|
američtí vojáci si z povzdálí prohlížejí opuštěný lehký stíhač tanků E-10 v pobořené německé vesnici někdy na sklonku války, zda mělo vozidlo skutečně mít střešní kulomet není jisté, pozadí: internet (public domain), plastikový model: Marcos Serra (panzerserra.blogspot.com), koláž: Panzernet Na přelomu let 1941 a 1942 bylo všem soudným představitelům německé armády už zcela jasné, že blesková válka proti Sovětskému svazu selhala a boj na východě neskončí ani za pár týdnů ani za pár měsíců. Bylo jen otázkou času, kdy se Rusové oklepou ze ztrát, které utrpěli a jejich evakuované či nově postavené továrny začnou chrlit obrovské množství tanků. Němci se sice rozhodli, že se pokusí ruskou kvantitativní převahu vyvážit vlastní převahou kvalitativní (přezbrojení stávajících a vývoj nových tanků), ale zároveň začali také uvažovat o tom, jak podstatně navýšit počty vyráběné techniky. V květnu 1942 se touto myšlenkou začal zaobírat také Ing. Kniepkamp, vedoucí jednoho z vývojových úseků při německém zbrojním úřadu. Kniepkamp prosazoval názor, že cesta k masové výrobě vede přes standardizaci. To znamená vyrábět méně typů, konstrukčně jednodušších a navzájem sdílejících co nejvíce součástek. Oficiální program se z uvedeného nápadu stal až skoro o rok později v dubnu 1943, a to pod označením Entwicklungsreihe (nebo častěji Entwicklungserie, zkráceně E-Serie a česky něco jako vývojová řada či vývojová série). V rámci tohoto programu bylo navrženo pět typů obrněné bojové techniky různé váhové kategorie a také různého určení. Byly to stíhače tanků E-10 a E-25 a tanky E-50, E-75 a E-100. Jak se čtenář nejspíš dovtípí, číslo v názvu vozidla indikovalo jeho hmotnostní kategorii (i když nutno říci, že pouze velmi hrubě). Nejlehčím ze série „E“ byl tedy stíhač tanků Entwicklungsfahrzeug E-10. Vývojem tohoto vozidla byla pověřena firma Magirus, která byla od roku 1936 součástí koncernu Klöckner-Humboldt-Deutz AG. Podle některých autorů byl E-10 zamýšlen jako náhrada stíhače Jagdpanzer 38(t), známějšího pod jménem Hetzer. Vzhledem k tomu, že vývoj Jagdpanzer 38(t) byl zahájen až v prosinci 1943, je toto tvrzení nutno brát spíše tak, že E-10 měl obecně nahradit jiné srovnatelné typy a stát se standardním lehkým stíhačem tanků německé armády. V této souvislosti je třeba zmínit, že název Hetzer byl pravděpodobně poprvé použit právě v souvislosti s projektem E-10. Dávalo by to smysl, protože Hetzer znamená štváč, nebo štvací pes, a E-10 měl být opravdu rychlý. Určitou souhrou okolností se však jméno Hetzer nakonec začalo používat pro zmiňovaný Jagdpanzer 38(t).
opuštěný lehký stíhač tanků E-10 v ulicích německého města dobytého Rudou armádou, pozadí: internet (public domain), plastikový model: Marcos Serra (panzerserra.blogspot.com), koláž: Panzernet Při vývoji byl kladen důraz nejen na unifikaci s typem E-25, ale také na maximální výrobní a servisní jednoduchost. Například systém zavěšení kol měl umožňovat snadnou výměnou kus za kus a velmi snadný měl být také servisní přístup k motoru a převodovce. Podle návrhu společnosti Magirus měl být E-10 založen na nově vyvinutém podvozku, který tvořila na každém boku čtyři velká pojezdová kola, přední kolo napínací a zadní kolo hnací. Pojezdová kola, inspirovaná koly těžkého tanku Tiger II, byla celokovového provedení opatřená po obvodu pouze tenkou vrstvou gumy chráněnou ocelovým ráfkem. Každé kolo tvořil pouze jeden disk o průměru plných 100 cm. Kola byla umístěna ve dvou řadách s lehkým vzájemným překryvem a každé kolo bylo zavěšeno a odpruženo samostatně. Požadavek na co nejmenší celkovou výšku vylučoval odpružení pojezdových kol pomocí torzních tyčí, které zabírají nemalý prostor na dně podvozkové vany a tím celkovou výšku stroje zvyšují. Torzní tyče by navíc nevyhovovaly požadavku na snadnou výměnu kol a jejich závěsů. Proto bylo zvoleno jiné neotřelé řešení. Každé kolo bylo zavěšeno na mohutném, ale dutém kyvném rameni. Výkyv tohoto ramene byl tlumen soustavou předepjatých konických podložek (tzv. belleville podložky) umístěných uvnitř jeho tubusu. Tento typ podložky možná znáte i z domácnosti či ze železářství. Má mírně kuželovitý tvar, při dotažení šroubu se jakoby zploští a při jeho povolení se zase vrátí do původního tvaru, čili dokáže pružit. Jedna taková obyčejná podložka ze železářství umožňuje při stlačení pohyb v řádu jednotek milimetrů, pokud však vezmete podložku trochu větší velikosti a naskládáte jich na sebe několik desítek (samozřejmě je musíte při skládání střídavě otáčet), získáte rázem pružinu se zajímavým pracovním rozsahem (taková pružina pak vypadá nějak TAKTO). Celé kyvné rameno se soustavou pružných podložek uvnitř bylo k boku vozidla připevněno šrouby zvenku. Po sejmutí samotného disku pojezdového kola tak mohl mechanik velmi snadno sundat i celé poškozené rameno a na jeho místo ihned přimontovat nové, prostě kus za kus, snadno a rychle. Žádné konkrétní srovnání nemáme sice k dispozici, ale lze se domnívat, že tento typ odpružení nepřinášel žádné zásadní výhody a byl zvolen prostě proto, že splňoval specifické požadavky zbrojního úřadu. Pokud by šlo o obecně zajímavé řešení, pravděpodobně by se nějakým způsobem ujalo i po válce, což se však nestalo (i když existují výjimky jako např. švédský tank Pz-61).
nešťastní němečtí civilisté procházejí okolo vyřazeného E-10 v ulicích dobytého Berlína, pozadí: internet (public domain), plastikový model: Marcos Serra (panzerserra.blogspot.com), koláž: Panzernet Pojezdové ústrojí však podle všeho mělo mít ještě jednu unikátní vlastnost a tou byla volitelná světlá výška. Podobně jako jiné stíhače tanků byl i E-10 koncipován primárně jako zbraň pro nečekaný přepad nepřítele z maskovaného palebného postavení. Podvozek vozu měl proto umožňovat zvednutí pojezdových kol nahoru podél bočních stěn korby a tím snížení celého stroje. Vozidlo zkrátka jako by si lehlo na břicho a stalo se tak velmi nenápadným. Zvedání kol nejspíš probíhalo otočením jejich kyvných ramen do opačné polohy, tedy vzhůru. Jak takto otočená ramena snášela zátěž vznikající při výstřelu není známo, ale nejspíš to nějak muselo fungovat. Mechanismus zvedání i spouštění kol byl samozřejmě poháněn motorem vozidla. Pojďme se ale podívat také na ostatní prvky pojezdové soustavy. Jak již zaznělo výše, ozubené hnací kolo mělo být u E-10 umístěno vzadu a kolo napínací naopak vpředu, to znamená obráceně, než bylo u německé tankové školy zvykem. Tomu samozřejmě odpovídalo také umístění převodovky, koncových převodů a řídících brzd… to vše bylo vzadu společně s motorem. Důvodů pro toto konstrukční řešení bylo hned několik. Jedním z nich byla již zmiňovaná jednoduchost servisní údržby. Demontáž převodovky umístěné v přídi vozidla s plně uzavřenou bojovou kabinou nebyla nikterak snadnou záležitostí. Zato přístup k převodovce umístěné v zádi korby byl naopak velmi jednoduchý. V případě E-10 šli konstruktéři tak daleko, že celou zadní stěnu korby udělali odnímatelnou (dost možná se přitom inspirovali sovětským tankem T-34). Zadní stěnu drželo na místě celkem 17 šroubů. Po jejich uvolnění se dala celá stěna sklopit dolů a poté již nebyl problém z vozidla vyjmout celou převodovku či motor. Dalším důvodem pro umístění převodovky v zádi bylo lepší rozložení hmotnosti. Celý stroj musel být podle zadání relativně lehký. To znamená, že silnější pancíř mohli konstruktéři použít pouze na čelní stěně, zbytek vozu musel být pancéřován jen lehce. Silný čelní pancíř společně s kanonem však znamenaly nepříjemnou kumulaci hmotnosti v přední části stroje, takže převodovka umístěná v zádi fungovala jako vítaná protiváha, která posouvala těžiště více dozadu. Poslední důvod pro zvolené umístění převodovky byla snaha šetřit místem v bojové kabině. E-10 musel být zákonitě poměrně malých rozměrů. Navíc zvedání pojezdových kol podél boků korby vyžadovalo, aby korba zůstala poměrně úzká od podlahy až po strop (nemohlo zde tedy být typické rozšíření korby nad pásy). Pokud by uvnitř bojové kabiny měla být ještě převodovka, byl by interiér opravdu velmi stísněný.
E-10 projíždí okolo své oběti, amerického tanku Sherman, pozadí: internet (public domain), plastikový model: Marcos Serra (panzerserra.blogspot.com), koláž: Panzernet Korba stíhače E-10 měla čelní stěnu o síle 60 mm skloněnou v úhlu 60°. Čelo podvozkové vany bylo silné 30 mm, boky a záď korby měly 20 mm a dno a strop pouhých 10 mm. V levé části čelní stěny byl pozorovací průzor řidiče a napravo pak byla umístěna hlavní zbraň vozu. Nákresy vyhotovené firmou Magirus sice pracovaly s kanonem 7,5 cm PaK 39 L/48 (kterým byl vyzbrojen i Jagdpanzer 38(t)), pro sériovou výrobu se však nejspíš počítalo s jiným typem kanonu. Ve střeše nad bojovou kabinou byl posuvný otvor pro periskopický zaměřovač kanonu a tři nástupní průlezy. V zadní části stropu nad motorovou sekcí pak byla trojice zamřížovaných průduchů. Dvěma hranatými průduchy po stranách byl vzduch nejspíš nasáván dovnitř a prostředním kruhovým pak pomocí ventilátoru zase nuceně vyfukován ven. Podle některých vizualizací měl být E-10 vybaven kulometem umístěným na střeše a ovládaným „dálkově“ z bojové kabiny, podobně jako tomu bylo u již zmiňovaného Jagdpanzer 38(t). Očekávaná celková délka stíhače bez přesahu kanonu činila 535 cm, s kanonem 7,5 cm PaK 39 L/48 pak 691 cm. Na šířku mělo mít vozidlo 286 cm a na výšku 176 cm v běžném cestovním režimu a pouhých 140 cm v režimu bojovém, tedy po spuštění „na břicho“. Pro pohon vyvíjeného stíhače se počítalo s novým motorem Maybach HL 100 o výkonu 400 koní nebo HL 101, který měl dávat dokonce až 550 koní výkonu. Poměr délky kontaktní plochy pásů k rozchodu pásů byl pouhých 1,04, což slibovalo skvělou ovladatelnost stroje. 400 mm široké pásy zároveň zajišťovaly velmi nízký měrný tlak na půdu. S těmito parametry by E-10 jistě byl velmi agilním bojovým vozidlem. Výkresy pro E-10 byly dokončeny nejspíš až v létě roku 1944 a firma Magirus následně obdržela smlouvu na stavbu tří ověřovacích prototypů. Do konce války však vznikly nejspíš jen zárodky tří pancéřových koreb. Stíhač E-10 byl pojat velmi moderně, a přitom velmi úsporně. Při zkoumání jeho nákresů člověka nutně zaujme, že kromě průzoru řidiče a zaměřovače kanonu nemělo vozidlo žádné další pozorovací prostředky. Nejspíš se počítalo s výsuvným nůžkovým periskopem pro velitele, ale ani tak by to nebyla žádná sláva.
|
|
|||
přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje |
|||||
