samohybné dělo leFH 18 na podvozku kořistního francouzského tanku Hotchkiss, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Součástí válečné kořisti po porážce Francie v roce 1940 bylo také asi 550 tanků Hotchkiss typu H-35, H-38 a H-39. Převážnou většinu z nich Němci použili v jejich původní podobě pouze s menšími úpravami (nové radiostanice, velitelské kupole apod.). Bojová hodnota těchto tanků vyzbrojených kanonem ráže pouhých 37 mm však velmi rychle klesala, a proto se Němci začali zaobírat myšlenkou, zda by je nešlo přestavět na bojový stroj jiného určení, který by Wehrmachtu přinesl větší užitek. Provedené analýzy potvrdily, že podvozek tohoto tanku dokáže unést mnohem silnější výzbroj umístěnou však nikoliv v otočné věži, ale v nepohyblivé bojové kabině, která bude pouze lehce pancéřovaná (což bylo koneckonců standardní konstrukční řešení raných německých stíhačů tanků a samohybných děl).

Nás bude na následujících řádcích zajímat přestavba tohoto tanku na nosič lehké houfnice ráže 105 mm. Tato samohybná zbraň byla jedním z výtvorů tzv. Baukommanda Becker, speciálního útvaru, jehož úkolem bylo maximálně zužitkovat kořistní francouzskou techniku ve prospěch německé armády. V čele tohoto útvaru stál muž jménem Alfred Becker, vystudovaný inženýr, důstojník dělostřelectva a svého času také velitel jedné z baterií 227. dělostřeleckého pluku 227. pěší divize. Beckerova jednotka strávila druhou polovinu roku 1940 vykonáváním strážní služby na pobřeží okupované Francie. V okolí se doslova povalovalo množství vojenské techniky, kterou za sebou zanechaly evakuované britské jednotky a činorodý Becker přišel s nápadem použít tuto techniku jako základ pro stavbu improvizovaných samohybných děl, která by jemu a jeho vojákům usnadnila život.

Kombinací ukořistěných britských tanků Vickers Mk. VI a starých německých houfnic leFH 16 vzniklo 12 samohybných děl, která si Beckerova baterie v září 1941 odvezla s sebou do severního Ruska a zde úspěšně použila v boji. Tohoto úspěchu si všimli i zástupci zbrojního úřadu a vrchního velení Wehrmachtu, a tak se stalo, že byl Becker začátkem roku 1942 z východní fronty stažen do Berlína a přidělen do firmy Alkett, aby společně se zdejšími konstruktéry prozkoumal možnost instalace různých dělostřeleckých zbraní na podvozek francouzského nákladního tahače Lorraine 37L. A protože tato snaha přinesla kýžené ovoce, dostal Becker záhy za úkol pokračovat ve výstavbě dalších samohybných zbraní právě pod hlavičkou Baukommanda Becker, a to přímo ve Francii v továrnách Matford, Talbot a Hotchkiss.

10,5 cm leFH 18 na podvozku tanku Hotchkiss, pancéřování bojového prostoru představovalo značně velkou a nápadnou celistvou plochu, proto bylo dobré ji trochu "rozbít" vhodným maskovacím vzorem, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Baukommando přestavovalo nejrůznější plně pásovou, polopásovou i kolovou techniku, kterou získávalo doslova kde se dalo (včetně vytahování vraků z příkop a rybníků). Odkud konkrétně pocházely podvozky Hotchkiss H-35, H-38 a H-39 není z pramenů zřejmé, ale jelikož Wehrmacht tyto tanky poměrně dlouho využíval (k 31. květnu 1943 jich bylo u různých jednotek stále celkem 355 kusů) mohlo klidně jít o podvozky z porouchaných tanků, které se již nevyplatilo v jejich původní podobě opravovat (např. poškození věže či kanonu).

Podvozek původního francouzského tanku byl na každém boku tvořen šesti pojezdovými koly o průměru 400 mm, která byla zavěšena v párech a odpružena horizontálně uloženými vinutými pružinami. Vpředu bylo hnací kolo, vzadu kolo napínací a horní část pásu podpíraly tři drobné kladky. Čelní pancíř korby byl silný 34 mm. Z původního tanku byla odstraněna otočná věž a prakticky celá kabina posádky, zbyla pouze středová část čelní stěny s nástupním průlezem a průzorem pro řidiče. Nový bojový prostor, vytvořený na místě původní kabiny a věže, byl obehnán vysokým pancířem svařeným z rovných desek. Jejich sílu žádný z pramenu neuvádí. Teoreticky se však konstruktéři nemuseli držet úplně při zemi, protože odstraněním skoro celé tankové kabiny a věže nejspíš ušetřili opravdu hodně hmotnosti (např. věž měla pancíř o síle 40 mm). Je tedy možné, že pancíř okolo nového bojového prostoru byl silný minimálně 14,5 mm, což bylo vnímáno jako minimum, které odolá palbě průbojných puškových a kulometných střel ráže 7,92 mm.

V čelní stěně bojového prostoru byl výřez, kterým procházela hlaveň houfnice. Zvenku byl tento výřez překryt širokým štítem, který se při natáčení do stran pohyboval společně s hlavní. Řekli jsme si, že vozidlo bylo vyzbrojeno houfnicí ráže 105 mm, ale neřekli jsme si jakého typu... ony to totiž byly hned typy dva. Většina vozidel (soudě minimálně podle četnosti fotografií) dostala houfnici typu leFH 18 (leFH = leichte Feldhaubitze), část vozidel však nesla podstatně starší model leFH 16. Rozeznání obou je přitom velmi jednoduché, neboť starší leFH 16 měla pouze jednodílné brzdovratné zařízení, jehož píst byl umístěn pod hlavní. Naproti tomu novější a výkonnější leFH 18 měla brzdovratný „válec“ jak pod, tak i nad hlavní (srovnávací foto ZDE). Obě zbraně používaly stejné granáty, z nichž ten nejběžnější tříštivotrhavý vážil 14,81 kg. Starší leFH dokázala tento granát poslat do vzdálenosti maximálně 9225 metrů. To maximální dostřel leFH 18 byl skoro o 1,5 kilometru větší. Je nicméně pravděpodobné, že při instalaci zbraně na poměrně lehký podvozek Hotchkiss bylo přistoupeno k zákazu střelby nejsilnější výmetnou náloží, takže reálný dostřel samohybky byl nejspíš menší než výše uvedené hodnoty.

polní maršál Rommel si během inspekce u 21. tankové divize prohlédl také tuto 10,5 cm leFH 18 na podvozku tanku Hotchkiss, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Zdroje bohužel vůbec neuvádějí, jaký byl rozsah pohybu zbraně, a to ani v horizontální, ani ve vertikální rovině. Uvnitř kabiny bylo uloženo celkem 36 kusů dělostřelecké munice. Granáty byly v přihrádkách v pravé zadní části bojového prostoru, patrony s výmetnou náplní pak v levé zadní části. Jako sekundární výzbroj byl na palubě jeden samopal MP 40 a jeden kulomet MG 34, který bylo možno zavěsit do úchytu v pravém předním rohu kabiny a pak z něj vést palbu přes horní okraj pancíře.

Posádka samohybky sestávala podle některých historiků ze čtyř, podle jiných z pěti vojáků. Je ovšem možné, že na palubě byli opravdu pouze 4 muži, ale řidič plnil dvě různé role. V rámci přípravy k palbě se totiž ze svého stanoviště v přední části korby přesouval do bojového prostoru, aby zde pomáhal s nabíjením houfnice. Role ostatních vojáků byly jasné: nalevo od děla seděl střelec, za ním velitel vozu a napravo od zbraně první nabíječ. Hned vedle sedačky střelce byla na boční stěně kabiny zavěšena radiostanice Fu.Spr.Ger. propojená s prutovou anténou v levém zadním rohu kabiny. Její obsluhu měl na starosti buď střelec nebo velitel. K nástupu a výstupu z bojového prostoru sloužily vojákům velké dveře v zadním pancíři. Strop bojového prostoru zůstal otevřený a při nepříznivém počasí jej bylo možno překrýt nepromokavou celtou.

Samohybné dělo dostalo oficiální označení 10,5 cm leFH 16 (resp. 18) auf Pz.38H. Jeho hmotnost byla pravděpodobně 13 tun, což bylo jen o necelou tunu více, než kolik vážil původní tank Hotchkiss H-38. Motor zdědilo vozidlo samozřejmě spolu s podvozkem po francouzském tanku a byl jím kapalinou chlazený šestiválec Hotchkiss o objemu 5,97 litru, který dával výkon 120 koní. Vpředu umístěná převodovka měla pět stupňů pro jízdu vpřed a jeden reverzní. Maximální rychlost zůstala podle všeho stejná, jako u původního tanku, tedy cca 36 km/h. S 207 litry benzínu v nádržích dokázala samohybka ujet nějakých 180 km po silnici a cca 95 km v terénu.

tento stroj nese starší verzi houfnice leFH 16, všimněte si, že brzdovratné zařízení je zde pouze pod hlavní, také tento snímek vznikl během Rommelovy inspekce u 21. Panzer Division, zdroj: Bundesarchiv Bild 101I-300-1865-06, Wikimedia, Creative Commons, upraveno

První dvanáctikusová série popsaného bojového vozidla byla dokončena v září 1943 a druhá stejně velká pak v únoru 1944. Později bylo pravděpodobně postaveno ještě dalších 24 vozidel, což nás dostává k celkovému výrobnímu skóre 48 exemplářů. Vyrobená vozidla byla (alespoň z většiny) začleněna do praporu Sturmgeschütz Abteilung 200, jehož velením byl pověřen přímo kapitán Becker. V červnu 1944 měl prapor celkem pět baterií, z nich každou tvořily čtyři stíhačů tanků s kanony ráže 75 mm a šest samohybných houfnic ráže 105 mm, a to pravděpodobně kompletně na podvozcích Hotchkiss.

6. června 1944 došlo, jak víme, ke spojeneckému vylodění v Normandii. Kvůli počátečnímu zmatku se Beckerův prapor do boje zapojil až 9. června, kdy poskytoval palebnou podporu 125. pluku pancéřových granátníků ze své mateřské 21. Panzer Division. Svoji největší slávu si však prapor „užil“ až o více než měsíc později a o 200 km severovýchodněji v rámci spojenecké operace Goodwood. Beckerova jednotka byla v té době součástí tzv. Kampfgruppe Luck společně se 125. plukem pancéřových granátníků, praporem tanků Panzer IV a několika tanky Tiger z 503. těžkého praporu. Pět baterií Beckerova praporu bylo rozmístěno na ploše cca 3x3 km ve vesnicích a osadách východně od Caen tak, aby mohly z obou stran kontrolovat silnici vedoucí z Caen na severovýchod. 18. července 1944 ráno začaly celou oblast zasypávat spojenecké bombardéry. Jejich nálety trvaly bezmála dvě hodiny. Sotva dozněly výbuchy posledních leteckých pum, začaly kolem pro změnu dopadat granáty z bitevních lodí u pobřeží a dopadaly ještě následujících cca 30 minut.

tato samohybka dostala netypickou dvoudílnou plachtu, která chránila před deštěm nejen otevřený bojový prostor, ale i hlaveň houfnice, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Když se Beckerovi znovu podařilo navázat rádiový kontakt se svými veliteli baterií, obdržel následující hlášení. Všech deset samohybných zbraní z 1. baterie umístěné ve vesnici Démouville bylo zničeno. 2. baterie utrpěla určité ztráty, ale zůstávala v podstatě plně bojeschopná. Zbývající tři baterie nebyly spojeneckou palbou vůbec zasaženy. Po této důkladné palebné přípravě vyrazily vpřed tanky z britské 11. obrněné divize a směřovaly od severu k vesnici Hubert-Folie. Jakmile se dostaly na dostřel, ocitly se Britové pod palbou 3., 4. a 5. baterie Beckerova Sturmgeschütz Abteilung 200. Beckerovým mužům se podařilo z dobře maskovaných postavení zničit několik britských tanků a zastavit jejich postup. Následně se 2., 4. a 5. Beckerova baterie přemístily, aby mohly zaútočit na další přibližující se britské jednotky a opět slavily úspěch. Společně s 88 milimetrovými děly Luftwaffe umístěnými ve vesnici Cagny se tak 200. praporu podařilo zadržet britský postup po zbytek dopoledne, než dorazily německé posily. Během odpoledne se pak britský útok definitivně vyčerpal. Britové nakonec v rámci operace Goodwood ztratili více než 200 tanků! Zbytky Sturmgeschütz Abteilung 200 byly v srpnu 1944 obklíčeny a zničeny v kapse u Falaise.

TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:

VZNIK STROJE

POPIS STROJE

VÝZBROJ

ORGANIZACE A NASAZENÍ

TECHNICKÁ DATA

 

 

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje