hlaveň tanku Tiger s "ostrou" výzdobou

Rozdělení bojové techniky na tři základní druhy, tedy tanky, stíhače tanků a samohybná děla, vycházelo z trojího rozdělení samotných dělostřeleckých zbraní. Tankové kanony byly univerzální zbraní pro ničení obrněných vozidel, pěchoty i menších opevnění. Velkorážová polní děla a houfnice byly naproti tomu určeny primárně k likvidaci houfů nepřátelské pěchoty, boření budov, bunkrů a zátarasů. Posledním druhem byly kanony protitankové, uzpůsobené předně k boji s protivníkovými obrněnci.

Toto rozdělení kanonů se konstituovalo, v Německu i ve světě obecně, v podstatě během meziválečného období. Rozdělení samotné bojové techniky do třech zmíněných kategorií si však na své uplatnění v Německé armádě muselo počkat o něco déle. Nebylo totiž v podstatě nutné. V okamžiku vypuknutí druhé světové války měli Němci kromě tanků pouze jediný plně pásový stroj jiného druhu, a to samohybné dělo Sturmgeschütz III.

Příčinou této zdánlivé druhové chudoby německé techniky byl fakt, že dva klíčové tanky Wehrmachtu v té době ostatní druhy techniky vlastně suplovaly. Tank PzKpfw III totiž nesl protitankový kanon a těžší PzKpfw IV byl vyzbrojen protipěchotním dělem. První stroj tedy v podstatě hrál roli stíhače tanků a druhý roli samohybného děla. Oba stroje se potom měly na bojišti navzájem doplňovat a podporovat. Podpora tanků, coby hlavní bojové zbraně, byla později i rolí již rozlišovaných samohybných děl a stíhačů tanků.

protiletadlový Flak ráže 88 s úctyhodným počtem vítězných kruhů

Různé druhy kanonů se lišily svojí konstrukcí i používanou municí. Pro protitankové kanony byla typická dlouhá hlaveň relativně malé ráže, která umožňovala dosažení vysoké úsťové rychlosti. V průběhu vývoje však velikost ráže rostla a koncem války se tak vyráběly i protitankové kanony ráže 128 mm. Tankové kanony v průběhu válečných let získaly podobu velmi blízkou kanonům protitankovým neboť ničení nepřátelské obrněné techniky se od vypuknutí války na východě stalo jejich hlavní funkcí. Pro polní houfnice byla potom od počátku typická velká ráže a velký dostřel.

Různá byla i konstrukce a vlastnosti samotných střel. Protipancéřový granát, jehož primární funkcí bylo probíjení pancíře, obsahoval jádro z tvrdého materiálu a musel dosahovat co nejvyšší rychlosti. Protipěchotní granát naproti tomu nesl velkou výbušnou nálož a byl uzpůsoben k vytvoření co nejvíce smrtících střepin při výbuchu. Tanky vozily na palubě, vzhledem ke svému víceméně univerzálnímu bojovému určení, dostatečnou zásobu munice obou druhů. Menší zásobu druhého typu munice však většinou vozily i stroje jednostranného bojového určení. Stíhače tanků měly tedy na palubě pro případ nutnosti kromě průbojných střel i několik protipěchotních trhavých granátů. Totéž, ale obráceně, platilo i pro samohybná děla.

Různé druhy kanonů byly také různým způsobem značeny. Celý oficiální kód označující konkrétní dělostřeleckou zbraň měl však přibližně shodnou strukturu. Jako první byla uvedena ráže kanonu, poté písmenná zkratka určující druh kanonu, dále dvojčíslí značící rok zavedení zbraně do výzbroje armády a konečně délka hlavně. Délka hlavně však nebyla uváděna vždy. Většinou se vypouštěla například u označení polních houfnic použitých pro různá samohybná děla.

interiér věže tanku Tiger s komorou jeho 88-ti milimetrového kanonu

Jak bylo řečeno, první údajem v názvu kanonu byla jeho ráže. U dělostřeleckých zbraní obecně vyjadřovali Němci jejich ráži v centimetrech takže se setkáváme s kanony ráže 7,5 cm, 8,8 cm apod. Termín "ráže" zde vyjadřuje průměr vývrtu hlavně.

Dále následoval písmenný kód druhu kanonu. Tankové kanony nesly zkratku KwK což znamenalo Kampfwagenkanone. Protitankové kanony měly kód PaK což byla zkratka pro Panzerabwehrkanone. U polních děl se používaly kódy FH či lFH, které skrývaly slova Feldhaubitze resp. leichte Feldhaubitze. Mimo to se můžeme setkat ještě s kódy K pro Kanone, StuK pro Sturmkanone, StuH pro Sturmhaubitze nebo sIG pro schwere Infanterie Geschütz. Protiletadlové kanony potom měly zkratku FlaK neboli Flugzeugabwehrkanone.

Rok zavedení do výzbroje byl uveden dvojčíslem. Číslo 40 tedy znamenalo rok 1940. Někdy však bylo dvojčíslí letopočtu rozšířeno o další číslo uvedené za pomlčkou nebo lomítkem. To znamenalo, že se jedná o určitou modifikovanou verzi původního kanonu.

V označení německých kanonů bylo rovněž zahrnuto vyjádření délky hlavně a to měřeno od ústí po patu hlavně bez nábojové komory i bez případné úsťové brzdy. Délka hlavně ovšem nebyla vyjadřována v absolutních jednotkách, ale v násobcích nominální hodnoty ráže zbraně. Tak například kanon s označením délky hlavně L/56 měl hlaveň dlouhou 56 násobků průměru jejího vývrtu.

útočné dělo Stug III během demontáže kanonu

Označení kanonu mohlo tedy vypadat například takto: 8,8cm KwK 36 L/56. Jak je vidět šlo o tankový kanon ráže 8,8 cm, který byl původně zaveden do výzbroje roku 1936 a délka jeho hlavně činila 56 ráží, tedy 56-krát 8,8 cm což znamenalo 4,93 m.

Označení ukořistěných dělostřeleckých zbraní, které Němci zařadili do své výzbroje bylo ještě rozšířeno o v závorkách uváděné písmeno, které značilo zemi původu kanonu. Například kořistní sovětský protitankový kanon ráže 76,2 mm tak byl značen 7,62cm PaK (r), kde r znamenalo ruschisch, tedy ruský.

Co ještě se můžete o německých dělostřeleckých zbraních dozvědět:

- parametry některých dělostřeleckých zbraní v sekci VLASTNOSTI KANONŮ

- používané druhy dělostřelecké munice v sekci DRUHY MUNICE

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje