"Motor je zbraní tanku stejně jako jeho dělo."

Heinz Guderian

Panzerkampfwagen III na propagandistické fotografii, zde konkrétně Ausf. J, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Panzerkampfwagen III (zkráceně PzKpfw III) byl navržen a postaven aby se stal jedním ze dvou páteřních tanků německé Panzerwaffe, a to spolu s těžším a silnějším PzKpfw IV. Panzer III měl na bojišti plnit roli ničitele nepřátelské obrněné techniky, zatímco Panzer IV by likvidoval dělostřelecká postavení, drobná opevnění a jiné překážky postupu, na které lehčí "trojka" nestačila dostřelem nebo ničivou silou svého kanonu. Tato koncepce tankového vojska byla dílem náčelníka štábu inspektorátu transportních jednotek, podplukovníka Heinze Guderiana.

Požadavky na nový tank, vycházející z popsané koncepce, zpracoval zbrojní úřad (Waffenamt) do konkrétního zadání, které pak v lednu nebo únoru roku 1934 předal čtyřem průmyslovým firmám – MAN, Daimler-Benz, Krupp a Rheinmetall-Borsig. Poptávka zněla na návrh konstrukce a vytvoření nákresů k tanku hmotnostní kategorie 10 až 15 tun, vyzbrojeného kanonem ráže 37 mm, poháněného motorem o výkonu 300 koní, který by dokázal vyvinout rychlost až 40 km/h. Stroj byl veden pod krycím označením Zugführerwagen (doslova vůz velitele čety) se zkratkou Z.W. Jelikož vzniklo vícero výrobních verzí, bylo toto označení doplněné ještě o číslo výrobní verze... ta první tedy byla označena 1/Z.W.

Jednotlivé firmy dodaly své návrhy zřejmě v červnu 1934. Po jejich zhodnocení bylo rozhodnuto o přerozdělení dalších vývojových prací. Daimler-Benz měl dále pracovat již jen na podvozku nového tanku, zatímco bojovou věž měly postavit firmy Krupp a Rheinmetall-Borsig. V další fázi práce vznikla dřevěná maketa nového tanku v měřítku 1:1, která byla použita pro další „ladění“ celkové konstrukce. Snad ještě do konce roku 1934 stihly Krupp a Rheinmetall postavit ověřovací bojové věže (Versuchs-Turm), které tak mohly být podrobeny samostatnému testování včetně střeleckých zkoušek. Jako poslední byl v srpnu 1935 dokončen prototyp podvozku (Versuchs-Fahrgestell) firmy Daimler-Benz. Na konci roku 1935 tak mohly být sestaveny dva kompletní prototypy nového tanku - oba s podvozkem Daimer-Benz, ale jeden s věží Krupp a druhý s věží Rheinmetall.

v rámci vývojových prací na novém tanku vznikl i jeho dřevěný model v měřítku 1:1, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Jako u velké části jiné bojové techniky, také v případě tanku Panzer III existuje ještě jedna, dosti odlišná verze historie, která v literatuře dokonce jasně převládá. Podle tohoto výkladu zrodu Panzer III, postavila svůj vlastní kompletní prototyp také firma Krupp. Její prototyp nesl označení MKA, ale pro další výrobu nebyl vybrán a skončil tedy v jediném exempláři. Já osobně se v tomto textu držím spíše verze popsané Thomasem L. Jentzem v rámci série Panzer Tracts, podle které byl MKA samostatným projektem firmy Krupp a se vznikem tanku Panzer III neměl v podstatě nic společného.

Oba prototypy podvozku Daimler-Benz se dvěma odlišnými věžemi se dochovaly na vzácných snímcích, díky kterým je možné vidět drobné rozdíly oproti pozdější sériové podobě tanku verze A. Celkové provedení stroje se však oproti prototypům již nijak významně nezměnilo. Zugführerwagen měl podvozek s pěti velkými pojezdovými koly na každé straně. Kola byla opatřena odlehčovacími otvory a gumovou obručí pro hladší jízdu. Každé kolo bylo zavěšeno samostatně a odpruženo vlastní vinutou pružinou. Vpředu bylo ozubené hnací kolo a vzadu kolo napínací, obě s kulatými odlehčovacími otvory. Horní část pásu podepírala dvojice malých kladek.

Z fotografií to není zcela jasně patrné, ale zdá se, že prototypy měly (na rozdíl od sériových tanků) zaoblenou čelní stěnu podvozkové vany (stejně jako původní dřevěná maketa budoucího tanku). Zcela jasně jsou pak vidět zaoblené přední konce blatníků pásů, tedy opět stejně jako u dřevěné makety, ale odlišně od pozdějších sériových strojů. Zhruba na úrovni prvního pojezdového kola vystupovala z trupu čelní stěna kabiny posádky. V její levé části byl vyřezán obdélníkový průzor pro řidiče a vpravo kruhový otvor pro střeliště kulometu. Prototypy zachycené na dochovaných fotografiích nebyly ještě osazeny ani kulometným střelištěm, ani kryty průzorů. Další průzor pro řidiče byl v levé boční stěně kabiny.

prototyp tanku s podvozkem Daimler-Benz a věží firmy Krupp, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Za kabinou následovala motorová sekce. O jejím provedení toho snímky prototypů mnoho nevypovídají. Je však zřejmé, že sání vzduchu pro chlazení motoru bylo umístěno na bocích, stejně jako u pozdějších sériových vozů (i když provedení krytů bylo zatím odlišné). Pokud jde o pohonnou jednotku prototypů, lze narazit na dvě rozdílné informace. Podle některých zdrojů byly prototypy poháněny motorem Maybach HL 100 TR, podle jiných to byl motor Maybach HL 108 TR (který byl montován do pozdějších sériových tanků). Na střeše kabiny byla umístěna bojová věž. Jak již bylo řečeno, každý z prototypů nesl věž jiného výrobce, na první pohled si však byly obě velmi podobné. Věž firmy Rheinmetall však měla výrazně zaoblenější tvary a odlišné byly i další detaily jako maska zbraní, velitelská věžička nebo provedení průlezů v bočních stěnách. Z obou věží si nakonec armáda pro sériovou výrobu vybrala tu od firmy Krupp.

Prototypy zřejmě prodělaly jak tovární tak vojskové testy a s návrhem některých drobných úprav byla objednána výroba první série čítající 10 strojů. V dubnu roku 1936 došlo k přejmenování nového tanku z dosavadního Zugführerwagen na Panzerkampfwagen III (3,7 cm) Ausf. A (zkratka Ausf. Reprezentuje slovo Ausführung neboli provedení) a stroj rovněž dostal výzbrojní kód SdKfz 141 (SdKfz = Sonderkraftfahrzeug = vozidlo pro zvláštní účel). Část z deseti objednaných tanků byla armádně předána snad ještě koncem roku 1936, zbytek pak až v roce 1937. Tyto stroje nesly výrobní čísla 60101 až 60110.

Sériový Panzerkampfwagen III Ausf. A byl prototypu na první pohled velmi podobný. Podvozek byl opět tvořen pěti velkými pojezdovými koly. Přední hnací kolo však bylo nového provedení s oválnými odlehčovacími otvory. Také zadní napínací kolo bylo nové a to paprskového provedení. Pásy byly široké 360 mm. Čelo podvozkové vany bylo u sériového tanku hranaté, tvořené horní a dolní deskou. V té dolní byly vyřezány dva čtvercové otvory pro servisní přístup k řídícím spojkám a brzdám. Tyto otvory byly překryty přišroubovanými pláty pancíře.

Panzerkampfwagen III Ausf. A na zkušebním polygonu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Za čelem podvozkové vany následovala téměř vodorovná stropní deska trupu, ve které byly vyřezány dva nástupní průlezy. Ten vlevo sloužil řidiči a ten vpravo radistovi. Průlezy se uzavíraly dvoudílnými příklopy. Dále následovala zvýšená kabina posádky. Řidičovy průzory v její čelní a boční stěně byly již samozřejmě opatřeny kryty (na rozdíl od prototypu). Kryt bočního průzoru měl v sobě štěrbinu, skrz kterou se mohl řidič dívat, když byl kryt uzavřen. Přední průzor měl kryt bez štěrbiny a pokud jej řidič uzavřel, mohl vyhlížet již pouze skrz binokulární periskop umístěný nad samotným průzorem. Pro periskop byly v čelním pancíři hned nad krytem průzoru vyvrtány dvě drobné díry. V pravé části čelní stěny kabiny pak bylo polokulovité střeliště kulometu MG 34.

Za kabinou následoval motorový prostor. Jeho strop byl v přední části vodorovný, dále vzadu se pak svažoval. Ve vodorovné části kapoty a také na jejích bocích byly zamřížované otvory pro přívod vzduchu k motoru. Ohřátý vzduch pak odcházel dalšími zamřížovanými otvory v zadní skloněné části kapoty. Na zadní stěně trupu pak byly upevněny tlumiče dvou výfuků a nad nimi držák pro pět dýmovnic, které bylo možno odpálit přímo z kabiny.

PzKpfw III Ausf. A byl poháněn dvanáctiválcovým benzínovým motorem Maybach HL 108 TR o obsahu 10,8 litru. Pokud jde o výkon motoru, lze opět narazit na více různých údajů. Nejčastěji však bývá uváděn maximální výkon 250 koní při 2800 otáčkách. V motorové sekci se nacházela také dvojice palivových nádrží každá o obsahu 150 litrů. Převodovka typu SFG 75 byla uložena v přední části trupu a s motorem spojena hřídelí. Měla pět rychlostních stupňů pro jízdu vpřed a jeden pro couvání.

Na střeše kabiny posádky byla posazena plně otočná bojová věž. Její čelní stěnu tvořila vnější maska opatřená třemi velkými výřezy, do kterých zapadaly vnitřní masky spojené se samotnými zbraněmi. Výřez vpravo vyplňovala válcová maska se dvěma kulomety MG 34 ráže 7,92 mm. Tato maska byla samostatně pohyblivá a kulomety tak mohly být ve vertikální rovině zaměřovány zcela nezávisle na kanonu. Další dva výřezy v čelní stěně věže byly vyplněny maskou kanonu. Výřezem uprostřed procházela sama hlaveň kanonu a v posledním výřezu vlevo bylo „oko“ optického zaměřovače kanonu a vedle něj ještě uzavíratelný průzor.

Panzerkampfwagen III Ausf. A nasazený v Polsku, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Hlavní zbraní tanku byl kanon 3,7cm KwK 36 L/46,5 ráže 37 mm. Písmena KwK reprezentovala slova Kampfwagen Kanone, což bylo standardní označení německých tankových děl. Kód L/46,5 nám pak říká, že hlaveň zbraně byla dlouhá 46,5 násobků její ráže, tedy 46,5 x 37 mm což je cca 1,72 metru. S kanonem byl spojen zaměřovač typu TZF5 (TZF = Turm-Zielfernrohr) s dvou a půl násobným přiblížením. Zásoba munice pro kanon činila 121 nábojů. Pro všechny tři kulomety, kterými tank disponoval, se pak nakládalo 4500 kusů střeliva. Klasická protitanková střela ráže 37 mm, používaná v tomto kanonu, vážila 685 gramů a po výstřelu opouštěla ústí hlavně rychlostí 745 m/s. Na vzdálenost 500 byla schopna probít 29 mm pancíře skloněného pod úhlem 30 stupňů.

V přední části každé boční stěny věže byl štěrbinový průzor a dále za ním pak nástupní a výstupní průlez. Tyto průlezy se uzavíraly jednodílnými dvířky, ve kterých byly mimochodem další pozorovací štěrbiny. Pro pohodlnější nástup a výstup byly na střeše věže nad těmito průlezy navařeny úchyty. Během delších nebojových přesunů si vojáci velmi rádi tato dvířka otevřeli a seděli v nich s horní polovinou těla mimo interiér věže.

V zadní zaoblené stěně věže byly dva menší výřezy opatřené čtvercovými kryty. Ty sloužily jako střílny pro ruční zbraně posádky. Strop věže byl v přední části zešikmený, vzadu pak vodorovný a dominovala mu poměrně vysoká velitelská věžička umístěná v jeho zadní části. Tubus věžičky výrazně zasahoval také do zadní stěny věže. Velitelská věžička (německy Kommandantenkuppel), nejvyšší bod celého tanku, sloužila veliteli tanku k získání co nejlepšího rozhledu po bojišti. Po jejím obvodu bylo celkem osm průzorů chráněných zevnitř 12 mm silným bezpečnostním sklem. Tyto průzory umožňovaly veliteli dokonalý rozhled do všech směrů. Ve stropu věžičky byl pak velitelův nástupní a výstupní průlez, opatřený dvoudílným příklopem.

krásný pohled na Panzerkampfwagen III Ausf. B, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Pancéřování tanku PzKpfw III Ausf. A bylo projektováno tak, aby odolalo pouze puškovým nebo kulometným průbojným střelám ráže 7,92 mm. Konstruktéři neměli ambici, aby vůz odolával jakékoliv dělostřelecké palbě. Nejsilnější pancíř tanku tak měl pouhých 16 mm a to na čele věže. Čelo, záď i boky trupu byly silné 14,5 mm stejně jako boky a zadek věže. Stropy měly 10 mm a dno podvozkové vany dokonce pouhých 5 mm. Tank dosahoval hmotnosti 15,4 tuny a byl schopen vyvinout maximální rychlost okolo 35 km/h. Dojezd se pohyboval od 165 km na silnici po nějakých 95 km v terénu.

Posádku tanku tvořilo pět mužů. Řidič seděl vlevo v přední části kabiny, napravo od něj seděl radista, který zároveň také obsluhoval trupový kulomet. Zbývající tři vojáci měli svá stanoviště ve věži. Nabíječ kanonu, který zároveň obsluhoval i oba věžové kulomety, seděl napravo od kanonu. Střelec z kanonu seděl nalevo od zbraně a velitel seděl v zadní části věže. Sedačky všech mužů ve věži byly spojeny s jejím prstencem, takže se otáčely spolu s věží.

Většina zdrojů se shoduje, že tanky PzKpfw III byly již od první generace vybaveny radiostanicí typu Fu 5, což byla kombinace vysílače 10 W.S.c a přijímače Ukw.E.e. Matoucí však je, že publikace z řady Panzer Tracts (kterou často používáme jako hlavní zdroj) doslova uvádí, že bojové PzKpfw III Ausf. A byly vybaveny radiostanicí typu Fu 2, což byl pouze přijímač. Podle tohoto zdroje tedy mohly běžné tanky zprávy pouze přijímat, a pokud potřebovaly komunikovat mezi sebou, byly odkázány na signalizační praporky. Vysílací radiostanici pak měly mít pouze vozy určené pro velitele čet. Ke komunikaci mezi samotnými členy posádky na palubě sloužil vnitřní komunikační systém. K radiostanicím byla připojena prutová anténa umístěná na pravém boku kabiny. Anténu bylo možno sklopit směrem k zádi tanku. Zcela sklopená ležela anténa v dřevěném ochranném žlabu na blatníku pásu.

Panzerkampfwagen III Ausf. B projíždí ulicemi rakouského města během anšlusu, zdroj: Bundesarchiv_Bild_146-1969-065-26, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Produkce tanku Panzer III verze A skončila s první výrobní sérii takže jej všehovšudy vzniklo pouhých 10 kusů. Žádná masovější výroba nebyla ani v plánu. Němci tuto první verzi tanku (stejně jako tři následující) brali jako spíše ověřovací konstrukci a rozhodně nechtěli rozjet velkovýrobu dokud nový tank nebude mít vychytané případné mouchy... a právě k tomuto účelu měla posloužit i verze Ausf. A.

Přesto se většina z nich v září 1939 zapojila do bojů v Polsku. Na přelomu let 1939 a 40 však byla u bojových útvarů zahájena urychlená výměna těchto tanků za novější verze. Zbylé PzKpfw III Ausf. A byly pak zřejmě předány školním útvarům, kde dosloužily jako učební pomůcky. Existuje zajímavá fotografie (k vidění ZDE (zdroj: flickr.com)), která ukazuje, že minimálně jeden tank verze A byl pro školní účely upraven podobně jako to bylo běžné např. u školních tanků PzKpfw I. Z tohoto tanku byla odstraněna věž i strop kabiny a okolo otevřené nástavby bylo namontováno nízké zábradlí. V otevřené kabině mohlo sedět více žáků a sledovat jak instruktor předvádí ovládání stroje.

Zřejmě ještě v roce 1935, kdy firma Daimler-Benz teprve pracovala na prototypech svého podvozku pro první verzi Zugführerwagenu, byla tato společnost zbrojním úřadem požádána, aby paralelně zahájila práce na dalších variantách podvozku. Cílem bylo vyzkoušet i jiné uspořádání pojezdového ústrojí a hledat tu nejlepší možnou konfiguraci pro budoucí masově vyráběné tanky.

Panzerkampfwagen III Ausf. C nebo D, všimněte si otevřených servisních otvorů v čele trupu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Tak vznikla druhá výrobní série tanku s projektovým označením 2/Z.W. (do historie se však zapsala pod označením Panzerkampfwagen III Ausf. B, které jí bylo přiděleno v roce 1936). PzKpfw III Ausf. B dostal zcela nově řešené pojezdové ústrojí. Na každém boku jej tvořilo osm pojezdových kol o průměru 40 cm. Kola byla dvojitá (aby mezerou mezi nimi mohl procházet vodící hřeben pásu) a opatřená gumovou tlumící bandáží pro hladší jízdu. Kola byla spojena do dvojic a společně zavěšena na kyvném rameni. Tato ramena pak byla odpružena listovými pružinami, vždy dvě ramena na jednu pružinu (jedno na každém konci). Na osm kol tak připadala čtyři kyvná ramena a na ně dvě listové pružiny. Vpředu bylo hnací kolo, vzadu kolo napínací a horní část pásu se opírala o tři vratné kladky.

Oproti verzi Ausf. A se toho však změnilo více. Původně čtvercové servisní otvory na čele podvozkové vany byly nahrazeny kruhovými výřezy s přišroubovanými kryty uchycenými na pantech. Změnil se také způsob přívodu vzduchu k pohonné jednotce. Sací otvory již nebyly na bocích motorové kapoty, ale v jejím stropu. Řidič dostal nový průzor převzatý z tanku Panzer II. Ausf. A. Byla také instalována nová velitelská věžička.

Síla pancéřování, pohonná jednotka, převodovka, výzbroj nebo složení posádky, to vše zůstalo u PzKpfw III Ausf. B nezměněno oproti předešlému Ausf. A. Došlo pouze k nárůstu hmotnosti na 15,9 tuny. Díky tomu, že práce na tanku verze B probíhaly prakticky paralelně s verzí A, mohli být první Panzer III Ausf. B dodány armádě již koncem roku 1937. Vojáci si jich objednali celkem 15 kusů (čísla podvozků 60201 až 60215), pouze deset z nich však převzaly jako kompletní tanky. Zbývajících pět podvozků bylo nakonec využito jako základ pro stavbu prototypů útočných děl Sturmgeschütz III. Ve skladech tak zůstalo pět již dokončených nepotřebných nástaveb a věží pro tanky verze B, které měly být zužitkovány později.

zadní pohled na Panzerkampfwagen III Ausf. C, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Také Panzer III Ausf. B se zapojily do bojů v Polsku v září 1939. Následně pak začaly u bojových útvarů uvolňovat místo novějším verzím tanku a dosloužily pravděpodobně opět v tankových školách. Fotografie dokazují, že i tentokrát byly některé tanky pro školní účely zbaveny věže a stropu, aby v otevřené kabině mohlo sedět více žáků a sledovat práci instruktora.

Další generace tanku nesla logicky označení Panzerkampfwagen III Ausf. C. Daimler-Benz ji v rámci projektových prací vedl jako 3a/Z.W. Podvozek použitý u Ausf. C byl podobný předcházející verzi tanku. Tvořilo jej opět osm malých pojezdových kol na každém boku, k jejichž odpružení se používaly listové pružiny. Kola však byla pospojována jiným způsobem než u předešlé generace. Byly zde celkem tři listové pružiny. Pružina vpředu zajišťovala odpružení pro první dvě pojezdová kola, pružina vzadu pro poslední dvě pojezdová kola. Na prostřední pružinu, která byla ze všech největší, pak byla napojena prostřední čtyři kola.

Otvory v čele podvozkové vany pro servisní přístup k řídícím spojkám a brzdám se vrátili ke hranatému provedení s přišroubovanými kryty, tedy stejně jako tomu bylo u verze Ausf. A. Nová byla také velitelská věžička s pěti pozorovacími otvory po obvodu. Změnilo se ještě několik detailů jako provedení zadní části trupu, napínacího kola nebo některých průzorů, obecně ale byla Ausf. C velmi podobná své předchůdkyni. Tanků PzKpfw III Ausf. C bylo vyrobeno 15 kusů (čísla podvozků 60301 až 60315) a jelikož práce na nich opět probíhaly v podstatě současně se dvěma předešlými typy, byly první tanky verze C dodány armádě ještě v prosinci roku 1937 a zbytek pak v průběhu roku 1938.

Panzerkampfwagen III Ausf. D v Polsku roku 1939, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-318-0083-30, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Po Ausf. C přišla na řadu další, stále ještě ověřovací verze, která nesla označení PzKpfw III Ausf. D. Daimler-Benz ji vedl pod projektovým označením 3b/Z.W. Většina změn oproti verzi C se odehrála v útrobách tanku. Ausf. D dostal novou převodovku SSG 76 se šesti stupni pro jízdu vpřed a jedním pro couvání. Nově řešeny byly například také palivové nádrže a pumpy nebo větráky chladiče. Došlo ale i na změny viditelné zvenčí. Byl opět upraven systém odpružení pojezdových kol. Stále zde byly tři listové pružiny jako u předcházející Ausf. C, ale uchycené jiným způsobem. Otvory pro sání vzduchu pro pohonnou jednotku se vrátily ze stropu motorového prostoru na jeho boky, podobně jako tomu bylo u verze Ausf. A. Zadní část trupu byla protažena a výrazně vyčnívala dozadu za pásovou soustavu. Díky tomu byl Ausf. D nejdelší ze všech doposud popsaných verzí tanku.

Podle některých zdrojů došlo u tanku Panzer III Ausf. D k zesílení pancíře z původních 14,5 mm na 30 mm (a spolu s tím k nárůstu hmotnosti až na 19,8 tuny). Pravděpodobně však jde o omyl. K zesílení pancíře došlo až u velitelské verze s označením Ausf. D1 (která bude popsána níže), klasický tank verze D měl pancíř stejné síly jako jeho předchůdci a jeho hmotnost se pohybovala okolo 16 tun.

Tanků verze D vzniklo původně 25 kusů (čísla podvozků 60316 až 60340) a armádě byly dodány zhruba v polovině roku 1938. Následně však bylo objednáno dalších 5 kusů podvozků (čísla 60221 až 60225). Na ty měly být namontovány nástavby a věže z tanků verze Ausf. B, které zůstaly ve skladech Daimler-Benz potom, co bylo pět podvozků verze Ausf. B použito na stavbu prototypů útočného děla Sturmgeschütz III. Díky tomu vzniklo pět jakýchsi hybridů, které v sobě míchaly prvky tanků Panzer III různých verzí. Jejich pancéřové kabiny a věže byly tedy převzaty ze starších Ausf. B, podvozky z novějších Ausf. D a některé konkrétní detaily, jako například zadní napínací kola, pocházely dokonce z velitelských tanků verze D1.

Panzerkampfwagen III Ausf. D v Polsku roku 1939, všimněte si jeho dlouhé zádě, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-318-0083-32, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Panzerkampfwagen III Ausf. D byl, stejně jako tři předešlé generace, stavěn primárně jako ověřovací tank (proto bylo od každé z těchto verzí vyrobeno jen zanedbatelné množství exemplářů). V roce 1939 se ale rovněž dočkal skutečného bojového nasazení při dobývání Polska. Poté byl však spolu se svými staršími sourozenci zahrnut do programu výměny za novější typy a rovněž dosloužil jako školní tank.

Jak již bylo několikrát zmíněno, tanky Panzer III verzí Ausf. A až D byly stavěny v malých sériích jako ověřovací stroje. Teprve následující verze Ausf. E byla považována za plnohodnotný bojový tank a byla již určena k sériové výrobě. Vývoj této verze probíhal v roce 1938 a její sériová výroba pak v roce následujícím. Podvozek tanku Ausf. E byl zcela přepracován. Na každém boku jej tvořilo šest pojezdových kol odpružených pomocí torzních tyčí. Pojezdová kola měla průměr 520 mm a pro hladší jízdu byla opatřena gumovou bandáží. Kola byla dvojitá a mezerou mezi nimi procházely vodící zuby pásů. Kvůli použití torzních tyčí nemohla být pojezdová kola na obou bocích podvozku přímo naproti sobě. Kola na pravém boku byla oproti těm nalevo posunuta o kus dopředu. První a poslední pojezdové kolo mělo ještě dodatečný tlumič pérování (protože tato kola byla při jízdě nejvíce namáhána). Vpředu bylo ozubené hnací kolo s kruhovými odlehčovacími otvory, vzadu bylo kolo napínací. Horní část pásu podpíraly tři vratné kladky o průměru 310 mm. Pásy byly široké 360 mm.

Autorem podvozku této varianty tanku byl podle některých zdrojů pracovník zbrojního úřadu, inženýr Ernst Kniepkamp, který mimo jiné návrh také koncepci podvozku německých polopásových tahačů a obrněných transportérů. Jeho cílem bylo navrhnout tank tak, aby mohl dosahovat rychlosti až 70 km/h.

Panzerkampfwagen III Ausf. E dostal zcela nové pojezdové ústrojí, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Čelní pancíř trupu byl u tanku verze E silný 30 mm a nebyly v něm již žádné servisní otvory, které známe ze starších variant. Rovněž čelní stěna kabiny posádky byla zesílena na 30 mm. V její pravé části bylo umístěno kulovité střeliště trupového kulometu MG 34 (Kugelblende 30), které umožňovalo vertikální pohyb kulometu v rozsahu 15 stupňů na každou stranu, 20 stupňů nahoru a 10 stupňů dolů. Kulomet byl zaměřován pomocí zaměřovače Kugelzielfernrohr 2. V levé části čelní stěny kabiny pak byl průzor řidiče (Fahrersehklappe 30), který bylo možno uzavřít masivní pancéřovou klapkou. Když byl průzor uzavřen, vyhlížel řidič skrz binokulární periskop nad hlavním průzorem. Řidič a radista měli k dispozici nouzové výstupní průlezy v bocích trupu přímo nad pojezdovými koly (které byly ovšem velmi malé a protáhnout se nimi asi nebylo nic snadného).

Na střeše kabiny byla bojová věž. Její základní provedení se oproti tanku verze Ausf. D nezměnilo, lišila se však v různých detailech. Opět zde byla čelní stěna se dvěma nezávislými vnitřními maskami zbraní – vpravo dvojice kulometů MG 34, uprostřed kanon KwK 36 L/46,5 ráže 37 mm a vlevo otvor pro zaměřovač a uzavíratelný průzor. Pro kanon se nakládalo 121 kusů střeliva, pro všechny tři kulomety pak celkem 4500 nábojů. V zadní části stropu kabiny byla opět velitelská věžička, jejíž tubus zasahoval i do zadní stěny věže. Nově řešené byly průzory v bočních stěnách věže i otvory pro střelbu z ručních zbraní v zadní stěně. Nová byla taky dvířka průlezů v bocích věže. Namísto velkých jednodílných dvířek, která byla používána u starších verzí tanku, měly průlezy verze E dvířka dvoudílná. V předním dílu byla pozorovací štěrbina, v zadním pak otvor pro střelbu z ručních zbraní posádky.

V zádi tanku byl motorový prostor. V jeho stropu byly vyřezány celkem čtyři servisní otvory pro přístup k pohonné jednotce a chladiči. Sání vzduchu bylo umístěno na bocích motorové kapoty. Panzer III Ausf. E dostal novou pohonnou jednotku Maybach HL 120TR. Šlo o kapalinou chlazený, benzínový dvanáctiválec o obsahu 11,9 litru, který dával maximální výkon 300 koní při 3000 otáčkách za minutu. Nová byla také poloautomatická převodovka typu Variorex SRG 328 145 s deseti stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním. Silnější motor spolu s velkým rozsahem rychlostních stupňů dával tanku možnost dosáhnout na silnici rychlosti až 67 km/h. Při rychlé jízdě však docházelo ke značnému poškození gumových bandáží pojezdových kol a proto byly řidiči instruováni, aby nepřekračovali rychlost 40 km/h.

krásný horní pohled na Panzerkampfwagen III Ausf. E uvízlý v blátě, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Síla pancéřování tanku verze E oproti starším verzím podstatně vzrostla. Čelní stěna podvozkové vany i kabiny měla pancíř o tloušťce 30 mm (u starších verzí to bylo jen 14,5 mm), boky trupu měly také 30 mm, zadní stěna trupu 20 mm a stropy a dno byly silné 16 mm. Všechny stěny bojové věže, mimo její strop, pak tvořil pancíř o síle 30 mm. Strop věže měl pouze 10 mm. Silnější pancéřování přineslo samozřejmě nárůst hmotnosti a to až na cca 19,5 tuny. Zásoba 310 litrů benzínu (bývá uváděno i 320 litrů) umožňovala dojezd okolo 165 km po silnici a cca 95 km v terénu. Počet členů posádky se proti starším verzím tanku nezměnil.

Vývoj verze Ausf. E probíhal v roce 1938 a tank byl veden také pod označením 4/Z.W. a dokonce i Z.W.38. Výroba nového tanku byla zahájena ještě v roce 1938 a podle některých zdrojů došlo dokonce těsně před koncem roku také k předání prvních exemplářů armádě. Pokud jde o celkový počet vyrobených tanků této verze, lze často narazit pouze na souhrnná čísla za tuto a další verze. Samotných PzKpfw III Ausf. E však pravděpodobně vzniklo 96 exemplářů s čísly podvozků 60401 až 60496.

Po ukončení výroby se tanky Ausf. E dočkaly ještě celé řady zpětných úprav. Ty nejzásadnější přišly v prosinci roku 1940 v rámci tzv. Umbewaffnung Programme. Cílem tohoto programu bylo přiblížit starší tanky Panzer III úrovni modernější verze Ausf. H. Program zahrnoval zejména instalaci nového kanonu 5cm KwK 38 L/42 ráže 50 mm (detailněji se k montáži této zbraně vrátíme ještě později). Další součástí Umbewaffnung Programme byla montáž dodatečného pancíře o síle 30 mm, který se šrouboval na čelo a záď trupu a čelo kabiny posádky, použití širších pásů a s tím spojené rozšíření pojezdových i ostatních kol. Tato modernizace jistě přinesla nárůst hmotnosti tanku. O kolik přesně se mi nepodařilo nikde zjistit, pravděpodobně však až někam k 21 tunám.

Panzerkampfwagen III Ausf. F, číslo podvozku 61316 ukazuje na stroj vyrobený firmou Henschel, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Skutečná masová produkce tanku PzKpfw III začala až s verzí Ausf. F (neboli 5/Z.W.), která přišla do výroby v srpnu 1939. Objednávka zbrojního úřadu zněla tentokrát na 435 tanků a byla rozdělena mezi firmy MAN, Daimler-Benz, FAMO, Henschel, Alkett a MIAG (do výroby však byla zapojena i celá řada dalších subdodavatelů). Mimo to, že Ausf. F dostala modernizovaný motor Maybach HL 120TRM, se od předešlé verze E prakticky nelišila (tedy alespoň do doby než přišly některé zpětné úpravy). Základní charakteristiky jako celkové rozměry, hmotnost (19,5 tuny), zásoba paliva, rychlost (doporučená max. 40 km/h), převodovka (Variorex) či radiovýbava se oproti Ausf. E nezměnily. Ani rozpoznat tanky provedení E a F na fotografiích není vždy dost dobře možné.

Jak již bylo zmíněno, výroba verze F započala v srpnu roku 1939 a pokračovala zřejmě až do dubna roku 1941. Část roku 1939 přitom probíhala výroba verzí E a F souběžně, dokud nebyla produkce Ausf. E zcela ukončena. V průběhu výroby, i zpětně po jejím skončení, byly u Ausf. F zaváděny různé konstrukční úpravy. Za všechny zmiňme alespoň několik těch snadno postřehnutelných na fotografiích.

Zřejmě někdy od konce roku 1939 začaly být tanky opatřovány ventilačními otvory pro odvod kouře od řídících brzd. Tyto otvory byly vyvrtány v horní desce čela trupu a chránily je vystouplé pancéřové kryty. Od ledna 1941 prošla alespoň část tanků této verze úpravami pro boj v tropickém podnebí. V motorové kapotě byly vyvrtány dodatečné otvory pro proudění vzduchu a překryty zvýšenými pancéřovými kryty (foto ZDE (zdroj: flickr.com)). V rámci této změny došlo rovněž k posílení větráku chladiče. Od dubna 1941 začaly být tanky vybavovány schránkami, které se zavěšovaly na zadní stěnu věže (k tomu účelu byla využita oka určená primárně pro zvedání věže v polních dílnách). Tyto schránky sloužily k uložení osobních věcí tankistů a proviantu.

krásný horní pohled na Panzerkampfwagen III Ausf. F, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Tanky Panzer III Ausf. F byly první, které se v rámci prvovýroby dočkaly posílení výzbroje. V červnu roku 1940 padlo rozhodnutí o urychleném přechodu výroby tanků Panzer III z kanonu 3,7cm KwK 36 L/46,5 ráže 37 mm na silnější kanon 5cm KwK 38 L/42 ráže 50 mm s hlavní o délce 42 násobků ráže. Tato změna dostala nejvyšší možnou prioritu a díky tomu se ji do produkce podařilo zavést již v červenci! Konstruktéři to přitom neměli nijak snadné. Montáž nového kanonu museli vymyslet tak, aby ji bylo možno provést zpětně i na starších tancích verzí E, F a G, vyrobených ještě s původní slabší zbraní. Zásahy do konstrukce věže tedy musely být minimální nebo ideálně vůbec žádné.

Nový kanon potřeboval i novou masku. Ta byla tentokrát řešena jako vnější a tvořila ji válcová pancéřová deska o síle 35 mm (tzv. Walzenblende). Uprostřed masky byl umístěn samotný kanon. Nalevo od jeho hlavně byl v masce drobný otvor pro optický zaměřovač, napravo od kanonu se pak nalézal kulomet MG 34 ráže 7,92 mm (tentokrát už pouze jeden). Po stranách masky byly pozorovací průzory opatřené pancéřovými kryty. Tank tedy přišel o jeden ze svých původně tří kulometů. Nový kanon však tuto ztrátu více než kompenzoval a navíc jej bylo možno efektivně používat i proti živé síle nepřítele (s tříštivotrhavou municí). Silnější kanon produkoval při výstřelu více spalin. Proto byl ve stropu věže vyřezán další otvor a pod ním instalován malý větrák. Zvnějšku pak byl průduch překryt pancéřovým krytem. Pro nový kanon se nakládalo 87 kusů munice (podle některých zdrojů to bylo 99 kusů). Zásoba střeliva pro oba kulomety pak čítala 3750 nábojů.

Od července 1940 byly tedy nově vyráběné tanky Ausf. F osazovány kanonem 5cm KwK 38L/42. Z celkových 435 postavených tanků této verze mělo 50 milimetrový kanon z prvovýroby posledních cca sto exemplářů. Starší tanky, vyrobené ještě s původním 37 milimetrovým kanonem, byly však později také přezbrojeny a to v rámci již zmíněného Umbewaffnung Programme zahájeného v prosinci roku 1940. Cílem tohoto programu bylo přiblížit starší tanky Panzer III úrovni modernější verze Ausf. H. Vedle zpětné instalace kanonu 5cm KwK 38 L/42 ráže 50 mm zahrnoval tento program zejména montáž dodatečného pancíře o síle 30 mm, který se šrouboval na čelo a záď trupu a čelo kabiny posádky a také použití širších pásů a s tím spojené rozšíření pojezdových i ostatních kol (takto modernizovaný tank verze F je vidět např. na snímku ZDE (zdroj: flickr.com)). Tato modernizace jistě přinesla nárůst hmotnosti tanku. O kolik přesně se mi nepodařilo nikde zjistit, pravděpodobně však až někam k 21 tunám.

Panzerkampfwagen III Ausf. G s 50 mm kanonem, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Již v březnu roku 1940 přišla do výroby další varianta tanku Panzer III s označením Ausf. G (neboli 6/Z.W.). Produkce této verze trvala do počátku roku 1941 takže celou dobu probíhala současně s výrobou starší Ausf. F. Obě verze si také byly velmi podobné a lišily se pouze v některých detailech. Mezi rozdíly rozeznatelné na fotografiích patřil například nově řešený kryt průzoru řidiče nebo nová verze velitelské věžičky, zavedená ovšem až v průběhu výroby (kterou tedy neměly zdaleka všechny tanky Ausf. G). Základní charakteristiky jako celkové rozměry, hmotnost (19,5 tuny), zásoba paliva,pohonná jednotka (Maybach HL 120 TRM), rychlost (doporučená max. 40 km/h), převodovka (Variorex) či radiovýbava se oproti Ausf. F (a z většiny ani oproti Ausf. E) nezměnily.

Také Panzer III Ausf. G byl na začátku produkčního období (březen 1940) vyráběn ještě s kanonem ráže 37 mm. V červnu 1940 však přišlo již zmíněné rozhodnutí o urychleném přechodu na silnější 50 milimetrový kanon, které se do výroby promítlo hned od následujícího měsíce. Celkem bylo vyrobeno 600 kusů tanku verze G, z toho prvních 140 až 160 exemplářů se starším kanonem ráže 37 mm. Zbylé tanky, vyrobené od července 1940 dál, již byly z prvovýroby osazeny kanonem 5cm KwK 38 L/42 ráže 50 mm.

Tanky verze G se dočkaly prakticky stejných dodatečných úprav, jaké byly prováděny i na verzích E a F. Zopakujme si alespoň některé z nich. Od ledna 1941 procházely některé tanky verze G úpravami pro boj v tropickém podnebí. V motorové kapotě byly vyvrtány dodatečné otvory pro proudění vzduchu a překryty typickými zvýšenými pancéřovými kryty (foto ZDE (zdroj: flickr.com)). Další úpravou, která stojí za zmínku, byly schránky zavěšované od dubna 1941 na zadní stěnu věže, které sloužily k uložení osobních věcí tankistů.

Panzerkampfwagen III Ausf. G s 50 mm kanonem, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Nejzásadnější změny ale přišly od prosince 1940 a to samozřejmě v rámci již několikrát zmíněného Umbewaffnung Programme. Cílem tohoto programu bylo přiblížit starší tanky Panzer III úrovni modernější verze Ausf. H. Program zahrnoval zejména zpětnou instalaci nového kanonu 5cm KwK 38 L/42 ráže 50 mm do oněch 140 až 160 nejstarších strojů vyrobených ještě se slabší zbraní. Součástí programu byla dále montáž dodatečného pancíře o síle 30 mm, který se šrouboval na čelo a záď trupu a čelo kabiny posádky a také použití širších pásů a s tím spojené rozšíření pojezdových i ostatních kol. Tato modernizace jistě přinesla nárůst hmotnosti tanku. O kolik přesně se mi nepodařilo nikde zjistit, pravděpodobně však až někam k 21 tunám.

Přezbrojí tanků Panzer III kanonem 5cm KwK 38 L/42 přineslo výrazně vyšší schopnost ničit nepřátelskou obrněnou techniku. Pro tuto zbraň se používaly dva druhy protipancéřové munice. Klasická průbojná střela PzGr. 39 vážila 2,06 kg a opouštěla hlaveň rychlostí 685 m/s. Na vzdálenost 500 dokázal tento projektil prorazit skloněný pancíř o síle 46 mm. Podkaliberní PzGr. 40 vážil pouze 925 gramů a dosahoval úsťové rychlosti 1060 m/s. Z 500 metrů probíjel skloněný pancíř o síle 58 mm. Nasazení tanků verzí Ausf. E, F a G brzy odhalilo jednu jejich podstatnou slabinu. Tou byla složitá a poruchová převodovka. V průběhu let 1940 a 41 se sice výrobci podařilo většinu problémů vyřešit, i přesto však tato převodovka již neměla být pro další verzi tanku Panzer III použita.

Další verze tanku PzKpfw III dostala podle abecedního pořádku označení Ausf. H. Vedena byla také pod výrobními kódy 7/Z.W. nebo také Z.W.39. Byla to první verze tohoto tanku, která měla být od počátku vyráběna již pouze s kanonem ráže 50 mm. Konkrétně byl použit kanon KwK 38 L/42. Nové dělo potřebovalo také novou masku. Ta byla, na rozdíl od masky pro starší kanon ráže 37 mm, řešena jako vnější a tvořila ji válcová pancéřová deska o síle 35 mm (tzv. Walzenblende). Uprostřed masky byl umístěn samotný kanon. Nalevo od jeho hlavně byl v masce drobný otvor pro optický zaměřovač TZF 5d, napravo od kanonu se pak nalézal kulomet MG 34 ráže 7,92 mm. Po stranách masky byly pozorovací průzory opatřené pancéřovými kryty. Maska umožňovala vertikální pohyb zbraní v rozsahu od -10 do +20 stupňů. Silnější kanon produkoval při výstřelu více spalin. Proto byl ve stropu věže vyřezán další otvor a pod ním instalován malý větrák. Pro nový kanon se nakládalo 99 kusů munice. Zásoba střeliva pro oba kulomety pak čítala 3750 nábojů.

Panzerkampfwagen III Ausf. H, číslo podvozku 66186 ukazuje na stroj postavený v březnu 1941 firmou MAN, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Další novinkou verze H byla změna převodovky. Poloautomatická převodovka Variorex firmy Maybach, montovaná do tanků verzí Ausf. E, F a G, byla nahrazena spolehlivější šestistupňovou manuální převodovkou Zahnradfabrik SSG 77. PzKpfw III Ausf. H měl také významně zesílené pancéřování. Toho bylo dosaženo pomocí dodatečných plátů o síle 30 mm (tzv. Zusatzpanzerung), které se šroubovaly na čelo i záď trupu a také na čelo kabiny posádky. Na všech těchto plochách tedy došlo ke zdvojnásobení síly pancíře z původních 30 na 60 mm (30 + 30).

Díky posílení pancíře vzrostla samozřejmě také hmotnost vozidla a to až na 21,5 tuny (oproti 19,5 tuny u předešlých tří verzí). Konstruktéři proto přistoupili také k rozšíření pojezdového ústrojí a pásů, aby zachovali měrný tlak (zátěž na cm2). Tank verze H měl tedy pásy široké 380 mm (o 20 mm více než starší verze). Mimo širší pásy dostala Ausf. H také zcela nová hnací a napínací kola. V dodávkách těchto nových kol však došlo ke zpoždění, takže část tanků verze H musela být nakonec osazena hnacími a napínacími koly předešlé generace, která však byla patřičně rozšířena pomocí distančních vložek.

Pro Ausf. H byla od počátku používána nová velitelská věžička, zavedená v průběhu výroby již u tanků verze G. U Ausf. H však došlo ještě k další úpravě. Boky bojové věže byly ve své horní části protaženy více dozadu a díky tomu již velitelská věžička nezasahovala do zadní stěny věže.

vyřazený Panzerkampfwagen III Ausf. H, tento snímek krásně ukazuje dvě novinky verze H - dodatečný čelní pancíř (jasně jsou vidět hlavy šroubů, které jej drží) a velitelskou věžičku, jejíž tubus již nezasahuje do zadní stěny věže, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

První PzKpfw III Ausf. H sjely z výrobních linek zřejmě v říjnu roku 1940. Od ledna 1941 začala být část tanků upravována pro nasazení v tropickém podnebí. To zahrnovalo posílení větráků a dodatečné otvory pro proudění vzduchu motorové kapotě s typickými zvýšenými kryty. Od dubna 1941 začaly být tanky vybavovány již zmíněnými schránkami, které se zavěšovaly na zadní stěnu věže (k tomu účelu byla využita oka určená primárně pro zvedání věže v polních dílnách). Tyto schránky sloužily k uložení osobních věcí tankistů a proviantu. Tanků Panzer III verze H bylo celkem vyrobeno 286 kusů a to v závodech Daimler-Benz, MAN, MIAG a Henschel.

Další v pořadí byla verze Ausf. J s továrním označením 8/Z.W. Oproti předcházející Ausf. H se toho v podstatě mnoho nezměnilo. Hlavní novinkou bylo použití pancíře o síle 50 mm na čele a zádi trupu a na čele kabiny posádky. Nešlo již o dodatečný přišroubovaný plát jako u verze H, ale o homogenní pancéřové desky. S novým čelním pancířem kabiny přišel také nový průzor řidiče Fahrersehklappe 50 a nové střeliště trupového kulometu Kugelblende 50. Dalším detailem, který pomáhá identifikovat tanky této verze na fotografiích, byla nově řešená oka pro uchycení vlečných lan na bocích čelního pancíře trupu.

Pohonnou jednotkou zůstal benzínový Maybach HL 120TRM o obsahu 11,9 litru a výkonu 300 koní. Také převodovka byla shodná jako u předešlé generace tanku, tedy SSG 77 se šesti stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním. Stejná byla i hlavní zbraň – kanon 5cm KwK 38 L/42 ráže 50 mm s vnější válcovou maskou (Walzenblende). Pro kanon se nakládalo 99 kusů střeliva, pro kulomety 3750 nábojů. Hmotnost tanku verze J činila 21,6 tuny.

Panzerkampfwagen III Ausf. J na východní frontě, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Původně byla plánována výroba „jen“ 440 tanků verze J. Záhy však došlo k revizi tohoto plánu a zvýšení objednávky na 779 kusů. Pro číslování podvozků byla přidělena číselná řada od 68001 do 68979. Objednávka byla rozdělena mezi firmy Daimler-Benz, MAN, MIAG, MNH a Henschel. V roce 1940 bylo doobjednáno dalších 1800 tanků a do výroby se měla zapojit také firma Alkett. A konečně v roce 1941 došlo opět k rozšíření objednávky o dalších 1400 vozidel. Rovnou ale doplňme, že díky dalšímu vývoji byly nakonec proti těmto objednávkám dodávány nejen taky verze J, ale i pozdějších verzí L, M a dokonce i N.

První tanky verze Ausf. J sjely z výrobních linek v březnu roku 1941 a jejich produkce pokračovala až do května 1942. Vzhledem k prolínání výroby tanků verzí J a L není snadné dobrat se přesného počtu postavených tanků. Panzer III Ausf. J však bylo pravděpodobně postaveno něco mezi 1521 a 1602. Podobně jako u předešlých verzí byla i část tanků verze J upravena pro nasazení v tropickém podnebí. To zahrnovalo posílení větráků a dodatečné otvory pro proudění vzduchu motorové kapotě, opatřené typickými pancéřovými kryty. S tím jak rostla účinnost protitankové munice, začali Němci koncem roku 1941 řešit, jak dále posílit pancéřování tanku Panzer III. Od března 1942 se proto na tancích objevuje dodatečný pancíř čela kabiny a věže. Tvořily jej desky o síle 20 mm, které byly předsazeny před hlavní pancíř tanku a to o 10 cm u kabiny a o 14 cm u věže.

Vraťme se nyní na chvíli k již vícekrát zmíněnému Umbewaffnung Programme, spuštěnému na konci roku 1940. Tento program zahrnoval mimo jiné přezbrojení starších verzí tanku PzKpfw III z kanonů ráže 37 mm na kanony ráže 50 mm s hlavní dlouhou 42 násobků ráže (L/42). Již tehdy prý zazněl návrh přezbrojit tanky rovnou na ještě výkonnější kanon 5cm PaK 38 s délkou hlavně 60 násobků ráže (L/60). Tehdy byl však návrh smeten ze stolu jako technicky neproveditelný. Hitlerovi se však tato myšlenka evidentně zalíbila a proto ji znovu otevřel na jednání se zástupci zbrojařů v únoru 1941. Většina z nich návrh nadále odmítala, pouze zástupce firmy Alkett nabídl, že se pokusí postavit ověřovací exemplář takto vyzbrojeného tanku. Prototyp byl dokončen 19. března 1941.

Panzerkampfwagen III Ausf. J s představným pancířem věže a trupu zničený v severní Africe, zdroj: Wikimedia, Public domain, upraveno

Následovaly tovární i vojskové zkoušky, během kterých se stroj osvědčil jako plně schopný bojového nasazení a tak bylo rozhodnuto o urychlené standardizaci tohoto silnějšího kanonu s delší hlavní pro sériové tanky Panzer III. To už se psal prosinec roku 1941 a v sériové výrobě byly právě tanky verze Ausf. J. Všechny výrobní závody tedy v období od prosince 1941 do března 1942 postupně přecházely na montáž nových silnějších kanonů. Takto nově vyzbrojené tanky byly nejprve nadále vedeny jako PzKpfw III Ausf. J. Teprve na přelomu března a dubna 1942 bylo rozhodnuto, že jde o tak významnou konstrukční změnu, že tanky s delším kanonem budou prohlášeny za novou verzi s označením PzKpfw III Ausf. L. Již vyrobené tanky Ausf. J s delším kanonem byly rovněž zpětně přeznačeny na Ausf. L.

Nový kanon dostal označení 5cm KwK 39 L/60 a jak již bylo zmíněno, vznikl modifikací protitankového kanonu PaK 38. Pro kanon se používaly průbojné střely PzGr. 39 o hmotnosti 2,06 kg s úsťovou rychlostí 835 m/s a podkaliberní PzGr. 40 o hmotnosti 925 gramů a rychlosti 1180 m/s. První typ projektilu probíjel na vzdálenost 500 metrů 57 mm silný homogenní pancíř skloněný pod úhlem 30 stupňů. Druhý typ střely dokázal na stejnou vzdálenost prorazit skloněný pancíř o síle až 72 mm.

Tanků verze L bylo celkem vyrobeno 1470 kusů. Jedinou odlišností oproti starší Ausf. J byl právě onen nový kanon a s tím související změny jako nárůst délky tanku měřené včetně přesahující hlavně a nárůst hmotnosti na 22,5 tuny. S novým kanonem přišel také samozřejmě nový zaměřovač a to typu TZF 5e. Rovněž musela být snížena zásoba kanonové munice na palubě z 99 na 84 kusů.

Panzerkampfwagen III Ausf. L, všimněte si, že tank již nemá průzor na boku věže, ale ještě stále má nouzový průlez v boku trupu nad pojezdovými koly, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-639-4262-04, Wikimedia, Creative commons, upraveno

V průběhu výroby byly na tancích verze L provedeny další drobné konstrukční změny, jejichž cílem bylo většinou zjednodušení a zlevnění výroby. V prosinci 1941 bylo zavedeno nové uspořádání větracích otvorů v motorové kapotě, které bylo od té doby používáno jako standard pro všechny tanky bez ohledu na to, zda byly určeny pro tropické klima či nikoliv. Od ledna 1942 byly zrušeny průzory v přední části bočních stěn věže a stejně tak průzor v pravé části masky kanonu. Tato změna se však ve výrobě plně projevila až za několik měsíců, až byly spotřebovány zásoby již připravených věží. Od června 1942 byly zrušeny také nouzové průlezy v bocích trupu, hned nad pojezdovými koly.

Od března 1942 začaly být tanky vybavovány vrhači dýmovnic, které se montovaly na boky věže. Na každé straně byly tři výmetné hlavně. V květnu 1943 však byly vrhače dýmovnic opět zrušeny, protože se příliš neosvědčily. Od března 1942 se na tancích verze L objevuje dodatečný pancíř čela kabiny a věže (stejný jako byl zaveden i u starší verze J). Tvořily jej desky o síle 20 mm, které byly předsazeny před hlavní pancíř tanku a to o 10 cm u kabiny a o 14 cm u věže. Zřejmě od května 1943 začala být část tanků zpětně osazována představným pancířem na bocích trupu a věže. Tomuto pancíři se přezdívalo Schürzen (zástěry) a sloužil jako dodatečná ochrana proti ruským protitankovým puškám (i když obecně převažuje teorie, že šlo o ochranu proti kumulativním střelám).

V únoru 1942 vznikl armádní požadavek na zvýšení schopnosti tanku Panzer III brodit se přes vodní překážky. Výsledkem byl tank verze Ausf. M, který byl zaveden do výroby v září 1942. Osobně mi není jasné, čím si tento stroj zasloužil samostatnou verzi protože úpravy pro hluboké brodění byly to jediné, čím se lišil od předcházející Ausf. L.

Panzerkampfwagen III Ausf. L zničený spojenci v Africe, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Nejsnadněji postřehnutelným novým prvkem bylo vzhůru protažené výfukové potrubí, zakončené jednocestnou klapkou, která bránila zaplavení. Průduchy v motorové kapotě byly opatřeny těsněním, které bylo možné uzavřít a zase otevřít přímo z kabiny. Mimo to byly samozřejmě utěsněny všechny trupové průzory, větráky řídících brzd a dokonce i prstenec věže. Díky těmto opatřením se podařilo zvýšit brodivost z cca 80 cm, obvyklých u starších verzí, až na 160 cm. Hmotnost (22,5 t), pohonná jednotka (Maybach HL 120 TRM), výzbroj (5cm KwK 39 L/60)... to vše zůstalo stejné jako předcházející Ausf. L. Zřejmě od května 1943 začala být část tanků zpětně osazována představným pancířem na bocích trupu a věže. Tomuto pancíři se přezdívalo Schürzen (zástěry) a sloužil jako dodatečná ochrana proti ruským protitankovým puškám (i když obecně převažuje teorie, že šlo o ochranu proti kumulativním střelám).

Výroba tanku Ausf. M probíhala od září 1942 do května 1943 a celkem jich bylo postaveno 517 kusů. Pozorný čtenář si jistě všimne, že výroba této verze tanku již nebyla zdaleka tak masová, jako u dvou předešlých verzí... a nebylo tomu tak náhodou. Již začátkem roku 1942 bylo totiž rozhodnuto, že výroba tanku Panzer III začne být postupně utlumována a výrobní kapacity budou raději využity pro útočná děla Stug III, která měla dle armádního vedení i samotného Hitlera vyšší bojovou hodnotu.

Počátkem roku 1942 bylo rozhodnuto o přezbrojení tanků PzKpfw IV novými výkonnějšími kanony. Díky tomu zůstaly ve skladech stovky starších krátkohlavňových kanonů 7,5cm KwK 37 L/24 ráže 75 mm a armáda pro ně hledala rozumné využití. Pravděpodobně již v únoru 1942 bylo nařízeno zahájení konstrukčních prací, jejichž cílem bylo zabudovat výše zmíněný kanon do věže tanku Panzer III. Pro tento účel bylo nutné mírně upravit jak masku věže, tak i samotnou zbraň. Výsledek však byl pozitivní a v červnu 1942 bylo tedy rozhodnuto o stavbě 450 tanků Panzer III vyzbrojených kanonem 7,5cm KwK 37 L/24. Tyto tanky měly být napříště označovány jako PzKpfw III Ausf. N. S kanonem přišel samozřejmě i nový zaměřovač TZF 5b. Mimo samotný nový kanon a úpravy nutné k jeho montáži se oproti tankům verze M nic nezměnilo. Došlo však k nárůstu hmotnosti na 23 tun.

Panzerkampfwagen III Ausf. M na východní frontě, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-219-0595-23, Wikimedia, Creative commons, upraveno

První tanky verze N byly dokončeny již v červenci 1942 a výroba pokračovala do října téhož roku. Z objednaných 450 kusů bylo armádou převzato 447. Zvhledem k velmi pozitivní odezvě bojových útvarů byla však výroba tanku verze N v únoru 1943 znovu obnovena. Od února do srpna tohoto roku bylo tedy postaveno dalších 167 PzKpfw III Ausf. N. Celkem jich tedy za oba roky vzniklo 614 kusů.

PzKpfw III Ausf. N se díky své výzbroji hodil zejména pro boj s nepřátelskou pěchotou a ničení menších opevněných bodů. V praxi se osvědčila spolupráce těchto strojů s těžkými tanky Tiger. Kanony Tigerů zvládaly na výbornou ničení nepřátelských tanků a jiné obrněné techniky a to na velké vzdálenosti. Panzer III Ausf. N jim naopak pomáhaly „čistit cestu“ a bránily je před blízkými útoky pěchoty. I proto se verzi Ausf. N někdy přezdívalo „ochránci Tigerů“. Zřejmě od května 1943 začala být část tanků zpětně osazována představným pancířem na bocích trupu a věže. Tomuto pancíři se přezdívalo Schürzen (zástěry) a sloužil jako dodatečná ochrana proti ruským protitankovým puškám (i když obecně převažuje teorie, že šlo o ochranu proti kumulativním střelám).

V srpnu 1943 skončila nejen výroba verze N, ale tanku Panzer III jako takového. Podvozky však byly vyráběny i dále jako základ pro útočná děla Stug III. Tank Panzerkampfwagen III vznikl v celkem ve dvanácti verzích (počítaje pouze jeho bojové verze Ausf. A, B, C, D, E, F, G, H, J, L, M a N). Jeho produkce běžela zhruba šest a půl roku (od konce roku 1936 do srpna 1943) a z výrobních hal za tu dobu vyjelo něco mezi 5599 a 5680. Pokud srovnáme první (Ausf. A) a poslední (Ausf. N) verzi, zjistíme, že hmotnost tanku vzrostla z 15,4 na 23 tun, tloušťka pancíře na nejsilnějších místech narostla z 16 na 70 mm (50 + 20) a ráže kanonu se zvedla z 37 mm na 75 mm. Mimo popsané bojové verze vznikla na základě tanku Panzer III celá řada různých vozidel speciálního určení, která budou popsána v dalším textu.

Panzerkampfwagen III Ausf. N, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Jak již bylo zmíněno výše, první čtyři verze tanku PzKpfw III vznikly pouze v malých sériích a sloužily jako jakési ověřovací kusy při hledání ideálního pojezdového ústrojí. Teprve s verzí Ausf. E byli Němci spokojeni a její uspořádání podvozku se stalo pro tank Panzer III standardem. Přesto se Waffenamt (zbrojní úřad) v první polovině roku 1940 rozhodl vyzkoušet ještě jedno odlišné provedení pojezdového ústrojí.

Mělo jít o tzv. Schachtellaufwerk, tedy pojezdové ústrojí s překrývajícími se koly. Tento typ uspořádání kol byl standardním řešením u německých polopásových tahačů a později i tanků (Panther, Tiger a Tiger II). Stavbou prototypu Panzerkampfwagen III mit Schachtellaufwerk byla pověřena firma FAMO(Fahrzeug und Motorenbau GmbH). Nový podvozek sestával na každém boku ze šesti pojezdových kol o průměru 850 mm s gumovou obručí po obvodu. Kola byla uspořádána ve dvou řadách. Ta ve vnější řadě byla opatřena odlehčovacími otvory, vnitřní kola byla plná, s paprskovými prolisy. Kola byla odpružena pomocí torzních tyčí. Podpůrné kladky nebyly třeba, protože horní část pásu dosedala přímo na pojezdová kola. Hnací kolo zůstalo vpředu, napínací vzadu, obě však byla také nového provedení. Trup a bojová věž (s kanonem raze 50 mm) byly převzaty z tanku verze Ausf. G.

Po testech prvního prototypu byla objednána výroba malé série čítající 20 kusů. Ty byly dodány zřejmě v roce 1941. I tentokrát byly použity trupy tanků verze G, ale bojové věže byly převzaty z tanků Ausf. H (rozeznatelné podle velitelské věžičky, která nezasahuje do zadní stěny věže). Fotografie ukazují, že u některých z oněch 20 tanků byl zachován původní nouzový průlez v boku trupu, který ovšem zůstal nepoužitelný, protože ho blokovala horní část pásu. U části strojů byl průlez upraven a posunut nahoru, taka by se nacházel až nad horní částí pásu a zůstal tedy použitelný. A konečně existují fotografie, ze kterých se zdá, že u části tanků byl průlez zcela eliminován.

Panzerkampfwagen III Ausf. N s bočním představným pancířem, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Od zavedení do sériové výroby bylo upuštěno, protože nový podvozek nepřinesl žádné zásadní zlepšení jízdních vlastností. Podvozek s velkými pojezdovými koly byl sice vhodnější pro rychlou jízdu, ale to zase nebyla až tak významná výhoda.

Mezi speciální konverze tanku Panzer III patřila velitelská vozidla Panzerbefehlswagen III, která vznikla v pěti různých verzích (Ausf. D1, E, H, J a K) každá založená na jiné verzi bojového tanku. Velitelské tanky měly umožnit velitelům jednotek bezpečný pohyb v těsné blízkosti bojové linie tak, aby měli přehled o aktuální situaci na bojišti a mohli na ni pružně reagovat při udílení rozkazů. První Panzerbefehlswagen III byl založen na klasickém tanku verze Ausf. D a jeho přesné označení znělo Panzerbefehlswagen III Ausf. D1. Daimler-Benz tuto verzi tanku vedl pod kódem 3c/Z.W.

Na první pohled byl velitelský Ausf. D1 velmi podobný běžnému Ausf. D, ve skutečnosti se však v mnohém lišil. Předně došlo u něj k významnému zesílení pancíře. Všude tam kde měl klasický Ausf. D pancíř o síle 14,5 mm, byl u Ausf. D1 použit pancíř silný 30 mm. Jeho hmotnost díky tomu vzrostla na nějakých 18,2 tuny. S příchodem silnějšího pancíře byly zrušeny výřezy v dolní desce čela trupu, které u Ausf. D byly a sloužily k servisnímu přístupu k řídícím spojkám a brzdám. Se silnějším pancířem dostal tank také nově řešený průzor pro řidiče a nový typ střeliště pro trupový kulomet. Také zadní napínací kola byla nového provedení.

prototyp tanku Panzer III na podvozku FAMO, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Zásadním rozdílem proti běžnému tanku byla napevno uchycená věž bez kanonu. U velitelského Ausf. D1 byla věž prostě pevně přišroubována k nástavbě a nešlo s ní tedy otáčet. Otáčivý mechanismus i kanon byly odstraněny, aby uvolnily prostor pro komunikační aparaturu. Celá válcová lafeta pro uchycení zbraní byla nahrazena pevnou nepohyblivou čelní stěnou, na které byla připevněna pouhá dřevěná atrapa kanonu. Falešná hlaveň měla stroji dodávat vzhled běžného bojového tanku a tak oklamat nepřítele. Také levý věžový kulomet byl zrušen a na jeho místě trčela z pevné čelní stěny opět jen dřevěná imitace hlavně. Pravý věžový kulomet byl zachován, ale aby s ním bylo v pevné čelní desce možno pohybovat, musel být zasazen do nového kulovitého střeliště.

Trupový kulomet byl rovněž zrušen a na místě jeho původního střeliště zůstal pouze uzavíratelný otvor, ze kterého bylo možno vést palbu ze samopalu uloženého uvnitř kabiny. Další dvě podobné střílny pak byly v bocích kabiny. Velitelský tank byl tedy vyzbrojen pouze jediným kulometem ve věži. Vzhledem ke svému poslání se však neměl zapojovat do boje a absence výzbroje tedy nebyla vnímána jako fatální nedostatek. Mimo popsaného došlo ještě k celé řadě další menších změn (na fotografiích lze např. postřehnout nový pozorovací průzor vytvořený v zadní části pravé boční stěny kabiny). Pohonná jednotka (Maybach HL 108 TR) i převodovka (SSG 76) zůstaly naopak stejné jako u běžného tanku Ausf. D.

Posádka vozu zůstala pětičlenná, změnilo se však její složení. Hlavní osobou na palubě byl samozřejmě velitel. Ten měl s sebou svého adjutanta, dva radiooperátory a posledním mužem ve voze byl řidič. Jeden z radiooperátorů zřejmě zároveň zastával také obsluhu kulometu. Velitelský tank sice přišel o kanon, zato byl ale „vyzbrojen“ hned několika radiostanicemi. Celkem vznikly tři varianty s různou kombinací radiostanic na palubě. První z nich nesla výzbrojní označený SdKfz 266 a byla vybavena stanicemi typu Fu 6 a Fu 2. Další byla SdKfz 267 nesoucí radiostanice typu Fu 6 a Fu 8 a konečně poslední SdKfz 268 měla na palubě stanice Fu 6 a Fu 7. Každá z těchto tří subverzí byla určena ke službě na jiném stupni velení.

velitelský Panzerbefehlswagen III Ausf. D1, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

K radiostanicím byly samozřejmě nutné antény a ty měl PzKpfw III Ausf. D1 hned čtyři. Na každém boku kabiny byla jedna prutová, nad motorovým prostorem byla anténa rámová a konečně, alespoň u některých ze tří uvedených sub-subverzí, byla přímo v kabině další teleskopická anténa s hvězdicovým rozvětvením. Ta se vysouvala skrz kruhový výřez ve střeše věže. Plně vysunutá měla tato anténa délku (nebo spíš výšku) 9 metrů a proto ji bylo možno vysouvat, jen když tank stál na místě... čímž se z něj vlastně stávala stacionární radiostanice. Velitelských tanků verze Ausf. D1 (ve všech třech subverzích) bylo vyrobeno celkem 30 exemplářů s čísly podvozků 60341 až 60370.

Druhý velitelský vůz vycházel z bojového tanku verze E a byl tedy nazván Panzerbefehlswagen III Ausf. E. Daimler-Benz vedl tento stroj pod kódem 4a/Z.W. I tentokrát vypadal velitelský vůz skoro stejně jako klasický tank, ale opět měl pevně přišroubovanou věž bez možnosti otáčení a bez kanonu. Její čelní stěnu opět tvořila pevná deska s dřevěnou atrapou kanonu, která měla stroji dodávat vzhled běžného bojového tanku a tak oklamat nepřítele. Také levý věžový kulomet byl zrušen a na jeho místě trčela z pevné čelní stěny opět jen imitace hlavně. Pravý věžový kulomet byl zachován, ale aby s ním bylo v pevné čelní desce možno pohybovat, musel být zasazen do nového kulovitého střeliště.

Trupový kulomet byl rovněž zrušen a na místě jeho původního střeliště zůstal pouze uzavíratelný otvor, ze kterého bylo možno vést palbu ze samopalu uloženého uvnitř kabiny. Další dvě podobné střílny pak byly v bocích kabiny. Jedinou integrální výzbrojí tanku tedy zůstal jeden věžový kulomet. Vzhledem ke svému poslání se však velitelský vůz neměl zapojovat do boje a absence výzbroje tedy nebyla vnímána jako fatální nedostatek. Zvlaštností velitelského tanku verze E byl průzor řidiče. Z nějakého důvodu nebyl použit průzor z běžného bojového tanku verze E, ale modernější prlzor používaný běžně u tanků verze Ausf. G. Z ještě méně zřejmého důvodu pak byla část Befehlspanzerů verze E vybavena řidičským průzorem opatřeným zcela nestandardním plochým obdélníkovým krytem s pozorovací štěrbinou.

Panzerbefehlswagen III Ausf. D1 ve Francii roku 1940, všimněte si teleskopické antény vysunuté z věže, zdroj: Wikimedia, Creative commons, upraveno

Posádka vozu zůstala pětičlenná, změnilo se však její složení. Hlavní osobou na palubě byl samozřejmě velitel. Ten měl s sebou svého adjutanta, dva radiooperátory a posledním mužem ve voze byl řidič. Jeden z radiooperátorů zřejmě zároveň zastával také obsluhu věžového kulometu. Velitelský tank sice přišel o kanon, zato byl ale „vyzbrojen“ hned několika radiostanicemi. Celkem vznikly tři varianty s různou kombinací radiostanic na palubě. První z nich nesla výzbrojní označený SdKfz 266 a byla vybavena stanicemi typu Fu 6 a Fu 2. Další byla SdKfz 267 nesoucí radiostanice typu Fu 6 a Fu 8 a konečně poslední SdKfz 268 měla na palubě stanice Fu 6 a Fu 7. Každá z těchto tří subverzí byla určena ke službě na jiném stupni velení.

K radiostanicím byly samozřejmě nutné antény a ty měl velitelský tank hned čtyři. Na každém boku kabiny byla jedna prutová, nad motorovým prostorem byla anténa rámová a konečně, alespoň u některých ze tří uvedených sub-verzí tanku, byla přímo v kabině další teleskopická anténa s hvězdicovým rozvětvením. Ta se vysouvala skrz kruhový výřez ve střeše věže. Plně vysunutá měla délku (nebo spíš výšku) 9 metrů a proto ji bylo možno vysouvat, jen když tank stál na místě... čímž se z něj vlastně stávala stacionární radiostanice. Velitelských tanků verze Ausf. E (ve všech třech subverzích) bylo vyrobeno celkem 45 exemplářů s čísly podvozků 60501 až 60545.

Další velitelský tank vznikl na bázi PzKpfw III Ausf. H a nesl označení (jak jinak) Panzerbefehlswagen III Ausf. H. Zase zde byla neotočná věž bez kanonu s pouhou atrapou hlavně k oklamání nepřítele. Zatímco běžné tanky verze H byly vyzbrojeny kanony ráže 50 mm, většina velitelských tanků verze H dostala atrapy starších kanonů ráže 37 mm.

Panzerbefehlswagen III Ausf. E, jediný kulomet ve střelišti ve věži je u tohoto stroje vymontován, zřejmě kvůli údržbě, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Také trupový kulomet byl zrušen a na místě jeho původního střeliště zůstal pouze uzavíratelný otvor, ze kterého bylo možno vést palbu ze samopalu uloženého uvnitř kabiny. Další dvě podobné střílny pak byly v bocích kabiny. Jedinou výzbrojí Panzerbefehlswagen III Ausf. H byl věžový kulomet. Aby s ním bylo v pevné čelní desce možno pohybovat, musel být zasazen do nového kulovitého střeliště. Vzhledem ke svému poslání se velitelský vůz neměl zapojovat do boje a jeho zcela minimální výzbroj tedy nebyla vnímána jako fatální nedostatek.

Panzerbefehlswagen III Ausf. H měl (stejně jako bojový Ausf. H) pancéřování posílené pomocí dodatečných plátů o síle 30 mm (tzv. Zusatzpanzerung), které se šroubovaly na čelo i záď trupu a také na čelo kabiny posádky. Na všech těchto plochách měl tedy pancíř o celkové síle 60 mm (30 + 30). Stejně jako u běžných bojových tanků verze H měla i část velitelských tanků ještě stará hnací a napínací kola a část již měla kola nového provedení.

Posádku tvořilo pět vojáků. Hlavní osobou na palubě byl samozřejmě velitel. Ten měl s sebou svého adjutanta, dva radiooperátory a posledním mužem ve voze byl řidič. Jeden z radiooperátorů zřejmě zároveň zastával také obsluhu věžového kulometu. Velitelský tank sice přišel o kanon, zato byl ale „vyzbrojen“ hned několika radiostanicemi. Celkem vznikly tři varianty s různou kombinací radiostanic na palubě. První z nich nesla výzbrojní označený SdKfz 266 a byla vybavena stanicemi typu Fu 6 a Fu 2. Další byla SdKfz 267 nesoucí radiostanice typu Fu 6 a Fu 8 a konečně poslední SdKfz 268 měla na palubě stanice Fu 6 a Fu 7. Každá z těchto tří subverzí byla určena ke službě na jiném stupni velení.

Panzerbefehlswagen III Ausf. H, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

K radiostanicím byly samozřejmě nutné antény a ty měl velitelský tank hned čtyři. Na každém boku kabiny byla jedna prutová, nad motorovým prostorem byla anténa rámová a konečně, alespoň u některých ze tří uvedených sub-verzí tanku, byla přímo v kabině další teleskopická anténa s hvězdicovým rozvětvením. Ta se vysouvala skrz kruhový výřez ve střeše věže. Plně vysunutá měla délku (nebo spíš výšku) 9 metrů a proto ji bylo možno vysouvat, jen když tank stál na místě... čímž se z něj vlastně stávala stacionární radiostanice. Velitelských tanků verze Ausf. H (ve všech třech subverzích) bylo vyrobeno celkem 145 exemplářů s čísly podvozků 70001 až 70145 (později snad mělo být doobjednáno ještě dalších 30 kusů).

Čtvrtým velitelským tankem byl Panzerbefehlswagen III Ausf. J, založený (jak jinak) na bojovém tanku verze Ausf. J. Po zkušenostech s provozem starších neozbrojených velitelských tanků verzí D1, E a H tentokrát vojáci požadovali vozidlo, které si zachová schopnost vedení boje. Armádní zadání, které bylo počátkem roku 1942 předáno firmě Daimler-Benz, proto počítalo s otočnou věží i kanonem ráže 50 mm.

Od února do dubna roku 1942 odeslala firma Henschel celkem 81 běžných tanků verze J do továrny Daimler-Benz, která měla zajistit jejich přestavbu na velitelské vozy. Konstruktérům se podařilo vměstnat do interiéru vozidla všechnu potřebnou radiovýbavu a přitom opravdu zachovat původní kanon KwK 38 L/42 ráže 50 mm i otáčivý mechanismus věže. Musel však být zrušen trupový kulomet a na místě jeho původního střeliště se objevil pouhý uzavíratelný otvor, skrz který bylo možno střílet z palubního samopalu. Rovněž musela být snížena zásoba munice pro kanon.

Panzerbefehlswagen III Ausf. J, všimněte si hvězdicové antény, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Panzerbefehlswagen III Ausf. J měl (stejně jako bojový Ausf. J) pancéřování čela kabiny a věže posílené pomocí předsazených desek o síle 20 mm. V květnu 1943 byly tanky zpětně osazeny představným pancířem na bocích trupu i věže, tzv. Schürzen. Hmotnost velitelského tanku prakticky odpovídala běžnému bojovému tanku verze J (21,6 t).

Celkem vznikly tři varianty tohoto stroje s různou kombinací radiostanic na palubě. První z nich nesla výzbrojní označený SdKfz 266 a byla vybavena stanicemi typu Fu 6 a Fu 2. Další byla SdKfz 267 nesoucí radiostanice typu Fu 6 a Fu 8 a konečně poslední SdKfz 268 měla na palubě stanice Fu 6 a Fu 7. Každá z těchto tří subverzí byla určena ke službě na jiném stupni velení. K radiostanicím byly samozřejmě nutné antény a ty měl tento velitelský tank celkem tři. Na každém boku kabiny byla jedna prutová Stabantenne a na zádi trupu byla tzv. Sternantenne s hvězdicovým rozvětvením. Panzerbefehlswagen III Ausf. J tedy již neměl rámovou anténu obvyklou u starších velitelských vozů.

Poslední Panzerbefehlswagen III byl založen na bojovém tanku verze Ausf. M. Přesto však z nějakého důvodu získal vlastní samostatné označení verze s písmenem K. Jeho oficiální název tedy zněl Panzerbefehlswagen III Ausf. K. Tento velitelský tank dostal speciálně upravenou věž. Provedení zejména čelní partie této věže bylo inspirováno tankem PzKpfw IV.

Panzerbefehlswagen III Ausf. K, všimněte si průzoru ve věži, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Původní kanon KwK 39 L/60, kterým byl vyzbrojen běžný tank verze M, byl zachován i u velitelského Ausf. K. Byl však uchycen ve zcela nové, podstatně zúžené, masce. Napravo od této masky byl v pevné čelní stěně věže vytvořen nový pozorovací průzor prakticky stejného provedení, jako byl průzor řidiče v čelní stěně kabiny. Kvůli novému průzoru musel být zrušen věžový kulomet. Také kulomet v trupu byl odstraněn a jeho místo zaujal pouhý uzavíratelný otvor, který sloužil jako střílna pro palubní samopal. Jedinou integrální výzbrojí velitelského tanku verze K tak paradoxně zůstal kanon.

Po „mateřském“ bojovém tanku verze Ausf. M zdědil Panzerbefehlswagen III Ausf. K také úpravy umožňující hluboké brodění a 20 milimetrové předsazené pancéřování čela kabiny (nikoliv již věže). V květnu 1943 byly pak tyto tanky zpětně osazeny také představným pancířem na bocích trupu i věže, tzv. Schürzen. Hmotnost velitelského tanku činila 23 tun.

Opět vznikly celkem tři sub-varianty tohoto stroje s různou kombinací radiostanic na palubě. První z nich nesla výzbrojní označený SdKfz 266 a byla vybavena stanicemi typu Fu 6 a Fu 2. Další byla SdKfz 267 nesoucí radiostanice typu Fu 6 a Fu 8 a konečně poslední SdKfz 268 měla na palubě stanice Fu 6 a Fu 7. Každá z těchto tří subverzí byla určena ke službě na jiném stupni velení. K radiostanicím byly samozřejmě nutné antény a ty měl tento velitelský tank celkem tři. Na každém boku kabiny byla jedna prutová Stabantenne a na zádi trupu byla tzv. Sternantenne s hvězdicovým rozvětvením. Panzerbefehlswagen III Ausf. K tedy neměl rámovou anténu obvyklou u starších velitelských vozů. Od prosince 1942 do února 1943 bylo postaveno celkem 50 velitelských tanků Ausf. K.

dva Panzerbefehlswagen III Ausf. K, všimněte si průzorů ve věžích, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V roce 1940 se Němci začali zcela vážně připravovat na námořní invazi do Velké Británie. Pro tuto operaci, nesoucí krycí název Seelöwe, měly být (mimo jiné) vyvinuty i speciální ponorné verze tanků Panzer III. Tyto stroje měly být schopné pohybovat se po mořském dně v hloubce až 15 metrů. První ověřovací přestavby na ponorné tanky proběhly zřejmě v červnu roku 1940 za použití bojových tanků verze Ausf. F. Všechny otvory v trupu i věži musely být samozřejmě důkladně utěsněny pomocí gumových těsnění. To tedy zahrnovalo průzory, nástupní průlezy, servisní přístupy v motorové kapotě i sání vzduchu k motoru. Stejně tak bylo nutno utěsnit i prstenec věže a to pomocí nafukovací gumové obruče.

Průzor řidiče dostal speciální kryt, který i nadále zajišťoval výhled z vozu. Čelní stěna věže byla opatřena velkou gumovou „maskou“, která chránila kanon i oba věžové kulomety a měla na patřičných místech průhledné fólie, takže umožňovala míření. Podobnou gumovou masku s průhlednou fólií dostal i trupový kulomet a také velitelská kupole. Podle některých autorů měly být masky zbraní po vyjetí v vody odstřeleny pomocí malých náloží, aby z tanku odlétly a umožnily mu ihned se zapojit do boje. Fotografie však nenasvědčují, že by bylo instalováno něco jako nálož k odhození těchto masek. Naopak průzory v gumových maskách naznačují, že tank byl schopen jet a vést boj i s nimi. Tauchpanzer měl tedy zřejmě prostě vyjet na břeh a rovnou plynule přejít v boj se vším svým speciálním příslušenstvím. První výstřel z kanonu nebo kulometu by prostě masku na patřičném místě roztrhl a pak už mohl střelec pálit dle libosti.

Přívod vzduchu pro posádku i motor zajišťovala hadice o průměru 110 mm a délce 15 metrů. Konec hadice byl upevněn k plovoucí bóji, aby nemohlo dojít k jeho zaplavení. V hadici byla zároveň umístěna radiová anténa pro spojení s hladinou. Tank byl sice vybaven kompasem, ale i tak se počítalo s jeho naváděním z velícího plavidla pomocí vysílačky. Také na výfuky byly instalovány jednocestné ventily, které bránily jejich zaplavení. Upraven byl i systém chlazení motoru. Přívody vzduchu byly uzavřeny, za to se na levém boku objevila drobná trubice opatřená válcovým sítem. Skrze ni měla voda proniknout k nádržím s chladicí kapalinou a pomoci od nich odvádět vzniklé teplo.

Tauchpanzer III během testů, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101II-MW-5674-33, Wikimedia, Creative commons, upraveno

V červenci 1940 proběhly dvě série testů. V rámci prvního testu ujel ponorný tank (tzv. Tauchpanzer) asi 100 metrů vodou hlubokou přibližně 3 metry. Tank tedy jel v podstatě těsně pod hladinou a šlo jen o základní ověření těsnosti vozu. Při druhém testu byl tank pomocí jeřábu postupně spouštěn až do hloubky 10 metrů. Motor běžel a posádka hlásila chování stroje. Zhruba v hloubce 7,5 metrů se začaly projevovat první netěsnosti. Aby mohly unikat spaliny od motoru, musely ventily na výfuku překonat poměrně velký tlak, takže docházelo k částečnému úniku výfukových plynu do motorového prostoru i do kabiny posádky. Koncentrace jedovatých plynů v kabině byla po vynoření změřena a zůstávala pořád poměrně nízká (bez nebezpečí pro posádku).

Na základě zkoušek bylo rozhodnuto, že systém přívodu vzduchu i odvodu výfukových plynů musí být napříště změněn. Ponorný tank měl být vybaven pevnou trubicí o délce 12 metrů, kterou by proudil čerstvý vzduch dovnitř a spaliny ven. Také mělo být vylepšeno utěsnění, aby nedocházelo k popsanému pronikání vody ve větších hloubkách. Po seznámení s výsledky testů nařídil Hitler urychlené zahájení stavby celkem 200 ponorných tanků (148 z nich měly být tanky Panzer III verzí Ausf. F a G, 48 pak tanky Panzer IV a konečně měly být přestavěny 4 velitelské Panzerbefehlswagen III Ausf. E). Práce byly objednány u firmy Alkett. Jednou z novinek, která měla zlepšit těsnost, bylo rozšíření stropní desky trupu okolo prstence věže, které je patrné na fotografiích pozdějších Tauchpanzerů. Přestavba všech 200 tanků byla dokončena v srpnu 1940.

Operace Seelöwe byla nakonec odvolána a v listopadu 1940 přišel rozkaz aby Tauchpanzery byly upraveny pro běžný provoz na zemi. Všechny speciální prvky, které však nenarušovaly „suché“ fungování tanku, měly být ponechány. V březnu 1941 však přišel nový rozkaz. Všech 200 existujících Tauchpanzerů mělo být znovu připraveno pro obojživelný provoz. Namísto původní trubice o délce 12 metrů však měli být tentokrát opatřeny jen úzkou trubicí o délce pouhých 350 cm, která se upevňovala k otvoru ve stropu věže. Vzduch pro motor byl tedy zřejmě nasáván z kabiny posádky. Trubice o délce 3,5 metru byla dostatečná, protože v té době se již nepočítalo s nasazením těchto tanků na moři, ale pouze při překonávání říčních toků v Sovětském svazu. Mimo znovu zprovoznění původních 200 Tauchpanzerů byla nařízena stavba dalších 105 nových (mix Panzer III Ausf. G a Ausf. H, Panzerbefehlswagen III Ausf. H a Panzer IV). Minimálně část ponorných Panzer III si nakonec vyzkoušela ostrý ponor v bojových podmínkách a to 22. června 1941, v první den operace Barbarossa, kdy pod vodou překročily hraniční řeku Bug. Podle některých autorů využily Tauchpanzery III svých unikátních schopností ještě i později při překonávání řeky Dněpr.

Tauchpanzer III během testů, na kovové konstrukci je stupnice aby bylo vidět, jak hluboko je tank ponořen, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101II-MW-5674-43, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Od února do dubna 1943 bylo celkem 100 tanků Panzer III Ausf. M přestavěno na plamenometné tanky. Šlo o stroje s podvozky číslo 77609 až 77708. Plamenometné tanky dostaly oficiální označení Panzerkampfwagen III (Flamm) a výzbrojní kód SdKfz 141/3,obecně se pro ně však vžilo jméno Flammpanzer III. Přestavbu běžných tanků na plamenometné zajišťovala firma Wegmann z Kasselu.

Plamenomet byl instalován ve věži namísto původního kanonu a jeho výmetná hlaveň byla upravena tak, aby se co nejvíce podobala hlavni běžného kanonu. V interiéru tanku byla umístěna nádrž na hořlavou směs o objemu 1020 litrů. Pumpu, která vháněla hořlavý olej do hlavně, poháněl malý dvoutaktní motor Auto Union ZW 1101. Pumpa dokázala hořlavou směs natlakovat až na 17 atmosfér a díky tomu byl plamenomet schopen dosahu až 60 metrů. Průtok hořlaviny při zášlehu se pohyboval okolo 7,8 litru za sekundu, takže tank byl schopen cca 130 jednosekundových zášlehů. Z dosahu plamene je zřejmé, že tank byl určen k blízkému boji s nepřátelskou pěchotou, zejména pak k vyhánění pěchoty z bunkrů, budov a jiných úkrytů.

Flammpanzeru III zůstaly oba původní kulomety, jeden v trupu a druhý ve věži ve společné masce se samotným plamenometem. Tato speciální verze tanku dosahovala hmotnosti 23,8 tun a její posádku tvořili pouze tři muži. Byl to samozřejmě řidič, dále pak radista, který také obsluhoval trupový kulomet a konečně velitel, jediný sedící ve věži tanku. Velitel tedy musel stíhat velení tanku, obsluhu plamenometu i věžového kulometu. Při zaměřování plamenometu vyhlížel velitel skrz průzor ve velitelské věžičce a řídil se jednoduchým zaměřovačem – prostou tyčkou upevněnou na hlavni.

plamenometný Flammpanzer III, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-732-0114-16, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Plamenometné tanky byly nasazovány na východní frontě a v Itálii s většími či menšími úspěchy až byly postupně všechny ztraceny (poslední provozuschopné kusy byly hlášeny v červenci 1944). Podle některých zdrojů byla armáda těmito stroji spíše zklamána a dokonce měla nechat několik z nich přestavět zpět na klasické bojové tanky, které pro ni měly větší hodnotu. Podle jiných zdrojů bylo naopak na přelomu let 1944 a 1945 postaveno dalších 20 až 30 plamenometných tanků aby nahradily dříve ztracené stroje.

Na začátku roku 1943 byla zahájena sériová výroba samohybných děl Wespe a Hummel, která měla poskytovat dělostřeleckou podporu zejména motorizovaným a tankovým jednotkám. Rychlost, se kterou tanky postupovaly, kladla na dělostřelce zvýšené nároky. Tanky velmi rychle měnily svoji polohu a dělostřelectvo proto potřebovalo mít neustálý přehled o situaci na bojové linii. Dělostřelectvo potřebovalo předsunuté pozorovatele, kteří by operovaly na linii fronty společně s bojovými tanky a operativně řídily palbu děl rozmístěných za linií. Ideálně to měly být pouze upravené tanky, na kterých by jejich zvláštní role nebyla na první pohled nijak patrná (aby došlo ke zmatení nepřítele).

Cílově měla tuto roli plnit speciální verze tanku Panther. To ale byla hudba budoucnosti a armáda potřebovala rychlé dočasné řešení... a volba padla na tank Panzer III. Přestavba tohoto tanku na pozorovací vůz pro dělostřelecké návodčí byla svěřena firmě Alkett. Panzerbeobachtungswagen III, jak znělo označení tohoto stroje, přišel o kanon a čelní stěna věže byla osazena zcela novou maskou. Po stranách v ní byly uzavíratelné průzory a uprostřed kulovité střeliště pro kulomet MG 34. Napravo od něj pak z masky vycházela velmi jednoduchá atrapa kanonové hlavně, která měla maskovat skutečné poslání tohoto tanku. Trupový kulomet byl zrušen, aby se uvolnilo místo pro radioaparaturu. Na jeho místě byl jen uzavíratelný otvor pro palbu z ručních zbraní. Jedinou integrální výzbrojí vozu tak zůstal kulomet ve věži.

Panzerbeobachtungswagen III, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Ve stropu věže se objevil nový otvor, sloužící k vysunutí pozorovacího periskopu TBF2. Přímo z velitelské věžičky se pak dal vysunout binokulární periskop SF 14 Z. Panzerbeobachtungswagen III byl vybaven radiostanicemi typů Fu 8, Fu 4 a Funksprechgerät f. Dále byla na palubě přenosná radiostanice Tornisterfunkgerät g, kterou si mohl někdo z vojáků vzít s sebou na záda, pokud se vydal na pěší průzkum. Hlavním komunikačním prostředkem byla stanice Funksprechgerät f, která umožňovala hlasové spojení na vzdálenost 4 až 5 km, což v naprosté většině situací stačilo (baterie samohybných děl byly většinou do této vzdálenosti za linií bojů). Radiopřijímače na palubách samohybek Wespe a Hummel byly připojeny k reproduktorům, takže povely pohodlně slyšeli všichni členové obsluhy, aniž by museli mít nasazena sluchátka (jejichž kabely by je nutně omezovaly v práci). Pokud dosah Funksprechgerät f nestačil, byla ke spojení využita stanice Fu 8, která zvládala hlasové spojení na vzdálenost až 20 km. Pozorovací tank měl dvě antény, jednoduchou prutovou na pravém boku kabiny a druhou s hvězdicovým rozvětvením (tzv. Sternantenne) v zadní části motorové kapoty.

Přestavba běžných tanků na Panzerbeobachtungswagen III začala v únoru 1943, vrcholu dosáhla v dubnu téhož roku, ale nakonec pomalým tempem pokračovala až do dubna 1944. Celkem bylo postaveno 262 těchto vozidel, z nich většina byla založena na podvozcích tanků verze Ausf. G a Ausf. F. Několik málo kusů však prý vzniklo také na podvozcích verzí Ausf. E, H, J, L a M (možná zpětné přestavby z tanků, u kterých byla poškozena bojová věž). K 15. březnu 1945 bylo ve stavech frontových jednotek hlášeno ještě 31 provozuschopných Panzerbeobachtungswagen III.

Velmi zajímavá mutace tanku Panzer III přišla na svět v roce 1943. Její vývoj byl objednán zřejmě již koncem roku 1942. Projekt byl veden pod označením Schienenkettenfahrzeug 1 neboli doslova kolejové pásové vozidlo. Odsud také vznikla často uváděná zkratka SK1. Jak je z názvu zřejmé, šlo o tank upravený pro jízdu po kolejích. Jeho úkolem měl být zřejmě doprovod vlaků a hlídkování na tratích ohrožených záškodníky a partyzány.Pro stavbu prototypu byl vybrán tank verze Ausf. N vyzbrojený kanonem ráže 75 mm a práce na přestavbě zajišťovala firma Steyr.

prototyp železničního tanku SK 1, zdroj: henk.fox3000.com se souhlasem provozovatele, upraveno

V přední a v zadní části podvozku tanku byly umístěny dva nosníky a na každém z nich jedna náprava kovových železničních kol. Při běžné jízdě po pásech se tyto nosníky sklopily pod trup tanku a železniční kola přitom zajela do speciálně vytvořeného prostoru mezi běžnými pojezdovými koly a bokem trupu. U normálního tanku Panzer III by to nešlo, protože na dně trupu byly napříč položeny torzní tyče a to tak blízko u sebe, že by se mezi ně žádná železniční kola nevešla. Proto museli konstruktéři změnit umístění části torzních tyčí, změnit orientaci části kyvných ramen kol a tím posunout i samotná kola. Pozorný divák si tak na fotografii tanku SK1 může všimnout větších rozestupů mezi prvním a druhým kolem, mezi třetím a čtvrtým kolem (tedy uprostřed) a mezi pátým a šestým kolem. Podle některých autorů byla také celá pásová soustava prodloužena o 20 cm.

Každopádně, sklopení nosníků s železničními koly pod trup a přechod na jízdu po pásech byl otázkou 30 sekund a dělo bez nutnosti opustit tank. Zvednutí tanku na železniční kola bylo o něco složitější, protože tak musel nejprve najet a řádně se srovnat nad koleje. Zvednutí na železniční kola zvládl tank vlastní silou bez pomoci jiného stroje nebo nějakého zvedáku. Při jízdě po kolejích dokázal SK1 vyvinout rychlost až 80 km/h. Běžná cestovní rychlost bylo cca 50 km/h. Spotřeba benzínu byla přitom zhruba čtvrtinová ve srovnání s jízdou po pásech.

Železničnímu tanku zůstala veškerá výzbroj převzatá z běžného Panzer III Ausf. N, tedy kanon ráže 75 mm a dva kulomety. V tomto směru šlo tedy o plnohodnotný bojový tank. Firma Steyr dokončila svůj prototyp až v září roku 1943. Mezitím, konkrétně v srpnu 1943, však byla výroba tanku Panzer III ukončena a to zřejmě přispělo k tomu, že projekt SK1 byl zastaven a zůstalo tak pouze u jediného prototypu.

PzKpfw III (Funk) Ausf. J, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V roce 1942 se ve výzbroji německé armády začaly objevovat dálkově řízené pokladače náloží Sprengladungsträger B-IV. Tyto stroje sloužily k čištění minových polí, ale také k ničení bunkrů nebo demolici budov, ve kterých se opevnila nepřátelská pěchota. Sprengladungsträger B-IV byl řízen dálkově pomocí rádia z velícího vozidla. A jako velící vozidla byly mimo jiné používány i tanky PzKpfw III.

Tanky určené pro tuto roli, musely být mírně upraveny. Standardní schránka na materiál, zavěšovaná na zadní stěnu bojové věže, u nich byla nahrazena novou, více hranatou schránkou, v jejíchž útrobách se skrýval vysílač Fu KS 8, kterým byly odesílány řídící pokyny. Přímo na této schránce byla umístěna jednoduchá prutová anténa. Vysílač Fu KS 8 byl kabelem spojen se samotnou ovládací konzolí Kommandogeber KoG 2. Velitel tedy ovládal Sprengladungsträger B-IV z bezpečí tankové kabiny. Velící tanky, označované jako PzKpfw III (Funk), byly stavěny na základě běžných bojových tanků verzí Ausf. J, L a N a byla u nich zachována původní výzbroj. Velící tank tedy mohl naváděný pokladač náloží v případě nouze také chránit vlastní palbou.

Kolik přesně vzniklo PzKpfw III (Funk) se mi nepodařilo zjistit, šlo ale zřejmě o desítky kusů. Tyto tanky byly přidělovány do speciálních jednotek, z nichž nejznámější byla zřejmě Panzer-Abteilung 300 (Funklenk). Tato jednotka se svými tanky zapojila například do bojů na Krymu při dobývání Sevastopolu, později u Rostova nebo u Leningradu. S jinými jednotkami se pak velící tanky podívaly i do severní Afriky nebo se zúčastnily operace Zitadelle.

Minenräumpanzer III, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Velmi málo je toho známo o odminovávacím tanku Minenräumpanzer III. Šlo o velmi zajímavou a konstrukčně dosti náročnou úpravu tanku Panzer III a to zřejmě verze Ausf. E nebo Ausf. F (soudě podle zadní partie trupu).Jak lze usuzovat z fotografií, byl tank zbaven bojové věže a otvor po ní byl uzavřen střechou, ve které byl minimálně jeden průlez. Samotná pojezdová, napínací i hnací kola byla sice převzata z původního tanku, systém jejich zavěšení a odpružení však byl kompletně přepracován tak, aby byl trup vozidla co nejvýše nad terénem. Cílem bylo minimalizovat ohrožení posádky v případě výbuchu miny pod vozidlem. Velmi pravděpodobně došlo také k zesílení pancéřování dna trupu.

Podle představ konstruktérů měl stroj před sebou tlačit odminovávací zařízení v podobě dvou velkých válců, které iniciovaly miny. Další válec pak měl možná být vlečen za vozem. Trupový kulomet byl u Minenräumpanzeru III zrušen, takže vozidlo nedisponovalo vůbec žádnou organickou výzbrojí. Jediným obranným prostředkem tedy byly osobní zbraně vojáků na palubě. Mimochodem posádku odminovávacího tanku měli zřejmě tvořit pouze dva muži. Z pramenů není zřejmé kdy a kolik prototypů tohoto vozidla bylo postaveno, ale obecně se má za to, že vznikl pouze jeden exemplář. Poté byl projekt zastaven. Dokončený prototyp však nebyl sešrotován a na konci války podle všeho padl do rukou spojenců.

Již na počátku roku 1942 bylo armádním představitelům zřejmé, že tanky Panzer III jsou překonané a velmi brzy nebudou mít na bojišti mnoho co nabídnout. Následujícího roku došlo z téhož důvodu k ukončení jejich výroby. U bojových jednotek jich však i nadále zůstávalo několik tisíc kusů a Němci stáli před otázkou, co si počít s Panzer trojkami, které se vracely z bojiště jako vysloužilé, nebo jen lehce poškozené. Sešrotovat je by byl luxus, který si v polovině války nemohli dovolit. Není tedy divu, že začátkem roku 1944 padlo rozhodnutí o přestavbě vysloužilých PzKpfw III na vyprošťovací a opravárenská vozidla zvaná Bergepanzer III.

Bergepanzer III zničený na západní frontě, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Z Bergepanzeru III byla odstraněna věž a jejím místě vznikla korba z dřevěných prken. V té byl převážen nejrůznější materiál... nářadí, svářečka, náhradní díly, kanystry s palivem apod. Byl zde zřejmě také malý průlez do interiéru kabiny pod korbou. Na levém boku motorové kapoty byl instalován jednoduchý kladkový jeřáb, kterým prý bylo možno zvednout až dvoutunové břemeno. Bergepanzer III nebyl vybaven navijákem, takže při vyprošťování byl odkázán jen na vlastní rozjezd. Existoval plán vybavit tyto stroje jakýmsi velkým přívěsným hákem, který by se zasekl do země a vyprošťovací tank by uvíznutý stroj netahal napřímo, ale přes kladkou připojenou k tomuto háku. Zřejmě však zůstalo jen u testů prototypu.

Od března 1944 do března 1945 bylo takto přestavěno 176 vyřazených bojových tanků Panzer III. Šlo směs různých verzí od starších až po poslední verze Ausf. M a N. Mimo tyto oficiální Bergepanzery ale vzniklo mnoho podobných přestaveb nepotřebných tanků přímo v polních dílnách.

Fotograficky je zdokumentována také zvláštní konverze tanku Panzer III, která vznikla pravděpodobně jen v pěti exemplářích neoficiálních přestavbou v polních dílnách a to zřejmě v polovině roku 1943 v rámci příprav na Kurskou operaci. Šlo o úpravu pro potřeby ženijních jednotek. Z běžných tanků (z nichž alespoň část byla verze Ausf. N) byly sejmuty bojové věže a stropní plocha trupu byla využita k uložení dílů ženijního mostu a silných dřevěných desek. Tyto upravené tanky se objevily v armádních hlášeních pod označením Brückenmaterialträger, tedy doslova nosič mostního materiálu. Fotograficky je zdokumentováno skutečné nasazení nejméně tří Brückenmaterialträgerů při přemosťování mokřin v kurské oblasti během operace Zitadelle.

Munitionspanzer III, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Část vyřazovaných tanků Panzer III našla uplatnění také jako nosiče munice pro jinou bojovou techniku. Nešlo o žádnou složitou úpravu. Vyřazené bojové tanky různých verzí byly prostě zbaveny bojové věže a vnitřní prostor kabiny byl využit k uložení co největšího množství munice. Otvor po věži byl přitom zakryt velkým poklopem vyrobeným zřejmě jen z pletiva a plechu. Muniční tanky získaly označení Munitionspanzer auf PzKpfw III Fahrgestell a sloužily například u schwere Panzer Abteilung 505, kde zásobovaly střelivem těžké tanky Tiger. Kolik Panzerů III bylo pro tento účel upraveno není z pramenů zcela jasné, podle některých to bylo více než sto kusů.

Asi nejkurióznější přestavba tanku Panzer III nevznikla v německých, ale v ruských dílnách. Rudá armáda ukořistila v průběhu bojů na východní frontě nemalé množství těchto tanků ve více či méně bojeschopném stavu. I přes obrovskou převahu v počtech obrněného techniky se Sovětům německé tanky velmi hodily a rozhodli se je využít. Některé byly nasazeny ve své původní podobě, u části z nich se ale Sověti rozhodli zvýšit jejich bojovou hodnotu pomocí významně silnější výzbroje a prakticky je přestavěli na samohybná děla.

Z těchto Panzer III byla sejmuta věž a na jejím místě postavena nová hranatá nástavba svařená z rovných pancéřových desek. Hlavní výzbrojí se stal kanon S-1 ráže 76,2 mm, což byla upravená verze tankového kanonu F-34 použitého u slavných tanků T-34. Původní trupový kulomet byl zrušen. Nové samohybné dělo dostalo označení SU-76i. Prototyp samohybného děla postavila továrna č. 37 ve Sverdlovsku zřejmě v březnu roku 1943. Následně se rozběhla jeho sériová výroba, která trvala do listopadu téhož roku a celkově z ní vzešlo 181 běžných samohybných děl a dalších 20 ve velitelské verzi. Velitelská verze se od běžné SU-76i lišila zejména instalací výkonnější radiostanice a použitím velitelské věžičky.

Panzer III přestavěný Sověty na samohybné dělo SU-76i, zde konkrétně ve velitelské verzi, Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Velitelská věžička byla rovněž převzata z německého Panzer III a byla umístěna v pravé části střechy nástavby. Její instalace si však vyžádala také úpravu boční stěny nástavby. Výroba SU-76i byla ukončena zejména ze dvou důvodů. Jednak to byl fakt, že počet tanků Panzer III v první linii koncem roku 1943 již výrazně poklesl a Sověti proto měli problém se získáváním nových kořistních podvozků. V té době se jim navíc podařilo vyřešit většinu konstrukčních problémů vlastních samohybek SU-76 takže nic nebránilo jejich masové výrobě a nasazení.

Samohybná děla SU-76i byla nasazena například během bojů v Kurském oblouku v létě 1943. Na podzim tohoto roku došlo ke kuriózní události, když jedna ze sovětských samohybek padla do rukou vojákům německé 23. Panzer Division. Němci neváhali, opatřili ukořistěný stroj vlastními výsostnými znaky a v rámci 128. oddílu stíhačů tanků jej během zimy 1943 nasadili do boje proti Sovětům.

Jak bylo řečeno již v úvodu, tank Panzer III měl na bojišti operovat bok po boku s těžším Panzer IV, což se promítalo i do struktury tankových divizí. Podle organizačního modelu ze září roku 1939 tvořila jádro tankové divize (Panzer Division) jedna tanková brigáda (Panzer Brigade). Ta sestávala ze dvou tankových pluků (Panzer Regiment), z nichž každý měl dva tankové prapory (Panzer Abteilung). Tankový prapor byl pak tvořen čtyřmi tankovými rotami (Panzer Kompanie) z nichž tři byly značeny jako lehké (leichte Panzer Kompanie) a jedna jako střední (mittlere Panzer Kompanie).

tanky Panzerkampfwagen III ve Francii, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Podle tabulek měla mít každá lehká rota čtyři tankové čety (Panzer Zug) po pěti tancích. Aby to nebylo tak snadné, nebyly všechny čety stejné. První četa byla tzv. lehká (leichte Zug), tvořená pěti tanky typu Panzer II. Zbylé tři čety v lehké rotě byly vyzbrojeny tanky Panzer III. A ještě zde bylo velitelství lehké roty, disponující dalšími dvěma Panzer III. Střední rota byla členěna naprosto stejně jako ta lehká, ale namísto tanků Panzer III v ní byly zmíněné těžší Panzer IV (a to pouze po čtyřech na četu). Když se tenhle zmatek pokusíme sečíst, vyjde nám, že celý tankový prapor na plných stavech čítal 55 tanků typu Panzer III (po pěti v celkem devíti četách tří lehkých rot + po dvou ve velení tří lehkých rot + jeden ve štábu praporu a konečně + tři v rezervním odřadu praporu). Vedle těchto bojových Panzer III zde byly ještě dva velitelské Panzerbefehlswagen III sloužící u štábu praporu.

Vzhledem k tomu, že v pluku byly prapory dva, měl pluk 2 x 55 tanků typu Panzer III a ještě jeden další ve štábu pluku, tedy 111 kusů. Celá tanková divize se dvěma pluky pak tedy měla teoreticky disponovat 222 bojovými tanky Panzer III. To však bylo zbožné přání, které nemělo v září 1939 s realitou nic společného. Ke dni vypuknutí druhé světové války měla německá armáda k dispozici celkem 98 tanků Panzer III. Z toho 87 jich vyslala do útoku na Polsko. Z těchto 87 jich 78 bylo zařazeno do tankových divizí (1. až 5. Panzer Division). To znamená, že na jednu tankovou divizi nasazenou v Polsku připadalo v průměru necelých 16 tanků Panzer III, tedy méně než desetina tabulkového stavu! V Polsku zkrátka musely německé tankové divize spoléhat na lehké tanky typu Panzer I a Panzer II.

V průběhu války bylo organizační schéma tankových divizí několikrát změněno. První velká změna přišla hned v roce 1940 po skončení francouzského tažení. Zkušenosti z Polska a Francie totiž ukázaly, že tanková divize se dvěma pluky je prostě příliš velká pro efektivní řízení. Proto měly divize nově mít pouze jeden pluk, jeho vnitřní uspořádání zůstalo stejné. Rostlo však zastoupení tanků Panzer III a Panzer IV a ubývalo lehkých typů Panzer I a Panzer II (takže se skutečné podíly jednotlivých typů přibližovaly tabulkovým stavům). Zmíněnou organizační změnou z roku 1940 došlo prakticky ke snížení počtu tanků v divizi na polovinu (na druhou stranu však mohlo být postaveno více divizí).

tanky Panzerkampfwagen III v severní Africe, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Organizační schéma tankové divize z roku 1943 již s tanky typu Panzer III vůbec nepočítalo (resp. počítalo se s nimi již pouze na velitelské úrovni, nikoliv na té bojové). V té době již prostě bylo jasné, že hlavními bojovými tanky německé armády budou nadále pouze Panzer IV a Panther (Tigery zde záměrně necháváme stranou, protože ty nespadaly do tankových divizí). Realita však za tabulkami samozřejmě opět zaostávala a Panzer III i v roce 1943 zůstávaly ve stavech tankových divizí a to v nemalých počtech.

V roce 1942 se tanky Panzer III naopak objevily v organizační struktuře praporů těžkých tanků Tiger (schwere Panzer Abteilung). Samotných Tigerů totiž v té době nebylo k dispozici dost a tak je Němci začaly kombinovat právě s tanky Panzer III a to primárně verze Ausf. N. Tyto stroje měly Tigerům poskytovat krytí zejména proti nepřátelské pěchotě. Schwere Panzer Abteilung postavený dle schématu ze srpna 1942 měl mít 5 tanků Panzer III ve své velitelské rotě (Stabkompanie) a každá bojová rota měla mít dalších 10 tanků tohoto typu. Počet dostupných Tigerů však postupně rostl a organizační schéma praporu těžkých tanků z roku 1943 již díky tomu s tanky Panzer III vůbec nepočítalo.

Když v září 1939 vypukla druhá světová válka, byl Panzer III v podstatě právě narozené dítě. Němci jich měli k dispozici jen něco okolo sto padesáti kusů verzí A, B, C, D a E (verze F teprve přicházela do výroby). Útok na Polsko se stal jejich prubířským kamenem. Němci jich do boje vyslali celkem 87 plus asi blíže neznámý počet velitelských Panzerbefehlswagen III Ausf. D1. Tanky Panzer III tedy představovaly jen něco přes 3% všech německých tanků nasazených v Polsku. Ztráty těchto tanků, sečtené k 10. říjnu 1939, činily 26 zcela zničených a 14 poškozených. Ztracena tedy byla skoro třetina nasazených Panzer III.

Panzerkampfwagen III na ruské "silnici", zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Do útoku na Francii v květnu následujícího roku již Němci vyslali něco mezi 349 a 381 Panzer III. Mezi nimi byly i stroje nejnovějších verzí Ausf. F a G, které ovšem byly ještě stále vyzbrojeny pouze kanony ráže 37 mm. Ve Francii se Panzerwaffe musela potýkat nejen s početnějším nepřítelem, ale i také s jeho kvalitativní převahou reprezentovanou zejména tanky Renault R35, Hotchkiss H35, Somua S35 či Char B1. Čelní pancíře těchto strojů byly pro německý kanon ráže 37 mm příliš tvrdým oříškem a posádky Panzer III se musely sakra snažit, aby protivníka zasáhly do citlivého místa (kanon, prstenec věže, pásy, kola apod.) nebo aby jej rychle objely a ostřelovaly slabší pancíř na bocích či zádi. Je popsán případ, kdy jediný francouzský tank Char B1, jehož posádka se nezalekla přesily a pustila se do souboje s tanky 10. Panzer Division, zničil 13 německých Panzer III a Panzer IV a následně po vlastní ose bezpečně opustil bojiště. Němci tak za svůj celkový úspěch ve Francii nevděčili ani tak technické převaze svých tanků, ale zejména pokročilé taktice jejich nasazení v součinnosti s dalšími druhy zbraní. Celkové ztráty typu Panzer III v západním tažení dosáhly 135 kusů (tedy více než třetinu nasazených), což jen dokazuje, jak tvrdé boje ve Francii byly.

V březnu 1941, když vstupovali do války v severní Africe, měli Němci již k dispozici nezanedbatelné počty tanků Panzer III s výkonnějšími kanony ráže 50 mm. Rommel si jich s sebou pro začátek přivezl 71 kusů a to v rámci nově zformované tzv. 5. lehké divize. Dalších 71 tanků Panzer III pak na černý kontinent dorazilo v průběhu dubna a května téhož roku v rámci 15. Panzer Division. Ani se silnějšími kanony však Panzer III nestačil například na britské tanky Mk II Matilda.

V dubnu 1941 se tanky Panzer III zapojily do paralelních útoků na Řecko a Jugoslávii. Sečteno za obě tyto operace dohromady, nasadili Němci celkem 275 Panzer "trojek". Z toho 109 strojů ještě s původním kanonem ráže 37 mm a 166 s výkonnější zbraní ráže 50 mm. Na konci operace napočítali bojující jednotky celkem 21 zničených Panzer III, z nichž většina padla za oběť buď minám, nebo protitankovému dělostřelectvu.

Panzerkampfwagen III bojuje s ruskou zimou, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

22. června 1941 vtrhla německá vojska do Sovětského svazu. Obrovská útočná síla, kterou dali Němci pro tuto operaci dohromady, zahrnovala také 966 tanků typu Panzer III. Z toho 259 strojů bylo stále ještě s kanonem ráže 37 mm a 707 jich mělo silnější 50 milimetrový kanon. Sovětská armáda v té době měla k dispozici něco mezi 22 a 23 tisíci tanků! Z toho nějakých 18 až 19 tisíc jich bylo schopných boje, zbytek se nacházel v různém stádiu oprav. Z tohoto počtu pak bylo „pouze“ 10 až 11 tisíc strojů dislokováno v západních vojenských okruzích, kde se mohly skutečně zapojit do boje proti Němcům. A konečně z tohoto počtu byly až tři čtvrtiny lehkých tanků typu T-26 a BT.

Rudá armáda neměla propracovanou taktiku nasazení tanků a jejich spolupráce s jinými druhy zbraní, většina sovětských tanků nebyla vybavena radiostanicí a jejich posádky nebyly ani zdaleka tak vycvičené a zocelené bojem jako ty německé. Obrovský vliv na průběh bojů v prvních měsících operace Barbarossa měl také celkový stav Rudé armády v červnu 1941. Její důstojnický sbor za sebou měl tvrdé politické čistky a celá armáda byla ve stavu reorganizace s mnoha zmatky a nejasnostmi. Do ryze vojenských záležitostí hovořili všemocní političtí komisaři a konečně v celém vojsku platil rigidní systém velení, ve kterém se každý nižší velitel doslova bál vydat jakýkoliv rozkaz, pokud jej neměl potvrzen shora. Němci naproti tomu dávali nižším velitelům přímo v poli velkou míru autonomie při rozhodování na operativní a taktické úrovni, důležitý byl výsledek.

Tanky Panzer III si dokázaly bez problémů poradit s lehkými sovětskými stroji T-26 a BT. Problém však představovaly střední tanky T-34 a těžké KV-1. Panzer III s kanonem ráže 37 mm proti nim v podstatě neměl vůbec žádnou šanci. S novějším kanonem ráže 50 mm o délce hlavně 42 ráží se již mohl proti T-34 postavit na vzdálenost okolo 500 metrů, proti těžkému KV-1 však měl stále šanci nanejvýš ze vzdálenosti do sto metrů a při použití podkaliberní munice s wolframovým jádrem. Naštěstí pro Němce nasazovali Rusové tyto své nejcennější tanky pouze v malých počtech a bez řádné koordinace s pěchotou nebo dělostřelectvem, takže si s nimi nakonec většinou nějak poradili. I to se však brzy začalo měnit.

tanky Panzerkampfwagen III během operace Zitadelle, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-219-0595-03, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Od začátku operace Barbarossa do konce roku 1941 Němci v Rusku ztratili 776 tanků Panzer III. Za stejné období dokázaly továrny vyrobit 1158 nových, takže v tomto směru byla německá bilance zatím ještě stále pozitivní. Vojáci však zoufale volali po posílení výzbroje, kterého se, jak víme, dočkali počátkem roku 1942 díky zavedení nového kanonu s hlavní o délce 60 ráží. Už tehdy však bylo zřejmé, že rozvojový potenciál tanku Panzer III je velmi omezený, že budoucnost bude patřit silnějšímu Panzer IV (a nově vyvíjeným typům Panther a Tiger). Zatím se však Wehrmacht bez Panzer trojky neobešel a tak její výroba nejenom že pokračovala, ale dokonce rostla.

Když v červnu 1942 nastupovala německá skupina armád Jih k postupu na Kavkaz a Stalingrad v rámci operace Fall Blau, měla k dispozici celkem 1286 tanků. Z toho bylo 678 typu Panzer III z nichž byl 303 vyzbrojeno kanonem L/42 a 375 delším kanonem L/60. Bilance roku 1942 vyzněla pro Panzer III opět pozitivně. Během bojů bylo ztraceno 1571 Panzer trojek, ale továrny dodaly 2605 nových, takže celkový počet tanků Panzer III v řadách Wehrmachtu v tomto roce vzrostl.

Hlavní událostí roku 1943 na východě byla bezpochyby bitva v Kurském oblouku, která začala německým útokem dne 5. července. Pokud jde o celkové počty německé obrněné techniky nasazené do této operace, bývají uváděna velmi různá čísla, ale pravděpodobně to bylo okolo 2800 strojů. Z toho na tanky Panzer III připadalo zřejmě něco mezi 862 a 1013 kusů (zdroje se dosti rozcházejí). K dispozici není ani jednoznačný počet tanků Panzer III, které byly během operace Zitadelle ztraceny. Za celý červenec 1943 jich však německá armáda ztratila celkem 189. Lze se tedy domnívat, že na vrub bitvě u Kurska padá odhadem něco okolo 150 až 160 Panzer trojek. A ani v dalších měsících roku 1943 nebylo o mnoho lépe (průměrné měsíční ztráty Panzer III mezi srpnem a prosincem 1943 dosahovaly 102 tanků!).

sovětští vojáci u vraku tanku Panzerkampfwagen III, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V srpnu 1943 byla, jak víme, výroba tohoto tanku ukončena a jejich počty tedy od té doby již pouze klesaly. A klesala také intenzita jejich zapojení do bojů, protože na nové protivníky již prostě nestačily. Sníženému nasazení odpovídá také pokles v jejich bojových ztrátách, které za celý rok 1944 dosáhly pouhých 220 zničených tanků. Poslední dostupné počty tanků Panzer III vycházejí z hlášení z února 1945 a hovoří o 534 tancích. Z toho lze usuzovat, že konce války se mohlo dožít okolo pěti set strojů.

TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

- 243 autentických fotografií v GALERII

- některé charakteristiky kanonu v sekci VLASTNOSTI KANONŮ

VZNIK TANKU

PROTOTYPY

Ausf. A

Ausf. B

Ausf. C

Ausf. D

Ausf. E

Ausf. F

Ausf. G

Ausf. H

Ausf. J

Ausf. L

Ausf. M

Ausf. N

SCHACHTELLAUFWERK

PzBefWg Ausf. D1

PzBefWg Ausf. E

PzBefWg Ausf. H

PzBefWg Ausf. J

PzBefWg Ausf. K

TAUCHPANZER III

FLAMMPANZER III

BEOBACHTUNGSPANZER III

SK1

PzKpfw III (Funk)

MINENRÄUMPANZER III

BERGEPANZER III

BRÜCKENMATERIALTRÄGER

MUNITIONSPANZER III

SU-76i

ORGANIZACE

BOJOVÉ NASAZENÍ

TECHNICKÁ DATA

GALERIE

 

 

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje