|
lehký tank Panzerkampfwagen 38(t), zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno I méně pozorný čtenář si jistě povšimne, že označení PzKpfw 38(t) jaksi nezapadá do standardní jmenné konvence německých tanků (která jinak používala římské číslice od jedné do šesti). Pravdou je, že vhodné označení pro tento tank museli Němci nějakou dobu hledat. Důvod byl prostý, nešlo totiž o jimi vyvinutý stroj, ale o kořist na porobeném Československu. Kořist, která byla natolik hodnotná, že se Němci rozhodli ji vzít za svou v pravém slova smyslu a nejen ji používat, ale dále ji vyrábět a dokonce intenzívně rozvíjet. Primárně však byl tento tank dílem konstruktérů firmy Praga, která byla součástí strojírenského koncernu ČKD. Od svého vzniku v roce 1871 zůstávala společnost ČKD v oblasti obrněné bojové techniky dlouho spíše na druhé koleji a to jak na domácím trhu, tak v zahraničí. Vše se však změnilo na přelomu let 1934 a 1935, kdy byla spolu s plzeňskou Škodovkou oslovena iránskou nákupní komisí s poptávkou na stavbu cca sto kusů lehkých tanků pro iránskou armádu. Šlo o ohromnou zakázku, která mohla firmě konečně otevřít dveře k dalším velkým vojenským obchodům, a proto se do ní ČKD pustila s plnou vervou. Zásadní roli přitom sehrál ing. Alexej Surin z konstrukční kanceláře oddělení speciálních vozidel. Ten navrhl dva velmi moderně pojaté bojové stroje, lehký tank TNH s kanonem ráže 37 mm a ještě lehčí tančík AH IV s kulometnou výzbrojí. Počátkem roku 1935 však oba tyto stroje existovaly pouze na papíře a tak jediné, co mohla ČKD Iráncům ukázat, byly výkresy. I samotné výkresy však zákazníka zaujaly natolik, že pokračoval v jednání a 14. května 1935 podepsal s ČKD předběžnou smlouvu na dodávku 30 tančíků AH IV a 26 tanků TNH. Rovněž oslovená Škoda Plzeň tedy iránskou zakázku nezískala. Úplně s prázdnou však neodešla, protože ČKD si u ní objednala subdodávku tankových kanonů ráže 37 mm pro svůj TNH. Kulometnou výzbroj pak měla dodat Zbrojovka Brno.
první prototyp tanku TNH z roku 1935, zatím ještě bez jakékoliv výzbroje, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno První prototypy obou objednaných vozidel byly postaveny v září 1935, zatím však bez výzbroje a pouze s maketami bojových věží. Když si je členové iránské komise prohlédli, byli nadšeni a obratem svou objednávku navýšili na 50 kusů od každého z vozidel. Všech sto strojů mělo být dodáno do října 1936. Nákupní cena činila 1629 britských liber za tančík AH IV a 3570 liber za tank TNH. V závodě ČKD ve Slaném se ihned rozběhla sériová výroba. Celá zakázka byla nakonec dodána pouze s mírným zpožděním, za které však nemohla ani tak ČKD, jako spíš sami iránští armádní činitelé, kteří se podle všeho snažili prodloužit si pobyt v Evropě a převzetí dokončených vozidel tak schválně zdržovali. ČKD nelenila a jako správný obchodník začala své nové tanky ihned nabízet i dalším zahraničním armádám. A dařilo se jí. Mezi lety 1936 a 1939 zrealizovala objednávky různě modifikovaných tanků pro Rumunsko, Švýcarsko a Peru (nemluvě o zakázce pro Litvu, k jejíž realizaci však nakonec nedošlo). A brzy měl přijít také první úspěch na domácím trhu. V říjnu 1937 se velení Československé armády rozhodlo vypsat soutěž na dodávku nových lehkých tanků, které by doplnily stávající tanky LT vz. 35 tak, aby armáda dosáhla požadovaných mobilizačních počtů. ČKD sebrala všechny své zkušenosti, získané při výrobě tanků na export, a pustila se do stavby prototypu nového tanku pro Československou armádu. Ověřovací exemplář bez výzbroje byl připraven koncem roku 1937 a nesl označení TNH-S. Vzhledově byl prototyp v podstatě identický s tanky TNH postavenými pro Irán, dostal však nový motor Praga TNHPS a novou převodovku Praga Wilson. V rámci továrních testů najezdil prototyp celkem 550 km, načež byl dne 18. ledna 1938 v Milovicích předán k testům vojskovým. Armádní zkoušky probíhaly až do konce března 1938 a prototyp při nich najezdil okolo 5 tisíc kilometrů. Po celou dobu si přitom vedl velmi dobře a vykazoval rozumnou poruchovost a nízké nároky na údržbu. Po skončení testů vrátila armáda prototyp do mateřského závodu v Praze Libni spolu se seznamem požadovaných úprav. Mezi ty patřilo například zvětšení palivový nádrží ze 180 na 210 litrů, doplnění chladiče převodovkového oleje, změna rozestupu pojezdových kol a mnoho dalších menších změn. Významnou úpravou, která předurčila vzhled tanku na dlouho dopředu, bylo zalomení čelní stěny kabiny posádky. U původního prototypu TNH-S (stejně jako u iránských tanků TNH) byla tato stěna rovná. Zástupci naší armády však žádali, aby byla levá část posunuta o 100 mm vpřed, čímž vznikne v kabině více místa pro pohodlnou obsluhu zde umístěného trupového kulometu. Pravá část čelní stěny před řidičem měla zůstat na původním místě, takže uprostřed čelní stěny tak vzniklo zalomení.
jedna z vývojových podob prototypu tanku TNH pro iránskou armádu (všimněte si zajímavého střeliště trupového kulometu), zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Upravený prototyp byl osazen bojovou věží z tanku LT vz. 35 a znovu odeslán do Milovic k pokračování zkoušek. Po dalším necelém týdnu se však opět vrátil do Prahy, aby zde byla instalována definitivní bojová věž a namontován kanon Škoda A 7 ráže 37 mm. Následně tank odcestoval na Slovensko, kde prodělal střelecké zkoušky. V polovině května 1938 pak prototyp putoval pro změnu do Plzně, kde pokračovaly intenzivní ověřovací střelby. Celkově zde prý tank vystřílel 470 kusů munice. Úsilí výrobce i testujících vojáků pak bylo korunováno dne 1. června 1938, kdy byl prototyp v Praze Kyjích předveden výzbrojní komisi, tvořené třicítkou vysokých důstojníků. Členové komise si vyslechli zprávu shrnující průběh dosavadních testů, prohlédli si tank při ukázkové jízdě a poté jednomyslně schválili jeho zařazení do výzbroje Československé armády pod označením lehký tank vzor 38, neboli LT vz. 38. V té chvíli činil celkový nájezd prototypu úctyhodných 7740 kilometrů! Protože se mezinárodní politická situace nevyvíjela pro Československo vůbec dobře, probíhala již od dubna 1938 (tedy souběžně s testováním prototypu) mezi ministerstvem národní obrany a firmou ČKD jednání o urychleném zahájení sériové výroby, dodávce prvních 150 tanků a samozřejmě také jednání o cenách. Jednání se však protahovala kvůli vysokým cenovým požadavkům ČKD a konečná objednávka kvůli tomu vznikla až 22. července 1938. Objednávka zněla na 100 tanků s pancéřovými plechy od Poldi Kladno (v ceně 620 146,- Kč za kus bez výzbroje) a 50 tanků s pancéřováním z Vítkovických oceláren (v ceně 619 570,- Kč za kus bez výzbroje). Kanonová i kulometná výzbroj byla objednána zvlášť a představovala další náklad ve výši cca 250 000,- Kč na jeden tank. Prvních 20 kompletních tanků mělo být dle objednávky dodáno ještě do konce roku 1938. V továrně ČKD v Praze Libni se ihned rozběhly přípravy na zahájení sériové výroby nového tanku. Klíčové dodávky pancéřových plechů z Kladna i Vítkovic se však zpožďovaly a totéž platilo i pro dodávky kanonů z Plzně a kulometů z Brna. V den podpisu mnichovské dohody 30. září 1938 tak nebyl hotov ani jeden tank LT vz. 38. Na základě mnichovského diktátu muselo Československo postoupit Němcům rozsáhlá pohraniční území a s nimi přišlo také o svůj systém obranných opevnění. Bez těchto pevností již armáda nebyla objektivně schopna bránit zmrzačenou republiku před případnou nepřátelskou invazí. Není tedy divu, že ministerstvo národní obrany v únoru 1939 souhlasilo s uvolněním plné třetiny objednaných tanků LT vz. 38 k prodeji jinému zákazníkovi. Tím zákazníkem mělo být Švédsko, které již s ČKD nějakou dobu o nákupu jednalo. Cenová nabídka byla do Švédska odeslána dne 14. března 1939… ve stejnou chvíli však již první německé oddíly překračovaly naše hranice a postupovaly dál do vnitrozemí. Přišla německá okupace, odtržení Slovenského státu a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. Jednání se Švédy sice (pod německým dohledem) pokračovala, ale z dodávky nakonec nic nebylo… ale o tom si více řekneme až později.
tank LT vz. 38 během demostrace pro německou armádu v květnu 1939, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Jako první zabavovali němečtí okupanti tanky a další bojovou techniku, která již byla u československých vojenských jednotek. Stroje v továrnách přišly na řadu o něco později. Do ČKD dorazili zástupci německého zbrojního úřadu (Waffenamt) až 2. května 1939. Mimo jiné si zde prohlédli také prvních 10 prakticky kompletních tanků LT vz. 38. Němci byli nadšeni a ihned se rozhodli převzít původní objednávku československé armády a zařadit nový tank do vlastní výzbroje. Připravili tedy nový výrobní harmonogram, podle kterého měla ČKD od června 1939 dodávat 25 tanků měsíčně a celou 150 kusovou sérii tak dokončit do listopadu téhož roku. Tento harmonogram se podařilo dodržet a poslední z objednaných tanků byl Německé armádě opravdu předán 27. listopadu 1939. Němci očividně nepočítali s tím, že by do své výzbroje přebírali tanky nějaké jiné země a tak pro ně evidentně nebylo úplně jednoduché, vymyslet pro LT vz. 38 nějaké vhodné vlastní oficiální označení. Nějakou dobu proto používali prostý překlad původního českého názvu, tedy Leichte Tank Muster 38, uváděný zkratkou L.T.M. 38 (podle některých autorů to bylo Leichte Tank Modell 38). Potom se ale rozhodli, že označení více přiblíží vlastnímu standardu a tak vzniklo PzKpfw III (t). Písmeno t v závorkách odkazovalo na slovo tschechisch (český) a římská číslice III zase stavěla nový stroj na roveň německému tanku PzKpfw III. Oba typy totiž nesly kanon ráže 37 mm podobných vlastností, který je oba předurčoval k podobnému způsobu nasazení – tedy k likvidaci jiných tanků. Teprve v roce 1940 bylo zavedeno definitivní označení PzKpfw 38(t). 150 tanků z první výrobní série pak bylo ještě označeno jako verze A, německy Ausführung A, zkráceně Ausf. A. U první výrobní série zavedli Němci do československého tanku jen naprosté minimum úprav. Za zmínku stojí například nátěr německou pancéřovou šedí namísto československé tříbarevné kamufláže nebo instalace nového elektrického vybavení značky Bosch. Došlo také k přesunutí zpětného zrcátka řidiče z pravého blatníku na levý (původní umístění bylo poplatné dřívějším československým silničním pravidlům s jízdou vlevo, nové umístění odpovídalo německému standardu, tedy jízdě vpravo). Podle mého skromného názoru nemohl řidič v zrcátku umístěném tak daleko od jeho průzoru vůbec nic vidět.
PzKpfw 38(t) Ausf. A, všimněte si trubkové antény táhnoucí se nad blatníkem levého pásu, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Tank PzKpfw 38(t) měl podvozek tvořený na každém boku čtveřicí pojezdových kol o průměru 775 mm, opatřených po obvodu gumovou obručí pro hladší jízdu. Disky kol byly vyrobeny z pancéřových plechů o síle 6 mm, takže nezanedbatelně zvyšovaly ochranu na bocích trupu. Dvě přední a dvě zadní pojezdová kola spolu tvořila pár, zavěšený na společném závěsu a odpružený společnou půleliptickou listovou pružinou. Pásovou soustavu tvořilo dále přední ozubené hnací kolo o průměru 637 mm, zadní napínací kolo o průměru 535 mm a dvě podpůrné kladky o průměru 220 mm. Samotné pásy byly široké 293 mm a každý z nich sestával z 94 článků. Pásy byly opatřeny dvojitým vodícím hřebenem, který zabraňoval sesmeknutí z pojezdových kol. Po celé své délce byly pásy shora chráněny blatníky z tvarovaného plechu o síle 2 mm. Blatníky byly dostatečně pevné, aby se po nich dalo chodit. Trup tanku byl tvořen pancéřovými plechy, které se pomocí nýtů a šroubů upevňovaly na kostru svařenou z ocelových pásnic a úhelníků. Až do výšky jednoho metru byly přitom všechny spoje utěsněny proti vodě pomocí vloženého proužku pergamenového papíru napuštěného olejem. Čelo trupu tvořil protažený nos s čelní deskou o síle 25 mm. Na stropní desce nosu byl velký poklop pro servisní přístup k převodovce. Dále vzadu se pak zvedala čelní stěna kabiny posádky, uprostřed zalomená, s levou částí vysunutou více vpřed. Za tuto stěnou měli svá stanoviště řidič a radista (který zároveň obsluhoval trupový kulomet). Oba muži seděli na pohodlných polstrovaných sedačkách se sklopnými opěradly a mezi nimi byla umístěna převodovka. V době vzniku tanku LT vz. 38 se v Československu jezdilo vlevo a tomu odpovídalo i umístění řidičova stanoviště na pravé straně kabiny. Přímo před sebou měl řidič v čelní stěně svůj hlavní pozorovací průzor. Ten byl vyplněný tvrzeným sklem o síle 50 mm a opatřený vnějším pancéřovým krytem. Pokud byl kryt uzavřen, vyhlížel řidič pouze skrz úzkou štěrbinu v něm. V bezpečné oblasti mohl kryt otevřít, aby získal lepší výhled. Další průzor byl pak v boční stěně po řidičově pravé ruce. Hned pod ním byla v boční stěně také větrací štěrbina. Zvenku byly průzor i větrací štěrbina chráněny společným krytem nepohyblivým krytem. Tank se ovládal pomocí dvou horizontálně uložených řídicích pák, tří pedálů a voliče rychlostních stupňů.
a znovu PzKpfw 38(t) Ausf. A se svou trubkovou anténou nad blatníkem levého pásu, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Radista seděl vlevo a v čelní stěně před sebou měl rovněž svůj vlastní pancéřovaný průzor. V boční stěně po radistově levé ruce průzor nebyl, zato zde byla větrací štěrbina, chráněná zvenku pancéřovým krytem. Trupový kulomet byl umístěn u radistovy pravé ruky, částečně už nad převodovkou. Kulovité střeliště umožňovalo horizontální pohyb kulometu v rozsahu 14 stupňů na každou stranu. Vertikální náměr byl možný od -10 do +10 stupňů. Kulomet se zaměřoval monokulárním zaměřovačem ZDK 2105 (ZDK = záměrný dalekohled kulometný) s 2,6 násobným přiblížením a zorným úhlem 25 stupňů. Výrobcem zaměřovače byla firma Optikotechna z Přerova. Samotný kulomet ráže 7,92 mm pak byl dílem brněnské zbrojovky a jeho původní československé označení znělo ZB vz. 37. Němci mu však přiřkli vlastní označení MG 37(t). Jak již bylo řečeno, primárním střelcem z trupového kulometu byl radista. Pokud však nastala ta potřeba (např. pokud byl radista zabit v boji) mohl palbu z trupového kulometu vést i řidič. Pro tento případ byl kulomet uzamčen v nulovém náměru a nulovém odměru (směřoval tedy vodorovně přímo před tank) a řidič jej odpaloval tlačítkem na jedné ze svých řídicích pák. Toto tlačítko bylo se spouští kulometu spojeno bovdenovým lankem (lanko je krásně vidět na snímku ZDE, Flickr.com). Jelikož samotný kulomet byl uzamčen v pevné poloze, musel řidič při míření pohybovat celým vozidlem. Pro tento účel měl před svým průzorem umístěn jednoduchý zaměřovač v podobě kruhu na krátké kovové tyči (viz foto ZDE, Flickr.com). Přímo nad svou sedačkou měl radista nástupní průlez uzavíraný dvoudílným krytem. Tento průlez sloužil také řidiči tanku. Na stropě kabiny ležela plně otočná bojová věž s prstencem o průměru 1265 mm. Věž byla protažená dozadu se zaoblenými bočními i zadní stěnou. Dopředu z věže mírně vystupovala její čelní stěna silná 25 mm, skloněná v úhlu 10 stupňů od kolmice země. Zde se nacházela hlavní výzbroj tanku, kanon ráže 37 mm. Československá armáda jej vedla pod označením 37 mm kanon ÚV vz. 38 (ÚV = útočná vozba), výrobce (tedy Škoda Plzeň) jej zase označoval jako Škoda A 7. Němci však pro kanon zavedli vlastní označení 3,7cm KwK 38(t) (KwK = Kampfwagen Kanone = tankový kanon). Nalevo od kanonu se nacházel jeho zaměřovač typu ZDD 2109 (ZDD = záměrný dalekohled dělový). Šlo o výrobek firmy Optikotechna Přerov s 2,6 násobným přiblížením a 25 stupňovým zorným úhlem. Napravo od kanonu byl pak instalován věžový kulomet stejného typu jako v trupu, tedy ZB vz. 37 resp. MG 37(t).
PzKpfw 38(t) Ausf. A bez trubkové antény v Polsku, všimněte si sady dýmovnic instalované nad výfukem, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Kanon i kulomet vedle něj ovládal primárně velitel/střelec. Protože obě zbraně byly standardně spřaženy, zaměřoval je střelec obě současně pomocí zaměřovače kanonu. Obě zbraně takto mohly společně měnit vertikální náměr v rozsahu od -10 do +25 stupňů. Spoušť kulometu mačkal střelec pomocí bovdenového lanka. V případě nutnosti bylo možno kulomet od kanonu odpojit a mířit s ním samostatně. To však mohl udělat pouze nabíječ, který seděl na pravé straně věže. Po odpojení od kanonu se kulomet mohl pohybovat i horizontálně a to v celkovém rozsahu 15 stupňů. Horizontální pohyb kanonu byl možný pouze otáčením celé bojové věže (a měl tedy neomezený rozsah). Otáčení věže bylo na ruční pohon, pomocí ovládacího kolečka s rukojetí, umístěného na prstenci věže po levé ruce velitele/střelce. V případě nutnosti šlo převod ovládacího kolečka odpojit. Věž pak zůstala zcela volně ležet na kuličkovém ložisku a střelec s ní mohl libovolně rychle otáčet zapřený nohama o podlahu kabiny a ramenem do opěrky kanonu (u těžkého tanku by něco takového bylo nemyslitelné, ale nízká hmotnost věže u LT vz. 38 to umožňovala). Na nábojovou komoru kanonu navazovala plechová ohrádka, která vymezovala prostor zákluzu zbraně (foto ZDE, Flickr.com). Do tohoto prostoru opravdu nebylo radno strkat při střelbě ruce! Pod zmíněnou ohrádkou byl zavěšen látkový vak, do kterého padaly prázdné nábojnice vyhozené z komory kanonu. Vešlo se jich tam 15 až 20 kusů. Smyslem zachytávání nábojnic bylo zabránit jejich volnému povalování po podlaze, kde by mohly vojákům překážet. Podobné vaky na nábojnice byly zavěšeny také u obou kulometů. Nejvyšší praktická rychlost střelby z kanonu se pohybovala okolo 15 ran za minutu. Pro původní československý kanon ÚV vz. 37 byly připraveny dva typy munice: protitanková a tříštivotrhavá. Němci převzali původní protitankové granáty pod vlastním označením 3,7cm Pzgr.Patr. 37(t). Projektil tohoto typu munice dosahoval úsťové rychlosti 741 m/s a vážil 850 gramů, z čehož 8 gramů byla výbušná nálož. Tento granát dokázal na vzdálenost 600 metrů probít skloněný homogenní pancíř o síle 28 mm. Němci původní protitankovou munici zdokonalili. Zvětšili výbušnou nálož z 8 na 13 gramů, na špici granátu přidali balistickou čepici pro lepší letové i dopadové vlastnosti a na dno granátu umístili světelnou stopovku, díky které mohl střelec sledovat dráhu vypálené střely. Takto upravené střelivo dostalo označení 3,7cm Pzgr.Patr. 37(t) umg. (umg. = pravděpodobně umgearbeitet, tedy přepracovaný). Hmotnost střely díky úpravám klesla na 815 gramů, zatímco její úsťová rychlost naopak stoupla na 750 m/s. Při použití této munice dokázal tank na vzdálenost 500 metrů probít pancíř o síle 33 mm a na vzdálenost jednoho kilometru pak pancíř o síle 27 mm.
krásný horní pohled na PzKpfw 38(t) Ausf. D, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno V březnu 1941 byl pro kanon KwK 38(t) zaveden nový typ protitankové munice označovaný jako Pzgr. 40/37(t). Jednalo se o podkaliberní střelu s wolframovým jádrem o hmotnosti pouhých 368 gramů, která opouštěla ústí hlavně rychlostí 1020 m/s. Projektil tohoto typu dokázal na vzdálenost 400 metrů probít 37 mm silný homogenní pancíř. Zásoba kanonové munice na palubě tanku čítala 90 střel, uložených po šesti kusech v celkem 15 nábojových schránkách. Devět schránek se nacházelo v protažené zadní části bojové věže, tři byly při pravé boční stěně bojové kabiny a tři při levé boční stěně bojové kabiny. Schránky s protitankovou minucí byly označeny bílým pruhem. A nyní se podívejme na střechu bojové věže. Po její levé straně se nacházela velitelská věžička, opatřená vpředu, vzadu a po obou bocích pozorovacími průzory. Věžička představovala nejvyšší bod celého vozidla a jako taková sloužila coby pozorovatelna pro velitele tanku. Zadní a boční pozorovací periskopy byly umístěny pevně, přední periskop naopak umožňoval omezené natáčení do stran. Proto také byl jeho vnější pancéřový kryt o poznání větší, než kryty ostatních periskopů. Pro pohodlí velitele byl vnitřek věžičky včetně okulárů periskopů opatřen měkkým polstrováním. Velitelská věžička sloužila zároveň jako nástupní a výstupní průlez. Jednodílný příklop, který tvořil její strop, byl rovněž polstrovaný, aby se o něj velitel nezranil. V příklopu velitelské věžičky byl drobný kruhový otvor, který sloužil k signalizaci jiným tankům pomocí praporků nebo svítilny. Hned vedle velitelské věžičky byl umístěn ještě otočný periskop, který rovněž umožňoval veliteli rozhled do všech směrů. V zadní části trupu za bojovou věží byl motorový prostor a v něm benzínový, vodou chlazený, šestiválec Praga TNHPS/II. Šlo o upravenou verzi licenčně vyráběného švédského motoru Scania Vabis 1664. Agregát o obsahu 7,75 litru dával maximální výkon 125 koní při 2200 otáčkách za minutu. Vzduch pro pohonnou jednotku byl nasáván skrz průduchy ukryté pod přesahujícími bočními křídly motorové kapoty a znovu vyfukován skrz hranatý výduch na hřbetu kapoty (foto ZDE, Flickr.com). Zmíněná boční křídla motorové kapoty se dala zvednout pro servisní přístup k motoru. Motor se startoval primárně pomocí elektrického startéru. Bylo jej však možno nastartovat i ručně pomocí kliky a to jak zvenku, tak zevnitř bojové kabiny. Motorovou sekci od kabiny posádky oddělovala požární přepážka tvořená dvěma milimetry oceli, dvěma milimetry azbestu a jedním milimetrem hliníku. V přepážce byly dva uzavíratelné obdélníkové otvory pro servisní přístup k motoru přímo z kabiny. Tank si vezl 210 litrů benzínu ve dvou nádržích. Od motoru vedla hřídel k převodovce v přední části kabiny. Převodovka byla typu Praga Wilson s pěti stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním.
PzKpfw 38(t) zřejmě Ausf. B, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Posádku vozu tvořili čtyři muži. Již zmiňovaní řidič a radista/kulometčík seděli vedle sebe v přední části trupu odděleni od sebe převodovkou. Za jejich zády měli svá stanoviště další dva členové posádky, nabíječ a velitel, který zároveň vedl palbu z kanonu. Tito dva vojáci seděli na sedátkách zavěšených na prstenci věže. Pro původní československý LT vz. 38 se zřejmě nepočítalo s instalací interkomu, tedy rádia pro vnitřní komunikaci mezi členy posádky. Řidič a velitel spolu však mohli komunikovat pomocí zajímavého signalizačního zařízení. Šlo o sadu tří barevných žárovek (zelená, červená a modrá) a odpovídajících ovládacích tlačítek. Řidičova konzole byla umístěna napravo od jeho hlavního průzoru, velitel měl svoji sestavu v levém rohu čelní stěny věže. Rozsvěcení žárovek v různých kombinacích mělo různé dohodnuté významy. Němci toto nepříliš praktické zařízení nahradili interkomem, do kterého byla připojena náhlavní sluchátka a mikrofony pro všechny členy posádky kromě nabíječe kanonu. Československá armáda počítala s osazením nových tanků radiostanicemi domácí výroby. LT vz. 38 měl pro tento účel hned dvě radiové antény. Hlavní prutová anténa o délce tří metrů byla upevněna na levém rohu čelní desky kabiny. Druhá, tzv. bojová anténa byla ukryta v trubce táhnoucí se podél levého boku trupu. Němci ihned po převzetí objednávky nahradili plánované české stanice za vlastní vybavení značky Telefunken. Běžné bojové tanky dostaly pouze radio přijímač typu Fu 2 a měly jednu prutovou anténu. Vozy určené pro velitele čet nesly stanici Fu 5, která kombinovala přijímač i vysílač. Tyto stroje měly také jednu prutovou anténu. A konečně tanky určené pro velitele rot byly vybaveny kombinací stanic Fu 2 a Fu 5. Měly tedy dva přijímače a jeden vysílač a mohli díky tomu přijímat na dvou různých frekvencích současně. Tyto tanky pak dostaly také druhou prutovou anténu umístěnou více vzadu na levém boku trupu. Kvůli instalaci širší radiovýbavy musel být u tanků pro velitele čety i roty demontován trupový kulomet a otvor po něm byl prostě zakryt kruhovým plátem pancíře. Kanonová výzbroj a věžový kulomet však byly zachovány. Mimo tyto upravené tanky existovali ještě podstatně více specializované velitelské verze tanku určené pro velitele vyšších celků (na úrovni praporu a pluku), ale k těm se dostaneme až později. Jak již bylo řečeno, výroba 150 tanků PzKpfw 38(t) Ausf. A probíhala od června do listopadu 1939. Vozidla dostala jednoduchá výrobní čísla od 001 do 150. V průběhu výroby došlo k několika menším úpravám. Od července 1939 přibyl na zádi nad tlumičem výfuku úchyt pro dýmovnice, což bylo klasické vybavení německých tanků. V případě nouze mohla posádka dýmovnice odpálit přímo z kabiny a ve vzniklé kouřové cloně se pak se svým strojem stáhnout z nebezpečné zóny. Ke konci výrobního období přestala být montována bojová anténa uložená v trubce nad levým blatníkem, zato na blatníku přibyl přední reflektor Notek a zadní vzdálenostní světlo.
PzKpfw 38(t) ze 7. tankové divize během dobývání Francie v květnu a červnu 1940, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Samotný moderní československý tank byl pro Němce bez debat vítanou kořistí. Doslova darem z nebes však byla pro uchvatitele kompletně připravená sériová výroba tohoto stroje. V polovině roku 1939 se německé tankové vojsko opíralo o lehké tanky typu PzKpfw I a PzKpfw II vyzbrojené pouze kulomety resp. slabým kanonem ráže 20 mm. Masivnější výroba středních PzKpfw III (kanon ráže 37 mm) a PzKpfw IV (kanon ráže 75 mm) se tehdy teprve rozbíhala. Další tank s kanonovou výzbrojí byl proto velmi vítán. Není tedy divu, že již v červnu 1939 vydal německý zbrojní úřad objednávku na stavbu dalších 325 kusů Panzer 38(t). Ty měly být dodány ve třech výrobních sériích (110 + 110 + 105 strojů). Tanky z první z těchto sérií dostaly označení Ausf. B a jejich dodávka probíhala od ledna do května 1940. Konstrukce tanku se oproti první Ausf. A v podstatě nijak nezměnila. Reflektor Notek a zadní vzdálenostní světlo byly již standardním vybavením. Trubka pro bojovou anténu již montována nebyla, základna prutové antény však zatím zůstala původní válcovitá. Vrchol otočného periskopu velitele na střeše věže byl opatřen pancéřovým krytem a nad optikou zaměřovače kanonu v čelní stěně věže přibyl drobný „kšilt“ proti stékání dešťové vody. Změnilo se také uložení nářadí na blatnících pásů a další detaily. Vozidla verze B nesla výrobní čísla od 151 do 260. V květnu 1940 přišla do výroby v pořadí třetí série vozidel s označením Ausf. C. Do srpna téhož roku bylo vyrobeno 110 těchto tanků s výrobními čísly 261 až 370. První tanky této verze se v podstatě nelišily od pozdních tanků verze předešlé. Většina konstrukčních změn totiž přišla až v průběhu výroby Ausf. C. Nejvýznamnější úpravou bylo pravděpodobně posílení čelní stěny trupu z původních 25 na 40 mm. Za zmínku stojí také chránič prstence věže v podobě tří ocelových profilů, které byly navařeny na stropní desku kabiny před věží.
krásný pohled na zadní partie PzKpfw 38(t), zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Od září do listopadu roku 1940 byla ve výrobě čtvrtá série tanku Panzer 38(t) s označením Ausf. D. Těchto strojů vzniklo celkem 105 kusů s výrobními čísly od 371 do 475. Verze D přinesla pouze minimum úprav, z nichž můžeme zmínit například náhradu původního válcového úchytu radiové antény za standardní německý úchyt s pružnou gumovou patkou. Tanky verzí Ausf. A až D si byly obecně velmi podobné a na fotografiích je někdy prakticky nemožné je od sebe odlišit. Přispívá k tomu i fakt, že když byly poškozené tanky stahovány z fronty k větším opravám, byly na nich často rovnou provedeny také úpravy podle posledních standardů, čímž se na starší stroje dostaly novější konstrukční prvky. Právě takto došlo například u některých tanků verzí Ausf. C a Ausf. D k posunutí tlumiče výfuku směrem výš, aby pod něj mohl být umístěn držák na dýmovnice. V reakci na dobré výkony, které tank Panzer 38(t) předvedl během polského tažení v září 1939, vystavil německý zbrojní úřad ještě před koncem tohoto roku objednávku na dalších 275 strojů. Na základě zkušeností z Polska však měly tyto tanky dostat silnější pancéřování. Nová výrobní série obdržela označení Ausf. E a výrobní čísla 476 až 750. Konstrukčních změn se tentokrát odehrálo vícero. Čelní stěna kabiny již nebyla schodkovitě zalomená, ale rovná, což bylo výrobně jednodušší. Zároveň byla tato stěna také zesílena z původních 25 mm na 50 mm. Z nějakého důvodu však konstruktéři nepoužili homogenní pancéřovou desku požadované tloušťky, ale spojili dvě desky, každou o síle 25 mm. Stejným způsobem byl na 50 mm (25 + 25) zesílen rovněž čelní pancíř trupu a také čelní stěna bojové věže. Také na boky kabiny byly přidány dodatečné pláty pancíře o síle 15 mm. Boky a záď věže byly naopak posíleny pomocí homogenního pancíře a to 30 mm na bocích a na 25 mm na zádi. Dále byly zjednodušeny úchyty pancéřových desek ke kostře, díky čemuž klesl celkový počet nýtů a šroubů.
rozstřílený PzKpfw 38(t), nepřátelská palba zcela odtrhla kryt kulometčíkova průzoru i poklop jeho průlezu, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Zastavme se na chvíli u výše uvedeného posílení pancíře. Některé důvěryhodné zdroje vůbec nezmiňují použití dvou vrstev pancíře na čele trupu, kabiny a věže. Podle těchto pramenů, byl u tanků verze Ausf. E použit pancíř homogenní a ne skládaný. Ano, nezdá se příliš logické, aby konstruktéři měnili čelní desku kabiny ze zalomené na rovnou a neudělali ji přitom silnou požadovaných 50 mm, ale jen 25 mm a pak na ni složitě připevňovali druhou stejně silnou desku. Existují ovšem fotografie, které poměrně jasně dokazují, že tomu tak skutečně bylo. Na zmíněných fotografiích je zachycen tank PzKpfw 38(t) Ausf. E, který ukořistila Rudá armáda 23. července 1941 na německé 20. tankové divizi. Tento stroj byl následně podroben řadě testů, včetně postřelovacích zkoušek z nejrůznějších zbraní. Na fotografiích, které ukazují výsledky postřelování, je zřetelně vidět dvouvrstvý pancíř na čelní stěně bojové věže (foto ZDE a ZDE, zdroj: Flickr.com) a na čelní stěně trupu (foto ZDE a ZDE, zdroj: Flickr.com). Vraťme se nyní zpět k popisu tanku verze Ausf. E. Na čelní pancíř trupu byl nově umístěn úchyt, do kterého se ukládalo 7 až 8 náhradních pásových článků, což dále zvyšovalo odolnost této partie proti zásahům. Dalších deset náhradních článků pásů bylo uloženo na stropní desce nosu trupu, pět na každé straně. Původní kryty průzorů řidiče a radisty v čelní stěně kabiny byly nahrazeny novými odlévanými kryty, které byly odolnější a přitom výrobně jednodušší. Tanky verze E dostaly nové pásy s odlehčenými vodícími zuby. Hlavní a zásadní inovací, kterou Ausf. E přinesla, bylo každopádně zvýšení pancéřové ochrany tanku. To samozřejmě znamenalo nárůst hmotnosti stroje a to z původních 9725 kg na 10354 kg. Naprostá většina nárůstu se přitom odehrála v přední polovině vozidla (zesílení čelního pancéřování). Proto muselo být posíleno odpružení předního páru pojezdových kol. Do přední listové pružiny, tvořené doposud čtrnácti listy, byl tedy přidán list patnáctý. Mimo výše uvedené proběhly na PzKpfw 38(t) Ausf. E ještě další menší změny a úpravy, které však nemá smysl kompletně vyjmenovávat. Doplňme však ještě, že celkové „přibrání na váze“ se nijak neprojevilo na jízdních vlastnostech vozidla. Výroba tanku verze Ausf. E probíhala od listopadu 1940 do května 1941.
úplně nový PzKpfw 38(t) Ausf. F na továrním dvoře, všimněte si náhradních pásů na čele trupu, zdroj: archiv Praga se souhlasem zástupce spolecnosti, upraveno Již na začátku roku 1940 obdržela ČKD (nyní již působící pod názvem Böhmisch-Mährische Maschinenfabrik AG, zkráceně BMM) objednávku na stavbu dalších 250 tanků. Šlo již o šestou výrobní sérii, která dostala označení Ausf. F. Výroba této série se částečně překrývala s výrobou předešlé Ausf. E a následně pokračovala až do října 1941. Od předešlé verze se tyto tanky lišily zcela minimálně (například bylo zrušeno zpětné zrcátko řidiče na blatníku levého pásu). PzKpfw 38(t) Ausf. F nesly výrobní čísla 750 až 1000. V roce 1941 přišly od zbrojního úřadu objednávky na další dvě výrobní série po 500 kusech. Tanky z těchto sérií obdržely označení Ausf. G a Ausf. H. V porovnání se předchozími dvěma verzemi se toho příliš nezměnilo. Hlavní novinkou bylo zřejmě nahrazení skládaného pancíře na čelní stěně trupu, kabiny i věže za homogenní pancíř o síle 50 mm. Rovněž došlo k určitým menším výrobním zjednodušením. Výrobní plán počítal s dodáním tisícovky tanků do dubna 1943. Průběh bojů na východní frontě však tyto plány brzy pohřbil. Na straně Rudé armády se ve stále větších počtech objevovaly vynikající střední tanky T-34, se kterými se lehký PzKpfw 38(t) nemohl srovnávat. Němci pochopili, že lehké tanky obecně nemají v první linii budoucnost. Teoreticky přicházela v úvahu možnost dalšího zesílení pancíře tanku Panzer 38(t), ovšem jeho přezbrojení silnějším kanonem, nejlépe ráže 75 mm, vůbec nepřicházelo v úvahu. Na druhou stranu podvozek tanku byl velmi zdařilý a vojáci i mechanici s ním měli dobré zkušenosti. Němci se proto rozhodli ukončit výrobu tanku jako takového a využít jeho podvozek k výrobě samohybného protitankového děla (tedy stíhače tanků). Tak přišel na svět stroj s názvem Marder III. Od dubna 1942 tak ze závodu BMM vyjížděly souběžně tanky PzKpfw 38(t) a nové stíhače tanků Marder III. Také v květnu 1942 běžela produkce obou typů paralelně a teprve v červnu byla výroba lehkého tanku definitivně ukončena. Poslední PzKpfw 38(t) Ausf. G opustil továrnu 20. června 1942. Z 500 objednaných tanků verze Ausf. G bylo dokončeno pouze 306 kusů. Z dalších 500 objednaných tanků verze Ausf. H nebyl dokončen ani jediný.
stejný PzKpfw 38(t) Ausf. F zabraný z jiného úhlum, všimněte si krytů mechanismu pro nastavení napínacích kol na zadní stěně trupu, zdroj: archiv Praga se souhlasem zástupce spolecnosti, upraveno Vraťme se ještě na chvíli v čase zpět do předválečného roku 1938. Jak bylo zmíněno již výše, firma ČKD v tom roce jednala o prodeji svých nových tanků švédské armádě. Těsně před vyhlášením protektorátu v březnu 1938 poslala dokonce Švédům cenovou nabídku na padesát tanků, vedených pro tento účel pod označením TNH-Sv. Němci po převzetí výrobního závodu (a celé republiky) se Švédy dále jednali, protože s nimi obecně měli dobré obchodní vztahy. Jednání se sice vlekla (zřejmě kvůli nejistotě švédské strany co vlastně s firmou ČKD a jejím výrobkem bude dál), ale nakonec v prosinci 1939 vyslali Švédové do Prahy odbornou vojenskou komisy, aby si předmět zájmu řádně prohlédla. Pro tento účel byl v ČKD (tehdy již BMM) připraven prototyp upravený na míru švédským požadavkům. Tank udělal na zahraniční vojáky skvělý dojem a v lednu 1940 přišla ze Švédska objednávka znějící dokonce na 90 vozidel. Tanky měly být dodány bez výzbroje, protože Švédové je plánovali osadit zbraněmi vlastní provenience. 21. března 1940 byla podepsána smlouva, stanovující detaily dodávky. V té době již měla ČKD na stole objednávky pro německý Wehrmacht v celkovém počtu 1000 kusů (tanky Ausf. A až Ausf. F), proto byla sérii tanků pro Švédsko přidělena výrobní čísla od 1001 do 1090. Montáž tanků pro švédskou armádu byla zahájena v červnu 1940. Již 18. července téhož roku však vrchní velení německé pozemní armády rozhodlo o zabavení celé série rozpracovaných tanků TNH-Sv pro vlastní potřebu. Švédové ihned vyvolali jednání o výrobě náhradní série, ale ta nikam nevedla. Němci prostě potřebovali každý dostupný tank. Nakonec byl tedy dohodnut prodej práv na licenční výrobu přímo ve Švédsku.
krásný továrního snímek nového PzKpfw 38(t) Ausf. G, zdroj: archiv Praga se souhlasem zástupce spolecnosti, upraveno Devadesáti kusové sérii zabavených tanků bylo přiděleno označení PzKpfw 38(t) Ausf. S (S = Sweden). Jelikož byly tanky původně poptány bez výzbroje, museli pro ně Němci nyní doobjednat kanony a kulomety. Navíc měly tyto tanky slabší pancéřování odpovídající standardu starších verzí. Němci proto nechali pancéřové desky na čelních partiích vyměnit za silnější, aby odpovídaly aktuální verzi Ausf. F. Boční pancéřové desky však zůstaly nezesílené, takže výsledkem byl jakýsi hybrid, jehož pancéřování neodpovídalo žádné standardní verzi tanku. Výroba tanku Panzer 38(t) probíhala od června 1939 do června 1942. Celkem jich bylo vyrobeno 1396 kusů v osmi výrobních sériích. Výrobní náklady jednoho tanku bez výzbroje, optiky a radiostanice se pohybovalo okolo 56 tisíc říšských marek. Na výrobě tanku se mimo BMM samozřejmě podílela i celá řada subdodavatelů. Kanony dodávala již zmiňovaná Škoda Plzeň, kulomety Zbrojovka Brno (resp. její závod ve Vsetíně). Zaměřovače pro kanon i kulomety, stejně jako optika do pozorovacích periskopů přicházela od firmy Optikotechna z Přerova. Potom, co výroba v BMM přešla z tanků na stíhače Marder III, dokončili dělníci ještě dalších 184 bojových věží, které pak byly použity na různých pevnostních liniích v Norsku, Dánsku, Itálii, Francii, na Balkáně, ale také v Rusku.
prototyp plovoucího PzKpfw 38(t), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Od února 1941 pracovali v ČKD (resp. BMM) na stavbě plováku, který by tankům Panzer 38(t) umožňoval plout po vodní hladině. První prototyp byl dokončen v červnu 1941 a ihned otestován přímo na Vltavě. Na zádi plováku byly dva lodní šrouby, spojené pomocí převodové soustavy s motorem tanku. Motorový prostor musel být hermeticky uzavřen a o přívod vzduchu a odvod spalin se staral jakýsi komín, nově instalovaný nad motorovou sekcí. Plovák byl k tanku uchycen pomocí zámků, které byly možno otevřít přímo z bojové kabiny tanku a tak plovák odhodit. To se však zřejmě muselo stát až po plném vyjetí z vody na břeh. Přední část plováku totiž byla příliš velká na to, aby ji tank po odhození prostě přejel. Zřejmě tedy musel plovák odhodit a pak z něj vycouvat, což by ve vodě nešlo. Ačkoliv prototyp na Vltavě prokázal svoji funkčnost, nebyl plovák zaveden do výroby a zůstalo tak pouze u jediného vyrobeného exempláře. Již během prvního roku války dospěl Wehrmacht ke zjištění, že ve svém obrněném arzenálu velmi postrádá rychlý tank, který by dokázal plnit průzkumné úkoly. Průzkum byl v té době doménou obrněných automobilů a případně také polopásových vozidel. Obrněné automobily však byly příliš zranitelné a navíc nedokázaly zdolat těžší terén. Polopásové vozy jako například SdKfz 250 sice zvládaly jízdu v terénu, ale byly zase příliš pomalé a také poměrně slabě pancéřované. Ani žádný tank, který měli Němci v té době k dispozici, nevyhovoval potřebám průzkumu (byly zde sice lehké tanky PzKpfw II Ausf. D a Ausf. E, které měly být teoreticky dostatečně rychlé pro plnění průzkumných misí, v praxi se však tyto stroje příliš neosvědčily). Proto zbrojní úřad v červenci 1940 oslovil firmy MAN, BMM a Škoda-Werke (tedy Škoda Plzeň) s poptávkou na vývoj nového rychlého průzkumného tanku o hmotnosti 11 až 13 tun, který by dokázal vyvinout rychlost 50 až 60 km/h. Každý z oslovených výrobců měl postavit pět ověřovacích prototypů, dva z měkké oceli a tři s plnohodnotným pancířem. Škodovka dodala v rámci této soutěže k testům svůj prototyp tanku s označením T-15. Výsledkem snažení firmy MAN byl tank PzKpfw II Ausf. L, známější pod bojovým jménem Luchs. BMM vsadila na svůj osvědčený tank TNH a připravila jeho modernizovanou verzi s označením Praga TNH n. A. Němci pak tento stroj zřejmě vedli pod označením PzKpfw 38(t) n. A. Písmena n. A. v obou názvech zkracovala buďto slova neue Ausführung, tedy nové provedení, nebo neuer Art, čili nový typ.
prototyp průzkumného tanku TNH n.A., nebo také PzKpfw 38(t) n.A., zdroj: archiv Praga se souhlasem zástupce společnosti, upraveno Nový průzkumný tank firmy BMM sice vycházel z klasického PzKpfw 38(t), ale pouze okrajově a v podstatě šlo o nově vyvinutý stroj. Tím hlavním, co prototyp a sériový tank spojovalo, byl podvozek. I ten však prošel mnoha úpravami. Ačkoliv to tak na první pohled nevypadá, dostal prototyp dokonce i nová pojezdová kola, která byla větší než u sériového PzKpfw 38(t) a tedy vhodnějších pro rychlou jízdou (pojezdová kola sériového PzKpfw 38(t) měla průměr 775 mm, u prototypu TNH n. A. to bylo 810 mm). Díky tomu mohla být zrušena jedna vratná kladka, takže TNH n. A. měl již pouze jednu, umístěnou mezi druhým a třetím pojezdovým kolem. První prototyp dodala BMM dle plánu v prosinci 1941, zbylé čtyři pak následovaly od ledna do dubna 1942. První jeden nebo dokonce dva exempláře měly trup i věž nýtované, další prototypy již měly trupy a věže svařované. Pancéřování na čele trupu mělo sílu 30 mm, na bocích a zádi 20 mm, strop a dno měly 10 resp. 8 mm. Bojová věž měla zakulacenou čelní masku zbraní o síle 30 mm (podle některých autorů to bylo 50 mm). Boky a záď věže tvořil 20 mm pancíř. Zajímavým prvkem byla zvýšená střední část stropu věže, která vlastně nahrazovala klasickou velitelskou věžičku. Tato partie byla osazena dvěma průzory vpředu, dvěma vzadu a jedním na každém boku. Hlavní zbraní nového tanku byl kanon Škoda A 19 ráže 37 mm. Nešlo o nic jiného, než o kanon A 7 použitý u sériového PzKpfw 38(t), ovšem upravený pro montáž do zakulacené masky. Napravo od kanonu byl lafetován standardní německý kulomet MG 34 ráže 7,92 mm. Pro kanon se nakládalo 90 kusů střeliva, nábojů pro kulomet bylo na palubě 2100. THN n. A. dostal také nový osmiválcový motor Praga NR o obsahu 14,236 litru. Maximální výkon tohoto motoru bývá uváděn od 225 do 265 koní. Převodovka byla Praga Wilson. Hmotnost nového stroje se pohybovala okolo 11,8 tuny. Podle některých autorů dokázal tank vyvinout na silnici nejvyšší rychlost 64 km/h, podle jiných se během testů podařilo překonat hranici 70 km/h. Posádku vozu tvořili 4 muži ve tradičním složení, tedy řidič, radista, nabíječ a střelec, který zároveň fungoval jako velitel tanku. Za zmínku stojí, že na rozdíl od sériových PzKpfw 38(t) bylo řidičské stanoviště u TNH n. A. umístěno vlevo. Radiovybavení vozu tvořily stanice Fu 2 a Fu 5.
prototyp průzkumného tanku TNH n.A., nebo také PzKpfw 38(t) n.A., zdroj: archiv Praga se souhlasem zástupce společnosti, upraveno Testy prototypů od tří konkurenčních výrobců probíhaly zřejmě od března až do června 1942 v Kummersdorfu. Podle zprávy datované 27. června 1942 najezdil prototyp TNH n. A. během zkoušek celkem 3866 kilometrů, přičemž vykazoval pouze minimum poruch. Stroj byl dobře ovladatelný a posádce poskytoval velmi dobrý výhled. Prototyp firmy BMM tedy v testech obstál, podobně jako stroj firmy MAN. Škodovácký prototyp T-15 naopak zanechal spíše negativní dojem. Za vítěze celé soutěže byl nakonec vybrán návrh firmy MAN. Podle některých historiků to však bylo nezasloužené vítězství dané spíše politickou objednávkou (jak by mohl být slovanský návrh lepší než ten německý?). Tank TNH n. A. se tedy sériové výroby nedočkal a zůstal pouze v pěti prototypech. Čtyři z nich převzali Němci, jeden zůstal v majetku BMM, která s ním dále experimentovala (například jej pokusně osadila dieselovým motorem Tatra T-103). Snažení firmy BMM v oblasti průzkumných vozidel však tímto neskončilo. Proč to? Vítěz soutěže, tedy PzKpfw II Ausf. L Luchs firmy MAN, si svou slávu neužíval moc dlouho. Ukázalo se totiž, že je výrobně poměrně složitý a tedy drahý. V květnu 1943 byla proto jeho produkce z důvodu všeobecného šetření ukončena. Pražská BMM v tom samozřejmě vycítila příležitost, znovu vstoupit do hry o lehký průzkumný tank. Vedení firmy přitom uvažovalo velmi pragmaticky. Pokud Němci zrušili výrobu Luchse kvůli hledání úspor, nabídneme jim nějakou alternativu, která bude velmi levná. A toho dosáhneme tak, že stroj postavíme na běžném sériovém podvozku PzKpfw 38(t) a upravíme pouze „vršek“. Tak přišel na svět návrh průzkumného tanku označovaného později jako Aufklärungspanzerwagen 38 (2 cm). Konstruktéři v pražském závodě tedy vzali podvozek a trup běžného tanku (mimochodem bylo to právě v době, kdy byla produkce tanku tak jako tak ukončována a výrobní linky přecházely na stíhač Marder III), z původní tankové kabiny ponechali pouze čelní stěnu a za ní udělali kabinu zcela novou, rozšířenou do boků až nad blatníky pásů. Stěny této nové kabiny byly spojovány pomocí nýtů ke kostře z ocelových úhelníků. Nová kabina byla také o něco vyšší než ta původní a na jejím stropě byla uložena nízká bojová věž. V rámci dalšího snížení výrobních nákladů použili konstruktéři věž vyvíjenou právě v té době pro připravovaný těžký obrněný automobil SdKfz 234. Měla půdorys šestiúhelníku a skloněné stěny. Pancíř věže měl 30 mm na čele a 14,5 mm na všech ostatních stěnách. Věž neměla strop, pouze její přední část chránil zvýšený rám vyplněný hustým pletivem. Křídla tohoto pletivového krytu se dala vyklopit do stran. Pletivo samozřejmě nedokázalo odolat střelbě, mělo však sloužit hlavně jako ochrana před vhozením ručního granátu do vozidla. Před nepříznivým počasím se museli vojáci ve věži chránit přetažením nepromokavé celty.
prototyp průzkumného tanku Aufklärungspanzerwagen 38(t), zdroj: archiv Praga se souhlasem zástupce společnosti, upraveno Na hraně dvou čelních stěn věže byl výřez, kterým procházela hlaveň kanonu KwK 38 L/55 ráže 20 mm. Nalevo od kanonu pak byl v čelní stěně věže další výřez a to pro hlaveň kulometu MG34. Obě zbraně byly instalovány společně do závěsné lafety Hängelafette 38. Trupový kulomet byl zrušen a otvor po něm zaslepen kruhovým plátem pancíře stejně jako u velitelských tanků. Protože jednou z priorit průzkumného tanku byla jeho rychlost, dostal Aufklärungspanzerwagen 38 silnější motor typu Praga AE (stejný jako byl později použit pro stíhač tanků Hetzer) o výkonu 150 koní. Maximální rychlost stroje na silnici se pohybovala okolo 45 km/h. BMM nabídla armáda vyvážený stroj, který stál na již zavedeném a osvědčeném podvozku, doplněném o jednoduchou kabinu a věž, která se již tak jako tak chystala do výroby pro jiný stroj. To znamenalo zanedbatelné náklady na vývoj a možnost v podstatě ihned rozjet sériovou výrobu. Zbrojní úřad to očividně zaujalo a objednal výrobu první 70 kusové série nového obrněnce. Pět strojů mělo být dodáno v říjnu 1943, dalších 20 v listopadu, 25 v prosinci a posledních 30 v lednu 1944. Kvůli různým zdržením však BMM dodala prvních 37 vozidel až v únoru 1944 a zbývajících 33 o měsíc později (a to ještě prý byla část z nich bez výzbroje). Vozidla měla tvořit průzkumné roty po 25 strojích, z nichž 9 by bylo vybaveno výkonnými radiostanicemi Fu 12 s hvězdicovou anténou a zbylých 16 by neslo slabší stanici Fu.Spr.Ger. f. Prvních 25 strojů obdržela v dubnu 1944 první rota průzkumného praporu divize Grossdeutschland. Dalších 25 bylo odesláno k průzkumnému praporu 3. tankové divize. Výroba již dále nepokračovala a o bojovém osudu oněch jediných 70 vozidel se nedochovalo mnoho informací.
prototyp průzkumného tanku Aufklärungspanzerwagen 38(t), zdroj: archiv Praga se souhlasem zástupce společnosti, upraveno Kromě popsaného průzkumného tanku navrhli konstruktéři z BMM ještě jeden stroj, který měl průzkumníkům poskytovat těžší palebnou podporu. Důvod byl jednoduchý - Aufklärungspanzerwagen 38 nesl pouze kanon ráže 20 mm, což nebyla právě ničivá zbraň. Proto měl operovat v tandemu s podobným strojem, který byl ovšem vyzbrojen krátkým 7,5 cm Kanone L/24 ráže 75 mm. Dochované fotografie ukazují, že konstruktéři navrhly dvě podoby tohoto stroje, lišící se provedením pancéřování kabiny. V onou případech však byly postaveny pouze nefunkční demonstrátory a atrapami kanonu. Německou armádu však návrh podle všeho neoslovil, protože na výrobu, ani na stavbu funkčního prototypu očividně nedošlo. Jak bylo popsáno již výše, tanky Panzer 38(t) byly dodávány s různou kombinací radiostanic podle toho, zda šlo o řadový tank, tank velitele čety, nebo tank velitele roty. Mimo to však existovaly ještě speciálně upravené velitelské tanky (německy Panzerbefehlswagen), určené pro velitele na úrovni tankových praporů a pluků. I v důvěryhodné literatuře panuje rozpor ohledně počtu variant velitelských tanků Panzer 38(t). Podle některých autorů byly postaveny pouze dvě velitelské varianty s výzbrojním označením Sd.Kfz. 267 a Sd.Kfz. 268. Podle jiných pramenů byly postaveny verze tři a to Sd.Kfz. 266, 267 a 268. Ať už to bylo tak či onak, my s dovolením popíšeme všechny tři uváděné varianty. První velitelská mutace s výzbrojním kódem Sd.Kfz. 266 měla být určena pro štáb praporu a její radiové vybavení měly tvořit stanice typu Fu 5 a Fu 2. Druhá velitelská varianta s kódem Sd.Kfz. 267 nesla na palubě stanice typu Fu 2 a Fu 8 a měla sloužit velitelům ze štábu tankového pluku. Výkonná stanice Fu 8 umožňovala hlasovou komunikaci až na vzdálenost okolo 20 km. Poslední velitelská verze označovaná jako Sd.Kfz. 268 byla vyzbrojena radiostanicemi Fu 2 a Fu 7 a byla určena pro komunikaci s Luftwaffe. Stanice Fu 7 měla v hlasovém módu úctyhodný dosah okolo 50 km.
PzKpfw 38(t) určený pro velitele čety, trupový kulomet byl demontován, aby uvolnil místo rozšířené radiovýbavě, na tomto stroji je dále zajímavý vrhač dýmovnic na zadní části blatníku, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Aby se uvnitř poměrně malého tanku našlo místo pro radiostanice, jejich příslušenství a další speciální výbavu, bylo nutno obětovat většinu výzbroje. Koneckonců velitelský tank nebyl určen k boji, ale k řízení postupu ostatních tanků. Panzerbefehlswagen 38(t) tedy přišel o kanon i trupový kulomet a zůstal mu pouze kulomet ve věži (podle některých autorů měly velitelské tanky stavěné na Panzer 38(t) Ausf. A ponechán funkční kanon a k jeho demontáži se přistoupilo až od Panzer 38(t) Ausf. B… mě osobně se to jeví dosti zvláštní tvrzení). Z důvodu „zmatení nepřítele“ byla namísto odstraněného kanonu instalovaná dřevěná atrapa kanonové hlavně. Otvor v čelní stěně věže, kde byl původně zaměřovač kanonu, posloužil nyní jako obyčejný pozorovací průzor a otvor po trupovém kulometu byl překryt kruhovým plátem pancíře. Demontován byl rovněž otočný mechanismus věže a tato zůstala pevně zaaretovaná v nulové poloze – tedy mířící přímo vpřed. Velitelské tanky měly ještě další speciální vybavení jako například gyrokompas. Upraveno u nich bylo také složení posádky. Tu tvořil řidič, velitel a dvojice radistů, z nichž jeden v případě nouze také obsluhoval věžový kulomet. Pokud jde o antény, byly velitelské tanky verzí Sd.Kfz. 266 a 268 osazeny dvojicí prutových antén zatímco Sd.Kfz. 267 dostal výraznou rámovou anténu upevněnou nad motorovým prostorem. Podobně jako jiné typy německých tanků, byly i PzKpfw 38(t) organizovány do klasických tankových divizí. Nebylo tomu tak ale hned od začátku. Úplně první jednotkou, která tyto tanky dostala, byla totiž 3. lehká divize (3. leichte Division), konkrétně její 67. tankový prapor (Panzer Abteilung 67). Prapor byl tvořen třemi rotami, každá po čtyřech četách. Každá četa přitom měla čtyři tanky. PzKpfw 38(t) zde byl namíchán s lehkými tanky typu PzKpfw II.
velitelský tank PzKpfw 38(t) ve verzi SdKfz 266 nebo 268, maska kanonu je lehce odlišná od běžného bojového tanku, což jen potvrzuje, že se zde jedná o dřevěnou atrapu, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno K 1. září 1939, tedy ke dni zahájení 2. světové války, bylo v BMM dokončeno 78 tanků Panzer 38(t). Do útoku na Polsko se jich však zapojilo pouze 57 (z toho dva ve velitelské verzi) a to v rámci již zmíněného Panzer Abteilung 67, spadajícího pod 3. leichte Division. Tato divize byla začleněna pod 10. armádu v rámci skupiny armád Jih. 3. lehká divize se svými tanky překročila polské hranice ve směru na město Čenstochová a dále pokračovala na východ přes Žarki a Koniecpol. V bojích okolo Koniecpolu ztratila divize svůj první tank PzKpfw 38(t) po zásahu polským protitankovým kanonem ráže 37 mm. Odsud jednotka postupovala dále na východ až k městu Ostrowiec, kde se stočila na sever a pokračovala k městu Ilža, které záhy dobyla. Divize pokračovala dále na sever po levém břehu řeky Visly. Západně od Varšavy se podílela na odražení polského protiútoku na řece Bzuře. Odtud se pak vydala dále na severovýchod, aby se zapojila do obléhání a dobývání pevnosti Modlin na soutoku řek Visly a Narev. Zbytek polského tažení strávila 3. lehká divize právě zde, neboť pevnost Modlin se vzdala až 29. září. Zdroje se shodují, že 3. lehká divize ztratila během polského tažení celkem sedm tanků Panzer 38(t). Podle některých autorů mělo být všech sedm tanků znovu opraveno, podle jiných bylo naopak všech sedm tanků kompletně odepsáno. Každopádně sedmička zničených tanků představuje ztráty ve výši cca 12 procent ze všech nasazených PzKpfw 38(t). Boje v Polsku ukázaly jak přednosti, tak slabiny těchto tanků. Hlavní slabinou se ukázalo slabé pancéřování. Tank sice odolával palbě z pěchotních pušek, protitanková děla ráže 37 mm však bez problémů probíjela i čelní pancíř. Z menší vzdálenosti na něj stačily dokonce i kanony ráže 20 mm. Mezi hlavní klady tanku se pak počítala jeho spolehlivost. Panzer 38(t) vykazovaly během celého tažení pouze minimální množství poruch. 3. lehká divize byla po skončení bojů v Polsku přebudována na 8. tankovou divizi, která však i nadále stavěla právě na tancích PzKpfw 38(t). Další divizí, která byla těmito tanky vyzbrojena, byla 7. Panzer Division. Obě divize se v květnu 1940 zapojily do útoku na země Beneluxu a Francii. 7. tanková divize si do boje vezla 91 tanků Panzer 38(t) plus dalších 8 ve velitelské variantě. 8. tanková disponovala celkem 116 tanky tohoto typu plus dalšími 15 velitelskými. Do operace Gelb se tedy zapojilo celkem 207 klasických a 23 velitelských tanků PzKpfw 38(t). Tyto stroje tak představovali asi 8,5% německých tankových sil nasazených do útoku na Francii. Mnohem zajímavější je však vynechat ostatní typy (zejména lehké tanky Panzer I a Panzer II) a postavit proti sobě porovnatelné s porovnatelným, tedy tanky PzKpfw 38(t) a PzKpfw III. Z toho pak vychází, že československé stroje tvořily cca 37% tanků své kategorie, nasazených Němci ve Francii. A to už je sakra významný podíl!
velitelský tank PzKpfw 38(t) ve verzi SdKfz 267 s rámovou anténou nad motorovým prostorem, hlaveň kanonu je pouze dřevěná atrapa, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno 7. tanková divize, které velel generálmajor Rommel, spadala ve Francii pod 15. motorizovaný armádní sbor (XV Armeekorps (mot.), generál pěchoty Hermann Hoth), který byl součástí 4. armády generálplukovníka Günthera von Klugeho. Divize bleskově prošla napříč Belgií ve směru St. Vith a Marche-en-Famenne. Již 12. května 1940, tedy po pouhých 2 dnech pochodu, měla divize za sebou skoro sto kilometrů belgického území a stála na břehu řeky Mázy. První Rommelovy vojáci překonali řeku u města Houx ještě během noci z 12. na 13. května. Tanky se na druhý břeh dostaly u města Dinant hned následujícího dne. Večer 16. května, po tvrdých bojích s francouzskou 1. tankovou divizí, překonala 7. Panzer Division belgicko-francouzské hranice u města Sivry-Rance a valila se dál směrem na Cambrai. 21. května odrazila divize protiútok britských expedičních sil u Arrasu a postupovala nezadržitelně dál k Lille. Německá 8. tanková divize nastupovala se svými PzKpfw 38(t) do francouzského tažení o něco jižněji v rámci 41. motorizovaného armádního sboru (XLI Armeekorps (mot.), generálporučík Georg-Hans Reinhardt), který spadal pod 12. armádu generála Ewalda von Kleista. Divize prošla skrz Lucembursko, u města Martelange vstoupila na území Belgie, zdolala „neproniknutelné“ ardenské pahorky a lesy aby následně překročila belgicko-francouzskou hranici severně od města Bouillon. Řeku Mázu překonala divize u městečka Nouzonville a postupovala dál na západ okolo Cambrai, jižně od Arrasu k městu Mondicourt a odsud na sever. 28. května stála u města Hazebrouck nedaleko Saint-Omer (pouhých 40 km od přístavu Dunkerque). Na přelomu května a června byly cíle operace Fall Gelb (první fáze útoku na Francii) splněny, německé jednotky se přeskupily a zahájily druhou fázi operace s krycím názvem Fall Rot, v rámci které se jak 7. tak 8. Panzer Division vydaly na jih. 7. divize postupovala blízko pobřeží lamanšského kanálu, nejprve přes řeku Sommu u Abbeville, pak přes St. Valery-en-Caux, řeku Sénu až 18. června dorazila do Cherbourgu, kde její boj v podstatě skončil. 8. Panzer Division se vydala s tankovou skupinou Guderian jihovýchodním směrem, aby vyčistila prostor západně od Maginotovy linie. 10. června byla divize u města Rethel a pokračovala přes Suippes, Saint Dizier, Chaumont, Langres a konečně k Epinal, kde bojové akce divize skončily díky francouzské kapitulaci.
Rommelovy tanky PzKpfw 38(t) právě dorazily k řece Máze, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Když Němci po skončení bojů sčítali své tankové ztráty, u PzKpfw 38(t) dospěli k číslu 54 zničených strojů. V literatuře však opět panují spory o to, kolik z nich bylo zničeno opravdu nenávratně. Většina zdrojů uvádí, že tento počet jsou definitivní ztráty, jinde se ale lze dočíst, že z těchto 54 tanků bylo 48 znovu opraveno a pouhých 6 muselo být zcela odepsáno (to se však jeví jako těžko uvěřitelné číslo). Obecně vzato se tanky Praga ve Francii znovu osvědčily zejména co do své spolehlivosti. Začalo se však také potvrzovat, že kanon ráže 37 mm není dostatečnou výzbrojí pro likvidaci nepřátelských obrněnců. Přišel duben 1941 a Němci vtrhli do Řecka a Jugoslávie. Do této operace s krycím jménem Marita se zapojila také 8. tanková divize se svými 125 tanky Panzer 38(t) (z čehož 7 bylo velitelských). Divize byla zařazena pod 46. motorizovaný armádní sbor, který náležel ke 2. armádě. Jednotka nastoupila do útoku na Jugoslávii z území Maďarska a postupovala přes Bělehrad, Valjevo a Niksič až do Kotoru na břehu Jaderského moře. Během jugoslávské operace, která trvala pouhých 12 dnů od 6. do 18. dubna, ztratili Němci 7 tanků Panzer 38(t). Jako obvykle však není jasné, zda šlo o kompletní odpisy nebo ne. Podle některých autorů se totiž všech sedm strojů podařilo následně znovu zprovoznit. Jugoslávská armáda se s tou německou samozřejmě nemohla měřit. Větší problém než samotný nepřítel tak pro německou bojovou techniku představoval obtížný terén a špatné silnice. Tanky, které v těchto podmínkách najezdily pět až šest stovek kilometrů, byly zralé na výměnu motorů, převodovek, pojezdových kol a pásů. Labutí písní tanku PzKpfw 38(t) (a prvosledových lehkých tanků obecně) se stal útok na Sovětský svaz. Za ranního rozbřesku 22. června 1941 stálo na výchozí čáře německého útoku rovných 660 tanků typu Panzer 38(t) rozdělených mezi pět tankových divizí. 7. Panzer Division měla 167 bojových a 7 velitelských strojů, 8. Panzer Division čítala 118 bojových a 7 velitelských, 12. Panzer Division nasadila 109 bojových a 8 velitelských vozidel, 19. Panzer Division pak 110 bojových a 11 velitelských a konečně 20. Panzer Division disponovala 121 bojovými a 2 velitelskými tanky PzKpfw 38(t). Celkem tedy 625 bojových a 35 velitelských strojů. Pro kompletnost doplňme, že další necelá stovka strojů se ve stejnou dobu nacházela u školních jednotek mimo frontu.
PzKpfw 38(t) projíždí po typické hlavní ulici ruské vesnice, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-265-0037-10, Wikimedia, Creative commons, upraveno 8. tanková divize nastupovala do operace Barbarossa v rámci 56. tankového sboru (LVI Panzerkorps), který spadal pod 4. tankovou skupinu (Panzergruppe 4) v rámci Skupiny armád sever (Heeresgruppe Nord). Divize vyrazila z východního Pruska a postupovala přes Litvu, Lotyšsko a Estonsko směrem k Leningradu. Ostatní tankové divize (tedy 7., 12. 19. a 20.) byly rozděleny mezi 39. resp. 57. tankový sbor, které však oba spadaly pod 3. tankovou skupinu v rámci Skupiny armád střed. Třetí tanková skupina vyrazila do útoku z území okupovaného Polska a účastnila se obrovských obkličovacích operací na středním úseku fronty a postupovala směrem na Moskvu. Počátkem prosince 1941 se k skupina k Moskvě sice přiblížila, ale následně musela zase ustoupit. Panzer 38(t) se sice mohly postavit lehkým sovětským tankům BT a T-26, se středními T-34 a těžkými KV se však vůbec nemohly měřit. Ztráty tanků Panzer 38(t) v ruském tažení byly naprosto nesrovnatelné s těmi z předešlých dvou let. Od července do prosince 1941 ztráceli Němci v průměru 127 tanků tohoto typu každý měsíc (jedná se o definitivní ztráty plus poškození, ktrá nebylo možno opravit ve frontových dílnách, menší část strojů však byla opravena po odeslání zpět do mateřského závodu). Například 12. Panzer Division, která 22. června vstupovala do operace se 109 tanky PzKpfw 38(t) jich 26. srpna měla již pouze 42 v provozuschopném stavu a 20 v opravě. Výroba sice běžela naplno, ale na doplnění ztrát nestačila. K 1. lednu 1942 tak celkový počet tanků Panzer 38(t) v německé armádě činil pouhých 373 kusů. V té době bylo Němcům již jasné, že tento stroj nemá v první linii budoucnost. Bohužel jej však zatím neměli čím nahradit a tak výroba i vyzbrojování jednotek vesele pokračovaly. V roce 1942 obdržela tyto tanky 22. Panzer Division, která s nimi bojovala na východní frontě až do svého zničení u Stalingradu. Během roku 1942 ztratili Němci 429 tanků PzKpfw 38(t), v roce 1943 to bylo již „pouze“ 222 ztracených kusů, za rok 1944 již nebyly žádné bojové ztráty tohoto typu zaznamenány. K 1. říjnu 1944 evidovala německá armáda ještě 229 těchto tanků dislokovaných zřejmě u různých školních, strážních či protipartyzánských jednotek. Ještě doplňme, že od roku 1942 byly tyto tanky zařazovány také do sestav obrněných vlaků. Celý tank prostě najel na vagon, cestoval s vlakem a střílel z otočné věže, kam bylo třeba.
dva PzKpfw 38(t) v ruské vesnici, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno V rámci příprav na invazi do SSSR byla část tanků PzKpfw 38(t) koncem května 1941 upravena pro vlečení speciálního přívěsu s dodatečnou zásobou paliva. Cílem bylo samozřejmě zvýšit dojezd vozidla a snížit jeho nároky na zásobování, což vzhledem k rozloze Sovětského svazu dávalo smysl. Samotný přívěs byl vcelku jednoduše řešený. V podstatě o 200 litrový sud uložený na dvoukolovém podvozku. K sudu byla připojena gumová hadice zakončená rychlospojkou. Obdobná hadice byla instalována také na tanku a vyvedena na zadní stěně jeho trupu. Když tank spotřeboval benzín ve vlastních nádržích, vysedl někdo z členů posádky ven, připojil hadici na zádi tanku k hadici vedoucí od sudu a zřejmě pomocí ruční pumpy přečerpal palivo ze sudu do vnitřních nádrží tanku. Tažné zařízení na zadní stěně tanku bylo doplněno pojistkou, ovládanou z interiéru tanku. To znamená, že pokud se tank dostal pod palbu a hrozilo nebezpečí zásahu přívěsu s palivem, mohla posádka přívěs rychle a bezpečně odpojit. V květnu 1942 proběhly testy tanku PzKpfw 38(t) Ausf. G speciálně upraveného pro podmínky afrického bojiště. Upraveny byly průduchy pro přívod vzduchu do motorového prostoru i pro vyfukování vzduchu z motorového prostoru ven. Rovněž bylo posíleno odvětrávání bojové kabiny. Na trupu se objevily háčky pro uchycení plachty, která se měla přetahovat přes motorovou kapotu při písečných bouřích. Byl instalován lepší olejový filtr a úchyty na kanystry s pitnou vodou. Upravený tank byl otestován, ale do výroby zaveden nebyl a na africké bojiště se PzKpfw 38(t) nikdy nepodíval. Pravděpodobně pouze neoficiálně vzniklo na bázi tanku Panzer 38(t) také servisní a vyprošťovací vozidlo. Stroj neměl bojovou věž ani výzbroj, zato byl vybaven otočným jeřábem instalovaným nad motorovou kapotou. Kruhový otvor, který zůstal ve stropě kabiny po odstranění bojové věže, byl zřejmě překryt plechovým nebo dřevěným krytem. Na dostupných fotografiích jsou zdá se dvě různá provedení jeřábu. Z toho lze usuzovat, že tento stroj vznikl minimálně ve dvou exemplářích (ovšem jisté to samozřejmě není). Pravděpodobně šlo o výtvor mechaniků nějaké polní servisní dílny, kteří takto zužitkovali vyřazený tank. Vozidlo pak zřejmě titíž mechanici používali k manipulaci s těžkými díly v polních podmínkách (foto ZDE a ZDE, Flickr.com).
Panzerkampfwagen 38(t) v ruské zimě, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Fotograficky zdokumentována je také přestavba tanku Panzer 38(t) na muniční vůz. Pravděpodobně šlo opět o polní přestavbu a využití podvozku z vyřazeného tanku, nebo tanků. Každopádně i zde byla odstraněna bojová věž, otvor po ní byl překryt plachtou a interiér kabiny využit k uložení munice. Takovýto muniční vůz měl dvě zásadní výhody. Díky pásovému podvozku dokázal zdolat i těžší terén a mohl tak držet krok s tanky, které měl zásobovat. Zároveň bylo vozidlo pancéřované, takže nehrozilo, že jej zlikviduje pěšák s ruční zbraní, který zasáhne vezenou munici (nebo alespoň ne tak snadno) jako např. u běžného náklaďáku. Když v roce 1938 československé Ministerstvo národní obrany objednávalo prvních 150 nových tanků LT vz. 38, počítalo s tím, že část z nich bude přidělena také 3. pluku útočné vozby v Turčianskom Sv. Martině na Slovensku. Jak jsme si již řekli výše, německá okupace a vypuknuvší válka všechny tyto plány pohřbily. Slovensko se osamostatnilo a přidalo na stranu Německa. Jeho zájem o slíbené lehké tanky však trval a proto pokračovala i jednání slovenské armády s českým výrobcem (tedy s BMM). Tato jednání byla završena v dubnu 1940 podpisem smlouvy na dodávku deseti tanků. BMM tyto stroje vedla pod interním označením TNH-S1, zatímco slovenská strana jim přiřkla název LT-38 (nebo TNH LT-38). Tanky byly dokončeny v průběhu října, listopadu a prosince 1940 a slovenské armádě předány v únoru 1941. Ještě předtím, konkrétně v září, však Slováci svoji objednávku rozšířili o další dvacítku strojů. Ty byly dodány až v prosinci 1941, protože přednost měly samozřejmě dodávky pro Wehrmacht. Posledních sedm tanků si slovenská armáda objednala někdy v roce 1941, ale obdržela je zřejmě až hluboko v roce 1942. Celkem tak naši východní sousedé od BMM nakoupili 37 tanků tohoto typu. Dalších 37 tanků PzKpfw 38(t) však Slováci obdrželi od Němců v rámci „vojenské pomoci“ a to 10 kusů v srpnu 1943, 12 kusů v únoru 1944 a posledních 5 kusů v červnu 1944. Slovenské tanky LT-38 bojovaly na východní frontě po boku těch německých již od června 1941. Nejprve byly nasazovány v první linii, postupem času pak již pouze u tzv. zajišťovacích jednotek, tedy ke strážní, eskortní a podobné službě. V srpnu 1944 se vojáci z Turčianského Sv. Martina přidali i se svými tanky na stranu povstalců Slovenského národního povstání. Od srpna do října 1944 se německým jednotkám podařilo zničit 27 povstaleckých tanků a dalších 20 jich zajmout. Určitý počet tanků však unikl a dostal se do rukou partyzánů. I tyto stroje však byly následně buďto zničeny v potyčkách s Němci, nebo opuštěny pro technické poruchy. S trochou nadsázky se dá říci, že když Slováci v roce 1944 bojovali proti Němcům, utrpěli na tancích LT-38 srovnatelné ztráty, jako když předtím bojovali tři roky po jejich boku.
PzKpfw 38(t) ve službách bulharského spojence, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Celkem 108 tanků PzKpfw 38(t) obdržel od Němců také jejich další spojenec, Maďarsko. Maďaři vyslali v červnu 1941 do útoku na Sovětský svaz dvě obrněné brigády vyzbrojené lehkou technikou domácí a italské výroby. Od června do října ztratily tyto brigády v tvrdých bojích okolo 80% techniky a v listopadu byly proto staženy zpět do vlasti. Od listopadu 1941 do února 1942 si pak vojáci přebírali své nové tanky PzKpfw 38(t) dodané ze skladů Wehrmachtu. Maďarská armáda vedla tyto stroje pod označením T-38. V létě roku 1942 již byly maďarské tanky zpět na východní frontě a pomáhaly Němcům v postupu ke Stalingradu. Když pak německé jednotky pomalu a bolestivě dobývaly město, stáli Maďaři severně od nich s úkolem chránit toto křídlo před ruským protiútokem. Ten, jak víme, nakonec opravdu přišel. Početnější sovětské jednotky bohatě vyzbrojené středními tanky T-34 prošly v lednu 1943 maďarskými obrannými postaveními jako nůž máslem. Ani jeden z nasazených tanků PzKpfw 38(t) se z tohoto boje nevrátil. Maďarské armádě tak zbylo pouhých 22 tanků tohoto typu a ty pak až do roku 1944 sloužily primárně jako školní stroje. Když v roce 1945 dosáhla linie východní fronty maďarského území, dočkaly se možná některé z těchto tanků ještě posledního zoufalého bojového nasazení, které však již v podstatě nemělo žádný význam. Další německým spojencem, kterému se dostalo tanků PzKpfw 38(t) bylo Rumunsko. Rumuni se do útoku na Sovětský svaz zapojili se svými již dříve zakoupenými tanky typu Škoda R-2 (exportní verze československého LT vz. 35) a Renault R-35. V té době šlo již o dosti zastaralé stroje, nicméně Rumuni s nimi vystačili až do konce roku 1942, kdy o většinu své techniky přišli v bojích okolo Stalingradu. Němci následně museli svému spojenci pomoci se znovuvyzbrojením a volba padla právě na tanky PzKpfw 38(t)… které sice byly v té době již také daleko za svým zenitem, ale pro Rumuny pořád představovaly lepší vybavení, než to, na které byli zvyklí. Prvních padesát tanků bylo předáno ze skladů Wehrmachtu v březnu 1943. Rumunská armáda jim přidělila označení T-38 a odeslala jejich větší část i s posádkami na Krym, kde měli tankisté projít výcvikem na tento „nový“ typ. Po rychlém výcviku se tanky přesunuly o nějakých tři sta kilometrů na východ do Kubáňské oblasti, kde se od léta 1943 zapojovaly do bojů proti Rudé armádě. Pomalu ale jistě odsud pak ustupovaly zpět na Krym a v dubnu 1944 již bojovaly v obranných bojích přímo na poloostrově a dál couvali k Sevastopolu. Zde byly postupně ztraceny poslední z nasazených rumunských T-38. Přežila tedy pouze dvacítka těchto tanků, které zůstaly u záložního útvaru v rumunské Bukurešti. Tyto stroje se pak v srpnu 1944 zapojili do vzpoury Rumunska proti Němcům. Posledním vystoupením rumunských T-38 byla pomoc Rudé armádě při postupu na Slovensko v únoru a březnu 1945. Zde byly ztraceny poslední bojeschopné kusy.
tanky PzKpfw 38(t) putují na frontu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Tank LT vz. 38 představoval v době svého vzniku špičku mezi lehkými tanky. Byl sice poměrně slabě pancéřovaný, nesl však solidně silnou výzbroj, byl velmi pohyblivý a velmi spolehlivý. Škoda je, že konstruktéři nepoužili svařovanou, ale nýtovanou konstrukci, která byla spíše krokem zpět než dopředu. Jak se němečtí vojáci později přesvědčili na vlastní kůži, nýtované spoje přinášely jednu podstatnou nevýhodu. Pokud náhodou dopadla kulka z nepřátelské pušky nebo kulometu přímo na vnější hlavu nýtu, docházelo občas k prudkému odtržení vnitřní hlavy nýtu. Ta pak doslova prolétla interiérem tanku, což bylo samozřejmě dosti nebezpečné pro posádku. Dějinným paradoxem zůstává, že zřejmě nejlepší tank, který kdy Československo vyvinulo, nakonec tak dobře sloužil jeho nepříteli.
TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:
Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět: - některé charakteristiky kanonu v sekci VLASTNOSTI KANONŮ - detailní POROVNÁNÍ JEDNOTLIVÝCH VERZÍ tanku
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
