|
stíhač tanků E-25 v ulicích pobořeného německého města na sklonku války, pozadí: internet (public domain), plastikový model: Vincent Dethoor (panzervoran.blogspot.com), koláž: Panzernet V dubnu 1943 byl německým zbrojním úřadem oficiálně zahájen program vývoje několika nových typů obrněné techniky, který se stal známý pod označením Entwicklungsreihe (nebo častěji Entwicklungserie, zkráceně E-Serie a česky něco jako vývojová řada či vývojová série). Cílem programu byla zejména konsolidace výroby a standardizace vyráběných obrněnců, to znamená vyrábět méně typů, konstrukčně jednodušších a navzájem sdílejících co nejvíce součástek. V rámci tohoto programu bylo navrženo pět obrněných bojových vozidel různé váhové kategorie a také různého určení. Byly to stíhače tanků E-10 a E-25 a tanky E-50, E-75 a E-100. Jak se čtenář nejspíš dovtípí, číslo v názvu vozidla indikovalo jeho hmotnostní kategorii (i když nutno říci, že pouze velmi orientačně). Duchovním otcem celého programu byl Ing. Kniepkamp z oddělení Waprüf 6 zbrojního úřadu. Oba zamýšlené stíhače tanků, tedy Entwicklungsfahrzeug E-10 a Entwicklungsfahrzeug E-25, měly navzájem sdílet co největší množství komponent. Mimo to kladlo zadání zbrojního úřadu velký důraz také na maximální výrobní a servisní jednoduchost. Například systém zavěšení kol měl umožňovat snadnou výměnou kus za kus bez nutnosti přístupu do interiéru, velmi snadný měl být také servisní přístup k motoru a převodovce. Netypicky pro německou konstrukční školu mělo mít vozidlo hnací kola umístěná vzadu. S tím šlo samozřejmě ruku v ruce také umístění převodovky a dalších součástí řízení. V zádi umístěná převodovka ladila s požadavkem na snadný servisní přístup k ní a zároveň přispívala k rovnoměrnému rozložení hmotnosti (vyvažovala těžký čelní pancíř a kanon). Vývojem E-25 byla pověřena berlínská společnost Argus Motoren GmbH. Byla to poněkud překvapivá volba, protože tato firma se zabývala převážně leteckou produkcí (stavěla například pulzační motory pro letounové střely V-1) a k obrněné technice se dostala nanejvýš jako subdodavatel méně významných komponent. Všechny německé zbrojovky zaměřené na výrobu obrněné techniky však byly zahlceny prací a E-25 nejspíš nebyl nahlížen jako nějaký zásadní projekt. Šéfkonstruktérem nového vozidla se stal zkušený Dr. Hermann Klaue. Požadovaný obrněnec měl vážit 25 až 30 tun, pro potřeby vývoje se mělo pracovat s kanonem 7,5 cm Pak 42 L/70, definitivní zbraň pro případnou sériovou výrobu měla být vybrána až později.
stíhač tanků E-25, v této vizualizaci má vozidlo na střeše kulometnou věžičku, která však ve skutečnosti nejspíš nebyla vůbec plánována, pozadí: internet (public domain), plastikový model: Vincent Dethoor (panzervoran.blogspot.com), koláž: Panzernet Návrh Dr. Klaueho počítal s podvozkem s pěti velkými pojezdovými koly na každém boku, která byla shodné konstrukce jako u lehčího E-10. Šlo o kola celokovového provedení s tenkou vrstvou gumy po obvodu, která byla chráněna ocelovým ráfkem. Každé z nich tvořil pouze jeden disk o průměru rovných 100 cm. Kola byla umístěna ve dvou řadách s menším vzájemným překryvem a každé bylo zavěšeno a odpruženo samostatně. Armádní požadavek na čistě externí umístění systému zavěšení a odpružení kol vylučoval použití ověřených torzních tyčí. Bylo tedy zvoleno jiné řešení, v podstatě stejné, jako u E-10. Každé kolo bylo zavěšeno na mohutném, ale dutém kyvném rameni. Výkyv tohoto ramene byl tlumen soustavou předepjatých konických podložek (tzv. belleville podložky podle svého francouzského tvůrce) umístěných uvnitř jeho tubusu. Jedná se o celkem běžný typ podložky, jakou si můžete koupit v každém železářství. Má mírně kuželovitý tvar, při dotažení šroubu se jakoby zploští a při jeho povolení se zase zvedne, čili dokáže pružit. Jedna taková obyčejná podložka ze železářství umožňuje při stlačení pohyb v řádu jednotek milimetrů, pokud však vezmete podložku trochu větší velikosti a naskládáte jich na sebe několik desítek (samozřejmě je musíte při skládání střídavě otáčet), získáte rázem pružinu se solidním pracovním rozsahem (taková pružina pak vypadá nějak TAKTO). Celé kyvné rameno se soustavou pružných podložek uvnitř bylo k boku vozidla připevněno šrouby zvenku. Po sejmutí samotného disku pojezdového kola tak mohl mechanik velmi snadno sundat i celé poškozené rameno a na jeho místo ihned přimontovat nové, prostě kus za kus, snadno a rychle. Pětici pojezdových kol doplňovalo na každém boku ještě vpředu umístěné napínací kolo a zadní kolo hnací. Délka kontaktu pásů se zemí byla pouhých 296 cm. V poměru k rozchodu pásů to bylo pouze byl 1,08x více, což slibovalo velmi dobrou ovladatelnost stroje. Na druhou stranu to zadělávalo na problémy s vysokým měrným tlakem na půdu. To konstruktéři vyřešili tím, že nový obrněnec obuli do pásů širokých neuvěřitelných 700 mm.
američtí vojáci v dobyté německé vesnici opatrně prohledávají okolí opuštěného E-25, pozadí: internet (public domain), plastikový model: Vincent Dethoor (panzervoran.blogspot.com), koláž: Panzernet Korba vozu svým tvarem lehce připomínala Jagdpanzer 38(t) Hetzer. Horní i dolní díl čelní stěny měly sílu 50 mm a byly skloněny v úhlu 50° resp. 55°. Boční a zadní stěny byly silné 30 mm, dno podvozkové vany a strop korby měly shodně po 20 mm. Celková délka vozidla bez kanonu byla vypočtena na 566 cm, výška na 203 cm a šířka na 341 (ano, čtete správně, 341 cm!). Mimořádná šířka vozidla byla způsobena uložením motoru nikoliv podélně, ale napříč korbou a také použitím již zmíněných širokých pásů (do limitu pro železniční přepravu by se však E-25 i tak vešel). Pohonná jednotka E-25 měla být stejná jako u lehčího E-10, tj. buď motor Maybach HL 100 o výkonu 400 koní nebo HL 101 s výkonem 550 koní. Motor měl být doplněn novým typem poloautomatické převodovky, kterou vyvíjela firma Zahnradfabrik. Projekt E-25 prošel revizí ze strany armády v lednu 1945. Ačkoliv ani tehdy nebylo stále rozhodnuto o jeho finální výzbroji ani o pohonné jednotce, bylo schváleno pokračování vývoje a výroba několika ověřovacích prototypů. Podle poválečných výpovědí Ing. Kniepkampa připravila firma Alkett do konce války tři pancéřové korby pro E-25, ovšem ani jedna z nich nebyla po dobytí továrny nalezena. Na závěr uveďme ještě jednu zajímavost. Stíhač tanků E-25 bývá často vyobrazován s kulometnou věžičkou na stropě bojové kabiny (platí to i pro plastikové modely, které jsme použili na doprovodných kolážích v tomto článku). Žádná taková věžička však v oficiálním projektu nebyla a nejspíš se jedná o omyl… možná o záměnu s projektem Schwerer kleiner Panzerkampfwagen profesora Porscheho.
|
|
|||
přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje |
|||||
