|
samohybné dělo 10,5 cm lFH 18/4 na podvozku francouzského tahače Lorraine 37L, zde verzi od Baukommanda Becker, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Na přelomu let 1941 a 1942 bylo Němcům už definitivně jasné, že Sovětskou armádu podcenili. Německý zbrojní úřad proto horečnatě pracoval na celé řadě projektů, jejichž cílem bylo dostat k jednotkám na frontě co nejrychleji co největší množství nových a účinnějších zbraní, které by pomohly získat převahu nad protivníkem. Samostatnou oblastí přitom bylo hledání protitankových zbraní, jež by si poradily s nečekaně vyspělými ruskými tanky T-34 a KV-2. Hlavním prostředkem pro jejich ničení se měl stát nový kanon Pak 40 ráže 75 mm vyvinutý firmou Rheinmetall. V rámci maximalizace efektivity jeho nasazení však armáda volala také po jeho samohybné verzi. Kde pro ni ale rychle vzít nějaký použitelný podvozek, aniž by to bylo na úkor produkce vlastních tanků? Jednou ze zvažovaných možností byla instalace kanonu na podvozek některého z plně pásových vozidel, které Němci ukořistili při předešlých bojích v západní Evropě a která tedy byla k dispozici v podstatě ihned a zdarma. A právě při těchto úvahách zaznělo na zbrojním úřadě jedno jméno, které slibovalo potřebné praktické zkušenosti. To jméno bylo Alfred Becker, vystudovaný konstruktér a velitel dělostřelecké baterie při 227. pěší divizi, toho času bojující v severním Rusku. Alfred Becker totiž společně s vojáky své jednotky během druhé poloviny roku 1940 svépomocně postavil dvanáct samohybných houfnic leFH 16 ráže 105 mm na podvozcích ukořistěných britských tanků Vickers Mk. VI. Když byla jeho divize v září 1941 odeslána na východní frontu, dostaly Beckerovy výtvory příležitost předvést co dovedou… a ukázalo se, že vzhledem k jejich pořizovací ceně jde o velmi účinné bojové stroje. Dařilo se jim dokonce až tak, že se informace o tom donesly až do Berlína. Zástupci zbrojního úřadu proto Beckera oslovili, povolali zpět z fronty a dali dohromady s inženýry firmy Alkett, aby společně navrhli přestavbu ex-francouzského nákladního tahače Lorraine 37L na stíhač tanků vyzbrojený kanonem Pak 40. Z pramenů není zcela zřejmé, zda to bylo součástí armádního zadání či nikoliv, ale kromě zmiňovaného stíhače tanků připravil Becker rovnou dva další návrhy, a to na osazení podvozku Lorraine lehkou houfnicí leFH 16 nebo leFH 18 ráže 105 mm a těžkou houfnicí sFH 13 ráže 150 mm. V květnu 1942 tedy mohly být Vůdci předvedeny hned tři různé možnosti využití francouzských podvozků, a Hitlerovi se líbily všechny! Když byl Vůdce informován, že v německých armádních skladech techniky (tzv. Heeres-Kraftfahrpark, neboli H.K.P.) v Paříži a polském Bílsku (německy Bielitz) je k dispozici nejméně 160 provozuschopných tahačů Lorraine 37L, rozhodl, že 60 z nich má být přestavěno na stíhač tanků, 40 na samohybnou houfnici ráže 150 mm a konečně 60 jich má být přebudováno k nesení houfnice ráže 105 mm. Rovnou si ale můžeme říct, že lehkých samohybných houfnic na uvedeném podvozku nakonec vzniklo mnohem méně, než byl tento původní plán.
10,5 cm leFH 18/4 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper (f) zde verzi od firmy Alkett, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Prvních 12 samohybných houfnic leFH 18 na podvozku tahače Lorraine vyrobila podle Beckerova návrhu firma Alktett, a to buď v září nebo listopadu 1942. V té době již Alfred Becker v Alkettu nepůsobil. Přesídlil totiž z pověření ministerstva zbrojní výroby do Francie, aby zde stanul v čele tzv. Baukommanda Becker (někdy též Baustab Becker) a organizoval přestavbu další použitelné kořistní techniky na bojová vozidla pro německý Wehrmacht. A právě v dílnách Beckerova Baukommanda vzniklo do září 1943 dalších 24 samohybek uvedeného typu, a to ve dvou výrobních sériích po 12 kusech. Celkem jich tedy bylo postaveno 36 kusů, nešlo však o identické stroje. Vozidla z každé výrobní série se od sebe mírně lišila, takže na fotografiích lze např. vidět 3 různá provedení pancéřování bojové kabiny (viz foto ZDE). Podle některých autorů bylo postavenou pouze 24 vozidel tohoto typu, 12 firmou Alkett a 12 Baukommandem. Francouzský tahač Lorraine 37L (Němci označovaný jako Lorraine Schlepper) měl motor umístěný ve střední části trupu, zatímco záď byla určena pro nákladní prostor. Pro konverzi na samohybné dělo to bylo ideální uspořádání, protože zadní část mohla být relativně snadno přestavěna na bojovou kabinu. A tak se také stalo. Přední část korby zůstala v podstatě beze změny, pouze výduchy pro ohřátý vzduch proudící od motoru, byly přesunuty ze stropu na boky, kde pro ně byly v pancíři vytvořeny zamřížované otvory. Podvozek sestával na každém boku ze šestice pojezdových kol opatřených masivní gumovou obručí a zavěšených párově pomocí listových pružin. Vpředu bylo kolo hnací, vzadu kolo napínací. Pásy byly široké pouhých 22 cm. Pancéřování korby bylo nejsilnější na čele, kde dosahovalo 12 mm, na bocích to bylo 9 mm a dno a strop měly sílu pouze 6 mm. V trupu zůstal samozřejmě také původní francouzský motor Delahaye 135, což byl benzínový šestiválec o objemu 3,556 litru a výkonu 70 koní. Stejně tak byla převzata i původní pětistupňová převodovka. Bojový prostor, vytvořený v zadní části stroje, obepínal vysoký ochranný pancíř svařený a snýtovaný z rovných desek o síle 10 mm. Tento pancíř tedy nestačil ani proti průbojným puškovým či kulometným nábojům, ale pouze proti běžné munici a jen drobným střepinám. Použití silnějšího pancíře však bránila omezená nosnost podvozku. Původní francouzský tahač Lorraine 37L vážil 6,05 tuny a ve svém nákladovém prostoru mohl vézt až 810 kg materiálu. Jeho podvozek byl tedy dimenzován na cca 6,86 tuny přímé zátěže, ale hmotnost samohybného děla činila 7,7 tuny. Kupodivu se to nijak negativně neprojevilo na jízdních vlastnostech (alespoň tedy na těch „papírových“). Maximální rychlost samohybky zůstala totiž stejná, jako u původního tahače, tj. 35 km/h.
10,5 cm leFH 18/4 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper (f) s netypickou stříškou nad motorovým prostorem, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Samohybné dělo dostalo krkolomný oficiální název 10,5 cm leFH 18/4 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper (f) (i když lze narazit i jiná označení). Prameny se bohužel jaksi nemohou shodnout na velikosti posádky tohoto stroje. Podle jedněch bylo na palubě 5 mužů: řidič, velitel, střelec a dva nabíječi, podle druhých to byli pouze 4 muži: řidič, velitel, střelec a nabíječ. Je docela dobře možné, že vojáci byli opravdu pouze čtyři, ale řidič v rámci přípravy ke střelbě opouštěl své stanoviště v korbě a přesouval se do bojového prostoru, kde pak dočasně fungoval jako druhý nabíječ. V rámci německých samohybných děl by to nebylo nijak výjimečné a vysvětlovalo by to onoho „pátého“ člena posádky. Ještě doplňme, že velitel měl zároveň na starost také obsluhu radiostanice typu Fu.Spr.Gr. Bojový prostor byl shora otevřený, což bylo pro německá samohybná děla naprosto standardní řešení. Otevřený strop dovoloval mnohem lepší výhled a odvětrávání a vzhledem k určení bojového stroje neznamenal žádnou zásadní bezpečnostní slabinu. Samohybná děla totiž nebyla určena k přímému styku s nepřítelem. Měla se držet několik kilometrů za vlastními čelními útvary a z relativního bezpečí pálit přes jejich hlavy na nepřítele, kterého většinou ani neviděla. Hlavní výzbroj samohybky tvořila již opakovaně zmiňovaná lehká houfnice leFH 18 ráže 105 mm, nebo přesněji její verze 18/4 upravená právě pro montáž do popisovaného stroje. Houfnice používala dělenou munici, tzn, že se nabíjel nejprve granát a následně patrona s prachovou náplní. Dostřel zbraně bylo možné regulovat skrz velikost výmetné náplně, tedy počet váčků s prachem, které se do patrony vkládaly. U klasické vlečené leFH 18 bylo na výběr ze šesti velikostí náplně. Je ovšem dost možné, že u samohybné varianty bylo používání nejsilnější nálože zakázáno (nebylo by to nic výjimečného). Pro zmírnění zpětného rázu zbraně (a tím pádem snížení namáhání podvozku při střelbě) byla hlaveň houfnice opatřena úsťovou brzdou. Na fotografiích ji lze spatřit ve dvou různých provedeních. Na palubu stroje se vešlo pouze 20 kusů munice. Samohybka nedisponovala žádnou sekundární zbraní zabudovanou tzv. „pod pancířem“. Posádky s sebou však nejspíš vozily volně ložený kulomet a samopaly pro blízkou obranu palbou přes okraje bojové kabiny.
10,5 cm leFH 18/4 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper (f) při střelbě, všimněte si sklopené zadní podpěry pro lepší stabilitu vozidla, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno I když se to na první pohled nezdá, zbraň byla uložena vlastně až někde nad zadní třetinou podvozku a podstatným způsobem tedy posouvala těžiště celého vozidla dozadu. Z důvodu menšího namáhání zadní části šasi a také pro celkově lepší stabilitu byla proto pod přesahují zadní část bojové kabiny instalována sklopná podpěra. Během přesunů byla zvednutá k zadnímu pancíři a před palbou se sklápěla dolů. Pokud jde o bojové nasazení, znám je osud pouze 24 vozidel, která byla zařazena pod Panzer Artillerie Regiment 155 z 21. Panzer Division. V červnu 1944 se všechny zapojily do boje proti spojencům po jejich vylodění v Normandii. Jejich počet postupně klesal až byly poslední z nich ztraceny v tzv. Falaiské kapse v srpnu 1944. Spíše pro zajímavost ještě doplníme, že existují fotografie, které zachycují minimálně jeden exemplář 10,5cm lFH 18/40 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper se zajímavou úpravou, o níž se žádná literatura ani slovem nezmiňuje. Nad stropem korby, přímo před bojovou kabinou, se objevila jakási nová zvýšený stříška. Jelikož se v těchto místech nelézaly zamřížované průduchy pro přívod vzduchu k motoru je možné, že šlo o "štít", který měl chránit motorový prostor např. před střepinami, nebo možná i před zatékáním vody při dešti. Zda šlo jen o nějakou pokusnou instalaci na jediný exemplář, nebo bylo takto upraveno více strojů, to bohužel není známo. Fotografie takto upravené samohybky si každopádně můžete prohlédnout ZDE. TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:
|
|
|||||||||||||||||||||
přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje |
|||||||||||||||||||||||
