|
německý pokus o dobytí kurského oblouku
těžké tanky Tiger v kurském oblouku, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Poté co Rusové v listopadu 1942 obklíčili německou šestou armádu (a další útvary) ve Stalingradu, nastoupili k rychlému postupu na západ. V průběhu prosince je sice dočasně přibrzdila německá protiofenzíva (operace Zimní bouře), ale ta byla poražena a během ledna a února se Sověti hrnuli vpřed plnou rychlostí. Vyhnali Němce z Kavkazu, dobyli Rostov, Luhansk, Izyum a Bělgorod. 16. února 1943 se jim ještě podařilo vytlačit Němce z Charkova, ale jejich postupu již začal docházet dech. Sověti měli za sebou 2 měsíce pochodu a boje, vojska na jejich špici byla vyčerpaná, technika opotřebená, zásobovací trasy se protahovaly. Polnímu maršálu Von Mansteinovi se mezitím podařilo soustředit okolo Charkova dostatek sil a 19. února 1943 vyrazil do protiútoku. 14. března byl Charkov opět v německých rukou. Bělgorod byl Němci dobyt o další dva dny později a Manstein se chystal pokračovat v útoku proti vyčerpaným Rusům. Jeho plány však překazila jarní obleva, která rozbahnila silnice i pole a znemožnila vedení dalších bojových akcí. Nad bojištěm se rozhostil zvláštní klid a obě strany se jej chystaly využít k odpočinku, doplnění sil a naplánování dalšího postupu. Frontová linie ustrnula v ne zrovna šťastném tvaru. Výběžek se znovudobytým Charkovem a Bělgorodem drželi Němci, severně od nich byl naopak ruský výběžek se středem ve městě Kursk a ještě severněji tvořil frontu opět německý výběžek okolo města Orel. Vítězství u Charkova bylo sice německou propagandou vyzvedáváno, ale celkově šlo pouze o dílčí úspěch. Strategická situace Německa rozhodně nebyla růžová. Stalingrad znamenal katastrofu a stál Wehrmacht obrovské množství vojáků i materiálu, v severní Africe byli Němci na ústupu před spojenci a schylovalo se k jejich definitivní porážce na tomto kontinentu a dařit se přestávalo i smečkám ponorek lovícím spojenecké konvoje v Atlantiku. Také civilní obyvatelstvo doma v Říši stále více pociťovalo nejen spojenecké bombardování, ale také všeobecné těžkosti válečného hospodářství. Mnozí Němci začínali pochybovat o slibovaném konečném vítězství (o Italech a Rumunech ani nemluvě). Hitler cítil, že potřebuje nový triumf na východní frontě, aby svému národu a celému světu ukázal, že jsou to Němci, kdo ještě stále drží bojovou iniciativu.
u Kurska měly svou bojovou premiéru také tanky Panther, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Německé vrchní velení, i Hitler sám, si však uvědomovali, že Wehrmacht nemá dostatek sil na velkolepý útok na široké frontě, jako tomu bylo v minulých letech. Od začátku operace Barbarossa do konce března 1943 měla německá armáda na východě téměř 2,4 milionu zabitých, zraněných nebo nezvěstných vojáků. Jen během roku 1942 ztratili Němci na ruské frontě bezmála 2500 tanků (ztráty sovětských tanků se v tomto roce sice pohybovaly okolo 20 tisíc, ale Rusové je na rozdíl od Němců dokázali bohatě nahradit). Když členové německého generálního štábu studovali mapy a hledali ideální cíl ofenzívy omezeného rozsahu, nebyl to nijak obtížný úkol. Likvidace ruského výběžku okolo Kursku se přímo nabízela. Někteří vysocí důstojníci (jako např. Model, nebo Guderian) doporučovali Hitlerovi přejít raději do obrany a připravit se k odražení dalších velkých sovětských ofenzív. Hitler však nechtěl o obraně ani slyšet, chtěl útočit a postupovat vpřed. Proto již v březnu 1943 pověřil svůj generální štáb přípravou návrhu budoucí ofenzívy. Základní koncept operace s krycím názvem Zitadelle připravil šéf generálního štábu, generál Zeitzler a 11. dubna 1943 jej představil Hitlerovi. Návrh počítal s paralelním útokem ze severní a jižní paty ruského oblouku. Obě čelisti pak měly sklapnout v okolí města Kursk a tím uzavřít obklíčení obrovského množství sovětských vojáků. Útok ze severu měly provést jednotky skupiny armád Střed, z jihu pak měly útočit jednotky patřící ke skupině armád Jih. 15. dubna 1943 vydalo vrchní armádní velení operační rozkaz č. 6, který blíže popisoval plánovanou operaci a uváděl velitele dotčených armád do stavu bojové pohotovosti. Termín útoku nebyl stanoven konkrétně, ale rozkaz hovořil o zahájení operace co nejdříve, jakmile to dovolí počasí. Hitlerovi generálové nebyli v názorech na plán ofenzívy ani zdaleka jednotní. Polní maršál von Manstein (velící skupině armád Jih) s návrhem souhlasil a chtěl útočit co nejdříve, aby Rusové neměli čas vzpamatovat se z březnové porážky u Charkova. Také polní maršál Günther von Kluge (velící skupině armád Střed) operaci obhajoval a zlehčoval sílu ruské obrany. Generálplukovník Walther Model (velitel 9. armády) byl naopak proti. Varoval Hitlera, že operace přinese velké ztráty a žádný nebo jen malý zisk. Také generálplukovník Heinz Guderian, inspektor tankových jednotek, považoval citadelu za špatný nápad.
po zuby ozbrojení granátníci a tanky z divize Das Reich postupují otevřenou krajinou na jižní patě kurského oblouku, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Ani sám Hitler si operací Zitadelle zřejmě nebyl zcela jist. Váhal s vydáním konečného rozkazu a několikrát její zahájení odložil. Chtěl k útoku shromáždit co největší množství sil a také čekal na dodávku nových zbraní, zejména tanků Panther a stíhačů tanků Ferdinand, do kterých vkládal až iracionální naděje. Hitler tedy vyměnil čas za sílu. Tím však také poskytl prostor pro posilování nepříteli… a Rusové získaný čas využili beze zbytku. Stalin chtěl, aby Rudá armáda hned po skončení jarního tání navázala tam, kde skončila v polovině února, tedy aby obnovila ofenzívu a tlačila Němce pryč ze sovětské půdy. Dva z jeho nejlepších generálů, maršál Žukov a maršál Vasilevskij, však přišli s jiným návrhem. Oba velitelé si uvědomovali, že Wehrmacht má ještě pořád dost sil a existuje velká šance, že další sovětská ofenzíva by mohla být odražena, nebo by uspěla pouze za cenu obrovských ztrát. Zároveň jim bylo jasné, že Hitler bude sám chtít útočit a protože se dívali na stejné mapy jako Němci, došli také ke stejnému závěru: největší smysl z pohledu protivníka dává útok na paty kurského oblouku. Dne 12. dubna 1943 předstoupili Žukov a Vasilevskij před Stalina a přednesli mu následující návrh. Rudá armáda přejde dočasně do obrany, masivně opevní kurskou oblast a nechá Němce zaútočit. Sověti v mezičase shromáždí co nejvíce rezerv a jakmile se nejlepší německé divize na čele útoku dostatečně vysílí, přejde Rudá armáda do generálního protiútoku. Stalin s plánem souhlasil a nařídil zahájit přípravy k jeho realizaci. Na severní straně oblouku měl obranu proti Němcům zajistit Centrální front generála Rokossovského, na jihu pak Voroněžský front generála Valutina. Stepní front pod velením generála Koněva pak dostal za úkol shromáždit rezervy a připravit sovětský protiútok po odražení německého náporu.
německé velení spoléhalo na to, že Tigery a Panthery zdolají jakoukoliv ruskou obranu... přepočítali se, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno V kurském oblouku vyrostly tři obranné linie. Více než sto tisíc civilistů bylo povoláno, aby pomohli vojákům vykopat okolo 5000 km zákopů a protitankových příkopů. Bylo položeno 943000 protitankových a protipěchotních min, z toho 80% hned v první obranné linii. Minová pole byla velmi široká, aby je nešlo snadno obejít, na hloubku měla většinou okolo 100 metrů a kontrolovalo je sovětské dělostřelectvo, které mělo svou palbou dorazit nepřítele, jež v minovém poli uvízne. Mezitím Němci dávali dohromady potřebné posily. Seznam ročníků povinných vojenskou službou byl rozšířen směrem dolů i směrem nahoru a zároveň došlo na revizi stávajících výjimek z vojenské služby u studentů a důležitých pracovníků. Místa nově odvedených mužů měly v továrnách zastoupit ženy. Vzrostl také tlak na maximalizaci vojenské výroby na úkor výroby civilní. Vše co mohlo, putovalo do kurské oblasti. Původní plán počítal se zahájením operace začátkem května 1943. Koncem dubna poslal generálplukovník Walther Model Hitlerovi memorandum, ve kterém shrnul své argumenty proti útoku u Kurska. 3. května 1943 si Hitler svolal své velitele, aby celou operaci prodiskutovali. Model všem ukázal nejnovější letecké snímky oblasti, ze kterých bylo jasně patrné, že Sověti kurský oblouk intenzivně opevňují. Němci tedy nemohli počítat s žádným momentem překvapení. Model a Guderian znovu žádali vůdce o odvolání ofenzívy s tím, že útočit proti přesile, která je opevněná a útok očekává je rovno sebevraždě. Hitler sice tvrdošíjně opakoval, že německé Tigery, Panthery a Ferdinandy projdou jakoukoliv obranou, ale nakonec datum útoku odložil na 12. června. Později posunul start ještě dvakrát, nejprve na 1. července a konečně na 5. července 1943. Němcům se podařilo soustředit pro operaci Zitadelle úctyhodné síly. Z jihu na sever měly, jak víme útočit jednotky náležející ke skupině armád Jih, které velel již zmiňovaný von Manstein. Útok měl vyjít z prostoru okolo Bělgorodu. Hlavní útočnou silou na jihu měla být 4. tanková armáda pod velením generálplukovníka Hermanna Hotha. Pravé křído útoku mělo zajišťovat Armádní uskupení Kempf (pod velením generála tankových vojsk Wernera Kempfa). 4. tanková armáda byla tvořena 48. tankovým sborem (XXXXVIII. Panzerkorps, Otto von Knobelsdorf), 2. tankovým sborem SS (II SS-Panzerkorps, Paul Hausser) a 52. armádním sborem (LII Armeekorps, Eugen Ott). Kempf měl pak k dispozici 3. tankový sbor (III Panzerkorps, Hermann Breith), 11. armádní sbor (XI Armeekorps, Erhard Raus) a 42. armádní sbor (XXXXII Armeekorps, Franz Mattenklott). Celkem mělo z jihu útočit něco mezi 330 a 350 tisíci německých vojáků, 1246 tanků (z toho 89 těžkých tanků Tiger), 113 stíhačů tanků, 266 útočných děl a 124 samohybných děl. Ve vzduchu mohli Němci na jihu počítat s podporou 1021 letounů z Luftflotte 4 (z toho bylo 293 bombardérů).
koncentrace vojsk v kurském oblouku byla vskutnu obrovská, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Ze severu měly útočit jednotky spadající pod skupinu armád Střed, které velel rovněž již zmiňovaný polní maršál Kluge. Útočnou sílu zde tvořila 9. armáda generálplukovníka Walthera Modela a 2. tanková armáda generála Erich-Heinricha Clössnera. 9. armáda sestávala z celkem pěti sborů: 20. armádní sbor (XX Armeekorps, Rudolf von Roman), 23. armádní sbor (XXIII Armeekorps, Johannes Friessner), 41. tankový sbor (XXXXI Panzerkorps, Josef Harpe), 46. tankový sbor (XXXXVI Panzerkorps, Hans Zorn) a 47. tankový sbor (XXXXVII Panzerkorps, Joachim Lemelsen). 2. tankovou armádu pak tvořily tři sbory: 35. armádní sbor (XXXV Armeekorps, Lothar Rendulic), 53. armádní sbor (LIII Armeekorps, Friedrich Gollwitzer) a 55. armádní sbor (LV Armeekorps, Erich Jaschke). Generálplukovník Model musel svůj útoku ze severu plánovat, řekněme, o něco opatrněji. Sám se totiž nacházel ve výběžku okolo města Orel a byl tak chtě nechtě vystaven riziku, že se Rusové pokusí jeho výběžek obklíčit (tedy vlastně, že provedou zrcadlově totéž, co chystali sami Němci). Musel proto nezanedbatelné množství vojáků a techniky ponechat v obraně. Ze severu díky tomu nakonec útočilo „pouze“ 581 tanků (z toho bylo pouhých 31 těžkých tanků Tiger) dále 227 útočných děl, 97 samohybných děl, 90 stíhačů tanků Ferdinand a blíže neznámý počet stíhačů tanků jiných typů. Dále se útoku účastnilo okolo 330 tisíc vojáků a 686 letadel z Luftflotte 6 (z nichž bylo 244 bombardérů). Výše uvedené počty je však nutno brát s mírnou rezervou, protože různé zdroje často uvádějí velmi odlišná čísla. Vcelku bezpečně ale můžeme říci, že do operace Zitadelle Němci poslali okolo tři čtvrtě milionu vojáků, něco mezi 2700 a 2900 kusů obrněné bojové techniky (což zahrnuje nejen tanky, ale také útočná děla, samohybná děla i stíhače tanků… z toho samotných tanků bylo něco mezi 1900 a 2200 kusů). Do vzduchu mohli Němci poslat cca 1700 letadel a k tomu všemu je nutno připočíst ještě nějakých 7500 děl, minometů a raketometů.
vše, co bylo schopno boje, putovalo do jižního Ruska k uskutečnění operace Zitadelle, zde tanky Panzer III, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-219-0562A-06, Wikimedia, Creative commons, upraveno A jak byli na odražení útoku připraveni Rusové? Severní stranu oblouku měl bránit Centrální front, pod velením generála Konstantina Rokossovského. Tento front sestával z 13. armády (generálporučík Puchov), 48. armády (generálporučík Romaněnko), 65. armády (generálporučík Batov), 70. armády (generálporučík Galanin) a 2. tankové armády (generálporučík Rodin). Dále měl front k dispozici ještě dva samostatné tankové sbory (9. a 19.). Ze vzduchu byli Rusové na severu podporování 16. leteckou armádou (generálporučík Rudenko). Rokossovskij měl k dispozici celkem 1749 tanků! Z toho bylo 1273 typu T-34 (tedy nějakých 72 procent). Pouhých 40 tanků bylo těžkých KV-1 a zbytek (tedy 436 tanků) byly lehké typy T-60 a T-70. Dále měli Rusové na severu také menší počet samohybných děl SU-152. Sovětské letecké síly na severu oblouku představovalo 951 letounů, z čehož bylo 241 obávaných bitevníků Il-2 Šturmovik. Obranu jižní paty kurského oblouku měl na starosti Voroněžský front pod velením generála Nikolaje Valutina. Tento front tvořily 6. gardová armáda (generálporučík Čisťakov), 7. gardová armáda (generálporučík Šumilov), 38. armáda (generálmajor Čibisov), 40. armáda (generálporučík Moskalenko) a 1. tanková armáda (generálporučík Katukov). Dále měl Voroněžský front pod svým velením ještě dva samostatné gardové tankové sbory a to 2. a 5. Letectvo zastupovaly na jihu 2. letecká armáda a 17. letecká armáda. Celkem měl Valutin k obraně připraveno 1537 tanků a samohybných děl. Z toho 946 bylo typu T-34 (tj. cca 61 procent), 34 těžkých KV-1, 302 lehkých T-60 a T-70 cca 160 amerických a britských typů dodaných v rámci Lend & Lease programu. Vzlétnout do vzduchu bylo na jihu připraveno 1419 sovětských letadel, z čehož plných 515 byly Šturmoviky. I zde platí, že co autor, to jiný počet tanků, vojáků, letadel i děl. A není se čemu divit. Někdo uvádí počty za samotnou operaci Zitadelle, tedy německý útok. Jiný zase počty za bitvu u Kurska, tedy včetně následné sovětské protiofenzívy. Někdo zase pracuje jen s počty bojeschopných tanků a jiný s celkovými počty techniky v jednotkách, bez ohledu na skutečný stav. A další proměnnou bývá počet tanků v jednotkách přímo určených k obraně oblouku versus počet tanků včetně připravených záloh. S rozumnou tolerancí lze ale říci, že na ruské straně bylo k obraně kurského oblouku připraveno cca 1,9 milionu vojáků, asi 3300 tanků (po připočtení záloh to bylo něco mezi 4900 a 5100 tanků) a více než 31 tisíc děl, minometů a raketometů.
tanky Panzer III z divize Das Reich malují čáry do rozlehlých ruských polí na jižní patě kurského oblouku, zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno Počátek německého útoku byl, jak víme, stanoven na 5. července 1943. Na jižním úseku však došlo k prvním akcím již předcházejícího dne odpoledne, kdy Němci zaútočili na předsunutá postavení Sovětů ve vesnicích Butovo, Gerševka a Bubny. Na severním křídle se předběžné operace omezili na noční čištění minových polí. Tato německá aktivita ujistila ruské velení, že den D přichází a jak na severu, tak na jihu zahájili v noci ze 4. na 5. července preventivní dělostřeleckou palbu. Rusové však neznali přesná místa soustředění a jejich palba tedy šla v podstatě naslepo někam na německou stranu. Z toho důvodu německé přípravy nijak výrazně nenarušila (i když bývá mnohdy uváděn opak). Boje na severní a jižní patě kurského oblouku probíhaly v podstatě nezávisle na sobě. Proto si můžeme dovolit popsat dění na obou patách zvlášť. Takto je podle našeho názoru i pro čtenáře snadnější sledovat návaznost dění v jednotlivých dnech bitvy (při přeskakování mezi severem a jihem by to bylo složitější). A začněme průběhem bojů na severu. SEVERNÍ PATA KURSKÉHO OBLOUKU, 5. ČERVENCE 1943: Německé dělostřelectvo na severu spustilo palbu okolo 4:30 ráno. Chvíli nato vlétla nad nepřátelské pozice první německá letadla a okolo 5:30 přišel pozemní útok. Hlavní útočnou silou na severu byla 9. armáda Walthera Modela, která se rozvinula následovně. 47. a 41. tankový sbor (XXXXVII a XXXXI Panzerkorps) uprostřed, 46. tankový sbor (XXXXVI Panzerkorps) na pravém křídle a 23. armádní sbor (XXIII Armeekorps) na levém křídle. Pojďme si to vzít z leva doprava. 23. armádní sbor vyrážel do útoku z prostoru obcí Glazunovka, Krasnaja Slobodka a Panskaja. Operačním cílem sboru bylo město Maloarchangelsk, vzdálené od výchozí linie asi 9 km. Model, který si dobře uvědomoval sílu ruské obrany, si pro své ženisty vyžádal speciální vybavení k likvidaci minových polí a sice dálkově řízené „bomby“ Goliath a Borgward B-IV. Ženisté 23. sboru použili hned první den útoku zmíněné stroje Goliath a s jejich pomocí vytvořili na svém úseku dostatečně široké průchody skrz minová pole. Následně se německá pěchota vrhla na opevněná postavení první ruské obranné linie, která se jim záhy podařilo dobýt. Za první den však 23. sbor postoupil pouze o 3,5 až 4 kilometry a města Maloarchangelsk ani zdaleka nedosáhl.
těžké tanky Tiger se díky propagandě staly jedním ze symbolů operace Zitadelle, ve skutečnosti jich zde však bylo nasazeno pouze 120 kusů, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno O kousek západněji útočil 41. tankový sbor (XXXXI Panzerkorps). Jeho hlavní nápor vedl západně od železniční tratě Orel – Kursk, což Rusové očekávali a dobře se zde opevnili. Jako první opět vyrazili vpřed němečtí ženisté a pokusili se pomocí dálkově řízených demoličních vozidel Borgward B-IV vytvořit průchody skrz minová pole. Sovětské dělostřelectvo je však zasypávalo granáty a mnoho Borgwardů bylo zničeno dříve, než mohly splnit svůj úkol. I když průchody v minových polích nebyly ani zdaleka dokončeny, rozhodli se Němci nečekat a vyslat vpřed těžké stíhače tanků Ferdinand, aby prolomily ruská postavení. Ferdinandy se pomalu ale jistě sunuly vpřed a ruské protitankové střely se prostě jen odrážely od jejich čelních pancířů. Jeden za druhým však zůstávaly nehybně stát, jak najížděly na neodstraněné protitankové miny. Velmi pomalu a s těžkými ztrátami se Ferdinandy a pěchota posouvaly vpřed. Do konce dne se vojákům ze 41. tankového sboru podařilo postoupit o 3 až 5 kilometrů, dobýt železniční uzel Stanicija Maloarchangelsk a u vesnice Ozerki obklíčit ruský 676. střelecký pluk. Ještě dále na západ byl sektor 47. tankového sboru (XXXXVII Panzerkorps). Na tomto úseku byli ruští obránci obzvláště tvrdě zasaženi německou dělostřeleckou přípravou a leteckým bombardováním. Proto se zde Němcům podařil průlom o poznání snadněji, než jinde. Němci dobyli vesnice Tagino, Jasnaja Poljana, Podoljan a obklíčili ruský 47. a 321. střelecký pluk. Okolo 18:00 dorazila německá 20. tanková divize k vesnici Soborovka a krátce nato ji dobyla. Na tomto úseku tedy Němci 5. července postoupili o nějakých 8 až 9 kilometrů. Nejvíce vpravo uzavíral německou severní útočnou formaci 46. armádní sbor (XXXXVI Armeekorps). Jeho jednotky se pokusily dobýt výšiny mezi vesnicemi Krasnaja Zarja, Turejka a Gnilec. Během dopoledne dorazili Němci ke kopci na kótě 244.9, aby se zde střetli s velmi silnou ruskou obranou. Na pomoc byla přivolána Luftwaffe, jejíž Stuky dorazily na místo krátce po poledni a zasypaly kopec bombami a palbou. Po dalším velmi tuhém boji se vyčerpaným Němcům konečně okolo 16:45 podařilo kopec dobýt. 46. armádní sbor tedy za celý den postoupil pouze o nějaké 4 km a utrpěl přitom významné ztráty na mužstvu.
hlavním německým tankem u Kurska byl jako obvykle Panzer IV, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Celkově byl první den operace na severní patě kurského oblouku pro Němce dosti nešťastným. Počet zcela zničených tanků a jiné obrněné techniky nebyl až tak zásadní, mnoho strojů však bylo poškozeno (zejména minami) a Němci neměli dostatek náhradních dílů pro opravy. Museli tedy částečně kanibalizovat díly z jiných poškozených vozidel, což samozřejmě nebylo dlouhodobě udržitelné řešení. Znepokojující byly ale zejména ztráty na pěchotě. 5. července utrpěla Modelova 9. armáda 1301 mrtvých nebo nezvěstných a 5922 zraněných! Model proto nařídil, aby se v noci k frontě přesunuly také 2. a 9. tanková divize, které zatím jen vyčkávaly cca 15 km za frontou. Pokud se někomu toho dne na severu dařilo, byla to bezesporu německá Luftwaffe. Ta vykonala 2088 vzletů a sestřelila rovných 100 ruských letadel při ztrátě pouhých 25 vlastních strojů. Ale ani Sověti nebyli po prvním dnu bojů na severním úseku spokojeni. Generál Rokossovskij musel večer několika jednotkám nařídit noční ústup do druhé obranné linie, pokud nechtěl další den riskovat jejich obklíčení. Trochu předčasně také začal na 6. července připravovat protiúder. SEVERNÍ PATA KURSKÉHO OBLOUKU, 6. ČERVENCE 1943: Pokud bylo tohoto dne na severu někde rušno, pak to bylo na úseku 47. tankového sboru (XXXXVII Panzerkorps). Generál Rokossovskij se předešlého večera poněkud ukvapil a nařídil na ráno mohutný protiútok hned tří svých tankových sborů. Ty se však musely k linii fronty nejprve přesunout, což se ukázalo jako dosti problematické. Čas běžel, bylo již půl jedenácté dopoledne a k útoku byly připraveny pouze dvě sovětské tankové brigády (107. a 164.) z 16. tankového sboru. Tyto dvě brigády neměly dohromady ani 100 tanků, ale netrpěliví Rusové je přesto poslali do útoku. Sovětské tanky tedy vyrazily z města Olchovatka zhruba směrem k vesnici Bobrik, aniž by se namáhaly nějakým průzkumem. K jejich smůle byl však Bobrik v té době místem soustředění Tigerů z 505. praporu těžkých tanků (sPzAbt 505). V otevřené krajině měli Němci ruské tanky jako na střelnici. Rusové se pokusili vyhnout se Tigerům a stočili svůj postup západně. Tím si ovšem moc nepomohli, protože zde vjeli přímo do německé 2. tankové divize. Při tomto uspěchaném protiútoku ztratili Sověti během krátkého boje 69 tanků a byli nuceni se stáhnout zpět. Němci přitom přišli o pouhých 10 tanků.
Rusové v kurském oblouku položili 943 tisíc min! Většinu minových polí bylo přitom třeba vyčistit ručně a často pod palbou, zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno Jakmile byl ruský protiútok odražen, vyrazila 2. tanková divize a Tigery z sPzAbt 505 vpřed, směrem k městu Olchovatka. Cestou však Němci narazili na rozsáhlá minová pole a silné protitankové dělostřelectvo. Dvanáct tanků Tiger bylo vyřazeno z boje minami! Když pak pozdě odpoledne narazili Němci na obranné pozice 70. a 75. gardové střelecké divize, jejich postup se pro tento den zastavil. 41. tankový sbor (XXXXI Panzerkorps) pokračoval v postupu směrem na město Ponyri. Cestou se střetl mimo jiné se sovětským 1442. plukem samohybného dělostřelectva, který byl vyzbrojen samohybkami typu SU-152. Minimálně jeden německý Ferdinand padl za oběť útoku těchto ruských strojů. Okolo 17:00 stáli Němci na severním okraji Ponyri. Město však bylo bráněno sovětskou 307. střeleckou divizí a velmi silným dělostřelectvem a Němci se proto rozhodli, že se pokusí obránce obejít ze západu. Po desáté večer se 9. tankové divizi, podporované dalšími jednotkami, podařilo překročit řeku Snovu západně od města. Na zbytku severní paty kurského oblouku se 6. července mnoho dramatického nedělo. Německý 23. armádní sbor (XXIII Armeekorps) se nadále pokoušel postupovat směrem na Maloarchangelsk, ale postoupil pouze minimálně a k městu se téměř nepřiblížil. 46. tankový sbor (XXXXVI Panzerkorps) sice během dopoledne dobyl město Gnilec, ale nikam dál se již nedostal kvůli hustým minovým polím. Jen Luftwaffe slavila i tohoto dne na severu velké úspěchy, když se jí podařilo sestřelit 91 ruských letounů za cenu pouhých 11 vlastních. Na konci druhého dne operace Zitadelle sčítala německá 9. armáda následující ztráty na životech svých vojáků: 645 zabitých nebo nezvěstných a 2351 zraněných. První linie ruské obrany byla v podstatě zdolána, ta druhá byla však zatím prakticky nenarušena. Generálplukovník Model začal chystat nasazení prvních rezerv.
bojovou premiéru si u Kurska odbyly také samohybné houfnice Wespe, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-219-0553A-15, Wikimedia, Creative commons, upraveno SEVERNÍ PATA KURSKÉHO OBLOUKU, 7. ČERVENCE 1943: Německý 41. tankový sbor (XXXXI Panzerkorps) se tohoto dne chystal plnou silou udeřit na město Ponyri bráněné 307. střeleckou divizí a velmi silným dělostřelectvem. Hned o půl sedmé ráno byla přímo ze severu vyslána do útoku 292. pěší divize podporovaná útočnými děly a stíhači tanků Ferdinand. Rusové však přes noc položili v oblasti nová minová pole a Němci se do nich chytili. Jakmile museli mezi minami zastavit, opřelo do nich obrovskou silou ruské dělostřelectvo včetně raketometů Kaťuša. Útočníci se tedy museli stáhnout, přeskupit a zkusit útok znovu. Stejný scénář se opakoval podruhé, potřetí a nakonec ještě počtvrté! Město Ponyri prostě nešlo dobýt přímým útokem. Němci proto poslali 86. pěší divizi aby Ponyri obešla z východu a 18. tankovou divizi aby jej obešla ze západu. Ze západu postupovala k městu také již zmiňovaná 9. tanková divize, ale její postup se silně zadrhával a nakonec se k městu vůbec nedostala. Odpoledne se nakonec prvním německým vojákům z 292. pěší divize podařilo probít se do severní části města. Rusové se je ihned pokusili vytlačit, ale Němci se zuby nehty drželi. Boj v ulicích trval až do večera a Němci se ve městě udrželi. Jejich ztráty však byly obrovské. O kousek západněji se německý 47. tankový sbor (XXXXVII Panzerkorps) snažil dobýt městečko Olchovatka. Tento úkol měla vykonat 2. tanková divize podporovaná zbývajícími Tigery z sPzAbt 505. Současně s tím měla 20. tanková divize zaútočit na vesnici Samodurovka, ležící asi 7 km severozápadně od Olchovatky. Na obou těchto směrech však byli Němci po těžkých bojích zastaveni, aniž by dosáhli svého cíle. Německému letectvu se sice i třetího dne operace dařilo (vykonalo 1687 vzletů, sestřelilo 43 nepřátel a přišlo o 9 vlastních strojů), celkově však byl tento den pro Němce opět neúspěchem. Ztráty 9. armády na severní patě kurského oblouku činily 657 mrtvých a pohřešovaných a dalších 2204 zraněných. Armáda generálplukovníka Modela ztrácela muže i techniku, spotřebovávala stovky tun paliva a tisíce kusů munice aniž by zatím dosáhla jakéhokoliv významnějšího úspěchu.
tanky a pěchota postupují bok po boku, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno SEVERNÍ PATA KURSKÉHO OBLOUKU, 8. ČERVENCE 1943: Jednotky německého 47. tankového sboru (XXXXVII Panzerkorps) se tohoto dne chystaly k prolomení druhé sovětské obranné linie u města Teploje. Do akce se měly zapojit 2., 4. a 20. tanková divize. Útok začal v 5:15 ráno. Během první cca hodiny dobyly 4. a 20. tanková divize vesnici Samodurovka, ležící asi 2,5 kilometru severně od Teploje. 4. Panzer Division pak vyrazila přímo k Teploye se zhruba padesátkou tanků včetně posledních tří provozuschopných Tigerů z 505. praporu. 20. Panzer Division postupovala na jejím pravém křídle a část 2. Panzer Division útočila na levé straně, zatímco zbytek 2. Panzer Division postupoval k městu Olchovatka. Okolí Teploye však bylo velmi silně bráněno. Ruská děla a tanky zde byly důkladně zakopány a obklopeny rozsáhlými minovými poli. Prakticky na všech směrech postupu k Teploye Německé tanky brzy uvázly v minových polích a nemohly dál. Následovaly přestřelky s ruskými tanky a protitankovým dělostřelectvem, během kterých se ani jedna strana příliš nehnula z místa. O několik kilometrů východněji pokračovaly jednotky německého 41. tankového sboru (XXXXI Panzerkorps) v boji o město Ponyri. 292. pěší divize, která předešlého dne dobyla okraj tohoto města, byla zcela vyčerpaná, a proto ji vystřídala 18. tanková divize. Její vojáci potom až do večera bojovali v ulicích a pomalu postupovali vpřed. Na konci dne bylo Ponyri v podstatě zničeno, ale Němci drželi stále jen polovinu města. Ztráty 9. armády na severní patě oblouku dosáhly za 8. července 764 mrtvých a nezvěstných a 2456 zraněných. Drtivá většina tanků Tiger a stíhačů tanku Ferdinand byla mimo provoz a začínal se projevovat nedostatek pohonných hmot a střeliva. Luftwaffe na severu zničila toho dne rovných 60 sovětských letounů při ztrátě 11 vlastních.
posádka polopásového SdKfz 10 s automatickým 20 milimetrovým kanonem, mává svým kamarádům z Luftwaffe; německé letectvo na kurském nebi jasně dominovalo, zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno SEVERNÍ PATA KURSKÉHO OBLOUKU, 9. ČERVENCE 1943: Pátý den operace Zitadelle se toho na severu mnoho neudálo. Německý 47. tankový sbor (XXXXVII Panzerkorps) ustrnul v sektoru měst Olchovatka a Teploye. Ani jedna z jeho divizí nebyla schopna provést průlom a tak v podstatě tiše přešly do obrany. Sověti sice na tomto úseku podnikli několik malých protiútoků, aby nepřítele otestovali, ale fronta se zde za celý den prakticky nepohnula. 41. tankový sbor (XXXXI Panzerkorps) se nadále snažil vyhnat ruské obránce z města Ponyri. Hlavní tíhu tohoto úkolu nesly nadále 18. tanková a 292. pěší divize. Boj o Ponyri trval až do večera, ale Němcům nepřinesl skoro žádné zisky. Celá 9. armáda toho dne měla 456 zabitých nebo nezvěstných a 1405 zraněných vojáků. Ani pro Luftwaffe to nebyl nijak úspěšný den, protože zničila pouhých 20 ruských letounů a ztratila 10 vlastních. SEVERNÍ PATA KURSKÉHO OBLOUKU, 10. ČERVENCE 1943: Po dni odpočinku, obnovily německá 2. a 4. tanková divize ze 47. tankového sboru (XXXXVII Panzerkorps) nápor na město Teploye a po vyčerpávajícím boji se jim jej podařilo okolo 18:00 konečně dobýt. Byl to sice úspěch, ale když uvážíme, že jedno celkem malé a bezvýznamné ruské město musely dvě tankové divize dobývat několik dní, je zřejmé, že celá operace Zitadelle nemohla dopadnout jinak, než nakonec dopadla. 41. tankový sbor (XXXXI Panzerkorps) mezitím o kousek východněji pokračoval v boji o Ponyri. Němci i Rusové dodali do města svěží jednotky, aby pomohly vojákům unaveným dosavadním bojem. Několik dní dělostřelecké palby a pouličních bojů změnilo město v doutnající trosky. Na večer drželi Němci zhruba dvě třetiny Ponyri, ale sovětská obrana na jižním okraji stále odolávala.
ruské ztráty na lidech i technice byly obrovské, zde tank T-34 zničený u Pokrovky, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-219-0553A-36, Wikimedia, Creative commons, upraveno Luftwaffe toho dne na severu sundala z oblohy 43 ruských letounů a sama ztratila 7 strojů. Pokračující debakl ruského letectva na severním bojišti neunikl pozornosti ruského vrchního velení a tak došlo k odvolání dosavadního velitele 6. leteckého stíhacího sboru generálmajora Jumaševa. Německé ztráty na severní patě kurského oblouku se 10. července vyšplhaly na 564 mrtvých a nezvěstných a 1996 zraněných. Velitel 9. armády Generálplukovník Walther Model si tohoto dne plně uvědomil, že jeho jednotky již nejsou schopny provést zásadní průlom ruské druhé obranné linie a že dobytí Kurska, je naprostou chimérou. Proto nařídil všem svým velitelům, aby se připravili na přechod do defenzívy. Vrchní německé velení na něj sice naléhalo, aby pokračoval v útoku alespoň na svém pravém křídle, ale Model tento rozkaz ignoroval. Věděl, že bude své vojáky a tanky velmi brzy potřebovat k odražení ruské protiofenzívy. SEVERNÍ PATA KURSKÉHO OBLOUKU, 11. ČERVENCE 1943: Tento den byl na severu ve znamení přeskupování sil. Pozemní boje pokračovaly pouze v omezeném rozsahu a hlavní slovo v nich mělo spíše dělostřelectvo, než pěchota a tanky. Německá 9. armáda ztratila toho dne 304 mrtvých nebo nezvěstných mužů a dalších 1176 jich bylo raněno.
tanky Panzer III na pochodu, velitelé opatrně sledují terén s hlavami napůl vysunutými z velitelských věžiček, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Rusové vycítili, že nacistická ofenzíva se na severu vyčerpala a začali se chystat na spuštění vlastního útoku s krycím názvem operace Kutuzov. Sovětský Západní a Brjanský front měly zaútočit na německý výběžek okolo města Orel. 11. července začaly průzkumné oddíly z obou ruských frontů testovat pevnost německé obrany na severu a severovýchodě orelského výběžku. SEVERNÍ PATA KURSKÉHO OBLOUKU, 12. ČERVENCE 1943: Ve 3:30 ráno zahájili Rusové obrovskou dělostřeleckou přípravu proti německým jednotkám v orelském oblouku. Operace Kutuzov začala a operace Zitadelle na severní patě kurského oblouku tím pádem v podstatě skončila. Jednotky 9. armády se sice zatím držely na dobytém území, ale to jen proto, že Rokossovského Centrální front teprve nabíral dech, aby se k operaci Kutuzuv rovněž připojil. SEVERNÍ PATA KURSKÉHO OBLOUKU, 15. ČERVENCE 1943: Sovětský Centrální front se po třech dnech přeskupování zapojil do operace Kutuzov a zahájil útok proti špicím německé 9. armády u města Teploye. Generálplukovník Model nečekal ani o den déle, než musel a nařídil svým vojskům urychlený ústup zpátky na pozice, odkud před deseti dny nastupovaly do operace Zitadelle. Jedinou Modelovou starostí již nyní byla pouze obrana orelského výběžku.
granátníci na palubě polopásového transportéru doprovázejí tanky Panzer III, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Nyní se pojďme podívat na průběh bojů na jihu: JIŽNÍ PATA KURSKÉHO OBLOUKU, 5. ČERVENCE 1943: Ve 4:15 ráno spustila německá děla, minomety a raketomety mohutnou dělostřeleckou přípravu. Cca ve 4:30 přeletěla nad hlavami německých vojáků první letadla Luftwaffe a vrhla se na pozice nepřítele. Pozemní útok byl zahájen v 5:00 a postupně se do něj zapojovaly další a další jednotky. Hlavní útočnou silou na jihu byla 4. tanková armáda tvořená 48. tankovým sborem (XXXXVIII Panzerkorps) a 2. tankovým sborem SS. Útok 48. tankového sboru komplikoval fakt, že se Němcům předchozího dne nepodařilo zničit předsunutá ruská postavení u vesnice Bubny. Boj zde pokračoval celý den 5. července, což brzdilo postup na levém křídle. Předsunutá postavení u vesnic Gerševka a Butovo byla naopak vyčištěna, takže zde mohli Němci vyrazit směrem na Korovino a Čerkasskoje. Jejich postup však velmi rychle zastavila zatopená rokle Berezovyj a okolo ní se táhnoucí protitankový příkop obklopený minovými poli. Tuto překážku se podařilo překonat až po čtvrté hodině odpolední a teprve potom mohl začít útok na zmíněná města. Korovino padlo ve 20:20 a většina Čerkasskoje byla dobyta okolo 21:00 hodin. 48. tankový sbor tedy v podstatě dosáhl operační cíle pro první den útoku, ovšem za poměrně vysokou cenu. Sbor měl 1505 zabitých, nezvěstných nebo zraněných vojáků, 43 zničených nebo poškozených tanků a 9 zničených nebo poškozených útočných děl. V průměru 48. sbor postoupil za první den útoku o nějakých 5 km. Napravo od 48. tankového sboru postupoval 2. tankový sbor SS pod velením Paula Haussera. Tento sbor sestával ze tří elitní divizí Waffen SS a to Leibstandarte SS Adolf Hitler (LSSAH), Das Reich a Totenkopf. Postup divize LSSAH byl velmi krátce po zahájení útoku zastaven minovým polem a palbou ruského dělostřelectva. 2. tankový sbor SS však dostal pro první den přidělenu prakticky veškerou dostupnou leteckou podporu, takže nepřátelská palba byla brzy umlčena nálety střemhlavých Stuk a LSSAH pokračovala v postupu. V 16:50 dobyla vesnici Bykovka a hrnula se na sever směrem k Pokrovce. Do konce prvního dne postoupila tato divize o 9 km. Divize Das Reich strávila prvních osm hodin útoku bojem o městečko Berezov, které se podařilo dobýt až pozdě odpoledne. Poté pokračovala na sever a do konce dne dobyla ještě město Strojitěl. Za první den tak Das Reich postoupila o cca 6 km. Totenkopf strávila první den operace bojem v prostoru vesnice Gonki a postoupila pouze minimálně. Celý 2. tankový sbor SS utrpěl během 5. července 1081 mrtvých, zraněných nebo nezvěstných mužů a 44 poškozených nebo zničených tanků a útočných děl.
tanky Panzer IV a Panzer III z divize Totenkopf na jižní patě kurského oblouku, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101III-Merz-014-12A, Wikimedia, Creative commons, upraveno Napravo od 4. tankové armády útočilo Armádní uskupení Kempf se svým 3. tankovým sborem (III Panzerkorps) a 11. a 42. armádním sborem (XI a XXXXII Armeekorps). Kempf zahajoval útok z města Bělgorod směrem na severovýchod. To znamenalo, že jeho vojáci museli hned prvního dne překonat řeku Severní Doněc a to se ukázalo jako dosti problematické. V okamžiku zahájení útoku měl Kempf k dispozici jediný most u Michailovky, který byl schopný unést tanky. Most byl však během noci ze 4. na 5. července poškozen ruským dělostřelectvem, takže se stal nepoužitelným. Ženisté ze 3. tankového sboru se tedy ještě před svítáním přepravili přes řeku v gumových člunech a okolo 8. hodiny se jim podařilo postavit pontonový most u Solomina. V 8:30 začaly přes most přejíždět první německé tanky. 3. tankový sbor díky tomu nakonec stihl zahájit útok a do večera se mu podařilo postoupit o cca 5 km. 11. armádnímu sboru se podařilo dostat přes řeku pouze pěchotu a několik málo útočných děl. Jeho vojáci tak dokázali postoupit pouze o jeden kilometr a během ruského protiútoku utrpěli velké ztráty. První den operace Zitadelle měli Němci na jižním úseku 6334 mrtvých, zraněných nebo nezvěstných vojáků a 154 zničených nebo poškozených tanků a útočných děl. Luftwaffe uskutečnila toho dne na jihu 2387 bojových vzletů a při ztrátě pouhých 19 vlastních letounů zničila 187 sovětských strojů. Části operačních cílů sice bylo dosaženo, ale už po tomto dnu bylo zřejmé, že ofenzíva nebude rychlá a bezbolestná. JIŽNÍ PATA KURSKÉHO OBLOUKU, 6. ČERVENCE 1943: Druhý den operace Rusové stále drželi vesnici Bubny a její okolí. Německý 48. tankový sbor (XXXXVIII Panzerkorps) měl díky tomu odhalené levé křídlo a nemohl postupovat tak rychle jak plánoval (protože musel část sil použít na krytí svého levého boku). Do útoku na město Rakovo proto nemohl poslat více než 40 tanků z 3. tankové divize. V Rakovu byl důležitý most přes řeku Penu, který Němci potřebovali získat neporušený. Tanky se k městu sice přiblížili, ale dostaly se zde pod těžkou sovětskou palbu, takže se raději zase stáhly a velení usoudilo, že na Rakovo bude muset zaútočit později a s větší údernou silou. Sověti však krátce poté most pro jistotu vyhodili do povětří. O kousek východněji se divize Grossdeutschland probíjela od Čerkasskoje směrem na Luchanino, ovšem kvůli minovým polím a kvůli ruským protiútokům se jim toto městečko ani do konce dne nepodařilo dobýt. Ještě východněji se 167. pěší divizi (která rovněž spadala pod 48. tankový sbor) podařilo postoupit o nějakých 7 kilometrů a dobýt vesnice Dmitrijevka a Olchovka.
Zásah! Ruský tank je v plamenech a velitel německého Tigeru pátrá periskopem po dalším nepříteli, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Hausserův 2. tankový sbor SS toho dne dosáhl podstatně většího úspěchu. Divize LSSAH po pěti hodinách tvrdého boje rozbila pozice sovětské 51. gardové střelecké divize a valila se na sever okolo Pokrovky a podél silnice na Prochorovku. Divize Grossdeutschland jí zdatně sekundovala na pravém křídle. Rusové se zalekli nečekaného průlomu LSSAH a vyslali proti ní svůj 5. gardový tankový sbor. Bohužel pro Sověty, terén v této oblasti byl rovinatý a byl tedy ideálním bojištěm pro německé tanky Tiger s jejich dalekonosnými kanony. Během dvou hodin boje ztratili Rusové 110 tanků a rozhodli se raději ustoupit. Také LSSAH a Grossdeutschland však musely zastavit, protože ujely zbytku svých vojsk o více než 20 km a ocitly se tak v příliš zranitelné pozici. Jednotky uskupení Kempf se 6. července nadále snažily probít ze svého předmostí u Solomina. Do konce dne se jim však podařilo postoupit pouze o 5 až 6 km a to navíc za cenu dost velkých ztrát. Luftwaffe vykonala toho dne 1686 bojových vzletů, její piloti poslali k zemi 79 ruských letounů při ztrátě pouhých 7 vlastních strojů. Němci na jihu sice postupovali pomaleji, než sami plánovali, ale zároveň se jim pořád dařilo lépe, než očekával nepřítel. Rusové začínali být nervózní, generál Valutin vyslal do boje své rezervy a žádal o uvolnění posil z Koněvova Stepního frontu. JIŽNÍ PATA KURSKÉHO OBLOUKU, 7. ČERVENCE 1943: Nastal třetí den německého útoku. Potom co Rusové zničili most přes řeku Penu v Rakovu, vzdal 48. tankový sbor (XXXXVIII Panzerkorps) snahu řeku překročit. Její vysoký břeh na ruské straně totiž skoro znemožňoval rychlou stavbu improvizovaného mostu. Namísto toho vyrazil sbor podél řeky Pena směrem na severovýchod. Během postupu podél řeky Němci dobyli města a vesnice Alexejevka, Luchanino a Dubrova. Poté se obrátili směrem na město Syrcevo.
Pancéřoví granátníci z divize Das Reich. Tato fotka zřejmě nebude aranžovaná, soudě podle toho, že vojáci nijak nezastírají únavu z několika dní tvrdého boje, zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno 2. tankový sbor SS, kterému se předešlého dne tak dařilo postupovat vpřed, byl nyní spíše v defenzívě a musel odrážet jeden ruský protiútok za druhým. Přesto se divizi LSSAH podařilo dobýt vesnici Malije Majačky a divize Das Reich dobyla Teterevino. Waffen SS tak nadále zůstávaly asi 14 km před ostatními německými jednotkami. Z jednotek uskupení Kempf postupoval nejvíce 3. tankový sbor (III Panzerkorps), ale i to bylo o pouhých 6 km. Luftwaffe provedla tohoto dne 1829 vzletů a za cenu 10 vlastních ztracených letounů sestřelila 87 ruských strojů. JIŽNÍ PATA KURSKÉHO OBLOUKU, 8. ČERVENCE 1943: 48. tankový sbor (XXXXVIII Panzerkorps) pokračoval v postupu směrem na město Syrcevo. Okolo 13:50 hodin dosáhly Německé tanky okraje města, ale dobýt se jej nepodařilo. Sovětský 3. mechanizovaný sbor generálmajora Krivošejna z tohoto sektoru kvapně ustupoval na sever a divize Grossdeutschland jej pronásledovala až k městu Verchopoňje. Cestou Němci obsadili také vesnici Gremučij. 2. tankový sbor SS, který byl stále na špici německého postupu, vyrazil 8. července ráno z prostoru vesnice Malije Majačky severozápadním směrem na vesnici Veselyj. Rusové, znervóznění neutuchajícím postupem Waffen SS, vyslali proti divizi LSSAH svůj 31. tankový sbor posílený ještě o 192. tankovou brigádu. Rusové postupovali čelně přímo proti Němcům a okolo poledne začala bitva. Po té co sověti ztratili 58 tanků, rozhodli se raději ustoupit. LSSAH tedy uspěla, ale i ona přišla o řadu tanků včetně dvou Tigerů.
Dalším německým strojem, který byl u Kurska nasazen poprvé, byl těžký stíhač tanků Ferdinand, zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno Divize Das Reich se chystala 8. července vyrazit severovýchodně směrem na Prochorovku. Rusové však i zde přisunuli čerstvé posily a spustili poměrně rozsáhlý protiútok proti německému pravému křídlu. Do tohoto protiútoku se zapojily hned čtyři sovětské tankové sbory: 10. tankový sbor generálporučíka Burkova, 2. tankový sbor generálmajora Popova, 5. gardový tankový sbor generálporučíka Kravčenka a 2. gardový tankový sbor plukovníka Burdějnyjho. Tyto sbory měly dohromady okolo 500 tanků, ale naštěstí pro Němce nedokázali Sověti své jednotky zkoordinovat, takže jejich útoky přišly postupně a ne najednou. Burkovův 10. tankový sbor se v 11:25 hodin vrhl na Němce v okolí Teterevina. Rusové utrpěli podstatné ztráty, ale nakonec donutili divizi Das Reich aby Teterevino okolo 18. hodiny vyklidila. Vojákům SS se podařilo odrazit útoky dalších dvou sovětských sborů a pro boj s 2. gardovým tankovým sborem si na pomoc přivolali Luftwaffe. Ta do akce nasadila „zabijáky tanků“, letouny Henschel Hs 129 B, vyzbrojené 30 mm kanony. Němečtí letci svým kamarádům na zemi doslova zachránili kůži, když ruský tankový útok rozbili dříve, než k nim dorazil. Dost možná zde šlo o historicky první případ odražení rozsáhlejšího tankového útoku pouze letectvem. Uvedené čtyři ruské tankové sbory přišly při svém protiútoku o celkem 100 tanků, aniž by Němcům způsobily výraznější ztráty. Donutili je však zpomalit a to bylo pro Sověty podstatné, protože potřebovali čas, aby do slabě bráněného okolí Prochorovky přisunuli rezervy, uvolněné Koněvem z jeho Stepního frontu. Armádní uskupení Kempf nebylo ani tohoto dne schopno rozhodnějšího průlomu a tak jen pomalu postupovalo severovýchodním směrem od Bělgorodu. 6. tankové divizi, která spadala pod toto uskupení, se sice podařilo dobýt město Melichovo, ale celkově vzato Kempf nezvládal plnit svůj hlavní úkol operace, tedy krýt pravé křídlo postupující 4. tankové armády. Německé letectvo mělo 8. července na jihu 1686 vzletů, přišlo o pouhých 5 strojů a zničilo 61 sovětských letadel.
skupinka ruských zajatců posedává u německých tanků Panther a čeká na svůj "odvoz", zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno JIŽNÍ PATA KURSKÉHO OBLOUKU, 9. ČERVENCE 1943: Nastal pátý den německého útoku. 48. tankový sbor (XXXXVIII Panzerkorps) pokračoval v pronásledování Rusů ustupujících od města Verchopoňje dále na sever. Okolo poledne dobyli Němci vesnici Novoselovka a ve 14:00 stály na silnici k městu Obojaň, od kterého je dělilo nějakých 22 km. Špice útoku, tvořená dvěma tankovými pluky (Panzer Regiment von Lauchert a Panzer Regiment Grossdeutschland) pod velením plukovníka Strachwitze, však byla již zcela vyčerpaná a zbývalo jí pouhých 36 bojeschopných tanků (z toho 16 Pantherů a 3 Tigery). Silnici na Obojaň přitom drželo 200 tanků T-34 z Katukovovy 1. tankové armády. Navíc se Němcům zatím stále nepodařilo dobýt města Syrcevo a Verchopoňje, které tak nadále představovaly centra odporu v již dobytém území a vázaly na sebe nemálo německých sil. Velitel německého 48. tankové sboru, generál von Knobelsdorff za daných okolností vyhodnotil další postup plukovníka Strachwitze na sever k Obojani jako příliš riskantní a rozhodl se nejprve skoncovat s Rusy v obou zmíněných městech. Proto nařídil, aby se zbytky Panzer Regimentu von Lauchert a Panzer Regimentu Grossdeutschland otočily zpět na jih, obklíčily Syrcevo a Verchopoňje ze západu a pomohly je konečně dobýt. 2. tankový sbor SS pokračoval 9. července v postupu severozápadním směrem. Na špici útoku byla divize LSSAH, divize Totenkopf jí byla v patách, aby jí v postupu pomohla a divize Das Reich zůstávala na pravém křídle, aby jej kryla před dalšími ruskými protiútoky. Okolo 10:00 hodin zaútočily LSSAH a Totenkopf na vesnici Suchosolotino. Během cca dvou hodin boje zničily Waffen SS asi 60 ruských tanků a donutily Sověty vesnici vyklidit. Během odpoledne vyslala divize Totenkopf průzkumný oddíl ve směru na Prochorovku. Když se průzkumníci večer vrátili, hlásili, že ruská obrana na tomto směru není nijak silná. Nebylo divu… jednotky Waffen SS totiž právě prolomily třetí a poslední linii ruské obrany!
zásobovací nákladní automobil přivezl munici pro tank Tiger, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-022-2948-23, Wikimedia, Creative commons, upraveno Sovětské velení si však problém uvědomilo a začalo do oblasti Prochorovky přesunovat rezervy čítající zejména 5. gardovou tankovou armádu generálporučíka Rotmistrova a další jednotky. Německý letecký průzkum z nepochopitelných důvodů zcela přehlédl přesuny těchto obrovských sil k Prochorovce, takže Němci zůstávali přesvědčeni, že dobytí Prochorovky nebude nijak obtížné. Bojové uskupení Kempf vedlo i 9. července boje ve svém sektoru a nebylo schopno dosáhnout výraznějšího průlomu. Němci zde sice dobyli město Dalnaja Igumenka, ale utrpěli značné ztráty na technice i lidech. Jednotky Hothovy 4. tankové armády (kterou měl Kempf podporovat) mezitím postoupily tak daleko, že uskupení Kempf již nyní vlastně vedlo vlastní kampaň, téměř bez dopadu na německou 4. tankovou armádu. Bylo jasné, že Kempf selhal. Luftwaffe provedla toho dne 1621 vzletů, při kterých poslala k zemi 46 ruských strojů a sama jich ztratila 11. JIŽNÍ PATA KURSKÉHO OBLOUKU, 10. ČERVENCE 1943: Oba tankové pluky pod velením plukovníka Strachwitze (tedy pluk von Lauchert a pluk Grossdeutschland) vyrazily zpátky na jih, aby dle rozkazu generála von Knobelsdorfa pomohly obklíčit a konečně dobýt města Syrcevo a Verchopoňje. Verchopoňje toho dne skutečně padlo do německých rukou, Syrcevo zatím odolávalo. Na severní špici 48. tankového sboru (XXXXVIII Panzerkorps) zůstala nyní pouze 11. tanková divize, která měla pokračovat v postupu směrem na Obojaň. To se ovšem ukázalo nad její síly, takže se za celý den v podstatě neposunula.
Němečtí ženisté si u Kurska opravdu neodpočinuli. Když nečistili minová pole, pomáhali tankům přes protitankové příkopy, zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno 2. tankový sbor SS obrátil tohoto dne svoji pozornost již plně k Prochorovce. Během dopoledne vyrazily tímto směrem divize LSSAH a Totenkopf. LSSAH měla postupovat přímo na Prochorovku podél hlavní silnice a železniční trati. Totenkopf dostala za úkol uhnout na sever, překročit řeku Psel a pak zaútočit na Prochoroku od západu. Okolo poledne narazili vojáci LSSAH na sovětskou 11. motorizovanou střeleckou brigádu zakopanou na kopci nedaleko rozlehlého kolchozu Komsomolec. Okolo 14:25 se Němcům podařilo zahnat ruské vojáky na ústup a kolchoz obsadit. Ženisté divize Totenkopf museli překročit řeku Psel pod palbou což je stálo 374 mrtvých a zraněných a ani do konce dne se jim nepodařilo vztyčit přes řeku most pro těžkou techniku. Jednotkám náležejícím k bojovému uskupení Kempf se ani tohoto dne nepodařil žádný významnější posun vpřed a jak Němci, tak Rusové už s nimi v podstatě přestali počítat jako s bojeschopnou formací. Luftwaffe si toho dne připsala 25 sestřelených Rusů při ztrátě 3 vlastních letadel. Sovětské vrchní velení hledělo 10. července na mapu bojiště s rostoucím znepokojením. Přes všechna ruská očekávání se vojákům Waffen SS na jihu podařilo pomalu ale jistě se doslova prokousat všemi třemi obrannými liniemi a reálně hrozilo, že mohou dobýt Prochorovku. Rusové se proto rozhodli, že nyní je ta správná chvíle na zahájení protiútoku a začali jej připravovat. JIŽNÍ PATA KURSKÉHO OBLOUKU, 11. ČERVENCE 1943: Ráno tohoto dne bylo deštivé a Němci proto nemohli spoléhat na pomoc svého letectva. Hned v 6:00 vyrazila divize LSSAH opět otevřenou krajinou podél silnice k Prochorovce, když se však přiblížila ke kopci na kótě 252.2, sesypala se na ni tvrdá palba ruských děl a tanků. Německé Tigery statečně likvidovaly ruské T-34, ale postup divize se zastavil a hrozilo zhroucení celého útoku. Naštěstí pro Němce přestalo okolo 9. hodiny pršet a do akce se tak mohla zapojit i Luftwaffe. Zhruba padesátka střemhlavých bombardérů Stuka se vrhla na opevněné Sověty. Po desáté hodině dopolední se LSSAH dala opět do pohybu a kopec 252.2 obklíčila a dobyla. Večer stály čelní útvary divize LSSAH sice pouhé 3 kilometry od Prochorovky, ale toho dne měla divize 337 mrtvých a zraněných a přišla o 10 útočných děl Stug III.
tanky Panzer IV překonávají protitankový příkop, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-219-0596-08, Wikimedia, Creative commons, upraveno Pro divizi Totenkopf byl 11. červenec nešťastným dnem, protože stavba mostů přes řeku Pšel trvala déle, než velení čekalo. Dva mosty byly připraveny teprve ve 14:50 a přesun tanků a další techniky na druhý břeh probíhal celý zbytek dne a celou noc. K tomu museli vojáci také bez přestání odrážet dotírající Sověty. Totenkopf se toho dne v podstatě nehnula z místa a utrpěla 450 zabitých a zraněných mužů. O hlavní překvapení dne se postaralo, všemi již odepsané, bojové uskupení Kempf. Sověti, kteří již Kempfovy jednotky považovali za neschopné průlomu, začali z jejich sektoru stahovat své vojáky, aby vyztužili obranu Prochorovky. Němci toho využili a napnuli všechny zbývající síly k pokusu o průlom. V 5 hodin ráno zahájil německý 3. tankový sbor (III Panzerkorps) dělostřeleckou palbu na oslabenou ruskou obranu, následoval letecký nálet a poté pozemní útok. Po nekonečných šesti dnech neúspěchů se Kempfovy tanky valily vpřed a to hned na dvou směrech. 6. tanková divize vyrazila z Melichova, odpoledne dobyla vesnici Věrchnij Olšaněc a ve 22:00 vesnici Kazačje, celkem divize postoupila o nějakých 10 až 11 kilometrů. 19. tanková divize vyrazila z města Dalnaja Igumenka, dobyla Chochlovo a Kiselevo a zahnala Rusy za Severní Doněc. Kempf byl prostě najednou znovu ve hře a posílal svůj 3. tankový sbor nejkratší cestou na sever, aby pomohl Waffen SS v tažení na Prochorovku. 48. tankový sbor (XXXXVIII Panzerkorps) dokončil 11. července čištění svého sektoru, když konečně vyhnal tvrdošíjné ruské obránce ze Syrceva a pozdě odpoledne dobyl také město Berezovka. Velitel sboru, generál von Knobelsdorff, měl nyní konečně volné ruce k plnému útoku na sever, na město Obojaň. Situace začínala být pro Sověty kritická. Příprava na vlastní protiútok byla v plném proudu. Od záložního Stepního frontu se již k Prochorovce přesouvala (mimo jiné) 5. gardová tanková armáda generálporučíka Rotmistrova, která měla být hlavní silou ruského protiútoku. Německé Luftwaffe se toho dne příliš nedařilo, když sestřelila pouze 19 ruských strojů a sama jich ztratila 14.
opět bojová technika ve vysoké koncentraci, tanky Panzer III, Panzer IV, Tiger a samohybná děla Wespe, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno JIŽNÍ PATA KURSKÉHO OBLOUKU, 12. ČERVENCE 1943: Tohoto dne německá operace Zitadelle kulminovala slavnou bitvou u vesnice Prochorovka. Ta bývá tradičně považována za největší tankovou bitvu celé války (pokud jde o bitvu na jednom konkrétním úseku v jeden konkrétní den). Mnozí historikové však s tímto viděním bitvy u Prochorovky nesouhlasí a prvenství připisují jiné bitvě. Pojďme si však toto téma nechat až do závěru článku. Během noci z 11. na 12. července pokračovali Rusové v přesunu rezerv k frontě. Protiútok měl začít nadcházejícího dne. Sověti se chystali vyrazit současně proti německému 48. tankovému sboru (XXXXVIII Panzerkorps), aby mu zabránili pokračovat na Obojaň a proti 2. tankovému sboru SS (tvořenému divizemi Totenkopf, Das Reich a LSSAH), aby mu zabránili v dobytí Prochorovky. Útok proti 48. tankovému sboru měly provést 1. tanková armáda (generálporučík Katukov) a 6. gardová armáda (generálporučík Čisťakov). Útok proti Waffen SS měla na starosti již zmíněná 5. gardová tanková armáda generálporučíka Rotmistrova. Rotmistrov však dostal pro tuto akci výrazné posily, a sice 33. gardový střelecký sbor, 2. gardový tankový sbor a 2. tankový sbor. Protiútok u Prochorovky byl naplánován následovně. Proti divizi Das Reich bude útočit 2. gardový tankový sbor a 2. tankový sbor s celkovou silou asi 190 tanků. Proti divizi Totenkopf bude útočit 33. gardový střelecký sbor a 5. gardový mechanizovaný sbor. Největší síla se však měla vrhnout proti divizi LSSAH a to 18. tankový sbor a 29. tankový sbor, které měly dohromady 6 tankových brigád o síle 339 tanků.
tanky Panzer III měly sice v létě 1943 svůj zenit již za sebou, Němci se však bez nich zatím neobešli, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-219-0595-32, Wikimedia, Creative commons, upraveno Ani Němci však v noci z 11. na 12. července nezaháleli. 6. tanková divize, patřící k bojovému uskupení Kempf, zariskovala a uprostřed noci vyslala dvacítku tanků z Kazačje do města Ržavec, aby se pokusily získat most přes Severní Doněc. V rámci oklamání nepřítele postavil major Franz Bäke do čela kolony dva kořistní tanky T-34 a jeho lest vyšla! Němci na mostě překvapili skupinu sovětských tanků a z bezprostřední blízkosti je zničili. Následně přes most přesunuli tankové granátníky a několik těžkých tanků Tiger, aby vzniklé předmostí drželi před případným protiútokem. Překročení Severního Doňce bylo nezbytnou podmínkou, aby se Kempfovy jednotky mohly vydat na sever k Prochorovce a spojit se zde s divizemi Waffen SS. Ze Ržavce to bylo do Prochorovky jen něco přes 20 kilometrů. Informace o tom, že Němci překročili Severní Doněc se rychle donesla až k sovětskému velení. Tento nečekaný německý úspěch samozřejmě narušil plán ruského protiútoku. Rotmistrov musel uvolnit část svých jednotek a poslat je proti novému německému předmostí u Ržavce. Úkolem byl pověřen generálmajor Trufanov. Tím ale samozřejmě došlo k oslabení jednotek, určených k protiútoku proti Waffen SS u Prochorovky. 12. července Rusové protiútok zahájili. Podívejme se nejprve, jak se dařilo hlavnímu úderu proti divizi LSSAH u Prochorovky. Nejzazším bodem v německých rukou byl kopec na kótě 252.2, který toho rána drželo pouze sedm německých tanků Panzer IV a prapor granátníků pod velením SS-Obersturmbannführera Joachima Peipera. V 8:30 začaly okolo nich dopadat střely ruského dělostřelectva a o chvíli později zaslechli němečtí vojáci ohlušující rachot a zpozorovali obrovskou formaci ruských tanků, která se proti nim valila od Prochorovky. Útočilo na ně 6 sovětských tankových brigád najednou (31., 32., 170., 180., 25. a 169. tanková brigáda). Dvě z nich (31. a 32.) se vrhly přímo na kopec 252.2. Peiper kvapně vypálil světlici, aby zbytku své divize oznámil ruský útok a pak nastala na kopci mela. Ruské T-34 a německé Panzer IV se do sebe pustili ze vzdálenosti méně než 200 metrů. Granátníci bojovali proti sovětským výsadkářům, kteří seskákali z tanků. Němci během krátkého boje přišli o 4 tanky Panzer IV a dvacet polopásových transportérů SdKfz 251, sami však zničili dvacítku T-34 a podařilo se jim ustoupit z kopce zpět ke svým spolubojovníkům.
rovné pláně kurského bojiště byly jako dělané pro tanky Tiger s jejich dalekonosnými kanony ráže 88 mm, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Zbytek ruské ocelové řeky obtekl kopec a rozdělil se na dva proudy. 170. a 180. tanková brigáda se valily na kolchoz Komsomolec, kde se nacházela hlavní část vojáků LSSAH. 25. a 169. tanková brigáda se pak vrhly proti lesu u vesnice Storeževoj. Před kolchozem Komsomolec vjely první ruské tanky v plné rychlosti do protitankového příkopu (nedočetl jsem se, zda jej vykopali Němci během uplynulé noci, nebo již dříve sami Rusové). Ostatní tanky zastavily a chvíli bezradně postávaly, protože velitelé nevěděli co dělat. LSSAH se mezitím vzchopila k boji a vyrazila Rusům v ústrety. U tankového příkopu zničili Němci během chvíle téměř 60 váhajících ruských tanků. Čtveřice německých Tigerů se pustila do dalších sovětských strojů ze vzdálenosti 1800 metrů a po chvíli boje zničila dvacet T-34. Les u vesnice Storeževoj drželi němečtí granátníci vyzbrojení protitankovými kanony. Když spatřili ruské tanky blížící se skrz otevřenou krajinu, zahájili na ně palbu a velké množství jich zničili dříve, než dosáhly okraje lesa. LSSAH měla ve své oblasti poměrně dobrou dělostřeleckou i leteckou podporu, takže se jí nakonec podařilo obrovský ruský útok odrazit. LSSAH přitom v boji ztratila pouhých 17 tanků a 374 mužů. Rotmistrov přišel o neuvěřitelných 299 tanků a samohybných děl! Ani o kus jižněji se Rusům příliš nedařilo. 2. gardový tankový sbor a 2. tankový sbor zde zaútočili proti divizi Das Reich. Protože divize Das Reich se již nějakou dobu starala o krytí levého křídla svých kamarádů, byla dobře připravena na obranný boj a Sověty dokázala odrazit. Přišla přitom sice o 211 vojáků, ale zničila 69 ruských tanků. Také nové německé předmostí ve Ržavci, které držely jednotky uskupení Kempf, se udrželo a ruský protiútok odrazilo. Nejlépe si tak nakonec vedl ruský protiútok v sektoru divize Totenkopf, která se, jak víme, nacházela na druhém břehu řeky Psel. Zde se Rusům podařilo zničit 28 německých tanků (včetně 5 Tigerů), což byla pro beztak vyčerpanou Totenkopf velmi citelná ztráta.
granátníci Waffen SS se chystají nasednout na své polopásové transportéry a vyrazit k dalšímu postupu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno A kolik se tedy ve slavné bitvě u Prochorovky vlastně střetlo tanků? Byla jich zřejmě necelá tisícovka, z čehož zhruba tři sta bylo německých a necelých sedm set ruských. Toto střetnutí se přitom odehrálo na úseku fronty širokém 20 až 25 km. Sověti při tomto svém protiútoku ztratili celkem asi čtyři sta tanků. Německé ztráty na obrněné bojové technice u Prochorovky činily zhruba osmdesát strojů. Pokud by byl hodnocen jen poměrem ztrát, museli bychom sovětský protiútok z 12. července považovat za katastrofu. Svůj účel však splnil. Vojáci Waffen SS, vyčerpaní osmi dny nepřetržitých bojů, již po tomto útoku nedokázali sebrat dostatek sil, aby znovu obnovili svůj postup. 12. července se však nebojovalo jen u Prochorovky. Ruský protiútok probíhal, jak víme, také v sektoru německého 48. tankového sboru (XXXXVIII Panzerkorps). Tento sbor se právě chystal vyrazit na sever na Obojaň a sovětský útok na jeho levé křídlo byl pro Němce překvapením. Díky tomu se Rusům podařilo vytvořit v boku německých pozic trhlinu hlubokou asi 4 kilometry. Velitel sboru, generál Knobelsdorf, musel ihned změnit priority a namísto útoku na sever k Obojani se začít bránit. Sovětům se tak podařilo 48. tankový sbor vtáhnout do obranných bojů v lesích severozápadně od Berezovky, které nakonec trvaly několik dní. Boj na nebi přinesl toho dne zkázu 31 ruských a 11 německých letounů. JIŽNÍ PATA KURSKÉHO OBLOUKU, 13. ČERVENCE 1943: Tohoto dne drželi oslabení Sověti ještě oslabenější Němce dále pod náporem. Divizi Totenkopf začala docházet munice a tak musela ustoupit 6 km zpět k řece Psel. Poškozenou techniku nebylo možné vzít s sebou a tak divize přišla o 29 tanků a útočných děl. LSSAH se nadále snažila udržet pod kopcem na kótě 252.2, což se jí sice podařilo, ale přišla o 330 mužů. Také Das Reich odrážela další ruský nápor a zuby nehty držela pozice. 48. tankový sbor (XXXXVIII Panzerkorps) nadále vedl obranné boje v lesích u Berezovky. Jednotky z uskupení Kempf, které držely předmostí ve Ržavci, odrazily ruský útok a s posledními 25 tanky dokonce postoupily o 3 km vpřed směrem na městečko Šachovo. Kempf doufal, že by se mu mohlo podařit obklíčit Rusy v trojúhelníku mezi jeho levým křídlem a pravým křídlem divize Das Reich. Ve vzduchu dosáhli Němci toho dne 28 vítězství a ztratili 5 letadel.
tanky Tiger a jejich doprovodná pěchota, poslední porada nad mapou bojiště a pak vpřed do útoku, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101III-Merz-025-18, Wikimedia, Creative commons, upraveno Velitel skupiny armád Jih, polní maršál von Manstein, byl 13. července povolán do Německa k poradě s vůdcem. Hitler, zklamaný dosavadním průběhem ofenzívy a nervózní ze spojenecké invaze na Sicílii, nařídil Mansteinovi, aby operaci Zitadelle ukončil. Manstein Hitlera přesvědčil, aby mu dal ještě několik dní, během kterých Němci co nejvíce oslabí nepřítele, aby nemohl tak snadno přejít do celkové protiofenzívy. Také na druhé straně fronty se někteří velitelé zapotili. Za obrovské ztráty, které Rusové utrpěli při protiútoku předchozího dne, chtěl Stalin postavit Rotmistrova před polní soud (což se nakonec nestalo). JIŽNÍ PATA KURSKÉHO OBLOUKU, 14. ČERVENCE 1943: Také během 14. července vedl 48. tankový (XXXXVIII Panzerkorps) sbor vyčišťovací boje v lesích u Berezovky. Divize Totenkopf a LSSAH dostaly rozkaz, aby zůstaly v obraně. Obzvlášť Totenkopf se toho dne stala terčem silných protiútoků a raketometného ostřelování. Divize Das Reich měla toho dne naopak provést poslední pokus o průlom k Prochorovce z jihu. Podařilo se jí však postoupit pouze minimálně a za cenu 16 ztracených tanků a útočných děl. 3. tankový sbor (III Panzerkorps) z uskupení Kempf pokračoval v pomalém postupu severovýchodně a skutečně se mu dařilo stahovat smyčku okolo sovětského 48. střeleckého sboru. Ruské velení si to však uvědomilo a nařídilo sboru noční ústup z ohroženého sektoru. Luftwaffe toho dne sestřelila 30 ruských letadel při ztrátě 9 vlastních. JIŽNÍ PATA KURSKÉHO OBLOUKU, 15. ČERVENCE 1943: Německý 48. tankový sbor (XXXXVIII Panzerkorps) dokončil úklid v lesích u Berezovky. Nyní měl tedy konečně volné ruce pro útok na Obojaň, ale již toho nebyl schopen. Zůstal proto na pozicích v očekávání dalších rozkazů. 3. tankový sbor (III Panzerkorps) z bojového uskupení Kempf dokončil obklíčení prostoru na svém levém křídle, když se okolo poledne setkal s předsunutými hlídkami divize Das Reich ve vesnici Leški. V tu chvíli však byl obklíčený prostor již prázdný, protože Rusové stihli v noci ustoupit na sever. Divize Totenkopf začala toho dne evakuovat předmostí na severním břehu řeku Psel a pomalu se stahovat zpět na jih. Luftwaffe měla 11 sestřelených Rusů a 5 vlastních.
útočná děla Stug III a polopásové transportéry SdKfz 250, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno JIŽNÍ PATA KURSKÉHO OBLOUKU, 17. ČERVENCE 1943: 17. července dostaly všechny zbývající německé jednotky na jižní patě kurského oblouku rozkaz k ústupu do výchozích pozic. Operace Zitadelle tedy definitivně skončila i na jihu. Němci zahájili pomalý a opatrný ústup. CELKOVÉ ZTRÁTY: Jak je z výše popsaného zřejmé, Němcům se během ofenzívy podstatně lépe dařilo na jižní patě kurského oblouku. Zde měli výrazně větší územní zisky než na severu a také se jim zde podařilo způsobit Sovětům podstatně vyšší ztráty. Během 12 dnů trvání operace Zitadelle utrpěly Von Mansteinovy jednotky na jihu následující ztráty: 6643 mrtvých a nezvěstných a 27065 zraněných mužů. Zcela ztraceno bylo 226 tanků, útočných děl a stíhačů tanků. Bojově poškozeno bylo dalších 1249 bojových obrněných vozidel (z toho je patrné, že mnoho vozidel bylo poškozeno více než jednou). Po skončení operace Zitadelle zůstalo von Mansteinovi pouze 459 bojeschopných tanků, 118 útočných děl a 30 stíhačů tanků. To znamená, že ztratil 60 až 65 procent své obrněné techniky. Luftwaffe vykonala na jihu celkem 14398 bojových vzletů, při kterých přišla o 99 letounů. Ruský Voroněžský front měl naproti tomu na jihu 53328 mrtvých nebo nezvěstných a 63643 zraněných vojáků. Zcela zničeno bylo 1293 sovětských tanků (z toho 854 bylo typu T-34) a 57 samohybných děl. Sovětské letectvo přišlo během bojů na jižní patě oblouku o neuvěřitelných 604 strojů. Na konci operace Zitadelle zbylo Valutinovi na jihu pouze 607 provozuschopných tanků a samohybných děl. Poměr ztrát obou stran byl tedy cca 1:3,5 v mužstvu (počítaje zabité, nezvěstné i raněné), cca 1:6 v obrněné bojové technice a cca 1:6,1 v letadlech, ve všech případech ve prospěch Němců! Na rozdíl od Němců však Rusové již posílali k frontě nové jednotky a nové tanky přímo z továren (pro ilustraci: výroba tanku T-34 dosahovala v roce 1943 denního průměru okolo 40 kusů, to znamená, že během 12 dnů trvání německé operace Zitadelle mohly ruské továrny vyrobit něco okolo 480 nových tanků typu T-34… vůbec nemluvě o ostatních typech obrněné bojové techniky).
tank Tiger během přestávky kdesi v kurském oblouku, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Na severní patě kurského oblouku byly ztráty obou stran znatelně nižší. Vždyť také operace Zitadelle na severu fakticky trvala jen 7 dní od 5. do 11. července. Za tu dobu měla německá 9. armáda 4691 mrtvých a nezvěstných a dalších 17510 zraněných. Kompletně zničeno bylo pouze 71 německých obrněných bojových vozidel (tedy tanků, stíhačů tanků, samohybných děl a útočných děl dohromady). Luftwaffe přišla na severu o 117 letadel. Rokossovského Centrální front měl 15336 zabitých nebo nezvěstných a 18561 zraněných mužů. Zničeno bylo cca 220 ruských tanků a 439 letadel. Celkové ztráty obou stran v operaci Zitadelle byly tedy následující:
Operace Zitadelle dopadla nikoliv podle německého, ale podle sovětského plánu… i když ani sami Rusové zřejmě nečekali, že odražení německého náporu je nakonec bude stát tolik krve a oceli. Německé vrchní velení se neobtěžovalo vnést do plánu své ofenzívy jakoukoliv invenci nebo prvek překvapení. Rozhodli se prostě, že proti Rusům vrhnou vše, co mají, a převálcují je hrubou silou ve velké obkličovací operaci, které se jim tak osvědčily v letech 1941 a 1942. Zcela přitom ignorovali fakt, že nepřítel má podstatnou přesilu, zná v podstatě přesné místo útoku a dokonce i jeho přibližné datum (mimo jiné i díky britské špionáži). Co zanedbali vrchní velitelé, dokázali alespoň z části dohnat stateční němečtí vojáci v poli. Je až neuvěřitelné, že se jim podařilo způsobit násobně větší ztráty tak důkladně připravenému nepříteli! K úspěchu operace to však nestačilo. Mnohého čtenáře možná zarazí relativně nízké ztráty, které Němci Rusům zasadili na severní patě kurského oblouku. Pravdou je, že Generálplukovník Walther Model, který německým jednotkám na severu velel, zjevně nevedl útok s takovou razancí, jak by asi mohl. Od začátku totiž k operaci Zitadelle přistupoval skepticky. Bylo mu vcelku jasné, že tato ofenzíva nemá mnoho nadějí na úspěch a jeho 9. armáda bude muset dříve nebo později začít bojovat o vlastní přežití v orelském oblouku. V podstatě se tedy od začátku připravoval také na obranný boj. A je rovněž pravdou, že když Model skutečně přešel do obrany proti ruské operaci Kutuzov, dokázal Sovětům během následujících pěti týdnů bojů zasadit asi desetinásobně vyšší ztráty, než během samotné operace Zitadelle.
operace Zitadelle měla od začátku mizivou šanci na úspěch, zde škvařící se tanky Panzer II (ano i tyto staré stroje byly u Kurska nasazeny) a Panzer III, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Z popisu Operace Zitadelle v různých knihách lze snadno získat dojem, že hlavní roli v této bitvě sehrály tanky Tiger. Ano, tam, kde se objevily, byly Tigery skutečně nekorunovanými králi bojiště a dokázaly ničit ruské protivníky na obrovskou vzdálenost. Je však nutné si uvědomit, že do operace Zitadelle jich Němci dokázali nasadit pouhých 120 kusů (31 na severu a 89 na jihu). Hlavním typem tanku, který táhl německý útok, byl tedy (jako obvykle) Panzer IV, kterých bylo nasazeno něco mezi 700 a 900 kusů a představovaly tak skoro polovinu německých tankových sil v operaci Zitadelle. Citadelu také nelze považovat za ryze tankové střetnutí. Hlavní roli ve většině bojů totiž sehrály miny a dělostřelectvo. Téměř milion položených ruských min dokonale zabránil německým obrněným formacím v tom, co uměly nejlépe a na co u Kurska spoléhaly, tedy utvořit tankový klín, rozjet se vpřed a převálcovat vše, co se jim postaví do cesty. Miny znehybňovaly Hitlerovy tanky po desítkách a tankisté museli jen sedět a čekat, než budou minová pole vyčištěna a jejich stroje opraveny. Němci hrubě podcenili důkladnost ruské přípravy a význam, který v ní sehrála právě minová pole. Operace Zitadelle bývá tradičně považována za největší tankovou bitvu celé války a tím i dosavadních dějin. Mnoho historiků však nesouhlasí a toto prvenství připisuje jiné bitvě, která se odehrála koncem června 1941 (nejen) v okolí ukrajinského města Dubno, když se čtyři sovětské mechanizované sbory pokusily zastavit postup německé skupiny armád jih. Jak tedy určit, která z obou bitev byla ta nej? Zcela jistě podle počtu tanků…. ale měli bychom počítat, kolik tanků se do boje zapojilo, nebo kolik jich bylo zničeno? Pokud budeme uvažovat první kritérium, pak na pomyslné zlaté příčce skutečně stojí operace Zitadelle, do které se zapojilo více než šest tisíc ruských a německých tanků, stíhačů tanků a útočných a samohybných děl. Naproti tomu na Ukrajině v červnu 1941 se bojů v prostoru mezi městy Luck, Rovno, Dubno, Brody a Radechiv účastnilo (nebo mohlo účastnit) “pouze” nějakých 4050 až 4150 tanků, útočných děl a stíhačů tanků. A kolik tanků bylo v každé ze srovnávaných bitev zničeno? Operace Zitadelle stála obě strany dohromady nějakých 1867 ztracených kusů obrněné bojové techniky. Pokud jde o bitvu na Ukrajině, má se za to, že zde bylo zničeno okolo 2600 tanků a další obrněné bojové techniky. V tomto směru tedy bitva z roku 1941 operaci Zitadelle jasně převyšuje.
konec..., zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno Obě bitvy jsou porovnatelné také délkou svého trvání. Boje na severozápadní Ukrajině probíhaly od 23. června do 1. července 1941, tedy 9 dnů. Operace Zitadelle trvala v podstatě 11 dnů od 5. do 15. července 1943. (pozn.: Někdo by jistě mohl namítnout, že za největší tankovou bitvu by měly být vedle samotné operace Zitadelle brány i další boje u Kurska, které probíhaly po ukončení německé ofenzívy, tedy zejména sovětská operace Kutuzov. Tu však nemá smysl do tohoto srovnání zatahovat, protože trvala více než 5 týdnů, tedy neporovnatelně dlouhou dobu.) V rámci operace Zitadelle bývá vyzdvihována také její vrcholná bitva u vesnice Prochorovka, která se odehrála dne 12. července 1943 a zúčastnila se jí zhruba tisícovka tanků. Za podobný vrchol střetnutí na Ukrajině zle považovat 26. červen 1941, kdy začal sovětský protiútok silou čtyř mechanizovaných sborů. Přesné počty tanků, které toho dne vyrazily do akce, sice nejsou známy, lze však vcelku realisticky odhadovat, že to bylo něco okolo 1300 tanků na obou stranách. I v tomto parametru tedy bitva na Ukrajině z roku 1941 překonává operaci Zitadelle. A proč tedy všichni celá léta tak jednostranně vyzdvihovali bitvu u Kurska? Zkusme se společně zamyslet. Obě srovnávaná střetnutí se odehrála mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem. Pouze tyto dvě strany tedy měly jakž takž přesné informace o obou střetnutích. Jenže zatímco v roce 1943 u Kurska Sověti zvítězili, o dva roky dříve na Ukrajině je Wehrmacht doslova převálcoval. Říká se, že historii píší vítězové a vítězům by se jistě příliš nezamlouvalo, kdyby celý svět věděl, že v největší tankové bitvě všech dob prohráli. Informace, které se z SSSR dlouhá léta po skončení války dostávaly do světa, tedy hovořily jasné. Boje v létě 1941 sice byly krvavé, ale největší tankovou bitvou byl zcela určitě Kursk - bitva, kterou vyhrálo Stalinovo SSSR! Závěr ať si však udělá laskavý čtenář sám.
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
