7,5 cm Pak 40 auf Zgkw S307 (f)

stíhač tanků na podvozku francouzského tahače

vrak zničeného 7,5 cm Pak 40 auf Zgkw S307 (f), neboli stíhače tanků na podvozku nákladního tahače SOMUA MCG, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Nákladní tahač SOMUA MCG

V době před druhou světovou válkou byla společnost SOMUA (Société d'outillage mécanique et d'usinage d'artillerie) jedním z významných dodavatelů francouzské armády. Vyráběla nákladní automobily, tanky a také polopásové tahače. A právě do posledně zmíněné kategorie patřil nákladní a dělostřelecký tahač s označením MCG. Pásová část jeho podvozku byla založena na patentované konstrukci inženýra Adolphe Kégresseho. Kégresse tento typ podvozku původně navrhl pro osobní automobily, a to během svého působení na dvoře ruského cara Mikuláše II. Francouzský konstruktér nahradil zadní kola některých panovníkových automobilů gumovými pásy, což zásadně zlepšilo jejich průchodnost nejen hlubokým sněhem, ale také např. měkkým bahnem.

Když se Kégresse v roce 1917 vrátil z Ruska zpět do rodné Francie, začal spolupracovat s firmou Citroën na jejím programu polopásových vozidel, určených jak pro komerční trh, tak pro armádu. Program slavil úspěch a licenci na výrobu polopásů Kégresseho konstrukce brzy zakoupilo několik dalších společností, včetně již zmiňované firmy SOMUA.

Polopásový tahač s označením SOMUA MCG přišel do výroby v roce 1932 a měl sloužit jednak pro přepravu pěchoty a nákladů, dále k tahání houfnic ráže 155 mm a rovněž jako servisní a vyprošťovací vozidlo. Stroj o hmotnosti 6,8 tuny byl poháněn benzínovým čtyřválcem o objemu 4,7 litru s maximálním výkonem 60 koní. Pásovou část podvozku tvořilo vpředu umístěné hnací kolo, velké zadní napínací kolo, čtyři malá kola pojezdová a jedna kladka, podpírající horní část pásu. Pás byl sice gumový, nicméně pro lepší trakci byl opatřen kovovými patkami. Vozidlo mohlo přímo na korbě přepravovat náklad vážící až 1500 kg a táhnout přívěs o hmotnosti až 3500 kg.

částečně dřevěná maketa, která sloužila k vyladění designu pancéřování celého vozidla, zdroj: Flickr.com, volné dílo, upraveno

Maximální rychlost při jízdě po silnici se pohybovala okolo 31 km/h. Polopás nebyl nijak pancéřovaný, kapota motoru, kabina řidiče i zadní ložná plocha (ve verzi, která měla ložnou plochu), to vše vypadalo stejně, jako u běžného civilního nákláďáku té doby. Počet vyrobených exemplářů je bohužel dosti nejasný. Podle některých autorů to bylo jen něco přes tři sta kusů, podle jiných to bylo necelých osm set kusů a někdy lze dokonce narazit na počet 1500 kusů, což však bude nejspíš přehnané.

Baukommando Becker

S kapitulací Francouzské armády v roce 1940 získal Wehrmacht celou řadu vozidel včetně většího množství polopásů SOMUA MCG. Němci tato vozidla zařadili do svých služeb pod označením Leichter Zugkraftwagen S307 (f) a využívali je v jejich původní roli, tedy jako nákladní a dělostřelecké tahače. Kromě toho se však pustili do několika přestaveb tohoto vozidla na nosiče zbraní. Za těmito konverzemi stála organizace známá jako Baukommando Becker (případně Baustab Becker).

Duchovním otcem a velitelem Baukommanda Becker byl kapitán dělostřelectva a vystudovaný strojní inženýr Alfred Becker. Od léta 1942 působil se svými muži ve Francii a jeho úkolem bylo vdechnout druhý život nejrůznějším ukořistěným vozidlům. Němci se tímto způsobem snažili získat rozumně použitelnou bojovou techniku s minimálními výrobními náklady, a hlavně bez nároků na kapacity již tak přetížených domácích zbrojovek. A tak přišla řada i na polopásový tahač SOMUA MCG. Tento stroj byl v dílnách Baukommanda využit jako základ pro konstrukci samohybného minometu Reihenwerfer a stíhače tanků s kanonem Pak 40 ráže 75 mm. Nás bude v tomto článku zajímat ta druhá z uvedených přestaveb.

možná jeden z prvních dokončených 7,5 cm Pak 40 auf Zgkw S307 (f), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Polopásový stíhač tanků

Rovnou je třeba říci, že o tomto stroji není k dispozici zrovna přehršel informací. Nejednoznačné je už samotné jeho oficiální označení. V literatuře lze narazit na mnoho různých variant, ale my se tím nebudeme trápit a přidržíme se krátkého a poměrně jasného 7,5 cm Pak 40 auf Zgkw S307 (f). Velmi nejistý je také celkových počet vyrobených exemplářů. Německý filmový dokument ze 7. září 1943, který shrnuje dosavadní činnost Baukommanda Becker, uvádí, že bylo postaveno 16 exemplářů polopásového stíhače tanků na podvozku SOMUA. Jiné prameny však tvrdí, že těchto vozidel bylo celkem postaveno 72 a k tomu dalších 48 jako neozbrojená muniční vozidla.

Z výše uvedeného německého filmového dokumentu lze dovozovat, že úprava vozidel probíhala v továrně automobilky Matford v Poissy západně od Paříže. Jak dokazují i dochované fotografie, design vozidla byl nejprve vyladěn s pomocí dřevěné atrapy a pak se dělníci pustili do „sériové“ výroby. Motorový prostor dostal novou kapotu s ventilačními průduchy a servisními přístupy. Za motorem byla kabina řidiče a velitele. Ačkoliv se ve Francii jezdilo vpravo a běžné automobily tedy měly volant na levé straně, mnohá těžká vojenská vozidla byla dodávána s řidičským stanovištěm na opačné straně (tedy vpravo). Důvod byl prostý: řidič takového vozidla mohl při jízdě lépe kontrolovat krajnici a vyhnout se tak sklouznutí nebo převrácení do příkopu.

Toto rozvržení platilo i pro tahač SOMUA MCG a tím pádem i pro popisovaný stíhač tanků na jeho podvozku. Řidič tedy seděl v kabině napravo a velitel nalevo. Velitel přitom zároveň plnil funkci radisty. Tomu koneckonců odpovídalo i umístění antény na levém boku kabiny. Kabina řidiče a velitele měla otevřený strop, a právě tudy také oba muži nastupovali a vystupovali. V bočních stěnách žádné nástupní dveře nebyly. Moc pohodlné to asi nebylo, obzvlášť když si představíte, že jste zraněný a snažíte se rychle opustit hořící vozidlo. V zadní části vozu pak byl bojový prostor, chráněny zepředu a částečně také z boků lehkým pancířem. Zde měli své stanoviště další dva vojáci, a sice střelec a nabíječ. Podle některých pramenů byla posádka pětičlenná, to však nejspíš nebude pravda.

7,5 cm Pak 40 auf Zgkw S307 (f) během přesunu k frontě, kvůli obrovské vzdušné převaze Spojenců museli vojáci vozidlo důkladně maskovat větvovím, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Na fotografiích lze zachytit určité drobné konstrukční rozdíly. Například žaluzie chránící průduch v čelní stěně vozidla jsou u většiny vozidel horizontální, ale existovaly očividně i exempláře s vertikálně umístěnými žaluziemi. Oka pro upevnění tažných lan na přídi měla u většiny strojů provedení připomínající beraní rohy, ale minimálně na jednom snímku je zachyceno vozidlo, které má oka úplně jiného druhu. U některých strojů byly instalovány jednoduché kulaté světlomety, zatímco u jiných byly použity původní francouzské světlomety s protaženým pancéřovým krytem (tzv. phare blindé).

Kanon 7,5 cm Pak 40

Hlavní výzbroj vozidla tvořil již zmiňovaný kanon Pak 40 ráže 75 mm. Šlo o velmi výkonnou protitankovou zbraň s hlavní o délce 46 násobků ráže od firmy Rheinmetall. Zbraň měla samočinné vyhazování prázdných nábojnic a vývrt hlavně s proměnlivým stoupáním. To znamená, že rotace střely při průchodu hlavní se zvyšovala postupně a projektil i hlaveň byly díky tomu méně namáhány.

Pro kanon existovalo více druhů munice, my se však podíváme na dva hlavní typy protitankových střel, a sice průbojný granát Panzergrante 39 a jádrovou střelu Panzergranate 40. Pokud jde o jejich výkon, lze v literatuře narazit na mnoho rozdílných informací, my se nicméně budeme držet publikace German Artillery of World War Two od Iana W. Hogga. Projektil typu Panzergranate 39 o hmotnosti 6,8 kg opouštěl hlaveň kanonu rychlostí okolo 792 m/s. Na vzdálenost 500 metrů dokázal tento granát probít skloněný homogenní pancíř o síle 104 mm a při palbě na jeden kilometr zdolal pancíř silný 89 mm. Střela Panzergranate 40 s wolframovým jádrem a hmotností 3,18 kg dosahovala v ústí hlavně rychlosti 990 m/s a probíjela 115 mm skloněného pancíře na vzdálenost 500 metrů a 96 mm pancíře na vzdálenost 1000 metrů.

tento 7,5 cm Pak 40 auf Zgkw S307 (f) má na čelní masce vertikální ochranné žaluzie a původní francouzské světlomety, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Kanon Pak 40 se zaměřoval pomocí zaměřovače ZF 3x8 s trojnásobným přiblížením a osmistupňovým zorným polem. Pro zaměřovač byl v čelním pancíři nalevo od kanonu vyřezán malý uzavíratelný otvor. Munice pro kanon byla uložena ve velké schránce uprostřed bojového prostoru. Čelní pancíř bojového prostoru byl spojen s kanonem a pohyboval se do stran spolu s ním. Doplňkovou výzbroj představoval kulomet MG 34 nebo MG 42, který bylo možno zavěsit do úchytu na pancíři v pravém předním rohu kabiny. Mimo to měli vojáci na palubě ještě samopal MP 40 a pušku K98k.

Organizace a nasazení

Vyrobené stíhače tanků na podvozku SOMUA MCG byly (podobně jako ostatní technika vyrobená Baukommandem Becker) nejspíš zařazovány do tzv. verstärkte Schnelle Brigade West, tedy zesílené rychlé brigády „Západ“. Tato jednotka vznikla jako součást německých příprav na spojenecké vylodění ve Francii. Mělo jít o kompletně motorizovaný útvar schopný rychlých přesunů do místa nečekaného ohrožení. V červenci 1943 vydalo vrchní velení neměckého pozemního vojska rozkaz, podle kterého měla být verstärkte Schnelle Brigade West reorganizována, rozšířena a posloužit jako základní kámen pro opětovné zformování 21. Panzer Division (původní 21. Panzer Division byla v květnu 1943 zničena v severní Africe).

A právě v rámci 21. tankové divize se popsaná vozidla dočkala skutečného bojového nasazení. Některé zdroje uvádějí konkrétní příklady bojových akcí proti spojencům, např. u vesnic Bénouville, Colombelles či Lassy (vše v okolí Caen). Bližší informace nejsou k dispozici, ale je pravděpodobné, že poslední stíhače na podvozku SOMUA MCG byly ztraceny nejpozději během září 1944.

pohled do útrob 7,5 cm Pak 40 auf Zgkw S307 (f), všimněte si uložení nábojů pro kanon a úchytu pro kulomet na pravém bočním pancíři, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Muniční verze

Kolik nábojů pro kanon Pak 40 se vešlo na palubu polopásu není známo, je však jasné, že jich nebylo mnoho. Z toho důvodu postavilo Baukommando Becker na stejném podvozku ještě doprovodná vozidla pro přepravu munice. Tyto neozbrojené stroje (tedy pokud nepočítáme ruční zbraně posádky) dostaly také pancéřování, ve srovnání s výše popsanými bojovými vozidly však bylo celkově nižší.

 

Přebírání textů ze stránek Panzernet bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno.

 

Přebírání textů ze stránek Panzernet bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno.
TOPlist