|
SdKfz 232 na podvozku Büssing-NAG, zdroj: warwheels.net se souhlasem provozovatele, upraveno Poznámka na úvod... index SdKfz 232 (SdKfz = SonderKraftwagen = vozidlo pro zvláštní účel) byl používán pro dva zcela odlišné typy těžkých obrněných radiovozů. V tomto článku je popsán starší z nich označovaný přídomkem "6 Rad". Pozdější osmikolová verze, SdKfz 232 (8 Rad), je popsána samostatně. Již během vývoje šestikolového obrněného automobilu SdKfz 231 začali konstruktéři paralelně pracovat také na jeho radioverzi. Zřejmě již v roce 1932 vznikl na podvozku Büssing-NAG G31 první prototyp takového radiovozu. Vůz měl ještě nefinální ověřovací verzi trupu a věž kruhového půdorysu se stěnami kolmými k rovině země. Nesl zatím pouze jediný kulomet MG 13 ráže 7,92 mm. Nad trupem byla na šesti nosnících upevněna rámová anténa, tehdy ještě velmi jednoduchého provedení bez vnitřního mřížování. Vývoj pokračoval spolu s vývojem samotného SdKfz 231 až oba stroje dozrály do své finální podoby. Radiovozy, které dostaly označení SdKfz 232, byly stavěny na základě všech tří výrobních variant obrněného automobilu SdKfz 231. Vznikaly tedy na podvozku Daimler-Benz G3a (p), Büssing-NAG G31 (p) i Magirus M206 (p). Všechny tři podvozky byly třínápravové, typu 6x4 s motorem vpředu. Přední náprava byla řiditelná, osazená jednoduchými koly, zadní dvě nápravy byly poháněné a měly kola zdvojená. Podle použitého podvozku se vozy lišily v různých detailech.
zajímavá verze SdKfz 232, prototypový trup, osazený ovšem již sériovou věží, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Automobily postavené na šasi Daimler-Benz G3a (p) poháněl šestiválcový motor Daimler-Benz M09 s obsahem válců 3668 cm3 a maximálním výkonem 68 koní při 2900 otáčkách za minutu (podle některých zdrojů to bylo 65 koní). Zásoba benzínu činila 105 litrů. Pokud jde o počet rychlostních stupňů lze narazit na různé údaje. Nejčastěji bývají uváděny čtyři stupně pro jízdu vpřed a jeden pro couvání. Vozidla s podvozkem Büssing-NAG G31 (p) měla čtyřválcový motor Büssing-NAG G o obsahu 3,92 litru, který dával maximální výkon 65 koní (podle některých pramenů to bylo pouze 60 koní). Převodovka umožňovala řazení 3 stupňů pro jízdu vpřed a jednoho reverzního. Vůz však měl ještě redukční převodovku, která umožňovala přepínání mezi běžným a terénním režimem převodů. Prakticky tedy měl vůz 6 rychlostních stupňů pro jízdu vpřed a 2 pro couvání. Radiovozy založené na podvozku Magirus M206 (p) byla poháněna šestiválcem Magirus S88 o obsahu 4562 ccm, který dával nejvyšší výkon 70 koní při 2200 otáčkách za minutu. Pokud jde o počet rychlostních stupňů, lze narazit na minimálně tři různé informace. Podle některých zdrojů umožňovala převodovka řazení 4 stupňů pro jízdu vpřed a jednoho reverzního. Další verze historie přidává ještě dvoustupňovou redukční převodovku, která výše uvedený počet rychlostí zdvojnásobila. Poslední varianta pak říká, že vůz měl 4 rychlostní stupně pro jízdu oběma směry a mohl tedy jet stejně rychle dopředu i dozadu. Jako nejpravděpodobnější verze se jeví ta druhá, podle které měl vůz 4 + 1 běžných rychlostních stupňů a redukční převodovku, která přidávala jednou tolik rychlostí v terénním režimu.
SdKfz 232 na podvozku Daimler-Benz, vůz má pozdější verzi masky zbraní s kulometem vlevo, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Trup, věž i výzbroj, to vše bylo převzato z běžného obrněného automobilu SdKfz 231. Nebýt velké rámové antény, byly SdKfz 232 a 231 zvnějšku shodné. Pancéřový trup tvořila horní a dolní polovina s opačně skloněnými stěnami. Ode dna vzhůru se tedy trup rozšiřoval, pak následovalo zalomení bočních stěn a dále směrem ke stropu se trup zase zužoval. Díky tomuto zkosení nebyla na jeho bocích plocha, na kterou by mohla nepřátelská střela dopadnout kolmo, ale vždy jen pod nějakým úhlem. Toto řešení zvyšovalo odolnost stěn proti zásahu a suplovalo tak nutně omezenou absolutní tloušťku pancíře. Síla pancéřových plechů, ze kterých byla konstrukce svařena, činila 14,5 mm na čele a 8 mm na bočních stěnách. Strop a podlaha vozu byly silné 5 mm. Trup byl výrazně protažen dopředu, kde byl motorový prostor. V zadní polovině trupu pak byla kabina posádka a nad ní plně otočná bojová věž. Maska motorového prostoru byla skloněná a prakticky celou její plochu zabíral otvor pro přívod vzduchu k pohonné jednotce, který byl kryt horizontálními ocelovými mřížemi. Na bocích motorové kapoty byly připevněny reflektory a za nimi se nacházely servisní otvory pro přístup k pohonné jednotce. Posádka mohla pro nástup a výstup použít hned několik průlezů. V dolní části obou bočních stěn, v prostoru za blatníky předních kol, byly kosodélníkové průlezy uzavírané dvoudílnými kryty.
SdKfz 232 na podvozku Magirus, všimněte si dlouhých předních blatníků, zdroj: warwheels.net se souhlasem provozovatele, upraveno Další velký průlez byl v zadní stěně trupu. Ten měl dvojdílná dvířka, jejichž křídla se otevírala do stran. U většiny vozů bylo přes zadní stěnu trupu zavěšeno rezervní kolo, takže před otevřením průlezu musel být držák s kolem sklopen dolů. Z toho důvodu sloužil zadní průlez pouze jako nouzový. Poslední průlez se nacházel ve stropu kabiny před věží vpravo (napravo od kupole nad řidičovou hlavou) a využíval jej zřejmě hlavně řidič. Nad oběma řidičskými stanovišti, tedy v levé části stropu kabiny před věží a uprostřed stropu kabiny za věží, byly kruhové otvory s vypouklými poklopy. V bezpečné oblasti mohl řidič poklop otevřít, vysunout hlavu skrz stropní otvor a získat tak přímý výhled z vozu (za cenu vystavení se vnějšímu nebezpečí). Z bezpečí pancéřované kabiny vyhlížel přední řidič skrz průzory v levé části čelní stěny a v levé boční stěně vedle svého stanoviště. Průzory byly opatřeny odklopnými kryty, ve kterých byly ještě úzké pozorovací štěrbiny. Zadnímu řidiči byly k dispozici hned tři podobné průzory - jeden v zadní stěně a po jednom na každém boku jeho stanoviště. Podtrženo a sečteno každý z řidičů mohl vyhlížet z vozidla buď celou hlavou vysunutou ze stropu nebo otevřenými obdélníkovými průzory ve stěnách nebo konečně pouze štěrbinami v krytech průzorů. Nad všemi pozorovacími otvory byly navařeny drobné výstupky, jejichž posláním bylo zabránit stékání dešťové vody do průzorů. Jak je vidět z některých fotografií tak na pravé polovině čelní stěny a na pravé boční stěně byly u některých vozů namalovány falešné průzory. Jediným účelem, který mne napadá je zmatení nepřítele.
SdKfz 232 na podvozku Büssing-NAG, zdroj: warwheels.net se souhlasem provozovatele, upraveno Obě řidičská stanoviště byla zcela plnohodnotná, vybavená volantem, pedály i řadící pákou (jen to zadní zřejmě nemělo palubní desku). Zadní ovládací post byl přidán kvůli usnadnění couvání. Z předního postu byl totiž výhled za vozidlo téměř nemožný, a protože se počítalo s bojovým nasazením stroje v městské zástavbě, v omezeném prostoru úzkých ulic, bylo snadné couvání velmi důležité. Posádku vozu tvořili čtyři muži. Pokud však jde o jejich role, není v pramenech zcela jasno. Stejně jako u samotného SdKfz 231 není zřejmé, zda měl vůz dva stálé řidiče nebo jen jednoho, který se mezi oběma místy přesunoval dle potřeby. Pravděpodobně však na palubě byli dva řidiči, velitel a střelec. Velitel nebo střelec pak zřejmě zároveň fungoval také jako nabíječ. Kdo zastával roli radisty není rovněž jasné. Největší smysl by dávalo svěřit tuto činnost zadnímu řidiči, který měl po většinu času ze všech mužů na palubě nejméně práce (řídil jen při couvání vozu). Ale zpět ke konstrukci obrněnce. V nejširší části trupu byly na každém boku dva světlomety, jeden mířil směrem dopředu a druhý dozadu. Zajímavostí byl další výklopný světlomet, který se nalézal v obou bočních stěnách nad blatníky zadních kol. Za běžných okolností byl světlomet zaklopen do pancíře a jeho kryt byl téměř neznatelný. Účelem reflektoru bylo poskytnout více světla pro noční míření (z toho důvodu jsem asi nenarazil na jedinou fotografii, na které by byl vyklopený).
SdKfz 232 na podvozku Büssing-NAG, vůz má pozdější verzi masky zbraní s kulometem vlevo, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Na střeše kabiny byla umístěna plně otočná bojová věž s půdorysem podkovy. Její boční a zadní stěny byly zešikmené, takže se věž směrem ke střeše zužovala. Strop věže byl v přední části zešikmený, vzadu pak vodorovný. V rovné části stropu byl nástupní a výstupní průlez s dvoudílným poklopem. Jeho díly se otevíraly směrem do stran. Další velký průlez byl v zadní obloukové stěně věže. I tento měl dvoukřídlý kryt. V bočních stěnách byly kruhové otvory opatřené krytem s pozorovací štěrbinou. Uzavřené mohly tyto otvory díky štěrbinám sloužit jako průzory. Otevřené pak mohly být využity také pro vedení palby z ručních zbraní posádky. Čelní stěna věže byla kolmá a byla v ní umístěna výzbroj vozu. Tu tvořil rychlopalný kanon KwK 30 L/55 ráže 20 mm a kulomet MG 13 ráže 7,92 mm (později MG 34). Pro kanon se nakládalo 200 kusů střeliva, pro kulomet potom 1300 kusů (bývá uváděno i 1500). U prvních sériových vozidel byla pohyblivá maska zbraní v rámci čelní stěny věže umístěna v její pravé části a zabírala cca 2/3 čelní stěny. Pravá třetina byla pevná a byl v ní vyřezán malý uzavíratelný pozorovací otvor. V rámci masky zbraní byl kanon umístěn nalevo a kulomet napravo. Mezi jejich hlavněmi byly ještě další otvory včetně toho pro zaměřovač kanon TZF (Tumrzielfernrohr). Stranový odměr zbraní zajišťovala otočná věž a byl tedy plných 360 stupňů. Vertikální náměr byl dán maskou zbraní a pohyboval se od -2 do +12 stupňů. U pozdějších sériových vozů se způsob instalace zbraní změnil. Pohyblivá maska byla zvětšena tak že zabírala téměř celou šířku čelní stěny. Kanon byl umístěn zhruba uprostřed a kulomet napravo od něj. Neméně důležitou "zbraní" vozu byla jeho radiovýbava. Jaký typ radiostanice (nebo radiostanic) byl vlastně použit, však není z pramenů zcela jasné. Nejčastěji bývá uváděn aparát Fu Spr.Ger. "a". To by však samo o sobě bylo pro radiovůz dost málo, neboť šlo o stanici krátkého dosahu. Pravděpodobně tedy byla doplněna ještě výkonnější stanicí středního dosahu, zřejmě typu Fu 11 SE 100. K radioaparatuře příslušela velká rámová anténa, která se táhla přes více než polovinu půdorysu stroje. Na zádi byla anténa uchycena dvěma pevnými nosníky ke korbě motorového prostoru. Další dva nosníky byly na věži. Tyto byly s anténou spojeny otočným kloubem, díky čemuž nebylo nijak omezeno otáčení věže.
