|
jeden z produktů Baukommanda Becker, těžká houfnice sFH 13 na podvozku tahače Lorraine 37L, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Alfred Becker se narodil 20. srpna 1899 ve městě Krefeld na západě Německa. V červenci 1914 vypukla první světová válka a podle některých zdrojů se Becker přihlásil do armády jako dobrovolník již ve věku 15 let. Pokud tomu tak skutečně bylo, prodělal pravděpodobně nejprve něco jako vojenskou přípravku a do skutečné služby nastoupil až po dosažení 17 let věku v roce 1916. To by také vysvětlovalo fakt, že se z něj záhy stal důstojník u dělostřelectva. Za svoji službu byl vyznamenán železným křížem a krátce před koncem války utrpěl zranění, když byl zasažen bojovým plynem. Po první světové válce vystudoval strojní inženýrství a začal pracovat jako konstruktér v textilním průmyslu. Později podle všeho pracoval také ve společnosti Krefelder Stahlwerke a dokonce si založil i vlastní menší konstrukční firmu. Těsně před vypuknutím druhé světové války byl nyní 40letý Becker povolán do služby v německém Wehrmachtu. Byl povýšen do hodnosti kapitána a přidělen jako velitel 12. baterie k dělostřeleckému pluku 227. pěší divize. V době německého útoku na Polsko byla 227. pěší divize umístěna v oblasti vrchoviny Eifel na hranicích s Belgií, aby zde chránila západní hranice Říše před případnými odvetnými akcemi Francouzů a jejich spojenců. Žádná taková akce se však, jak víme, nekonala, takže se Beckerova divize do žádných bojů nezapojila. Na své ostré nasazení si dělostřelci z 227. pěší divize museli počkat až do května následujícího roku, kdy začalo německé tažení na západ. Divize byla zařazena pod 18. armádu, armádní skupiny B a měla postupovat ne pravém křídle německé ofenzívy do Holandska. Divize prošla ve směru měst Enschede a Deventer a 13. května dorazila k tzv. Grebské obranné linii. Tu se pokusila překonat u města Scherpenzeel ovšem neúspěšně. Prakticky celou noc z 13. na 14. května pálilo holandské dělostřelectvo směrem k domnělým německým pozicím, ovšem více méně naslepo. Ráno, když se Němci chystali obnovit útok, zjistili, že pod příkrovem dělostřelecké palby opustili Holanďané během noci svá stanoviště a stáhli se dále na západ. Důvod byl prostý, o kus jižněji se totiž německé 207. pěší divizi podařilo předešlého dne Grebskou linii prolomit u kopce Grebbeberg, takže Holanďané museli chtě nechtě začít ustupovat.
Dr. Ing. Alfred Becker zde nejspíš již v hodnosti majora (ramenní výložky, které by to potvrdily, nejsou bohužel dost dobře vidět), zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Překvapení vojáci 227. pěší divize tak následujícího dne bez boje obsadili město Amersfoort, které bylo v té době také prakticky evakuováno. Ustupující holandská armáda za sebou v celé oblasti nechala velké množství vybavení i techniky, a právě tato okolnost měla navždy změnit život kapitána Alfreda Beckera. Nizozemská armáda oficiálně kapitulovala již 15. května 1940 a Beckerova jednotka pak zůstala nějakou dobu v okolí Amersfoortu. Během pobytu v oblasti měl Becker opuštěná nepřátelská vozidla neustále na očích a přišlo mu líto, že by v podstatě provozuschopná technika měla zůstat nevyužita, obzvlášť, když jeho vlastní dělostřelecká baterie byla de facto odkázána na tažné koně. Rozhodl se proto opuštěné náklaďáky a kolové tahače (jako byl např. typ Brossel TAL) zrekvírovat a po nezbytných úpravách použít k vlečení německých děl. Beckerova baterie tím získala nesrovnatelně větší mobilitu a rychlost, než měla do té doby. Po porážce Francie byla 227. pěší divize ponechána v Normandii k plnění strážní služby, a to u lamanšského pobřeží v oblasti Le Havre. Mezi 10. a 13. červnem 1940 bylo z Le Havre evakuováno cca 11 tisíc nejen britských vojáků a také oni byli nuceni na místě zanechat veškerou svoji techniku. Tentokrát už to ale nebyla jen kolová vozidla, ale i pásové tahače a také tanky. Kapitán Becker opět vycítil šanci. Když jeho baterie přešla z koňských potahů na motorové tahače, znamenalo to zásadní zvýšení její bojové hodnoty, a co teprve, pokud by se podařilo děla namontovat přímo na pásové podvozky?! Svoji roli v Beckerově nadšení pro tento nápad jistě sehrálo i jeho celkové zázemí. Becker byl vystudovaný konstruktér a mechanické stroje všeho druhu byly očividně jeho zálibou. Navíc v jeho baterii sloužila celá řada mužů, kteří v civilu rovněž vykonávali technické profese a rozuměli práci s kovem. A jelikož strážní služba v Normandii ve druhé polovině roku 1940 nejspíš nebyla žádným adrenalinovým sportem, rozhodl se Becker, že využije dočasného klidu, svých znalostí a konexí a zkusí pro svoji jednotku svépomocně opatřit samohybná děla. Z toho, co v okolí Le Havre zbylo po britských vojácích, se jako nejpoužitelnější jevil podvozek lehkého tanku Mk. VI. Motor i převodovka byly u tohoto typu uloženy v přední části korby, což bylo pro plánovanou přestavbu ideální, neboť v zadní části vozu byl dostatek místa pro novou bojovou kabinu. Na tento kořistní podvozek měla být instalována lehká houfnice 10,5 cm leFH 16 ráže 105 mm. Becker plánoval obehnat bojovou kabinu vozidla ze všech stran lehkým pancířem. Jeho přesné provedení nejen vymyslel, ale také detailně rozkreslil do úrovně jednotlivých ocelových plátů. Výkresy pak odeslal firmě Krefelder Stahlwerke (která v té době již byla součástí koncernu Deutsche Edelstahlwerke) v jeho rodném Krefeldu. Je možné, že kromě pancéřových desek požádal Becker firmu Krefelder Stahlwerke ještě o výrobu další dílů, např. pro podstavec houfnice, schránky na munici apod.
polní maršál Rommel během jedné ze svých inspekcí u Beckerovy jednotky, v pozadí samohybné dělo ráže 150 mm na podvozku tahače Lorraine, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Alfred Becker, jak víme, pro firmu Krefelder Stahlwerke dříve pracoval, takže zde měl určité nemalé konexe. Jinak by zřejmě neměl šanci jen tak si zde uprostřed války objednat výrobu ocelových plátů pro „pokoutně“ vyvíjené obrněné vozidlo. I když je otázkou, nakolik „pokoutný“ tento vývoj vlastně byl. Zcela jistě nešlo o Beckerovu ryze soukromou akci už proto, že ve výsledku se netýkala pouze jeho baterie, ale celého praporu, možná dokonce dvou praporů. Navíc ani při sebelepších konexích si nelze dost dobře představit, že by firma Krefelder Stahlwerke dodala ocelové desky jen tak zdarma a kapitán Becker by asi těžko platil jejich výrobu a přepravu z Německa do Francie z vlastní kapsy. Beckerův projekt také zaměstnával spoustu vojáků a mechaniků a využíval divizní dílenské vybavení. Je tedy značně nepravděpodobné, že by Becker celou věc konal bez požehnání svých nadřízených. Ať už to bylo tak či onak, během šesti měsíců se Beckerovým mužům podařilo pomalu ale jistě postavit 12 samohybných děl ráže 105 mm na podvozku tanku Mk. VI. Mimo to stihli dalších 12 tanků Mk. VI přestavět na muniční vozidla, z dalších čtyř tanků udělali vozidla velitelská, a ještě několik muničních vozů na podvozcích britských nákladních tahačů Bren Carrier. Prakticky všechny prameny uvádějí, že Beckerova dílna postavila ještě dalších 6 samohybek vyzbrojených těžkou houfnicí sFH 13 ráže 150 mm a to na jakémsi „silnějším podvozku“. O jaký podvozek mělo jít, to však prameny nezmiňují. Zcela jistě to nemohly být podvozky tanků Mk. VI, protože ty by tak silnou výzbroj neunesly. Byly to tedy podvozky z francouzských tahačů Lorraine 37L? A je tato informace vůbec pravdivá? Dvanáct lehkých samohybných houfnic ráže 105 mm je právě akorát pro jeden dělostřelecký prapor, ale 6 těžkých? Na jednu baterii je to příliš, na prapor zase málo, tak proč právě šest kusů? Každopádně Beckerovo technické vzdělání a konstruktérské zkušenosti spolu s profesionálně vyrobenými pancéřovými deskami a dalšími díly se do výsledných bojových vozidel velmi pozitivně promítly. Šlo sice o jakousi improvizaci s využitím dostupných podvozků a zbraní, ale celkové provedení samohybných děl bylo opravdu velmi kvalitní. To koneckonců potvrdily i výsledky střeleckých zkoušek, kterými vozidla prošla nejprve nedaleko Le Havre a následně na vojenské základně v belgickém Beverloo.
Beckerovy obrněnce si přijel na vlastní oči prohlédnout i vrchní inspektor tankových jednotek Heinz Guderian (Becker čelem k objektivu, Guderian první z prava), zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Díky úsilí Ing. Beckera se 227. pěší divize stala jediným německým útvarem svého druhu, který disponoval samohybným dělostřelectvem. Dokonce i tankové divize si o něčem takovém mohly v té době nechat jen zdát. A jak byla nová bojová vozidla podchycena organizačně? Běžný dělostřelecký pluk pěší divize (Artillerie-Regiment) sestával ze čtyř praporů (Abteilung) z nichž tři byly lehké (děla ráže 105 mm) a jeden těžký (děla ráže 150 mm). Každý prapor měl přitom tři baterie po čtyřech dělech (tj. celkem 12 děl na prapor). Pokud připustíme, že Becker postavil celkem 18 samohybných děl (12 lehkých ráže 105 mm a 6 těžkých ráže 150 mm), pak tento počet stačil k vyzbrojení více než jednoho kompletního dělostřeleckého praporu. Na přelomu roku 1940 a 1941 (tedy zhruba v době dokončení všech 18 samohybek) přibyl v organizační struktuře 227. dělostřeleckého pluku (pluk spadající pod 227. pěší divizi) pátý prapor. Pod něj byla převedena Beckerova 12. baterie (která doposud spadala pod čtvrtý prapor) a zároveň byla vytvořena nová baterie číslo 13. Literatura to sice výslovně neuvádí, ale z popsaných souvislostí se lze domnívat, že Beckerovy samohybné zbraně byly soustředěny do nového praporu č. 5 v rámci převedené 12. baterie a nové 13. baterie. Pokud tomu tak skutečně bylo, znamenalo to, že na dvě baterie připadalo celkem 18 samohybných děl, a tudíž byly výrazně početnější, než velely předpisy. Jak byly lehké a těžké samohybky mezi obě baterie rozděleny žádný zdroj neuvádí. V září 1941 byla 227. pěší divize včetně svého dělostřeleckého pluku převelena do severního Ruska k Leningradu. Od prosince se divize aktivně zapojovala do bojů proti Rudé armádě. Ostré nasazení samohybných děl potvrdilo, že se jedná o zdařilou konstrukci a Beckerova baterie se pro svou vysokou mobilitu brzy stala jakýmsi „požárním sborem“, který byl vysílán na ohrožené úseky fronty. Informace o úspěchu Beckerových samohybek brzy prosákly až k představitelům německého zbrojního úřadu (Waffenamt) a ti se rozhodli očividně talentovaného konstruktéra využít. Nešlo jim přitom však o stavbu dalších samohybných houfnic, ale o rozpohybování protitankových kanonů. V řadách německé generality totiž už nějakou dobu narůstala nervozita, způsobená na jedné straně obrovskými počty sovětských tanků, a na straně druhé existencí dvou konkrétních typů, na které německé protitankové kanony ani zdaleka nestačily. Byly to samozřejmě typy T-34 a KV. Začátkem roku 1942 se firma Rheinmetall chystala na zahájení sériové výroby nového výkonného protitankového kanonu Pak 40 ráže 75 mm a vojáci, na základě dobrých zkušeností s prvními stíhači tanků, už rovnou přemýšleli, jak tento kanon učinit samohybným. Jednou z možností bylo umístit nový kanon na některý kořistní pásový podvozek, např. francouzský. A právě tehdy si na zbrojním úřadě vzpomněli na Alfreda Beckera a rozhodli se dát jej dohromady s inženýry firmy Alkett, kteří měli zkušenosti se stavbou prvního německého stíhače Panzerjäger I.
Na Beckova bojová vozidla se vůbec jezdili často dívat nejrůznější armádní představitelé, kdyby pro nic jiného, tak pro kontrolu, že se Becker se svými muži ve Francii jen "nezašívá" před službou na frontě, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Začátkem roku 1942 byl proto Becker stažen z východní fronty a odeslán do berlínského závodu firmy Alkett. Společně se zdejšími konstruktéry prozkoumal Becker možnost instalace kanonu Pak 40 na podvozek francouzského nákladního tahače Lorraine 37L (Němci označovaného jako Lorraine Schlepper (f)). Tento tahač měl motor umístěn ve střední části trupu, zatímco záď byla vyčleněna pro nákladový prostor. To znamená, že volná záď byla příhodná pro vytvoření nové bojové kabiny. Také nosnost podvozku se zdála dostatečná pro instalaci kanonu i lehkého pancíře pro ochranu jeho obsluhy. A nebyl by to starý dělostřelec Becker, kdyby do svých úvah a výpočtů rovnou nezahrnul také možnost instalace lehké nebo těžké houfnice. Když v květnu 1942 proběhla prezentace návrhu samohybných zbraní na podvozku Lorraine Schlepper, ležely na stole hned tři varianty: stíhač tanků s kanonem Pak 40 ráže 75 mm, lehká samohybná houfnice leFH 16 ráže 105 mm a těžká samohybná houfnice sFH 13 ráže 150 mm. Hitler byl s prezentovanými návrhy spokojen a zeptal se, kolik kořistních francouzských podvozků má německá armáda vlastně k dispozici. Odpověď byla, že v armádních skladech techniky (tzv. Heeres-Kraftfahrpark, neboli H.K.P.) v Paříži a polském Bílsku (německy Bielitz) se nachází nějakých 160 provozuschopných exemplářů. Vůdce tedy rozhodl, že 60 z nich má být přestavěno na stíhač tanků, dalších 60 má nést houfnici ráže 105 mm a posledních 40 houfnici ráže 150 mm. Později byly tyto počty ještě upraveny nicméně nejvyšší prioritu dostala výroba 30 kusů těžkých samohybných houfnic ráže 150 mm pro potřeby Rommelových jednotek v severní Africe. Jejich urychlenou výrobou byla pověřena firma Alkett a Alfred Becker byl do této společnosti dočasně přidělen, aby na vše dohlédl. Prvních 30 urgentně potřebných těžkých samohybek pro Afrika Korps bylo dokončeno již v červnu 1942 a v srpnu téhož roku již bojovaly v oblasti okolo El Alameinu. Podle stanovených priorit byla jako další na řadě přestavba tahačů Lorraine na stíhače tanků s kanonem Pak 40 ráže 75 mm. Protože posílat všechny francouzské tahače ze skladů v Paříži a Bílsku do Berlína by bylo příliš zdlouhavé a nákladné, byl zvolený opačný postup. Berlínská továrna Alkett připravila komponenty nutné k přestavbě tahačů a tyto odeslala do Francie a Polska, kde proběhla konverze tahačů přímo u zdejších Heeres-Kraftfahrpark. A právě tehdy byl nejpíš do Paříže odvelen i Alfred Becker, aby zde na stavbu stíhačů tanků dohlédl.
Alfred Becker během manévrů svého praporu útočných děl Sturmgeschütz Abteilung 200, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Zdálo se, že přestavby francouzských tahačů budou skutečně mít solidní bojovou hodnotu při relativně nízkých pořizovacích nákladech, a proto Hitler nařídil Beckerovi, aby ve Francii zůstal a zorganizoval zde přestavbu další použitelné kořistní techniky na samohybné zbraně. Při německém ministerstvu zbrojní výroby byl za tímto účelem vytvořen speciální útvar nazvaný buďto Baukommando Becker nebo Baustab Becker a Alfred Becker byl (jak jinak) jmenován jeho velitelem. Pokud jde o správné označení, všeobecně se používá delší a údernější Baukommando, ale pravdou je, že v různých dokumentech a filmových záběrech se objevuje i kratší Baustab. My budeme s dovolením oba názvy používat jako synonyma. Baukommando dostalo k dispozici tři původně francouzské továrny. Byla to továrna Matford v Poissy, továrna Talbot v Suresnes a konečně továrna Hotchkiss přímo v Paříži. Becker tento úkol přijal bezesporu s nadšením, požádal však nadřízené, aby dostal k dispozici své vojáky z 12. baterie 227. dělostřeleckého pluku, se kterými v roce 1940 vytvořil první přestavby britských tanků Mk. VI. Tímto krokem hodlal zabít hned dvě mouchy jednou ranou. Nebylo sporu o tom, že jeho zruční a technicky zkušení muži by se mu pro nový úkol hodili, mnohem víc mu však pravděpodobně šlo o jejich záchranu před hrůzami východní fronty. V září roku 1942 měla totiž jeho bývalá jednotka za sebou již téměř rok nepřetržitého nasazení u Leningradu. Všech dvanáct původních samohybných děl bylo buď zničeno, nebo vyřazeno poruchami a velká část Beckerových kamarádů tak nyní musela sloužit jako běžní pěšáci a riskovat tak život přímo v první linii. Stažení vojáků z fronty za účelem jejich nasazení ve výrobě doma nebylo samozřejmě oficiálně možné. Beckerovi se však povedlo dohodnout se s velitelem 227. pěší divize a polooficiální cestou nakonec všechny své kamarády do Vánoc roku 1942 dostal ze severního Ruska k sobě do Paříže (za což se na něj určitě nezlobili). Ústředí svého Baukommanda si Becker zřídil v továrně Matford v Poissy a dal se do práce. Prvním, do čeho se pustil, byla další série těžkých samohybných houfnic sFH 13 ráže 150 mm na podvozku tahače Lorraine 37L. Připomeňme si, že prvních 30 exemplářů této samohybky vyrobila firma Alkett v červnu 1942 pro Rommelův Afrika Korps. Na tuto první výrobní sérii nyní navázalo Baukommando Becker dalšími vozidly, které dodalo v průběhu července a srpna 1942. Kolik přesně jich bylo, není z literatury jasné. Podle některých pramenů to bylo 64 exemplářů, podle jiných 72 exemplářů. Existuje však dobový filmový materiál, zachycují práci Baukommanda, ve kterém se uvádí, že těchto těžkých samohybek postavil Baustab Becker celých 94 kusů. Je možné, že zde vojáci sčítají 30 strojů vyrobených v Berlínském Alkettu plus 64 vyrobených už ve Francii? Každopádně práce na těchto strojích byla o to jednodušší, že Becker obdržel funkční tahače z armádních skladů. U následujících přestaveb už to ale tak snadné neměl, neboť si vhodné podvozky musel opatřit sám.
Baukommando Becker nestavělo pouze samohybná děla, ale také celou řadu podpůrných vozidel pro zaměřování palby, zásobování municí i velení (jako je vidět na tomto snímku), zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Od francouzské kapitulace již tehdy uplynuly více než dva roky a všechna provozuschopná vozidla, která byla tehdy německou armádou ukořistěna, už dávno sloužila u různých pořádkových a protipartyzánských jednotek, nebo u školních útvarů k výcviku nových tankistů. Becker tedy musel zacílit na stroje, které byly po pádu Francie označeny jako nepoužitelné a čekaly na sešrotování. Ze svých mužů proto sestavil několik skupin, které se měly rozjet po celém okupovaném území a hledat vše, co bylo k mání. Beckerovi vojáci a mechanici projížděli nejen sklady, shromaždiště vraků a dvory různých železáren a sléváren, ale také místa bojů a ústupové trasy spojeneckých vojáků ze čtyřicátého roku. Rezavé vraky pásových a polopásových vozidel vytahovali z polí a příkopů kolem silnic, a dokonce i z potoků, řek a rybníků. Vozidla, která se podařilo shromáždit, byla následně rozdělena do tří kategorií. Kategorie vyžadující lehké opravy a výměny, kategorie vyžadující podstatné opravy a výměny a kategorie neopravitelných strojů, které měly sloužit pouze jako zdroj náhradních dílů. Pokud jde o konkrétní typy vozidel, ve třech zmíněných továrnách se nakupily francouzské tanky FCM 36, Hotchkiss H35, Hotchkiss H39, již zmiňované nákladní tahače Lorraine 37L nebo Renault UE, ale také polopásy Unic P107 či Somua MCG a Somua MCL. Konverze sesbíraných vozidel probíhala tak, že na jednom exempláři daného typu byly nejprve promyšleny všechny úpravy, navrženo provedení bojové kabiny, přesný způsob uložení zbraně, munice, umístění sedaček pro posádku a další detaily. Pláty pancíře a další potřebné nové díly, byly zkresleny nebo případně vymodelovány ze dřeva a tyto podklady byly odeslány do firmy Alkett, která zařídila výrobu v potřebném množství. Samotné Beckerovy továrny ve Francii tedy sloužily „pouze“ jako montážní dílny. I tak ale měly dost práce, neboť každé vozidlo bylo nutno rozebrat, vyčistit, vyměnit poškozené nebo zašlé součásti, natřít, provést úpravy nezbytné pro přestavbu a pak namontovat všechny nové části, zejména zbraň a pancéřování kabiny. Becker přitom myslel také na vytvoření dostatečné zásoby náhradních dílů pro budoucí provoz. Od většiny dílů tak bylo ponecháváno stranou 10% až 30% z celkově vyrobeného množství.
Alfred Becker a Erwin Rommel během defilé samohybných děl "made by Baukommando Becker", zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Prvním samohybným dělem, které vzniklo čistě v režii Baukommanda Becker, byla pravděpodobně lehká houfnice leFH 16 ráže 105 mm na podvozku francouzského tanku FCM 36. V září a říjnu 1942 jich bylo postaveno pouhých 8 kusů a v březnu 1943 přibyly ještě další 4. Lze však narazit i na informaci, podle které bylo celkem postaveno 48 těchto samohybek, to však nejspíš nebude pravda. Na tento typ navázala ještě v roce 1942 výroba stíhače tanků založeného na stejném podvozku (tedy na podvozku tanku FCM 36). Stíhač byl vyzbrojen protitankovým kanonem Pak 40 ráže 75 mm a provedením bojové kabiny jako by sesterské samohybce z oka vypadl… koneckonců to posuďte sami na snímku ZDE. Těch bylo postaveno snad pouhých 10 exemplářů. Další v pořadí byla zřejmě samohybná houfnice leFH 18 ráže 105 mm na podvozku již zmiňovaného tahače Lorraine 37L. Zde ovšem Becker opět spolupracoval s berlínskou firmou Alkett. Podle společného návrhu postavil Alkett prvních 12 samohybek tohoto typu, a to buď v září nebo listopadu 1942 (prameny se neshodují). Další 12 kusová série pak vznikla již v dílnách Baukommanda Becker, a to někdy mezi prosincem 1942 a srpnem 1943. Podle již zmiňovaného filmu, natočeného Beckrovými muži, vznikla zřejmě ještě třetí 12 kusová série, protože zde uváděný počet je 36 exemplářů. Vozidla postavená firmou Alkett a ta Beckerova však nebyla zcela identická. Vodorovné zalomení bočního pancíře kabiny bylo u samohybných děl z Alkettu umístěno mnohem níže, než u Beckerových strojů (jak je krásně vidět na srovnání ZDE) a byly zde i další drobné rozdíly. Někdy v průběhu roku 1942 postavili členové Beckerova Baukommanda 24 stíhačů tanků s kanonem Pak 40 na podvozku tanku Hotchkiss H39. Na stejném podvozku pak vznikly také samohybné houfnice leFH 18 ráže 105 mm. První dvanáctikusová série byla dokončena v září 1943 a druhá stejně velká v únoru 1944. Podle některých pramenů mělo být později postaveno ještě dalších 24 vozidel tohoto typu, celkem tedy 48 exemplářů. Beckerův dokumentární film uvádí pro tuto samohybku počet 36 postavených kusů, ovšem tento film byl podle svého úvodu natočen 7. září 1943. Nemusí tedy zahrnovat zmíněnou 12 kusovou sérii z února 1944 a proto by nakonec opravdu mohl platit celkový počet 48 dokončených vozidel.
Další momentka z návštěvy polního maršála Rommela u 21. Panzer Division, na snímku je houfnice ráže 105 mm na podvozku tanku Hotchkiss H39, zdroj: Bundesarchiv Bild 101I-300-1865-06, Wikimedia, Creative Commons, upraveno Mimo popsaná samohybná děla a stíhače tanků na plně pásových podvozcích vznikla v dílnách Baukommanda celá řada další techniky, založené na podvozcích polopásových tahačů. Sem spadal například už vícekrát zmiňovaný protitankový kanon Pak 40 na polopásu Somua MCG, sestava kořistních francouzských minometů ráže 81,4 mm na stejném podvozku, raketomet Vielfachwerfer na podvozku Somua MCL, automatický kanon ráže 20 mm na polopásu UNIC P107 nebo obrněný transportér pěchoty na tomtéž polopásu. Dále Beckerovi vojáci navrhli a vyrobili vícero typů muničních, velitelských a pozorovacích (rozuměj zaměřovacích) obrněných vozidel na podvozcích již zmiňovaných tanků Hotchkiss, tahačů Lorraine nebo lehkých tahačů Renault UE a také další obrněné transportéry na kolových povozcích. V květnu nebo červnu roku 1943 navštívil továrnu Matford v Poissy říšský ministr zbrojního a válečného průmyslu Albert Speer, aby mohl Hitlerovi referovat o tom, jak probíhá plnění Beckerova úkolu. Prošel si výrobní halu, prohlédl hotová vozidla a některými z nich se dokonce i svezl. Technika, kterou Baukommando stavělo, samozřejmě nezůstávala jen tak stát na továrních dvorech. Prvním odběratelem Beckerových strojů se stala v říjnu 1942 vytvořená gepanzerten Artillerie-Brigade (Sfl.), tedy doslova obrněná samohybná dělostřelecká brigáda. S tím, jak rostl počet dostupné bojové techniky, byla tato jednotka v únoru 1943 reorganizována na útvar nazvaný verstärkte Schnelle Brigade West, tedy zesílená rychlá brigáda Západ. Němci tehdy snad plánovali vystavět dokonce několik tzv. rychlých divizí (schnelle Division), které měly plnit strážní roli na francouzském území. Tyto divize měly být kompletně motorizované, a tedy schopné velmi rychlého přesunu na relativně velkou vzdálenost. Díky tomu jich nebylo nutné velké množství, a přesto měly zvládnout pokrýt značnou plochu. Byla to součást německé přípravy na spojenecké vylodění ve Francii. Němcům bylo jasné, že vylodění přijde, ale protože nevěděli, kdy a kde přesně jej mají čekat, potřebovaly rychlé jednotky, které by na něj dokázaly pružně zareagovat a během krátké doby se přesunout do místa invaze. Německý válečný průmysl však neměl kapacitu na to, aby takovéto divize vybavil a použití kořistní techniky a jejích přestaveb tedy bylo téměř ideálním řešením. V červenci 1943 vydalo německé vrchní velení pozemního vojska rozkaz, podle kterého měla být verstärkte Schnelle Brigade West reorganizována, rozšířena a posloužit jako základní kámen pro opětovné zformování 21. Panzer Division (původní 21. Panzer Division byla v květnu 1943 zničena v severní Africe). Kvůli nedostatku bojové techniky dostala nově zformovaná divize primárně staré kořistní francouzské tanky (jejichž bojová hodnota byla v polovině roku 1943 již zanedbatelná) a Beckerovy přestavěné stíhače, samohybná děla a další vozidla. Mimo jiné bylo do divize zařazeno i cca 2000 veteránů původní 21. Panzer Division, kteří byli v době její kapitulace doma na dovolené, v lazaretech apod. Velitelem divize se stal generálplukovník Edgar Feuchtinger. Becker byl pověřen velením praporu útočných děl Sturmgeschütz Abteilung 200.
Jak je vidět na fotografiích, Becker nosil prakticky bez výjimky šedozelenou uniformu samohybného dělostřelectva, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Název tohoto praporu byl poněkud zavádějící, protože Sturmgeschütz (tedy útočné dělo) byl specifický druh bojové techniky určený pro přímou podporu útočící pěchoty. Beckerův prapor však byl kombinovanou jednotkou, která zahrnovala samohybná děla (německy Selbstfahrlafette) a stíhače tanků (německy Panzerjäger). Útočné dělo byste v ní hledali marně. Hned v létě 1943 uspořádal Becker se svým praporem první manévry, ze kterých se mimochodem opět dochoval velmi pěkný filmový záznam. V prosinci 1943, obdržel Becker rozkaz, aby se svým praporem přesunul do oblasti okolo městečka Mauron, více na západ a blíže k pobřeží. Ještě téhož měsíce proběhl nácvik vagonování, neboť to bylo nejspíš něco, co řidiči dosud neměli příležitost si vyzkoušet. Z této akce se nám opět dochoval velmi hezký filmový záznam. Samotný přesun do Mauronu pak proběhl nejspíš v lednu 1944. Další událostí, která byla zachycena na filmovém pásu a dochovala se až do dnešních dnů, byla inspekce polního maršála Erwina Rommela, velitele armádní skupiny B, která se konala na jaře 1944. Tou dobou již měl Beckerův prapor celkem pět baterií, z nich každou tvořily čtyři stíhače tanků s kanony ráže 75 mm a šest samohybných houfnic ráže 105 mm (v červnu 1944 to byly pravděpodobně všechno stroje na podvozku Hotchkiss). 6. června 1944 došlo, jak víme, ke spojeneckému vylodění v Normandii. Kvůli počátečnímu zmatku se Beckerův prapor do boje zapojil až 9. června, kdy poskytoval palebnou podporu 125. pluku pancéřových granátníků ze své mateřské 21. Panzer Division. Svoji největší slávu si však Beckerův prapor získal až o více než měsíc později a o 200 km severovýchodněji v rámci spojenecké operace Goodwood. Beckerova jednotka byla v té době součástí tzv. Kampfgruppe Luck společně se 125. plukem pancéřových granátníků, praporem tanků Panzer IV a několika tanky Tiger z 503. těžkého praporu. Pět baterií Beckerova praporu bylo rozmístěno na ploše cca 3x3 km ve vesnicích a osadách východně od Caen tak, aby mohly z obou stran kontrolovat silnici vedoucí z Caen na severovýchod. 18. července 1944 ráno začaly celou oblast zasypávat spojenecké bombardéry. Jejich nálety trvaly bezmála dvě hodiny. Sotva dozněly výbuchy posledních leteckých pum, začaly kolem pro změnu dopadat granáty z bitevních lodí u pobřeží a dopadaly ještě následujících cca 30 minut.
raketomet na podvozku polopásu Somua MCG z dílny Baukommanda Becker během prezentace pro armádní důstojníky na pobřezí v severní Francii, zdroj: Bundesarchiv Bild 101I-300-1863-30, Wikipedia.org, Creative Commons, upraveno Když se Beckerovi znovu podařilo navázat rádiový kontakt se svými veliteli baterií, obdržel následující hlášení. Všech deset samohybných zbraní z 1. baterie umístěné ve vesnici Démouville bylo zničeno. 2. baterie utrpěla určité ztráty, ale zůstávala v podstatě plně bojeschopná. Zbývající tři baterie nebyly spojeneckou palbou vůbec zasaženy. Po této důkladné palebné přípravě vyrazily vpřed tanky z britské 11. obrněné divize a směřovaly od severu k vesnici Hubert-Folie. Jakmile se dostaly na dostřel, ocitly se Britové pod palbou 3., 4. a 5. baterie Beckova Sturmgeschütz Abteilung 200. Beckerovým mužům se podařilo z dobře maskovaných postavení zničit několik britských tanků a zastavit jejich postup. Následně se 2., 4. a 5. Beckerova baterie přemístily, aby mohly zaútočit na další přibližující se britské jednotky a opět slavily úspěch. Společně s 88 milimetrovými děly Luftwaffe umístěnými ve vesnici Cagny se tak 200. praporu podařilo zadržet britský postup po zbytek dopoledne, než dorazily německé posily. Během odpoledne se pak britský útok definitivně vyčerpal. Britové nakonec v rámci operace Goodwood ztratili více než 200 tanků! Další významnější bojové nasazení Beckerova praporu se uskutečnilo na přelomu července a srpna 1944 v rámci britské operace Bluecoat. Sturmgeschütz Abteilung 200 se měl zapojit do odražení Britů jihovýchodně od Saint-Lô. Major Becker byl však 1. srpna 1944 nedaleko vesnice Le Tourneur zraněn do stehna střepinou z dělostřeleckého granátu. Toto zranění jej však v důsledku uchránilo, když ne před smrtí, tak téměř jistě před zajetím. Zbytky jeho praporu totiž byly zhruba o dva týdny později obklíčeny v kapse u Falaise. Becker ustoupil s dalšími pozůstatky 21. Panzer Division do Belgie. 22. srpna si zřídil formální stanoviště na zámku Château de Taravisée nedaleko vesnice Fosses-la-Ville. Začátkem září však byl nucen uprchnout a nějakým způsobem nakonec doputoval až do Alsaska na východě Francie, kde byl v prosinci 1944 zajat spojenci. Dr. Ing. Alfred Becker válku přežil a vrátil se do Německa. Zemřel 26. prosince 1981 ve věku 82 let. Celkem prý Baukommando Becker za svoji existenci postavilo nebo upravilo na 1800 nejrůznějších vozidel! Není divu, že Alfred Becker za svoji práci obdržel německý kříž ve zlatě (1942), válečný záslužný kříž s meči první třídy (1942) a dokonce snad i rytířský kříž válečného záslužného kříže s meči (1945) a dotáhl to až na hodnost majora.
|
|
|||
přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje |
|||||
