samohybná houfnice Hummel neboli "čmelák", zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Začátkem roku 1942 spustil německý zbrojní úřad (Waffenamt) rozsáhlý program vývoje několika typů samohybných děl. Tento program měl německé armádě přinést pokročilé stroje, které by se staly páteří dělostřelectva nejen tankových divizí. Vyvíjená samohybná děla byla vedena pod označením Grille (cvrček) a Heuschrecke (luční koník), přičemž pod každým z nich vznikalo hned několik konkrétních typů. Mezi nimi byly i Grille 15 a Heuschrecke 15, které měly nést těžkou houfnici ráže 150 mm. Pro tyto stroje se počítalo s využitím podvozku tanku Panther, který byl tehdy sám teprve ve vývoji. Navíc požadavky zbrojního úřadu (konkrétně jeho 4. oddělení (WaPrüf 4)) na nová samohybná děla byly velmi náročné, a tak bylo zřejmé, že vývoj těchto strojů zabere delší čas. Armáda však po tuto dobu nemohla zůstat bez výzbroje, a proto bylo rozhodnuto o stavbě jakéhosi „dočasného“ typu, samohybky s odpovídající výzbrojí, která by však byla k mání rychle a saturovala by potřeby vojska až do okamžiku zahájení dodávek nových Grille 15 resp. Heuschrecke 15.

V rámci zrychlení a zlevnění výroby měl být jako základ pro ono dočasné vozidlo využit podvozek některého již vyráběného tanku. Hlavní zbraní stroje se měla stát těžká houfnice sFH 18 ráže 150 mm, což vylučovalo použití podvozků lehkých tanků Panzer I, Panzer II či Panzer 38(t). Jako nejvhodnější se jevil podvozek středního Panzer IV. Jelikož samotná zbraň měla být umístěna v zadní části vozu, musel se motorový prostor přesunout do střední části podvozku. Přípravou takto upraveného základu pro těžkou houfnici byla pověřena berlínská firma Alkett (Altmärkische Kettenwerk). Sekundovala jí přitom firma Rheinmetall-Borsig, která měla zajistit nezbytné úpravy houfnice sFH 18 (sFH = schwere Feldhaubitze = těžká polní houfnice).

První prototyp nové samohybky byl postaven zřejmě již v říjnu 1942 a to na upraveném podvozku tanku Panzer IV (zatím bez komponent z Panzer III). Na podvozku byla umístěna nová bojová kabina (u prototypu vyrobená pouze z nepancéřované oceli) a v ní modifikovaná verze houfnice, která dostala označení sFH 18/1. Jelikož panovaly obavy, jak si podvozek poradí s obrovskou zátěží vznikající při výstřelu této těžké zbraně, byla hlaveň houfnice opatřena masivní úsťovou brzdou tlumící zákluz zbraně. Střelecké zkoušky prototypu však ukázaly, že tyto obavy byly zbytečné a když byl prototyp v únoru 1943 předveden vůdci, úsťovou brzdu již neměl (foto ZDE).

první prototyp samohybné houfnice Hummel byl postaven ještě na podvozku tanku Panzer IV a jeho zbraň byla opatřeba úsťovou brzdou, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Jízdní zkoušky prvního prototypu ukázaly, že základ sestavený z komponent tanku Panzer IV nebyl úplně tím pravým řešením. Proto bylo ještě před koncem roku 1942 rozhodnuto, že sériové stroje budou založeny na hybridním základu, který v sobě spojí to nejlepší z tanků Panzer III a Panzer IV. Výsledné šasi dostalo označení Geschützwagen III/IV (Geschützwagen = doslova dělový vůz). Převodovka, hnací kola, koncové převody a mechanismus řízení byl převzat z Panzer III, zatímco motor, chladící soustava, pojezdová kola, pásy, napínací kola a vratné kladky z tanku Panzer IV. Geschützwagen III/IV měl tedy na každém boku osm pojezdových kol o průměru 470 mm, zavěšených v párech a odpružených čtvrteliptickými listovými pružinami. Kola byla plného provedení s gumovou tlumící obručí pro hladší jízdu. Zároveň byla dvojitá s malou mezerou mezi oběma disky, kterou procházel vodící hřeben pásu. Horní část pásu podpíraly čtyři vratné kladky o průměru 250 mm opatřené rovněž gumovou obručí. Vpředu bylo kolo hnací, vzadu kolo napínací. Pásy byly široké 400 mm.

Podvozková vana sice vypadala, jako by byla rovněž převzata z Panzer IV, ve skutečnosti však byla vyrobena na míru novému vozidlu. Byla tedy o něco delší než u tanku Panzer IV a také měla slabší pancéřování. Prodloužení podvozkové vany se projevilo vpředu větší mezerou mezi hnacím kolem a první kolem pojezdovým a vzadu zase větší mezerou mezi posledním pojezdovým kolem a kolem napínací (srovnávací foto ZDE). Samozřejmě si to také vyžádalo prodloužení pásů z 99 článků, které měl každý pás tanku Panzer IV, na 104 články u každého pásu Geschützwagen III/IV. Zatímco čelní pancíř podvozkové vany tanku Panzer IV Ausf. F byl silný 50 mm, u nového Geschützwagen III/IV to bylo pouhých 30 mm. Tenčí byl i pancíř na bocích a zádi. Cílem bylo samozřejmě uspořit hmotnost.

Od čelní stěny podvozkové vany se zvedala ostře skloněná stropní deska trupu. Na levé straně z ní vystupoval zvýšený prostor pro řidiče. V jeho čelní stěně byl řidičův hlavní průzor opatřený vzhůru otevíraným krytem. V tomto krytu byla pozorovací štěrbina z vnitřní strany osazená blokem neprůstřelného skla. Další dvě pozorovací štěrbiny se nalézaly po stranách řidičova prostoru. Přímo nad hlavou pak měl řidič svůj kruhový nástupní průlez s jednodílným poklopem. Napravo od zvýšené kabiny řidiče byl umístěn další kruhový průlez sloužící radistovi. Mezi oběma muži byla uložena převodovka Zahnradfabrik SSG 77 se šesti stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním.

sériové Hummely již byly založeny na podvozku zvaném Geschützwagen III/IV. který v sobě kombinoval prvky tanků Panzer III a Panzer IV, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Ve střední části trupu, hned za kabinou řidiče a radisty se nalézal motorový prostor a v něm benzínový dvanáctiválec Maybach HL 120 TRM o obsahu 11,867 litru, který dával výkon 300 koní při 3000 otáčkách. V bočních stěnách motorové sekce byly otvory pro proudění vzduchu z vnější strany chráněné ocelovými lamelami. Nalevo od motoru byl uložen velký chladič a na opačné straně zase dvojice ventilátorů, které hnaly vzduch levou stranou dovnitř a vpravo zase ven z motorového prostoru. Za motorovou sekcí pak následovala hlavní bojová kabina stroje. Díky posunutí pohonné jednotky do středu mohla mít kabina velmi nízko položenou podlahu. I přesto se pod ni ještě vešly dvě nádrže na benzín a jedna na chladící kapalinu. Plnící hrdla palivových nádrží ústila na podlaze v levé části kabiny. Pokud jde o celkový objem benzínových nádrží, originální technický list pro tento typ uvádí kapacitu 470 litrů. V některých jinak velmi důvěryhodných pramenech je však překvapivě udáváno pouze 400 litrů. Těsně nad pásy vycházely z bočních stěn motorové sekce výfukové trubice, které pak podél boků pokračovaly až na záď trupu. Zde se obě trubice sbíhaly do jednoho velkého tlumiče.

Na stropní desce motorového prostoru byl umístěn nízký podstavec houfnice sFH 18/1 ráže 150 mm. Podstavec umožňoval zbrani otáčení v rozsahu 13 stupňů doleva a 15 stupňů doprava (podle jiných zdrojů to bylo 15 stupňů na každou stranu). Vertikální pohyb byl možný v rozsahu od -3 do +42 stupňů. Ke zbrani byl připojen periskopický zaměřovač Rblf 36. Pro houfnici se používaly dělené náboje, tedy samostatný granát o hmotnosti 43,5 kg(!) a nábojnice s výmetnou náplní. Sílu výmetné náplně bylo možno měnit a tím korigovat dostřel. Při nabití nejsilnější nálože č. 8 vylétal granát z hlavně rychlostí 520 m/s a jeho dolet se pohyboval okolo 12 250 metrů. Granáty a nálože byly uloženy podél obou bočních stěn i podél zadní stěny kabiny. Celkově jich však bylo pouhých 18 kusů. Limitujícím faktorem zde prý nebyl ani tak vnitřní prostor kabiny, ale nosnost podvozku (při výstřelu houfnice docházelo k jeho hraničnímu zatížení).

Bojovou kabinu obepínala nepohyblivá nástavba svařená z rovných pancéřových desek o síle pouhých 10 mm. Tak slabý pancíř nemohl zastavit ani průbojnou střelu z pěchotní pušky. Samohybné dělo však nebylo určeno k přímému boji, ale k poskytování palebné podpory tankům z relativně bezpečné vzdálenosti za nimi. V zadní stěně bojové kabiny byla velká nástupní vrata. Strop kabiny zůstal otevřený, což nejen šetřilo hmotnost, ale zároveň také umožňovalo lepší odvětrávání kabiny a lepší výhled pro posádku. Při nepříznivém počasí mohli vojáci strop kabiny uzavřít alespoň pomocí nepromokavé celty… a zatopit si otevřením přívodů teplého vzduchu od motoru.

Hummel v palebném postavení, jedná se ranou verzi stroje, která má na zadní stěně trupu původní tlumič výfuků a dokonce také zástěrky za blatníky, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Technický list uvádí celková hmotnost vozidla jako 24 tun. V literatuře lze narazit na hodnoty 23,46 tuny, ale i „pouhých“ 22 tun. Po silnici dokázal stroj (alespoň teoreticky) uhánět obdivuhodnou rychlostí 42 km/h, v terénu pak až 25 km/h. Dojezd s plnými nádržemi se pohyboval okolo 215 km po silnici a 130 km v terénu. Na délku měřila samohybná houfnice 717 cm, na šířku 297 cm a na výšku 281 cm. Palebná výška houfnice byla 230 cm nad zemí. Nové samohybné dělo bylo v průběhu vývoje i výroby vedeno pod vícero názvy. Většinou šlo o tradičně krkolomná oficiální označení jako např. Geschützwagen III/IV für sFH 18/1 (Sf.). Do dějin však tento stroj věšel pod jednoduchým bojovým jménem Hummel (čmelák), které se poprvé objevilo v srpnu 1943. Toto jméno se však nikdy nestalo oficiálním, a nejen to. V únoru 1944 bylo prý naopak oficiálně zakázáno.

Posádku vozu tvořilo šest mužů. Jednak zde byl řidič sedící v již popisované kabiny v levé přední části trupu. Dalším vojákem na palubě byl velitel, který měl své sedadlo v pravé přední části trupu. Velitel zároveň obsluhoval zde umístěnou radiostanici typu FuSprG f (Funksprechgerät f). Tato stanice sloužila pro komunikaci mezi vozidlem a velitelem baterie. Pro komunikaci uvnitř posádky byl instalován interkom Bordsprechgerät s hlasitým reproduktorem. Velitel sice cestoval na svém místě uvnitř trupu, jakmile se však vůz dostal do palebného postavení, přesunul se do bojové kabiny, kde řídil palbu. Zbývající čtyři členové posádky představovali obsluhu houfnice a jejich stanoviště tedy bylo rovněž v bojové kabině. Nalevo od samotné zbraně seděl střelec, který při míření používal periskopický zaměřovač Rblf 36 (Rundblickfernrohr 36). Další tři muži pak sloužili jako nabíječi. Pokud se divíte, proč bylo třeba tolik nabíječů, stačí si připomenout, že jediný granát ráže 150 mm vážil 43,5 kg. Nabíjení tak těžkých granátů a samostatných nábojnic prostě vyžadovalo součinnost více lidí (stejně jako u běžné tažené houfnice se používal dřevěný nabiják) (obsluha zbraně je krásně vidět na snímcích ZDE a ZDE).

Střelec mohl volit celkem 8 různých velikostí nálože a tím regulovat maximální dostřel zbraně v rozsahu od nějaký 4000 až po 12250 metrů (podle některých autorů dokonce až 13250 metrů). Při palbě s nejsilnějšími náložemi č. 7 a 8 však docházelo ke značnému namáhání nejen samotné zbraně, ale celého vozidla. Z toho důvodu prý použití těchto náloží podléhalo schválení velitele jednotky. Zároveň prý bylo zcela zakázáno vypálit s těmito náložemi více než 10 ran po sobě a každé použití těchto silných náloží mělo být bez výjimky zaznamenáno v servisní knize vozidla (aby byly opravárenské dílny informovány o větší míře opotřebení takového stroje). V bojové praxi však velmi pravděpodobně bohatě postačoval i dostřel slabších výmetných náloží, který např. u nálože č. 5 činil 8200 metrů a u nálože č. 6 solidních 9725 metrů. Hummel nedisponoval žádnou integrovanou protipěchotní výzbrojí. Pro tento účel byl na palubě kulomet MG 34 a dva samopaly MP 38.

samohybná houfnice Hummel neboli "čmelák", zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Na základě prohlídky a zkoušek prototypu byla schválena sériová výroba. Do května 1943 mělo být k dispozici alespoň 100 vozidel, aby se tato mohla zapojit do plánované letní ofenzívy na východní frontě. Pancéřové desky pro nové stroje měla původně dodávat firma Deutsche Edelstahlwerke, záhy však byla převedena k firmě Deutsche Röhrenwerke. Kompletaci vozidel pak zajišťovala firma Deutsche Eisenwerke, konkrétně její závod Werk Stahlindustrie v Duisburgu. Prvních 5 sériových vozidel bylo dokončeno již v únoru 1943, v březnu následovalo 26 vozidel, v dubnu 49 a v květnu 35. Požadavek armády se tedy podařilo splnit, protože na konci května 1943 bylo k dispozici celkem 115 samohybných děl Hummel. Do konce roku 1943 pak bylo vyrobeno celkem 368 vozidel.

Hummel sice původně vznikl pouze jako dočasné řešení pro dobu, než budou k dispozici pokročilejší samohybné houfnice Grille 15 či Heuschrecke 15, jeho výroba však nakonec běžela až do konce války, protože program Grille/Heuschrecke skončil fiaskem. A tak bylo v roce 1944 postaveno dalších 289 Hummelů. Poslední exemplář pak byl zkompletován v březnu 1945 a uzavřel celkové výrobní skóre 705 vozidel. Všechny byly postaveny ve zmírněné továrně Werk Stahlindustrie v Duisburgu, s výjimkou dvaceti strojů, které před koncem války zkompletovali v pobočném závodu firmy Deutsche Eisenwerke v Teplicích (německy Werk Teplitz-Schönau). Přesun výroby do Čech byl zoufalým pokusem, jak ochránit výrobu před spojeneckými nálety na průmyslové podniky v Říši.

V průběhu výroby bylo zavedeno několik spíše menších úprav a vylepšení. První sériové Hummely měly ještě pojezdová kola z tanku Panzer IV verze Ausf. D. Tato verze se již více než dva roky nevyráběla a uvedená napínací kola tak byla zřejmě převzata ze starších servisních zásob. Také přední hnací kola ranných vozidel pocházel z již dávno nevyráběného Panzer III verze Ausf. E (na fotografiích jsou snadno rozeznatelná podle kruhových odlehčovacích otvorů). Již v květnu 1943 však začala být používána novější napínací kola z Panzer IV Ausf. F a hnací kola z Panzer III Ausf. J. Srovnávací foto si můžete prohlédnout (foto ZDE)

samohybná houfnice Hummel pozdní verze se širokou kabinou řidiče a velitele, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

V srpnu 1943 byl z důvodu úspor zrušen pravý reflektor. Od té doby tedy měly Hummely již pouze jeden zatemňovací reflektor Bosch umístěný vpředu na blatníku levého pásu. U raných vozidel se pravé a levé výfukové potrubí sbíhalo do společného tlumiče umístěného na zadní stěně trupu. Tlumič se však nacházel přímo pod nástupními dveřmi posádky a vojáci jej tedy přirozeně využívali jako nástupní stupínek. K tomu však nebyl tlumič uzpůsoben, a tak docházelo k jeho promáčknutí či jinému poškození. Počínaje srpnem 1943 byl tedy tlumič výfuku zcela zrušen a na jeho místě se objevil pevný nástupní stupínek. Prostor po stranách tohoto stupínku byl využit pro zavěšení dvou rezervních pojezdových kol. Obě výfuková potrubí byla nyní zakončena hned za napínacími koly (foto ZDE). Pozitivním vedlejším efektem bylo, že proud výfukových plynů odháněl prach, který se zvedal za pásy při jízdě a ten se díky tomu nedostával do bojové kabiny.

V únoru 1944, počínaje vozidlem výrobního čísla 320501, byla zavedena nová širší kabina pro řidiče a velitele. Toto provedení kabiny poskytovalo více pohodlí a také lepší výhled veliteli vozu a zároveň umožňovalo snadnější servisní přístup k předním řídícím brzdám. Při jízdě po prašných ruských „silnicích“ docházelo u Hummelů k nasávání velkého množství prachu a zanášení chladičů. Fotografie dokazují, že posádky kvůli tomu občas zakrývaly průduchy pomocí kusu látky (foto ZDE). Počínaje srpnem 1944 proto vozidlo dostalo nové kryty bočních průduchů. Kryty byly otevřené pouze shora, takže množství nasávaného prachu se podstatně snížilo. Z dalších průběžných změn zmíníme ještě například zrušení „zástěrek“ na zadních koncích blatníků pásů nebo zavedení celoocelových vratných kladek pásů (foto ZDE).

Na některých vozidlech se objevily také neoficiální úpravy. Za zmínku stojí například jednoduchý rámeček na nose trupu před řidičovým průzorem, který měl řidiči usnadnit natáčení vozidla při míření. Nebo také drátěná síť nad otevřeným stropem bojové kabiny, která zabraňovala vhození granátu a také určitě lépe podpírala nepromokavou celtu.

neozbrojená verze Hummelu určená k přepravě munice, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Osmnáct granátů, které si Hummel vezl na palubě, nebylo právě mnoho. Proto Němci už od začátku počítali s výrobou speciálních muničních vozidel (Munitionsfahrzeuge), jež by samohybkám navážela další střelivo přímo na bojiště. Šlo vlastně o běžné Hummely ovšem bez výzbroje. Otvor pro houfnici v čelní stěně bojové kabiny byl u muničních vozidel uzavřen plátem pancíře o síle 10 mm a vnitřní prostor kabiny byl využit k uložení beden a košů s granáty, nábojnicemi a prachovými náložemi. V případě nutnosti bylo možno nosič munice osadit houfnicí a získat tak další bojový stroj. Od května 1943 do konce války bylo postaveno celkem 157 muničních Hummelů.

Samohybné houfnice Hummel byly organizovány do dělostřeleckých baterií, a to podle organizačního předpisu K.St.N. 461b. Baterie sestávala ze šesti samohybných houfnic a dvou muničních vozidel. Jedna baterie Hummelů spolu s dalšími dvěma bateriemi lehčích samohybných děl Wespe tvořila dělostřelecký prapor (Artillerie Abteilung). Dělostřelecký pluk (Artillerie Regiment) v rámci tankové divize (Panzer Division) měl nejprve dva, později tři prapory, ovšem pouze jeden z nich byl samohybný. Další dva byly vyzbrojeny klasickými vlečenými děly s polopásovými tahači. Celá tanková divize tedy měla jen 6 Hummelů (a 12 Wespe). Mimo tankové divize byly Hummely zařazovány také do divizí tankových granátníků a do samostatných praporů na úrovni armád. Samostatný armádní dělostřelecký prapor disponoval 14 bojovými a 9 muničními Hummely.

krásný pohled do útrob nedokončeného Hummelu ve výrobní hale, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Svoji bojovou premiéru si Hummely odbyly v létě roku 1943 v bitvě u Kurska, kde jich bylo nasazeno celkem 60 kusů. Od té doby bojovaly až do konce války jak na východní, tak na západní frontě. Raná bojová hlášení zmiňovala poruchy pojezdového ústrojí (pásů, hnacích a napínacích kol a koncových převodů), způsobené častým natáčením vozidel na místě kvůli míření. Zatímco na východní frontě se Hummely plně osvědčily, hlášení jednotek nasazených v Itálii byla spíše kritická. Úzké kamenité silnice plné stoupání a ostrých zatáček, které musela technika zdolávat ve střední Itálii, byly pro pásová vozidla doslova peklem. Hummely (a nejen ty) zde trpěly častými poruchami, a proto prý některé jednotky raději požadovaly jejich výměnu za „obyčejná“ děla s polopásovými tahači. K 31.12.1943 se u bojových jednotek nacházelo celkem 268 samohybných houfnic Hummel (z 368 do té doby vyrobených).

TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

- 98 autentických fotografií v GALERII

VZNIK STROJE

PRVNÍ PROTOTYP

GESCHÜTZWAGEN III/IV

SÉRIOVÁ VÝROBA

PRŮBĚŽNÉ ÚPRAVY

MUNIČNÍ VŮZ

ORGANIZACE A NASAZENÍ

TECHNICKÁ DATA

GALERIE

 

 

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje