plamenometný tank PzKpfw III (Fl) během zášlehu plamene, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Vznik obrněnce

Panzerkampfwagen III (Flamm) nebo méně formálně také Flammpanzer III byl nejpokročilejší a nejpočetnější německý plamenometný tank druhé světové války. Že byl založen na bojovém tanku Panzer III asi není třeba zdůrazňovat. Konkrétně byla pro výrobu Flammpanzerů použita stovka tanků Panzer III verze Ausf. M s podvozkovými čísly 77609 až 77708. Jejich přestavba probíhala od února do dubna 1943 ve firmě Wegmann v Kasselu. Nové plamenometné tanky dostaly výzbrojní kód Sd.Kfz. 141/3.

Popis konstrukce

Vozidlo mělo podvozek se šesti pojezdovými koly na každé straně. Kola měla průměr 520 mm, gumovou bandáž pro hladší jízdu a odpružení pomocí torzních tyčí. Úzkou mezerou mezi dvojicí disků každého pojezdového kola procházely vodící zuby pásů. Kvůli použití zmíněných torzních tyčí nemohly být závěsy kol na obou stranách podvozku umístěny přímo naproti sobě. Kola na pravém boku tak byla oproti těm nalevo posunuta o kus dopředu. První a poslední pojezdové kolo mělo ještě dodatečný tlumič pérování (protože tato kola byla při jízdě nejvíce namáhána). Pásovou soustavu dálo tvořilo přední ozubené hnací kolo, zadní napínací kolo a tři vratné kladky o průměru 310 mm, které podpíraly horní část 380 mm širokých pásů.

O pohon obrněnce se staral benzínový dvanáctiválec Maybach HL 120 TRM o objemu 11,9 litru a výkonu 300 koní. Motor byl uložen v zádi korby stejně jako palivová nádrž na 320 litrů benzínu, baterie a chladič se dvěma ventilátory. Pomocí hřídele byl pak motor propojen s převodovkou umístěnou naopak v přední části korby mezi stanovištěm řidiče a radisty. Převodovka byla manuální typu Zahnradfabrik SSG 77 se šesti stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním.

PzKpfw III (Fl) neboli Flammpanzer III během výcviku, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Pancéřové desky, tvořící nos korby, byly u běžného tanku Panzer III verze Ausf. M silné 50 mm. U Flammpanzeru však byly tyto stěny zesíleny pomocí dodatečných navařených desek o síle 30 mm. Dodatečný pancíř na horní desce nosu korby však pokrýval pouze prostor mezi průduchy chlazení řídících brzd (viz foto ZDE, Public domain). Důvod tohoto zesílení byl prostý. Plamenometný tank musí ke svému cíli mnohem blíže než standardní tank vyzbrojený kanonem. Proto je vystaven nepřátelské palbě z větší blízky a silnější pancíř se mu tedy velmi hodí.

Zbytek pancéřování Flammpanzeru již odpovídal standardnímu tanku Panzer III. To znamená, že čelní stěna kabiny řidiče a radisty měla tloušťku 50 mm, plus představný pancířem o síle 20 mm umístěný 100 mm před ní. Boky korby byly silné 30 mm a zadní stěna 50 mm. Čelní stěna bojové věže měla pancíř o síle 50 mm, ovšem opět doplněný ještě představnou deskou silnou 20 mm. Boční i zadní stěna věže pak měly sílu 30 mm. Panzerkampfwagen III (Flamm) vážil 23,8 tuny, což bylo o 1,3 tuny více než u běžného Panzer III verze Ausf. M. Jeho jízdní vlastnosti však nejspíš zůstaly velmi podobné jako u standardního tanku.

Plamenomet

Namísto kanonu ráže 50 mm byl v bojové věži instalován plamenomet dodávaný firmou Koebe. Po stranách kabiny pod věží byly dvě velké nádrže, do kterých se vešlo celkem 1020 litrů hořlaviny Flammöl, což byla směs benzínu a uhelného dehtu. Čerpadlo, které vhánělo hořlavinu do výmetné hlavně, poháněl malý dvoutaktní motor Auto Union ZW 1101 o výkonu 28 koní. Pohon plamenometu byl tedy zcela nezávislý na hlavním motoru tanku. Z literatury není zřejmé, zda měl pomocný motor svoji vlastní palivovou nádrž, nebo si bral benzín ze stejné nádrže jako hlavní motor.

Flammpanzer III ukořistěný Američany, na tomto snímku je krásně vidět dodatečný kus pancíře navařený na čelo korby, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Čerpadlo dokázalo hořlavou směs dostat do hlavně pod tlakem 15 až 17 atmosfér, což dávalo plamenometu „dostřel“ 50 až 60 metrů a průtok okolo 7,8 litru za sekundu. Plamenometný tank tak byl schopen provést až 130 jednosekundových zášlehů. K zapálení hořlavé směsi se používaly elektrické žhavící svíčky (Smitskerzen). Samotná šlehovka plamenometu byla poměrně úzká (její tryska měla průměr pouhých 14 mm). Záměrně však byla vsazena do trubice mnohem většího průměru, která měla imitovat dělostřeleckou hlaveň a tím Flammpanzer na první pohled maskovat jako standardní bojový tank. Otočná věž zajišťovala plamenometu možnost neomezeného otáčení do stran, zatímco čelní maska dovolovala vertikální náměr v rozsahu od -10° do +20°.

Posádka

Zatímco běžný tank Panzer III měl pětičlennou posádku, jeho plamenometnou variantu obsluhovali pouze tři muži (další dva vojáci nebyli na palubě třeba, a navíc museli uvolnit místo nádržím na hořlavinu). Samozřejmě zde byl řidič sedící vlevo vpředu, dále radista, který se zároveň staral o korbový kulomet a trojici uzavíral velitel, který však kromě velení zastával také roli plamenometčíka a střelce z věžového kulometu.

V klasickém tanku Panzer III ovládal otáčení bojové věže střelec z kanonu, v plamenometném tanku však musely být všechny ovládací prvky přesunuty dále dozadu k veliteli. Velitel tedy dostal nejen kličky pro otáčení věže a zvedání masky zbraní nahoru a dolů, ale také dva pedály, které sloužily jako spoušť. Levým pedálem se spouštěl plamenomet, pravým pedálem se střílelo z věžového kulometu. Z kulometu však musel velitel pálit uvážlivě, protože na něj ze své sedačky nedosáhl, takže jej nedokázal dostatečně rychle přebít. Na druhou stranu kulomet byl nabíjen pásem po 150 nábojích, takže přebíjet nebylo nutno zase tak často. Pro míření palby z obou zbraní používal velitel přední průzor ve své věžičce. Průzor byl zevnitř opatřen hledím a na hlavni plamenometu byla zase umístěna jednoduchá muška.

od května 1943 byla minimálně část Flammpanzerů III vybavena bočním představným pancířem zvaným Schürzen, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Od května 1943 začaly být běžné tanky Panzer III Ausf. M zpětně osazovány představným pancířem na bocích trupu a věže. Tomuto pancíři se přezdívalo Schürzen (zástěry) a sloužil jako dodatečná ochrana proti ruským protitankovým puškám (i když obecně převažuje teorie, že šlo o ochranu proti kumulativním střelám). Jak dokazují fotografie, tento představný pancíř si našel cestu i na boky korby některých plamenometných tanků Panzer III (Fl).

Výroba a organizace

Jak již bylo řečeno, Flammpanzerů III bylo postaveno celkem sto kusů. Prvních 65 převzali inspektoři zbrojního úřadu od firmy Wegmann v únoru 1943, dalších 34 následovalo březnu a poslední exemplář v dubnu. Základní organizační jednotkou Panzerkampfwagen III (Fl) se stala tanková plamenometná četa (Panzer-Flamm-Zug), jejíž strukturu určovalo nařízení K.St.N. 1190 vydané 25. ledna 1943. Takovéto čety, každá o sedmi plamenometných tancích, pak byly přidělovány ke štábu tankových pluků při běžných tankových divizích.

Sto vyrobených Flammpanzerů bylo k bojovým jednotkám rozděleno následujícím způsobem: 1. tanková divize 14 vozidel (tzn. dvě čety), 6. tanková divize 15 vozidel (tzn. více než dvě čety), 14. tanková divize 7 vozidel (tzn. jedna četa), 16. tanková divize 7 vozidel (tzn. jedna četa), 24. tanková divize 14 vozidel (tzn. dvě čety), 26. tanková divize 14 vozidel (tzn. dvě čety). Divize tankových granátníků Grossdeutschland dostala původně 28 vozidel (tzn. čtyři čety), ale 13 z nich posléze předala 11. tankové divizi. K uvedeným počtům je nutno přičíst ještě jedno vozidlo, které dostala škola tankové vojska ve Wünsdorfu.

PzKpfw III (Fl) během výcviku, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Bojové nasazení

S výše uvedenými jednotkami se pak plamenometné tanky podívaly jak na východní frontu, tak do Itálie. Představu o jejich bojovém nasazení si můžeme udělat díky několika podrobným hlášením, která se nám dochovala. Nejprve se podíváme za zprávu o nasazení vozidel 26. tankové divize ve střední Itálii v listopadu a prosinci roku 1943.

27. listopadu 1943 večer pronikli spojenci německou obrannou linií a obsadili vesnici Mozzagrogna. Vojáci 26. tankové divize ihned zorganizovali protiútok. Do akce šlo pět plamenometných tanků Panzer III (Fl), pět tanků Panzer IV, tři ex-italská útočná děla Semovente da 105/25 a tři ex-italská útočná děla Semovente da 75/18. Útok začal 28. listopadu v 5 hodin ráno. Cílem bylo vyhnat spojence, obsadit vesnici a obnovit původní obrannou linii dříve, než nastane rozednění a do akce se budou moci zapojit nepřátelská letadla.

Okolo šesté hodiny ranní vstoupili Němci do vesnice a po zhruba 90 minutách boje ji měli opět plně pod svou kontrolou. Boj v okolí vesnice však pokračoval dál. Jeden Flammpanzer III byl vyřazen nepřátelskou palbou a posádka jej následně musela sama vyhodit do povětří, aby nepadl do rukou nepříteli. Velitel jiného Flammpanzeru Feldwebel Hoffmann byl smrtelně zasažen do hlavy. Němci zajali jednoho britského důstojníka a 13 vojáků z indického kontingentu. Po skončení akce obsadila obrannou linii německá pěchota a veškerá obrněná technika se začala stahovat zpět. Bohužel se však stala cílem útoku nepřátelských letounů, během kterého byly všechny čtyři zbývající Panzer III (Fl) lehce poškozeny.

PzKpfw III (Fl) během výcviku, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

O necelé tři týdny později a zhruba 20 km severněji se plamenometné tanky z 26. tankové divize opět zapojily do akce. 16. prosince 1943 útočila pětice Flammpanzerů III společně s jedním bojovým tankem a jedním útočným dělem Semovente da 105/25 na spojenecké vojáky zakopané okolo silnice vedoucí z vesnice Orsogna k pobřežnímu městečku Ortona. Plamenometné tanky během akce provedly více než 150 žášlehů a podařilo se jim vyhnat a následně zlikvidovat značný počet nepřátelských pěšáků. Jednomu z Flammpanzerů se dokonce podařilo zapálit a tím vyřadit nepřátelský tank, který se maskoval ve stohu slámy. Německé ztráty čítaly dva zraněné, jednoho nezvěstného a dva Flammpanzery poškozené natolik, že je již nebylo možné opravit.

A jak se plamenometným Panzer III (Fl) dařilo na východní frontě? Vcelku pozitivní dojem udělaly během operace Zitadelle v červenci 1943. Na jižním křídle svého útoku jich němci nasadili dohromady 35, z toho 14 patřilo k divizi tankových granátníků Grossdeutschland. Vozidla se prý osvědčila při čištění opevnění ve vesnicích v ruské první obranné linii. Ačkoliv ani jeden z nich nebyl zcela zničen, 60% jich bylo vyřazeno z akce. Z východní fronty pochází také zpráva o nasazení Flammpanzerů ze 36. tankového pluku v lednu 1944. V tomto případě Němci nasadili plamenometné stroje v nevhodném terénu a proti příliš dobře vyzbrojenému nepříteli. Hned při prvním útoku se vozidla v otevřeném a přehledném terénu dostala pod palbu ruských protitankových pušek a kanonů dříve, než se dokázala k nepříteli přiblížit na potřebnou vzdálenost. Dva Flammpanzery byly zničeny, aniž by se podařilo dosáhnout cílů akce.

V průběhu roku 1943 bylo postupně ztraceno 60 ze celkových 100 vyrobených PzKpfw III (Fl). Minimálně čtyři plamenometné tanky, které se v roce 1944 vrátily z fronty do Německa ke generální opravě byly přestavěny na útočná děla Stug III. Dne 27. listopadu 1944 nařídil Hitler, že je nutno zajistit alespoň 20 až 30 plamenometných tanků pro chystanou, ale blíže neurčenou, speciální bojovou akci. Pro splnění tohoto rozkazu mělo být připraveno 15 Flammpanzerů III. Devět z nich měly být starší stroje, které by prošly generální opravou. Zbylých šest mělo vzniknout přestavbou servisních vozidel Bergepanzer III. Je tedy možné, že celkové výrobní skóre Flammpanzer III tímto narostlo na 106 exemplářů.

Takticko-technická data

OBSAH ČLÁNKU:

VZNIK OBRNĚNCE

POPIS KONSTRUKCE

PLAMENOMET

POSÁDKA

VÝROBA A ORGANIZACE

BOJOVÉ NASAZENÍ

TECHNICKÁ DATA