|
samohybné dělo Wespe, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno První zmínky o německých plánech na vývoj samohybného děla pro podporu tankových jednotek se sice objevují již v dokumentech z přelomu let 1934 a 35, do září 1939 však žádný projekt nebyl dotažen dále než do fáze prototypu. V okamžiku vypuknutí druhé světové války tedy německé tankové divize neměly k dispozici v podstatě vůbec žádná samohybná děla. Pokud jde o palebnou podporu, musely spoléhat na klasické dělostřelectvo a na Luftwaffe s jejími střemhlavými bombardéry. Zkušenosti z polského tažení však ukázaly, že Blitzkrieg prostě bude potřebovat samohybné dělostřelectvo, schopné držet krok s tanky co do rychlosti i průchodnosti terénem. O rok později, při napadení Francie, již měl Wehrmacht k dispozici narychlo vyvinuté samohybné dělo Sturmpanzer I, které kombinovalo těžkou zbraň sIG 33 ráže 150 mm a podvozek lehkého tanku Panzer I. Tento typ však byl opravdu spíše nouzovým řešením akutního nedostatku a bylo jasné, že nemá budoucnost. V té době armáda sázela na brzké dokončení vývoje samohybné houfnice le.F.H.18 ráže 105 mm na podvozku Geschützwagen IVb, na níž pracovala firma Krupp. Vývoj se však protahoval, takže první prototypy byly dodány k testům až v lednu 1942 a náběh sériové výroby byl plánován dokonce až na leden 1943. Na druhé straně koncem roku 1941 začaly být od bojových jednotek stahovány velké počty lehkých tanků Panzer II, které byly všeobecně považovány za překonané a nedostatečné. Podvozky těchto tanků však byly poměrně spolehlivé a řidiči i mechanici je dobře znali. Přímo se tedy nabízela možnost využít vyřazené tanky pro přestavbu na jiný typ bojového vozidla. S ohledem na protahující se vývoj zmíněné samohybky na podvozku Geschützwagen IVb, pověřil zbrojní úřad firmy Rheinmetall Borsig a Alkett aby urychleně navrhly osazení podvozků vyřazených tanků Panzer II lehkou houfnicí le.F.H.18. Výsledný stroj měl být tzv. Zwischenlösung, tedy dočasným řešením, než bude k dispozici výše zmíněné plnohodnotnější vozidlo. První experimenty s podvozky Panzer II vedly ke zjištění, že houfnice musí být umístěna co nejvíce vzadu. Jinak totiž docházelo k přetížení přední části podvozku, což podstatně zhoršovalo řízení stroje. Rheinmetall Borsig a Alkett tedy navrhly přesunutí motoru do střední části trupu a vytvoření bojové kabiny v uvolněné zadní části.
zřejmě prototyp samohybného děla Wespe, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno V červenci 1942 firmy potvrdily, že montáž 105 milimetrové houfnice na podvozek lehkého tanku je proveditelná. Armáda byla s návrhem spokojena a požadovala co nejrychlejší zahájení sériové výroby. Nová samohybka vypadala dokonce natolik slibně, že v listopadu 1942 došlo k zastavení původního projektu samohybné houfnice na podvozku Geschützwagen IVb a namísto toho bylo objednáno rovnou 1000 kusů nových Wespe (i když v srpnu 1943 byla objednávka snížena na 835 kusů). První prototyp nového stroje dokončila firma Alkett zřejmě ještě v roce 1942 pod označením Gerät 803. Mimochodem populární jméno Wespe nebylo nikdy uznáno jako oficiální označení tohoto stroje (a podle některých autorů bylo v roce 1944 dokonce úředně zakázáno). V literatuře lze narazit na mnoho různých verzí oficiálního názvu samohybky jako např. leichte Feldhaubitze 18/2 (Sf) auf Geschützwagen II, či leichte Feldhaubitze 18/2 auf Fahrgestell Panzerkampfwagen II (Sf) nebo Gestchützwagen II für le.F.H.18/2 (Sf). Naopak zcela bez pochyb je tzv. výzbrojní kód nového stroje, který zněl Sd.Kfz. 124. První prototyp nové samohybky, postavený firmou Alkett, se od pozdější sériové verze lišil pouze v některých detailech. Čelní stěna malinké řidičovy kabiny byla zaoblená, bez otevíratelného čelního průzoru, houfnice měla širší provedení úsťové brzdy, péra pojezdových kol ještě neměla gumové zarážky a podobně. Po drobných úpravách byla spustěna sériová výroba. První dva stroje sjely z linek v únoru 1943. Sériové Wespe byly založeny na upraveném podvozku lehkého tanku PzKpfw II a to konkrétně verze Ausf. F. Hlavní úpravou bylo přesunutí pohonné jednotky ze zadní části trupu do jeho středu. V bočních stěnách nástavby byly vytvořeny zamřížované otvory pro proudění vzduchu k motoru a jeho chladiči. Pojezdové ústrojí sestávalo na každém boky z pěti pojezdových kol o průměru 550 mm opatřených gumovou obručí pro hladší jízdu. Kola byla zavěšena individuálně a odpružena pomocí listových pružin. Protože hmostnost samohybky byla vyšší než hmotnost původního tanku, byly pružiny prvního, druhého a pátého pojezdového kola opatřeny gumovými zarážkami, které omezovaly maximální ohnutí pružin a měly tak zabránit jejich zlomení z přetížení. Vpředu pásové soustavy bylo ozubené hnací kolo, vzadu pak kolo napínací. Horní část pásu podpíraly drobné vratné kladky, jejichž počet byl snížen ze čtyř u původního tanku Panzer II Ausf. F na pouhé tři. Upravená verze tankového podvozku získala označení Geschützwagen II (Geschützwagen = doslova dělový vůz).
Wespe, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Pohonná jednotka byla převzata z původního tanku a byl jí benzínový šestiválec Maybach HL 62 TRM o obsahu 6,191 litru, který dával maximální výkon 140 koní při 2600 otáčkách za minutu. Ve dvou palivových nádržích, umístěných pod podlahou bojové kabiny, bylo celkem 200 litrů benzínu. S motorem byla spojena převodovka Zahnradfabrik SSG 46 se šesti stupni pro jízdu vpřed a jedním pro couvání. Převodovka byla uložen vpravo v přední části trupu. Nalevo od ní pak bylo stanoviště řidiče vozu. Řidič měl něco jako svoji malou kabinu, jejíž pancéřování vystupovalo z ostře skloněné stropní desky trupu. Výhled z vozu zajišťovaly řidiči tři průzory. Ten hlavní byl samozřejmě ve stěně přímo před ním. Při pohybu v bezpečné oblasti mohl řidič tento průzor zcela otevřít a získat tak poměrně solidní otevřený výhled před vozidlo. Mimo bezpečnou oblast zůstával kryt průzoru uzavřený a řidič vyhlížel pouze skrz podlouhlý výřez chráněný zevnitř blokem neprůstřelného skla. V obou bočních stěnách řidičovy kabiny pak byly ještě malé štěrbinové průzory. K nástupu a výstupu sloužil řidiči průlez ve stropě přímo nad jeho hlavou. Řidič byl od zbytku posádky oddělen motorovým prostorem. Zhruba v polovině trupu začínala hlavní bojová kabina, chráněná vysokým pancířem. Pancíř byl nejvyšší v přední části a dále směrem dozadu klesal až k poměrně nízké zadní stěně. Strop bojového prostoru zůstal zcela otevřený. Před vrtochy počasí se vojáci na palubě mohli chránit přetažením nepromokavé celty. Uvnitř kabiny byla instalována lehká polní houfnice le.F.H.18 (leichte Feldhaubitze) ráže 105 mm. Přesněji řečeno to byla le.F.H.18/2, což byla verze upravená právě pro montáž do samohybného děla. Houfnice střílela tříštivotrhavé granáty o hmotnosti 14,81 kg na vzdálenost až deseti kilometrů. Zásoba munice na palubě čítala 32 kusů. Doplňkovou zbraní pak byl kulomet MG 34, který s sebou vozily posádky v kabině a mohly z něj vést palbu přes horní hrany pancíře. Mimo to byly na palubě ještě dva samopaly MP38 nebo MP40.
Wespe během demontáže děla, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Středová část čelní stěny bojové kabiny byla spojena s houfnicí a při pohybu hlavně do stran se natáčela spolu s ní. Pokud jde o možnosti pohybu zbraně, panuje v literatuře dost velký zmatek. Rozsah vertikálního náměru bývá uváděn někdy od -10 do +40 stupňů, jindy od -5 do +42 stupňů. Ještě méně spolehlivé jsou pak informace o horizontálním odměru. Jednou se píše, že houfnici šlo natočit maximálně o 35 stupňů na každou stranu, podruhé zase, že to bylo pouze 20 stupňů na každou stranu a podle některých autorů to bylo dokonce jen 17 stupňů na každou stranu. Pancéřování bojové kabiny bylo silné pouhých 10 mm (na zadní stěně dokonce jen 8 mm) a odolávalo tedy pouze palbě z běžných ručních zbraní a malým střepinám. Zbytek vozidla na tom nebyl o mnoho lépe. Nejsilnější stěnou bylo čelo trupu o tloušťce 30 mm, čelo řidičovy kabiny mělo 20 mm, stropní desky na trupu 10 mm a dno podvozkové vany dokonce pouhých 5 mm. Slabé pancéřování však nepředstavovalo žádný fatální nedostatek, protože Wespy nebyly určeny k přímému střetu s nepřítelem. Měly postupovat těsně za tanky a poskytovat jim palebnou podporu k ničení překážek, na které samotné tanky nestačily (typicky bunkry nebo nepřátelské protitankové dělostřelectvo). Hmotnost samohybného děla Wespe činila 11 tun, což bylo o 1,5 tuny více než vážil původní Panzer II Ausf. F. Zatížení podvozku tedy vzrostlo o nějakých 15% a navíc musel podvozek snášet další okamžitou intenzivní zátěž při výstřelu houfnice. Wespe dokázala vyvinout maximální rychlost 40 km/h a plné nádrže stačily na ujetí cca 140 km po silnici a 95 km v terénu. Posádku samohybky tvořilo 5 mužů ve složení řidič, velitel, střelec a dva nabíječi (podle některých publikací byl nabíječ jenom jeden a posádka tedy byla pouze čtyřčlenná). Jak již bylo zmíněno, řidič seděl samostatně v levé přední části trupu zatímco zbytek vojáků měl stanoviště v hlavní bojové kabině u houfnice. K nástupu a výstupu využívali částečně sklopnou zadní stěnu kabiny. Tudy se do vozu také nakládala munice.
Wespe na východní frontě, řidič má otevřen průzor i poklop nástupního průlezu, zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno Od samého počátku vývoje samohybného děla Wespe bylo zřejmé, že stroj si nebude moci sám vézt dostatečnou zásobu střeliva a bude tedy třeba muniční vůz schopný zásobovat bojové stroje přímo v poli. Proto bylo rozhodnuto, že část Wesp bude postavena jako neozbrojené nosiče střeliva. Když armáda objednala výrobu 1000 kusů nového stroje, bylo to včetně těchto muničních vozů (a to platí i pro pozdější snížení objednávky na 835 kusů). Muniční vůz, tzv. Munitions Schlepper, byl shodný s normální Wespe, neměl ovšem instalovánu houfnici. Otvor pro zbraň v čelní stěně kabiny byl překryt plátem pancíře a interiér byl upraven k uložení 90 kusů munice ráže 105 mm. V případě potřeby šlo muniční vozidla poměrně snadno znovu osadit houfnicí a nasadit jako plnohodnotné samohybky. Podle některých zdrojů došlo v průběhu výroby Wespe k zavedení nové prodloužené verze podvozku. Důvodem prý byla snaha získat více místa v bojové kabině, protože houfnice při výstřelu zaklouzávala až k samé zadní stěně kabiny. Samohybky pozdního data výroby tedy měly být o 22 cm delší než rané kusy. Na samotném podvozku se prodloužení mělo promítnout zvětšením rozestupu mezi posledním pojezdovým kolem a zadním kolem napínacím. Z prostého pohledu na fotografie je těžké posoudit, zda některé stroje opravdu měly rozestup zmíněných kol menší a jiné větší. Zvláštní však je, že i zdroje, které o této změně hovoří, uvádějí u Wespe pouze jeden údaj o celkové délce vozidla a to 4,81 metru (což odpovídá délce původního tanku PzKpfw II Ausf. F). Přitom alespoň část samohybek by podle této teorie měla mít délku 5,03 metru.
baterie samohybných děl Wespe připravena k palbě, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Sériovou výrobou Wespe byla pověřena firma FAMO (Fahrzeug und Motoren Werke GmbH) v polské Vratislavi (německy Breslau) a její dceřinný závod Ursus ve Varšavě. První dva exempláře nového stroje byly dokončeny v únoru 1943 a výroba pak běžela až do června 1944. Za tuto dobu sjelo z výrobních linek celkem 676 ozbrojených samohybek a dalších 159 neozbrojených muničních vozů. Samohybné houfnice Wespe byly zařazovány do stavu dělostřeleckých pluků (Artillerie Regiment) při tankových divizích. Dělostřelecký pluk byl tvořen třemi četami (Artillerie Abteilung). Samohybnými děly však byla vyzbrojena pouze jedna z nich. Zbylé dvě čety v rámci pluku používaly klasická vlečná děla. Četa samohybných děl sestávala ze tří dělostřeleckých bateriíí (Batterie). Dvě baterie byly tvořeny samohybnými houfnicemi Wespe, tu třetí tvořily těžší samohybky typu Hummel. Každá baterie měla přitom 6 bojových strojů. Celkem tedy četa (a vlastně i pluk) měla 18 samohybných houfnic dvou typů a velké množství doprovodné techniky jako muniční vozy, terénní automobily, motocykly, polopásové tahače a pozorovací a zaměřovací vozy. První tankové divize si začaly přebírat Wespy na jaře 1943. Prvním významným bojovým nasazením nové samohybky byla Kurská ofenzíva v létě 1943. Od té doby bojovaly na východní i západní frontě a to až do konce války. Zprávy bojových jednotek o zkušenostech s nasazením této samohybné houfnice obsahovaly jak chválu, tak kritiku. Na východní frontě byla velmi pozitivně vnímána obecná vlastnost samohybných děl, a sice schopnost nečekaně udeřit a zmizet. Wespy zkrátka dokázaly překvapit nepřítele palbou z nečekaného místa a rychle se z něj odsunout dříve, než přišla odvetná dělostřelecká palba. Kritika naopak zaznívala na adresu malé zásoby střeliva. Vzhledem k nepřímé palbě na větší vzdálenosti potřebovaly Wespy nutně velké množství munice. Zásoba 32 střel na palubě byla tedy vnímána spíše jako pohotovostní minimum a plynulé zásobování dalším střelivem bylo naprostou nutností.
neozbrojený muniční vůz Wespe, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Zatímco zprávy z východní fronty nezmiňovaly žádné zásadnější technické problémy, jednotky bojující v Itálii si silně stěžovaly na celou řadu obtíží. Důvodem byl hornatý terén, ve kterém byly Wespy v Itálii nasazovány. Vojáci žehrali na slabé motory samohybek, kvůli kterým byly pomalé při stoupání do kopců. S namáháním motorů souviselo také častější přehřívání a poruchy. A neplatilo to jen pro motor, ale také pro mechanismus řízení, který rovněž trpěl v ostrých zatáčkách na horských cestách. Stížnosti zaznívaly také na omezený prostor uvnitř bojové kabiny. Posádky si zkrátka neměly kam uložit své osobní věci, deky, ešusy, hygienické potřeby apod. I když byly relativně lehce vyzbrojné, ukázaly se Wespy jako platní pomocníci tankových jednotek. Nejvíce se osvědčilo jejich nasazení ve větších počtech a společně s těžšími samohybnými houfnicemi Hummel ráže 150 mm.
TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:
Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět: - 61 autentických fotografií v GALERII
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