SdKfz 232 na podvozku Magirus, všimněte si dlouhých předních blatníků, zdroj: warwheels.net se souhlasem provozovatele, upraveno Narozdíl od prvních prototypů byly u sériových obrněnců použity hranaté blatníky. Kola byla opatřena pancéřovými chrániči středů, které byly různého tvaru. Sériová výroba SdKfz 232 byla zahájena zřejmě současně s výrobou SdKfz 231, tedy v roce 1933. Výroba probíhala přímo v továrnách Daimler-Benz a Büssing-NAG kam byly pancéřové trupy a zřejmě i věže dodávány již zmíněnou firmou Deutschen Werke. Výzbroj pak dodávala firma Rheinmetall. Původní oficiální název nového radiovozu zněl gepanzerter Kraftwagen (Fu) Kfz 67 a. Mnohem známější se však stroj stal pod pozdějším označením schwere Panzerspähwagen (Fu) (SdKfz 232). Ještě později byl do jeho názvu přidán doplněk "6 Rad" odlišující jej od novější osmikolové verze (i když důsledně vzato vůz neměl 6 nýbrž 10 kol protože kola zadních náprav byla zdvojená). Pokud jde o základní charakteristiky jako je hmotnost či rychlost, byly pravděpodobně velmi podobné jako parametry klasického SdKfz 231 bez radiovýbavy. Stroj firmy Daimler-Benz vážil 5,7 tuny a dokázal vyvinout maximální rychlost 70 km/h (bývá uváděno i 65 km/h). Ve variantě Büssing-NAG vážil obrněnec 5,35 tuny a jeho nejvyšší rychlost na silnici činila rovněž 70 km/h (bývá uváděno i 65 km/h). Hmotnost varianty Magirus byla plných 6 tun a dokázal jet rychlostí až 62 km/h (i tentokrát bývá uváděno také 65 km/h). Co se však rozhodně změnilo, byla výška vozidla, která u SdKfz 232 díky anténě vzrostla až 2,87 metru (oproti 2,25 metru u SdKfz 231).
bližší pohled na SdKfz 232, všimněte si namalovaných falešných průzorů na čelní a boční stěně kabiny, za povšimnutí stojí také kloub na nosníku antény nad hlavami vojáků, který umožňoval otáčení věže, zdroj: Bundesarchiv_Bild_102-04757A, Wikimedia, Creative commons, upraveno Instalace radioaparatury do klasického obrněného vozu sice splnila účel, zároveň však toto řešení přineslo určité problémy. Montáž radiostanic totiž podstatně zmenšila vnitřní prostor posádky a přinesla jejím členům značné nepohodlí při plnění bojových úkolů. Snaha o dokonalejší řešení problému přivedla později na svět další radiovůz založený na stejném základě, vůz jenž dostal označení SdKfz 263. Radiovozy SdKfz 232 byly nasazovány společně se svými sesterskými SdKfz 231 v rámci průzkumných jednotek. Stejně jako jejich sesterské stroje byly také postupně nahrazovány modernějšími osmikolovými radiovozy. Přesto se však udržely ve službě zřejmě ještě o něco déle než klasické SdKfz 231 6 Rad a to až do roku 1942.
TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
