SdKfz 250 sloužil jako obrněný transportér, nosič zbraní i jako specializované vozidlo pro nejrůznější zvláštní účely, zde konkrétně SdKfz 250/5, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Vedle velmi rozšířeného a všeobecně známého obrněného transportéru SdKfz 251, disponovala německá armáda ještě jedním typem polopásového obrněného vozu nejen pro přepravu pěchoty. Byl jím menší a lehčí SdKfz 250 (SdKfz = Sonderkraftfahrzeug = vozidlo pro zvláštní účel). Ačkoliv číslovky v názvech obou vozů naznačují opačné pořadí vzniku, byl SdKfz 250 tím mladším z dvojice. Myšlenka na stavbu tohoto stroje vznikla v roce 1939 a nebylo to v žádném případě náhodou. Nahrály tomu hned dvě skutečnosti.

Toho roku začala německá armáda odebírat první sériové kusy již zmíněného těžšího transportéru SdKfz 251, který byl určen pro přepravu desetičlenného pěšího družstva. Armádní představitelé velmi brzy zjistili, že by se jim hodil i lehčí stroj podobného provedení, který by bylo možné používat pro celou řadu specializovaných úkolů, při nichž nebylo třeba vozit s sebou až deset vojáků a SdKfz 251 byl tedy pro ně zbytečně velký a drahý (např. pro průzkum).

Další impuls ke stavbě lehčího polopásu přišel díky vývoji dvou obrněných vozidel zcela jiného určení - muničního vozu SdKfz 252 a zaměřovacího vozu SdKfz 253. Oba tyto polopásy byly stavěny na shodném podvozku s továrním označením D7p. Jejich vývoj probíhal již od roku 1936, ale bylo to právě v roce 1939, kdy byl dokončen samotný podvozek a přímo se tedy nabízelo jeho využití pro stavbu dalších podobných strojů... jako například SdKfz 250.

čelní pohled na SdKfz 250 starší verze Ausf. A, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-680-8282-23A, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Doufám, že váženého čtenáře příliš nezmatu dalším „SdKfz“, ale považuju za nutné zmínit se více o historii uvedeného podvozku. D7p byl upravenou verzí podvozku D7, používaného pro lehký dělostřelecký tahač SdKfz 10. Úpravy původního D7 byly nutné vzhledem k záměru osadit podvozek pancéřovou kabinou. Jak ukázaly praktické zkoušky, pancéřová kabina představovala pro původní sériový podvozek D7 a jeho pohonnou jednotku příliš velkou zátěž. Konstruktéři však nemohli snížit hmotnost kabiny tím, že by jí udělali ze slabšího pancíře, protože by klesla jeho odolnost. Proto jim nezbylo než snížit hmotnost tím, že prostě celý stroj (a tedy zejména jeho podvozek) o kus zkrátili. Zkrácení se odehrálo na úkor vypuštění jednoho pojezdového kola pásové soustavy. Nešlo však o jedinou změnu. Upraven musel být také chladič, palivová nádrž, výfuk a dokonce i volant (ten musel být sklopen dolů, aby se vešel pod čelní pancíř kabiny).

Podvozek tvořila přední řiditelná kolová náprava a zadní pásová část. Přední kola byla odpružena pomocí příčně položené listové pružiny. Pásová část sestávala z předního hnacího, zadního napínacího a čtyř pojezdových kol. Pojezdová kola byla odpružena pomocí torzních tyčí a opatřena gumovou obručí pro lepší jízdní vlastnosti. Tato kola byla dvojitá - každé tvořené dvěma plechovými disky. Fakticky tak polopás vlastně měl osm pojezdových kol, ovšem pouze na čtyřech osách. Kola byla uspořádána tak, že se vzájemně překrývala, což bylo řešení typické pro německé polopásy (a později i tanky). Disky sudých kol byly na osách umístěny dále od sebe a do prostoru mezi nimi zapadala kola lichá, jejichž disky byly naopak na osách hned u sebe. Z boku tak byla celá vidět jen sudá kola, resp. jen jejich disky ve vnější řadě. Pojezdová kola byla odpružena pomocí torzních tyčí. Pásy byly opatřeny gumovými patkami pro hladší jízdu po pevných silnicích.

Zkrácením podvozku došlo sice ke kýženému snížení hmotnosti celého vozu, zároveň se to ale promítlo také do posunu jeho těžiště. Kratší pásová soustava znamenala větší zátěž pro přední kolovou nápravu. Proto prý byl SdKfz 250 (a obecně všechny stroje stavěné na podvozku D7p) náchylnější k technickým problémům s přední nápravou (v porovnání s klasickým tahačem SdKfz 10 na nezkráceném podvozku D7).

v zadní stěně kabiny byly velké nástupní dveře, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V přední části podvozku byla motorová sekce a zde benzínový šestiválec Maybach HL 42 TRKM o obsahu 4,198 litru s maximálním výkonem 100 koní při 2800 otáčkách za minutu. Převodovka byla typu Maybach Variorex VG 102 128 H se sedmi rychlostmi pro jízdu vpřed a třemi pro couvání. Pohonná jednotka i převodovka byly převzaty spolu s podvozkem z SdKfz 10. Zásoba benzínu činila 140 litrů.

Podvozek D7p byl dílem firmy Demag (Deutsche Maschinenbau Aktiengesellschaft). Vzhledem k obrovským počtům transportérů SdKfz 250, které armáda hodlala objednat, se do sériové výroby podvozků zapojila celá řada dalších firem jako Adlerwerke, Büssing NAG nebo Cottbus.

Na podvozku byl posazen pancéřový trup, chránící nejen prostor pro posádku i celou přední motorovou sekci. Vyjma zastřešení kabiny byl trup SdKfz 250 na první pohled téměř kopií trupu již zmíněného zaměřovacího vozidla SdKfz 253. Nešlo však o tentýž trup, ale o originál, vyvinutý specificky pro „dvěstěpadesátku“. Výroba trupů probíhala v továrnách Deutsche Edelstahlwerke, Böhler Werk, Bismarckhütte nebo Ferrum Werk.

Čelní masku motorové sekce tvořila jediná pancéřová deska, kterou bylo možno sejmout pro servisní přístup k chladiči. V dolní části této masky byl kruhový otvor pro zasunutí startovací kliky (což byl náhradní způsob nahození motoru v případě problémů se startérem). V motorové kapotě pak byly tři otvory pro servisní přístup k pohonné jednotce. Dva menší podlouhlé byly v jejích bocích a jeden velký přímo v hlavní desce kapoty. Ten posledně zmíněný největší servisní otvor se uzavíral dvoudílným poklopem. Dále za ním byly v hlavní desce motorové kapoty dva výřezy pro proudění vzduchu k motoru (nebo spíše od motoru). Chránila je hustá mřížka z pletiva.

úchyt předního kulometu byl opatřen štítem pro ochranu střelce, zadní kulomet se zavěšoval na otočné rameno, které umožňovalo vést palbu i proti nepřátelským letounům, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-259-1389-30A, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Dále za těmito průduchy se již z motorové kapoty zvedala čelní stěna kabiny. Za ní seděli první dva členové posádky. Nalevo seděl řidič a po jeho pravici velitel vozu. Každý z mužů měl k dispozici vlastní čelní a boční průzor. Všechny průzory, kromě toho v pravé boční stěně, měly otevíratelné kryty opatřené ještě pozorovacími štěrbinami. Během pobytu v bezpečnější oblasti tedy mohli vojáci kryty otevřít a získat tak lepší výhled z vozu. I v takové chvíli je ale chránil blok neprůstřelného skla, upevněný zevnitř průzoru. V bojové oblasti pak vojáci kryty uzavřeli a vyhlíželi pouze skrz tenké štěrbiny. Průzor v pravém boku byl jako jediný napevno přinýtovaný a otevírat nešel. Řidič ovládal stroj pomocí klasického volantu. Při mírném zatáčení se natáčela pouze přední kola, při větším otočení volantu se pak zapnulo přibrzďování pásu na vnitřní straně opisovaného oblouku.

Za zády řidiče a velitele následovala hlavní kabina, která byla využívána různým způsobem podle konkrétní subverze polopásu (k tomu více později). Boční stěny kabiny byly řešeny způsobem typickým pro většinu německých obrněných polopásů a automobilů. Boky tedy nebyly rovné, ale zalomené tak aby zde nebylo žádné místo, na které by mohla nepřátelské střela dopadnout kolmo, ale vždy jen pod nějakým úhlem. Toto řešení zvyšovalo odolnost pancéřování i při použití relativně slabých desek. V levé polovině zadní stěny byly velké nástupní a výstupní dveře. Nad nimi byl navařen jakýsi malý kovový okap, který odváděl dešťovou vodu stékající po pancíři.

Strop kabiny zůstal otevřený mimo krátké střechy v přední části nad hlavami řidiče a velitele. Otevřený strop jednak přispíval k nižší hmotnosti a snadnější výrobě, zároveň ale umožňoval rychlé opuštění vozidla v případě potřeby (skokem přes boky kabiny) a snadný výhled do okolí stroje (prostým vystrčením hlavy). Při nepříznivém počasí bylo možno otevřený strop zakrýt nepromokavou celtou. Nad otevřeným prostorem by se ovšem celta sama o sobě prověsila, takže bylo nutné ji podepřít. K tomu sloužily kovové pásy, které se pokládaly napříč otevřeným stropem, ukotvily se na bočních stěnách a prohnuly se nahoru, takže vytvořily oblouky (kovové pásy pro podpírání celty jsou vidět na snímku ZDE, Bundesarchiv Bild 101I-259-1399-16A, Wikimedia, Creative commons, upraveno, nasazené celty pak například ZDE, Bundesarchiv Bild 101I-811-2231-37, Wikimedia, Creative commons, upraveno). Síla pancéřování trupu byla samozřejmě největší na čelních stěnách a to konkrétně 14,5 mm. Boky měly sílu 8 mm, zadní stěna 10 mm a dno trupu pak pouhých 5,5 mm.

SdKfz 250/1 byl určen pro šest vojáků, v bojové praxi však na palubu často nasedalo pouze pět mužů kvůli většímu pohodlí a možnosti vedení boje přímo z vozu, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Vedle standardní podoby trupu pro sériovou výrobu (označované jako Panzeraufbau Sd.Kfz.250E) existovaly ještě další dvě jeho výrobní varianty. Od té sériové se však lišily pouze v drobných detailech, takže výše uvedený popis platí i pro ně. První z těchto „vedlejších“ verzí trupu nesly polopásy vyrobené ještě v roce 1940 a označované jako tzv. nultá série. Rozdíly proti pozdějším sériovým vozům byly až „titěrné“. Jiné bylo například provedení pantů na příklopech servisních otvorů v motorové kapotě (srovnávací foto ZDE), umístění bočních průzorů řidiče a velitele (srovnávací foto ZDE) nebo provedení schránky za blatníkem pravého předního kola. Šrouby hnacího kola pásové soustavy byly u sériových vozů opatřeny krytkou, u nulté série nikoliv (srovnávací foto ZDE). Vozů této nulté verze bylo zřejmě postaveno jen malé množství a posloužily jako ověřovací série.

Druhá ze zmíněných nestandardních variant trupu byla dílem firmy Böhler. Když tato společnost naskočila do výroby trupů pro SdKfz 250, nepřevzala z nějakého důvodu standardní podobu trupu, ale začala prostě vyrábět vlastní verzi. Pro pořádek dostala tato varianta trupu vlastní označení Panzeraufbau Sd.Kfz.250/Z. Tento trup vznikl úpravou trupu SdKfz 253 a byl mu tedy velmi podobný (ještě podobnější než standardní Panzeraufbau Sd.Kfz.250E). Od sériového trupu se lišil například průzory v čelní stěně kabiny. Ty byly shodného provedení jako u SdKfz 253 a jejich kryty měly po dvou pozorovacích štěrbinách (srovnávací foto ZDE).

Další rozdíl byl například v umístění předních světlometů. U Panzeraufbau Sd.Kfz.250/Z byly upevněny více vzadu než u standardního trupu a nebyly připevněny k blatníkům kol, ale přímo k bokům motorové kapoty (srovnávací foto ZDE). Zezadu viditelným rozdílem byl pozorovací průzor v hlavních nástupních dveřích v zadní stěně trupu, který u standardního SdKfz 250 chyběl (srovnávací foto ZDE). Ze snadno postřehnutelných odlišností uveďme ještě háky pro uchycení zvedacích lan, které byly u Panzeraufbau Sd.Kfz.250/Z umístěny v rozích motorové kapoty (srovnávací foto ZDE).

SdKfz 250 v čele obrněné kolony, vůz je osazen nástavbou Panzeraufbau Sd.Kfz.250/Z, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-218-0504-32, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Panzeraufbau Sd.Kfz.250/Z měla také ostřeji skloněnou zadní stěnu a celkově byla o něco delší než klasický trup. Posledním detailem, který stojí za zmínku, je drobný otvor vyřezaný vzadu nahoře v pravé boční stěně kabiny. Ten měl původně sloužit pro vyvedení antény radiostanice. Anténa ale byla nakonec umístěna jinde takže tento otvor byl následně zaslepen ocelovou destičkou (srovnávací foto ZDE). Přesný počet SdKfz 250, které byly osazeny tímto trupem firmy Böhler není znám, ale mohlo dost dobře jít až o stovky kusů. Firma Böhler nakonec také přešla na výrobu standardního vzoru trupu a to zřejmě od listopadu 1941.

Také finální montáž celých vozidel zajišťovalo vícero firem jako například Büssing NAG, Wegmann, Eisenwerk Wesserhütte nebo Wumag. Kompletní stroj měřil na délku 4,56 metru, na výšku 1,8 metru a široký byl 1,95 metru. Jeho hmotnost činila 5,8 tuny. Maximální rychlost byla úctyhodných 65 km/h, v praxi se však polopás pohyboval spíše rychlostí do 45 km/h. SdKfz 250 byl vybaven radiopřijímačem typu Fu.Spr.Ger. a. (pozn. tyto technické parametry platí primárně pro verzi SdKfz 250/1).

Oficiální název nového polopásu zněl leichter Schützenpanzerwagen (Sd.Kfz. 250), tedy něco jako lehký obrněný vůz. SdKfz 250 nesloužil v žádném případě pouze jako transportér pěchoty. Celkem vzniklo 12 jeho specializovaných variant uzpůsobených pro různé účely. K jejich odlišení byla do kódového označení zavedena další číslice uváděná za lomítkem (např. SdKfz 250/2) a většina z nich dostala také svůj vlastní plný název (jako například leichter Fernsprechpanzerwagen). Všechny tyto specializované účelové varianty jsou popsány níže.

dvojice SdKfz 250, tyto vozy mají přední kulomety v těžkých úchytech ovládaných z interiéru, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-748-0100-33, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Prvních 39 kusů nového polopásu převzala armáda v červnu roku 1941. V následujících měsících roku 1941pak bylo dodáváno v průměru okolo padesáti vozidel měsíčně. V roce 1942 vzrostla výroba na průměrných více než sto kusů měsíčně a produkčním vrcholem se stal rok 1943. V tomto roce bylo armádě dodáno celkem 2895 strojů, tedy v průměru více než 240 kusů měsíčně. V roce následujícím převzala armáda dalších 1701 strojů a za první tři měsíce roku 1945 pak ještě posledních 269. Výroba SdKfz 250 tedy běžela od června 1941 do března 1945 a celkem bylo postaveno 6628 kusů všech verzí.

Rok 1943 přinesl kromě vrcholu výroby také jednu výraznou konstrukční změnu polopásu. Za touto změnou stála snaha konstruktérů o zjednodušení a zlevnění výroby stroje. Válka již trvala čtvrtý rok, východní fronta polykala nekonečné množství materiálu i bojové techniky a Němci prostě chtě nechtě museli šetřit a racionalizovat výrobu. Konstruktéři se zaměřili na snížení počtu desek, které tvořily pancéřový trup vozu a eliminaci desek zahnutých.Menší počet pancéřových plátů znamenal méně řezání a svařování což šetřilo významné množství času i peněz.

Čelní deska pancíře nového trupu byla tvořena jednou rovnou deskou a nebyla již odnímatelná, ale pevně spojená se zbytkem trupu. Motorová kapota byla rovněž tvořena jedinou rovnou deskou a byla výrazně širší než u staršího provedení. Byl zde jediný, ale opravdu velký, otvor pro servisní přístup k motoru, uzavřený dvoudílným příklopem. Daleko jednodušeji byly řešeny také boční stěny hlavní kabiny. Namísto blatníků byl nad pásy integrovaný úložný prostor. Původní průzory v bočních stěnách řidiče a velitele vozu byly nahrazeny pouhými úzkými štěrbinami vyřezanými přímo do bočních stěn. Zmizel také kryt tlumiče výfuku na levém boku za blatníkem předního kola. Mimo to došlo ještě k celé řadě dalších menších či větších zjednodušení.

v roce 1943 přišel do výroby polopás verze Ausf. B s podstatně zjednodušenou pancéřovou nástavbou, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-300-1859-21, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Původní a novou verzi vozu se zjednodušeným trupem bylo nutno nějak odlišit, aby nedocházelo ke zmatkům. Často lze narazit na označení Alt a Neu, tedy starý a nový, oficiální odlišení však bylo Ausf. A a Ausf. B (Ausf. = Ausführung = verze nebo provedení). Kompletní oficiální název polopásu se tak ještě o něco prodloužil a v praxi mohl znít například takto: „leichter Fernsprechpanzerwagen (Sd.Kfz. 250/2) Ausf. A“.

Ve své základní podobě sloužil SdKfz 250 jako obrněný transportér pro tzv. Halbgruppe čítající 4 vojáky.Posádku vozu tedy tvořil řidič, velitel a čtyřčlenný výsadek. Tři z přepravovaných vojáků seděli na lavici podél levé strany kabiny a to bokem ke směru jízdy. Čtvrtý muž seděl na vlastním samostatném sedátku po pravé straně kabiny, čelem ke směru jízdy. Prostor za jeho zády zabíral box pro uložení munice a různého dalšího materiálu. Tato základní verze nesla označení leichter Schützenpanzerwagen (Sd.Kfz. 250/1). Její výzbroj tvořily dva kulomety MG 34 ráže 7,92 mm (později MG 42 stejné ráže).

Čelní kulomet byl uchycen na stříšce nad hlavami řidiče a velitele. Standardní úchyt kulometu umožňoval horizontální i vertikální pohyb a byl doplněn štítem chránícím střelce během palby. Vedle tohoto standardního úchytu však byla u některých vozů použita tzv. těžká verze lafety - schwere MG Lafette. V této variantě byl kulomet na střeše kabiny uchycen pevně, pouze s omezeným rozsahem pohybu a střelec jej zaměřoval i odpaloval pomocí periskopu z bezpečí pancéřovaného interiéru (tato těžká verze lafetace je vidět např. na snímku ZDE, Bundesarchiv_Bild_101I-748-0100-32, Wikimedia, Creative commons, upraveno).

v roce 1943 přišel do výroby polopás verze Ausf. B s podstatně zjednodušenou pancéřovou nástavbou, zde stroj zničený koncem války kdesi v Německu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Zadní kulomet nebyl instalován trvale, ale pouze v případě potřeby se zavěšoval na držák na zadní hraně kabiny. Tento otočný držák umožňoval poměrně velký rozsah vertikálního pohybu a zadní kulomet proto mohl sloužit i pro vedení palby na nepřátelské letouny. Pokud nebyl instalován v palebné pozici, byl druhý kulomet uložen v kabině, na její pravé vnitřní stěně. Pro oba kulomety se původně nakládalo celkem 4600 kusů střeliva. Na palubě byly dále osobní pušky přepravovaných vojáků a jeden samopal MP38 se zásobou 192 nábojů. Od roku 1944 byla podle všeho zásoba munice pro kulomety snížena na „pouhých“ 2010 nábojů a naopak počet nábojů pro samopal MP38 (nebo MP40) vzrostl na 1024 kusů (armáda zřejmě v rámci všeobecného šetření tlačila na větší využívání levnější zbraně - tedy samopalu).

Vozidla určená pro kulometná družstva byla uzpůsobena tak, aby družstvo mohlo vzít jeden kulomet s sebou mimo transportér a zajistit palebnou podporu pěchotě přímo v poli. Proto se na zadní stěnu kabiny vedle nástupních dveří zavěšovala přenosná lafeta sMG Lafette 34 (známá "trojnožka"). SdKfz 250/1 dosahoval hmotnosti 5,8 tuny. Ze všech 12 vyráběných variant polopásu byla základní verze SdKfz 250/1 ta nejpočetnější. Ještě doplňme, že ne všechny SdKfz 250/1 byly vybaveny radiostanicí. Tu měly pouze vozy určené pro velitele čet a to původně typu Fu.Spr.Ger. "a", později pak typu Fu.Spr.Ger. "f".

Druhá varianta polopásu SdKfz 250 nesla označení leichter Fernsprechpanzerwagen (Sd.Kfz. 250/2). Šlo o spojovací vůz sloužící jednak ke kladení telefonních kabelů a jednak ke směrování telefonické komunikace. Požadavek na stavbu tohoto specializovaného stroje zadala armáda v únoru roku 1940. Vůz měl být vybaven telefonem, telefonní ústřednou a kabely. První prototyp byl dodán k testům v květnu téhož roku.

tento vrak byl pravděpodobně SdKfz 250/2, všimněte si cívky s telefonním kabelem v improvizovaném držáku na zadní stěně, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Samostatná sedačka na pravé straně kabiny byla zrušena a na jejím místě byl prostor pro velké cívky s telefonními kabely. Cívky byly uloženy v držácích, které umožňovaly jejich otáčení a tím odmotávání kabelu. Ve vozidle byla celkem tři místa, kam se daly držáky s cívkami upevnit tak, aby kabel z cívky za jízdy sám plynule odmotával a zůstával za vozem. První bylo na již zmíněné pravé straně kabiny. Další dvě místa byla na obou blatnících předních kol. Při použití těchto předních úchytů musel jeden z členů posádky kabel „ukládat“ pomocí dlouhé tyče s vidlicí na konci (aby se například nedostal pod pásy).

Tímto způsobem bylo možno kabel klást nejen na zem, ale i zavěšovat na větve stromů, keře, existující telegrafní sloupy apod. Je jasné, že při tomto způsobu kladení kabelů musel vůz jet jen velmi pomalu, aby muž s tyčí stačil kabel umísťovat. Pokud to okolnosti vyžadovaly, mohl si jeden z vojáků držák s cívkou nasadit pomocí popruhů na záda a kabel klást sám pěšky. Posádku radiovozu tvořili pravděpodobně pouze 4 muži. SdKfz 250/2 byl vyzbrojen pouze jedním kulometem.

V pořadí třetí verze polopásu nesla oficiální označení leichter Funkpanzerwagen (Sd.Kfz. 250/3) a šlo o radiový vůz zajišťující bezdrátové spojení mezi bojovými jednotkami, jejich velením i vzdušnou podporou. Tento stroj existoval celkem ve čtyřech provedeních lišících se konkrétní kombinací radiostanic. Použité radiové vybavení odpovídalo druhu jednotky, ke které byl radiovůz přidělen. Jednotlivá provedení byla označována římskou číslicí.

velitelský SdKfz 250/3 vybavený ještě velkou rámovou anténou (stroj na snímku je slavný osobní vůz maršála Rommela s přezdívkou Greif), zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-443-1589-09, Wikimedia, Creative commons, upraveno

SdKfz 250/3 I nesl radiostanice typu Fu 12 a Fu.Spr.Ger. f. Tento stroj byl určen pro pozemní jednotky a to jak tankové tak i pěchotní. SdKfz 250/3 II byl vybaven stanicemi Fu 1, Fu 7 a Fu.Spr.Ger. f. Tento vůz zajišťoval spojení mezi pozemními jednotkami a letectvem. Také SdKfz 250/3 III sloužil ke koordinaci pozemních a vzdušných sil a používal zřejmě stanice typů Fu 8, Fu 4 a Fu.Spr.Ger. f. Poslední SdKfz 250/3 IV měl na palubě stanice Fu 8, Fu 5 a Fu.Spr.Ger. f a sloužil zřejmě jako štábní velitelské vozidlo. Někdy byla na palubě dokonce ještě přenosná radiostanice Torn-Fu. G. Dlužno podotknout, že někteří autoři uvádějí i jiné složení radiovýbavy jednotlivých variant vozu.

Stanice typu Fu.Spr.Ger. f. byla umístěna v držáku na čelní stěně kabiny, přímo pod průzorem „spolujezdce“. Ostatní radiostanice pak byly uchyceny v trubkovém rámu v pravém zadním rohu bojové kabiny. Pro stanice dlouhého dosahu (tedy Fu 7, Fu 8 a Fu 12) byla instalována velká rámová anténa, která se na čtyřech nosnících táhla prakticky nad celou kabinou vozu. Pro ostatní radiostanice zde pak byla ještě prutová anténa o délce 1,4 metru umístěná typicky na pravém boku kabiny.

Koncem roku 1942 bylo od používání nápadné rámové antény upuštěno a namísto ní začala být pro stanice dlouhého dosahu montována prutová anténa s hvězdicovým rozvětvením na konci, tzv. Sternantenne. Ta byla umístěna typicky vzadu na levém boku kabiny. Posádku SdKfz 250/3 tvořili čtyři muži a stroj byl vyzbrojen pouze jedním kulometem MG 34 resp. MG 42.

radiovůz SdKfz 250/3 pozdější produkce, vybavený již méně nápadnou prutovou anténou s rozvětvením na konci, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Další v pořadí byla verze SdKfz 250/4 jehož historie je o něco složitější než. Původně byl index 250/4 udělen vozidlo, jehož plný oficiální název zněl leichter Truppenluftschutzpanzerwagen (Sd.Kfz. 250/4), tedy doslova lehký obrněný vůz vojskové protiletecké obrany. Šlo o tedy vozidlo, které mělo chránit pozemní jednotky před útoky nepřátelských letounů. Tento typ se však nakonec nedostal do sériové výroby a vzniklo zřejmě jen několik ověřovacích exemplářů. Fotografie dokazují, že minimálně jeden z nich se skutečně podíval na bojiště a to pravděpodobně v rámci testování.

V bojové kabině vozu byl instalován otočný podstavec pro dvojici kulometů MG 34, tzv. Zwillingslafette 36. Součástí podstavce byla i sedačka pro střelce, která se otáčela společně s celou lafetou a letecký záměrný kříž, který usnadňoval míření na rychle se pohybující cíl = letadlo. Úchyt kulometů umožňoval jejich vertikální náměr v rozsahu od -10 do +90 stupňů. Na přední hraně kabiny byl umístěn pancéřový štít, který alespoň zepředu chránil střelce.

Jak již bylo řečeno, SdKfz 250/4 tohoto určení se do sériové výroby nedostal. Dvojice kulometů nepředstavovala nijak zázračnou protileteckou výzbroj, takže armádní činitelé zřejmě dospěli k názoru, že tato verze polopásu prostě nemá potřebnou bojovou hodnotu. Některé prameny uvádějí, že po zamítnutí popsaného Truppenluftschutzpanzerwagenu došlo k pře-použití indexu 250/4 pro úplně jinou verzi polopásu určenou k zaměřování palby útočných děl. Podle jiných zdrojů to však není pravda a číslo 250/4 již po neúspěchu Truppenluftschutzpanzerwagenu zůstalo nevyužito.

prototyp SdKfz 250/4 během vojskových testů na východní frontě, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-217-0480-32, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Dále následovala verze číslo 5 nesoucí plný název leichter Beobachtungspanzerwagen (Sd.Kfz. 250/5). Podle původního záměru měl tento stroj nahradit starší typ polopásu SdKfz 253 a převzít jeho roli pozorovacího a zaměřovacího vozidla pro řízení palby útočných děl Stug III. Postupně však došlo k rozšíření jeho používání také pro jednotky dělostřelectva v rámci tankových divizí. Díky tomu mohly SdKfz 250/5 řídit palbu nejen Stugů, ale i samohybných děl Wespe, Hummel a dokonce i raketometů Panzerwerfer 43.

SdKfz 250/5 byl vyzbrojen pouze jedním kulometem a jeho posádku tvořili čtyři muži. V levé části bojové kabiny byl instalován výsuvný úchyt pro dělostřelecký zaměřovací periskop. V pravé zadní části byl pak umístěn rám a v něm radiostanice typů Fu 8 a Fu 4. Další radiostanice typu Fu.Spr.Ger. f. byla umístěna v držáku na čelní stěně kabiny, přímo pod průzorem „spolujezdce“. Rané exempláře vozu byly ještě osazeny velkou rámovou anténou, pozdější kusy pak již měly jen antény prutové. Zvnějšku byl SdKfz 250/5 prakticky nerozeznatelný od výše popsané radioverze SdKfz 250/3. Rozdíly v interiéru však byly jasně patrné. Jednak zde byl již zmíněný úchyt pro zaměřovací periskop a pak, na rozdíl od 250/3, nebyla po levé straně kabiny 250/5 tradiční lavice, ale pouze dvě samostatná sedátka, z nichž jedno bylo spojeno s držákem periskopu.

V roce 1944 se objevila sub-verze tohoto stroje nesoucí název leichter Aufklärungspanzerwagen (tedy lehký obrněný průzkumný vůz). Pro odlišení původní a nové varianty byly do výzbrojního kódu zavedeny římské číslice, takže původní leichter Beobachtungspanzerwagen nesl kódové označení SdKfz 250/5 I a novější leichter Aufklärungspanzerwagen byl značen jako SdKfz 250/5 II. Tato druhá sub-verze byla vybavena radiostanicemi Fu 12 a Fu.Spr.Ger. f a sloužila jako průzkumné vozidlo.

pohled do kabiny SdKfz 250/5 verze Ausf. B, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-667-7130-39, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Šestá verze SdKfz 250 nesla oficiální název leichter Munitionspanzerwagen (Sd.Kfz. 250/6). Tento stroj měl nahradit starší typ polopásu SdKfz 252, který plnil roli muničního vozu u jednotek útočných děl Stug III. Jeho úkolem tedy byla doprava dělostřelecké munice ráže 75 mm přímo k bojujícím Stugům v první linii. Posádku muničního vozu tvořili pouze dva muži – řidič a vedle něj sedící velitel, který zastával také roli manipulátora munice. Interiér hlavní kabiny byl kompletně přestavěn. Sedačka pro posádku byla zrušena a po obou stranách kabiny se objevily rámy pro uložení střeliva.

Samotná útočná děla Stug III existovala ve vícero různých verzích a používala dva odlišné typy kanonů. U raných verzí Stug III Ausf. A až Ausf. E ty byly kanony s krátkou hlavní, pro které se používala munice s kratší nábojnicí. Pozdější Stug III Ausf. F a Ausf. G byly vyzbrojeny výkonnějšími kanony s dlouhou hlavní, pro které se používala větší munice. Proto musely vzniknout také dvě verze muničního vozu SdKfz 250/6 s interiérem upraveným pro vezení toho či onoho typu střeliva. K odlišení těchto dvou verzí nebyly kupodivu použity římské číslice, ale písmena za zkratkou Ausf. (Ausf. = Ausführung = provedení). Střelivo pro starší typy Stugů s krátkou hlavní tak vozil SdKfz 250/6 Ausf. A a pro novější generaci Stugů s dlouhou hlavní pak SdKfz 250/6 Ausf. B. Polopás verze A dosahoval hmotnosti 5,945 tuny, verze B vážila 6,09 tuny. Některé prameny zmiňují ještě existenci dalších dvou verzí muničního polopásu s označením Ausf. C a Ausf. D. Žádné další detaily k nim však neuvádějí.

Náboje pro krátkohlavňové kanony se ukládaly po dvou do hranatých plechových boxů. Na palubu SdKfz 250/6 Ausf. A se vešlo celkem 35 těchto boxů se 70 náboji. Náboje pro dlouhohlavňové kanony byly ukládány po jednom do plechových schránek ve tvaru válce. Na palubu SdKfz 250/6 Ausf. B se jich vměstnalo 60 kusů. Mimo to mohly obě verze SdKfz 250/6 vézt další munici v přívěsném vozíku za sebou. Muniční polopás byl zřejmě vyzbrojen pouze jedním kulometem. Vedle běžné radiostanice umístěné přímo před velitelem byla na palubě ještě doplňková stanice typu Fu 16, instalovaná po velitelově pravé ruce. Tato stanice umožňovala spojení se samotnými Stugy.

muniční vůz SdKfz 250/6 Ausf. B vozil střelivo pro pozdní verze útočných děl Stug III vyzbrojených dlouhohlavňovými kanony, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Sedmá verze SdKfz 250 nebyla podpůrným, ale bojovým vozidlem (na rozdíl od většiny výše popsaných verzí). Oficiální název stroje zněl leichter Schützenpanzerwagen (s.Gr.W.) (Sd.Kfz. 250/7), kde písmena s.Gr.W. zkracovala slova schwerer Granatwerfer, tedy těžký minomet. Původní lavice po pravé straně kabiny byla zrušena. Uprostřed kabiny byl instalován minomet 8 cm Granatwerfer 34 (GrW 34) ráže 81,4 mm. Zbraň střílela dělostřelecké miny o hmotnosti 3,5 kg na vzdálenost až 2,4 km. GrW 34 vynikal svojí přesností a vysokou kadencí (15 až 25 ran za minutu).

Ložiště minometu bylo připevněno přímo k podlaze kabiny, aby nemohlo dojít k jeho posunu při střelbě. Stranové míření proto bylo možné jen v rozsahu, který umožňovalo náměrové řídidlo zbraně. Dále již bylo nutno přestavit celý polopás. Vůz s sebou vezl ještě druhé běžné minometné ložiště, zavěšené na zadní stěně kabiny. V případě nutnosti bylo tedy možné minomet z vozu vymontovat a použít jej spolu s druhým ložištěm jako klasickou pěchotní zbraň.

Posádku SdKfz 250/7 tvořili čtyři muži. Vedle řidiče a velitele to byla ještě dvoučlenná obsluha minometu sedící na samostatných sedačkách po obou stranách zbraně. Na palubě bylo uloženo celkem 22 muničních boxů, každý po třech kusech dělostřeleckých min. Celková zásoba minometné munice tedy činila 66 kusů (někdy bývá uváděn i jiný počet). Přední kulomet byl zrušen, aby nebránil střelbě z minometu, zadní kulomet byl zachován. SdKfz 250/7 dosahoval hmotnosti 5,61 tuny. Část polopásů SdKfz 250/7 byla zřejmě dodávána bez výzbroje. Tyto stroje sloužily jako muniční vozy pro vyzbrojená vozidla. Také u nich bylo ale v podlaze instalováno ložiště, takže v případě nutnosti bylo možno muniční vozy snadno a rychle vyzbrojit a získat tak plnohodnotný bojový prostředek.

SdKfz 250/7, trochu vidět je i druhé ložiště zavěšené zvenku na zadní stěně kabiny, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Také osmá verze „dvěstěpadesátky“ byla určena k vedení boje. Leichter Schützenpanzerwagen (7,5cm) (SdKfz 250/8), jak zněl její plný název, byla vyzbrojena kanonem K51 L/24 ráže 75 mm. Čelní a boční stěny otevřené kabiny byly zvýšeny dodatečnými pancéřovými deskami. Jejich tloušťka byla 14,5 mm na čele a 10 mm na bocích. Uprostřed zvýšené čelní stěny byl instalován zmíněný krátkohlavňový kanon. Lafeta umožňovala vertikální pohyb zbraně v rozmezí od -10 do +16 stupňů. Maximální stranový odměr pak byl 20 stupňů na každou stranu. Napravo od kanonu byl držák pro upevnění kulometu MG 42.

Použitý kanon K51 vycházel ze staršího typu tankového kanonu KwK 37. Šlo o poměrně těžkou a rozměrnou zbraň, která v malém polopásu zabrala podstatnou část vnitřního prostoru kabiny. I proto se posádka SdKfz 250/8 musela smrsknout na pouhé tři muže - řidiče a dvoučlennou obsluhu zbraně. Řidič seděl na svém tradičním místě vlevo vpředu. Na svoji sedačku se musel protahovat velmi omezeným prostorem po levé straně kanonu. Druhé přední sedadlo po řidičově pravé ruce bylo u této verze polopásu zrušeno. Jednak by bylo prakticky nemožné se k němu okolo kanonu vůbec dostat, a jednak byl tento prostor potřeba pro uložení poměrně rozměrné munice. Čelní průzor před zrušenou sedačkou již nebyl třeba a proto byl zaslepen ocelovou deskou. Zásoba munice pro kanon byla pouhých 20 kusů. Střelec seděl nalevo od kanonu a zaměřoval jej pomocí priskopického zaměřovače Sfl.Z.F.1b.

Polopás této verze dosahoval hmotnosti 6,3 tuny. Vývoj SdKfz 250/8 byl zahájen v roce 1943, do výroby však tato verze přišla až v prvním čtvrtletí roku následujícího. Celkem bylo pravděpodobně postaveno 60 exemplářů, všechny na základu polopásu pozdější verze Ausf. B. Instalace tak těžké zbraně v horní části vozidla vedla prý k významnému posunu těžiště směrem vzhůru a řidiči si proto museli dávat větší pozor, aby vozidlo při jízdě v terénu příliš nenakláněli do boků a nedošlo tak k jeho převrácení.

SdKfz 250/8 (zde Ausf. B) byl vyzbrojen kanonem ráže 75 mm, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Ještě zmiňme, že takto vyzbrojeným polopásům vojáci někdy přezdívali Stummel (nedopalek nebo pahýl). Tuto přezdívku si obecně získal použitý kanon i vozidla, do nichž byl montován. Přezdívka byla narážkou na krátkou hlaveň zbraně, která vedle modernějších dlouhých kanonů skutečně budila dojem pouhého špačku od cigarety.

Po čísle osm následovala další bojová varianta polopásu s označením leichter Schützenpanzerwagen (2cm) (Sd.Kfz. 250/9). Vývoj této v pořadí deváte verze započal v březnu nebo květnu roku 1942 a vedla jej firma Gustav Appel. Tento polopás měl nahradit obrněné automobily SdKfz 222 v roli průzkumných vozidel. Dokud Wehrmacht bojoval v západní a střední Evropě, kde byla relativně solidní silniční síť, dokázal čtyřkolový SdKfz 222 průzkumné úkoly vykonávat celkem bez problémů. O něco horší to bylo a Africe a téměř katastrofické pak v Rusku, zejména v období podzimních dešťů a jarního tání. Na ruské bahno prostě kolový automobil nestačil.

Konstruktéři si ze zmíněného automobilu SdKfz 222 vypůjčili jeho bojovou věž a prostě ji posadili na polopásový SdKfz 250. Nejprve ale samozřejmě museli dát otevřené kabině polopásu střechu, aby bylo věž na co posadit. SdKfz 250/9 měl tedy plně uzavřenou kabinu a na její střeše se nacházela nízká otočná věž, svařená z plechů o síle 8 mm. Věž měla tvar nepravidelného desetibokého komolého jehlanu a neměla strop, pouze její přední část chránil zvýšený rám vyplněný hustým pletivem. Křídla tohoto pletivového krytu se dala vyklopit do stran. Pletivo samozřejmě nedokázalo odolat střelbě, mělo však sloužit hlavně jako ochrana před vhozením ručního granátu do vozidla.

SdKfz 250/9 Ausf. A ukořistěný spojenci a opatřený americkými výsostnými znaky, zdroj: Flickr. com, Public domain, upraveno

Hlavní zbraní SdKfz 250/9 se stal automatický kanon 2cm KwK 38 L/55 ráže 20 mm. Nalevo od kanonu byl umístěn kulomet MG34. Hlavně obou zbraní procházely skrz výřezy v čele věže. Kanon i kulomet byly uloženy ve společné tzv. Sockellafette, tedy lafetě s podstavcem připevněným k podlaze kabiny. Lafeta umožňovala pozitivní vertikální náměr až 85 stupňů, takže stroj mohl vcelku bez problémů pálit nejen na pozemní cíle, ale i na nepřátelské letouny. Zásoba munice pro kanon čítala pravděpodobně 100 kusů střeliva, pro kulomet se nakládalo 2010 nábojů. Posádku vozu tvořil řidič, velitel a střelec. Výhled z pancéřované části věže zajišťovala trojice průzorů, po jednom menším na každém boku a jeden větší v levé zadní stěně.

První SdKfz 250/9 byly stavěny na polopásech verze Ausf. A. Od roku 1944 však začaly být jako základ používány vozy verze Ausf. B. Také u nich byl původně otevřený strop kabiny zastřešen a došlo i k modernizaci věže. Namísto doposud používané věže ze čtyřkolového obrněného automobilu SdKfz 222 byla u nových 250/9 použita novější věž z osmikolového obrněného automobilu SdKfz 234. Ta měla půdorys šestiúhelníku a síla jejího pancíře byla 30 mm na čele a 14,5 mm na všech ostatních stěnách. Věž opět měla pouze částečný „strop“ z pletiva.

Nové bylo rovněž uchycení zbraní ve věži. Namísto původní lafety s podstavcem (Sockellafette) začala být používána závěsná lafeta Hängelafette 38. Hmotnost SdKfz 250/9 verze Ausf. B vzrostla na 6,3 tuny (oproti 5,9 tuny u Ausf. A). Zásoba munice zůstala pravděpodobně nezměněna a stejně tak složení posádky vozu. První sériové SdKfz 250/9 byly předány armádě v květnu 1943. Kromě asi tříměsíční přestávky na počátku roku 1944 pokračovala výroba tohoto stroje poměrně slušným tempem až do února 1945. Celkový počet postavených 250/9 bývá uváděn mezi 750 a 796 kusy.

SdKfz 250/9 Ausf. B ze stavu 116. Panzer Division zničený na západní frontě, zdroj: internet, Public domain, upraveno

V roce 1942 přišel do výroby polopás verze 250/10. Tento stroj měl sloužit jako doprovodné vozidlo pro velitele jednotlivých čet v rámci lehké roty mechanizované pěchoty (leichte Schützenkompanie (gepanzert)). Plný název vozu zněl leichter Schützenpanzerwagen (3,7cm PaK) (Sd.Kfz. 250/10). Namísto předního kulometu byl u SdKfz 250/10 instalován lehký protitankový kanon 3,7cm Pak 35/36 L/45 ráže 37 mm. Spolu se zbraní byl instalován i menší štít, chránící zejména střelce sedícího po pravé straně kanonu. Úchyt zbraně umožňoval její vertikální pohyb v rozsahu od -8 do +25 stupňů. Horizontální pohyb byl možný v rozsahu 30 stupňů do každé strany, dále bylo již nutno hýbat celým vozem.

Posádka SdKfz 250/10 se skládala ze čtyř vojáků. Byl to řidič, velitel, střelec a nabíječ. V bojové kabině zůstala klasická dvoumístná lavice podél levého boku. Pravá strana kabiny byla využita pro uložení schránek s municí. Další munice pak byla uložena pod zmíněnou lavicí. Na této lavici mohli střelec a nabíječ sedět pravděpodobně pouze během přesunu. V boji na ní zřejmě seděl pouze střelec, zatímco nabíječ stál nebo klečel po pravé straně kanonu, bral si zde uložené střelivo a nabíjel kanon z pravé strany. Na palubě bylo celkem 216 nábojů ráže 37 mm. Zadní závěs pro kulomet byl zachován.

SdKfz 250/10 byl vyráběn na základě polopásu obou verzí, tedy Ausf. A i Ausf. B. Kanon PaK 35/36 byl v polovině války již zoufale nedostatečnou protitankovou zbraní. U polopásů SdKfz 250/10 se však neočekávala nutnost bojovat proti tankům, ale spíše lehce pancéřované nebo zcela nepancéřované nepřátelské technice a proto zde i tento lehký kanon mohl najít uplatnění. Výroba této verze probíhala v letech 1942 a 1943 a celkem bylo postaveno 151 exemplářů.

SdKfz 250/10 Ausf. A vyzbrojený kanonem PaK 35/36 ráže 37 mm, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Vedle popsané oficiální podoby jsou na fotografiích zachyceny i stroje s odlišným provedením štítu kanonu. Někdy jde o štít vytvořený zřejmě na míru, jindy to vypadá na štít, který byl součástí klasického vlečného kanonu PaK 35/36 (jako např. ZDE, Public domain). Je proto otázkou zda se vůbec jedná o SdKfz 250/10, u kterých pouze v polní dílně změnili štít zbraně, nebo zda jde o polní instalace kanonu Pak 35/36 na úplně jiné verze polopásu (např. základní SdKfz 250/1).

Také další v pořadí, tedy SdKfz 250/11, byl vyzbrojen protitankovou zbraní. Plný název této verze zněl leichter Schützenpanzerwagen (s.Pz.B.41) (Sd.Kfz. 250/11). Namísto předního kulometu si tento polopás vezl těžkou protitankovou pušku 2,8cm schwere Panzerbüchse 41 ráže 28 mm. Šlo o velmi zajímavou zbraň se zužujícím se vývrtem hlavně. Zatímco v oblasti nábojové komory měla hlaveň vnitřní průměr 28 mm, na opačném konci, tedy u jejího ústí, byl průměr pouhých 20 mm.

Tato zbraň využívala fyzikálního principu, který říká, že pokud působí dostatečný tlak, dojde v místě zúžení ke zrychlení průtoku (podobně jako když prstem zakryjete část ústí zahradní hadice a voda potom dostříkne dál). Díky tomu opouštěl projektil hlaveň rychlostí až okolo 1400 m/s! Teoreticky tedy šlo o velmi výkonnou zbraň, zejména při palbě na kratší vzdálenosti. Ze 300 metrů dokázala průbojná střela PzGr.41 probít pancíř o síle 46 mm skloněný pod úhlem 60 stupňů.

SdKfz 250/10 Ausf. B, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Zbraň se zužující se hlavní vyžadovala samozřejmě speciální munici schopnou přizpůsobit se tomuto zúžení. Pro Panzerbüchse 41 se tedy používaly střely s tvrdým jádrem a měkkým pláštěm, který se při průchodu zužující se hlavní deformoval. Jádro střely přitom nemohlo být z běžné ocele, neboť s tak obrovskou rychlostí projektilu by při jeho dopadu na pancíř nepřátelského tanku došlo k roztříštění střely. Proto musel být používán vysoce nedostatkový a super tvrdý karbid wolframu.

Panzerbüchse 41 byla na polopás instalována včetně svého standardního štítu chránícího obsluhu. Protitankovou pušku bylo možno z vozidla kdykoliv odmontovat, posadit ji na vlastní kolový podvozek a použít ji jako klasickou vlečnou zbraň (pokud například došlo ke zničení samotného polopásu). Zmíněný kolový podvozek pro zbraň se u SdKfz 250/11 vozil zavěšený na zadní stěně kabiny. Jako doplňková zbraň zůstal zachován zadní kulomet. Zásoba munice na palubě čítala 168 nábojů pro protitankovou pušku a 1100 pro kulomet.

SdKfz 250/11 dosahoval hmotnosti 5,53 tuny a jeho posádku tvořilo pět mužů (podle některých zdrojů jich bylo dokonce šest). Polopásu této verze bylo vyrobeno jen velmi málo. Důvodem byla zřejmě samotná použitá zbraň, která své teoretické kvality v bojové praxi příliš neosvědčila. Samotní vojáci ji prý považovali za nedostatečnou. Průbojný účinek na krátké vzdálenosti byl sice solidní, znamenalo to však nutnost přiblížení se k cíly a to bylo při slabém pancéřování polopásu dosti riskantní.

SdKfz 250/11 vyzbrojený protitankovou puškou Panzerbüchse 41, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Poslední verzí SdKfz 250 byl leichter Messtrupppanzerwagen (Sd.Kfz. 250/12). Jednalo se o vůz velmi specifického určení. Jeho posláním bylo zaměřování nepřátelského dělostřelectva. Na palubě se proto nacházela celá řada speciálních přístrojů pro vizuální a zvukovou lokalizaci, určování vzdálenosti apod. Podle všeho existovalo několik subverzí tohoto polopásu, které se lišily konkrétním vybavením. Jedním ze specifických prvků výbavy SdKfz 250/12 byl držák pro binokulární dělostřelecký periskop a optický zaměřovač. Tento držák se upevňoval na úchyt kulometu, buďto vpředu nebo vzadu.

Výzbroj SdKfz 250/12 tvořil jeden kulomet, který bylo možno dle potřeby instalovat do předního úchytu se štítem, nebo zavěsit na zadní závěs. Zásoba munice čítala 1100 kusů. Polopás byl vybaven dvěma radiostanicemi. Pro blízkou komunikaci to byl aparát Fu.Spr.Ger. f, pro komunikaci na větší vzdálenost pak výkonnější Fu 8 (podle některých autorů byla Fu 8 později nahrazena typem Fu 12). K výkonnější stanici náležela velká rámová anténa upevněná nad kabinou na čtyřech nosnících.

Rámová anténa svádí při pohledu na fotografie tohoto stroje k záměně s radiovozem SdKfz 250/3. Při bližším pohledu se však SdKfz 250/12 dá rozeznat podle výše zmíněného držáku pro periskop a zaměřovač, který vyčníval z otevřeného stropu kabiny. Posádku poslední verze polopásu tvořilo 3 až 5 mužů (podle konkrétní sub-verze). SdKfz 250 verze 12 bylo dosti vzácné vozidlo, kterého bylo zřejmě vyrobeno jen omezené množství.

SdKfz 250/12 rozeznatelný podle úchytu pro periskop, který vyčnívá otevřeným stropem v zadní části kabiny, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Vzhledem k vysokému počtu vyrobených kusů a velkému rozšíření napříč všemi bojišti je samozřejmé, že vedle dvanácti oficiálních verzí vznikla také celá řada různých neoficiálních polních přestaveb.

Fotograficky je zdokumentován polopás verze Ausf. B, u kterého byla namísto klasického předního kulometu instalována protitanková puška Solothurn S-18/1000. Šlo sice o švýcarskou zbraň, kterou ovšem Němci a jejich spojenci (např. Finové) rovněž používali, protože firma Solothurn byla dceřinou společností německého Rheinmetallu. Solothurn S-18/1000 byla velmi robustní poloautomatická puška ráže 20 mm. Zbraň používala silné střelivo s nábojnicí o délce 138 mm. Nabíjela se zásobníky po deseti nábojích a na vzdálenost 300 metrů dokázala prostřelit kolmý pancíř o síle 35 mm.

Fotografie ukazuje, že nová zbraň byla upevněna do původního štítu pro kulomet. Samotný úchyt štítu ke střeše kabiny však zřejmě musel být posílen, protože ten původní byl určen pro kulomet MG 34 nebo MG 42, jehož hmotnost se pohybovala okolo 12 kg bez munice. Hmotnost protitankové pušky Solothurn S-18/1000 však byla více než 50 kg (rovněž bez munice) a otřesy, které vznikaly při výstřelu, byly bezpochyby nesrovnatelně silnější než u kulometu.

polní montáž protitankové pušky Solothurn S-18/1000 do polopásu SdKfz 250 Ausf. B, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

K podobnému přezbrojení minimálně jednoho SdKfz 250 došlo také na africkém bojišti. Tentokrát však byl na místo původního předního kulometu instalován kořistní francouzský protitankový kanon Hotchkiss ráže 25 mm. Originální francouzský název zbraně zněl canon de 25 mm semi-automatique modele 1934, němci však ukořistěné exempláře používali pod vlastním označením 2,5cm PaK 113(f). Fotografie ukazují, že kanon byl na polopás instalován včetně svého štítu což vcelku nemile zvýšilo siluetu vozidla. Dochované snímky (např. ZDE, Public domain) prozrazují dokonce i konečný osud minimálně jednoho z takto přestavěných SdKfz 250 (pokud nebyl jediný) – v na první pohled nepoškozeném stavu padl do rukou nepřítele, zřejmě Britů.

Prakticky žádné detaily se mi nepodařilo najít o další fotograficky zdokumentované polní přestavbě, vyzbrojené italským kanonem Breda model 35 ráže 20 mm. Zřejmě jediná existující fotografie tohoto stroje byla prý pořízena ve Francii v září roku 1944. Italský kanon byl instalován do kabiny polopásu verze Ausf. B. Breda model 35 byl univerzální kanon určený k boji proti nepřátelským letounům i proti pozemním cílům. S průbojnou municí dokázala tato zbraň na vzdálenost 500 metrů prostřelit pancíř o síle 30 mm. SdKfz 250 s tímto kanonem byl evidentně pouze polní přestavbou s vznikl pravděpodobně pouze v jediném exempláři.

Velmi zajímavá a řekl bych až tajuplná modifikace SdKfz 250 je k vidění v pevnosti Kalemegdan v Bělehradě (Srbsko). Zde vystavený polopás verze Ausf. B má v kabině instalován protitankový kanon 5cm PaK 38 L/60 ráže 50 mm. Původní kabina vozu byla pro tak velkou zbraň evidentně příliš malá a proto došlo k jejímu prodloužení. Autoři této přestavby odřezali zadní stěnu, na boky navařit prodlužující pláty pancíře a pak kabinu znovu zavřeli novou zadní stěnou, tentokrát ovšem opačně skloněnou. Trup polopásu po této úpravě lehce připomínal trup většího SdKfz 251. Kanon Pak 38 byl do interiéru namontován včetně štítu.

SdKfz 250 Ausf. B osazený italským kanonem Breda model 35 ráže 20 mm, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Kabina polopásu vystaveného Bělehradě, má před i za samotným kanonem pevnou plechovou střechu, což je ovšem dosti podivné. Tato střecha totiž sahá tak blízko ke kanonu, že by v praxi nutně musela bránit jeho vertikálnímu pohybu. Je tedy možné, že původní vůz žádnou střechu neměl a namontovali ji až pracovníci muzea (snad aby do exponátu tolik nepršelo nebo tam návštěvníci neházeli odpadky?). Daleko větším otazníkem než střecha kabiny je však samotný původ vystaveného unikátu. Podle některých pramenů šlo o dílo samotných Němců a stroj byl určen k boji s Jugoslávskými partyzány. Podle jiného zdroje přestavěli ukořistěný polopás Jugoslávci a nasadili jej naopak proti Němcům.

Dobové snímky zachycují také SdKfz 250 s dodatečným kompletním zastřešením kabiny (foto např. ZDE, Bild 101I-217-0488-04A, Wikimedia, Creative commons, upraveno). Na okraje původně otevřeného stropu byly v polní dílně navařeny nejprve skloněné plechy, které více či méně navazovaly na původní stěny kabiny a zvyšovaly ji. Teprve na nich pak byla položena rovná střecha. V její přední části byl vyřezán otvor sloužící zřejmě jednak jako nástupní a výstupní průlez, ale také k vysouvání periskopu. A právě podle přítomnosti periskopu lze usuzovat, že takto upravený polopás byl verze SdKfz 250/5 (novější konfigurace bez rámové antény). V rámci zastřešení kabiny musely být odstraněny oba úchyty pro kulomety takže vůz zůstal neozbrojen. Posádka však zřejmě ráda obětovala výzbroj pro získání podstatně většího pohodlí v zastřešeném vozidle.

S postupující válkou se benzín stával pro Němce stále nedostatkovější surovinou. Nejen civilní automobily, ale i některá vojenská technika byla proto přestavována na pohon na dřevoplyn. V armádě to byly zejména školní stroje, u kterých nároky na výkon nebyly takové jako u bojových vozidel. Není tedy divu, že se přestavby na dřevoplyn dočkaly i některé výcvikové SdKfz 250. Na zádi polopásu byl zavěšen kotel na výrobu dřevoplynu, podél boků se táhly trubky, které kotel spojovaly s kondenzační a filtrační nádrží na přídi a odtud vedly plyn dále k motoru. Takto upravený školní SdKfz 250 je vidět na snímku ZDE, Flickr.com (dokonce je opatřen nápisem Fahrschule - "autoškola").

SdKfz 250 odváděly výbornou službu v mrazech východní fronty... zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-236-1036-31, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Našince bude jistě zajímat, že po skončení druhé světové války byly SdKfz 250 zařazeny také výzbroje obnovené československé armády. Důvodem byl akutní nedostatek jiných obrněných vozidel vhodných pro provádění průzkumu. Mezi lety 1948 a 1955 prošlo celkem 154 polopásů verzí Ausf. A i Ausf. B generálními opravami, aby mohly být následně zařazeny do průzkumných jednotek mechanizovaných a střeleckých divizí. Oficiální název těchto vozidel zněl lehký obrněný transportér D-7p a odkazoval tedy na tovární označení podvozku firmy Demag. 136 z těchto polopásů sloužilo v naší armádě až do roku 1963, kdy byly definitivně vyřazeny. Následujícího roku pak byly všechny vyjma dvou exemplářů sešrotovány. Ony dva exempláře byly ponechány pro uložení v muzeích v Banské Bystrici a ve Svidníku. Je historickým paradoxem, že SdKfz 250 sloužil v československé armádě několika násobně déle, než v té německé.

Polopásový transportér SdKfz 250 byl celkově technicky zdařilým, spolehlivým a u posádek oblíbeným strojem. Velitel jednoho průzkumného oddílu, jistý kapitán Deichen, sepsal v dubnu 1943 obsáhlou hodnotící zprávu o provozu tohoto typu. V té mimo jiné říká, že v rámci polopásů SdKfz 250, které slouží u jeho jednotky, je 24 strojů s nájezdem mezi 10.000 a 15.000 kilometrů, což je na obrněnou techniku naprosto nevídané. Tyto stroje jsou navíc v bezvadném stavu a při generálních kontrolách po prvním roce provozu nepotřebovaly žádné zásadní opravy. Velmi pochvalně hovoří zmíněná zpráva o motoru i převodovce. Za hlavní slabinu vozu považuje autor zprávy to, že je postaven na zkráceném podvozku D7p. Zkrácení pásové části posunulo zatížení podvozku směrem k přední kolové nápravě, takže ta trpí a dochází u ní velmi často k poškození.

Pokud jde o bojové nasazení SdKfz 250 vyjadřuje se kapitán Deichen zcela jasně. Tyto vozy v praxi neslouží jako obrněné transportéry ale bojová vozidla. Málokdy prý nasazení probíhá tak, že vojáci polopás po příjezdu na bojiště opustí a bojují jako pěchota. V drtivé většině případů vozidlo neopouští a prostě bojují z jedoucího vozu díky čemuž jsou i nadále lépe chráněni a dokážou držet krok s postupujícími tanky. V té souvislosti si autor zprávy stěžuje na nedostatek místa v interiéru. Předepsaných šest vojáků se spolu se svojí výzbrojí na palubě polopásu dosti mačká a to i při pouhém přesunu, natož pak, pokud z paluby vedou boj. V bojové praxi bývá proto v polopásu spíše pouze 5 mužů.

... i ve výhni afrického slunce (zde opět Rommelův SdKfz 250/3 s přezdívkou Greif), zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-784-0249-02A, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Co se týče bojových ztrát na SdKfz 250, ty prý byly nejčastěji dílem palby protitankových pušek, které snadno prostřelily slabý pancíř zejména na bocích kabiny. Zesílení pancíře na úroveň, která by protitankovým puškám odolala, však samozřejmě nebylo možné. Autor zmíněné zprávy dále doporučuje zavedení specializované sanitní verze polopásu (podobně jako tomu bylo u těžšího SdKfz 251). Takový vůz je podle něj v bojové praxi velmi potřebný. Dojde-li ke zranění byť jen jediného muže na palubě, prakticky to celé vozidlo vyřadí z právě probíhajícího boje. Se zraněným a krvácejícím kamarádem ve voze totiž posádka nepokračuje v útoku, a protože povětšinou nemá v tu chvíli zraněného komu předat, zpravidla svůj stroj otočí a zamíří k nejbližšímu obvazišti.

Autor zprávy volá rovněž po zrušení velkých rámových antén u radiovozů, které fungují doslova jako magnet na nepřátelskou palbu. Zpráva zmiňuje, že pokud se v bojující formaci vyskytoval nějaký polopás s rámovou anténou, měl vždy nejvíc zásahů ze všech vozidel. Kapitán Deichen zřejmě nebyl jediný, kdo formuloval tento požadavek, protože (jak již bylo zmíněno výše) rámové antény byly u pozdějších vozidel skutečně nahrazeny méně nápadnými anténami prutovými.

TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

- 107 autentických fotografií v GALERII

VZNIK POLOPÁSU

PODVOZEK D7p

PANCÉŘOVÝ TRUP

0. VÝROBNÍ SÉRIE

PANZERAUFBAU Z

SdKfz 250 Ausf. B

SdKfz 250/1

SdKfz 250/2

SdKfz 250/3

SdKfz 250/4

SdKfz 250/5

SdKfz 250/6

SdKfz 250/7

SdKfz 250/8

SdKfz 250/9

SdKfz 250/10

SdKfz 250/11

SdKfz 250/12

POLNÍ PŘESTAVBY

ZHODNOCENÍ

TECHNICKÁ DATA

GALERIE

 

 

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje