ mohli z bojového prostoru vyhlížet prostě přes hranu pancíře, nebo využít bezpečnějších, vzhůru vysouvaných periskopů. Každý z nich měl k dispozici dva periskopy, jeden směřující do boku a jeden dopředu. Pro ochranu před nepříznivým počasím bylo i tentokrát možno vztyčit nad bojovým prostorem nepromokavou celtu, opatřenou celuloidovými okénky.

Marder III verze Ausf. H byl vybaven radiostanicí typu Fu.Spr.Ger. „d“ a vnitřním interkomem. K radiostanici byla připojena jednoduchá prutová anténa, upevněná na levém bočním pancíři bojového prostoru (i když jsem narazil i na fotografii stroje s úchytem antény na pravém boku). Podle většiny autorů nevznikl na základě Marderu III Ausf. H žádný specializovaný velitelský stroj s rozšířenou radiovýbavou.

třetí generace stíhače Marder III dostala označení Ausf. M, zdroj: archiv Praga se souhlasem zástupce společnosti, upraveno

Stíhač verze H vážil 10 800 kg, na délku měřil 5,77 metru, na šířku 2,16 metru a na výšku 2,51 metru (i když opět lze najít i mírně odlišné údaje). O pohon vozidla se staral benzínový, kapalinou chlazený šestiválec Praga AC o výkonu 150 koní. Převodovka byla opět typu Praga Wilson s pěti stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním. Maximální rychlost obrněnce na silnici se pohybovala okolo 47 km/h.

Jak již zaznělo výše, první prototyp Marderu III s kanonem Pak 40 prodělal střelecké zkoušky na polygonu v Milovicích již 30. června 1942. Od pozdějších sériových vozidel se tento prototyp lišil pouze v několika detailech. Na dochovaných fotografiích lze identifikovat odlišné provedení posuvného krytu zaměřovače kanonu na čelním pancíři a drátěné provedení bočních dílů „vany“ nad motorovým prostorem (srovnávací foto ZDE).

Začátek sériové výroby Marderu III Ausf. H plynule navázal na ukončení výroby předešlé verze Marderu (tj. Sd.Kfz. 139). Prvních 42 stíhačů s kanonem Pak 40 tak vyjelo z výrobních hal v listopadu 1942. V prosinci následovalo dalších 68 strojů a rovných 60 pak v lednu 1943. V únoru produkce stíhače klesla na 35 kusů z důvodu vyčlenění části kapacit na výrobu samohybných děl Grille. V březnu 1943 vyjelo z továrny 30 Marderů, v dubnu 34 a konečně v květnu 1943 bylo dokončeno posledních 6 vozidel. Celkem tedy bylo od listopadu 1942 do května 1943 vyrobeno 275 Marderů III Ausf. H.

krásný pohled do bojového prostoru Marder III Ausf. M, kanon je uchycen v přední i zadní podpěře, zdroj: archiv Praga se souhlasem zástupce společnosti, upraveno

Prvovýroba nových stíhačů tedy byla ukončena, nicméně další vznikaly i nadále a to přestavbou ze starších, již použitých tanků PzKpfw 38(t). Přestavba tanků, které přicházely od bojových jednotek, však neprobíhala v pražské BMM, ale v jejím přidruženém opravárenském závodu v Přelouči (Heeres Kraftfahrzeug Werkstatt Pschelautsch). Na stíhače zde byly předělávány tanky PzKpfw 38(t) všech verzí včetně nejstarších Ausf. A. Dle publikace Panzer Tracts bylo prvních 18 tanků přestavěno v květnu 1943. V červnu následovala přestavba hned 60 tanků, v červenci to bylo 28, v srpnu 27, v září 34 a v říjnu ještě posledních 8. Celkem tedy bylo z použitých tanků postaveno 175 stíhačů. Vladimír Francev však ve své knize uvádí, že přestavby začaly již v listopadu 1942 a celkem jich vzniklo nikoliv 175, ale minimálně 336 a to nejen z běžných tanků, ale dokonce i ze starších stíhačů Marder III s ex-sovětským kanonem Pak 36 ráže 76,2 mm. Sečteno s prvovýrobou, celkový počet vzniknuvších Marder III verze Ausf. H byl buďto 450 kusů (Panzer Tracts), nebo více než 611 kusů (V. Francev)… podle toho, kterému autorovi budeme věřit.

Většina nových Marderů verze Ausf. H byla odesílána k bojovým jednotkám na východní frontu jako náhrada za jiné stíhače ztracené v boji. Část jich však byla použita i na přezbrojení zdecimovaných jednotek, které byly staženy z fronty na západ k novému zformování. Když na konci června 1943 sčítaly německé útvary své síly pro nadcházející operaci Zitadelle, měly ve svých stavech celkem 183 provozuschopných stíhačů Marder III s kanonem ráže 75 mm… bohužel však bez rozlišení verze Ausf. H a Ausf. M (o které budeme hovořit za chvíli).

Marder III Ausf. H byl sice promyšlenější konstrukcí, než starší Sd.Kfz. 139, přesto se však ve zprávách frontových jednotek objevovala kritika podobných nedostatků, jako u jeho předchůdce. Stíhač byl nedostatečně pancéřovaný, příliš vysoký a v terénu pomalý. Šestá tanková divize ve své zprávě z února 1943 zmiňuje velmi zajímavý postřeh. Taktika ruských tankových útoků se podle činitelů divize ve srovnáním s předchozími roky změnila. Ruské tanky se již nevrhaly čelně proti německým formacím, protože pochopily, že takto, i přes svoji kvalitativní převahu, nakonec prostě budou zničeny. Místo toho hlavní masa tanků vyčkávala a vpřed vyslala jen několik strojů na průzkum. V takové chvíli, podle představitelů 6. Panzer Division, potřebují německé jednotky stroj, který je schopen vyrazit z bezpečných pozic vpřed, najít hlavní skupinu nepřátelských tanků a rozprášit ji. Pro tento útočný způsob boje je však mnohem vhodnější silně pancéřované vozidlo, což Marder III určitě není. Pro takový úkol se mnohem více hodí útočná děla Stug III (samozřejmě v pozdní verzi s dlouhým kanonem). Zástupci 6. tankové divize své názory podpořili také statistikou vítězství a ztrát divizního praporu stíhačů tanků a divizního praporu útočných děl. Závěr zprávy vcelku jasně říká, že pokud má 6. tanková aktuálně ve své sestavě nějakou jednotku, která je schopna likvidovat nepřátelské tankové útoky, je to právě prapor útočných děl Sturmgeschütz III.

Marder III Ausf. M při svižném průjezdu ruskou vesnicí, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Již od počátku roku 1943 se konstruktéři pražské BMM (pravděpodobně opět s bohatou pomocí kolegů z firmy Alkett) zabývali návrhem nové generace stíhače tanků Marder III. Jejich cílem přitom nebyla pouze eliminace známých neduhů starších Marderů, ale také co největší zjednodušení výrobního procesu. A není se čemu divit. Vždyť pro druhé pololetí roku 1943 obdržela pražská továrna od německých úřadů velmi ambiciózní výrobní kvótu 150 vozidel měsíčně! 7. února 1943 hlásil ministr zbrojení Speer Vůdci, že probíhají práce na novém provedení stíhače, u něhož bude motor posunut ze zádi trupu do jeho středu. První prototyp nového Marderu III byl snad postaven ještě do konce února 1943. Po krátkém testování padl souhlas s jeho uvedením do sériové výroby počínaje květnem 1943.

Zásadní inovací třetí generace Marderu III se stalo ono výše uvedené přemístění pohonné jednotky více dopředu. Díky tomu se v zadní části vozu uvolnilo místo a mohl zde vzniknout hlavní bojový prostor posádky s poměrně nízko položenou podlahou. Níže položená podlaha znamenala, že při nezměněné výšce okolního pancéřování byl vnitřní chráněny prostor vyšší. Vojáci u děla tedy mohli bez oba pracovat ve stoje aniž by jejich hlavy vykukovaly přes okolní pancéřování. V tomto ohledu v sobě nový Marder spojoval to nejlepší z obou předešlých generací. U prvního Marder III Sd.Kfz. 139 pracovala obsluha děla ve stoje, ale nebyla přitom téměř chráněna pancířem. U Marderu III Sd.Kfz. 138 verze Ausf. H byli sice vojáci ukryti za pancířem, ale museli při práci sedět na podlaze, což se ukázalo jako právě ideální řešení. Nový Marder III nabízel možnost obojího.

Pojďme to ale vzít popořádku. Samotné podvozkové ústrojí se proti předešlým generacím příliš nezměnilo. Došlo v podstatě pouze ke zrušení jedné ze dvou kladek, které podpíraly horní část pásů. Naopak původní tankový trup byl pro novou generaci stíhače upraven dosti výrazně. Stanoviště radisty v levé přední části trupu bylo zcela zrušeno. Od nosu trupu se nyní zvedala jediná rovná deska, silná 15 mm a skloněná v úhlu 67 stupňů. V pravé části musel být v desce vytvořen zvýšený prostor pro hlavu řidiče. Byla zde tedy přinýtována pancéřová budka, která schodkovitě vystupovala ze skloněné stropní desky. Odlévaná budka měla zaoblené hrany a stěny o síle 15 mm. V její čelní stěně měl řidič uzavíratelný průzor a nad hlavou kruhový nástupní průlez s dvojdílným poklopem. Další průzor pro řidiče byl v boční stěně trupu po jeho pravé ruce. Hned za zády měl řidič pancéřovou přepážku, za kterou následovala motorová sekce. Zde se nalézal jak samotný motor, tak obě palivové nádrže a chladič. Motor byl opět typu Praga AC s výkonem 150 koní při 2600 otáčkách.

kolona Marderů III Ausf. M pozdní verze v belgickém Eeklo, zdroj: Wikimedia, Bundesarchiv Bild 101I-297-1729-23, creative Commons, upraveno

Vzduch pro chlazení byl nasáván skrytými průduchy po obou stranách motorového prostoru a vydechován skrz velký zamřížovaný otvor umístěný více vzadu na pravém boku bojové kabiny (jak je znázorněno na snímku ZDE). Spaliny od motoru byly odváděny dlouhým výfukovým potrubím, které vedlo, ukryté pod pancířem, podél pravého boku bojové kabiny. Teprve na zadní stěně vycházelo potrubí ven z pancíře a končilo ve velkém válcovém tlumiči upevněném na zadní stěně kabiny.

Za motorem, oddělena pancéřovou přepážkou, následovala hlavní bojová kabina. V podstatě ze všech stran ji chránil pancíř o síle 10 mm (i když zadní stěna byla dosti nízká). Boční pancíř byl napevno přinýtovaný k trupu, čelní pancíř se naopak pohyboval společně s hlavní kanonu. Vrchní část zadní stěny kabiny nad tlumičem výfuku se dala sklopit do vodorovné polohy, což usnadňovalo nástup posádky stejně jako nakládání munice. Vzhledem k otevřenému stropu bojové kabiny byl i Marder III verze M vybaven nepromokavou celtou, která se dala přes kabinu přetáhnout a přichytit zvenku k pancíři.

Jako obvykle i tato generace Marderu III obdržela hned několik oficiálních označení. Pro odlišení od předešlé verze se pro novější stroj ujalo označení Ausf. M, kde písmeno M reprezentuje slovo Mitte, tedy střed. Tím se odkazovalo na umístění motoru ve středu trupu (i když to asi není zcela jisté, protože Němci sami velmi často o poloze motoru referovali spíše jako o „motoru vpředu“ (Motor vorn, nebo vorversetzter Motor).

Marder III Ausf. M během výměny kanonu v polních podmínkách, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Hlavní zbraní nového Marderu III byl, stejně jako u předešlé generace, kanon Pak 40/3 ráže 75 mm. Kanon měl hlaveň o délce 345 cm, to znamená 46 násobků své ráže. Aby dlouhá zbraň při jízdě nevibrovala, upevňovala se do dvou úchytů. Vpředu to byl sklopný úchyt pod hlavní, vzadu pak úchyt, který fixoval zákluzový žlab. Základním typem protitankové munice byl Panzergranate 39 s granátem o hmotnosti 6,8 kg. Projektil tohoto typu opouštěl ústí hlavně rychlostí 790 m/s a na vzdálenost 500 metrů dokázal probít skloněný homogenní pancíř o síle 96 mm. Při střelbě z jednoho kilometru si poradil s 85 milimetry pancíře a z jeden a půl kilometru stále dokázal zdolat desku silnou 74 mm (i když lze jako obvykle narazit i na jiné údaje). Dalším typem munice, používané proti pancéřovaným cílům, byl Panzergranate 40. Šlo o podkaliberní střelu o hmotnosti 4,1 kg s wolframovým jádrem. V ústí hlavně dosahovala střela rychlosti 990 m/s a na 500 metrů probíjela pancíř o síle 120 mm. Z jednoho kilometru pronikala střela skloněným pancířem o síle 97 mm a z kilometru a půl pancířem silným 77 mm.

Zásoba munice pro kanon činila 38 kusů. Po 12 nábojích bylo uloženo podél každé z bočních stěn kabiny, zbytek pak zřejmě pod podlahou bojového prostoru. Se stanovištěm radisty zmizel z nového Marderu i trupový kulomet. Vozidlo tak zůstalo bez integrované protipěchotní zbraně. Posádka však měla na palubě kulomet MG 42, který se zavěšoval na hranu čelního pancíře. Mimo to měli vojáci pro blízkou obranu k dispozici ještě samopal MP 40 a své osobní pistole.

Posádku Marderu III Ausf. M tvořili čtyři muži. Řidič byl jediným z nich, který seděl v trupu, kompletně oddělen motorovým prostorem od zbytku kolegů. Zbývající tři muži měli svá stanoviště v zadní bojové kabině. Byli to velitel, střelec a nabíječ, který však zároveň obsluhoval také radiostanici. Střelec měl sedačku nalevo od kanonu, kde byl také umístěn zaměřovač a ovládací prvky zbraně. Čočka zaměřovače vykukovala z čelního pancíře skrz drobný výřez. Nabíječ měl sedátko napravo od kanonu. Na zadní stěně kabiny byly zavěšeny další dvě sedátka, která mohl dle libosti využívat velitel vozu. Pro bezpečné pozorování bojiště měli vojáci v bojovém prostoru hned čtyři periskopy, které se vysouvaly nad pancíř. Dva z nich mířily přímo vpřed, dva šikmo do stran.

Marder III Ausf. M pozdní verze se svařovaným trupem, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

První sériové Marder III verze M měly zadní blatníky pásů. Do těch byly vyřezané otvory, které sloužily jako nástupní schůdky pro posádku. Velmi brzy po zahájení výroby však došlo ke zrušení těchto blatníků (zřejmě z důvodu zjednodušení výroby) a pro usnadnění nástupu do kabiny byla na levou stranu zadního pancíře kabiny umístěna stupátka (foto ZDE). V průběhu výroby došlo ale i k dalším konstrukčním úpravám. Zřejmě již v červenci 1943 bylo přepracováno vedení výfukového potrubí. Trubice nyní vycházela z trupu na boku a dále dozadu vedle již vně pancíře (foto ZDE). Důvodem úpravy byla zřejmě skutečnost, že když bylo potrubí pod pancířem, vedlo přímo pod schránkami na náboje u pravé boční stěny kabiny. Díky tomu docházelo k nechtěnému a potenciálně nebezpečnému zahřívání nábojů od horkého potrubí. V prosinci 1943 došlo k významné inovaci v konstrukci trupu. Namísto dosavadního spojování pomocí nýtů a šroubů začalo být na trupu ve většině (či zcela) používáno elektrické svařování.

Svařovaná byla nově i zvýšená budka nad hlavou řidiče. Na rozdíl od původní odlévané a zaoblené, byla svařovaná budka hranatá. Stejně tak hranaté byly nyní i kryty sání vzduchu na bocích motorového prostoru. Současně došlo také k zesílení čelní desky trupu z 15 na 20 mm. Důvodem v tomto případě nebyla snaha o zvýšení pasivní ochrany vozu, ale o zvýšení tuhosti konstrukce. A konečně také boční desky trupu byly v přední části u hnacích kol protaženy vpřed a opatřeny vyvrtaným otvorem pro uchycení vlečných lan (srovnání si můžete prohlédnout ZDE).

Běžné bojové Marder III Ausf. M byly vybaveny radiostanicí typu Fu.Spr.Ger. „f“ (později snad mělo dojít k přechodu na stanici typu Fu5). Radiostanice byla zavěšena na pravé boční stěně kabiny a její obsluhu měl na starosti nabíječ. Jednoduchá prutová anténa byla upevněna na pravém bočním pancíři kabiny. Ausf. M byl první z rodiny stíhačů Marder III, na jehož základě prokazatelně vznikla upravená velitelská verze. Ta dostala označení Befehlsjäger 38 Ausf. M a na palubě nesla kromě klasické stanice Fu.Spr.Ger. „f“ ještě druhou výkonnější vysílačku typu Fu8. Druhá radiostanice byla instalována na pravém boku kabiny, kde nahradila původní sestavu schránek pro 12 dělostřeleckých nábojů. Velitelský Marder zůstal plně vyzbrojený a zcela bojeschopný, pouze došlo ke snížení zásoby munice na palubě z běžných 38 na 26 kusů. S druhou vysílačkou dostal vůz také druhou anténu a to typu Sternantenne d s hvězdicovým rozvětvením na konci.

kolona Marderů III Ausf. M pozdní verze v belgickém Eeklo, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Nové uspořádání vozu s motorem uprostřed a bojovou kabinou vzadu přineslo výrazně lepší rozložení hmotnosti. Dlouhá hlaveň kanonu navíc nyní již vůbec nepřesahovala půdorys vozidla, což řidiči výrazně usnadňovalo jízdu v terénu i v městské zástavbě. Umístění kanonu více vzadu však přineslo i jednu nečekanou komplikaci. Ústí hlavně se nacházelo dosti blízko řidičova nástupního průlezu. Pokud tedy řidič zapomenul nebo nestihl uzavřít svůj poklop dříve, než střelec vypálil, čekal jej dosti nepříjemný zážitek. Marder III Ausf. M dosahoval hmotnosti 10,15 tuny a byl tak nejlehčí ze všech tří generací tohoto stíhače. S délkou 5020 mm byl zároveň nejkratším (díky nulovému přesahu hlavně kanonu) a s výškou 2350 mm i nejnižším ze všech svých sourozenců (díky snížené podlaze i pancéřování bojové kabiny).

Prvních 20 kusů Marder III Ausf. M bylo dokončeno dle plánu v květnu 1943. Od té doby výroba vytrvale rostla, až v říjnu 1943 dosáhla vrcholného počtu 141 vozidel! Od té doby znovu poklesla primárně proto, že část kapacit pražské továrny se musela věnovat práci na nových bojových vozidlech (samohybném děle Grille, protiletadlovém tanku Flakpanzer 38(t) a dalších). Výroba poslední generace Marderu III skončila až v květnu 1944, po zkompletování 942 vozidel. Sečíst výrobní skóre všech tří generací stíhačů Marder III není bohužel snadné kvůli rozporům v literatuře a nejasnému počtu „nesériových“ přestaveb. Každopádně můžeme asi vcelku bezpečně říci, že Marderů III bylo dohromady postaveno minimálně 1736 kusů! Toto úctyhodné číslo jen podtrhuje význam, který pro německou válečnou mašinerii měla původně československá konstrukce tanku PzKpfw 38(t) a také celý pražský závod ČKD.

Jak již bylo řečeno i výše, Marder III byly organizovány do tzv. praporů stíhačů tanků (německy Panzerjäger Abteilung). Takovéto prapory existovaly jednak v rámci tankových (i pěchotních) divizí, ale také jako samostatné jednotky spadající přímo pod velení armády (Heeres Panzerjäger Abteilung). V rámci zjednodušení se v dalším popisu omezíme na divizní prapory. Německé tankové divize měly své integrální protitankové prapory již mnohem dříve, původně však nesly označení Panzerabwehr Abteilung a byly vyzbrojeny pouze vlečnými kanony (většinou ráže 37 mm). S příchodem nových stíhačů tanků Marder III (ale i Marder II) začaly být jednotlivé roty těchto praporů transformovány na roty samohybných stíhačů a to podle nově upraveného organizačního schématu číslo KStN 1148a vydaného v únoru 1942.

americký voják u roztrhaného vraku Marderu III Ausf. M, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Podle tohoto schématu měla mít rota stíhačů tanků tři čety po třech Marderech. Kompletní rota tedy čítala 9 stíhačů. Prapor, který sestával ze tří rot, měl tedy celkem 27 stíhačů. Z počátku však byly novými stíhači vyzbrojovány pouze některé roty, nikoliv celé prapory. V prosinci 1942 bylo organizační schéma KStN 1148a upraveno. Nově platilo, že samohybná protitanková rota divizního praporu má mít 3 bojové čety po třech Marderech plus jeden velitelský Marder na štábu roty. Celkem tedy 10 Marderů na rotu a 30 Marderů v kompletním praporu. Další aktualizace organizačního předpisu přišla v červnu 1943. Nyní měla mít rota tři čety po čtyřech stíhačích plus dva další stíhače na velitelství roty. Kompletní rota tedy čítala 14 Marderů. To znamená, že tři roty v praporu dávaly dohromady 42 stíhačů. K tomu ale musíme připočíst ještě další 3 velitelské stíhače, přidělené nově štábu praporu. Celkem tedy měl Panzerjäger Abteilung k dispozici 45 stíhačů tanků Marder. Šlo přitom většinou o mix jednotlivých verzí Marderu III, ale i Marderů II. Pro úplnost doplňme, že prapor stíhačů tanků měl celkem 650 mužů a vedle samotných stíhačů tanků do něj patřilo také 22 průzkumných motocyklů, 45 osobních automobilů, 85 nákladních automobilů, 13 polopásových tahačů a 1 obrněný transportér Sd.Kfz. 251.

Jak již bylo také zmíněno, vedly německé jednotky záznamy o počtech stíhačů Marder III s kanonem Pak 40/3 bez rozlišení verzí Ausf. H a Ausf. M. K dispozici jsou tedy pouze souhrnná čísla za obě verze a ta říkají, že počet provozuschopných Marder III s kanonem ráže 75 mm k 31. prosinci 1943 činil 352 kusů.

Závěrem zmíníme několik specialit. Poměrně známým faktem je, že byl postaven prototyp stíhače Marder III Ausf. M, upravený pro pohon na dřevoplyn. Důvodem bylo samozřejmě šetření stále vzácnějším benzínem. S pohonem na dřevoplyn vozidlo samozřejmě nedosahovalo takových výkonů jako s benzínem, mělo se však jednat pouze o výcvikový stroj a pro tento účel snížení výkonu nijak zásadně nevadilo. Prototyp byl postaven zřejmě na podzim roku 1943. V levé části byla nad motorovým prostorem uložena dvojice tlakových lahví, naplněných stlačeným dřevoplynem. Motor pravděpodobně také dostal nový karburátor. Více, než jeden prototyp, který je zachycen na továrních snímcích, však pravděpodobně nevznikl. Mnohem méně známým faktem je, že podobně upraven byl také minimálně jeden exemplář Marderu III verze Ausf. H. Potvrzuje to dochovaná fotografie stroje, u kterého je dvojice tlakových lahví uložena nad motorovou kapotou v zadní části trupu. Zcela jistě šlo i v tomto případě o výcvikový stroj a pravděpodobně vzniklo i toto vozidlo jen v jediném exempláři.

zničený vrak stíhače Marder III Ausf. M, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Na bázi Marderu III verze M vznikl také prototyp obrněného transportéru, který mohl přepravovat jak pěchotu, tak munici pro jiné bojové stroje. Navržený obrněnec byl veden pod názvem Mannschafttransportwagen und Minitiontransporter auf Fahrgestell 38(t) Motor Mitte. Vozidlo nemělo kanon a jeho místo v čelním pancíři bylo zaslepeno ocelovou deskou. Na bocích a vzadu bylo pancéřování kabiny zvýšeno a prodlouženo, aby uvnitř vzniklo více prostoru pro přepravované. Kolem dokola kabiny byly instalovány lavice, na které se vešlo asi osm vojáků. V zadním pancíři byly dvoukřídlé nástupní dveře a pod nimi zavěšený pomocný stupínek. Také tentokrát zůstalo nakonec pouze u prototypu.

TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

- 123 autentických fotografií v GALERII

- některé charakteristiky kanonu v sekci VLASTNOSTI KANONŮ

KANON 7,62cm Pak 36(r)

VZNIK STÍHAČE

Sd.Kfz. 139

Sd.Kfz. 138 Ausf. H

Sd.Kfz. 138 Ausf. M

ORGANIZACE

SPECIÁLNÍ PŘESTAVBY

TECHNICKÁ DATA

GALERIE

 

 

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje