"V bitvách všech budoucích válek, tanky budou hrát rozhodující roli."

Heinz Guderian

skupina středních tanků PzKpfw IV verze Ausf. G, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-175-1266-05, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Střednímu tanku Panzerkampfwagen IV (zkráceně PzKpfw IV nebo Panzer IV) se obecně nedostává ani zdaleka takové popularity a zájmu jako jeho slavnějším a těžším „bratrům“, pojmenovaným po kočkovitých šelmách. Význam tanku s římskou číslicí IV pro německou armádu byl přitom obrovský a tento stroj se může pyšnit hned několika NEJ. Panzer IV byl jediným německým tankem, jehož výroba probíhala po celou druhou světovou válku. Zároveň byl také nejpočetnějším německým tankem (zdůrazněme, že hovoříme o nejpočetnějším tanku, nikoliv o nejpočetnějším německém bojovém stoji obecně, zde drželo jednoznačný primát útočné dělo Stug III). PzKpfw IV si právem zaslouží být historiky označován jako tažný kůň Wehrmachtu, protože pro něj vskutku odvedl obrovský kus práce (pokud to takto lze říci a nebýt označen za cynika).

Panzer IV byl od počátku svého vývoje plánován jako jeden ze dvou páteřních tanků pro vznikající německou Panzerwaffe. Jeho úlohou bylo zajišťovat palebnou podporu tankům typu Panzer III. Lehčí „trojky“ byly vyzbrojeny primárně protitankovými kanony (nejprve ráže 37 mm, později 50 mm) a jejich posláním tedy byla likvidace nepřátelských obrněnců. Těžší Panzer IV pak měly ničit cíle, na které Panzer III nestačily svým dostřelem nebo kalibrem. Typickým terčem pro Panzer IV tak mělo být například postavení nepřátelského protitankového i klasického dělostřelectva, lehká opevnění či nepřátelská pěchota. Panzer IV tak měl vlastně částečně suplovat roli dělostřelectva. Tomuto určení odpovídala i jeho výzbroj v podobě krátkého kanonu KwK 37 L/24 ráže 75 mm, který nijak nevynikal ve schopnosti probíjet pancíř jiných tanků, ale zato dovedl solidně fungovat v roli lehkého děla.

Rozdílné určení tanků Panzer III a Panzer IV lze krásně demonstrovat právě porovnáním výkonů jejich zbraní. Kanon ráže 37 mm, intalovaný v lehčím tanku Panzer III, byl určen k vedení přesné přímé palby na jiné tanky a to na vzdálenosti typicky okolo pouhých 500 metrů. Střela ráže 37 mm neměla žádnou zvláštní ničivou sílu proti měkkým cílům, neboť 37milimetrový tříštivotrhavý granát SprGr.Patr. 18 vážil jen 620 gramů a nesl pouhých 26 gramů trhaviny. Naproti tomu 75milimetrový kanon tanku Panzer IV měl účinný dostřel okolo dvou kilometrů (maximální dostřel bývá uváděn až 6,2 km) a jeho tříštivotrhavý granát SprGr.Patr. 34 vážil 5,74 kg, z čehož plných 690 gramů připadalo na trhavinu. Panzer IV tedy mohl celkem bez problémů zlikvidovat nepřátelské protitankové dělo palbou z bezpečné vzdálenosti a tím uvolnit cestu pro lehčí Panzer III. A přesně takto měly oba typy v rámci tankových divizí spolupracovat.

dřevěný model Begleitwagenu postavený firmou Rheinmetall v únoru 1935, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Zadání pro vývoj nového středního tanku vzniklo zřejmě v lednu 1934 a v únoru toho roku bylo předáno firmám Krupp a Rheinmetall (podle některých autorů byla poptána ještě firma MAN, což ovšem není pravda a jedná se pouze o záměnu s pozdějším projektem VK 20.01). Armádní činitelé vzali při tvorbě zadání v úvahu poznatky získané při zkouškách ne právě úspěšného prototypu tanku Neubaufahrzeug. Negativní zkušenosti s Neubaufahrzeugem se mimo jiné týkaly použití leteckého motoru, umístění hnacího kola vzadu, velkých rozměrů a celkové složitosti stroje. Nově poptávaný tank měl proto být menší a jednodušší, mít hnací kola umístěná vpředu a motor firmy Maybach typu HL 100 TR vyvinutý speciálně pro tento účel. Výzbrojen měl být jedním kanonem ráže 75 mm a dvěma kulomety, jedním v hlavní bojové věži a druhým v trupu.

Pokud jde o oficiální označení projektu nového tanku, lze narazit na vícero různých názvů. Zpočátku byl prý projekt označován jako verbesserten Neubaufahrzeug, tedy vylepšený Neubaufahrzeug, což jasně odkazovalo na výše uvedený starší projekt. Později byl název změněn na Begleitwagen, uváděný většinou pouze zkratkou jako B.W. Slovo Begleitwagen znamená doslova doprovodný vůz a vlastně přesně vystihuje poslání nového tanku – doprovázet a podporovat lehčí Panzer III. Velká část autorů ovšem zkratku B.W. vykládá úplně jinak, a to jako Bataillonsführer Wagen (tedy vozidlo velitele praporu). Tato interpretace bude ale zřejmě chybná a většina důvěryhodných zdrojů pracuje s názvem Begleitwagen. Svůj historicky nejznámější název Panzerkampfwagen IV (zkráceně PzKpfw IV) získal nový tank zřejmě až v dubnu 1936. I přesto se zkratka B.W. udržela i v dalších letech a byla používána souběžně s PzKpfw IV.

Obě oslovené firmy, tedy Rheinmetall a Krupp, dodaly své návrhy pro nový tank ještě v průběhu roku 1934, zatím tedy samozřejmě pouze ve formě výkresů. Krupp připravil dokonce rovnou dvě varianty svého návrhu, které označil jako B.W. I a B.W. II a které se lišily provedením pojezdového ústrojí. Kruppův B.W. I měl na každém boku 8 menších pojezdových kol odpružených pomocí listových pružin, zatímco B.W. II měl na každé straně šest větších kol, která byla odpružena torzními tyčemi. Po prostudování návrhů se zbrojní úřad podle všeho rozhodl rozdělit zakázku mezi obě společnosti (podobně jako to udělal také u prací na sesterském tanku Panzer III). Rheinmetall měl dále vyvíjet podvozek s korbou a Krupp již pouze bojovou věž s výzbrojí (přesněji řečeno bylo třeba připravit dvě bojové věže, protože návrh Rheinmetallu počítal s hlavní kanonovou věží a ještě malou kulometnou věží... viz níže).

prototyp tanku Begleitwagen firmy Rheinmetall, dodaný v testům v květnu 1936, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V únoru 1935 dodala firma Rheinmetall dřevěnou maketu svého stroje v měřítku 1:1 a ještě v témže měsíci podepsala se zbrojním úřadem smlouvu na stavbu ověřovacího prototypu, prozatím bez bojových věží a pouze z nepancéřované oceli. Firma Krupp se však evidentně nehodlala smířit s tím, že namísto tučné zakázky na celý tank, by měla dodávat pouze bojové věže (tak, jako se jim to stalo u sesterského Panzer III). Vedení firmy proto začalo u zbrojního úřadu silně lobovat a přesvědčovat jeho zástupce, že Krupp dovede navrhnout a vyrobit celý tank, a to mnohem lépe než konkurenční Rheinmetall. Tato snaha nakonec očividně slavila úspěch a firma Krupp dostala šanci předvézt, co dokáže. V červenci 1935 přišla objednávka na stavbu jednoho ověřovacího prototypu varianty B.W. I a v říjnu 1935 následovala objednávku na stavbu druhého prototypu ve variantě B.W. II. Ve srovnávacích testech se tedy měla utkat celkem tři vozidla: jeden prototyp Begleitwagen od firmy Rheinmetall a protypy B.W. I a B.W. II od firmy Krupp.

Rheinmetall dokončil svůj prototyp v květnu roku 1936. Pojezdová kola včetně systému jejich zavěšení a odpružení převzali konstruktéři ze staršího tanku Neubaufahrzeug. Begleitwagen firmy Rheinmetall měl mít dvě věže. Ta hlavní, osazená kanonem a spřaženým kulometem, měla být uprostřed vozidla na střeše hlavní kabiny posádky. Druhá malá věž s kulometem pak měla byt posazena v pravé přední části trupu. Prototyp byl nicméně ke zkouškám dodán bez věží. Namísto hlavní věže bylo instalováno závaží, které při jízdních testech simulovalo její hmotnost. Otvor pro sekundární kulometnou věžičku byl pouze zakryt ocelovou deskou (místo, kde měla být umístěna kulometná věžička, je krásně vidět na snímku ZDE, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele).

I když v sobě Begleitwagen od firmy Rheinmetall nezapřel jistou příbuznost se starším Neubaufahrzeugem, svým základním řešením již přece jen odpovídal pozdějšími německému konstrukčnímu standardu. To znamená, že motor byl umístěn v zádi tanku, převodovka v čele trupu a bojová kabina s věží zhruba uprostřed vozu. Za zmínku stojí ještě jeden zajímavý detail. Přímo v čelním pancíři trupu byl vyřezán obrovský otvor pro servisní přístup k převodovce. Výřez zabíral skoro celou čelní stěnu trupu a za normálních okolností byl zakryt velkým přišroubovaným plátem pancíře, upevněným ve spodní části na dvojici pantů. Z pohledu mechaniků v servisní dílně šlo zřejmě o velmi praktickou věc, ale z pohledu bojového bylo takovéto provedení jednoho z nejexponovanějších míst celého tanku dosti nešťastné.

prototyp B.W. I firmy Krupp dokončený v dubnu 1936 prodělal jízdní zkoušky bez bojové věže (všimněte si původního hnacího kola, které bylo shodné s prototypem B.W. II), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Prototyp Rheinmetall prodělal jízdní zkoušky a na jejich základě bylo provedeno několik zlepšovacích úprav a to zejména v zadní části stroje. Prototyp dostal nové zadní napínací kolo a změnilo se provedení zadní části blatníku. Vnější pancíř nad pojezdovými koly byl zkrácen, takže nyní již nezakrýval napínací kolo a tlumiče výfuků byly přesunuty z blatníků na zadní stěnu trupu (takto upravený Begleitwagen Rheinmetall můžete vidět na snímku ZDE). I když byl Rheinmetall v podstatě favoritem soutěže na nový tank, jeho návrh nakonec vybrán nebyl a jediný postavený prototyp byl později nejspíš sešrotován.

Krupp, který se na začátku soutěže dočasně ocitl v pozici toho, jež by měl postavit pouze bojovou věž, se teď očividně hodně snažil ukázat se v tom nejlepším světle. První prototyp B.W. I proto Kruppovi dělnici dokončili již 30. dubna 1936, tedy cca o měsíc dříve než konkurence. Namísto kulometné věžičky se konstruktéři firmy Krupp rozhodli zabudovat kulomet do pohyblivého střeliště přímo v čelní stěně trupu, což se ukázalo jako podstatně efektivnější řešení. O něco později dodal Krupp také druhý objednaný prototyp s odlišným pojezdovým ústrojím a označením B.W. II.

V průběhu léta roku 1936 prodělaly všechny tři dodané prototypy (1x Rheinmetall a 2x Krupp) důkladné vojskové testy. Během těchto prvních zkoušek byly nejspíš všechny tři stroje stále bez bojových věží a bez výzbroje, šlo tedy primárně o testy jejich jízdních vlastností. Kruppův B.W. I najezdil během zkoušek více než dva tisíce kilometrů a stal se jejich jasným vítězem. I přesto však byla navržena celá řada menších či větších změn a úprav. Prototyp tedy ještě dále "zrál". Dostal nový motor Maybach HL 108 TR, novou převodovku, nová hnací kola, ale zejména byl konečně osazen bojovou věží a výzbrojí. V prosinci 1936 byla armáda konečně spokojena a uzavřela s firmou Krupp smlouvu na dodávku první série nového tanku v počtu 35 kusů. Při jednáních s výrobcem bylo pro tuto první várku tanků používáno označení 1./B.W., armáda již ale nový bojový stroj vedla pod oficiálním označením Panzerkampfwagen IV (7,5 cm) (Vs.Kfz. 622) Ausführung A, nebo jednodušeji PzKpfw IV Ausf. A.

upravená verze prototypu B.W. I firmy Krupp osazená bojovou věží, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Od podpisu smlouvy v prosinci 1936 probíhala v dílnách a kancelářích firmy Krupp příprava na zahájení sériové výroby. V rámci toho ještě došlo k celé řadě menších konstrukčních úprav a vylepšení. Na první pohled sice vypadal prototyp B.W. I s bojovou věží a první sériový PzKpfw IV Ausf. A již téměř shodně, drobných odlišností však byla celá řada. Některé z nich lze s trochou úsilí spatřit i na fotografiích... za všechny zmiňme např. velitelskou věžičku, kryt průzoru řidiče nebo dvě řady nýtů kolem celého obvodu věže hned u její paty (vyjmenované rozdíly můžete spatřit na srovnávacím snímku ZDE, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele). První dva hotové Panzer IV Ausf. A byly armádou převzaty v listopadu 1937. Výroba zbývajících 33 objednaných kusů pokračovala až do června 1938. Tanky Panzer IV verze A dostaly podvozky s čísly od 80101 do 80135.

Tank PzKpfw IV byl postaven na podvozku s osmi pojezdovými koly o průměru 470 mm na každém boku. Pojezdová kola byla plného provedení s gumovou tlumící obručí pro hladší jízdu. Kola byla dvojitá a mezerou mezi jejich disky procházel vodící hřeben pásu. Pojezdová kola byla zavěšena ve dvojicích. Na podvozkové vaně byly na každém boku přišroubovány celkem čtyři úchyty. Na takovýto úchyt se napojovala dvě kyvná ramena, z nichž každé neslo jedno pojezdové kolo. Obě kyvná ramena byla spojena čtvrteliptickou listovou pružinou. Horní část pásu podpíraly čtyři vratné kladky o průměru 250 mm opatřené rovněž gumovou obručí. Zcela vpředu pak bylo ozubené hnací kolo a vzadu paprskové kolo napínací. Tank byl obut do pásů o šířce 380 mm (i když 380 mm měly pouze spojovací čepy, zatímco samotné články pásů byly široké jen 360 mm). Každý pás sestával z 99 článků.

Na čelo podvozkové vany navazovala ostře skloněná deska se třemi velkými výřezy. Výřezy po stranách byly překryty odklopnými kryty a sloužily pro servisní přístup k řídícím brzdám. Největší prostřední výřez s přišroubovaným krytem zase umožňoval přístup k převodovce. Z této desky se zvedala čelní stěna kabiny posádky, která byla u této verze tanku zalomená, protože její levá část, za kterou seděl řidič vozidla, byla vysunutá o kus dopředu. Účelem tohoto zalomení čelní stěny bylo pravděpodobně poskytnout řidiči výhled směrem doprava, kam by jinak neměl kudy vyhlížet.

sériový tank Panzer IV Ausf. A, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Přímo před sebou měl řidič svůj hlavní pozorovací průzor. Mimo bojovou zónu nechával řidič průzor otevřený, aby lépe viděl. V nebezpečí jej však uzavřel jednoduchou klapkou a z vozidla pak vyhlížel binokulárním periskopem skrz dva drobné otvory vyvrtané v čelní stěně těsně nad klapkou hlavního průzoru. Řidič měl k dispozici ještě další dva pozorovací otvory. První z nich se nacházel v levé boční stěně kabiny, byl otevíratelný a jeho kryt měl v sobě ještě pozorovací štěrbinu. Druhý otvor byl po řidičově pravé ruce v zalomené části čelní stěny. Tento otvor mohl také zároveň sloužit jako střílna pro palbu z osobní pistole.

Napravo od řidiče seděl radista a kulometčík v jedné osobě. Stanoviště řidiče a radisty od sebe oddělovala převodovka a radiostanice. Radista / kulometčík jednak zajišťoval spojení tanku s velením (případně s ostatními tanky v jednotce) a zároveň měl na starosti i obsluhu kulometu, který byl instalován v pohyblivém střelišti přímo před ním. Radistovo místo bylo oproti řidiči posunuto mírně vzad. Jak kulometčík, tak řidič měli k dispozici každý svůj vlastní nástupní průlez, umístěný přímo nad jejich sedačkami. Průlezy se uzavíraly dvoudílnými příklopy. Pod odklopnou sedačkou radisty byl v podlaze tanku vyřezán nouzový kruhový průlez o průměru 425 mm.

Od čelní stěny se kabina posádky postupně rozšiřovala do boků v podstatě až nad vnější okraj pásů. Na zádi pak boční stěny kabiny schodkovitě přecházely do o něco užší kapoty motorového prostoru. Ta ukrývala vodou chlazený, benzínový dvanáctiválec Maybach HL 108 TR o obsahu 10,8 litru, který dával maximální výkon 250 koní při 3000 otáčkách za minutu. Prakticky celý strop motorové sekce byl tvořen odklopnými kryty, které umožňovaly servisní přístup k pohonné jednotce a chladící soustavě. V bocích motorového prostoru byly velké zamřížované průduchy. Vzduch pro chlazení motoru byl nasáván skrz průduch na levém boku. Zde procházel skrz těleso chladiče, pak kolem samotného bloku motoru a na pravé straně tanku byl, již ohřátý, zase vytlačován ven a to zde umístěnou dvojicí velkých ventilátorů. Na zadní stěně motorového prostoru byl pak umístěn výfuk s rozměrným tlumičem.

PzKpfw IV Ausf. A, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Samotný motor byl instalován podélně, mírně napravo od osy tanku. Na motor byla připojena hřídel, která procházela pod podlahou bojové věže až k převodovce umístěné v přední části kabiny, mezi sedačkami řidiče a radisty. Panzer IV Ausf. A používal převodovku Zahnradfabrik SFG 75 s pěti stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním. Vedle hlavní pohonné jednotky typu Maybach byl v motorové sekci instalován ještě pomocný dvouválcový motor firmy DKW. Tento motor poháněl elektro generátor, který dodával proud pro elektrický pohon věže. Motor DKW měl vlastní, zcela samostatnou, palivovou nádrž o objemu 18 litrů. Pomocný motor měl také vlastní výfuk, umístěný na zadní stěně nad tlumičem výfuku hlavního motoru (foto ZDE, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele). Pomocný motor tedy nebyl nijak závislý na hlavní pohonné jednotce tanku a její zásobě paliva. To znamená, že elektrický mechanismus otáčení bojové věže mohl fungovat i při vypnutém hlavním motoru.

Palivo pro hlavní pohonnou jednotku tanku bylo uloženo ve třech vzájemně propojených nádržích. Některé publikace uvádějí objem po jednotlivých nádržích a to takto: 205, 139 a 109 litrů. To by tedy znamenalo celkovou zásobu benzínu 453 litrů. Většina autorů však zmiňuje celkovou kapacitu nádrží ve výši 470 litrů (možná proto, že započítávají i 18 litrovou samostatnou nádrž pro pomocný motor DKW). Každopádně my se pro jednoduchost budeme držet většinové verze, tj. že si s sebou Panzer IV vezl 470 litrů benzínu. Plné nádrže stačily tanku na ujetí nějakých 210 km po silnici a cca 130 km v terénu.

Na stropě kabiny tanku byla umístěna plně otočná bojová věž. Prstenec věže měl průměr 1680 mm a jeho střed byl posunut mírně doleva od podélné osy trupu. Čelní stěna věže byla skloněná pod úhlem 80 stupňů (od vodorovné roviny). Většinu čelní stěny zabírala příruba kanonu a s ním spřaženého kulometu. Nalevo od příruby byl v čelní stěně drobný otvor pro optiku zaměřovače. Po obou stranách čelní stěny dále byly pozorovací otvory s otevíratelnými kryty, které však v bojových podmínkách zůstávaly důsledně zavřené.

tank PzKpfw IV Ausf. A během polského tažení, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

V každé boční stěně věže byl jeden štěrbinový pozorovací průzor a jeden nástupní průlez. V dvířkách průlezu pak byla ještě další pozorovací štěrbina. V otevřených bočních průlezech vojáci s oblibou sedávali při delších přesunech mimo bojovou oblast. Boční stěny svíraly s vodorovnou rovinou úhel 65 stupňů. Na zadní stěně věže byly dvě uzavíratelné střílny pro osobní zbraně posádky. Ve stropu věže byl velký obdélníkový otvor s krytem, který sloužil k odvětrávání interiéru zejména při střelbě. Pokud to k odvětrávání nestačilo, mohla posádka ještě pootevřít nástupní průlezy v bočních stěnách a zafixovat je v této poloze. Dále byly ve stropu věže dva kruhové otvory pro praporkovou signalizaci. V zadní části věže se nacházela velitelská věžička, opatřená po obvodu celkem osmi pozorovacími průzory. Velitelská věžička byla nejvyšším bodem tanku (pokud samozřejmě nepočítáme vztyčenou anténu) a díky průzorům nabízela veliteli nejlepší možný rozhled po celém bojišti. Tubus velitelské věžičky zasahoval také do zadní stěny věže. Velitelská věžička měla ve svém vrcholu nástupní průlez pro velitele, uzavíraný dvoudílným příklopem.

Na čelní stěně byla přišroubovaná vnější příruba kanonu. Příruba byla spojená s čelní stěnou věže, takže se nepohybovala nahoru a dolu s hlavní kanonu. Proto v ní musel být vyřezán dost velký otvor, který potřebný vertikální pohyb zbraně při zaměřování umožnil. Tento otvor pak vyplňovala vnitřní maska zbraně, která byla naopak pevně spojena s kanonem (pro lepší pochopení doporučujeme snímek ZDE, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele). Napravo od hlavně kanonu byl v masce koaxiálně umístěn ještě kulomet MG 34. Uchycení kanonu umožňovalo jeho vertikální pohyb v rozsahu -10 do +20 stupňů. Pohyb do stran zajišťovalo otáčení celé věže, takže zde byl rozsah neomezený. V souvislosti s otáčením věže stojí za zmínku jeden zajímavý detail. Pracoviště řidiče bylo vybaveno dvěma barevnými kontrolkami, které se rozsvěcely, pokud byla věž natočena tak, že hlaveň kanonu přesahovala půdorys tanku. Řidič měl díky tomu představu o poloze bojové věže a věděl, že si musí dávat pozor při projíždění okolo stromu, budovy nebo jiné překážky.

Hlavní zbraní tanku Panzer IV Ausf. A byl kanon KwK 37 L/24 ráže 75 mm. Číslo za lomítkem v označení zbraně udává přibližnou délku její hlavně, nikoliv však v absolutních jednotkách, nýbrž v násobcích ráže zbraně. U tohoto kanonu to tedy bylo zhruba 24 x 75 mm (přesná délka hlavně byla 177 cm). Střely, vypálené z tak krátkého kanonu, samozřejmě nemohly dosahovat nijak zázračné úsťové rychlosti. Tomu odpovídala také omezená účinnost kanonu proti pancéřovaným cílům. Protitankový granát K.Gr. rot Pz o hmotnosti 6,8 kg vylétal z hlavně rychlostí pouhých 385 m/s. Na vzdálenost 500 metrů dokázal tento projektil probít skloněný pancíř o síle 39 mm a na vzdálenost 1000 metrů si poradil s pancířem silným 35 mm.

PzKpfw IV Ausf. B, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Nejde o nijak oslnivá čísla, což ovšem ani nebylo cílem. Panzer IV nebyl ani navržen k ničení pancéřovaných cílů, právě naopak se měl specializovat na tzv. měkké (tedy neobrněné) cíle a jeho hlavním střelivem tak měly být tříštivotrhavé granáty SprGr.Patr. 34. I přesto došlo v pozdějších válečných letech k zavedení nových typů protitankové munice, které měly zvýšit schopnost kanonu KwK 37 L/24 poradit si i s nepřátelskými tanky. Konkrétně šlo o kumulativní granáty typu Gr 38 Hl, Gr 38 Hl/A, Gr 38 Hl/B a Gr 38 Hl/C. Nejvýkonnější z nich (Gr 38 Hl/C) stačil na pancíř silný až 100 mm (podle některých pramenů dokonce až 115 mm).

K míření používal střelec zaměřovač TZF 5b (TZF = Turmzielfernrohr) s 2,5 násobným přiblížením. Čočka zaměřovače měla průměr 5 mm a vykukovala z čelní stěny věže skrz drobný kruhový otvor těsně nalevo od vnější příruby kanonu (foto ZDE, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele). Napravo od kanonu byl pak souose instalován ještě kulomet MG 34 ráže 7,92 mm. Zásoba munice na palubě tanku verze Ausf. A čítala 122 nábojů pro kanon a 3000 nábojů pro oba kulomety.

Podle některých zdrojů byly běžné bojové tanky Panzer IV Ausf. A vybaveny pouze radiopřijímačem Fu 2 a vnitřním dorozumívacím zařízením. To by znamenalo, že běžný tank by byl schopen pouze přijímat, nikoliv však vysílat radiové zprávy. Podle těchto zdrojů měly být radiovým vysílačem vybaveny jen tanky určené pro velitele čet (tedy vždy jeden ze čtyř v četě). Většina zdrojů se však shoduje, že tanky PzKpfw IV měly již od první verze na palubě stanici Fu 5, která kombinovala přijímač i vysílač. Radiostanice byly uloženy v klecích zavěšených ze stropu kabiny nad převodovkou. Jejich obsluhu měl samozřejmě na starosti již zmiňovaný radista / kulometčík. Ke komunikační výbavě patřila ještě dvoumetrová prutová anténa umístěná na pravém boku kabiny. Anténu bylo možno přímo z kabiny sklopit, pokud hrozilo její poškození např. při průjezdu lesem. Při sklopení si anténa lehla do ochranného dřevěného žlabu (foto ZDE, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele).

PzKpfw IV Ausf. B, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Posádku tanku tvořilo pět mužů a rozdělení jejich rolí i umístění jejich stanovišť odpovídaly německému standardu používanému u všech sériově vyráběných tanků počínaje typem Panzer III. Byli to tedy řidič a radista/kulometčík sedící vedle sebe v přední části kabiny a dále střelec, nabíječ a velitel, kteří měli svá stanoviště v bojové věži. Střelec seděl nalevo od kanonu, nabíječ napravo a velitel vzadu za komorou kanonu.

Tank PzKpfw IV Ausf. A byl chráněn pouze relativně slabým pancířem. Čelní, boční i zadní stěny trupu byly svařeny z desek o síle pouhých 14,5 mm. Stropní desky trupu měly tloušťku 10 mm a dno podvozkové vany pouhých 8 mm. Pokud jde o stěny bojové věže, některé prameny jim připisují sílu 14,5 mm stejně jako trupu, jiné však udávají sílu 20 mm. Strop věže měl pak zřejmě jen 10 mm. Síla pancíře byla spočítána tak, aby odolal palbě puškových protitankových kulek ráže 7,92 mm. Vyšší ambice v tomto směru tvůrci tanku neměli. Co se týče celkové hmotnosti stroje, nejčastěji bývají uváděna dvě čísla a to 17,3 tuny a rovných 18 tun. Nejvyšší rychlost, kterou dokázal tanky vyvinout, byla 32,4 km/h a to samozřejmě při jízdě po silnici.

Jak již bylo řečeno, tanků Panzer IV verze A vzniklo celkově pouhých 35 exemplářů, z nichž poslední byly dodány v červnu 1938. Výroba přitom probíhala v továrně Krupp Grusonwerk v Magdeburgu. Tyto tanky se zúčastnily obsazování Čech a Moravy, bojů v Polsku, v zemích Beneluxu a ve Francii. Podle některých pramenů zůstávaly „áčka“ ve službě ještě i v roce 1941 a teoreticky se tak mohly zapojit také do útoku na Sovětský svaz.

tank PzKpfw IV Ausf. C, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Existují fotografie tanku Panzer IV Ausf. A vybaveného doplňkovým pancířem čelní stěny trupu o síle 30 mm. Tento pancíř byl běžně montován až na tanky pozdějších verzí a jeho použití na Ausf. A je velmi netypické. Teoreticky mohlo jít o polní přestavbu provedenou pouze na jednom jediném exempláři. Takto upravený tank verze A si můžete prohlédnout na snímku ZDE, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele (všimněte si, jak dodatečný pancíř zaobluje jinak ostrou hranu nosu trupu).

Objednávka na výrobu druhé série tanku Panzer IV vznikla již v říjnu 1937 a čítala 42 vozidel (podle některých zdrojů to bylo 45 vozidel). Tovární označení strojů z této druhé série znělo 2. /B.W., armáda je však zavedla pod označením Panzerkampfwagen IV Ausf. B.

Oproti předešlé verzi došlo k celé řadě vylepšení. Čelní stěna kabiny posádky byla nově tvořena rovnou deskou bez zalomení. Síla této stěny vzrostla na 30 mm, aby dokázala odolat palbě z kanonu ráže 20 mm. Průzor řidiče byl nově uzavírán robustnější dvoudílnou klapkou, tzv. Fahrersehklappe 30. Nový průzor dostal také radista. Trupový kulomet již nebyl zabudován do čelní stěny kabiny, ale byla zde pouze uzavíratelná střílna, skrz kterou se v případě potřeby vysouvala jeho hlaveň. Poklopy nad hlavami řidiče a radisty byly již pouze jednodílné, otevírané směrem dopředu.

tanky PzKpfw IV Ausf. C, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Zesílena nebyla pouze čelní stěna kabiny, ale také čelo trupu a věže a to shodně na 30 mm (oproti 14,5 mm u Ausf. A). Zároveň došlo oproti předešlé verzi k zúžení bojové kabiny, takže její boční stěny nesahaly tak daleko nad pásy. Prostor kabiny se díky tomu samozřejmě o něco zmenšil, takže se sem vešlo již pouze 80 kusů střeliva pro kanon (u verze A to bylo 122 kusů). Na druhou stranu se ale tímto krokem podařilo minimalizovat nárůst hmotnosti tanku daný silnějším pancéřováním. PzKpfw IV Ausf. B vážil podle některých autorů pouze 17,7 tuny, podle jiných 18,5 tuny.

Změny se odehrály také na bojové věži. Nového provedení byla vnější příruba kanonu a kryty průzorů v čelní stěně věže. Nástupní dvířka v bočních stěnách byly nově vybaveny malým otvorem pro vedení palby z osobních pistolí. Nově řešeny byly rovněž dvě uzavíratelné střílny v zadní stěně věže. Snadno postřehnutelnou novinkou byla velitelská věžička, převzatá z tanku Panzer III Ausf. B. Jeden ze dvou otvorů pro praporkovou signalizaci ve stropu věže (konkrétně ten levý) dostal nový kónicky zvýšený kryt. V jeho horní části byl drobný otvor, skrz který mohla posádka tanku vysílat světelné signály jinému tanku (pomocí dohodnutých signálů nebo blikáním písmen morseovky). Pod hlavní kanonu se nově objevil kovový rám, který měl při otáčení věže odklonit rádiovou anténu, aby ji hlaveň kanonu nepoškodila (mimochodem tento rám byl zpětně instalován také na část tanků verze A).

Další podstatné změny se odehrály pod kapotou tanku. Panzer IV verze B dostal nový motor Maybach HL 120 TR o obsahu 11,9 litru, který dával výkon 300 koní při 3000 otáčkách za minutu. Nová byla také převodovka a to Zahnradfabrik SSG 76 se šesti stupni pro jízdu v před a jedním pro couvání. Silnější pohonná jednotka a novější převodovky umožnily zvýšení maximální rychlosti tanku na plných 42 km/h. Běžná rychlost na silnici se však pohybovala pouze okolo 25 km/h a v terénu okolo 20 km/h.

PzKpfw IV Ausf. D se vrátil k zalomené čelní stěně kabiny a dostal novou vnější masku kanonu, zdroj: Bundesarchiv_Bild_146-1981-070-15, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Výroba tanků verze B probíhala od května do října 1938 a tyto stroje nesly podvozková čísla 80201 až 80242. V průběhu výroby začaly být tanky vybavovány úchytem pro pětici dýmovnic, umístěným na zadní stěně trupu. Odhození dýmovnic bylo možno ovládat přímo z interiéru kabiny pomocí ocelového lanka. Když se tank ocitl ve vážném ohrožení, posádka odpálila dýmovnici a rychle se svým vozidlem zmizela v kouřové cloně. Dalším drobným prvkem zavedeným v průběhu výroby byla stříška nad průzorem řidiče, která jej chránila před deštěm. Pro úplnost zmiňme ještě jednu úpravu, která byla zavedena až zpětně po skončení výroby. Konkrétně mluvíme o jaru 1940, kdy byla většina přeživších tanků vybavena doplňkovým pancířem o síle 30 mm na čele trupu.

Třetí výrobní verze tanku nesla logicky označení Ausf. C (označení výrobce znělo 3. /B.W.). Armáda si od této verze neslibovala žádné zásadní inovace, ale spíše jen zvýšení počtu vyrobených tanků. Díky tomu se Panzer IV Ausf. C od předešlé verze lišil pouze v několika detailech. Výzbroje, pancéřování, hmotnost, rychlost… to vše zůstalo stejné jako starší Ausf. B. V podstatě jediným rozlišovacím znakem, podle kterého je možno tanky verze C na fotografiích poznat, je ochranný rukáv pro hlaveň věžového kulometu (jako například na snímku ZDE, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele).

Výroba Panzer IV Ausf. C probíhala od října 1938 až do srpna 1939. Z celkových 140 objednaných tanků jich bylo dokončeno 134, podvozky pro zbylých 6 strojů posloužily jako základ pro stavbu speciálních mostních vozidel, tzv. Brückenleger (tedy pokladač mostů), ale o těch až později. Tanky verze C nesly výrobní čísla 80301 až 80440. V průběhu výroby došlo mimo jiné k obměně pohonné jednotky. Namísto původního motoru Maybach HL 120 TR začal být do tanku montován modernizovaný Maybach HL 120 TRM, který však měl stejný výkon (tedy 300 koní při 3000 otáčkách). Některé tanky verze C, které se dožily jara 1940, byly zpětně vybavovány doplňkovým pancéřováním čela trupu a to v síle 30 mm (foto tanku verze C s posíleným pancířem si můžete prohlédnout ZDE, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele).

tubus velitelské věžičky u PzKpfw IV verze D ještě stále zasahoval do zadní stěny věže, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-124-0211-18, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Fotograficky je zdokumentováno nasazení tanku Panzer IV verze Ausf. B nebo C ve Francii ještě v červnu 1944! Zřejmě šlo o stroj z nějakého výcvikového střediska nebo z rezervních skladů, který sem Němci v zoufalé snaze postavit prosti spojenecké invazi co možná nejvíce bojeschopné techniky (v tomto případě bez ohledu na její zastaralost).

Výrobu čtvrté série tanků si zbrojní úřad objednal již v červenci roku 1938. Tato série byla označena jako 4. /B.W. (jak jinak) a Krupp Grusonwerk měl podle objednávky dodat celkem 200 vozidel. V prosinci 1938 však přišlo rozšíření objednávky o další malou výrobní sérii označenou 5. /B.W., která čítala 48 tanků. Armáda všechny tyto tanky vedla jako verzi Ausf. D.

Panzer IV Ausf. D se z nějakého důvodu vrátil k zalomené čelní stěně kabiny (podobně jako u úplně první výrobní verze Ausf. A). V pravé části čelní stěny bylo zabudované střeliště trupového kulometu. Jasně viditelným rozdílem byla nová maska kanonu. Starší verze tanku měly vnitřní masku kanonu, u které i při menším bojovém poškození hrozilo zaseknutí. Maska u tanku verze D byla tedy nově řešena jako vnější, tvořená prohnutou ocelovou deskou o síle 35 mm (nová vnější maska je krásně vidět na snímku ZDE, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele) je. Pancíř na bočních a zadních stěnách trupu i věže byl posílen z 14,5 mm na 20 mm.

PzKpfw IV Ausf. E, všimněte si nového krytu řidičova průzoru, nové velitelské věžičky a dodatečného pancíře na čele kabiny, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Výroba tanků verze D probíhala od října 1939 do října 1940 a jejich podvozková čísla byla 80501 až 80748. Z celkových 248 objednaných bylo 232 dokončena jako kompletní tanky, zbývajících 16 podvozků bylo použito pro stavbu mostních tanků (tzv. Brückenleger). Výrobu i následnou službu tanků Ausf. D provázely snahy o zvýšení úrovně pancéřování. Na fotografiích těchto strojů lze spatřit různé kombinace hned několika dodatečných pancířů. Jednak to byla deska o síle 30 mm, která se montovala na čelo trupu (na fotografiích ji lze poznat podle toho, že zaoblovala jinak ostrou hranu nosu trupu). Dále lze občas vidět stroje s dodatečným pancéřováním čela a boků kabiny, boků trupu nad pojezdovými koly a někdy dokonce i čela věže (foto např. ZDE, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele nebo ZDE, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele). U posledních 68 vyrobených tanků verze Ausf. D prý dokonce došlo rovnou k zesílení hlavního pancíře na čele trupu a to z původních 30 na 50 mm. Silnější pancéřování se samozřejmě promítlo také do nárůstu hmotnosti tanku, která nyní činila rovných 20 tun. Kupodivu se to však nijak neprojevilo na rychlosti nebo dojezdu stroje.

V červenci a srpnu 1940 bylo 48 Panzer IV Ausf. D upraveno na ponorné tanky, tzv. Tauchpanzery (o těch si ale více řekneme až později). Některé tanky verze D, které se dožily července 1942, byly prý zpětně přezbrojeny dlouhohlavňovými kanony KwK 40 L/43. Otázkou je, zda byly poté nasazeny do bojů nebo sloužily pouze k výcviku posádek.

V říjnu 1940 přišla do výroby již pátá verze tanku Panzer IV s označením Ausf. E (tovární označení bylo 6. /B.W.). Do dubna 1941 jich z továrny Krupp Grusonwerk v Magdeburgu vyjelo celkem 200. Čelní stěna kabiny posádky zůstala zalomená stejně jako u předešlé verze. Panzer IV Ausf. E dostal nově řešené hnací kolo a také provedení pojezdových kol se mírně změnilo. Průzor řidiče byl uzavírán novým typem pancéřové klapky, který konstruktéři převzali z tanku Panzer III Ausf. G. Zadní část bojové věže byla upravena tak, aby velitelská věžička již nezasahovala do její zadní stěny jako u předešlých verzí. Samotná velitelská věžička byla také nová a to opět převzatá z tanku Panzer III Ausf. G. Na střeše věže byl u Panzer IV verze E již pouze jeden signální otvor a namísto výřezu pro odvětrávání byl nyní ve stropu věže instalován elektrický ventilátor.

PzKpfw IV Ausf. E, s kompletím doplňkovým pancéřováním včetně čelní stěny věže, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Zatímco čelní deska trupu tanku verze E měla tloušťku 50 mm, čelo kabiny zůstávalo silné pouhých 30 mm, což armáda brzy začala považovat za nedostatečné. Velká část tanků verze E proto dostala dodatečný pancíř kabiny, který měl sílu 30 mm na čele a 20 mm na bocích. Částečný dodatečný pancíř o síle 20 mm dostaly také boky trupu nad pojezdovými koly. Některé tanky Panzer IV Ausf. E byly později vybaveny ještě představným pancířem (tzv. Vorpanzer) na čele kabiny a bojové věže.

Od března 1941 byly tanky zpětně vybavovány boxy pro uložení proviantu a osobních věcí. Tento box se zavěšoval na zadní stěnu bojové věže. Některé tanky verze E, které se dožily července 1942, byly "upgradovány" na novější standard. To znamená, že dostaly širší pásy a širší kola ale hlavně byly přezbrojeny dlouhohlavňovými kanony KwK 40 L/43. Otázkou je, zda byly poté nasazeny do bojů nebo sloužily pouze k výcviku posádek, protože dochované fotografie je ukazují právě jako cvičné stroje (foto např. ZDE (zdroj: Worldwarphotos.info), nebo ZDE (zdroj: Waralbum.ru)). Panzer IV Ausf. E dosahoval hmotnosti 22 tun (byl tedy o 2 tuny těžší než předešlá verze D). Rychlost ani dojezd se však oproti verzi D nezměnily.

Šestá sériová verze tanku Panzer IV nesla výrobní kód 7. /B.W. a armádní označení Ausf. F. Hlavním požadavkem na tuto verzi bylo další zvýšení úrovně pancéřování. Čelní stěna kabiny se opět vrátila k rovnému provedení bez zalomení, tentokrát však byla silná 50 mm. Se silnější čelní deskou přišel také nově řešený průzor řidiče, tzv. Fahrersehklappe 50, a nové kulovité střeliště trupového kulometu, tzv. Kugelblende 50. Na tloušťku 50 mm bylo posíleno také čelo věže. Díky tomu byl tank nyní odolný proti čelní palbě zbraní až do ráže 37 mm. Boční stěny trupu, kabiny a věže byly rovněž zesíleny a to z 20 na 30 mm a totéž platilo také pro zadní stěnu bojové věže.

PzKpfw IV Ausf. F měl rovnou čelní stěnu kabiny a nové polokulovité střeliště trupového kulometu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Zvýšení pancéřové ochrany samozřejmě přineslo nárůst hmotnosti a ta nyní činila už 22,3 tuny. V porovnáním s předchozí verzí Ausf. E kompletně vybavenou doplňkovým pancířem šlo sice o relativně malý nárůst (o pouhých 300 kg), ale i tak to začínal být problém. Spolu s absolutní hmotností totiž rostl také měrný tlak na půdu, daný poměrem hmotnosti a velikosti plochy pásů, kterou se tank dotýkal země. Pokud by se nic nezměnilo, dosáhla by hodnota tohoto ukazatele u Panzer IV Ausf. F více než 0,92 kg na cm2, což bylo už relativně hodně a hrozilo, že by se tank v měkčím terénu příliš propadal. Konstruktéři se proto rozhodli měrný tlak na půdu snížit a to zvětšením kontaktní plochy tanku se zemí. Toho dosáhli prostě tím, že použily širší pásy. Tank verze F tedy dostal nové pásy o šířce 400 mm (u předchozí verze to bylo 380 mm). Tím se podařilo snížit měrný tlak na únosnou hodnotu 0,88 kg na cm čtvereční. Širším pásům musela být uzpůsobena také hnací a pojezdová kola. Rovněž napínací kolo bylo nového provedení, svařené z trubkových profilů. Nejvyšší rychlost ani spotřeba paliva kupodivu nebyly nárůstem hmotnosti nijak negativně dotčeny.

Servisní otvory pro přístup k řídícím brzdám byly u Ausf. F opatřeny nově řešenými odvětrávacími otvory pro lepší chlazení brzd. Výfuk hlavního motoru na zadní stěně trupu dostal nový menší tlumič. Nový tlumič dostal také výfuk pomocného motoru pro otáčení věže. I tento byl nyní menší a nebyl již umístěn nad výfukem hlavního motoru, ale vedle něj (srovnávací foto ZDE, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele). V kapotě motoru byly pro lepší větrání vyřezány průduchy, opatřené pro větší bezpečnost mřížemi (srovnávací foto ZDE, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele). Nástupní průlezy v bočních stěnách věže dostaly nová dvoukřídlá dvířka. V předním dílu těchto dvířek byl pozorovací průzor, v zadním dílu byla uzavíratelná střílna pro osobní zbraně posádky. Část tanků Panzer IV verze F, které se dožily července 1942, byla zpětně přezbrojena silnějším kanonem KwK 40 L/43 s dlouhou hlavní.

V dubnu 1941 se němečtí konstruktéři začali zabývat tím, jak co nejvíce zvýšit akční rádius tanku Panzer IV. Šlo o součást příprav na nadcházející invazi do Sovětského svazu a cílem bylo umožnit tankům dlouhé přesuny rozlehlou ruskou krajinou bez závislosti na zásobování pohonnými hmotami. Pro instalaci dalších palivových nádrží nebylo v interiéru tanku dost místa. Přivěsit doplňkové nádrže na tank zvenku bylo zase příliš nebezpečné (nádrže by byly snadným terčem pro nepřátelskou palbu a benzín z nich by zřejmě ihned zapálil celé vozidlo). Řešením tedy bylo uložit nádrže na samostatný kolový podvozek a zapřáhnout je za tank jako přívěsný vozík. Blíže neznámý počet tanků verze F byl tedy upraven pro připojení takového vozíku. Přívěsný vozík měl jednu nápravu běžných kol a nesl dva 200 litrové sudy s benzínem. Podle některých zdrojů byly sudy propojeny s tankem a motor si dokázal brát palivo přímo z nich. Mnohem pravděpodobnější však je, že mezi sudy a tankem nebylo žádné potrubí nebo hadice a posádka po vyjetí paliva z vnitřních nádrží prostě musela benzín ze sudů přečerpat do tanku pomocí ruční pumpy. Celkově nešlo o nijak elegantní řešení, ale fungovalo. Pořád zde však bylo nemalé riziko vzplanutí benzínu a není tedy divu, že se tato úprava příliš nerozšířila.

PzKpfw IV Ausf. F, tubus velitelské věžičky již nevyčníval ze zadní stěny věže a tak sem mohla být snadno zavěšena schránka na nářadí, zdroj: Bundesarchiv_Bild_146-1979Anh.-001-10, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Výroba tanku Panzer IV Ausf. F začala v továrnách Krupp Grusonwerk v dubnu 1941 a pokračovala až do února 1942. Původní objednávka zněla na „pouhých“ 128 tanků ovšem následně byla rozšířena až na 900 vozidel. Takový počet tanků by ovšem firma Krupp Grusonwerk nedokázala sama dodat a proto byly do výroby postupně vtaženy ještě další dvě firmy: Vomag (Vogtländische Maschinenfabrik AG) ze saského Plavna (německy Plauen) a Nibelungenwerke z rakouského St. Valentinu. Obě se však zapojily až relativně pozdě takže jejich příspěvek k celkovému počtu vyrobených tanků této verze nebyl nijak zásadní. Konkrétně: Krupp Grusonwerk postavil 393 tanků, Vomag 64 tanků a Nibelungenwerke pouhých 13 tanků.

Celková produkce Panzer IV Ausf. F tedy dosáhla 470 kusů, z čehož je zřejmé, že objednávka na 900 tanků nebyla naplněna. Důvod byl prostý. V červnu 1941 totiž německá vojska vpadla do Sovětského svazu a byla konfrontována s ruskými tanky T-34 a KV, na které německé stroje svojí palebnou silou prostě nestačily. V reakci na toto zjištění začali Němci usilovně pracovat na vývoji nových typů tanků (Tiger a Panther) a zároveň se rozhodli urychleně přezbrojit existující tanky typu Panzer III a Panzer IV silnějšími kanony. Analýza ukázala, že lehčí Panzer III prostě nedokáže nést zbraň větší ráže než 50 mm a hlavní úsilí se tedy mělo zaměřit na přezbrojení Panzer čtyřky.

18. listopadu 1941 tedy zbrojní úřad u firem Krupp a Rheinmetall objednal urychlený vývoj nového kanonu pro tank Panzer IV. Nová zbraň měla vycházet z protitankového kanonu PaK 40 L/46 ráže 75 mm, na kterém Rheinmetall pracoval již od roku 1939 a jehož vývoj úspěšně završil právě v listopadu 1941. V rámci vzájemné spolupráce měla firma Rheinmetall provést úpravy zbraně z pohledu její vnitřní konstrukce a firma Krupp zodpovídala za vnější úpravy nutné pro zabudování kanonu do existující věže Panzeru IV.

raný tank PzKpfw IV Ausf. G (dočasně nazývaný také Ausf. F2), všimněte si specifické jednokomorové úsťové brzdy, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Inženýři firmy Rheinmetall museli řešit dva základní problémy. Jak se ukázalo, byla nábojová komora protitankového PaK 40 příliš dlouhá a při zákluzu, který nastával po výstřelu, by se do tankové věže prostě nevešla. Podobné to bylo také s původními náboji pro protitankový PaK 40, které byly rovněž příliš dlouhé, a manipulace s nimi uvnitř tankové věže by byla prakticky nemožná. Pro ilustraci: základním typem munice pro PaK 40 byl průbojný náboj Panzergranate 39, který měřil na délku neuvěřitelných 969 mm (z toho 716 mm připadalo na nábojnici a 253 mm na samotný projektil). Pro tankovou verzi kanonu tedy muselo být vyvinuto nové střelivo s kratší, ale zato širší nábojnicí a také jemu odpovídající kratší, ale širší nábojová komora.

Výsledný nový kanon pro tank Panzer IV dostal označení 7,5 cm KwK 40 L/43. Oproti původnímu PaK 40 L/46 byla jeho nábojová komora kratší o cca 20 cm (odtud tedy snížení délky hlavně v násobcích ráže z L/46 na L/43, které se počítalo včetně komory). Nový náboj Panzergranate 39 pro tento tankový kanon měl na délku jen 776 mm (proti původním 969 mm). Samotný projektil zůstal stejný, veškeré změny se týkaly pouze nábojnice.

Hned, jakmile byl nový kanon připraven, došlo k jeho okamžitému zavedení do rozjeté výroby tanku Panzer IV Ausf. F. Konkrétně to bylo v březnu 1942, kdy z výrobní linky sjelo prvních 80 strojů vyzbrojených novým KwK 40 L/43. Přezbrojení tanku Panzer IV tak přišlo neplánovaně uprostřed 7. výrobní série, takže formálně vzato šlo pořád o tanky verze Ausf. F. Jednalo se však o tak zásadní modifikaci, že nové tanky prostě bylo nutno nějak odlišit. Ještě před zahájením jejich výroby pro ně bylo zavedeno zvláštní označení PzKpfw IV Ausf. F – Umbau (nebo také 7./B.W. – Umbau) (Umbau = přestavba). Mnohem více se však rozšířilo pozdější označení PzKpfw IV Ausf. F2, které bývá také uváděno většinou historiků. Název Ausf. F2 byl sice opravdu oficiálně zaveden, ale byl používán pouze dočasně, od března do července 1942. V červenci 1942 zbrojní úřad definitivně rozhodl, že tanky ze 7. výrobní série vyzbrojené kanonem KwK 40 L/43 mají být značeny stejně jako 8. výrobní série, tedy Ausf. G. Shrnuto a podtrženo, výroba tanku Panzer IV Ausf. F skončila v únoru 1942 a od března byla zahájena výroba tanku Panzer IV Ausf. G. Přechodný název Ausf. F2 se v literatuře rozšířil zejména proto, že byl uveden ve dvou oficiálních armádních příručkách, vydaných v době jeho dočasné platnosti (tedy mezi březnem a červencem 1942).

PzKpfw IV Ausf. G v Africe, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Přechod na nový kanon KwK 40 L/43 přinesl nejen naprosto zásadní posílení ničivé síly tanku Panzer IV, ale znamenal v podstatě změnu jeho celkové role. Připomeňme si, že v původním rozdělení rolí měl ničení nepřátelských obrněnců na starosti lehčí Panzer III, zatímco Panzer IV mu měl pouze poskytovat palebnou podporu. Nyní to však byl právě Panzer IV, který díky nové zbrani dokázal obrněného nepřítele ničit výrazně efektivněji než jeho lehčí spolubojovník.

Běžný průbojný granát Panzergranate 39 vypálený z tanku Panzer IV s kanonem KwK 40 L/43 vážil 6,8 kg, opouštěl hlaveň kanonu rychlostí 740 m/s a na vzdálenost 1000 metrů dokázal probít skloněný homogenní pancíř o síle 82 mm (což bylo o zhruba 86% více než zvládl Panzer III s odpovídající municí). Podkaliberní střela Panzergranate 40 pro nový kanon tanku Panzer IV vážila 4,1 kg a s úsťovou rychlostí 920 m/s probíjela na vzdálenost jednoho kilometru pancíř silný až 87 mm (což bylo o cca 128% více než dokázala podkaliberní střela z tanku Panzer III).

Podívejme se také alespoň stručně na přesnost, které nový kanon KwK 40 L/43 při střelbě dosahoval. K dispozici jsou výsledky střeleckých zkoušek, které ukazují pravděpodobnost zásahu cíle o šířce 2,5 metru a výšce 2 metry (což zhruba odpovídalo velikosti tanku při čelním pohledu). Z naměřených hodnot lze vyčíst, že nejpřesnější municí byl Panzergranate 39. Při jeho použití byla pravděpodobnost zásahu výše uvedeného cíle na vzdálenost 500 metrů rovna 100%, na 1000 metrů to bylo stále skvělých 99% a dále již hodnota klesala na 77% při vzdálenosti 1500 metrů a 48% při střelbě ze dvou kilometrů. Zopakujme, že se jedná o hodnoty naměřené na zkušební střelnici a nikoliv v poli. Nicméně i v bojové praxi platilo, že zkušený střelec dokázal vcelku bez problémů z jednoho kilometru zasáhnout cíl hned první ranou.

PzKpfw IV Ausf. G a jeho posádka, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Kromě samotného kanonu došlo také ke změně jeho masky, která nyní musela chránit mohutnější brzdovratné zařízení. Nový byl samozřejmě také úchyt kanonu a rovněž schránky na náboje. Kanon KwK 40 L/43 byl vybaven zaměřovačem TZF 5f s 2,5 násobným přiblížením a 24 stupňovým zorným polem. Vertikální náměr kanonu zůstal stejný jako u staršího L/24, tedy od -10 do +20 stupňů. Zásoba munice na palubě Panzer IV Ausf. G čítala 87 nábojů pro kanon a 3150 nábojů pro kulomety. Pro delší přesuny se kanon fixoval ke stropu věže, aby se hlaveň při jízdě nekymácela. Takto zafixovaná hlaveň mířila vzhůru v úhlu 16 stupňů (hlaveň v této poloze je velmi často vidět i na fotografiích).

Zajímavým prvkem kanonu byl indikátor maximálního zákluzu. V podstatě šlo o vodící drážku se stupnicí umístěnou na ochranné desce po levé straně komory kanonu. Ve vodící drážce byla uložena posuvná zarážka. Když kanon po výstřelu zaklouzl, posunul zarážku dozadu. Pokud střelec pálil z kanonu v rychlém sledu jednu ránu za druhou, nestačilo brzdovratné zařízení „regenerovat“ a velikost záklusu postupně rostla. Aby nedošlo k překročení maximálního bezpečného zákluzu a následnému poškození kanonu, byla zde právě ona zarážka se stupnicí. Jak se prodlužoval zákluz při rychlé střelbě, posouval kanon zarážku stále více dozadu, až na vyznačené stupnici dospěla k rysce označené varovným nápisem Feuerpause! V tu chvíli musel střelec palbu přerušit a nechat kanon chvíli „odpočinout“. Mimochodem umístění rysky Feuerpause na stupnici odpovídalo délce zákluzu 505 mm.

Výroba tanku verze Ausf. G probíhala od března 1942 do června 1943 a celkem jich bylo postaveno 1930 kusů (tedy více než všech šest předcházejících verzí dohromady). Z tohoto celkového počtu bylo 530 strojů vyrobeno v rámci dokončování 7. výrobní série a 1400 jako 8. série (8. /B.W.). Na výrobě se stejně jako dříve podílely firmy Krupp (907 tanků), Vomag (436 tanků) a Nibelungenwerke (587 tanků).

PzKpfw IV Ausf. G s předstaným pancířem na věži a širokými zimními pásy, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-725-0190-18, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Během 16 měsíců výroby byla samozřejmě zavedena celá řada zlepšováků a zjednodušení. Hned v dubnu 1942 došlo ke zrušení průzorů v bočních stěnách věže a také čelního věžového průzoru napravo od kanonu. Cílem bylo zjednodušit výrobu a zároveň také odstranit slabé místo v pancíři. Od května 1942 byl čelní pancíř kabiny posílen přišroubovanými pláty o síle 30 mm a stejný doplňkový pancíř byl někdy montován také na čelo trupu. Tato novinka se do sériové výroby dostávala postupně a na všechny nově dokončované tanky se rozšířila až od ledna 1943. Od června začaly být na čelní desku trupu zavěšovány rezervní kusy pásů, které sloužily nejen jako náhrada za poškozené články, ale také jako určitá forma dodatečného pancéřování.

U prvních tanků s kanonem KwK 40 L/43 byla použita netypická jednokomorová úsťová brzda kulovitého tvaru. Od září 1942 ji nahradila známější brzda dvoukomorová. Od února 1943 byly po obou stranách věže instalovány trojhlavňové vrhače dýmovnic (později byly tyto dýmovnice zase zrušeny, protože občas docházelo k jejich odpálení při zásahu ručními zbraněmi nepřátelské pěchoty). V únoru 1943 byl také pro zjednodušení výroby zrušen pozorovací periskop řidiče, který býval umístěn nad jeho hlavním průzorem. Dva drobné otvory pro jeho optiku byly následně zaslepeny a později přestaly být vrtány úplně. V březnu 1943 byl zrušen signalizační otvor ve střeše věže. Od dubna 1943 začaly být tanky vybavovány představným pancířem na bocích trupu a okolo věže. Plátům tohoto pancíře se obecně přezdívalo Schürzen, čili zástěry. V dubnu 1943 byla do výroby tanku zavedena prodloužená verze kanonu s označením KwK 40 L/48. Počínaje květnem 1943 začaly být tanky vybavovány dodatečnými filtry vzduchu pro motor, tzv. Filzbalgfilter. Tyto filtry měly podobu dvou plechových válců uložených blatníku pravého pásu a propojených trubicemi s motorem. K čištění vzduchu se v těchto filtrech využívala plsť. Filzbalgfiltery jsou krásně vidět např. na snímku ZDE (zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele). Panzerkampfwagen IV Ausf. G vážil 23,6 tuny.

9. výrobní série tanku Panzer IV (9. /B.W.) začala nabíhat do produkce od května 1943. Armáda této verzi přiřkla označení Ausf. H. Výroba posledních tanků verze G a prvních tanků verze H se časově překrývaly a podle mnoha autorů tak pozdní exempláře Panzer IV Ausf. G dostaly některé komponenty z nové verze – například velitelskou věžičku s jednodílným poklopem nebo nová hnací kola.

skupina tanků PzKpfw IV Ausf. H, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-298-1759-25, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Hlavní novinkou Panzer IV Ausf. H byla modernizace koncových převodů, které rozváděly hnací sílu z převodovky na samotná hnací kola pásů. Původní koncové převody byly totiž konstruovány pro tank o hmotnost okolo 18 tun. Průběžné posilování pancíře i výzbroje však vyhnalo hmotnost Panzer IV na více než 23 tun u verze G a dokonce na plných 25 tun u připravované verze H a tím bylo dosaženo konstrukčních limitů stávajícího řešení. Nové koncové převody pro tank verze Ausf. H byly tedy jednak zesíleny a jednak došlo ke snížení převodových poměrů. To se sice projevilo v poklesu maximální rychlosti, ale o pouhé 4 km/h (ze 42 na 38 km/h), což bylo naprosto akceptovatelné.

Další novinkou tanku verze H bylo zesílení stropní desky bojové věže a to z 10 mm na 16 mm v přední polovině stropu a dokonce až na 25 mm v zadní polovině, kde se nacházela velitelská věžička. Byly zde ale i více viditelné změny a to nová hnací a napínací kola s odlehčenými paprsky, přesun radiové antény z pravého boku kabiny na levý bok motorového prostoru a jednodílný poklop velitelské věžičky.

Tanky verze Ausf. H byly od začátku osazovány již pouze prodlouženými kanony KwK 40 L/48. Tato zbraň používala stejnou munici jako předešlá generace KwK 40 L/43, ale díky delší hlavni vzrostla úsťová rychlost střel a tím pádem i jejich průraznost (a nepatrně zřejmě i přesnost palby a účinný dostřel). Platí totiž, že dokud je střela v hlavni, zrychluje (protože na ni působí energie vzniklá při výbuchu výmetné náplně). Jakmile střela hlaveň opustí, začíná pomalu ale jistě zpomalovat. Takže čím delší hlaveň, tím více času v ní střela stráví a tím déle zrychluje. Již zmiňovaný projektil Panzergranate 39 o hmotnosti 6,8 dosahoval při opuštění hlavně KwK 40 L/48 rychlosti 790 m/s a na vzdálenost jednoho kilometru probíjel skloněný pancíř o síle až 85 mm. Podkaliberní Panzergranate 40 vylétal z hlavně rychlostí 990 m/s a ze stejné vzdálenosti dokázal prorazit pancíř silný až 97 mm.

PzKpfw IV Ausf. H (nebo Ausf. J) v zimní kamufláži, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Výroba Panzer IV Ausf. H probíhala až do února 1944 a celkem jich bylo postaveno 2322 kusů. Ze začátku se na produkci opět podíleli všichni tři zavedení výrobci, tedy Krupp Grusonwerk, Vomag a Nibelungenwerke. Krupp však výrobu tanků ukončil v prosinci 1943 a přešel na stavbu útočných děl Stug IV (do té doby z jeho továren v Magdeburgu vyjelo 379 tanků Panzer IV Ausf. H). Prim ve výrobě převzala firma Nibelungenwerke, která dodala celkem 1250 tanků verze H.

Hned od června 1943 došlo k posílení pancéřových desek na čele trupu a kabiny tanku na plných 80 mm. Zhruba ve stejné době přestaly být v bocích kabiny vyřezávány otvory pro pozorovací průzory. Vzhledem ke stále rozšířenějšímu používání představného pancíře na bocích trupu, byly již tyto průzory k ničemu a v podstatě jen zbytečně prodražovaly výrobu. Od září 1943 začala být na tanky nanášena antimagnetická pasta Zimmerit, která je měla chránit před magnetickými náložemi. V říjnu 1943 dostala pojezdová kola tanku nové, výrobně jednodušší, kryty šroubů. V témže měsíci byly zavedeny vratné kladky pásů bez gumové obruče a to z důvodu šetření stále vzácnější gumou. V prosinci 1943 se přešlo na nový a pevnější způsob vzájemného zaklesnutí čelní a bočních desek kabiny. Krátce před ukončením výroby tanků Ausf. H v únoru 1944 přestaly být montovány dodatečné vzduchové filtry Filzbalgfilter.

Posledním zlepšovákem, který stojí za zmínku, bylo zavedení nové zbraně pro blízkou obranu před nepřátelskou pěchotou, tzv. Nahverteidigungswaffe. Šlo v podstatě o vrhač granátů, jehož samotné odpalovací zařízení bylo umístěno uvnitř pod stropem věže a hlaveň ústila na její střeše. Vedle protipěchotních šrapnelů bylo z této zbraně možno odpalovat také zadýmovací granáty a dokonce šlo skrz hlaveň střílet ze signální pistole. Nahverteidigungswaffe byla na tanku Panzer IV zavedena od ledna 1944, ale dodávky vrhačů se hned od počátku zpožďovaly, takže část tanků musela být dokončena bez nich a připravený otvor ve střeše byl u nich prostě zakryt plátem pancíře.

PzKpfw IV Ausf. H (nebo Ausf. J), zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-695-0406-03, Wikimedia, Creative commons, upraveno

V únoru 1944 přišla na svět již desátá (a zároveň poslední) výrobní verze tanku Panzer IV s označením Ausf. J (nebo také 10. /B.W.). Hlavním změna se opět odehrála v útrobách tanku, kde byl odstraněn elektromotor pohánějící otáčivý mechanismus věže. Nyní bylo tedy možno věž otáčet pouze ručně. Zároveň byl ruční mechanismus upraven tak, aby bylo možno volit ze dvou převodů a otáčet tak věží buďto rychleji nebo pomaleji (rychlejší převod se používat pro větší změny pozice, pomalejší převod přicházel na řadu při zaměřování kanonu, když bylo třeba pouze jemného pohybu).

Zrušením elektrického pohonu věže sledovali konstruktéři zejména snížení výrobních nákladů, protože kromě samotného elektromotoru byl takto eliminován také pomocný benzínový motor DKW a elektrogenerátor. Zvnějšku se tato novinka projevila tak, že na zadní stěně trupu již nebyl umístěn tlumič výfuku pomocného motoru typický pro předešlé verze (tanky Ausf. J lze tedy na fotografiích jednoznačně identifikovat pouze při pohledu zezadu).

Volný prostor, který vznikl v motorovém prostoru po odstranění všech výše uvedených prvků, byl využit pro instalaci dodatečné palivové nádrže o objemu 210 litrů (ty ovšem nebyly kvůli různým technickým potížím instalovány zdaleka u všech tanků). Může se zdát poněkud paradoxní, že se Němci rozhodli instalovat do tanku větší nádrže v době, kdy už zápasili s nedostatkem pohonných hmot. Na druhou stranu jistou logiku tento krok měl, protože zvedal dojezd tanku a tím snižoval jeho závislost na zásobování, což v důsledku opět šetřilo náklady a čas.

PzKpfw IV Ausf. J, na tomto snímku lze verzi bezpečně identifikovat podle provedení výfuků, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Výroba tanku verze J probíhala ze začátku v továrnách Vomag i Nibelungenwerke, ale hned v květnu 1944 byly kapacity firmy Vomag převedeny na výrobu stíhače tanků Jagdpanzer IV a produkce Panzer IV zde definitivně skončila. Mezi únorem a květnem stihli dělníci Vomagu dokončit 180 tanků Panzer IV Ausf. J. Od té doby byl Panzer IV vyráběn již pouze jedinou továrnou a to rakouskou Nibelungenwerke. Firma Nibelungenwerke se tohoto úkolu zhostila vskutku odpovědně a po příští 3 měsíce dokázala držet měsíční produkci na úrovni 300 tanků (což bylo v podstatě stejně jako předtím). Od září 1944 však došlo k prudkému poklesu výroby v důsledku spojeneckého bombardování různých německých továren, které dodávaly nezbytné komponenty pro tanky Panzer IV. Výroba běžela dál až do samého konce války, ale měsíční produkce se již nikdy nepřehoupla přes dvě stě tanků. V dubnu 1945 pak bylo dokončeno již pouze okolo 50 vozidel. Tanků verze J bylo postaveno celkem asi 3150 kusů, což ji učinilo jasně nejpočetnější verzí Panzer IV.

Také Ausf. J prošel v průběhu výroby celou řadou úprav. Jejich společným jmenovatelem byla zejména snaha zjednodušit a zlevnit výrobu, jiné ambice už konstruktéři v této fázi války ani mít nemohli. V květnu 1944 tak byly zrušeny průzory a střílny v dvířkách na bocích věže. Vzhledem k instalaci představného pancíře okolo věže, byly tak jako tak téměř k ničemu. Od června 1944 byly na střechu věže přivařovány úchyty pro jednoduchý ruční jeřáb s nosností 2 tuny, kterým bylo např. možno vyzvednout z tanku celý motor. Cílem bylo umožnit provádění i větších oprav pohonné jednotky přímo v poli, protože stahování tanků do dílen bylo samozřejmě časově náročnější a vyžadovalo vlečnou techniku. Od července 1944 dostal ventilátor ve stropu věže nový masivnější kryt.

Od srpna 1944 přestal být na zadní stěnu trupu montován velký tlumič výfuku a namísto něj se objevily dvě podstatně jednodušší roury napojené přímo na výfukové potrubí a směřující vzhůru. S těmito rourami byl tank sice hlučnější než s původním tlumičem a rovněž docházelo častěji k viditelným zášlehům plemene (které tank v noci demaskovaly), ale šlo o přijatelnou daň za zlevnění výroby. Od září 1944 začaly být vedle představného pancíře z ocelových desek používány také rámy vyplněné pouze drátěným pletivem (prý se jim přezdívalo Thoma Schürzen). Šlo o levnější řešení, které ale více či méně fungovalo (například proti kumulativním střelám dostačovalo stejně jako ocelové desky). V říjnu 1944 byly boční stěny trupu částečně protaženy vpřed a provrtány, čímž vznikla oka pro vlečná lana (foto ZDE, zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele). Ve stejném měsíci byl také zaveden nový příklop průlezu ve velitelské věžičce, který se již nevyklápěl nahoru, ale vytáčel se do boku (podobně jako třeba u tanku Tiger). V prosinci 1944 byl snížen počet vratných kladek, které podpíraly horní část pásu, ze čtyř na tři.

opuštěný PzKpfw IV Ausf. J s drátěným představným pancířem na bocích, na tomto snímku lze verzi bezpečně identifikovat podle provedení ok pro vlečná lana, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Hmotnost tanku Panzer IV Ausf. J činila 25 tun, což znamená, že se proti předchozí Ausf. H nijak nezměnila. Zásoba paliva vzrostla ze 470 na 680 litrů a s tím se samozřejmě zvýšil i dojezd tanku a to na 320 km po silnici a 210 km v terénu. Všechny ostatní charakteristiky včetně rychlosti, výzbroje, zásoby munice apod. zůstaly nezměněny.

Vzhledem k velkému počtu vyrobených kusů nebude asi pro nikoho překvapením, že tank Panzer IV posloužil také jako základ pro mnoho speciálních vozidel. Mezi ty méně exotické rozhodně patřila velitelská verze, která se vlastně na první pohled od běžného tanku nijak významně nelišila. Velitelské tanky (tzv. Panzerbefehlswagen) měly umožnit velitelům tankových jednotek bezpečný pohyb v těsné blízkosti bojové linie tak, aby měli přehled o aktuální situaci na bojišti a mohli na ni pružně reagovat při udílení rozkazů a "objednávání" podpory jiných jednotek (např. letectva). Velitelské Panzer IV byly vyráběny od března do července 1944 a to úpravou použitých běžných tanků. Takto jich bylo postaveno celkem 88 kusů. Dalších 17 kusů bylo postaveno jako zcela nové stroje založené na sériových Panzer IV Ausf. J.

U velitelských tanků byl zrušen věžový kulomet (umístěný jinak napravo od kanonu) a uvolněný prostor byl využit k umístění dodatečné radiostanice. Přibylo ale i další vybavení - elektrický generátor, transformátor a jističe. Kvůli těmto novým prvkům muselo dojít ke snížení zásoby munice pro kanon z běžných 87 na 72 kusů. Panzerbefehlswagen IV (Pz.Bef.Wg. IV) existoval ve dvou provedeních, první s výzbrojním kódem Sd.Kfz. 267 a druhá označovaná jako Sd.Kfz. 268. Obě verze se od sebe lišily použitou kombinací radiostanic. Rozšířenější Sd.Kfz. 267 byl vybaven stanicemi typu Fu 5 a Fu 8 určenými pro komunikaci s pozemními jednotkami. Sd.Kfz. 267 sloužil velitelům na úrovních od tankových rot do tankový pluků. Radiostanice Fu 8 umožňovala vozidlu hlasovou komunikaci na vzdálenost až okolo 20 kilometrů, při vysílání v morseovce byl dosah až 40 km. Ke stanici Fu 8 patřila prutová anténa s hvězdicovým rozvětvením na konci (tzv. Sternantenne D) umístěná někdy na levém boku motorového prostoru a jindy vpravo na zadní stěně trupu. Druhá antena pro stanici Fu 5 byla prutová o délce 2 metry a byla instalována na střeše věže namísto původního vrhače granátů Nahverteidigungswaffe. Druhá velitelská verze Sd.Kfz. 268 nesla radiostanice Fu 5 a Fu 7 a zajišťovala spojení a koordinaci s leteckou podporou. Stanice Fu 7, pracující v pásmu velmi krátkých vln, měla dosah okolo 50 km při hlasové komunikaci a až 70 km v morseovce.

velitelský Panzerbefehlswagen IV Ausf. G, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Specialitou velitelského tanku byl také pozorovací periskop T.S.R. 1, který se vysouval skrz otvor ve střeše věže nalevo před velitelskou věžičkou. Tímto štíhlým vysokým periskopem mohl velitel vozu bezpečně pozorovat okolí, aniž by musel otevřít poklop (krásně je to vidět na snímku ZDE (zdroj: Public domain). Velitelskému Pz.Bef.Wg. IV byl zachován kanon i trupový kulomet, takže v případě potřeby se mohl zapojit do boje jako běžný tank. Posádka stroje byla pětičlenná a tvořil ji velitel, komunikační důstojník (který byl zároveň střelcem z kanonu), řidič a dva radisté (z nichž jeden plnil zároveň funkci nabíječe kanonu).

Další specializovanou verzí tanku Panzer IV byl tzv. Panzerbeobachtungswagen IV, který plnil roli pozorovacího vozidla pro dělostřelecké návodčí. První ověřovací exemplář vznikl v lednu 1944. Věžový kulomet byl zrušen, aby uvolnil místo pro dodatečnou výbavu. Tu tvořilly zejména 3 radiostanice a to typu Fu 8, Fu 4 a Fu.Spr.f. Dále byl instalován nový elektro generátor GG400, navigační pozorovatelský kompas a pultík s dělostřeleckými tabulkami. Pozorovací tank nesl celkem 3 antény, jednu na střeše věže, jednu na levém boku motorového prostoru a jednu vpravo na zádi trupu. Nejviditelnějším odlišovacím znakem Panzerbeobachtungswagen IV je jeho velitelská věžička, která byla převzata z útočného děla Stug III Ausf. G. Ta byla nižší než věžička klasického Panzer IV a měla po obvodu sedm průzorů. Důvodem pro její použití byl fakt, že její konstrukce umožňovala vysunutí binokulárního dělostřeleckého periskopu SF14 při uzavřeném poklopu, pouze skrz malý, k tomu určený, výřez. Velitel stroje tak mohl sledovat cíl bez nutnosti vystrčit hlavu z poklopu. Dalším pozorovacím zařízením byl periskop T.S.R. 1, který se stejně jako Panzerbefehlswagen IV vysouval skrz otvor ve střeše věže nalevo před velitelskou věžičkou.

Posádku pozorovacího vozidla tvořil velitel, který byl zároveň hlavním pozorovatelem, pomocný pozorovatel, který v případě potřeby plnil také roli střelce z kanonu, dále pak řidič a dva radiooperátoři, z nichž jeden byl zároveň nabíječem kanonu. Vozidlo si zachovalo jak kanon, tak i trupový kulomet, takže v případě potřeby se mohlo zapojit do boje jako běžný tank. Panzerbeobachtungswagen IV sloužily velitelům baterií samohybných děl Wespe a Hummel, kteří z nich předávali obsluhám děl informace o poloze cíle a naváděli jejich palbu. Sériová výroba pozorovacích tanků byla formálně zahájena v dubnu 1944, kdy bylo v továrně Nibelungenwerke vyčleněno k přestavbě prvních 10 zbrusu nových tanků. Nicméně první kompletní Panzerbeobachtungswagen IV byl dokončen až červenci roku 1944. Jejich výroba pak až do března 1945. Celkový počet postavených strojů bývá uváděn 90, 96 a dokonce i 133 kusů. Podle některých historiků vznikaly pozorovací tanky přestavbou existujících běžných tanků, podle jiných byly stavěny rovnou v rámci prvovýroby. Ať tak či tak, je pravděpodobné, že všechny Panzerbeobachtungswagen IV byly založeny na verzi Ausf. J. Na fotografiích lze pozorovací tank identifikovat prakticky pouze podle velitelské věžičky jako např. ZDE (zdroj: Flickr.com), nebo ZDE (zdroj: Flickr.com).

zničený pozorovací tank Panzerbeobachtungswagen IV, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V roce 1940 se Němci začali zcela vážně připravovat na námořní invazi do Velké Británie. Pro tuto operaci, nesoucí krycí název Seelöwe, potřebovala armáda tanky, které by se mohly přímo zapojit do vylodění a být ihned schopné boje. Nabízela se v podstatě dvě řešení - plovoucí a ponorný tank. Plovoucí varianta byla použitelná pro lehké tanky typu Panzer II. Střední Panzer III a Panzer IV však byly již příliš těžké a jako vhodnější u nich vycházela úprava na ponorné tanky. První pokusy probíhaly na tancích Panzer III a teprve když měly technici jasněji, jaké modifikace jsou třeba, začaly také konverze tanků Panzer IV.

Nástupní a výstupní průlezy v trupu i věži, signální otvory, střílny pro ruční zbraně, příklopy servisních otvorů motoru, převodovky a brzd, to vše bylo utěsněno buďto gumovým těsněním nebo térovou lepenkou. Průzor řidiče byl překryt plechovým krytem se skleněnou tabulkou. Okolo střeliště trupového kulometu byl navařen děrovaný rámeček, ke kterému se přišrouboval gumový kryt. V něm bylo malé okénko vyplněné průhlednou fólií, které umožňovalo střelci míření. Podobný rám byl navařen také kolem celé čelní stěny věže a k němu se šroubovala velká gumová maska chránící hlaveň kanonu, kulometu a další otvory. I zde bylo malé okénko vyplněné průhlednou fólií pro míření kanonu. Velitelská kupole dostala vlastní gumovou "čepici" opatřenou opět průhlednými okénky. Okolo prstence věže byla položena gumová nafukovací obruč, která po nafouknutí prostor utěsnila. Přívod vzduchu pro posádku i motor zajišťovala trubice vztyčená ze střechy bojové věže. Na výfuky byly instalovány jednocestné ventily, které bránily jejich zaplavení. Upraven byl i systém chlazení motoru, který počítal se zaplavením prostoru okolo nádrží s chladicí kapalinou.

Podle některých autorů měla být gumová maska na věži po vyjetí z vody odstřelena pomocí malých náloží, aby z tanku odlétla a umožnila mu ihned se zapojit do boje. Fotografie však nenasvědčují, že by bylo instalováno něco jako nálož k odhození této masky. Naopak průzory v gumových maskách na věži i trupovém kulometu naznačují, že tank byl schopen jet a vést boj i s nimi. Tauchpanzer měl tedy zřejmě prostě vyjet na břeh a plynule přejít do boje se vším svým speciálním příslušenstvím. První výstřel z kanonu nebo kulometu by prostě masku na patřičném místě roztrhl a pak už mohl střelec pálit dle libosti. Jediné, co bylo třeba, bylo vyfouknout obruč okolo prstence bojové věže, aby se věž mohla volně otáčet.

ponorný Tauchpanzer IV, všimněte si utěsnění střílny trupového kulometu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Tanky měly být k pobřeží dovezeny na nákladních lodích a v přiměřené vzdálenosti vypuštěny do moře. To mělo proběhnout buďto přímým sjezdem z rampy nebo spuštěním jeřábem. V srpnu 1940 měl Wehrmacht k dispozici 48 ponorných Tauchpanzer IV postavených na tancích verzí Ausf. D a E. Operace Seelöwe byla sice v říjnu 1940 odvolána, ale Tauchpanzery se přesto nasazení dočkaly. Došlo k tomu v červnu 1941 v rámci operace Barbarossa. Tyto stroje byly nasazeny při překračování hraniční řeky Bug a o něco později také na řece Dněpr.

Zmiňme také alespoň pár méně známých modifikací tanku, které se nedostaly do výroby ani do širšího povědomí veřejnosti. Jedním z nich byl prototyp tanku vybaveného hydrostatickým pohonem, který v roce 1944 postavila firma Zahnradfabrik z Augsburgu. Princip hydrostatického pohonu je ten, že v uzavřeném okruhu obíhá pod velkým tlakem hydraulická kapalina (olej), která přenáší točivý moment ze zdroje na cílový prvek. V podstatě na jednom „konci“ soustavy je olej pumpován čerpadlem (tedy mechanický pohyb je přenášen do kapaliny) a ta svým tlakem a prouděním roztáčí tzv. hydromotor na „opačném konci“ soustavy (tedy tlak kapaliny je znovu přenesen do mechanického pohybu). V podstatě tedy jde o způsob přenosu energie bez použití mechanické převodovky.

Firma Zahnradfabrik si jako základ pro svůj experiment vybrala tank verze Ausf. G. Z vozidla byla odstraněna převodovka. Původní motor Maybach HL 120 TRM zůstal zachován a poháněl dvě vysokotlaká olejová čerpadla. Olej z čerpadel pak roztáčel dva hydromotory (což je v podstatě obrácené čerpadlo). Tyto hydromotory byly napojeny přímo na hnací kola, která byla ale na rozdíl od klasického tanku, umístěny vzadu (tedy tam kde měl běžný Panzer IV kola napínací).

prototyp Panzer IV s hydrostatickým pohonem, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Nový pohon se promítl také do kompletního přepracování ovládacích prvků řidiče. Nebyla zde již převodovka, řadicí páka ani obrovské bubny řídících brzd. Zmizely dokonce i klasické řídicí páky (tzv. rajčáky) a namísto nich se objevilo něco na způsob motocyklových řídítek. Na palubní desce přibylo také několik nových „budíků“ ukazujících tlak v pohonné soustavě. Novou podobu dostala také celá záď trupu, která byla nyní skloněná. Nová byla také zadní hnací kola a dokonce i přední kola, která zřejmě převzala funkci napínání pásů. Nákresy tanku z října 1944 prý dokonce počítaly se skloněným pancířem na čele trupu, podobně jako u Pantheru. Pravdou je, že u tohoto vozidla by sklonění pancíře zřejmě nic nebránilo, protože převodovka i velké řídící brzdy předních kol zde prostě nebyly.

Hlavním výhodou hydrostatického pohonu měla být plynulost zrychlování a zpomalování tanku, protože zde nebyla žádná mechanická převodovka. Teoreticky měl tento pohon také přinést snížení spotřeby paliva. Ačkoliv se záznamy z testování prototypu nedochovaly, lze předpokládat, že očekávání konstruktérů nebyla naplněna, nebo byla výroba tanku s tímto pohonem příliš nákladná. Ať tak či tak, do sériové výroby se zkrátka upravený Panzer IV nedostal a zůstalo u jediného postaveného prototoypu. Ten po skončení války padl do rukou Američanů, kteří jej odvezli s sebou za moře. V roce 1946 prototyp podrobili důkladným testům, které však nedokončili z důvodů poruch a nedostupnosti náhradních dílů.

Již v únoru roku 1939 se armádní velení obrátilo na zbrojní úřad s žádostí o stavbu mostního tanku, tzv. Brückenleger. Vozidlo mělo být založeno na podvozku Panzer IV a nést mostovku o délce 9 metrů. Vývojem a výrobou byla pověřena firma Krupp Grusonwerk a objednávka zněla na 20 vozidel. Pro tento účel bylo vyčleněno 6 kusů podvozku tanku verze Ausf. C a 16 kusů podvozků verze Ausf. D. Pro stavbu prvního ověřovacího prototypu však firma Krupp použila podvozek ze starého prototypu B.W. II z roku 1936 se šesti pojezdovými koly odpruženými pomocí torzních tyčí. V listopadu 1939 hlásil Krupp, že dokončil čtyři „sériové“ mostní tanky a požádal, aby stavbu dalších 16 provedla firma Magirus. To se zřejmě také stalo a v dubnu 1940 již mohla armáda převzít všech 20 objednaných strojů. Tato vozidla získala označení Brückenleger IV b (proč právě „béčko“ jsem nezjistil, jen hádám, že ověřovací prototyp na podvozku B.W. II byl „áčko“). Z tanku byla v rámci úprav samozřejmě sejmuta bojová věž i s kanonem. Trupový kulomet však zůstal zachován. Posádku Brückenlegeru tvořili pouze dva muži.

mostní Brückenlegerpanzer IV, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Všech 20 mostních tanků bylo rozděleno mezi po čtyřech mezi ženijní roty pěti tankových divizí (1., 2., 3., 5. a 10. Panzer Division). S těmito jednotkami se pak mostní tanky zúčastnily tažení do Francie v květnu 1940. Zde se ovšem nijak oslnivě nepředvedly a armáda se proto v červnu 1940 rozhodla tato vozidla vyřadit a nechat je přestavět zpět na bojové tanky. Krupp ještě dostal šanci 4 kusy Brückenlegeru přepracovat a osadit lépe řešenou mostovkou. Tyto čtyři stroje byly dodány v lednu 1941 a nesly označení Brückenleger IV c. Všechna tato vozidla byla následně přidělena do 3. roty ženijního praporu 3. tankové divize a vyslána na východní frontu. Je zdokumentováno minimálně jedno úspěšné použití mostních tanků na východě a to 25. června 1941 při překračování neupřesněného vodního toku. O nutnosti objednat výrobu dalších Brückenlegerů to však armádu nepřesvědčilo a vyrobené stroje pravděpodobně postupně dosloužily na východě (pozn. v literatuře lze narazit i na zcela odlišnou verzi historie těchto strojů, my se držíme varianty popsané v publikaci Panzer Tracts No. 14).

V podstatě paralelně s vývojem mostního tanku probíhaly práce na podobném stroji, určeném ovšem primárně pro pěchotu. I ten měl být založen na tanku Panzer IV a vybaven výsuvnou lávkou, pomocí které by pěchota překonávala umělé i přírodní překážky postupu. Vozidlo, které dostalo označení Infanterie Sturmsteg (tedy něco jako útočná lávka pro pěchotu), vyvíjela firma Magirus a to na bázi tanku verze Ausf. C. Vývoj stroje se protahoval a čtyři objednané kusy byly nakonec dodány až někdy mezi prosincem 1940 a červnem 1941 (podle jiných zdrojů byly objednány pouze 2 kusy a dodány měly být již v únoru 1940). Všechny byly následně zařazeny do stavu 3. roty ženijního praporu 3. tankové divize a odeslány na východní frontu.

Plně vysunutá lávka měla dosah až okolo 50 metrů a tank se proto při plném výsuvu musel zapřít o sklopený nosník. Lávka byla poměrně úzká, takže po ní mohli procházet vojáci pouze v řadě za sebou. Pokud však byl prostor pro postavení dvou Infanterie Sturmsteg vedle sebe, bylo možno mezi jejich vysunuté lávky položit jakýsi chodník z prken a získat tak dosti širokou „cestu“. V praxi to však byla již poměrně složitá operace. Z východní fronty je zdokumentován minimálně jeden případ úspěšného nasazení Infanterie Sturmsteg. Došlo k němu 16. července 1941, kdy pěchota pomocí výsuvné lávky překonala 28 metrů široký vodní tok. Další zprávy o nasazení těchto strojů nejsou známy a čtyři vyrobená vozidla byla zřejmě postupně vyřazována tak, jak dosluhovala.

vrak pěchotní lávky Infanterie Sturmsteg auf Fahrgestell PzKpfw IV, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Již od roku 1937 pracovala firma Rheinmetall na vývoji těžkého samohybného děla Karl ráže 600 mm. Konstruktéři brzy dospěli k poznání, že budou pro toto monstrum potřebovat muniční vůz schopný unést obrovskou váhu projektilů a jejich pozornost se zaměřila právě na nejtěžší dostupný tank, tedy Panzer IV. Mezi lety 1939 a 1941 vyrobila firma Rheinmetall celkem 13 muničních vozů postavených na podvozcích tanku verze Ausf. D, E a F. I když to možná nebylo jeho oficiální označení, vozidlo bývá nejčastěji nazýváno jako Munitionsschlepper für Karl Gerät 040. Z původního tanku byla odstraněna bojová věž a v zadní části nástavby byl vytvořen nákladní prostor obehnaný ocelovými plechy. Do tohoto prostoru se vešly celkem čtyři granáty ráže 600 mm, z nichž každý vážil okolo dvou tun. Bočnice nákladového prostoru se daly částečně otevřít do stran. Nákladový prostor byl také minimálně z části zastřešený pevnou střechou a zbytek se dal překrýt nepromokavou celtou.

Před nákladovým prostorem byl instalován elektrický jeřáb, který sloužil k manipulaci s granáty. Nosnost jeřábu byla 2,5 tuny a jeho maximální dosah byl 3,4 metru, což stačilo na podání granátu až přímo na nabíjecí rampu děla. Elektřinu pro jeřáb dodával generátor napojený na pomocný motor DKW (stejný jaký u běžných tanků zajišťoval pohon pro otáčení věže). Posádku stroje tvořili čtyři muži: řidič, obsluha jeřábu a dva pomocníci. Uvnitř vozidla však bylo pouze jedno místo a to pro řidiče. Zbytek vojáků proto seděl na dřevěné lavici zavěšené na zadní stěně nákladového prostoru. Část muničních vozů musela být později upravena pro nesení nových granátů ráže 54 cm pro novou generaci děl Gerät 041.

První úvahy o přezbrojení tanku Panzer IV silnějším kanonem vznikly již v květnu 1941, v reakci na neblahé zkušenosti z bojů proti francouzským těžkým tankům. Němci v té době vkládali naděje do nového kanonu KwK 39 L/60 ráže 50 mm, který byl právě testován pro lehčí tanky Panzer III (v podstatě šlo o upravenou verzi protitankového kanonu PaK 38). Firma Krupp byla pověřena, aby do listopadu 1941 postavila testovací prototyp Panzer IV vyzbrojený uvedeným kanonem. Jako základ pro přestavbu si Krupp vzal jeden tank verze Ausf. D. Právě v listopadu 1941, když byl prototyp s kanonem ráže 50 mm dokončen, došlo k přehodnocení celého nápadu a zrušení dalších vývojových prací. V mezičase totiž Němci napadli SSSR a velmi rychle pochopili, že ani kanon KwK 39 L/60 ráže 50 mm jejich tanky nespasí. Navíc armádním činitelům došlo, že nedává smysl vyzbrojovat oba stěžejní typy (tedy Panzer III a Panzer IV) stejnou zbraní a že Panzer IV má takříkajíc na víc. Jediný postavený prototyp Panzer IV Ausf. D s kanonem ráže 50 mm byl i přesto v zimě 1941/42 podroben testům a následně zřejmě přezbrojen zpět na zbraň ráže 75 mm (foto ZDE, zdroj: Flickr.com).

PzKpfw IV jako nosič munice pro 600 milimetrový moždíř Karl, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V listopadu 1944 analyzovala firma Krupp možnost přezbrojení tanku Panzer IV kanonem KwK 42 L/70 z tanku Panther. Ukázalo se však, že tuto zbraň do stávající věže Panzer IV prostě nelze nainstalovat. Padl tedy návrh posadit na trup tanku věž novou a to tzv. Schmallturm, vyvinutou právě pro tank Panther. Bohužel ani tudy však cesta nevedla. Schmallturm byla totiž pro trup a podvozek Panzer IV příliš těžká.

Na několika vzácných (a ne příliš kvalitních) fotografiích je zdokumentována polní instalace protitankového kanonu PaK 38 ráže 50 mm na podvozek tanku Panzer IV. Na jedné z fotografií je vidět jakási specifická konstrukce na čele trupu tohoto stroje. To vede většinu historiků k závěru, že tato přestavba byla založena na vysloužilém mostním tanku Brückenleger IV c, nebo na pěchotní lávce Infanterie Sturmsteg a ona konstrukce na přídi je zbytek po demontovaném nosníku mostovky resp. výsuvného žebříku. Mechanici v neznámé polní dílně původní Brückenleger IV c, nebo Infanterie Sturmsteg odstrojili a na holý podvozek bez věže napevno přimontovali vlečný protitankový kanon PaK 38 včetně původního štítu a části vzpěr. Štít kanonu byl také to jediné, co obsluhu kanonu nějakým způsobem chránilo. Existující fotografie byly evidentně pořízeny v zimě na východní frontě (na pozadí je vidět vyřazený a zasněžený tank T-34). Soudě podle mizerného ošacení vojáků na palubě stroje se zřejmě jedná o zimu 1941/42. Tento improvizovaný "stíhač tanků" byl zoufalým pokusem o získání alespoň nějakého samohybného bojového prostředku, schopného poradit si s čelním pancířem tanku T-34 (a kanon PaK 38 patřil na přelomu let 1941 a 42 mezi těch několik vzácných německých zbraní, které to zvládaly). Stroj vznikl pravděpodobně v jediném exempláři a žádné detaily o jeho nasazení nejsou známy (foto ZDE, zdroj: Flickr.com).

Dalším unikátem zdokumentovaný na fotografiích je tank Panzer IV osazený klecí pro odpalování raket. O tomto stroji nejsou k dispozici prakticky žádné informace. Zjevně šlo pouze o prototyp postavený pravděpodobně na podvozku tanku verze Ausf. C. Původní bojová věž byla z tanku odstraněna a nahradila ji otočná plošina. V její přední části byla drobná hranatá věž s nástupními průlezy v bočních stěnách a průzorem a kulometem v čelní stěně. V zadní části plošiny pak byl umístěn odpalovací rám pro čtyři rakety pravděpodobně ráže 280 mm s náplní trhaviny. Kdy byl prototyp postaven, testován a s jakými výsledky se mi nepodařilo nikde zjistit, k zavedení této úpravy do výroby však očividně nedošlo.

PzKpfw IV zřejmě Ausf. C přestavěný na samohybný raketomet, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Jak se válečná situace Třetí říše zhoršovala, pociťovali Němci stále palčivější nedostatek benzínu a museli hledat další a další úspory. Tak došlo i na školní tanky Panzer IV, na kterých se zaučovaly budoucí posádky. Několik takovýchto strojů bylo přestavěno na pohon na stlačený plyn. Tanky však nebyly vybaveny kotlem pro přímou výrobu dřevoplynu (jak tomu často bylo u jiných, podobně upravených vozidel), ale nesly pouze lahve se zásobou hotového plynu. Na fotografiích lze spatřit různá provedení většinou s plynovými lahvemi položenými vedle sebe nebo nad sebou na zádi stroje (foto např. ZDE, zdroj: Flickr.com). Ze snímků je patrné, že tyto úpravy byly většinou velmi jednoduché, bez nějakého důrazu na pořádné "dílenské zpracování". V roce 1944 však zřejmě došlo k pokusu o jistou standardizaci konstrukce školního tanku s pohonem na plyn. Vznikl prototyp na podvozku Panzer IV Ausf. H, který nesl čtyři plynové lahve postavené vedle sebe vertikálně, ventilem dolů, ve zvláštním držáku na zadní hraně motorového prostoru. Stroj neměl bojovou věž a měl tedy zřejmě sloužit pouze k výcviků řidičů. Návrh se však podle všeho neujal a zůstalo pouze u jednoho prototypu.

Od října 1944 začaly být použité tanky přestavovány na vyprošťovací a servisní vozidla zvaná Bergepanzer IV. Tank byl pro tento účel zbaven bojové věže a otvor v trupu byl zastřešen dřevěným bedněním, ve kterém byl uzavíratelný průlez. Na střeše trupu byly navařeny úchyty pro ruční trubkový jeřáb o nosnosti 2 tun. S tímto jeřábem bylo možno např. vyzvednout porouchaný motor z jiného vozidla. Rozložené díly jeřábu se ukládaly do úchytů na levém boku trupu hned vedle vlečných tyčí. Na pravém boku trupu pak byl uložen masivní dřevěný trám, který se používal při odtlačení jiných vozidel. Interiér trupu byl zřejmě využit pro uložení nářadí, náhradních dílů a dalšího materiálu. Oficiálních Bergepanzerů IV vzniklo zřejmě pouze 21 kusů (i když bývá uváděno i 36 kusů). Další však zcela jistě vznikly neoficiálně v polních dílnách např. z tanků, které měly nenávratně poškozenou bojovou věž. Posádku Bergepnazeru tvořili pouze dva muži: řidič a velitel.

Vzhledově velmi podobný s Bergepanzerem byl také muniční vůz Munitionspanzer IV. I zde chyběla věž, otvor po ní byl však uzavřen plechovým krytem. Interiér byl pak samozřejmě upraven pro převážení munice ráže 150 mm pro útočná děla Brummbär. Také muniční vozy vznikaly zcela jistě i neoficiálně v polních dílnách. U těchto neoficiálních úprav se navíc stíral rozdíl mezi servisním a muničním vozidlem, zkrátka jednotka si poničený tank upravila a pak jej využívala jako „děvče pro všechno“.

Munitionspanzer IV (nebo možná Bergepanzer IV?), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele , upraveno

V jediném exempláři vznikla modifikace tanku Panzer IV určená k odminování terénu. Na příď standardního tanku verze Ausf. C byly přimontovány nosníky s dvěma těžkými ocelovými válci na koncích. Tyto válce iniciovaly protitankové miny v bezpečné vzdálenosti před pásy tanku a čistily mu tak cestu. Další válec byl připevněn na zádi tanku tak, aby pokrýval prostor mezi pásy. Tank tedy dokázal od min vyčistit pruh odpovídající cca jeho vlastní šířce. Sériová výroba tohoto stroje však z přesně neznámých důvodů nebyla nikdy zahájena (fotografii tanku s odminovávací výbavou si můžete prohlédnout ZDE, zdroj: Flickr.com).

Zdokumentováno na fotografiích se dochovalo ještě jedno zajímavé využití podvozku tanku Panzer IV. V zoufalé snaze získat jakoukoliv použitelnou zbraň, byl zřejmě v některé polní dílně nebo opravárenském závodě na podvozek tanku instalován protiletadlový kanon Flak 36 ráže 88 mm. Hmotnost zbraně a silné otřesy, které vznikaly při výstřelu, znamenaly pro podvozek středního tanku obrovskou zátěž. Vše ostatní kromě zbraně proto muselo z podvozku pryč. Zmizela tedy nejen původní bojová věž, ale i kabina pod ní. Podvozkovou vanu zastřešila ocelová deska a na ní byl přimontován otočný podstavec s holým kanonem. Nebylo zde nic, co by obsluze zbraně mohlo dodat byť jen falešný pocit ochrany před nepřátelskou palbou. Na shromaždišti německé bojové techniky, které po válce vzniklo nedaleko Plzně, byly zachyceny rovnou dva exempláře tohoto podivného stroje. Každý z nich byl založen na jiné verzi podvozku a jeden z nich měl oproti tomu druhému jakési provizorní pancéřování nad prostorem řidiče. Z fotografií je zřejmé, že si kanon i pro instalaci zachoval plnou horizontální i vertikální pohyblivost. Tato vozidla nebyla pravděpodobně nikdy bojově použita a později zřejmě skončila ve šrotu. Fotografii popsaného stroje si lze prohlédnout ZDE, (Public domain).

Poslední modifikací Panzer IV, kterou zmíníme, byl tank s upraveným pojezdovým ústrojím s překrývajícími se pojezdovými koly (tzv. Schachtellaufwerk). Prototyp tohoto stroje vznikl v roce 1940, kdy probíhaly podobné pokusy také s podvozkem tanku Panzer III. Podle některých autorů byly postaveny dva prototypy. Nicméně tím historie tohoto vozidla končí a další exempláře již nevznikly. Vyrobený prototyp (nebo prototypy) dosloužily zřejmě u výcvikových jednotek. Jeden z nich je dokonce zachycen na snímku ze dvora školní jednotky ve Wünsdorfu.

PzKpfw IV Ausf. G cestují po železnici na frontu, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-175-1264-06, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Jak bylo řečeno již v úvodu, tank Panzer IV vznikl primárně proto, aby na bojišti podporoval lehčí tanky Panzer III. Oba stroje proto měly být nasazovány bok po boku a tomu také odpovídala struktura tankových divizí. Podle organizačního modelu ze září roku 1939 tvořila jádro tankové divize (Panzer Division) jedna tanková brigáda (Panzer Brigade). Ta sestávala ze dvou tankových pluků (Panzer Regiment), z nichž každý měl dva tankové prapory (Panzer Abteilung). Tankový prapor byl pak tvořen čtyřmi tankovými rotami (Panzer Kompanie) z nichž tři byly značeny jako lehké (leichte Panzer Kompanie) a jedna jako střední (mittlere Panzer Kompanie).

Tanky Panzer IV spadaly v rámci této organizace pod střední rotu, tudíž se dále zaměříme na její složení. Střední rota sestávala ze čtyř čet (Panzer Zug), ovšem aby to nebylo tak snadné, nebyly všechny čety stejné. První četa byla tzv. lehká (leichte Zug), tvořená pěti tanky typu Panzer II. Zbylé tři čety byly vyzbrojeny právě tanky typu Panzer IV a po čtyřech v každé četě. Další dva tanky tohoto typu sloužilu u štábu střední roty a jeden další se nalézal v tzv. rezervním odřadu praporu.

To znamená, že celý tankový prapor na plných stavech čítal pouze 15 tanků typu Panzer IV (po 4 ve třech četách střední roty + 2 ve velení střední roty + 1 v rezervním odřadu). Vzhledem k tomu, že v pluku byly prapory dva, měl pluk 2 x 15 tanků typu Panzer IV, tj. 30 kusů. Celá tanková divize se dvěma pluky tedy měla teoreticky disponovat 2 x 30 tanky Panzer IV, tj. 60. V den vypuknutí druhé světové války měli Němci 5 rádoby plnohodnotných tankových divizí (plus další menší jednotky) a rovnou si můžeme říci, že počty tanků Panzer IV u nich ani zdaleka nedosahovaly tabulkových stavů. Tyto divize proto musely v Polsku ještě spoléhat na lehké tanky typu Panzer I a Panzer II.

PzKpfw IV Ausf. A během polského tažení, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V průběhu války bylo organizační schéma tankových divizí několikrát změněno. První velká změna přišla hned v roce 1940 po skončení francouzského tažení. Zkušenosti z Polska a Francie totiž ukázaly, že tanková divize se dvěma pluky je prostě příliš velká pro efektivní řízení. Proto měly divize nově mít pouze jeden pluk, jeho vnitřní uspořádání zůstalo stejné. Rostlo však zastoupení tanků Panzer III a Panzer IV a ubývalo lehkých typů Panzer I a Panzer II (takže se skutečné podíly jednotlivých typů přibližovaly tabulkovým stavům). Zmíněnou organizační změnou z roku 1940 došlo prakticky ke snížení počtu tanků v divizi na polovinu (na druhou stranu však mohlo být postaveno více divizí).

S příchodem Panzer IV verze Ausf. G v roce 1942 začalo být zřejmé, budoucnost Panzerwaffe spočívá právě v Panzer IV a nikoliv v lehčím Panzer III, jak bylo kdysi plánováno. Produkce Panzer IV proto začala růst a když v roce 1943 přišel do výroby nový střední tank Panther, bylo na čase znovu upravit organizační schéma tankové divize. Divizi i nadále zůstal jeden pluk sestávající ze dvou praporů. Každý prapor měl čtyři roty po čtyřech četách. Každá četa měla mít 5 tanků, takže v rotě bylo celkem 20 tanků v bojových četách plus dva tanky velitelství roty. Celkem tedy měla rota 22 tanků. V praporu tedy bylo 88 tanků ve čtyřech rotách plus dalších 5 tanků v samostatné průzkumné četě a vedle toho mělo velení praporu ještě tři velitelské tanky. Sečteno a podtrženo disponoval tedy tankový prapor 96 tanky. V organizačním modelu z poloviny roku 1943 se přitom předpokládalo, že jeden prapor v divizi bude vybaven tanky Panzer IV a ten druhý tanky Panther. Není asi třeba zdůrazňovat, že šlo opět o tabulkové stavy a v praxi si divize mohly o takovémto naplnění technikou nechat leda zdát.

V roce 1944 byl organizační model opět upraven. Počet tankových čet v jedné rotě byl snížen ze čtyř na tři, což znamenalo, že počet tanků v rotě klesl z 22 na 17 (tři čety po pěti plus dva pro velení roty). Tankový prapor pak měl nově pouze 76 tanků. Nadále platilo, že jeden prapor divize měl být vybaven tanky Panzer IV a ten druhý měl mít Panthery. Pantherů však nebylo nikdy vyrobeno tolik, aby pokryly poptávku a Panzer IV tak zůstal až do konce války páteří německé Panzerwaffe. Vedle tankových divizí byly Panzer IV samozřejmě zařazovány i do mnoha jiných útvarů, ať už šlo o jednotky pancéřových granátníků nebo různé improvizované bojové skupiny.

PzKpfw IV v dobytém francouzském městě, květen 1940, zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno

Když Němci 1. září 1939 napadli Polsko a tím rozpoutali druhou světovou válku, měli k dispozici celkem 211 tanků Panzer IV verzí Ausf. A, B a C (bývají uváděna také čísla 197 nebo 198). Do útoku na Polsko byly pravděpodobně nasazeny všechny nebo téměř všechny z nich. Celkový počet nasazených německých tanků v Polsku byl okolo 2690, takže podíl Panzer IV činil méně než 8 procent (naprostou většinu představovali lehké typy Panzer I a Panzer II). Panzer IV byl v Polsku nasazen v roli, pro kterou byl stvořen. Kanon ráže 75 mm se osvědčil jako dostatečně účinný pro ničení dělostřelectva a jiných překážek postupu obrněných formací i pěchoty, ničení polských obrněnců bylo pokud možno přenecháno lehčímu Panzer III. Když Němci 10. října sčítali své ztráty, napočítali 76 bojově poškozených PzKpfw IV, z čehož 19 bylo kompletně zničeno, zbytek mohl být znovu opraven. Zcela ztraceno tedy bylo nějakých 9 procent z nasazených Panzer IV.

Do útoku na Francii v květnu 1940 si s sebou Němci vezli již něco mezi 278 a 296 tanky Panzer IV, což představovalo okolo 11 nebo 12 procent celkového počtu německých tanků v této operaci. Na rozdíl od Polska, ve Francii nebyly německé tanky v početní převaze, právě naopak. Navíc mezi francouzskými tanky byly hojně zastoupeny typy Renault R35, Hotchkiss H35, Somua S35 či Char B1, které byly na svou dobu velmi solidně pancéřované i vyzbrojené.

Panzer III se svými kanony ráže 37 mm na tyto francouzské obrněnce v čelních střetech nestačily, takže těžší Panzer IV se chtě nechtě musely zapojit. Důsledně vzato, ani jejich granáty ráže 75 mm mnohdy nezvládly francouzské čelní pancíře probít, ale díky své velké energii dokázaly například zablokovat nebo zcela vysadit věž, poškodit kanon nebo motor, roztrhat pásy či poničit pojezdové ústrojí. Ve frontových hlášeních jsou opakovaně popsány případy, kdy Panzer IV zasypal francouzský tank tolika výstřely, že nakonec prostě zasáhl něco citlivého, a i když protivníka nezničil, vyřadil jej z boje. Francouzská posádka pak (někdy ani nezraněna) prostě otevřela poklopy, vystrčila bílou vlajku a svůj stroj opustila. Během bojů ve Francii bylo ztraceno celkem 97 Panzer čtyřek, tedy v podstatě třetina všech nasazených. To jen dokazuje, že francouzské tažení nebyl i přes svou rychlost pro Němce žádnou procházkou růžovým sadem.

tanky PzKpfw IV na frontě, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V roce 1941 vstoupil Wehrmacht do války v severní Africe. V březnu toho roku dorazilo na černý kontinent prvních 168 německých tanků patřících pod nově zformovanou 5. lehkou divizi. Typu Panzer IV však bylo pouhých 20 z nich. Dalších 146 tanků s sebou v dubnu a květnu 1941 přivezla 15. Panzer Division, mezi nimi opět dvacítku Panzer "čtyřek". V Africe musely německé tanky čelit zejména britské obrněné technice reprezentované typy Mk IV Cruiser, Mk VI Crusader nebo Mk II Matilda. Panzer IV na tom nyní byly v podstatě podobně jako o rok dříve ve Francii. Stále měly své krátké kanony, se kterými na pancíře svých protivníků mnohdy nestačily (zejména pokud šlo o těžce obrněnou Matildu). Situace se změnila teprve v květnu 1942, kdy Rommelův Afrikakorps obdržel prvních devět tanků Panzer IV Ausf. G (nebo Ausf. F2 chcete-li).

Sami němečtí vojáci těmto tankům dali přezdívku „PzKpfw IV Spezial“. Vůbec poprvé se nové stroje s dlouhými kanony zapojily do bojů v rámci operace Venezia v květnu 1942 v Lýbii. Britské síly sice také dostaly posilu ve formě amerických M3 Grant, nicméně Panzer IV Ausf. G byl v té době zcela jistě nejsilněji vyzbrojeným tankem na africkém bojišti. A jeho úspěchy na sebe tedy nenechaly dlouho čekat. Zpráva německého Afrikakorps ze srpna 1942 nešetřila na adresu tohoto tanku superlativy, tedy zejména na adresu jeho nové hlavní zbraně. Kanon KwK 40 L/43 dokázal bez problémů probíjet pancíř všech protivníků, se kterými se na Africké půdě střetával, až na vzdálenosti okolo 1500 metrů! I přes obavy konstruktérů nebyly v praxi zaznamenány žádné problémy s průchodností terénem kvůli dlouhé hlavni kanonu, která výrazně přesahovala půdorys tanku. Zpráva zmiňovala ale i několik negativních zjištění. Za všechny uveďme například velké množství spalin, které se po výstřelu dostávaly do interiéru věže a ztěžovaly práci posádky.

I Britové si samozřejmě brzy všimli nového Panzer IV s dlouhým kanonem a referovali o něm jako o Mark IV Special. Ve svých hlášeních pak popisovali také změnu německé taktiky. Zatímco dosud byly Panzer IV s krátkými kanony nasazovány spíše jako dělostřelecká podpora tanků Panzer III, novější čtyřky s dlouhými kanony jsou nyní nasazovány na čele a Panzer III spíše kryjí křídla útoku.

PzKpfw IV Ausf. G v Africe, na tomto bojišti neměl jejich kanon konkurenci, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Dalším bojištěm, na které tanky Panzer IV zavítaly, byla Jugoslávie a Řecko. Útok na obě tyto země byl zahájen současně 6. dubna 1941. Dobytí Jugoslávie měla na starosti německá 2. armáda, která zahrnovala mimo jiné také 8. a 14. tankovou divizi. Tyto dvě divize měly k dispozici více než 320 tanků, z čehož 50 bylo typu Panzer IV. Hlavní silou pro útok na Řecko pak byla 12. armáda, pod kterou spadaly 2., 5., 9. a 11. Panzer Division s více než 490 tanky včetně 72 Panzer čtyřek. V Jugoslávii a Řecku ztratili Němci celkem 56 tanků, z toho 8 bylo Panzer IV. Většina z nich padla za oběť buď minám, nebo protitankovému dělostřelectvu. I přes relativně nízké bojové ztráty znamenalo balkánské tažení obrovský nápor na všechnu nasazenou techniku. Kvůli pohybu v náročném horském terénu byla většina tanků po skončení bojů zralá na generální opravy motorů, převodovek a řídících ústrojí, což dále zdrželo přípravy operace Barbarossa.

Příštím místem nasazení většiny tanků Panzer IV (a vlastně i všech ostatních německých tanků) se stal Sovětský svaz, který byl napaden 22. června 1941. Do operace Barbarossa si s sebou Němci vezli mezi 3350 a 3500 tanky. Z tohoto počtu připadalo na Panzer IV zřejmě něco mezi 417 a 439 kusy tedy řádově okolo 12 procent. Proti této invazní síle však stála sovětská armáda, která měla v té době k dispozici něco mezi 22 a 23 tisíci tanků! Je ovšem třeba doplnit, že pouze 18 až 19 tisíc jich bylo schopných boje, zbytek se nacházel v různém stádiu oprav. Z tohoto počtu pak bylo „pouze“ 10 až 11 tisíc strojů dislokováno v západních vojenských okruzích, kde se mohly skutečně zapojit do boje proti Němcům. A konečně z tohoto počtu byly až tři čtvrtiny lehkých tanků typu T-26 a BT.

Rudá armáda navíc neměla propracovanou taktiku nasazení tanků a jejich spolupráce s jinými druhy zbraní, většina sovětských tanků nebyla vybavena radiostanicí a jejich posádky nebyly ani zdaleka tak vycvičené a zocelené bojem jako ty německé. Obrovský vliv na průběh bojů v prvních měsících operace Barbarossa měl také celkový stav Rudé armády v červnu 1941. Její důstojnický sbor za sebou měl tvrdé politické čistky a celá armáda byla ve stavu reorganizace s mnoha zmatky a nejasnostmi. Do ryze vojenských záležitostí hovořili všemocní političtí komisaři a konečně v celém vojsku platil rigidní systém velení, ve kterém se každý nižší velitel doslova bál vydat jakýkoliv rozkaz, pokud jej neměl potvrzen shora. Němci naproti tomu dávali nižším velitelům přímo v poli velkou míru autonomie při rozhodování na operativní a taktické úrovni, důležitý byl výsledek.

ruská zima a PzKpfw IV Ausf. G se širokými zimními pásy, zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno

Tanky Panzer IV si dokázaly bez problémů poradit s lehkými sovětskými stroji T-26 a BT. Problém však představovaly střední tanky T-34 a těžké KV-1. Panzer IV měl proti nim šanci na úspěch pouze za podobných okolností jako dříve proti francouzským těžkým tankům, tedy když se mu podařilo zasáhnout nějaké citlivé místo nepřítele jako např. pásy, prstenec věže, hlaveň kanonu apod. Naštěstí pro Němce nasazovali Rusové tyto své nejcennější tanky pouze v malých počtech a bez řádné koordinace s pěchotou nebo dělostřelectvem, takže si s nimi nakonec většinou nějak poradili. I to se však brzy začalo měnit.

Od začátku operace Barbarossa do konce roku 1941 Němci v Rusku ztratili 378 tanků Panzer IV. Za stejné období přitom továrny vyrobily pouze 330 nových Panzer IV, takže Němci zcela jednoznačně nedokázali ani nahrazovat utrpěné ztráty a vojáci proto zoufale volali po výrobě nových silnějších zbraní. Museli si však počkat až do jara 1942, kdy začaly na východ přicházet první tanky Panzer IV Ausf. G. Pro odlišení všech starších strojů s krátkou hlavní (bez ohledu na konkrétní verzi) a nových s dlouhými kanony se začalo používat označení Kurz (krátký) a Lang (dlouhý). Počet nových tanků však rostl jen pozvolna a jednotky se ještě dlouho musely spokojit se smíšenou strukturou kombinující starší a nové verze Panzer IV.

Pro příklad se můžeme podívat stav tanků v německé skupině armád jih. Když v červnu 1942 nastupovala k postupu na Kavkaz a Stalingrad v rámci operace Fall Blau, měla k dispozici celkem 1286 tanků. Z toho bylo 206 typu Panzer IV a z nich dále 124 s krátkým kanonem a jen 82 s dlouhým kanonem. Ale i tak při správném nasazení byly nové Panzer IV s kanonem KwK 40 L/43 pro Němce doslova požehnáním, protože si dokázaly poradit jak s T-34 tak s KV-1. Německým tankistům se začala vracet pošramocená sebedůvěra. Bilance roku 1942 vyzněla pro Panzer IV o něco lépe než předešlý rok. Během roku 1942 bylo ztraceno 480 Panzer čtyřek, ale továrny dodaly něco okolo tisícovky nových (bývá uváděno 994 až 1004 kusů).

PzKpfw IV Ausf. G v bitvě o Charkov v zimě 1943, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Hlavní událostí roku 1943 na východě byla bezpochyby bitva v Kurském oblouku, která začala německým útokem dne 5. července. Pokud jde o celkové počty německé obrněné techniky nasazené do této operace, bývají uváděna velmi různá čísla, ale pravděpodobně to bylo okolo 2800 strojů. Z toho na tanky Panzer IV připadalo 740 kusů (tedy zhruba čtvrtina) a z nich plných 682 bylo verze s dlouhým kanonem (podle jiných zdrojů bylo nasazeno dokonce 913 tanků Panzer IV, z toho 54 s krátký a 859 s dlouhým kanonem). Jednoznačný počet tanků Panzer IV ztracených během operace Zitadelle se mi nepodařilo zjistit. Za celý červenec 1943 však německá armáda ztratila celkem 290 těchto tanků. Lze se domnívat, že na vrub bitvě u Kurska padá odhadem 240 až 250 Panzer čtyřek. Ani v dalších měsících roku 1943 nebylo o mnoho lépe (průměrné měsíční ztráty na Panzer IV mezi srpnem a prosince 1943 dosahovaly 248 tanků!). Koncem roku 1943 navíc začaly sovětské jednotky dostávat do výzbroje novou verzi tanku T-34 s kanonem ráže 85 mm, se kterými dokázaly bez problémů probíjet i 80 milimetrový čelní pancíř nejnovějších Panzer IV. Když se pak počátkem roku 1944 začaly na sovětské straně objevovat první těžké tanky IS-2 s kanony ráže 122 mm, byla bojová převaha německých „čtyřek“ na východní frontě již definitivně minulostí.

Když v červnu 1944 došlo k vylodění spojenců v Normandii, měli Němci na západě připraveno celkem něco mezi 748 a 863 tanky Panzer IV (zdroje se rozcházejí). Nad nejpočetnějším americkým tankem Sherman s kanonem M3 ráže 75 mm, měl německý stroj jednoznačně navrch. Horší to však bylo s Shermany vyzbrojenými kanonem M1 ráže 76,2 mm nebo britskými Sherman Firefly s účinnými 17 liberními kanony. Na západní frontě musely navíc německé jednotky čelit všeobecné početní převaze, zejména pak ve vzduchu. Není tedy divu, že i na západě byly ztráty Panzer čtyřek ohromné, takže když se Němci v prosinci 1944 chystali k útoku v Ardenách, dokázali zde nasadit již pouze něco mezi 349 a 391 tanky tohoto typu (zdroje se rozcházejí). Poslední uváděné stavy tanků Panzer IV na obou frontách pocházejí z února 1945 a hovoří o celkovém počtu 1571 strojů. Samého konce války se tak mohlo dočkat něco okolo tisícovky z nich.

Mimo samotné Němce používaly tanky Panzer IV i další armády. Předně to byly spojenci Třetí říše, kteří tyto stroje získali s německým požehnáním většinou výměnou za suroviny, vojenskou spolupráci nebo klasickou koupí. Mezi tyto země patřilo Rumunsko, Maďarsko, Španělsko, Turecko, Itálie a Finsko. Ukořistěné stroje však občas používali i vojáci Rudé armády, kteří je samozřejmě nasazovali proti jejich původním vlastníkům.

PzKpfw IV Ausf. H nebo J obtěžkaný mladými pěšáky, Francie 1944, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-297-1722-29, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Armády některých zemí používaly Panzer IV ještě dlouho po roce 1945, včetně té československé. Vojenské komisy pro shromažďování a evidenci přeživší válečné techniky na našem území se podařilo zajistit plných 102 kusů tanků Panzer IV různých verzí. Armáda se následně rozhodla tanky verzí Ausf. G, H a J (tedy ty s dlouhými kanony) zařadit do svých stavů. Vozidla prošla nutnými opravami (zejména v pražské ČKD) a pod novým oficiálním označením T-40/75 byla přidělena k IV. praporu 23. tankové brigády v Milovicích. Když armáda tyto stroje koncem roku 1950 vyřazovala ze služby, měla jich 82 kusů. Menší počet jich byl uložen do rezervních skladů a 3 exempláře snad byly dokonce předány organizaci Svazarm (netuším z jakého důvodu). Naprostá většina však byla v roce 1955 prodána do Sýrie – celkem 64 kusů. Z toho 45 jako funkční tanky a dalších 19 rozebraných na náhradní díly. Tanky uložené do našich armádních rezerv pak byly zřejmě během 60. let postupně sešrotovány. Pouze 3 stroje se dochovaly na území bývalého Československa až do dnešních dnů, jeden z nich ve vojenském technickém muzeu v Lešanech a dva na Slovensku.

Zřejmě jediným poválečným uživatelem těchto tanků, který je bojově nasadil, byla Sýrie. Ta své Panzer IV (zřejmě jen pramálo upravené) použila proti Izraeli během tzv. Šestidenní války roku 1967, což bylo také poslední doložené bojové nasazení tohoto typu tanku vůbec.

Výroba tanku Panzer IV probíhala od listopadu 1937 až do samého konce války. Jak bylo opakovaně zmíněno výše, kompletaci tanků zajišťovaly firmy Krupp Grusonwerk, Vomag a Nibelungenwerke. Mimo tyto hlavní továrny se však na výrobě samozřejmě podíleli i další subdodavatelé (byla jich více než stovka), kteří dodávali pancéřové desky, motory, převodovky, kanony, optiku, elektroinstalaci a spoustu dalších komponent.

Již od srpna 1943, kdy se seznámil s analýzou bojů u Kurska, se v Hitlerovi hromadily pochybnosti o bojové hodnotě tanku Panzer IV. Mnohem větší potenciál viděl vůdce v přestavbě tohoto tanku na útočné dělo se silnější výzbrojí. Když pak v červnu 1944 dostal Hitler do ruky zprávu zbrojního úřadu, porovnávající schopnosti tanku Panzer IV s nejnovějšími ruskými typy, měl jasno. V červenci 1944 rozhodl, že výroba tanku Panzer IV bude postupně zcela ukončena a naopak se rozjede masová produkce nového stíhače tanků Jagdpanzer IV. Naštěstí pro německou armádu nebyl tento nápad nakonec uskutečněn díky značnému odporu jak v řadách vysokých armádních představitelů (zejména Heinze Guderiana) tak i v samotných výrobních závodech. Produkce tanku Panzer IV tak sice pokračovala, ale přece jen došlo na jisté změny. Z výroby tanku musely chtě nechtě postupně "vystoupit" jak firma Krupp (aby se mohla věnovat výrobě útočných děl Stug IV) tak firma Vomag (aby se mohla věnovat výrobě Hitlerem prosazovaných stíhačů tanků Jagdpanzer IV).

vyzdobený 100. PzKpfw IV Ausf. J vyrobený továrnou Nibelungenwerke, zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno

Celková produkce tanku Panzer IV bývá uváděna někde mezi 8515 a 8566 exempláři, což bylo zdaleka nejvíce ze všech německých tanků (druhý nejpočetnější tank Panzer III za těmito počty zaostával o cca tři tisíce kusů). Vrcholným výrobním rokem byl rok 1944, kdy armáda převzala 3125 nových tanků. Úplně nejvyšší měsíční produkce bylo dosaženo v prosinci 1943 a to 354 kusů. Za zmínku stojí také fakt, že podvozků bylo vyrobeno ještě více než samotných tanků (více než devět tisíc), protože byly používány také pro stavbu stíhačů tanků Jagdpanzer IV, útočných děl Stug IV a Brummbär a protiletadlových tanků Möbelwagen, Ostwind a Wirbelwind (a více či méně upravené posloužily ještě pro řadu dalších strojů).

Při rychlém pohledu na sedm a půl roku výrobní historie tanku Panzer IV (a porovnání parametrů jeho první a poslední produkční verze) je zřejmé, jakou zásadní evoluci tento stroj prodělal. Tank verze Ausf. J byl zhruba o 40% těžší než Ausf. A, jeho čelní pancíř byl více než 5x silnější a kanon cca dva a půl krát výkonnější (při probíjení pancíře). Když se však na tuto evoluci podíváme více kritickým okem, uvědomíme si, že vlastně nešlo o nijak radikální modernizaci a že v podstatě všechny provedené změny byly pouze trojího druhu. Jednak to bylo postupné zesilování pancíře, dále instalace výkonnější zbraně a konečně postupné rušení různých konstrukčních detailů v rámci zjednodušování a zrychlování masové výroby. Provedení pojezdového ústrojí, trupu ani věže se vlastně nijak nezměnily. Konstruktéři tedy v podstatě jen stávající tank posilovali až na mez, kterou jim dovolila nosnost podvozku.

Přitom plány na zásadnější modernizaci existovaly. Již v roce 1938 zvažoval zbrojní úřad změnu pojezdového ústrojí tanku Panzer IV a jeho alespoň částečnou unifikaci s tankem Panzer III Ausf. E, nakonec však z tohoto plánu sešlo. Podobně dopadly také smělé modernizační úvahy pro verzi Ausf. H. Při plánování této verze v prosinci 1942, ležely na stole návrhy na přepracování celého trupu tanku tak, aby jej tvořily skloněné pancéřové desky, podobně jako u právě vyvíjeného tanku Panther. Zároveň mělo dojít k celkovému zesílení pancéřování, k rozšíření pásů i pojezdových kol a nárůstu hmotnosti na nějakých 28 tun. V únoru 1943 však byly všechny tyto velké inovace zamítnuty a přednost dostala maximalizace výroby.

západní fronta a PzKpfw IV maskující se větvemi před spojeneckým letectvem, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Přesto je nutno před tímto tankem hluboce smeknout. Stroj, jehož vývoj započal již v roce 1934, dokázal držet krok s požadavky bojiště minimálně do roku 1943 a i později představoval protivníka, kterého rozhodně nebylo radno podceňovat. Obalen představným pancířem vypadal robustnější, než ve skutečnosti byl a spojenečtí vojáci si jej proto občas pletli s těžkým tankem Tiger.

TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

- některé charakteristiky kanonu v sekci VLASTNOSTI KANONŮ

- 265 autentických fotografií v GALERII

VZNIK TANKU

PRVNÍ PROTOTYP

Ausf. A

Ausf. B

Ausf. C

Ausf. D

Ausf. E

Ausf. F

Ausf. G

KANON KwK 40

Ausf. H

Ausf. J

PANZERBEFEHLSWAGEN IV

BEOBACHTUNGSWAGEN IV

TAUCHPANZER IV

HYDROSTATICKÝ POHON

BRÜCKENLEGER IV

INFANTERIE STURMSTEG

MUNITIONSSCHLEPPER

OSTATNÍ MODIFIKACE

ORGANIZACE

BOJOVÉ NASAZENÍ

DALŠÍ UŽIVATELÉ

HODNOCENÍ

TECHNICKÁ DATA

GALERIE

 

 

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje