nové tanky PzKpfw V Panther Ausf. D odjíždějí na frontu, zdroj: Bundesarchiv Bild 183-H26258, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Když německá vojska v červnu 1941 vtrhla do Sovětského svazu, narazila záhy na nečekané protivníky - velmi vyspělé střední tanky T-34. Tyto stroje svým pancéřováním a palebnou silou překonávaly všechny nasazené německé typy. Velení německé armády si velmi rychle uvědomilo závažnost situace a začalo konat. Urychlené přezbrojení stávajících tanků Panzer III a Panzer IV silnějšími kanony sice pomohlo Němcům z nejhoršího, ale z dlouhodobého hlediska si východní fronta žádala mnohem zásadnější kroky. Bylo třeba vyvinout zcela nový typ tanku, který by dokázal poměr sil na východě zvrátit ve prospěch Wehrmachtu.

Probíhající vývoj nového standardního tanku, na kterém v té době již pracovaly firmy Krupp, MAN a Daimler-Benz (pod označením VK 2001 resp. VK 2401), byl zastaven s tím, že jde o příliš slabý stroj. Zmíněné tři firmy měly začít pracovat na novém, silněji vyzbrojeném a silněji pancéřovaném tanku hmotnostní kategorie 30 až 35 tun. Projekt dostal označení VK 3002. Vedle toho byl u firmy Rheinmetall-Borsig objednán vývoj nového tankového kanonu, schopného na vzdálenost jednoho kilometru zdolat pancíř o síle 140 mm. Rheinmetall-Borsig měl vedle kanonu navrhnout také celou tankovou věž, která by mohla být instalována na trup, jež vzejde z projektu VK 3002.

V té době byla rovněž ustavena zvláštní komise, která měla za úkol identifikovat a popsat vlastnosti ruského T-34, ve kterých spočíval jeho kvalitativní náskok před německými stroji. V listopadu 1941 odjeli členové této komise na východní frontu, kde dostali možnost důkladně prostudovat ukořistěné nepřátelské tanky a prodiskutovat jejich kvality přímo s velitelem druhé tankové armády, generálplukovníkem Heinzem Guderianem. Na základě svých zjištění popsala Panzerkommission čtyři základní vlastnosti ruského stroje, které považovala za jeho hlavní výhody.

dřevěný model VK 3002 (DB) firmy Daimler-Benz, podobnost s ruským T-34 asi není třeba zdůrazňovat, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Předně to byl skloněný pancíř prakticky na všech částech tanku, zejména ale na čelní stěně jeho trupu. Ostrý sklon zvyšoval odolnost pancíře při jeho nezměněné absolutní tloušťce. Dopadající střely měly navíc na skloněném pancíři mnohem vyšší tendenci k odražení se nebo ke sklouznutí. Další klíčovou vlastností bylo použití širokých pásů. Široké pásy dokázaly lépe rozložit hmotnost tanku a ten pak snadněji zvládal průjezd měkkým terénem. Sovětští konstruktéři dobře věděli jaká je hustota a kvalita silnic v jejich rodné zemi a svůj tank proto dobře připravili na zdolávání bahnitého terénu. T-34 byl tedy obut do pásů o šířce 550 mm, zatímco hlavní německé tanky Panzer III a Panzer IV měly pásy o šířce pouze 360, 380 nebo 400 mm (podle konkrétní verze).

Třetí popsanou výhodou sovětského obrněnce byl jeho kanon ráže 76,2 mm. Když Němci před válkou budovali své nové tankové vojsko, rozhodli se nestavět jeden univerzální typ, ale rozdělili bojové úlohy mezi dva stěžejní tanky: PzKpfw III a PzKpfw IV. Lehčí Panzer III měl ničit nepřátelské tanky a jiné obrněnce, zatímco Panzer IV mu měl čistit cestu od nepřátelského dělostřelectva, menších opevnění a také pěchoty. A tomuto rozdělení rolí odpovídala i výzbroj německých tanků. Panzer III nesl kanon ráže 50 mm (starší verze pouze 37 mm), který byl sice rozumně účinný při probíjení pancíře nepřátelských tanků, jeho malá ráže však omezovala ničivou sílu proti měkkým cílům. Kanon ráže 75 mm, kterým byl vyzbrojen Panzer IV, měl zase krátkou hlaveň a díky tomu také nízkou úsťovou rychlost střel, což zásadně omezovalo jeho schopnost probíjet pancéřování protivníka. Ruský T-34 v sobě naopak kombinoval obojí. Jeho kanon ráže 76,2 mm s hlavní o délce 30,5 násobku ráže zvládal jak ničení pěchoty a jiných nepancéřovaných cílů, tak likvidaci tanků.

Poslední z klíčových vlastností sovětského stroje bylo použití silného dieselového motoru. To mělo vlastně hned několik výhod. Nafta byla ve srovnání s benzínem podstatně méně hořlavá a riziko požáru tanku po zásahu nádrží bylo tedy velmi nízké. Ještě důležitější byla nižší spotřeba a tím pádem větší akční rádius tanku. Diesel typu V-2, použitý v T-34, dával výkon až 500 koní zatímco německé tanky Panzer III a Panzer IV měly motory o výkonu pouhých 300 koní. Je sice pravdou, že T-34 byl těžší než oba německé typy, ale jeho poměr výkonu ku hmotnosti byl pořád zdaleka nejlepší ze všech tří srovnávaných tanků.

prototyp VK 3002 (M) V1 firmy MAN při jízdních testech se závažím namísto věže, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Německý zbrojní úřad (Waffenamt) zapracoval poznatky odborné komise do kontraktu na vývoj nového tanku s projektovým označením VK 3002. Kontrakt byl uzavřen 25. listopadu 1941 a to se společnostmi Daimler-Benz a MAN (Maschinenfabrik Augsburg-Nürnberg). Firma Krupp, která dříve pracovala na ukončeném projektu VK 2001, se prý sama rozhodla, že se nástupnického projektu VK 3002 nebude účastnit. Armádní zadání požadovalo tank s motorem o výkonem 650 až 700 koní, se skloněným pancířem o síle 60 mm na čelní stěně trupu a 40 mm na bocích. Bojová hmotnost se měla pohybovat okolo 30 až 35 tun a tank měl dokázat vyvinout rychlost až 55 km/h. Kanon i bojovou věž pro nový stroj měla vyvinout firma Rheinmetall-Borsig (jak bylo uvedeno již výše).

V lednu 1942 představily MAN i Daimler-Benz dřevěné modely svých návrhů. Design firmy Daimler-Benz se inspiraci ruským tankem T-34 vůbec nesnažil nijak maskovat. Jejich stroj měl mít dieselový motor, hnací kola vzadu a převodovku spolu s motorem v zadní části trupu. Bojová věž tedy byla posunuta do přední části trupu, stejně jako u T-34. Pojezdová kola měla být odpružena pomocí listových pružin. Firma MAN se naproti tomu mnohem víc držela tradiční německé konstrukční školy. Jejich stroj měl převodovku v přední části trupu, spojenou s motorem pomocí hřídele pod podlahou kabiny. Hnací kola byla tedy umístěna vpředu a bojová věž zhruba uprostřed délky trupu. Pojezdová kola byla odpružena torzními tyčemi.

Na základě analýzy prvních návrhů obou firem vydal zbrojní úřad dne 3. února 1942 upřesněné technické zadání pro nový tank a rozhodl, že obě zapojené firmy mají dále pokračovat ve vývojových pracích včetně zahájení stavby prototypů. Projekt firmy Daimler-Benz byl veden jako VK 3002 (DB), projekt firmy MAN pak jako VK 3002 (M). Firma MAN nějakou dobu také zvažovala použití dieselového motoru, ale nakonec se rozhodla pro benzínový dvanáctiválec Maybach HL 210, který firma Maybach Motorenwerke uvedla do výroby v únoru 1942.

první kompletní prototyp VK 3002 (M) V2, všimněte si jednokomorové úsťové brzdy kanonu a velitelské věžičky, zasahující do boční stěny věže, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V květnu 1942 předložily obě společnosti finální technickou dokumentaci svých návrhů. Hitlerovi, který se o postup vývojových prací rovněž zajímal, se z jakéhosi důvodu více zamlouval návrh firmy Daimler-Benz. Na zbrojní úřad naopak více zapůsobil tank firmy MAN. Hodnotící komise se pustila do důkladného zkoumání obou návrhů. Můžeme asi rovnou prozradit, že vítězem se nakonec stal design firmy MAN. Občas se lze dočíst, že důvodem této volby byla až přílišná podobnost návrhu firmy Daimler-Benz s ruským T-34. To je však neodpustitelné zjednodušení. Členové hodnotící komise si byli vědomi, jak závažné by byly dopady jejich nesprávného rozhodnutí (vojáci na frontě čekali na nový tank jako na smilování) a oba návrhy proto podrobili vyčerpávající analýze. Zvažovali dokonce i takové nuance jako snadnost či obtížnost vyproštění zraněného člena posádky z interiéru tanku (v tomto kritériu mimochodem zvítězil VK 3002 (M), u kterého měli řidič i radista nástupní průlezy přímo nad sebou).

Oba návrhy splňovaly základní požadavky, jako byla síla pancéřování nebo maximální rychlost. Nádrže VK 3002 (DB) pojmuly 550 litrů paliva. U VK 3002 (M) to bylo 750 litrů, ale při použití benzínového motoru měl MAN zase vyšší spotřebu. Daimler-Benz použil k odpružení pojezdových kol svého stroje listové pružiny, které umístil vně trupu. To sice usnadňovalo servisní přístup k nim, ale pružiny zabíraly na bocích trupu místo, které bylo třeba někde jinde „ušetřit“. Trup tanku Daimler-Benz byl proto o 100 mm užší než trup tanku MAN a k tomu měl ještě o 120 mm užší pásy. Kvůli užším pásům byl měrný tlak na půdu u VK 3002 (DB) o dost vyšší než u jeho konkurenta. Pojezdová kola byla menšího průměru a doplňovaly je tři vratné kladky, které podpíraly horní část pásu. Vedle této varianty zpracoval Daimler-Benz ještě alternativní verzi podvozku s velkými pojezdovými koly, která se vzájemně překrývala (stejně jako u konkurenčního MANu). Tato verze se stala všeobecně známou díky fotografiím dřevěného modelu VK 3002 (DB), její prototyp však pravděpodobně nebyl vůbec postaven. Fotograficky je naopak zdokumentován prototyp s vratnými kladkami. Jeho torzo je zachyceno na několika fotografiích pořízených americkými vojáky v dobyté berlínské továrně Daimler-Benz (foto ZDE (Public domain) a ZDE (Public domain)).

MAN si k odpružení kol svého stroje vybral torzní tyče a to dokonce dvojitého provedení. Torzní tyče nepřinášely žádné nároky na dodatečný prostor co do šířky tanku, za to však zabíraly místo na dně podvozkové vany. Podlaha kabiny musela být tedy umístěna až nad soustavou tyčí a VK 3002 (M) byl proto celkově o 195 mm vyšší než VK 3002 (DB) (pohled na soustavu torzních tyčí pod podlahou tanku (a také na hnací hřídel) je krásně vidět na snímku ZDE (Flickr.com)). Torzní tyče v kombinaci s pojezdovými koly velkého průměru umožňovaly podstatně větší zdvih kol než listové pružiny.

první kompletní prototyp VK 3002 (M) V2, všimněte si jednokomorové úsťové brzdy a tubusu velitelké věžičky, zasahujícího do boční stěny věže, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Převodovka byla u tanku firmy MAN umístěna v přední části trupu, mezi řidičem a radistou. Převodovka tak zabírala nemalý kus vnitřního prostoru kabiny. K tomu zde ještě musela být hřídel umístěná na podlaze kabiny, která propojovala převodovku s motorem v zádi trupu. V tomto směru na tom byl tank firmy Daimler-Benz lépe, protože jeho převodovka byla uložena v zádi. Uvnitř kabiny VK 3002 (DB) bylo tedy více volného místa, zejména v přední části kde seděli řidič a radista (i když podlahová plocha kabiny byla u Daimleru o něco menší než u MANu). V kabině bez převodovky bylo také méně hluku a méně zápachu. Na druhou stranu umístění převodovky v zádi trupu znamenalo nutnost poměrně složitého systému táhel, které spojovaly převodovku s řadicí pákou řidiče v přední části vozu.

Jedním z armádních požadavků byla také schopnost hlubokého brodění vodou. Návrh firmy Daimler-Benz počítal s utěsněním všech vzduchových průduchů v motorové sekci před najetím do vody. To bylo možné provést pouze z venku, takže posádka musela před broděním zastavit, vysednout a udělat co je třeba. Dieselový motor VK 3002 (DB) byl však chlazený vzduchem, takže po utěsnění průduchů vlastně zcela ztratil chlazení. Dalo se proto očekávat, že nejvýš po deseti minutách jízdy s uzavřenými průduchy dojde k přehřátí motoru. MAN, jehož návrh pracoval s vodou chlazeným motorem, vyřešil problém jednoduše. Motorový prostor rozdělil na uprostřed umístěnou sekci se samotným blokem motoru a na sekce s chladiči, umístěné po obou stranách. Tyto sekce od sebe byly neprodyšně odděleny. Před najetím do vody byla utěsněna pouze sekce samotného motoru a řidič rovněž vypnul větráky chladičů. Po najetí do vody došlo k zaplavení chladičů. Větráky stály, pumpa dál rozváděla chladivo k a od motoru a chlazení zajišťovala okolní voda. Doba brodění tedy nebyla časově nijak omezena (alespoň teoreticky).

Obrovskou váhu mělo při rozhodování komise také kritérium rychlosti zahájení výroby (vojsko potřebovalo nový tank co nejdříve). Pokud šlo o podvozek a trup, byly oba návrhy prakticky rovnocenné co do počtu výrobních normohodin. Pak zde ale byla bojová věž a výzbroj. Firma MAN pracovala od začátku s věží a kanonem, které již nějakou dobu vyvíjela firma Rheinmetall-Borsig (viz výše). Návrh firmy Daimler-Benz však z nějakého důvodu počítal s bojovou věží vlastní konstrukce. Průměr jejího prstence byl přitom o 50 mm menší, takže věž Rheinmetall prostě nebylo možné použít. Kanon, instalovaný do této věže, měl mít také na mírou šitou masku a zástupci zbrojní úřadu se proto obávali dalších zdržení kvůli úpravám kanonu. Návrh firmy MAN v tomto směru zkrátka sliboval dřívější zahájení výroby.

pojezdová kola tanku Panther byla uspořádána do čtyř řad a vzájemně se překrývala, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

11. května 1942 vynesla výběrová komise svůj verdikt. Její členové jednomyslně vybrali tank firmy MAN. 13. května byl s výsledkem seznámen i Hitler, kterého tato volba evidentně udivila, protože osobně preferoval spíše návrh firmy Daimler-Benz. Hitler si prý prostudoval závěry komise a následujícího dne (tedy 14. května 1942) i on vyjádřil svůj souhlas. Doplnil však ještě jednu podmínku. Chtěl, aby byl čelní pancíř korby posílen ze stávajících 60 mm na 80 mm (konstruktéři museli mít z takového požadavku, v době kdy již byla hotova technická dokumentace, jistě velkou radost :-)).

Firma Daimler-Benz dostala rozkaz zastavit další vývojové práce na svém stroji, měla však dokončit dva rozpracované prototypy. Zároveň se měl Daimler-Benz začít urychleně připravovat na zahájení sériové výroby tanku Panther, dle vítězného návrhu svého konkurenta. Firma MAN měla zahájit výrobu nového tanku jako první a začít dodávat ještě v listopadu 1942. Daimler-Benz měl dodat první sériový tank v prosinci. Od ledna 1943 se pak měly do výroby zapojit také firmy Henschel a MNH (Maschinenfabrik Niedersachsen-Hannover). Vojáci na východní frontě na nový tank již nedočkavě čekali a armáda proto na výrobu hodně spěchala.

První dva skutečné prototypy VK 3002 (M) byly postaveny zřejmě v září 1942. Tyto stroje dostaly čísla podvozků V1 a V2 (V = Versuchs = pokusný, zkušební). Dodávka bojových věží od firmy Rheinmetall-Borsig se však zpožďovala, takže tyto první dva prototypy byly namísto věží osazeny pouze testovacím závažím. První bojová věž včetně kanonu byla dodána až v prosinci 1942 a byla ihned instalována na prototyp číslo V2. Tato věž však ještě zcela neodpovídala pozdějšímu sériovému provedení. Věž byla v zadní části podstatně užší a tubus velitelské věžičky díky tomu vystupoval z levé boční stěny. Kanon, instalovaný v první věži, byl osazen jednokomorovou úsťovou brzdou kulovitého provedení.

"čerstvý" Panther Ausf. D na dvoře továrny Henschel, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Po rychlém otestování prototypů bylo rozhodnuto o několika úpravách na trupu i věži a sériová výroba mohla být konečně zahájena. První sériový tank Panther vyjel z továrny MAN dne 11. ledna 1943, tedy s dvouměsíčním zpožděním oproti původnímu armádnímu požadavku, ovšem pouhý měsíc po stavbě prvního kompletního prototypu. Do konce měsíce postavil MAN celkem čtyři tanky. První dva byly ihned předány 51. tankovému praporu (Panzer Abteilung 51) v Grafenwöhru aby zde byl zahájen výcvik posádek. Zbylé dva tanky byly podrobeny důkladnému testování. Na jedné straně se tedy již rozbíhala sériová výroba a výcvik posádek, na straně druhé teprve probíhaly testy. To dokazuje, pod jakým obrovským časovým tlakem Němci byli. V únoru 1943 začaly Panthery vyjíždět také z továren Daimler-Benz a MNH a v březnu se přidal i čtvrtý výrobce, firma Henschel.

Nový tank dostal oficiální označení Panzerkampfwagen Panther Ausf. D (Ausf. = Ausführung = verze) a výzbrojní kód Sd.Kfz. 171. Proč bylo pro označení verze zvoleno právě písmeno D, není dodnes jasné. Tank Panther měl pojezdová kola na osmi osách. Každé kolo bylo tvořeno dvěma disky. Díky různému uspořádání disků na sudých a lichých osách se kola navzájem částečně překrývala. Zcela vpředu bylo ozubené hnací kolo, vzadu pak kolo napínací. Těsně za hnacím kolem byla jedna drobná vratná kladka, která pomáhala zvedat horní část pásu před najetím na zuby hnacího kola. Stejně jako u prototypu byla pojezdová kola odpružena pomocí dvojitých torzních tyčí. Pojezdová kola měla průměr 860 mm a pro hladší jízdu měla po obvodu plnou gumovou obruč. Pásy byly široké 660 mm.

Nos trupu byl tvořen ostrým spojem dvou čelních desek. Ta spodní byla silná 60 mm. Horní deska tvořila čelo kabiny a měla sílu 80 mm (byla posílena z původně plánovaných 60 mm na Hitlerův rozkaz). V čelní desce kabiny byly dva otvory opatřené masivními kryty. Otvor vlevo byl průzor řidiče, otvor vpravo byla střílna pro kulomet. Řidičův průzor byl vyplněn blokem neprůstřelného skla o síle 90 mm. Při pobytu v nebezpečné oblasti řidič čelní průzor uzavřel pancéřovým krytem a z vozu vyhlížel pomocí dvojice periskopů ve stropě nad svým stanovištěm. Také radista, který seděl napravo od řidiče, měl k dispozici dva pozorovací periskopy.

Panther Ausf. D, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Sériová bojová věž byla v zadní části výrazně širší než věž použitá u prvního prototypu. Velitelská věžička, umístěná v levé zadní části stropu věže, proto již nezasahovala do boční stěny. Čelo věže tvořila masivní odlévaná maska kanonu o síle plných 100 mm. Vedle velitelské věžičky byl ve stropu věže již pouze ventilátor, který odváděl spaliny vzniklé při výstřelu kanonu. V bočních stěnách věže byly malé uzavíratelné střílny, sloužící pro palbu z ručních zbraní posádky při improvizované obraně proti nepřátelské pěchotě. V levé boční stěně byl pak ještě komunikační otvor, kterým mohl velitel tanku mluvit s někým, kdo se postavil vedle tanku (např. s velitelem vlastní doprovodné pěchoty) nebo si tudy předávat dokumenty (psané zprávy, mapy apod.).

Ve věži byla umístěna hlavní výzbroj tanku, kanon 7,5cm KwK 42 L/70. Kanon byl zaměřován binokulárním zaměřovačem TZF 12, pro který byly v čelní masce vyvrtány dva drobné otvory. Horizontální pohyb kanonu zajišťovalo otáčení věže, které bylo možné v plném rozsahu 360 stupňů. Vertikálně se mohl kanon pohybovat v rozmezí od -8 do + 20 stupňů. Jak napovídá označení kanonu, byla délka jeho hlavně 70 násobků jeho ráže, tedy 525 cm (s úsťovou brzdou to bylo 553,5 cm. Kanon včetně podstavce vážil 2650 kg. Maximální dostřel zbraně se pohyboval okolo deseti kilometrů, účinný dostřel byl však samozřejmě mnohem menší.

Pro kanon byly používány tři druhy střeliva, protipěchotní Sprgr. 42 a dva typy protitankových střel PzGr. 39/42 a PzGr 40/42. Panzergranate 39/42 byl klasický průbojný granát s malou výbušnou náloží, která explodovala po proniknutí granátu pancířem uvnitř nepřátelského tanku. Hmotnost projektilu byla 6,8 kg a jeho úsťová rychlost se pohybovala okolo 925 - 935 m/s. Na vzdálenost jednoho kilometru dokázal tento granát probít skloněný homogenní pancíř o síle cca 111 mm. PzGr. 40/42 byla střela s průbojným jádrem z karbidu wolframu. Střela vážila 4,75 kg a opouštěla ústí hlavně rychlostí okolo 1120 m/s. Z jednoho kilometru si tento projektil poradil se skloněným pancířem silným až 149 mm. V souvislosti s těmito čísly je nutno podotknout, že v literatuře lze narazit na mnoho různých údajů, často dosti odlišných. Kvůli ohromné energii, vznikající při výstřelu, měly posádky zakázáno používat kanon bez úsťové brzdy, nebo pokud byla brzda poškozena, protože brzdovratné zařízení by pak sílu výstřelu nemuselo zvládnout. Zásoba munice na palubě tanku Panther čítala 79 kusů.

Panther Ausf. D na frontě, všimněte si ochrany před dešťovou vodou nad otvory pro zaměřovač a kratších blatníků pásů, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Doplňkovou výzbroj tanku tvořily dva kulomety MG34. První z nich byl instalován ve věži, napravo od kanonu. V čelní masce věže byl pro tento kulomet vyřezán pouze drobný kruhový otvor. Druhý kulomet měl u sebe radista sedící v pravé části trupu. Palbu z něj vedl skrz uzavíratelnou střílnu v čelním pancíři kabiny. Pro kulomety se nakládalo celkem 5100 kusů střeliva. Na hranách čelní stěny věže byly u části tanků umístěny trojhlavňové vrhače zadýmovacích granátů.

Posádku tanku Panther tvořilo pět vojáků. Řidič a radista (který zároveň obsluhoval trupový kulomet) seděli vedle sebe v přední části trupu. Každý z nich měl přímo nad hlavou svůj vlastní nástupní průlez. Zbylý tři muži měla svá stanoviště v bojové věži. Po levé straně kanonu seděl střelec. Za ním na vyvýšeném místě seděl velitel, který skrz průzory po obvodu své věžičky kontroloval celý prostor okolo tanku a vyhledával cíle střelby. Napravo od kanonu pak seděl nabíječ. K nástupu a výstupu sloužily těmto vojákům dva průlezy. První byl ve stropě velitelské věžičky, druhý byl v zadní stěně věže. Zadní otvor sloužil také k nakládání munice. Komunikační vybavení tanku tvořily radiostanice Fu 5 a Fu 2, jejichž obsluhu zajišťoval (jak jinak) radista, sedící napravo v přední části trupu.

V zádi trupu se nacházela motorová sekce. V její střední části byl samotný motor. Podle některých autorů byly do tanků Panther verze Ausf. D od samého počátku výroby montovány motory Maybach HL 230. Podle jiných však bylo prvních 250 tanků vybaveno slabším motorem Maybach HL 210 a typ HL 230 začal být montován až od května 1943. Ať tak či tak, za standardní pohonnou jednotku lze označit benzínový dvanáctiválec HL 230 P30. Motor měl obsah 23 litrů a dával nejvyšší výkon 700 koní při 3000 otáčkách za minutu.

Panther verze Ausf. A, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Po stranách motoru byly umístěny chladiče a jejich větráky. Zásoba benzínu byla 730 litrů. Palivo bylo uloženo v celkem pěti vzájemně propojených nádržích. Plné nádrže stačily na ujetí nějakých 250 až 270 km po silnici a cca 100 km v terénu. Převodovka byla uložena v přední části kabiny, mezi řidičem a radistou a s motorem byla spojena hřídelí. Převodovka byla typu Zahnradfabrik AK 7-200 se sedmi stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním. Panther Ausf. D vážil 44,8 tuny a dosahoval maximální rychlosti 55 km/h při jízdě po silnici a 30 km/h v terénu.

Velmi zajímavým prvkem byl automatický hasící systém motorového prostoru. Něco takového bylo u německého tanku použito vůbec poprvé. Uvnitř kabiny posádky byly uložena dva hasicí přístroje, napojené na potrubí vedoucí do motorové sekce. Celkem byly instalovány tři hasící trysky, které mířily na startér, palivovou pumpu a karburátor. Hašení se spouštělo samočinně, když čidla v motorovém prostoru zaznamenala teplotu nad 160 stupňů celsia. Další prvek, který stojí za zmínku, jsou schránky na osobní věci. Zatímco většina německých tanků měla schránku na osobní věci zavěšenu na zadní stěně věže, tank Panther měl dvě menší schránky na zadní stěně trupu.

Jak již bylo řečeno výše, první čtyři sériové tanky Panther byly postaveny v lednu 1943 a ihned předány z části k výcviku posádek a zčásti k testování. Jejich zkoušky však odhalily tolik nedostatků, že o akceptaci tanků ze strany armády nemohlo být ani řeči. Mimo jiné se např. ukázalo, že když Panther nestojí na rovině, ale třeba ve svahu, nefunguje mechanismus otáčení věže. I přes takto závažné problémy běžela sériová výroba dál a dokonce nabírala na obrátkách. Nově vyrobené tanky však v podstatě ihned mířily do opraven, kde byly odstraňovány jejich „vrozené vady“. Tak se mohlo stát, že na konci dubna 1943 bylo vyrobeno již něco mezi 159 a 237 tanků Panther (zdroje se různí), ale ani jeden nebyl ještě převzat armádou jako plně funkční. První tanky byly akceptovány až v květnu, kdy se podařilo odstranit největší problémy. Heinz Guderian, který se o nový tank přirozeně velmi zajímal, však ještě v červnu 1943 stále označoval tank za nedotažený a nevhodný k ostrému bojovému nasazení. Nebylo mu však dopřáno sluchu.

Panther Ausf. A, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Výroba tanku Panther verze D probíhala od ledna do srpna 1943 a celkem jich bylo postaveno 850 kusů. V průběhu výroby bylo zavedeno několik spíše drobných úprav (když nepočítáme odstraňování úvodních konstrukčních nedostatků). Podle některých historiků došlo v květnu 1943 k obměně motoru - HL 210 byl nahrazen HL 230. Od června 1943 přestaly být instalovány vrhače zadýmovacích granátů na boky věže, protože se ukázalo, že jsou příliš zranitelné. Stačil zásah z pušky a došlo k iniciaci a dým pak v podstatě oslepoval posádku tanku.

Od dubna 1943 začal být na boky tanku instalován nízký představný pancíř (nazývaný často Schürzen, tedy zástěry). Tento pancíř chránil boční stěnu trupu nad pásy, která byla kolmá a silná pouze 40 mm. Představný pancíř tvořily desky o síle pouhých 5 mm, které samozřejmě nemohly zastavit střelu větší ráže, vcelku obstojně však pomáhaly hlavnímu pancíři odolat blízké palbě sovětských protitankových pušek. Od června 1943 začal být nad dvojicí otvorů pro zaměřovač kanonu v čelní masce věže navařován proužek kovu, který měl odvádět dešťovou vodu mimo optiku. Podobný proužek byl navařován také nad pistolové střílny a otvor pro komunikaci v bočních stěnách věže a rovněž nad nástupní průlez v zadní stěně věže. V červenci 1943 byl zrušen komunikační otvor na levém boku věže, u pozdějších tanků zde prostě již nebyl. V létě 1943 začal být na velitelskou věžičku montován okruh pro uchycení kulometu, který umožňoval palbu proti nalétávajícím nepřátelským letounům.

Od srpna 1943 začaly být tanky opatřovány nátěrem antimagnetické pasty Zimmerit, která zabraňovala přichycení magnetických náloží. Zřejmě na samém sklonku výroby tanku Panther verze Ausf. D došlo k zavedení nového typu velitelské věžičky. Byla odlévaná a výrazně odolnější než předešlá verze. Velitel z ní nevyhlížel napřímo skrz průzory chráněné neprůstřelným sklem, ale skrze periskopy, což bylo pro něj podstatně bezpečnější. Těchto periskopů bylo po obvodu věžičky celkem sedm.

krásný horní pohled na Panther Ausf. A, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V září 1943 přišla do výroby nová verze tanku Panther, nesoucí označení Ausf. A (proč se Němci vrátili v abecedě od písmene D k A jsem se nikde nedočetl). V literatuře panují značné rozpory ohledně toho, jaké změny vlastně nový Panther přinesl a co je spolehlivým odlišovacím znakem prvních tanků nové verze A a pozdních strojů předešlé verze D. Nejčastěji bývá uváděno, že hlavní novinkou, kterou Panther Ausf. A přinesl hned od počátku, byla upravená bojová věž. Ta měla nový způsob vzájemného zaklesnutí čelní a bočních stěn a nové gumové těsnění pod maskou kanonu i okolo prstence. Věž dále dostala nový mechanismus otáčení, který byl vícerychlostní, takže střelec dokázal rychleji navést kanon na cíl. Kanon rovněž dostal zjednodušený náměrový mechanismus, který ovšem přinesl omezení jeho vertikálního pohybu na rozsah od -8 do + 18 stupňů. Odlévaná velitelská věžička se sedmi pozorovacími periskopy, zavedená již u posledních tanků Panther Ausf. D, se u nového Pantheru Ausf. A stala standardem.

Další novinky byly pak na tancích verze A zavedeny v průběhu sériové výroby. Od listopadu nebo prosince 1943 se na střeše věže objevil napevno umístěný periskop pro nabíječe. Zhruba ve stejné době dostal tank také nové střeliště trupového kulometu. Namísto původního uzavíratelného otvoru bylo v čelním pancíři moderní, kulovité střeliště se zabudovaným optickým zaměřovačem. Obsluhu trupového kulometu měl na starosti radista, a protože nyní před tank vyhlížet skrz zaměřovač zabudovaný ve střelišti, mohl být zrušen původní přímo hledící periskop nad jeho stanovištěm. Ve střeše trupu tedy zůstal pouze radistův druhý pozorovací periskop, natočený mírně vpravo.

Později v průběhu výroby došlo rovněž k zavedení nového zaměřovače pro kanon a to konkrétně typu TZF 12a. Tento zaměřovač byl pouze monokulární (pro jedno oko) a v masce kanonu byl tedy pro něj vrtán již pouze jediný drobný otvor (u Ausf. D to musely být dva otvory vedle sebe). Střílny pro osobní zbraně posádky v bočních stěnách věže byly zrušeny. V průběhu výroby se v zadní části stropu bojové věže objevil nový vrhač granátů a dýmovnic. Samotné odpalovací zařízení bylo umístěno uvnitř věže, pod jejím stropem a hlaveň ústila na střeše vedle velitelské věžičky. Toto zařízení neslo oficiální název Nahverteidigungswaffe, tedy doslova zbraň pro blízkou obranu. Mimo kouřových granátů z ní bylo možno odpalovat také protipěchotní šrapnely a dokonce bylo možno skrz hlaveň střílet ze signální pistole.

Panther Ausf. G, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Poslední úpravou, kterou zmíníme, bylo vytápění kabiny zavedené v lednu 1944. Vytápění probíhalo za pomoci horkého vzduchu, přiváděného do kabiny z prostoru chladiče nalevo od motoru. Změna proudění vzduchu se však projevila poklesem účinnosti chladiče a proto prý začalo častěji docházet k přehřátí výfukového potrubí na levé straně motoru. Jako řešení byly po obou stranách levého výfuku umístěny další trubice, které jej pomáhaly ochlazovat. Těmito trubicemi tedy neodcházely výfukové spaliny, naopak nimi proudil vzduch, který výfukové potrubí ochlazoval (foto ZDE, Flickr.com).

Celková hmotnost, síla pancéřování, pohonná jednotka, převodovka, výzbroj, složení posádky, zásoba paliva i munice, to vše zůstalo stejné jako u předešlé verze. Tank Panther Ausf. A byl ve výrobě od září 1943 do března 1944 a celkem jich bylo postaveno 2200 kusů.

V březnu 1944 přišla do výroby třetí verze tanku Panther, tentokrát s označením Ausf. G (ani tentokrát se tedy Němci nedrželi abecedního pořádku). Již v průběhu roku 1943 řešili armádní specialisté, jak bude vypadat budoucí nástupce tanku Panther, označovaný jako Panther II. Přitom dali dohromady seznam různých vylepšení a zjednodušení, která by měl budoucí tank mít. Z toho, jak se válka vyvíjela, bylo však brzy jasné, že projekt Panther II se realizace jen tak nedočká a přednost dostala maximalizace výroby existujících sériových tanků Panther. Alespoň část sesbíraných zlepšováků však měla být využita, a to právě u třetí výrobní verze Panther Ausf. G.

Panther Ausf. G s novým štítem kanonu, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Z čelního pancíře kabiny zmizel uzavíratelný průzor řidiče i oba původní střešní periskopy. Výhled řidiči nově zajišťoval jediný střešní periskop umístěný na samé hraně střechy a čelní stěny kabiny. Nový periskop byl otočný a zasouvací. Nového provedení byla také stropní deska nad stanovišti řidiče a radisty včetně nástupních průlezů a jejich poklopů. Největším konstrukčním zásahem bylo zesílení a změna tvaru bočních stěn trupu. Jejich pancíř byl posílen z původních 40 na 50 mm. Na druhou stranu došlo zase ke ztenčení pancíře na dně podvozkové vany a zřejmě i na spodní stěně čela trupu. Z pohledu hmotnosti se tyto úpravy pancéřování v podstatě navzájem vyrušily, takže došlo pouze k minimálnímu nárůstu celkové hmotnosti tanku.

Boční stěny kabiny však doznaly i dalších změn. Úhel jejich sklonu se zvýšil z původních 50 na 61 stupňů. Spodní hrana boční stěny již neměla v zadní části „schodek“ jako u starších verzí, ale byla rovná a plynule klesala od přídě k zádi, čímž lépe kopírovala horní část pásu. Odkrytý a slaběji pancéřovaný prostor nad pásy se tak zmenšil. Rozdíl obou konstrukcí je dobře vidět na srovnávacím snímku ZDE. Zásoba munice pro kanon vzrostla ze 79 na 82 kusů.

Další modifikace byly pak zavedeny v průběhu výroby. Z těch menších zmiňme například nové tlumiče plamenů na koncích výfukových trubic (foto ZDE, flickr.com) nebo přemístění válcové schránky na soupravu pro čištění kanonu z levého boku na zadní hranu trupu. Výrazně viditelnější změnou bylo zavedení nové masky kanonu. Její spodní část již nebyla zaoblená jako doposud, ale naopak dostala vystouplou spodní hranu. Důvod byl prostý. Původní zaoblená maska měla při zásahu do spodní části tendenci odrazit nepřátelskou střelu dolů, tedy proti stropu kabiny pod sebou, který byl silný pouhých 16 mm. Stávalo se tak, že odražená střela prorazila strop a vnikla do kabiny shora. A právě tomu měla zabránit nová maska s hranatou spodní částí.

Panther Ausf. G (zde ve velitelské verzi) projíždí zasněženým lesem během ardenské ofenzívy, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Surovinová krize Německa zasáhla i výrobu tanků Panther. Jedním z nedostatkových materiálů se stala i guma, takže tanky Panther Ausf. G pozdního data výroby dostaly v rámci úsporných opaření nová pojezdová kola. Ta byla celoocelové konstrukce bez gumové bandáže po obvodu. Bez tlumících gum na pojezdových kolech byla jízda jistě o něco méně pohodlná pro posádku a vznikalo zřejmě více hluku. Celkově se však jízdní vlastnosti nijak dramaticky nezhoršily (maximální rychlost zůstala stejná). Celoocelová kola prý více namáhala pásy a uvažovalo se proto o vývoji nových odolnějších pásů, zřejmě k tomu ale nedošlo. Soudě podle vzácnosti fotografií byla pojezdovými koly bez tlumících gum vybavena pouze velmi malá část tanků.

Ačkoliv měl být později nahrazen další verzí, Panther Ausf. G nakonec zůstal v sériové výrobě až do jejího nedobrovolného a definitivního ukončení v dubnu 1945. S celkovým výrobním skóre 2953 se Ausf. G stala nejpočetnější verzí tanku Panther.

Již od roku 1936 experimentovala firma AEG na popud německé armády s přístroji pro noční vidění na bázi infračerveného světla. V roce 1942 se AEG mohla pochlubit plně funkčním infra-zaměřovačem pro vlečný protitankový kanon PaK 40. Armádní testy nového zlepšováku dopadly poměrně dobře a tak se pozornost vojáků přesunula k nočním zaměřovačům pro tanky, jmenovitě pro nejnovější německý tank Panther. Zabudování nočního vidění přímo do zaměřovače kanonu však nebylo proveditelné. Namísto toho byl tedy vyroben noktovizor určený pro velitele tanku, který se upevňoval na oběžný okruh okolo velitelské věžičky. Při jeho použití musel tedy velitel vysunout hlavu ven a byl tak vystaven nebezpečí. To bylo bohužel riziko, které musel akceptovat.

Panther Ausf. G s celoocelovými pojezdovými koly, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Zařízení dostalo název FG 1250 Sperber (krahujec). Jednalo se o aktivní systém, tedy systém vyžadující aktivní osvětlení cíle neviditelným infračerveným světlem. Komplet tedy sestával z ozařovače, který vrhal světlo a zaměřovače, který převáděl odražené infračervené světlo zpět na viditelné. Řidič ani střelec žádné vlastní infra vybavení neměli. Řidič tedy jel vlastně naprosto poslepu pouze na základě slovních pokynů velitele. Pokud jde o střelce, velitelův zaměřovač byl mechanicky propojen s indikátorem odměru a náměru pro kanon. Čili když dostal velitel cíl střelby do svého hledáčku, střelec dokázal podle indikátoru nastavit kanon a pak, vlastně naprosto poslepu, vypálil někam do tmy.

Na velitelské věžičce však mohla být použita pouze malá ozařovací lampa o průměru 20 cm a výkonu 200 wattů, která měla samozřejmě omezený dosah. Pro navádění řidiče bylo prý bezpečně vidět na vzdálenost cca 100 metrů, takže tank musel jet relativně pomalu, aby velitel stíhal sledovat terén, předávat pokyny a řidič na ně stačil včas reagovat. Pokud jde o střelbu, rozeznat a zaměřit cíl prý bylo s obtížemi možné na vzdálenost až 400 metrů.

Němci si však uvědomovali, že pro plné využití výhod nočního vidění potřebují mnohem větší osvícení bojiště co do šíře pokrytí i vzdálenosti. Proto měl každou četu nočních Pantherů doprovázet jeden polopásový Sd.Kfz. 251/20 (zvaný též Uhu = výr) vybavený infračerveným světlometem o průměru 60 cm o výkonu 2000 Wattů. Dosah tohoto zářiče byl úctyhodných 1,5 kilometru. V doprovodu Sd.Kfz. 251/20 prý Panther dokázal vcelku spolehlivě zasahovat cíle vzdálené cca 700 metrů. Díky lepšímu osvětlení terénu si také řidič mohl dovolit jet vyšší rychlostí, prý až 40 km/h.

Panther verze Ausf. G se zařízením FG 1250 Sperber pro noční vidění, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Do sestavy nočních bojovníků patřila ještě jedna subverze polopásu Sd.Kfz. 251/20 s bojovým jménem Falke (sokol). Šlo o klasický polopásový transportér pro přepravu pěchoty, uzpůsobený ovšem pro noční provoz. Střešní kulomet byl vybaven vlastím infra-zaměřovačem a vojáci na palubě měli být vyzbrojeni útočnými puškami Sturmgewehr 44 s kompletem Vampir, což byla sestava přenosného infra-zářiče a zaměřovače montovaná přímo na pušku. Němci se tak mohli pochlubit propracovanou taktikou využití noktovizorů, která zahrnovala tanky, pěchotu a osvětlovací podporu.

Ke konci války se sice podařilo rozjet sériovou výrobu zařízení Sperber (takže jich bylo k dispozici zřejmě až tisíc kusů), k frontovým jednotkám se však v posledních měsících bojů dostalo pouze velmi omezené množství Pantherů vybavených touto technologií. I když se jednalo o velmi pokrokový prvek, na průběh bojů již v roce 1945 nemohl mít prakticky žádný vliv.

Na jaře roku 1944 byly zahájeny práce na čtvrté výrobní verzi tanku Panther, která měla nést označení Ausf. F. Podvozek ani trup se neměly nijak významně měnit. Hlavním zlepšením měla být zcela přepracovaná bojová věž a nová verze kanonu. Na vývoji nové věže pracovala firma Daimler-Benz, zatímco úpravy kanonu dostala na starost plzeňská Škoda (Skodawerke Pilzen). Pancéřování nové věže mělo být odolnější, ovšem bez nárůstu hmotnosti. Věž měla mít co nejmenší čelní plochu (aby byla co nejmenším terčem pro nepřátelské střely). Maska kanonu již nesměla mít tvar, u kterého hrozilo odražení dopadající střely dolů proti střeše trupu. Koaxiální kulomet měl být typu MG42. Očekáváno bylo zjednodušení a zlevnění výroby ve srovnáním se stávající sériovou věží.

tank Panther Ausf. G ukořistěný a bojově nasazený spojenci, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Pokud jde o kanon, armáda žádala schopnost ničit nepřátelské tanky na vzdálenost 3000 metrů. Konstruktéři z plzeňské Škodovky, kteří na zbrani pro nový tank pracovali, si uvědomovali, že nemají čas na vývoj žádných zásadnějších novinek (jako např. zcela nového kanonu) a proto se rozhodli problém řešit tím, že existujícímu kanonu prostě sebrali úsťovou brzdu. Díky tomu byl tlak hnacích plynů v hlavni využit efektivněji a střely dosahovaly vyšší úsťové rychlosti. Znamenalo to však také nárůst síly, která při výstřelu tlačila hlaveň kanonu dozadu (a to prý dosti podstatný nárůst). Technici museli proto posílit brzdovratné zařízení tak, aby větší zákluz kanonu zvládlo, a zároveň jej přepracovat aby bylo co nejužší a vešlo se s kanonem do nové bojové věže. Upravená zbraň dostala označení 7,5cm KwK 44/1. Ráže zůstala stejná jako u původní zbraně, tedy 75 mm, délka hlavně stejně tak, tedy 70 násobků ráže. Hmotnost zbraně činila 1920 kg. Vertikální náměr kanonu se pohyboval od -8 do +20 stupňů. Kanon dostal také novou kónickou masku a nový zaměřovač. U prvního exempláře nové věže byl použit monokulární zaměřovač typu TZF 13, pro který se vrtal drobný otvor v čelní stěně. Pro sériovou věž se však počítalo s periskopickým zaměřovačem typu SZF 1, který vyčníval ze střechy věže chráněn jakousi malou pancéřovou stříškou.

Byl zde však ještě jeden praktický problém. Při střelbě na vzdálenosti přes 2 kilometry zásadně rostl význam správného odhadnutí vzdálenosti cíle a nastavení adekvátního náměru kanonu. Dalším požadavkem armády proto bylo vybavení nové věže stereoskopickým dálkoměrem. Tento optický přístroj dodala firma Karl Zeiss, která na dálkoměrech pro tanky pracovala již od roku 1942. Zjednodušeně řečeno, stereoskopický dálkoměr byl tvořen dvěma nastavitelnými optickými hranoly uloženými na koncích dlouhé trubice. Na trubici byl okulár pro obsluhu. Pozorovatel se díval do okuláru, kde se setkávaly obrazy z obou hranolů. Pozorovatel tak nejprve viděl dva obrazy, které na sebe neseděly (obraz byl rozdvojený) a musel nastavovat hranoly tak dlouho, dokud nezískal spojitý obraz cíle. Jakmile byl pohled zaostřený, přečetl si obsluhující voják na přístroji zjištěnou vzdálenost cíle a tuto přenesl do zaměřovače kanonu.

Němci zvažovali, že vyvinou přístroj, který bude plnit zároveň funkci dálkoměru i zaměřovače. Stereoskopický dálkoměr však potřeboval dost velké přiblížení (přístroj pro nový tank Panther měl přiblížení 15 násobné) a díky tomu měl velmi malé zorné pole. A to nebylo pro zaměřovač kanonu vhodné. Proto byly použity dva oddělené přístroje, jeden čistě pro určení vzdálenosti cíle a druhý pro samotné zaměření kanonu na cíl.

prototyp věže pro tank Panther Ausf. F (tzv. Schmalturm) instalovaný pokusně na podvozku Panther Ausf. G, srpen 1944, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Trubice dálkoměru plánovaného pro tank Panther Ausf. F byla dlouhá 132 cm. Objektivy dálkoměru byly vyvedeny do dvou kulovitých výčnělků na bocích věže. Obsluhu dálkoměru zajišťoval samozřejmě střelec. Samostatné téma představovalo také upevnění dálkoměru. Tank Panther se dokázal i v terénu pohybovat značnou rychlostí, což znamenalo silné otřesy. Pak zde byly další ohromné otřesy celého vozidla při výstřelu kanonu a dálkoměr byl samozřejmě citlivý optický přístroj. Otřesy mohly poškodit jeho vnitřní konstrukci nebo jej prostě jen posunout mimo správnou polohu a tím jej vlastně vyřadit s činnosti. Dálkoměr musel být proto uchycen nikoliv napevno, ale pomocí pružin, které otřesy absorbovaly. Přístroj firmy Zeiss vykazoval poměrně solidní přesnost. Teoretická odchylka při určení vzdálenosti na 2 kilometry byla pouhých 10 metrů, praktická odchylka byla stále úctyhodných 30 metrů. Sériová výroba dálkoměru pro tank Panther však nebyla do konce války vůbec zahájena.

Čelní stěna nové věže byla na šířku mnohem menší než dosavadní sériová věž tanku Panther. Proto se jí také dostalo označení Schmalturm, tedy doslova úzká věž. Všechny stěny nové věže měly silnější pancíř než standardní věž tanku Panther. Čelní stěna byla silná plných 120 mm, boky měly 60 mm stejně jako zadní stěna. I přesto byla Schmalturm dokonce o něco málo lehčí než starší sériové věže a to zejména díky podstatnému zmenšení plochy čelní stěny a také masky kanonu.

První exemplář nové věže byl postaven zřejmě v srpnu 1944. Z nějakého důvodu byla však první věž osazena kanonem s úsťovou brzdou (Je možné, že nový kanon KwK 44/1 ještě nebyl připraven a proto byl dočasně použit původní kanon KwK 42?). V čelní stěně první Schmalturm byly ještě dva otvory, po jednom na každé straně od masky kanonu. Otvor vpravo byl střílnou pro kulomet MG42, otvor vlevo pak sloužil pro zaměřovač TZF 13 (později nahrazen periskopem). Na střeše věže byla nová velitelská věžička. Podobně jako věžička používaná u sériových Pantherů verze G, byla i tato odlévaná a opatřená sadou pozorovacích periskopů. Byla však nižší, což z ní činilo menší terč. Nová věžička měla okolo svého vrcholu prstenec, na který bylo možno uchytit buďto kulomet, nebo binokulární dělostřelecký periskop, nebo zařízení pro noční vidění (o kterém byla řeč výše). Ventilátor pro odvětrávání věže byl u Schmalturm umístěn skrytě u jejího prstence. 20. srpna 1944 byla první Schmalturm instalována na podvozek běžného tanku Panther verze G a předána k testům.

druhá verze věže Schmalturm instalovaná opět na Panther Ausf. G, tato věž již nemá v čelní stěně vývrt pro optiku zaměřovače, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Druhý ověřovací exemplář nové úzké věže byl postaven v lednu 1945 a opět instalován na podvozek tanku verze G za účelem testování. Druhá věž již měla periskopický zaměřovač typu SZF 1 a v její čelní stěně byl tedy již pouze jediný otvor – střílna pro kulomet MG 42 napravo od kanonu.

Pro zajímavost ještě uveďme, že firma Škoda později přišla s další modernizací kanonu pro tank Panther Ausf. F. Zbraň byla nově vybavena poloautomatickým nabíjecím systémem. Zařízení nepotřebovalo žádný zvláštní pohon, protože využívalo pouze energii zákluzu samotného kanonu, přenášenou přes soustavu pružin a táhel. Po výstřelu hlaveň zaklouzla dozadu, nábojová komora se automaticky otevřela a prázdná nábojnice z ní vylétla ven, nabíjecí mechanismus pak do otevřené komory vsunul nový náboj připravený v jakémsi zásobníku, komora se opět zavřela a brzdovratné zařízení poslalo hlaveň zpět do normální polohy.

Zásobník pro nabíjecí zařízení měl ovšem kapacitu pouze čtyři náboje. Nešlo tedy o systém, který by zcela nahrazoval lidského nabíječe. Člověk nabíječ však již pouze doplňoval zásobník nabíjecího automatu a ten pak obstaral zasouvání nábojů do kanonu. A zvládal to podstatně rychleji než lidské ruce. Teoretická rychlost střelby tak vzrostla až na neuvěřitelných 40 ran za minutu, tedy jeden výstřel každou vteřinu a půl. Zdůrazněme ale, že šlo skutečně pouze o teoretickou rychlost. V praxi samozřejmě nešlo vysypat z kanonu 40 ran za minutu, protože jeho brzdovratné zařízení by to velmi pravděpodobně nevydrželo. Přesto ale šlo bez pochyb o další prvek, který by z nového tanku Panther dělal skutečný postrach nepřátel. Jen si to představme... střelec pomocí dálkoměru velmi přesně zjistí vzdálenost nepřátelského tanku. Pomocí spolehlivého zaměřovače nastaví kanon prakticky s jistotou zásahu na první pokus a pak během pouhých šesti vteřin zasype nepřítele čtyřmi rychlými výstřely.

velitelský tank Panther verze D, všimněte si zaslepené střílny pro věžový kulomet, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Když vynecháme novou věž, měl se trup tanku verze Ausf. F od starší Ausf. G lišit pouze v několika málo detailech. Měl mít silněji pancéřovaný strop, nově řešené průlezy pro řidiče a radistu a původní střeliště pro kulomet MG 34 v čelní stěně trupu mělo být nahrazeno střelištěm pro útočnou pušku Sturmgewehr 44. Změnit se neměly ani vnitřní agregáty jako motor či převodovka.

Sériová výroba Pantheru verze Ausf. F se měla rozběhnout od března 1945 a postupně růst až by od června 1945 plně nahradil starší verzi Ausf. G. Události se však, jak víme, vyvíjely jiným směrem. Sériová výroba nového tanku tak nebyla nikdy zahájena. Kolik věží typu Schmalturm se Němcům do jejich kapitulace podařilo vyrobit, není známo. V poničené berlínské továrně Daimler-Benz nalezli spojenci po skončení bojů čtyři téměř dokončené podvozky a trupy tanků Panther Ausf. F. Čistě teoreticky je tedy možné, že několik málo tanků bylo skutečně zkompletováno (nikoliv stoprocentně, ale do nějakého bojeschopného stavu) doslova v posledních dnech války a vysláno bojovat do ulic Berlína. Zřejmě to však nebude pravda. I kdyby byly všechny hned záhy v zuřivých bojích zničeny, jistě by se o jejich existenci našly nějaké důkazy... a to se nestalo.

V období od května 1943 do února 1945 byla část tanků Panther už ve výrobě upravována pro roli velitelského vozidla, tzv. Panzerbefehlswagen. Velitelské tanky byly stavěny na bázi všech tří sériových verzí běžného bojového tanku, tedy Ausf. D, Ausf. A i Ausf. G, a celkem jich vzniklo 329 exemplářů. Velitelské Panthery přitom existovaly ve dvou provedeních, které se lišily použitou kombinací radiostanic. Rozšířenější z nich nesl výzbrojní kód Sd.Kfz. 267 a byl vybaven stanicemi Fu 5 a Fu 8. Druhý velitelský tank dostal kód Sd.Kfz. 268 a radiostanice Fu 5 a Fu 7.

velitelský tank Panther verze D, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Sd.Kfz. 267 sloužil velitelům na úrovních od tankových rot do tankový pluků. Radiostanice Fu 8 umožňovala vozidlu hlasovou komunikaci na vzdálenost až okolo 20 kilometrů, při vysílání v morseovce byl dosah až 40 km. Méně rozšířený velitelský tank Sd.Kfz. 268 zajišťoval spojení a koordinaci s leteckou podporou. Jeho hlavní radiostanicí byla Fu 7, kterou běžně používala také Luftwaffe. Fu 7 měla dosah okolo 50 km při hlasové komunikaci a až 70 km v morseovce.

Výkonné radiostanice a jejich příslušenství (jako například elektro-generátor) zabíraly nemalou část vnitřního prostoru a muselo proto dojít k jistým úpravám. U velitelských tanků byl proto zrušen věžový kulomet a jeho střeliště napravo od hlavně kanonu bylo zaslepeno pancéřovou krytkou. Rovněž musela být snížena zásoba munice pro kanon a to 64 kusů. Běžný bojový tank Panther měl pouze jednu prutovou anténu o délce 1,4 metru, umístěnou hned za věží, na levé straně motorové kapoty. Velitelský tank měl naproti tomu celkem tři antény. Ta z běžného tanku byla zachována (i když na mnohých fotografiích je odmontovaná). Jedna nová prutová anténa se objevila v pravém zadním rohu na střeše věže, druhá nová anténa byla na zádi motorové kapoty. Podle této zadní antény lze přitom od sebe odlišit obě pod verze velitelského tanku. Sd.Kfz. 268 měl zadní anténu pouze prutovou, zatímco u Sd.Kfz. 267 byla použita anténa s hvězdicovým rozvětvením, tzv. Sternantenne D.

Posádka velitelského tanku Panther byla pětičlenná. Tvořil ji velitel, komunikační důstojník (který byl zároveň střelcem z kanonu), řidič a dva radisté (z nichž jeden plnil zároveň funkci nabíječe kanonu).

velitelský tank Panther verze D, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Již v roce 1942 začala firma Rheinmetall-Borsig pracovat na návrhu přestavby tanku Panther na pozorovací a zaměřovací stroj pro navádění samohybného dělostřelectva. Posláním takového vozidla bylo nalézt a určit polohu potenciálního cíle palby, následné předání zjištěných souřadnic vlastnímu dělostřelectvu a pak také korekce palby na základě přímého pozorování dopadajících granátů.

Projekt dostal označení Panzerbeobachtungswagen (beobachten = pozorovat). Teprve v červenci 1943 dozrálo dílo do podoby finálních technických výkresů. Zaměřovací tank byl vybaven množstvím optických přístrojů pro vyhledávání a přesné zaměření cílů. Jednak zde byl plně otočný periskop TBF 2 (Turmbeobachtungsfernrohr), který se vysouval ze střechy věže. Přímo z velitelské věžičky pak mohl být vysunut buďto tyčový periskop typu TSR 1 (Turm-Sehrohr) nebo nůžkový periskop SF14Z (Scherenfernrohr).

Možná nejzajímavějším prvkem výbavy byl však stereoskopický dálkoměr, umístěný přímo ve věži tanku. Jeho trubice byla instalována na vnitřní straně čelní stěny věže. V čelní stěně byly vyvrtány dva průzory pro optiku dálkoměru. Protože byl dálkoměr umístěn na čelní stěně, nemohl zde samozřejmě být kanon. Panzerbeobachtungswagen Panther tedy nebyl kanonem vyzbrojen. Pro zmatení nepřítele však byla na čelní stěnu upevněna atrapa dělové hlavně (nutno však poznamenat, že atrapa byla o poznání kratší než hlaveň skutečného kanonu KwK 42). Napravo od atrapy hlavně bylo střeliště pro kulomet MG34, který měl pozorovacímu tanku zajistit obranu alespoň proti nepřátelské pěchotě.

silně retušovaná, ale zřejmě jediná existující fotografie pozorovacího a zaměřovacího tanku Panther, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Posádku vozidla tvořilo zřejmě pět vojáků (někdy však bývají uváděni pouze čtyři) a to velitel, řidič, radista a dva pozorovatelé. Radiovýbava sestávala hned ze tří stanic typů Fu 4, Fu 8 a Funksprechgerät f. Někdy mezi červencem a zářím roku 1943 byl postaven ověřovací prototyp popsané speciální věže pro pozorovací tank a pokusně instalován na podvozek běžného Pantheru verze Ausf. D. Celý projekt byl však záhy ukončen. Vzhledem k tomu, jak se vyvíjely boje na východní frontě, si Němci prostě nemohli dovolit předělávat své nejlepší střední tanky na pouhá podpůrná vozidla pro dělostřelectvo. Obzvlášť, když roli zaměřovacích a pozorovacích strojů mohla skoro stejně dobře plnit například polopásová vozidla.

Tank Panther se svými bezmála 45 tunami znamenal velký problém pro stávající vyprošťovací techniku. Běžně používané polopásové tahače na nový tank prostě nestačily, resp. k jeho vyproštění bylo třeba nasadit dva až tři tahače současně, což bylo organizačně dosti náročné a často zhola nemožné. Zejména první sériové Panther trpěly celou řadou technických problémů a velmi často docházelo k jejich poruchám. Bez možnosti odtažení měly potom posádky pouze dvě možnosti, vyhodit nepojízdný tank před jeho opuštěním do povětří nebo riskovat, že padne do rukou nepřátel. V obou případech to však znamenalo v podstatě zbytečnou ztrátu cenného vozidla, které by jinak mohlo být poměrně snadno opraveno a vráceno do služby.

V květnu 1943 proto zbrojní úřad zadal firmě MAN úkol, upravit 12 (podle některých autorů to bylo jen 10) tanků Panther na vyprošťovací a servisní vozidla, tzv. Bergepanther. Úprava byla velmi jednoduchá, takže všechny objednané stroje mohly být dodány již následujíc měsíc (červen 1943). V podstatě šlo o běžné tanky Panther Ausf. D, ze kterých byla sejmuta bojová věž a otvor po ní zakryt mírně zvýšenou stříškou z dřevěných prken.

první vyprošťovací Bergepanthery byly v podtatě jen běžné tanky Ausf. D zbavené věží, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Snad ještě v květnu 1943 si zbrojní úřad objednal plnohodnotného vyprošťovacího tanku Panther, tentokrát ovšem u firmy Henschel. Mělo jít o mnohem propracovanější vozidlo, řádně upravené a vybavené pro nový účel. Henschel měl nový stroj navrhnout a rovnou jich také vyrobit 70 kusů. Nový Bergepanther byl opět bezvěžový. Ve střeše trupu však již nezůstal kruhový otvor po původní bojové věži, ale byl zde vyřezán mnohem větší otvor obdélníkového tvaru. Otvor byl obehnán částečně sklopnými stěnami z dřevěných prken. Vnitřek trupu byl pak upraven na nákladový prostor. Odstraněn byl také pancéřový strop nad sedačkami řidiče a radisty. Místo něj dostali oba muži pouze odklápěcí stříšku z nepromokavé látky.

Na čelní pancíř trupu byl navařen nosník pro montáž kanonu KwK 38 ráže 20 mm (aby vozidlo nezůstalo neozbrojené). Při obsluze kanonu by střelec byl prakticky zcela nechráněný, a proto měla být zbraň vybavena alespoň menším štítem. Kanon KwK 38 však nakonec na sériové stroje montován nebyl. Na strop trupu před kabinou řidiče a radisty byly po obou stranách navařeny úchyty pro kulomety. Na špici čelního pancíře trupu se objevily dvě kolmé čtvercové destičky. Na tyto destičky se upevňoval velký dřevěný hranol, který plnil funkci jakého nárazníku. Bergepanther najel čelně k jinému uvízlému vozidlu a přes tento dřevěný nárazník jej tlačil nebo postrkoval. Když nebyl používán, byl onen dřevěný hranol zavěšen na levém boku prkenné ohrádky nad trupem.

V nákladovém prostoru uvnitř trupu byl uložen nejrůznější materiál potřebný pro vyprošťování, ale i pro polní opravy porouchaných vozidel. U části Bergepantherů byl do trupu instalován obrovský naviják o tahu 40 tun, který dodávala firma MAN. Těchto výkonných navijáků nebylo bohužel k dispozici dost pro všechny postavené Bergepanthery. Naviják byl poháněn motorem tanku přes soustavu převodů. Ocelové lano od navijáku vedlo přes kladku umístěnou vzadu na kapotě motorového prostoru. Na zádi tanku byla obrovská sklopná radlice s ostrým hrotem, která fungovala jako zemní kotva.

prototyp plnohodnotného vyprošťovacího tanku Bergepanther včetně výzbroje, všimněte si obrovské zemní kotvy na zádi vozu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Zásah vyprošťovacího tanku vypadal zhruba následovně. Bergepanther nacouval k uvízlému vozidlu až na vzdálenost cca 10 metrů a spustil radlici na své zádi tak, že zůstala jen volně ležet na zemi. Posádka odvinula ocelové lano z navijáku a pevně zahákla uvíznuté vozidlo. Potom Bergepanther pomalu vyrazil vpřed. Lano z navijáku se odmotávalo a zůstávalo ležet za tankem a spuštěná kotevní radlice prostě klouzala po zemi. Když se tank dostal na vhodné místo (lano bylo pravděpodobně dlouhé 150 metrů) zastavil, zabrzdil oba pásy a spustil naviják. Pokud bylo břemeno tak těžké, že zabrzděný vyprošťovák přece jen trochu couval, ostrý hrot zadní kotvy se začal zarývat do země, dokud couvání vozidla neustalo. Když bylo uvízlé vozidlo přivlečeno až k Bergepantheru, byl naviják zastaven a celý postup se opakoval klidně i několikrát, až bylo uvízlé vozidlo vyproštěno na silnici nebo mírný terén. Tam bylo pak zapřaženo za samotný vyprošťovací tank, většinou pomocí tažných ocelových tyčí, a Bergepather ho již vlastní silou odtáhl k nejbližší polní dílně.

Jak bylo již řečeno, naviják měl tah 40 tun. Tažné lano však bylo možno zapojit přes kladku tak, že se volný konec lana uchytil k oku na kotvící radlici. Samotné břemeno se zaháklo na druhé lano a obě lana se provlekla kladkou. Při tomto zapojení vzrostl efektivní tah navijáku na dvojnásobek, tedy plných 80 tun. Takto mohl Bergepather vyprošťovat i nejtěžší techniku jako např. tanky Tiger II nebo stíhače tanků Ferdinand. Pokud ani takováto síla nestačila (například velmi těžké břemeno uvízlé hluboko v bahně) zbývala jediná možnost – spojit síly dvou vyprošťovacích tanků. Aby nedošlo k přetížení a prasknutí ocelových lan, byl Bergepather vybaven tahovým siloměrem.

Dalším užitečným zařízením ve výbavě Bergepatheru byl skládací trubkový jeřáb o nosnosti 2 tun, který bylo možno sestavit na jednom nebo druhém boku trupu a použít například k manipulaci s náhradními díly při polních opravách.

sériový vyprošťovací tank Bergepanther, zdroj: Wikimedia, Public domain, upraveno

První prototyp popsaného Bergepantheru dodala firma Henschel v září 1943. Tento prototyp byl zřejmě prvním a posledním kusem, který byl opravdu vyzbrojen kanonem KwK 38 včetně štítu. Následně Henschel dodal také zbývajících 69 objednaných vozidel. Výroba Bergepantheru pokračovala i v letech 1944 a 45 a to ve firmách Daimler-Benz a Demag. Vyprošťovací tank byl stavěn na všech třech verzích Pantheru (Ausf. D, A i G) a dostal svůj vlastní výzbrojní kód Sd.Kfz. 179. Pokud jde o celkový počet vyrobených vyprošťovacích vozidel lze narazit na čísla 278, 297 nebo dokonce 319 kusů. Dalších 61 Bergepantherů pak prý vzniklo v dílnách firmy Seibert Stahlbau, která pro tento účel upravovala starší tanky poškozené v boji.

Velmi zajímavé bylo také použití věží tanku Panther pro stavbu statických opevnění. Celkem byly navrženy tři různé varianty usazení takovýchto bojových věží, ovšem pouze dvě z nich se dočkaly realizace. Ve všech případech měla být věž umístěna nad bunkr pro posádku, který by byl celý zakopaný do země. Rozdíl však byl v provedení tohoto bunkru. První varianta, známá jako Pantherturm I (Stahluntersatz), počítala s bunkrem s kovovými stěnami. U druhé varianty, která měla být ze všech nejlevnější, měl mít bunkr stěny z dřevěných kulatin. Tato verze však nebyla nikdy realizována, pravděpodobně proto, že takový bunkr by těžce snášel velkou zátěž vznikající při střelbě. Třetí varianta, označovaná jako Pantherturm III (Betonsockel) počítala s železobetonovým bunkrem pro posádku.

Bunkr s věží měl fungovat jako malá, trvale obydlená pevnůstka. Přímo pod věží byl bojový prostor se zásobou munice. Věž zde byla instalována včetně svého koše a podlahy. Pod bojovým prostorem byla obytná sekce a v ní tři sklopná lůžka, malá kamínka a někdy prý dokonce také benzínový elektrogenerátor (záchod nebývá uváděn, takže ten uvnitř asi nebyl ?). Toto všechno bylo zakopáno v zemi a tedy skryto před nepřítelem. Na povrch vystupovala pouze samotná věž. Posádka byla zřejmě tříčlenná a do pevnůstky se dostávala buď přímo skrz poklopy věže, nebo vchodem vykopaným vedle bunkru.

Panther Ostwallturm, neboli pevnůstka s věží tanku Panther, z tohoto snímku je krásně vidět, jak nízký terč samotná věž představovala zdroj: Bundesarchiv Bild 101I-587-2267-24, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Pro stavbu takovýchto pevnůstek byly využívány částečně běžné bojové věže ze sériových tanků, jejichž jiné části byly nenávratně poškozeny v boji. Vedle toho ale existovala i věž speciálně upravená pro tento účel. Jejich dodavatelem byla firma Demag. Upravené věže dostaly nový střešní pancíř o síle 40 mm, aby lépe odolávaly nepřímé palbě těžšího dělostřelectva. Další novinkou bylo nahrazení běžné tankové velitelské věžičky plochým poklopem s otočným periskopem.

Pevnůstek s ocelovým bunkrem bylo postaveno a instalováno 143 kusů. Těch s betonovým základem pak 125 kusů. Celkem tedy 268 pevnůstek. Naprostá většina z nich přitom byla instalována jako součást buďto atlantského valu podél francouzského pobřeží, nebo na tzv. Sigfriedově linii, táhnoucí se okolo německé západní hranice. Část pevnůstek byla postavena také v Itálii na tzv. Gótské linii. Těmto pevnostním věžím se obecně říkalo Panther Ostwallturm (a to i přesto, že na východní frontě jich bylo instalováno jen minimum). Ještě doplňme, že v menších počtech byly věže tanků Panther umísťovány také na ulicích měst v samotném Německu. Zde však často nešlo o standardní pevnůstky, ale o prosté zakopání celých tanků, které zůstaly z nějakého důvodu nepojízdné (např. nevratně poškozený podvozek) (foto např. ZDE).

Pevnůstka s Pantherovskou věží byla rozhodně nebezpečným protivníkem. Vzhledem k tomu, že nad zemský povrch čněla pouze samotná věž, šlo o velmi nenápadný objekt, který prakticky nebylo možné zpozorovat dříve, než sám vypálil první ránu. I potom co byla pevnůstka prozrazena, představovala tak malý terč, že bylo velmi obtížné ji zasáhnout. A i pokud se to podařilo, na probití čelního pancíře věže většina spojeneckých tanků vůbec nestačila. Proto se útočníci snažili dostat k věži z boku, kde bylo pancéřování výrazně slabší. Při prostřelení boční stěny pak prý často došlo k explozi munice uvnitř bunkru, která celou věž odtrhla a odhodila bokem. Další možností byl pak dobře provedené útok pěchoty nebo ženistů.

zničené pevnostní postavení věže tanku Panther, tzv. Panther Ostwallturm, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Velmi kuriózní úpravy se dočkalo pět tanků Panther Ausf. G nasazených v prosinci 1944 do operace s krycím názvem Greif. Byla to součást velké ardenské ofenzívy proti spojencům (operace Wacht am Rhein). Vybraní, anglicky hovořící vojáci, měli být přestrojeni do amerických uniforem, vybaveni ukořistěnými americkými zbraněmi a vozidly a vysláni za nepřátelské linie aby zde prováděli různou diverzní činnost.

Velení operace Greif bylo svěřeno Obersturmbannführerovi SS Otto Skorzenymu. Skorzeny měl na přípravu akce pouze 5 nebo 6 týdnů. Pro provedení operace byla vytvořena speciální jednotka s názvem Panzer Brigade 150. Skorzeny pro ni požadoval 3300 mužů, 15 amerických tanků, 20 obrněných vozidel a množství další techniky včetně stovky Jeepů. Jeho požadavkům však nebylo ani zdaleka vyhověno. Němci měli pro tuto akci k dispozici pouze dva provozuschopné americké tanky typu Sherman. Proto bylo rozhodnuto, že budou nasazeny alespoň vlastní tanky Panther, velmi přibližně upravené do podoby amerických stíhačů tanků M10 Wolwerine.

Na Panthery byly navařeny plechy pozměňující tvar věže i trupu. Tanky dostaly olivově zelené americké maskovací zbarvení i výsostné znaky. V literatuře bývají tyto pozměněné tanky často označeny jako Ersatz M10, neboli náhražka M10, zda to bylo opravdu jejich označení, není jisté. Záměna upraveného Pantheru za skutečný M10 hrozila maximálně při pohledu z velké dálky. Německý stroj byl celkově větší než americký originál a podobal se mu opravdu pouze základními tvary. Operace Greif byla prozrazena velmi záhy po svém startu. Upravené Panthery se zapojily do útoku na město Malmedy 21. prosince 1944. Během několika pokusů o obsazení jednoho ze zdejších mostů a pak i během amerického leteckého protiútoku bylo všech pět tanků ztraceno.

zničený tank Panther Ersatz M10, upravený v rámci diverze jako americký stíhač tanků, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Když Adolf Hitler 14. května 1942 schvaloval zahájení výroby tanku Panther, nařídil, aby byl čelní pancíř jeho trupu zesílen z původních 60 na 80 mm (což se také stalo). Velmi záhy však začal pochybovat o tom, že to bude stačit a žádal o další zesílení pancíře až na 100 mm. Konstruktéři však museli tento požadavek odmítnout, protože by již šlo o přílišný zásah do konstrukce vozidla s velkým dopadem na rozložení hmotnosti, zatížení podvozku atd. Hitler však trval na tom, že 100 milimetrový pancíř prostě bude v blízké budoucnosti nezbytný a pokud jej nemůže mít stávající Panther, je nutné, aby jej měl alespoň jeho budoucí nástupce. A tak vznikl projekt druhé generace tanku, označovaný prostě Panther II.

Vývoj druhé generace tanku dostala opět na starosti firma MAN. V lednu 1943 vznikly první návrhy. Jediným rozdílem proti existujícímu Pantheru mělo být právě silnější pancéřování a to na čelních a bočních stěnách trupu i věže. Pohonná jednotka, převodovka, kanon, to vše mělo zůstat stejné. Konstruktéři očekávali nárůst hmotnosti o cca 7 tun.

V únoru 1943 však přišlo rozhodnutí o zásadním přepracování projektu Panther II. Nový tank neměl být jen silněji pancéřovanou verzí prvního Pantheru, měl být postaven tak, aby měl co nejvíce komponent shodných s právě vyvíjeným tankem Tiger II (neboli Königstiger). Cílem bylo zefektivnění a zlevnění výroby a následného servisování obou tanků.

velmi nekvalitní, ale dost možná jediná fotografie zachycující prototyp tanku Panther II tak, jak padl do rukou spojencům, tedy pouze se závažím místo věže, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Panther II měl tedy mít podvozek s celoocelovými pojezdovými koly uspořádanými stejně jako u Königstigeru. Také systém odpružení kol pomocí torzních tyčí měl být shodný s Königstigerem. Konstruktéři se ve své práci soustředili hlavně na trup a podvozek tanku. Pokud jde o bojovou věž, vzniklo několik variant ovšem pouze ve formě nákresů. Očekávaná hmotnost nového tanku byla cca 53 tun.

Sériová výroba měla přejít ze starého na nový Panther počínaje zářím 1943. Později byl tento termín posunut na začátek roku 1944. V lednu 1944 však bylo rozhodnuto o dalším odložení. Němci si uvědomili, že si prostě nemohou dovolit výpadek v produkci tanků, který by jistě přišel se zastavením výroby starého Pantheru a náběhem výroby nového stroje. Přednost dostala maximalizace výroby existujícího typu. Část konstrukčních zlepšováků plánovaných pro Panther II však byla alespoň promítnuta do sériové výrobu staršího Pantheru, konkrétně jeho verze Ausf. G. Projekt druhé generace tanku Panther byl definitvně ukončen někdy na přelomu dubna a května 1944. Firma MAN však dostala povolení dokončit jeden rozpracovaný ověřovací prototyp podvozku a trupu pro nový tank.

Jediný dokončený prototyp tanku Panther II neměl žádnou bojovou věž. Pro účely testování byl osazen pouze závažím, které simulovalo hmotnost věže. A právě v takovémto stavu padl prototyp na konci války do rukou americkým vojákům. Ti jej zajistili a spolu s další ukořistěnou technikou poslali do USA. Zde byl stroj nejprve podroben testům a poté odeslán do Aberdeenu a zde osazen věží z jiného ukořistěného tanku – běžného sériového Pantheru verze Ausf. G. Takto zkompletovaný se pak přestěhoval do vojenského muzea ve Fort Knoxu kde se stal součástí zdejší expozice.

první Panthery trpěly celou řadou poruch, zde tank verze G během výměnu převodovky, zdroj: Bundesarchiv Bild 101I-280-1096-33, Wikimedia, Creative commons, upraveno

V souvislosti s projektem Panther II zmiňme jednu záhadnou fotografii (k vidění ZDE, Flickr.com), na kterou lze narazit na internetu. Na snímku je stroj, který svým trupem a testovacím závažím místo věže přesně odpovídá prvnímu prototypu tanku Panther ze září 1942 (s označením V1), vůz však má pojezdové ústrojí, prakticky identické s projektem Panther II. Podle některých autorů pochází snímek z roku 1942 a jde skutečně o původní prototyp V1, který měl být v rámci všemožných zkoušek osazen pokusným pojezdovým ústrojím. Což o to, to se asi mohlo stát. Nicméně onen snímek existuje ještě ve verzi s rámečkem, který obsahuje doprovodná data a uvádí rok 1944 (k vidění k vidění ZDE, Flickr.com). Je tedy teoreticky možné, že původní prototyp V1 zůstal i po rozběhnutí sériové výroby uložen ve skladech firmy MAN a někdy v roce 1944 byl použit pro první pokusy s novým pojezdovým ústrojím pro tank Panther II. Závěry nechám na čtenáři samotném.

První dva prapory, které měly obdržet nové tanky Panther, byly vlastně vytvořeny speciálně pro tento účel. Panzer Abteilung 51 vznikl 13. ledna 1943 ve výcvikovém středisku v Grafenwöhru (Truppenübungsplatz Grafenwöhr). Jádro praporu tvořili zkušení tankisté převedení z 33. tankového pluku. Zbytek jednotky byli nováčci. Panzer Abteilung 52 byl založen 6. února 1943 a to rovněž v Grafenwöhru a kromě nováčků stavěl na veteránech převedených z 15. tankového pluku.

Panzer Abteilung 51 obdržel první tanky Panther sice již v lednu 1943, ale většinu ledna a února strávili vojáci nikoliv výcvikem, ale testováním nových strojů, hlášením zjištěných chyb a spoluprací s techniky firmy MAN na řešení těchto chyb. V dubnu 1943 odevzdaly oba prapory všechny své tanky k provedení oprav. Jelikož v tu chvíli neměli vojáci na čem trénovat, napadlo někoho z velení, že je pošle do výcvikového střediska Wehrmachtu na severu Francie u vesnice Mailly le Camp, aby trénovali zde. Sotva sem koncem dubna vojáci dorazili, dostali začátkem května rozkaz, aby se zase začali chystat k návratu do Grafenwöhru a k převzetí „opravených“ tanků. Zhruba v polovině května byli tedy tankisté zpět v Německu, ale své Panthery dostali nakonec až koncem června. To bylo právě včas na to, aby se začali balit na cestu směr východní fronta a operace Zitadelle.

Panther Ausf. D zřejmě na kasárenském dvoře, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele,, upraveno

Ačkoliv tedy oba prapory (Panzer Abteilung 51 a Panzer Abteilung 52) vznikly skoro půl roku před svým prvním nasazením, v podstatě neměly za celou tu dobu možnost řádného výcviku. Nejlépe z posádek na tom zřejmě byli střelci, protože většina poruch tanků se týkala motorů a pohonné soustavy obecně. Střelbu z kanonů však trénovat šlo. Co chybělo zcela, byl trénink součinnosti tanků na úrovni celé jednotky. Celkově lze tedy říci, že zácvik posádek naprosto neodpovídal tomu, že měly dostat do rukou zcela nový typ tanku a vyrazit s ním do ostrého boje. A tento fakt také zcela jistě přispěl k neuspokojivému průběhu prvního bojového nasazení Pantherů… ale o tom až později.

Nasazení prvních Pantherů v rámci více či méně samostatných praporů bylo pouze jakousi dočasnou organizační výjimkou. Standardně byly Panther začleňovány do běžných tankových divizí (Panzer Division) podle existujících organizačních schémat. V roce 1943 měla standardní tanková divize jeden tankový pluk (Panzer Regiment) tvořený dvěma tankovými prapory (Panzer Abteilung). Po zavedení tanku Panther měl být jeden prapor pluku vyzbrojen právě těmito tanky a druhý prapor si měl ponechat starší typ Panzer IV. Prapor se dále členil na čtyři tankové roty (Panzer Kompanie) a každá rota sestávala ze čtyř tankových čet (Panzer Zug).

Dle organizačního schématu z roku 1943 měla každá četa 5 tanků. Rota měla celkem 22 tanků (čtyři čety po pěti plus dva tanky pro velitelství roty). Celý prapor měl tedy 88 tanků ve čtyřech tankových rotách plus dalších 5 tanků v samostatné průzkumné četě. Vedle toho mělo velení praporu ještě tři velitelské tanky s rozšířenou komunikační výbavou. Sečteno a podtrženo disponoval tankový prapor 96 tanky Panther (včetně těch velitelských). Samozřejmě mluvíme o jednotkách na plných tabulkových stavech, což byl v praxi spíše výjimečný stav.

tanky Panther byly poprvé bojově nasazeny v bitvě u Kurska v červenci 1943, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V roce 1944 byl organizační model upraven. Počet tankových čet v jedné rotě byl snížen ze čtyř na tři. Počet tanků v rotě tedy klesl z 22 na 17 (tři čety po pěti plus dva pro velení roty). Tankový prapor měl tedy nově již pouze 76 tanků Panther. Vedle samotných tanků bylo v praporu samozřejmě množství další bojové i podpůrné techniky.

Výroba tanku Panther byla zahájena v lednu 1943 a trvala až do dubna 1945 (v dubnu 1945 vyjelo ze závodu MAN posledních 20 tanků). Celkem jich bylo postaveno něco okolo šesti tisíc kusů (bývají uváděna různá čísla od 5995 až do 6042). Do sériové výroby se zapojily firmy MAN, Daimler-Benz, MNH a Henschel. Nejvíce tanků přitom dodala společnost MAN, jen těsně následovaná Daimlerem.

Bojovou premiéru si tank Panther odbyl v červenci 1943 u Kurska v rámci operace Zitadelle. Čekání na dostatečné množství Pantherů bylo dokonce jedním z důvodů pro opakované odložení začátku této operace. Němci do nových tanků vkládali obrovské naděje a jejich první bojové vystoupení proto velmi bedlivě sledovali a důkladně vyhodnocovali.

do operace Zitadelle bylo nasazeno 200 Pantherů (bojeschopných jich však byl po většinu operace jen zlomek), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

U Kurska byly nasazeny dva prapory vyzbrojené tanky Panther a sice Panzer Abteilung 51 (pod velením kapitána Heinricha Meyera) a Panzer Abteilung 52 (pod velením majora Gerharda Tebbeho). K oběma praporům byl přidělen ještě velitelský štáb Stab Panzer Regiment 39 a z těchto tří stavebních kamenů vznikl tankový pluk Panzer Regiment von Lauchert, pojmenovaný po svém veliteli majoru Meinradu von Lauchertovi. Každý ze dvou praporů měl shodně 96 tanků Panther a dalších 8 jich bylo u velitelského Stab Panzer Regiment 39, celkem tedy Němci u Kurska nasadili 200 Pantherů. Tankový pluk Panzer Regiment von Lauchert byl pak spolu s tankovým plukem Panzer Regiment Grossdeutschland přidělen pod velení Stab Panzer Brigade 10 a celé uskupení bylo připojeno k divizi pancéřových granátníků Grossdeutschland. Velitelem popsaného uskupení byl plukovník Karl Decker. Pro úplnost ještě uveďme, že všechny uvedené jednotky pod velením plukovníka Deckera byly pro operaci Zitadelle zařazeny do 48. tankového sboru (XLVIII. Panzer Korps, generál Otto von Knobelsdorff), který zase spadal pod 4. tankovou armádu (4. Panzer Armee, generálplukovník Hermann Hoth) a ta byla součástí skupiny armád Jih (Heeresgruppe Süd, polní maršál Erich von Manstein).

První z mnoha nákladních vlaků, vezoucích mužstvo a techniku praporů Panzer Abteilung 51 a 52, dorazily do poslední železniční stanice před frontou dne 1. července 1943. Poslední části jednotky pak přijeli dokonce až 3. července, tedy pouhé dva dny před zahájením operace. Z konečné železniční stanice se Panthery vydaly 4. července (pouhý den před zahájením útoku) po vlastní ose nejprve do městečka Borisovka a odtud do oblasti soustředění západně od obce Tomarovka (asi 30 km severozápadně od Bělgorodu). Během tohoto přesunu nejen že došlo u 20 tanků k různým poruchám, ale dva Panthery dokonce kompletně vyhořely kvůli požáru motoru.

V den zahájení ofenzívy 5. července 1943 měli vojáci k dispozici 184 provozuschopných Pantherů (2 z původních 200 tanků jak víme, shořely na cestě a dalších 14 bylo stále v opravě). Ještě než se pustíme do popisu následujících událostí, můžeme si rovnou prozradit, že první bojové vystoupení tanků Panther bylo pro Němce jasným zklamáním. Historikové obecně připisují vinu za selhání Pantherů u Kurska zejména jejich technické nevyzrálosti dané uspěchaným vývojem a nedostatečným testováním. Pravdou však je, že obrovský díl viny měla také nesprávná taktika jejich nasazení a chyby v celkové organizaci operace.

otevřená krajina v Kurské oblasti byla pro dalekonosný kanon tanku Panther jako dělaná, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Panzer Regiment von Lauchert se svými dvěma prapory (Panzer Abteilung 51 a 52) nastoupil do útoku 5. července okolo 8:15 ráno. Z Tomarovky, která se nacházela na jižní patě Kurského oblouku, vyrazil pluk v podstatě přímo severně, směrem na město Čerkasskoje. Panzer Abteilung 51 jel v čele, Panzer Abteilung 52 za ním. Když se jednotka rozvinula, pokrývala prostor o šíři cca 500 metrů v délce cca 3 kilometry! Po zhruba hodině postupu dorazily Panthery k zatopené roklině Berezovyj, u které Rusové vytvořili široký protitankový příkop a minová pole. Tanky jedoucí na špici zapadly do měkkého terénu před roklinou a nemohly tam ani zpět. Část Pantherů se vydala západním směrem, aby našla vhodnější místo k překročení rokliny, ale tanky zde vjely do ruského minového pole. V té chvíli se do Němců pustilo také sovětské dělostřelectvo. Vojáci se rychle ukryli do svých tanků, aby zde nepřátelskou palbu v bezpečí přečkali. Ruskému dělostřelectvu se podařilo šťastným zásahem zničit jeden Panther, několik dalších jich bylo mírně poškozeno. Šest německých vojáků bylo zabito.

Průzkumnící divize Grossdeutschland mezitím našli cca 1,5 km západně vhodné místo k překročení rokliny. Okolo čtvrté hodiny odpoledne se prvním 40 Pantherům (a další technice) podařilo roklinu Berezovyj překonat a pokračovaly v postupu. V 19:00 se Panthery konečně mohly zapojit do útoku na Čerkasskoje. Většina města byla v německých rukou již okolo 21:00. Vyprošťování Pantherů zapadlých do bahna u rokliny pokračovalo celou noc a následující ráno.

6. července okolo 10:40 vyrazili Němci z dobytého Čerkasskoje k dalšímu postupu na Luchanino. Panzer Regiment von Lauchert se však zdržel, protože čekal, až dorazí další Panthery, vyproštěné v noci z bahna u rokliny Berezovyj. Panthery tedy z města vyjely sami a se značnou časovou ztrátou za svými spolubojovníky. Major von Lauchert si zřejmě nebyl zcela jist kudy má postupovat a po nějakých cca 2 km vjely jeho tanky do ruské léčky v podobě minového pole a zakopaných tanků T-34. Několik Pantherů bylo minami znehybněno a na ostatní se sesypala palba T-34 z ruského 3. mechanizovaného sboru. generálmajora Krivošejna. Rusové přepadli Panthery z boku a díky tomu se jim podařilo jich několik zničit palbou do slabého bočního pancíře. Němci palbu samozřejmě opětovali. Ruské T-34 byly schované v okopech, takže z nich byla vidět pouze bojová věž. Kanony Pantherů však byly natolik přesné, že střelci dokázali zasáhnout několik ruských strojů do věží. To Sověty dosti překvapilo, přestali se ve svých okopech cítit bezpečně a raději ustoupili.

otevřená krajina v Kurské oblasti byla pro dalekonosný kanon tanku Panther jako dělaná, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Von Lauchert pokračoval v postupu a později se mu povedlo spojit se se zbytkem divize Grossdeutschland. Po těchto prvních zmatcích v koordinaci Pantherů s ostatními jednotkami došlo k výměně několika velitelů. Mimo jiné byl plukovník Decker (velitel Stab Panzer Brigade 10) odvolán ke generálu Von Knobelsdorffovi a velení obou tankových pluků (Panzer Regiment von Lauchert a Panzer Regiment Grossdeutschland) převzal plukovník hrabě Hyazinth Strachwitz. Počet provozuschopných Pantherů poklesl během 6. července na 166 kusů. Luchanino se Němcům toho dne dobýt nepodařilo. Útok byl obnoven 7. července okolo 6:00 ráno. Luchanino padlo a Panthery postupovaly k vesnici Dubrova, kterou rovněž dobyly někdy okolo 10. hodiny dopoledne. Odsud se pak vydaly směrem k městu Syrcevo. Krátce po poledni však byl jejich postup zcela zastaven sovětskými minami, protitankovým dělostřelectvem a tanky. Počet akceschopných Pantherů pokles na pouhých 40 kusů! Po dvou a půl dnech boje byly tedy na cca 20% výchozího stavu!

8. července pokračoval úrok na Syrcevo, které však zatím stále odolávalo. Město bránil již zmiňovaný 3. mechanizovaný sbor generálmajora Krivošejna. Strachwitz se svými Panthery zahnal Krivošejnovy muže na útěk a jal se je stíhat. Pronásledoval je asi 4 kilometry směrem na sever, až k městu Verchopoňje kde svůj postup okolo 15:00 zastavil. Zbývalo mu něco okolo dvaceti bojeschopných Pantherů (plus samozřejmě další tanky jiných typů). Nazítří (tedy 9. července) pokračoval Strachwitz v pronásledování ustupujících Rusů dále na sever. Jeho Panthery dobyly vesnici Novoselovka a stály na silnici k městu Obojaň. Strachwitzovi však v tu chvíli zbývalo pouhých 16 provozuschopných Pantherů, 3 Tigery a 17 dalších tanků zřejmě typu Panzer III a Panzer IV. Za jeho zády se přitom Němci stále ještě snažili dobýt města Syrcevo a Verchopoňje.

Generál Knobelsdorff vyhodnotil další postup plukovníka Strachwitze na sever k Obojani jako příliš riskantní a chtěl nejprve skoncovat s Rusy v obou zmíněných městech. Proto nařídil, aby se zbytky Panzer Regimentu von Lauchert a Panzer Regimentu Grossdeutschland otočili zpět na jih, obklíčily Syrcevo a Verchopoňje ze západu a pomohly je konečně dobýt. Strachwitz rozkaz uposlechl a brzy ráno 10. července vyrazil obklíčit obě města. Dostal se však do střetu se sovětským 6. tankovým sborem a jeho postup se zastavil. Verchopoňje však bylo dobyto. Počet akceschopných Pantherů klesl na pouhých 10 strojů! Sám Strachwitz byl toho dne raněn a velení obou pluků opět převzal plukovník Decker. Téhož dne přijel k jednotce také generál Guderian, který byl silně znepokojen ztrátou tolika Pantherů a chtěl osobně vyhodnotit situaci.

první nasazení tanků Panther u Kurska nedopadlo zrovna podle očekávání, stroj na snímku byl zřejmě vyhozen do povětří vlastní posádkou, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Opravárenské dílny jely na plné obrátky a díky tomu se počet bojeschopných Pantherů podařilo 11. července opět zvýšit na 30 kusů. Toho dne se tanky zapojily do úspěšného dobývání měst Syrcevo a Berezovka. Nikam dál se ale už Němci (ani tanky Panther) na tomto úseku nedostali. Následující tři dny (tedy 12. – 15. července) bojovali s ruským protiútokem v lesích severozápadně od Berezovky. Mezitím byla celá operace Zitadelle odvolána, Němci se začali z dobytého území stahovat a přešli do obrany před sovětskými protiútoky. Počet bojeschopných Pantherů se během těchto dní pohyboval mezi 20 až 40 kusy. Na druhou stranu i přes takto nízké počty Panthery opakovaně dokazovaly, že když dostanou šanci postavit se ruským tankům tváří v tvář, nemá nepřítel šanci. Od 5. do 17. července 1943 Panthery v Kurské bitvě zlikvidovali celkem 263 ruských tanků! Jejich vlastní ztráty přitom, podle hlášení z 20. července, činily pouze 58 zcela zničených Pantherů. Zde bychom pro objektivitu měli doplnit, že výše uvedený počet zničených ruských tanků (tedy 263) byl převzat z hlášení plukovníka Deckera. Podle některých historiků však toto hlášení nebylo objektivní (protože plukovník Decker chtěl vypadat úspěšně) a ve skutečnosti Panthery v daném období zničily jen něco okolo 120 ruských tanků. Ať už je přesnější první nebo druhý údaj, pravdou je, že Němci od svých nových tanků očekávali mnohem více.

I po 17. červenci pokračoval boj s neztenčenou intenzitou, jak Sověti postupně přecházeli do protiofenzívy. Mezi 17. a 19. červencem se oba prapory Pantherů stáhly zpět k Tomarovce (odkud 5. července vyrážely do útoku). Panzer Abteilung 51 zde odevzdal své tanky kolegům z Panzer Abteilung 52 a vyrazil po železnici do Brjansku, kde už na něj čekalo 96 zbrusu nových Pantherů, které přijely z Německa. Panzer Abteilung 52 zůstal v Tomarovce a pracoval na opravě poškozených a porouchaných tanků. Když Sověti dne 3. srpna 1943 spustili na tomto úseku svou protiofenzívu (operace Rumjancev) měl Panzer Abteilung 52 k dispozici pouze 27 bojeschopných Pantherů, dalších 109 jich bylo v opravě. Pokud neměli být Němci v Tomarovce obklíčeni, museli rychle balit. Ústup provedli 5. srpna. Plných 72 Pantherů, které nebyly schopny jízdy, museli však před odchodem sami vyhodit do povětří.

Panzer Abteilung 52 ustupoval směrem k Borisovce a cestou odrážel ruské útoky. Jen 6. srpna zničily Panthery při ústupových bojích 17 tanků T-34 aniž by přitom zaznamenaly vlastní ztráty. 8. srpna projeli Němci městem Grajvoron a 9. srpna již byli v Achtyrce, kde se spojili s divizí Grossdeutschland. Během tohoto více než 100 km dlouhého pochodu měla většina Pantherů nějakou poruchu, takže když jednotka přijela do Achtyrky, měla již pouze 9 bojeschopných tanků! Celkové ztráty Pantherů od 5. července do 11. srpna se vyšplhaly na 156 zcela zničených tanků.

vrak nového německého tanku budí zaslouženou pozornost ruských vojáků zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Za hlavní příčinu nízké bojeschopnosti Pantherů během operace Zitadelle bývá tradičně považována zejména jejich technická nevyzrálost. Jak plukovník Decker, tak generál Guderian však ve svých hlášeních, sepsaných po skončení operace, zdůrazňují také velký význam špatně zvolené bojové taktiky, nedostatku výcviku na nových tancích a také chyb velení. Už samotný pozdní příjezd Pantherů na frontu byl dosti nešťastnou záležitostí. Jak již bylo zmíněno, vyrazily Panthery ze železniční stanice do místa soustředění až 4. července, tedy pouhý den před zahájením operace. Díky tomu nestihli velitelé žádný důkladnější brífink a do útoku byli vrženi bez jasných rozkazů ohledně směru postupu, operačních cílů, povahy terénu apod. Dokonce snad prý neobdrželi ani mapy a informaci, na jakých radiových frekvencích mají při útoku komunikovat.

Nezanedbatelné množství Pantherů bylo zničeno nebo poškozeno minami protože terén nebyl řádně prohlédnut ženisty. Němci byli u Kurska všeobecně zaskočeni množstvím a hustotou minových polí, k dispozici nebyl dostatek ženistů a prakticky žádné strojní vybavení pro likvidaci min. Tanky tedy musely buďto zastavit a čekat, až dostupní ženisté vyčistí minová pole ručně, nebo riskovat a jet dál. A vrchní velení samozřejmě tlačilo na dodržení časového plánu. Dalším důležitým faktorem byla nedostatečná podpora Pantherů ze strany ostatních jednotek. Zatímco čelní pancéřování Pantherů bylo velmi odolné, z boků byly naopak relativně zranitelné a i přesto byly nasazovány bez krytí na křídlech. Selhal také letecký průzkum terénu, když například vůbec neupozornil na zatopenou roklinu Berezovyj, která hned první den operace zastavila postup Pantherů na několik hodin.

Pojďme se ještě trochu detailněji podívat na stavy tanků Panther dne 10. července, kdy dosáhly svého minima. Na sklonku tohoto dne byla situace následující: 2 tanky, jak víme, kompletně shořely ještě před zahájením operace, 23 tanků bylo k uvedenému datu zcela zničeno v dosavadních bojích, 25 tanků mělo poruchu a čekalo na odtažení k opravě, 40 tanků bylo na cestě ze servisních dílen zpět k jednotkám a rovných 100 tanků bylo právě v dílnách opravováno. Ještě zajímavější je detailní pohled na tanky v opravě. Z oné stovky opravovaných jich bylo 56 poškozeno bojově a 44 mělo technickou poruchu. Z těchto čísel je vidět, že nezanedbatelná část tanků byla z boje vyřazena nepřítelem a ne jen svojí vlastní poruchovostí.

sovětští vojáci pochodují okolo rozervaného vraku tanku Panther: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Podle závěrů Guderianovy zprávy mělo být při budoucím nasazení tanků Panther dodržováno několik základních pravidel. Panthery, stejně jako jiné tanky, potřebují dostatečnou podporu ostatních složek, zejména dělostřelectva a pěchoty. Do útoku mají jet tyto tanky nejlépe v široké formaci s velkými rozestupy a s křídly chráněnými dalšími tanky a pěchotou. Nezbytný je rovněž důkladný průzkum terénu a likvidace minových polí. Guderian ve své zprávě dále zmiňoval vysokou poruchovost motorů, ovšem zároveň dodává, že počet poruch postupně klesal, což přisuzuje dvěma věcem: nedostatečnému zaběhnutí nových motorů a nedostatečnému výcviku řidičů. Nejporuchovějšími součástmi se prý ukázaly být palivová pumpa a koncové převody hnacích kol, u kterých šlo zjevně o konstrukčně dané nedokonalosti.

Opravárenské dílny fungovaly podle Guderiana velmi dobře a zvládaly zprovoznit v průměru 25 Pantherů denně. Dodávky náhradních dílů rovněž fungovaly obstojně, k čemuž významně přispělo letecké zásobování (i když podle jiných zdrojů byl naopak náhradních dílů naprostý nedostatek a mechanici museli kanibalizovat jiné Panthery). Ačkoliv Guderian už předem upozorňoval na nevyzrálost nových tanků, jejich nasazení u Kurska nakonec sice nepovažoval za úspěch, ale ani za katastrofu. Zmiňoval dokonce i jejich silné stránky. Vyzdvihl zejména kanon KwK 42, díky kterému se průměrná vzdálenost zničení nepřátelského tanku pohybovala mezi 1500 a 2000 metry a byly dokonce zaznamenány úspěšné zásahy i na vzdálenost přes tři kilometry! (I zde však musíme pro objektivitu doplnit, že Sovětské zprávy naopak uvádějí, že většina jejich tanků byla Pantherem zasažena ze vzdálenosti mezi 800 a 1200 metry.)

Další bojové operace tanků Panther už byly zřídka popsány tak podrobně jako jejich premiéra u Kurska. Přispělo k tomu i to, že na rozdíl třeba od Tigerů nebyly z Pantherů stavěny samostatné jednotky, ale byly primárně zařazovány k běžným tankovým divizím, kde bojovaly bok po boky se staršími Panzer IV. A bojové výsledky byly pak většinou uváděny za celou divizi. Každopádně Panthery bojovaly na obou frontách až do samého konce války. V době vylodění spojenců v Normandii v červnu 1944 se jich na západě nacházelo okolo 650 kusů. Behěm prvního měsíce bojů na tzv. invazní frontě jich bylo zničeno 112. V polovině prosince 1944, když začal německý útok v Ardenách, bylo na západě k dispozici 471 Pantherů z toho 336 v provozuschopném stavu.

tanky Panther Ausf. D na východní frontě koncem roku 1943, zdroj: Bundesarchiv Bild 101I-664-6759-30, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Od prvního bojového nasazení v červenci do konce roku 1943 bylo zcela zničeno 493 tanků Panther (pro srovnání, ztráty tanků T-34 za celý rok 1943 činily neuvěřitelných 14 tisíc kusů). Cca polovinu ze ztracených Pantherů vyhodili do vzduchu sami Němci, když nebyli schopni poškozený tank odtáhnout a hrozilo jeho ukořistění nepřítelem. To znamená, že průměrné měsíční ztráty tanků Panther se v tomto roce přesahovaly osmdesát kusů. Výroba nových Pantherů však ve stejném období převyšovala průměr dvě stě kusů měsíčně, takže počet těchto tanků ve výzbroji německé armády rostl a k 1. lednu 1944 jich měli Němci k dispozici celkem 1177 kusů.

S rostoucím absolutním počtem tanků rostla také intenzita jejich nasazení a tím samozřejmě i absolutní ztráty. Během roku 1944 přicházeli Němci v průměru o 233 tanků Panther každý měsíc (tedy skoro 8 denně). Výrobní závody však i tento rok dokázaly ztráty více než kompenzovat, když dodávaly měsíčně v průměru 314 nových Pantherů. K 1. lednu 1945 tedy měla armáda k dispozici 2151 tanků Panther (bez ohledu na jejich aktuální bojeschopnost). Nejhorším měsícem bojové historie Pantherů se stalo září roku 1944, kdy bylo zcela odepsáno neuvěřitelných 692 tanků (tedy zhruba 23 tanků každý den)! Poslední celkové hlášení o stavech tanků Panther pochází z února 1945 a udává počet 2133. Konce války se tedy evidentně muselo dožít poměrně velké množství těchto strojů.

Důvodem počátečních rozporuplných výkonů Pantherů tedy byla jak nesprávná bojová taktika, tak obrovský spěch, který doprovázel vznik tohoto tanku a jeho zavedení do výroby. Množství konstrukčních nedokonalostí, které by za jiných okolností bylo odhaleno a vyřešeno ještě před zahájením produkce, se v případě tohoto taku dostalo do sériové výroby a museli se s nimi denně potýkat vojáci v poli. V průběhu času se značnou část nedostatků podařilo odstranit nebo zmírnit a rovněž posádky a mechanici se naučili, co si tento stroj žádá a potřebuje, aby mohl ukázat své kvality. I když to tak u Kurska nevypadalo, Panther byl nakonec velmi zdařilý tank a očekávání svých tvůrců nakonec nezklamal.

dvojice tanků Panther, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Panther představoval vyvážený mix odolnosti, pohyblivosti a výzbroje. Největšími kvalitami tohoto tanku byla bezesporu jeho hlavní zbraň a jeho pojezdové ústrojí. Kanon KwK 42 L/70 ráže 75 mm měl extrémně plochou dráhu střel a díky tomu byl velmi přesný a účinný. Co do schopnosti probití pancíř, dosahoval tento kanon ještě lepších výsledků než legendární osmaosmdesátka tanku Tiger. Ve srovnání s Tigerem byl přitom Panther poměrně levný stroj. Cena jednoho tanku Panther bez výzbroje a radiovýbavy činila 117.100,- Říšských Marek, což bylo méně než polovina ceny tanku Tiger.

Podvozek s pojezdovými koly odpruženými pomocí dvojitých torzních tyčí umožňoval bezproblémovou průjezd členitým terénem i při vyšších rychlostech. Jeho výroba byla samozřejmě náročnější na materiál i práci (např. bylo třeba vrtat hodně otvorů v bočních deskách podvozkové vany) a také servis byl náročnější (např. vyndat a vyměnit nahusto uložené torzní tyče, pokroucené výbuchem miny, byl dosti nelehký úkol), ale tento podvozek prokázal své kvality. Jediným důvodem proč neměl být stejný systém použit i u tanku Panther II mělo být právě zefektivnění výroby.

Největšími slabinami tanku Panther byl naopak poruchový motor a zejména slabé koncové převody (tedy prvky, které přenášejí pohon z převodovky na samotná hnací kola a rovněž se podílejí na řízení). Zejména první Panthery měly výrazně vyšší ztráty kvůli poruchám, než kvůli bojové aktivitě nepřítele. A právě poruchy koncových převodů zde hrály prim. Konstruktéři původně pro tank plánovaly pokročilejší koncové převody planetového typu. Ty však byly výrobně dosti náročné a v rámci všeobecného tlaku na zrychlení a zlevnění výroby byl nakonec použit jiný typ převodů, který byl sice levnější, ale méně odolný.

kdykoliv to bylo jen trochu možné, byly tanky Panther přepravovány po železnici aby se snížilo jejich opotřebení, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Životnost většiny mechanických součástek se prý pohybovala okolo 5000 km. U pojezdového ústrojí a pásů to však bylo pouze 2000 až 3000 km a motor vydržel jen něco mezi 1000 a 1500 km provozu (u raných vozidel dokonce pouhých 700 km). Koncové převody však vypovídaly službu někdy už po pouhých 150 kilometrech! To v podstatě znamená, že koncové převody vydržely na vyjetí jedné nádrže. Snaha o maximalizaci produkce nových tanků navíc znamenala, že nebyl vyráběn dostatek náhradních dílů, potřebných pro velmi časté opravy.

Němci si byli těchto slabin tanku Panther dobře vědomi. Pokud to jen trochu šlo, cestovaly tanky i na kratší vzdálenosti nikoliv po vlastní ose, ale po železnici, aby se zamezilo zbytečnému opotřebení. A znali také jeho výhody a snažili je maximálně využít. Tankové posádky byly instruovány, aby se vyhýbaly blízkému střetu s nepřítelem. Měly se snažit vést boj na větší vzdálenosti, aby zužitkovaly úžasný výkon kanonu. To však vyžadovalo dobrý průzkum bojiště. Část tanků měla postupovat cca kilometr před hlavní formací Pantherů a lákat na sebe případnou nepřátelskou palbu. Jakmile se nepřítel ukázal, bylo úkolem Pantherů zlikvidovat jej přesnou palbou na větší vzdálenost. Křídla postupujících Pantherů měly chránit lehčí tanky Panzer IV nebo případně útočná děla.

Při správném zacházení a správné taktice boje se z Pantheru stával opravdu nebezpečný bojový stroj. Až do konce války se posádky Pantherů mohly s vysokou šancí na vítězství pustit do křížku prakticky s kterýmkoliv nepřátelským tankem. Bilance vlastních ztrát a zničených nepřátel byla u tohoto tanku výrazně pozitivní. Panther bývá mnohdy označován za nejlepší tank celé druhé světové války, což je jistě velmi zjednodušené tvrzení. Mezi nejlepší však rozhodně patřil.

během nasazení ve Francii bylo maskování větvemi naprostou nutností kvůli obrovské letecké převaze spojenců, zdroj: Bundesarchiv Bild 101I-301-1954-06, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Podvozek tanku Panther byl použit ke stavbě neméně slavného stíhače tanků Jagdpanther, vyzbrojeného kanonem ráže 88 mm. Němci pracovali také na vývoji protiletadlové verze Pantheru, která dostala označení Coelian, jeho vývoj však nebyl dokončen. Na rýsovacích prknech konstruktérů ve firmách Krupp a Rheinmetall-Borsig zůstalo hned několik návrhů samohybných děl ráže 128 mm na podvozku tanku Panther. Posledně jmenovaná společnost připravila také návrh další protiletadlové verze vyzbrojené kanonem ráže 88 mm. Žádný z těchto návrhů se však nedostal dále než k nákresům nebo nejvýše k výrobě zmenšené makety.

TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

- 169 autentických fotografií v GALERII

- některé charakteristiky kanonu v sekci VLASTNOSTI KANONŮ

- náhled do "uživatelského manuálu" tanku v sekci DOKUMENTY

PROJEKT VK 3002

PRVNÍ PROTOTYP

PANTHER AUSF. D

KANON KwK 42

PANTHER AUSF. A

PANTHER AUSF. G

NOČNÍ VIDĚNÍ

PANTHER AUSF. F

VELITELSKÝ TANK

BEOBACHTUNGSWAGEN

BERGEPANTHER

PANTHER OSTWALLTURM

ERSATZ M10

PANTHER II

PRVNÍ JEDNOTKY

ORGANIZACE

BOJOVÉ NASAZENÍ

CELKOVÉ HODNOCENÍ

TECHNICKÁ DATA

PANTHEFIBEL

GALERIE

 

 

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje