|
10,5cm leFH 16 auf Geschützwagen Mk. VI(e), na pancíři můžete vidět tzv. Scotti Stern, znak 227. pěší divize Wehrmachtu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Lví podíl na vzniku tohoto lehkého samohybného děla měl velitel 12. baterie 227. dělostřeleckého pluku 227. pěší divize Wehrmachtu, kapitán Alfred Becker. V jeho osobnosti se snoubilo technické vzdělání, praxe s konstrukcí průmyslových strojů, činorodost a zkušenosti s fungováním dělostřelectva již z dob první světové války. A když do tohoto koktejlu osud v červnu 1940 přimíchal ještě patřičný kus náhody, začala se odvíjet nová a velmi zajímavá kapitola v historii německé obrněné bojové techniky. V květnu 1940 se 227. pěší divize zapojila do německého západního tažení proti Holandsku, Belgii a Francii. Po francouzské kapitulaci byla divize ponechána v Normandii k plnění strážní služby, a to u lamanšského pobřeží v oblasti Le Havre. Byla to oblast, ze které bylo mezi 10. a 13. červnem 1940 evakuováno cca 11 tisíc zejména britských vojáků. Jejich bojovou techniku však evakuovat nešlo, a proto ji Britové museli ponechat na místě. Pro Beckera, kterého stroje všeho druhu očividně bavily, bylo takové množství nevyužité vojenské techniky, ležící mu doslova před nosem, bezesporu silným lákadlem. Když si prohlížel opuštěné britské tanky, napadlo jej, že by mohly skvěle posloužit jako nosiče děl. Pokud by jeho baterie namísto klasický tažených děl používala děla samohybná, vzrostla by její mobilita a jeho vojáci by měli v mnoha směrech jednodušší práci. A jelikož strážní služba v Normandii ve druhé polovině roku 1940 nejspíš nebyla nijak zvlášť dobrodružná, rozhodl se Becker, že využije dočasného klidu, svých znalostí a konexí a zkusí pro svoji jednotku taková samohybná děla vyrobit. Z toho, co v okolí Le Havre zbylo po britských vojácích, se jako nejpoužitelnější jevil podvozek lehkého tanku Vickers Mk. VI. Motor i převodovka byly u tohoto typu uloženy v přední části korby, což bylo pro zamýšlenou přestavbu ideální, neboť v zadní části vozidla byl dostatek místa pro novou bojovou kabinu. Z lehkého tanku byla odstraněna bojová věž i část střechy korby. Původně šikmá zadní stěna korby byla přestavěna na svislou a odpovídajícím způsobem byly protaženy i boční stěny korby. Tím vznikl v zadní části dostatečně velký prostor pro dělo i jeho obsluhu. Přední část korby včetně stanoviště řidiče zůstala z většiny nezměněna. Musel však být zmenšen výduch vzduchu od motoru umístěný na levém boku a také výfukové potrubí včetně tlumiče muselo být přeloženo ze zadní části korby na přední část blatníku levého pásu.
střelecké zkoušky prvního nekompletního prototypu potvrdily, že podvozek britského lehkého tank německou houfnici ráže 105 mm bez problémů unese, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Za výzbroj nového bojového vozidla byla zvolena lehká houfnice 10,5 cm leFH 16 ráže 105 mm, stará zbraň z dob první světové války, pro kterou to bylo v podstatě ideální využití. Becker plánoval obehnat bojový prostor posádky ze všech stran lehkým pancířem. Nejprve však bylo nutno ověřit, zda podvozek vůbec vybranou houfnici unese a vydrží zátěž, vznikající při její palbě. První jízdní a střelecké zkoušky tedy proběhly na vozidle s otevřenou kabinou bez pancéřové ochrany. Na základě těchto zkoušek byla na záď korby instalována sklopná podpěra pro lepší stabilitu během střelby. Celkové chování testovaného vozidla však bylo uspokojivé, takže vývojové práce mohly pokračovat. Becker vymyslel přesné provedení pancéřování kabiny a následně jej rozkreslil do úrovně jednotlivých ocelových plátů. Výkresy pak odeslal firmě Krefelder Stahlwerke (která v té době již byla součástí koncernu Deutsche Edelstahlwerke) v jeho rodném Krefeldu. Kromě pancéřových desek požádal možná Becker firmu Krefelder Stahlwerke také o výrobu dalších dílů, např. podstavce pro houfnici, schránek na munici apod. Alfred Becker pro firmu Krefelder Stahlwerke dříve pracoval, takže zde měl určité nemalé konexe. Jinak by zřejmě neměl šanci jen tak si zde uprostřed války objednat výrobu ocelových plátů pro „pokoutně“ vyvíjené obrněné vozidlo. I když je otázkou, nakolik „pokoutný“ tento vývoj vlastně byl. Zcela jistě nešlo o Beckerovu ryze soukromou akci, už proto, že ve výsledku se netýkala pouze jeho baterie, ale celého praporu. Navíc ani při sebelepších konexích si nelze dost dobře představit, že by firma Krefelder Stahlwerke dodala ocelové desky jen tak zdarma a kapitán Becker by asi těžko platil jejich výrobu a přepravu z Německa do Francie z vlastní kapsy. Beckerův projekt také zaměstnával spoustu vojáků a mechaniků a využíval divizní dílenské vybavení. Je tedy značně nepravděpodobné, že by Becker celou věc konal bez požehnání svých nadřízených. Ať už to bylo jakkoliv, firma Krefelder Stahlwerke objednané díly dodala a Beckerovi muži tak mohli během následujících šesti měsíců pomalu ale jistě postavit 12 samohybných houfnic leFH 16 na podvozku tanku Vickers Mk. VI. Pro přestavbu byly snad použity podvozku z tanků verze B a C, které se však od sebe vzhledově příliš nelišily. Z britského tanku zdědilo německé samohybné dělo podvozek se čtyřmi pojezdovými koly odpruženými párově pomocí vinutých pružin, dále šestiválcový benzínový motor Meadows o výkonu 88 koní, pětistupňovou převodovku Wilson a korbu s pancířem o maximální tloušťce pouhých 14 mm.
10,5cm leFH 16 auf Geschützwagen Mk. VI(e), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno V zadní polovině vozidla byla pevná kabina svařená z pancéřových plátů o síle 14 mm na bocích a zádi a 22 mm na čele. Pancíř takové tloušťky dokázal odolat palbě průbojnými střelami ráže 7,92 mm a menším střepinám. Vzhledem k bojovému poslání stroje to byla celkem dostačující úroveň ochrany. Samohybka totiž nebyla určena k vedení přímého boje nablízko. Stejně jako klasické dělostřelectvo se měla držet za čelními jednotkami a poskytovat jim palebnou podporu z relativně bezpečné vzdálenosti od nepřítele (pálila na nepřítele přes hlavy vlastních vojáků). V čelní stěně kabiny byl výřez, který umožňoval omezený vertikální i horizontální pohyb zbraně. Na většině dochovaných fotografií mají popisovaná samohybná děla pancéřování brzdovratného zařízení pod hlavní, existují však i fotografie, na kterých jsou bez něj, a přitom se nezdá, že by šlo o poškození / ztrátu této části v boji (jinak je totiž celé vozidlo zcela v pořádku). Je tedy možné, že rané exempláře prostě pancéřování brzdovratného zařízení ještě neměly a snad bylo doplněno až později (foto ZDE). Klasická tažená houfnice leFH 16 ráže 105 mm mohla pálit tříštivotrhavé granáty o hmotnosti 14,81 kg teoreticky až do vzdálenosti 9225 metrů. Je ale pravděpodobné, že v samohybném provedení byl maximální dostřel nižší, a to hned ze dvou důvodů. Posuzováno pouhým okem se jednak zdá, že čelní stěna dovolovala menší maximální náměr zbraně, než tomu bylo u klasické tažené houfnice, což by se samozřejmě projevilo na dostřelu. Co však zcela jistě omezovalo dostřel byl zákaz používání nejsilnější výmetné nálože č. 6. Pro houfnici se totiž používala dělená munice, takže se do hlavně zasouval nejprve granát a poté nábojnice, do které bylo možno vložit různé množství výmetné náplně (různý počet váčků s výbušninou). Podvozek britského lehkého tanku nebyl zrovna dvakrát robustní a palba s nejsilnější náplní by jej už příliš přetěžovala. Platilo tedy, že palba s náplní č. 1 až 3 nevyžaduje žádná opatření, palba s náplní č. 4 a 5 je možná pouze se sklopenou stabilizační opěrou (která byla umístěna na zadní stěně korby) a palba s náplní č. 6 je zakázána. Posádku samohybného děla tvořili podle všeho čtyři vojáci. Jednak zde byl řidič, sedící odděleně v levé přední části korby, a dále velitel, střelec a nabíječ. Dochované fotografie ukazují, že při střelbě se řidič přesouval ze svého běžného stanoviště do bojové kabiny, kde zřejmě pomáhal s nabíjením. Velitel vozu měl své stanoviště v levém zadním rohu kabiny a jeho primárním pozorovacím zařízením byl nůžkový dělostřelecký periskop. Před velitelem seděl střelec, který zbraň zaměřoval pomocí periskopického zaměřovače Z.E. 34. Nalevo od střelce byla na boční stěně kabiny zavěšena radiostanice Fu.Spr.Gr. propojená s prutovou anténou v zadním rohu. Napravo od kanonu bylo možno na hranu čelní stěny uchytit kulomet MG 34 a získat tak obranný prostředek proti nepřátelské pěchotě. Bojová kabina byla shora otevřená, což usnadňovalo její odvětrávání, ale i míření a manipulaci s municí. Dovnitř se nastupovalo přes zadní stěnu, jejíž horní polovina byla sklopná. Z pramenů není úplně jasné, kolik munice si vlastně samohybná houfnice s sebou vezla. Fotografie interiéru ukazují nejméně 15 granátů uložených přímo uprostřed kabiny, 8 granátů uložených u levé a 8 u pravé stěny, tedy celkem 31 kusů.
v rámci přípravy k palbě se řidič přesouval ze svého stanoviště do bojového prostoru, aby pomáhal s nabíjením houfnice, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Popsané samohybné dělo dostalo oficiální označení 10,5cm leFH 16 auf Geschützwagen Mk. VI(e). Celková hmotnost stroje činila nejspíš 6,5 tuny. Někdy bývá uváděno 8,2 tuny, což však zřejmě nebude pravda. Už oněch 6,5 tuny představovalo oproti původnímu britskému tanku Mk. VI nárůst zátěže podvozku o nějakých 23%, pokud by to mělo být 8,2 tuny, byl by to nárůst zátěže o 55%, což by již podvozek zřejmě nevydržel. Vozidlo dokázalo vyvinout úctyhodnou maximální rychlost okolo 50 km/h a dlouhodobě dokázalo na silnici bez problémů udržet rychlost okolo 40 km/h. 159 litrů benzínu dovolovalo dojezd až 280 km po silnici a cca 180 km v terénu. Mimo 12 samohybných houfnic stihli Beckerovi muži během druhé poloviny roku 1940 přestavět ještě dalších 12 tanků Mk. VI na muniční vozidla, z dalších čtyř tanků udělali vozidla velitelská, a ještě postavili několik muničních vozů na podvozcích britských nákladních tahačů Bren Carrier. Beckerovo technické vzdělání a konstruktérské zkušenosti spolu s profesionálně vyrobenými pancéřovými deskami a dalšími díly se do výsledných vozidel velmi pozitivně promítly. Šlo sice o jakousi improvizaci s využitím dostupných podvozků a zbraní, ale celkové provedení samohybných děl 10,5cm leFH 16 auf Geschützwagen Mk. VI(e) bylo opravdu velmi kvalitní, což se potvrdilo i během bojového nasazení. Vojáci si pochvalovali spolehlivost podvozku i pohonné soustavy, snadnou ovladatelnost díky malým rozměrům vozu a nízkou spotřebu paliva i při jízdě v terénu (většina chvály se tedy de facto týkala britského základu). Díky úsilí Ing. Beckera se 227. pěší divize stala jediným německým útvarem svého druhu, který disponoval samohybným dělostřelectvem. Dokonce i tankové divize si o něčem takovém mohly v té době nechat jen zdát. A jak byla nová bojová vozidla podchycena organizačně? Běžný dělostřelecký pluk pěší divize (Artillerie-Regiment) sestával ze čtyř praporů (Abteilung) z nichž tři byly lehké (děla ráže 105 mm) a jeden těžký (děla ráže 150 mm). Každý prapor měl přitom tři baterie po čtyřech dělech (tj. celkem 12 děl na prapor).
čtveřice vojáků neměla v bojovém prostoru neměla právě dvakrát moc pohodlí, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Na přelomu roku 1940 a 1941 (tedy zhruba v době dokončení všech 12 samohybek) přibyl v organizační struktuře 227. dělostřeleckého pluku pátý prapor. Pod něj byla převedena Beckerova 12. baterie (která doposud spadala pod čtvrtý prapor) a zároveň byla vytvořena nová baterie číslo 13. Literatura to sice výslovně neuvádí, ale z popsaných souvislostí se lze domnívat, že Beckerovy samohybné zbraně byly soustředěny do nového praporu č. 5 v rámci převedené 12. baterie a nové 13. baterie. Pokud tomu tak skutečně bylo, znamenalo to, že na dvě baterie připadalo celkem 12 samohybných děl, a tudíž byly obě početnější, než velely předpisy. V září 1941 byla 227. pěší divize včetně svého dělostřeleckého pluku převelena do severního Ruska k Leningradu. Od prosince se divize aktivně zapojovala do bojů proti Rudé armádě a pro svou vysokou mobilitu se brzy stala jakýmsi „požárním sborem“, který byl vysílán na ohrožené úseky fronty. Informace o úspěchu Beckerových samohybek brzy prosákly až k představitelům německého zbrojního úřadu (Waffenamt) a ti se rozhodli očividně talentovaného konstruktéra využít. V následujících letech tak Ing. Becker v čele tzv. Baukommanda připravil konverzi celé řady kořistních vozidel na bojovou techniku pro Wehrmacht.
TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:
|
|
|||||||||||||||||||||
přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje |
|||||||||||||||||||||||
