|
"To je to co potřebuji... to je to co chci!" Adolf Hitler při vojenském cvičení za účasti tanků PzKpfw I
lehký tank PzKpfw I Ausf. A, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno I když to římská číslice v jeho názvu může naznačovat, nebyl Panzerkampwagen I prvním německým tankem vůbec. Nebyl dokonce ani prvním německým tankem v meziválečném období. Byl však prvním z rodiny moderních německých tanků, jejichž vývoj a výroba nebyly jen jakýmsi experimentováním a hledáním cest, ale skutečnou koncepcí, která měla vést (a vedla) ke stavbě nového moderního tankového vojska - Panzerwaffe. Panzer I se začal rodit v době, která vývoji tanků v Německu nejen že nepřála, ale dokonce jej přímo potírala. Tanky se totiž dostaly na seznam zbraní zakázaných Versailleskou smlouvou. Pokrokovější část německého armádního vedení si však uvědomovala, jak zásadní handicap by toto embargo mohlo znamenat pro budoucnost jejich vojsk. Hrozila zde jednak ztráta neocenitelných zkušeností získaných prvními tankisty v závěru první světové války, ale také hrozilo odstřižení německé průmyslové základny od zkušeností s vývojem a výrobou tohoto druhu bojové techniky. Lehce by se tak mohlo stát, že v příští válce by Německo bylo o krok za svým protivníkem. Není tedy divu, že relativně brzy začalo docházet ke skrytému porušování versailských nařízení. První nelegálně vyvíjené tanky byly maskovány nevinným označením "traktor" a testovány daleko na východě, v Sovětském svazu, se kterým Němci v té době poměrně intenzivně spolupracovali. Již v roce 1925 takto vznikl projekt středního tanku Grosstraktor a o tři roky později následoval vývoj lehkého tanku Leichttraktor. Tyto první německé konstrukce měly jeden společný nedostatek, byly vyvíjeny bez pořádné představy o tom, jaká je vlastně jejich role. Jasný směr dostal vývoj tanků v Německu až od roku 1931 s jmenováním generála Oswalda Lutze do čela inspektorátu transportních jednotek. Ačkoliv šlo o útvar, do jehož agendy spadala oficiálně přepravní a nikoliv bojová vozidla (natož zakázané tanky), byl to právě tento útvar, ve kterém vzniklo myšlenkové podhoubí budoucí německé Panzerwaffe.
Fahrgestell Nr. 8000, první prototyp podvozku pro nový tank z roku 1932, všimněte si pouze dvou podpůrných kladek a otvorů v profilu přepažujícím pojezdová kola. Zadní napínací kolo je stejně velké jako kola pojezdová. Zdroj: Wikimedia, Public domain, upraveno Hlavním autorem koncepce tankového vojska se stal Lutzův náčelník štábu, podplukovník Heinz Guderian. Guderian viděl budoucnost tanku nikoliv jako podpůrné zbraně pro jiné tradiční složky armády (pěchotu nebo jízdu), ale jako hlavní útočnou sílu moderního bojiště. Podle jeho představ měly páteř tankového vojska tvořit dva typy tanků. Lehčí stroj určený primárně k ničení jiných tanků (později se zhmotnil v podobě Panzer III) a těžší typ určený k ničení bunkrů a překážek postupu (pozdější Panzer IV). Guderian s Lutzem si však uvědomovali, že Německo nemůže jen pasivně čekat, až Versailleský zákaz pomine protože by potom začínalo od nuly. Oba se také shodovali na tom, že německý průmysl si musí vývoj a výrobu tanků nejprve osvojit a sama armáda si musí prakticky vyzkoušet dosud jen teoretizovaný způsob bojového nasazení tanků. Z toho všeho měli Němci vytavit zkušenosti, které jim zajistí, že až jednou v budoucnosti dojde na sériovou výrobu oněch dvou páteřních typů, budou to kvalitní stroje schopné plnit to, co je od nich požadováno. A právě proto potřebovali Němci něco jako ověřovací typ. Tank, na kterém by si vyzkoušeli, že jejich představy o budoucnosti Panzerwaffe jsou vůbec proveditelné a na kterém by začali cvičit nové tankisty - budoucí posádky plnohodnotných bojových tanků. Bojová hodnota neměla být u tohoto typu prioritou. Tank měl být jednoduchý, lehký a levný. Jeho hmotnost neměla přesáhnout 5 tun, posádku měli tvořit dva muži a výzbroj měla být pouze kulometná. Na základě tohoto zadání oslovil německý zbrojní úřad (respektive jeho oddělení Waffenamt Prüfwesen 6) v září roku 1931 firmu Krupp s požadavkem na stavbu prototypu podvozku nového tanku s kódovým označením Kleintraktor. Tento požadavek zahrnoval skutečně jen stavbu podvozku s pancéřovou vanou (Kleintraktor Fahrgestell) bez nástavby, věže nebo výzbroje. Pancéřová nástavba a věž byly totiž předmětem samostatného zadání, které vedle Kruppu dostaly ještě firmy Daimler-Benz a Deutsche Edelstahlwerke. (Pozn.: proč se zbrojní úřad rozhodl zadat stavbu podvozku jedinému výrobci a stavbu nástavby s věží hned třem netuším.)
Jeden z pěti podvozků z 0. výrobní série dodané v roce 1933. Všimněte si, že zadní napínací kolo je zde ještě stejného průměru jako kola pojezdová a z horní desky nosu trupu zatím není vyvedena typická hadice pro odvětrávání řídicích brzd. Zdroj: Flickr.com, volné dílo, upraveno Po zkušenostech s projektem Leichttraktor nechtěl Waffenamt aby byl nový tank stavěn "na zelené louce" protože takový vývoj byl zdlouhavý a ve finále nemusel vůbec přinést kýžený výsledek. Krupp proto dostal od zbrojního úřadu jasné zadání, že má při stavbě nového tanku vyjít z designu úspěšného britského pásového tahače Vickers-Carden-Lloyd. V listopadu 1931 pak Waffenamt skrz obchodní firmu Aug. Nowack A.G. objednal od britského výrobce první z celkem tří kusů zmíněného tahače, oficiálně pro zemědělské účely, ve skutečnosti však jako předlohu pro stavbu vlastního tanku. Vůz s výrobním číslem VAE393 dorazil do Německa v lednu 1932. V březnu toho roku pak Waffenamt a Krupp podepsali smlouvu na stavbu jednoho ověřovacího podvozku Kleintraktoru. Podvozek neměl vážit více než 2650 kg a měl jej pohánět motor o výkonu 60 koní. Měl být schopen dosáhnout rychlosti až 45 km/h. Pancéřová nástavba měla být svařovaná a pancíř měl odolávat průbojným střelám z pušky Gewehr 98 vypáleným z nulové vzdálenosti. Pokud jde o věž a výzbroj, byla původně zvažována také možnost osadit tank kanonem ráže 20 mm. Teprve koncem roku 1932 padlo definitivní rozhodnutí, že nový tank ponese pouze dva kulomety (zřejmě z důvodu zjednodušení a zrychlení vývojových prací). Hotový prototyp nového tankového podvozku (Fahrgestell Nr. 8000 = číslo podvozku 8000) byl zástupcům zbrojního úřadu poprvé předveden v červenci 1932, zatím jen na pozemku Kruppovy továrny. V srpnu pak proběhly první armádní testy stroje a Waffenamt vydal první požadavky na menší konstrukční úpravy. Prototyp podvozku se sice již výrazně podobal budoucímu Panzer I, stále zde však byly na první pohled patrné rozdíly.
Podvozky z 1. výrobní série byly stále ještě dodávány bez nástaveb a věží. Všimněte si nového zadního napínacího kola většího průměru. Podvozek na snímku má okolo otevřené kabiny nízké zábradlí, které bylo montováno až zpětně. Zdroj: fotki.yandex.ru, upraveno Podvozek měl na každém boku pět pojezdových kol, z nichž to poslední sloužilo zároveň jako kolo napínací. Všechna byla stejného průměru a stejného loukoťového provedení s gumovou obručí po obvodu. První pojezdové kolo, na které byl při jízdě terénem největší nápor, bylo odpruženo samostatně a to vinutou pružinou. Zbylá čtyři kola byla odpružena vždy v páru společnou listovou pružinou. Osy obou listových pružin byly z vnější strany spojeny ocelovým profilem, který byl u prototypu opatřen odlehčovacími otvory (později byl již bez otvorů). Zcela vpředu bylo ozubené hnací kolo a horní část pásu podepíraly dvě drobné vratné kladky (úplně původně měl snad prototyp jen jednu vratnou kladku a ta druhá (a později dokonce třetí) byla přidána až na přání Waffenamtu po srpnových testech). Dle zadání dodal Krupp opravdu jen podvozek s vanou. V její přídi byla umístěna převodovka Zahnradfabrik napojená na přední hnací kola. Dále následoval prostor posádky, která zůstala u prototypu zcela otevřená. Vlevo vpředu bylo řidičské stanoviště s ovládacími prvky - pedály, řídicí páky, přístrojová deska atd. Stanoviště druhého člena posádky zatím nebylo řešeno protože bylo odvislé od provedení zatím chybějícího pancíře kabiny a věže. Středem kabiny vedla k převodovce hnací hřídel od motoru v zadní části vany. Prototyp byl poháněn motorem Krupp M301 o výkonu 51 koní a jeho hmotnost činila 2950 kg. Jak již bylo zmíněno, prvními testy prošel prototyp v srpnu 1932. Zástupci zbrojního úřadu byli spokojeni s provedením pojezdového ústrojí, se systémem řízení i převodovkou. Neuspokojoval je však výkon motoru. Použitá pohonná jednotka byla slabší než bylo zadáno (51 koní oproti 60 požadovaným) a přitom konečná hmotnost podvozku překročila původní zadání o nějakých 300 kg. Kvůli tomu nedosahoval prototyp takových jízdních vlastností, jaké si armáda představovala. Vedle mnoha dalších požadavků na změny tak Waffenamt žádal také o zvýšení výkonu motoru.
Podvozky z 1. výrobní série byly stále ještě dodávány bez nástaveb a věží. Všimněte si nového zadního napínacího kola většího průměru. Podvozek na snímku má okolo otevřené kabiny nízké zábradlí, které bylo montováno až zpětně. Zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Přesto byl prototyp podvozku v září 1932 zbrojním úřadem akceptován a následně odeslán ke srovnávacím testům s britským Vickers-Carden-Lloyd, z něhož vycházel. V těch si mimochodem vedl velmi dobře zejména pokud jde o samotné pojezdové ústrojí. Testy vozu pokračovaly také v následujících měsících až do ledna 1933 (během dlouhých testů na něm samozřejmě musela být provedena řada oprav, například motor byl vyměněn hned dvakrát). Následně si zbrojní úřad u firmy Krupp objednal stavbu dalších 5 tankových podvozků s různými konstrukčními úpravami zadanými na základě ověřovacích testů. Opět mělo jít pouze o podvozky bez pancéřových kabin a věží. První z těchto pěti upravených podvozků byl dodán v červenci 1933 a zbylé čtyři pak o měsíc později. Pro tyto podvozky, které nesly čísla 8001 až 8005, se vžilo označení Kleintraktor "nulté série". Někdy se o nich hovoří také jako o Erprobungsfahrgestelle, tedy ověřovací podvozky. Tato šasi již svým provedením téměř odpovídala podvozkům pozdějších sériových tanků. Opět zde bylo pět loukoťových pojezdových kol na každém boku, z nichž to poslední plnilo zároveň funkci kola napínacího. Změnila se však konstrukce ocelového profilu, který přepažoval poslední tři kola a byly zde hned tři vratné kladky, které podpíraly pás v horní části. Nový byl také motor typu Krupp M302 o obsahu 3,3 litru a výkonu 55 koní při 2500 otáčkách za minutu. Převodovka byla pětistupňová typu Zahnradfabrik F.G.35. Vedle samotného šasi postupoval samozřejmě také vývoj pancéřové nástavby. Během roku 1932 zhmotnili všichni oslovení dodavatelé své návrhy do dřevěných maket a v roce následujícím pak i do prvních ověřovacích konstrukcí. Ani jedna z nich však zástupce Waffenamtu neuspokojila a tak jejich vývoj pokračoval dál a zbrojní úřad se musel smířil s tím, že pět Kleintraktorů z nulté série zůstane jen v podobě holých podvozků. V návaznosti na to poptal Waffenamt firmu Krupp o stavbu závaží (Balastungsgewichte), která by se během testů připevnila na podvozky a simulovala hmotnost trupu a věže. Testy alespoň některých z pěti ověřovacích podvozků nulté série tak pravděpodobně proběhly s tímto závažím.
Podvozek z první výrobní série osazený ověřovací nástavbou (Versuchaufbau) firmy Daimler-Benz. Tato nástavba byla již prakticky shodná s pozdější sériovou, všimněte si ale například, že zde zatím chybí typická hadice pro odvětrávání řídicích brzd. Zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Již v červenci 1933, tedy ještě před tím, než mohla armáda otestovat 5 podvozků z nulté série a zároveň také dříve než byla dokončena finální podoba pancéřové nástavby a věže, se zbrojní úřad rozhodl pro zahájení sériové výroby podvozků pro Kleinraktor s tím, že tyto budou nástavbami a věžemi osazeny až zpětně. Počínaje touto 1. výrobní sérií začal Waffenamt stroj označovat jako Landwirtschaftliche Schlepper se zkratkou La.S. (Landwirtschaftliche Schlepper = zemědělský traktor), což mělo maskovat skutečný účel stroje. Krupp sám vedl vozy pod označením Krupp-Traktor. V rámci první výrobní série bylo objednáno celkem 150 kusů podvozků. Waffenamt si v rámci této zakázky chtěl ověřit, zda by se do výroby dokázali zapojit i jiní výrobci, pokud by třeba Kruppovy továrny samy nestačily na případnou masovou výrobu. Objednávka na 150 tankových podvozků byla tedy rozdělena mezi 6 firem. Krupp měl dodat 135 strojů a ostatních pět výrobců (Daimler-Benz, MAN, Henschel, Rheinmetall a Grusonwerk) každý po třech kusech, které ovšem měli smontovat z dílů dodaných Kruppem. První stroje z této první výrobní série byly armádě předány v lednu 1934 a ihned distribuovány ke školnímu tankovému praporu v Zossenu. Nešlo sice o kompletní tanky ale pouze o podvozky, i přesto však již mohly být použity k výcviku řidičů a mechaniků. Pancéřové nástavby a věže měly být dodány a osazeny později. Pro sériové tankové podvozky byl použit nový typ motoru, Krupp M305 s obsahem 3,45 litru, který již dosahoval armádou požadovaného výkonu 60 koní a to při 2500 otáčkách za minutu. Další změnou, která byla jasně viditelná i zvnějšku, byla nová napínací kola pásů. Byla opět loukoťová s gumovou bandáží, ale výrazně většího průměru než kola pojezdová. Zatímco pojezdová kola měla průměr 530 mm, u nových napínacích kol to bylo 630 mm. Mimo to došlo jistě k dalším menším úpravám (všímavý pozorovatel fotografií si například může povšimnout dvou olejových filtrů, které u sériových podvozků vyčnívaly z otevřené části kabiny). V dubnu 1934, tedy cca po třech měsících zkušeností s provozem prvních sériových podvozků, zadala armáda objednávku na stavbu 2. výrobní série Landwirtschaftliche Schlepper. Do konstrukce měly být promítnuty zlepšovací návrhy, které vzešly z praktického provozu strojů z první výrobní série. Tato druhá výrobní série měla čítat 200 vozů a vedle Kruppu se do výroby měli opět zapojit také Daimler-Benz, MAN, Henschel, Rheinmetall a Grusonwerk. Jelikož v té době stále nebyla k dispozici vyhovující pancéřová nástavba a věž, byly zřejmě také v rámci druhé výrobní série objednány opět jen podvozky a jejich dostavba na kompletní tanky měla proběhnout dodatečně.
PzKpfw I Ausf. A, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Zhruba v polovině roku 1934 se však situace zásadně změnila. V té době již byla v Německu u moci NSDAP s Adolfem Hitlerem v čele a stavba nového německého tanku se najednou stala politickou objednávkou s vysokou prioritou. Dle rozkazu ministerstva obrany měla mít armáda do července 1935 k dispozici 1000 kompletních tanků La.S. Waffenamt tedy ihned změnil objednávku druhé výrobní série z 200 na 850 kusů (což spolu se 150 tanky z první výrobní série dávalo požadovanou tisícovku). Hlavní problém však spočíval v tom, že Waffenamt doposud neměl k dispozici uspokojivou verzi pancéřové nástavby a věže. Když ani Kruppova nástavba neobstála u ověřovacích zkoušek, objednal Waffenamt alespoň 20 kusů těchto nástaveb a věží vyrobených z nepancéřované oceli. Ty měly být namontovány na podvozky z první výrobní série a to jen proto, aby se Waffenamt již konečně mohl pochlubit nějakými kompletními tanky a ne jen holými podvozky. Vojenští činitelé věděli, že objednávají v podstatě neplnohodnotné atrapy pancéřových nástaveb, pro účely prezentace a manévrů to však bohatě stačilo. Díky tomuto kroku vzniklo 20 jakýchsi provizorních tanků, velmi odlišných od toho co známe jako pozdější standardní Panzer I. Tyto raritní stroje se dokonce dochovaly na několika vzácných fotografiích (např. ZDE, zdroj: Flickr.com). Nejúspěšnější verzí pancéřové nástavby a věže se nakonec stala konstrukce firmy Daimler-Benz. Ta byla zástupcům zbrojního úřadu předvedena poprvé zřejmě již v květnu roku 1933. Daimler-Benz poté dostal objednávku na stavbu pěti ověřovacích exemplářů svých nástaveb a věží, které by byly namontovány na podvozky z první výrobní série. Podvozky osazené těmito Versuchaufbau (ověřovací nástavba) byly následně testovány mimo jiné také na odolnost vůči blízko vybuchujícím bombám. V červenci 1934 bylo vzhledem k výše popsané politické situaci urychleně rozhodnuto, že nástavba a věž firmy Daimler-Benz bude po drobných zdokonaleních přijata jako standard a použita jak pro právě chystanou druhou výrobní sérii tak i pro další budoucí výrobu nového tanku. V rámci druhé výrobní série tedy již z továren mohly vyjíždět kompletní tanky včetně nástaveb a věží. První z nich začala armáda přebírat zřejmě od počátku roku 1935.
PzKpfw I Ausf. A v zajímavé kamufláži zřejmě během předválečného cvičení, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Podvozky druhé série se svým celkovým provedením od první série prakticky nelišily. Opět zde tedy bylo přední hnací kolo, čtyři loukoťová kola pojezdová a zadní kolo napínací. Horní část pásu podpíraly tři malé vratné kladky. Na podvozku však byla provedena celá řada drobných zlepšení, která nejsou na fotografiích prakticky postřehnutelná (například zesílená konstrukce nejvíce namáhaného prvního pojezdového kola). Použitá pancéřová nástavba firmy Daimler-Benz byla svařena z pancéřových plechů různé síly. Čelní, boční i zadní stěny měly tloušťku 13 mm, stropy 8 mm a dno vany pouhých 5 mm. V přední části navazovala nástavba na horní díl pancíře podvozkové vany (zde byl vyřezán velký servisní otvor pro přístup k převodovému a řídícímu ústrojí). Odsud se pak nástavba pozvolna zvedala až zhruba na úrovni druhého pojezdového kola přešla do zvýšené kabiny posádky. Pancíř kabiny měl půdorys šestiúhelníku a jeho boky byly rozšířeny až nad blatníky pásů. V čelní stěně bojové kabiny byl jediný průzor, který sloužil řidiči. Z vnitřní strany byl průzor chráněn blokem neprůstřelného skla. Při pobytu v nebezpečné oblasti mohl pak řidič pro jistotu zavřít kryt průzoru a vyhlížet pouze skrz pozorovací štěrbiny v tomto krytu. Na svém boku kabiny měl řidič k dispozici další tři průzory (dva v bočních šikmých stěnách a jeden ve stěně zadní). Po jednom průzoru bylo pak také v přední a zadní šikmé stěně na pravém boku kabiny. V levém boku kabiny byl vyřezán nástupní průlez pro řidiče. Průlez zasahoval jak do boční stěny tak do stropu kabiny a uzavíral se dvoudílným příklopem. Boční díl příklopu se vyklápěl do strany a horní vzhůru. V pravé části byla na stropu kabiny posazena plně otočná bojová věž.
zadní pohled na PzKpfw I Ausf. A během předválečných manévrů, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno V kabině měli své stanoviště oba členové posádky. První z nich, tedy řidič, seděl v levé přední části. Druhý muž, který v jediné osobě zastával roli velitele, nabíječe i střelce, pak seděl vpravo a oproti řidiči mírně vzadu. Sedačka velitele byla upevněna k věži tak, aby se otáčela spolu s ní. Správně by tedy mělo být řečeno, že velitelovo stanoviště bylo ve věži a nikoliv v kabině. Vzhledem k malým rozměrům věže však velitel naprostou většinou těla skutečně "seděl" v kabině pod věží. Vzadu kabina schodkovitě přecházela do motorové kapoty. V té byly vyřezány dva velké otvory pro servisní přístup k pohonné jednotce a olejovým filtrům. V zadní části byl uprostřed kapoty velký zamřížovaný otvor, kterým byl do motorového prostoru nasáván chladný vzduch. Po jeho stranách byla dvě malá víčka a pod nimi plnící hrdla palivových nádrží. V zadní stěně motorového prostoru byly po stranách otvory pro odvod vzduchu ohřátého pohonnou jednotkou. V bocích motorové kapoty byly vyřezány otvory pro výfukové potrubí. Samotné výfuky včetně tlumičů byly pak položeny na blatnících pásů. Pro složitější opravy motoru bylo nutno sejmout celou motorovou kapotu. Veškerá výzbroj tanku byla soustředěna v malé bojové věži. Věž měla kónický tvar s protažením do čelní stěny. Z čelní stěny vystupovala válcová maska (Walzenblende) se dvěma kulomety MG13 ráže 7,92 mm. Kulomety byly instalovány po stranách masky a mezi nimi se nacházel optický zaměřovač Turmzielfernrohr 2. Pro "oko" zaměřovače byl v masce vyřezán pouze drobný otvor o průměru 12 mm. Maska umožňovala měnit vertikální náměr kulometů v rozsahu od -10 do +20 stupňů. Pokud by z jakéhokoliv důvodu nešlo použít optický zaměřovač, mohl střelec otevřít dva průzory v masce kulometů a mířit přímo. V takové chvíli se ovšem vystavoval značnému riziku zásahu nepřátelskou palbou.
krásný pohled na motorovou kapotu PzKpfw I Ausf. A, podle všeho se jedná o stroj ze třetí výrobní série, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Zaměřování zbraní v horizontální rovině zajišťovalo otáčení věže, které bylo možné v plném rozsahu 360 stupňů. Střelec/velitel tak pro míření využíval náměrové a odměrové řídidlo. Na každém z nich byla zároveň spoušť spojená lankem se spouští přímo na kulometu. Levý kulomet bylo možno odpalovat spouští na náměrovém řídidle a pravý zase spouští na řídidle odměrovém. Pokud z nějakého důvodu střelec nechtěl pro zaměřování kulometů používat řídidla, mohl jejich mechanismy odpojit a kulomety zaměřovat přímým pohybem (což ovšem asi nebylo tak snadné jak by se mohlo zdát, protože kulomety měly demontované pažby). Kulomety byly v masce umístěny nestejně. Levý z nich byl posunut více vpřed takže jeho hlaveň z masky vyčnívala dál, než hlaveň pravého kulometu. Kulomety byly nabíjeny jednotlivými zásobníky po 25 nábojích, které se zasouvaly z levé strany. Celková zásoba munice na palubě činila 2250 nábojů. V zadní stěně věže byly dva uzavíratelné obdélníkové průzory. Jejich kryty byly opatřeny pozorovacími štěrbinami. Další průzory byly v bočních stěnách věže, po jednom na každé straně. Jejich kryty žádné pozorovací štěrbiny neměly. Přední část střechy věže byla mírně skloněná, zadní byla vodorovná. Prakticky celou vodorovnou část střechy pak zabíral velký nástupní průlez pro velitele. Ten se uzavíral jednodílným poklopem otevíraným směrem k čelní stěně věže. V pravé části poklopu byl vyřezán menší otvor, který sloužil k vysunutí signalizačních praporků (a zároveň také k odvětrávání věže).
PzKpfw I Ausf. A zničený během polského tažení, roztrhaná záď ukazuje na výbuch paliva, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Tank byl poháněn již zmíněným motorem Krupp M305 o obsahu 3,45 litru, který dával maximální výkon 60 koní při 2500 otáčkách za minutu. Motor byl pomocí hřídele spojen s pětistupňovou převodovkou Zahnradfabrik F.G.35, umístěnou v přední části trupu. Zásoba paliva činila 140 litrů benzínu ve dvou samostatných nádržích. Tank dosahoval hmotnosti 5,4 tuny, na délku měřil 4,02 metru, na šířku 2,06 metru a na výšku 1,72 metru. Na silnici dosahoval maximální rychlosti 37,5 km/h. Akční rádius byl cca 140 km při jízdě po silnici a okolo 90 km v terénu. Standardní radiovýbavu tanku tvořila stanice Fu 2, což však byl pouze přijímač, nikoliv vysílač. Posádka tedy mohla rádiem pouze přijímat povely od vyššího velení, samy mezi sebou mohly pak tanky komunikovat pomocí praporkových signálů. Podle některých zdrojů nebyly radiostanicí vybaveny všechny tanky. K radiostanici náležela prutová anténa upevněná na kloubovém držáku v přední části pravého boku kabiny. Anténu bylo možno přímo z interiéru kabiny sklopit směrem dozadu. Zcela sklopená ležela anténa v ochranném žlábku umístěném na blatníku pásu. První tanky druhé výrobní série začaly být armádě předávány pravděpodobně na počátku roku 1935. Od tohoto roku začal zbrojní úřad pro tanky používat nové označení, nejprve M.G.Panzerwagen a později M.G.Panzerkampfwagen, kde písmena M.G. reprezentovala slova Machinen Gewehr, tedy kulomet. Finální označení Panzerkampfwagen I (se zkratkou PzKpfw I) a výzbrojní kód SdKfz 101 (SdKfz = Sonder Kraftfahrzeug = vozidlo pro zvláštní účel) byly tanku přiděleny až od dubna 1936.
PzKpfw I Ausf. A opatřený kryty přívodů a odvodů vzduchu (zde během španělské občanské války) zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Počátkem roku 1935 zároveň padlo rozhodnutí, že 150 podvozků z první výrobní série nebude zpětně osazeno nástavbou a věží, jak bylo původně plánováno (armáda zřejmě usoudila, že bude lepší nechat si postavit nové kompletní tanky než utrácet peníze za dostavbu podvozků, které již v té době měly za sebou rok provozu a byly pravděpodobně dosti opotřebované - učili se na nich nováčci a to jistě dávalo strojům dost zabrat). Armáda se rozhodla ponechat si holé podvozky i nadále jako tréninkové stroje. Namísto jejich přestavby na tanky tak bylo u firmy Krupp objednáno pouze osazení těchto podvozků jednoduchým zábradlím, které by obepínalo otevřenou kabinu. Za těchto 150 podvozků, ze kterých se již nikdy neměly stát tanky, objednal zbrojní úřad stejný počet nových kompletních tanků (třetí výrobní série) aby byl dodržen celkový požadovaný počet 1000 strojů. Jelikož prvních 150 vozů zůstalo pouze v podobě tréninkových šasi, je za skutečný počátek sériové výroby tanku Panzer I všeobecně považována až právě popsaná druhá výrobní série. Do konce roku 1935 armáda převzala více než 700 nových tanků (politická objednávka na 1000 tanků do července 1935 tedy nebyla uspokojena) a produkce pokračovala dál. V průběhu výroby bylo zavedeno vícero drobných konstrukčních úprav. Byl například zcela zrušen průzor v zadní šikmé stěně na pravém boku kabiny (FOTO, zdroj: Aviarmor.net, upraveno), původní klakson byl nahrazen modernějším typem, na bocích kabiny se objevily přinýtované zesilující pláty pancíře (FOTO, zdroj: Flickr.com) a do věže začaly být montovány kulomety MG 13k s kratšími hlavněmi. Po dokončení 850 tanků objednaných v rámci druhé výrobní série, najela plynule výroba třetí objednané série v počtu 150 kusů. V prosinci 1935 vznikla zároveň další objednávka na stavbu čtvrté výrobní série v počtu 175 tanků. Také v rámci další produkce byly opět zavedeny různé drobné zlepšováky, jako například nový typ koncového světla nebo posílení konstrukce nejen prvního, ale všech pojezdových kol. Po dokončení všech objednávek bylo celkem vyrobeno 1175 tanků Panzer I (850 + 150 + 175). Poslední z nich armáda převzala zřejmě v říjnu roku 1936. V literatuře však lze narazit i na velmi odlišné počty.
PzKpfw I Ausf. B, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno I po skončení výroby pokračovalo zavádění úprav dle přání uživatele. V roce 1937 si armáda například vyžádala montáž pancéřových krytů přes mřížované otvory pro sání a výdech chladícího vzduchu. Ve stejném roce vznikla objednávka na doplnění držáku pro pět zadýmovacích granátů, které by bylo možno odpalovat přímo z interiéru tanku. Od roku 1939 pak začaly být tanky osazovány zatemňovacími reflektory Notek a novými koncovými světly pro jízdu v koloně. Prakticky od počátku vývoje tanku Panzer I měli jeho konstruktéři problémy s dosažením armádou požadovaného výkonu motoru. I když se jim to nakonec s agregátem M305 podařilo, velmi brzy se ukázalo, že ani výkon 60 koní není optimální, zejména pro provoz v náročnějším terénu. Není tedy divu, že zbrojní úřad vyzval firmu Krupp ke stavbě inovované verze tanku s výkonnější pohonnou jednotkou. Konstruktéři pracovali s několika alternativními motory z nichž se nakonec jako nejvhodnější ukázal agregát Maybach NL 38 TR. Šlo o benzínový kapalinou chlazený šestiválec o obsahu 3,8 litru, který dával maximální výkon 100 koní při 3000 otáčkách za minutu. Instalace tohoto motoru však vyžadovala úpravu konstrukce tanku. Motorový prostor musel být zvětšen což znamenalo nutnost prodloužení podvozku o 40 cm. Délka celého tanku tak vzrostla ze 402 cm u předešlé verze na 442 cm u verze se silnějším motorem. S prodloužením podvozku přišla také úprava pojezdového ústrojí. Přibylo páté pojezdové kolo a zadní napínací kolo bylo zcela nové konstrukce a tentokrát zvednuté nad úroveň terénu. Přibyla také jedna podpůrná kladka takže již nebyly tři, ale čtyři. Prodlouženy musely být samozřejmě také pásy. Počet článků u každého z nich vzrostl z původních 89 na 100. Samotný motor byl uložen uprostřed motorového prostoru. Po jeho pravé straně se nacházely dvě palivové nádrže o celkovém objemu 146 litrů, nalevo pak byl chladič s velkým ventilátorem. S novým motorem přišla také nová převodovka typu Zahnradfabrik F.G.31, opět s pěti rychlostními stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním.
PzKpfw I Ausf. B, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Změn doznal samozřejmě také stropní pancíř motorového prostoru a zadní část kabiny posádky. Zhruba tam kde byla dříve zadní stěna kabiny s průzorem byl nyní schod a v něm zamřížovaný průduch pro nasávání vzduchu k pohonné jednotce. V motorové kapotě byly dva servisní otvory. Ten největší, uzavíraný dvoudílným krytem, poskytoval přístup k samotnému motoru. Druhý menší servisní otvor se uzavíral jednodílným poklopem a vedl k ventilátoru chladiče. Dále byly v pancíři dva malé plnící otvory z nichž jeden vedl k hrdlům obou palivových nádrží a druhý k hrdlu chladiče. Zcela vzadu v pravém rohu byl zamřížovaný otvor pro odvod vzduchu ohřátého chladičem. Vpravo na zadní stěně byl uchycen tlumič výfuku, který ústil nad blatník pravého pásu. Zbytek trupu a věž zůstaly prakticky beze změn pokud nepočítáme detaily jako umístění zvedacích háků nebo provedení nýtů (nýty použité u této verze byly kónické, aby lépe odolávaly případnému zásahu nepřátelskou kulkou). Nýty u první verze totiž byly ploché a když náhodou přímo na ně dopadla kulka docházelo někdy k odtržení vnitřní části nýtu, který pak mohl zranit posádku. Pro odlišení původní a nové varianty tanku Panzerkampfwagen I byl jejich název doplněn o označení verze. Původní tank s motorem Krupp byl značen jako Ausführung A (Ausführung = verze nebo provedení), nový tank s motorem Maybach pak jako Ausführung B. Zkráceně tedy PzKpfw I Ausf. A resp. B. Podle některých historiků byla do tanku verze B montována radiostanice Fu5, která již kombinovala přijímač i vysílač a umožňovala tedy obousměrnou komunikaci. Jiné zdroje však uvádějí, že byla stejně jako u verze A použita stanice Fu2, tedy pouze přijímač. Hmotnost PzKpfw I Ausf. B vzrostla oproti první verzi o cca 400 kg na 5,8 tuny. Díky podstatně silnějšímu motoru však jeho maximální rychlost stoupla na 40 km/h. Pokud jde o zahájení výroby tanku verze B lze narazit na více různých datumů. První tanky této verze však zřejmě sjely z výrobních linek někdy v první polovině roku 1936. Značné rozpory panují v literatuře také co se počtu vyrobených kusů týče. Uváděná čísla jdou od 1100, přes 840 až k 399 kusům. Zmatek do počítání vnáší hned několik skutečností. Někdy bývá uváděn počet společně za obě verze tanku nebo bývá uváděn počet vyrobených podvozků, což není totéž jako počet vyrobených tanků (tréninkové stroje, velitelské tanky apod.).
krásná možnost srovnání zadní partie pojezdového ústrojí tanků PzKpfw I Ausf. B (vpředu) a Ausf. A (vzadu), zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Také u Panzer I verze B byly v průběhu výroby i zpětně po jejím skončení zavedeny některé úpravy. Konstrukce zadních napínacích kol byla zpevněna instalací "osy", která obě kola spojovala. Na zadní stěnu a částečně přes tělo výfuku byl instalován držák na zadýmovací granáty s možností jejich odpalování přímo z kabiny (FOTO, zdroj: Flickr.com). Jak již bylo zmíněno výše, v roce 1935 se armáda rozhodla, že 150 tankových podvozků z první výrobní série nebude zpětně osazeno nástavbou a věží, ale holé podvozky budou i nadále sloužit jako tréninkové stroje pro řidiče a mechaniky. Namísto jejich přestavby na tanky tak bylo u firmy Krupp objednáno pouze osazení těchto podvozků jednoduchým zábradlím, které by obepínalo otevřenou kabinu. Také na bázi tanku Panzer I verze B vznikly podobné školní stroje bez nástavby a věží. Později bylo navíc tankovým útvarům umožněno přestavovat i již existující opotřebené tanky na cvičná vozidla (tzv. Schulefahrzeuge). U těchto zpětných přestaveb si útvaroví mechanici museli sami poradit se zakrytím části motorového prostoru po demontáži nástavby stejně jako s instalací zábradlí okolo otevřené kabiny. Díky tomu lze na fotografiích spatřit mnoho různých provedení zábradlí i úprav motorové kapoty (porovnejte např. snímky ZDE, ZDE nebo ZDE, zdroj: 3x worldwarphotos.info). Někdy mechanici nechali kabinu zcela bez zábradlí, jindy si naopak dali tu práci, že dokonce přidali čelní stěnu nebo skla (např. ZDE, zdroj: Flickr.com). V rámci šetření vzácného benzínu byl neznámý počet školních tanků později přestavěn na pohon na dřevoplyn. Některé školní podvozky byly navíc přestavovány do podoby jiných typů tanků a sloužily pak jako výcvikové pomůcky. Vcelku známý je například hybrid složený z podvozku PzKpfw I s pohonem na dřevoplyn a kabiny a věže z tanku Panzer III rané verze (FOTO, zdroj: Aviarmor.net). Jízdní vlastnosti stroje nebyly jistě kvůli dodatečné hmotnosti a nízkému výkonu motoru nijak oslnivé, pro účely výcviku posádek to však zřejmě bylo dostatečné. Fotografie dokazují, že existoval stejný "mutant" využívající kabinu a věž tanku PzKpfw II (foto ZDE, Public domain). Pravděpodobně za stejným účelem vznikla také atrapa založená opět na podvozku Panzer I s dřevoplynovým pohonem, která je zachycena na snímku ZDE, zdroj: aviarmor.net.
PzKpfw I Ausf. B se od Ausf. A lišil nejen podvozkem, ale také provedením motorové sekce a zádi, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Bojová hodnota tanků Panzer I byla již na počátku druhé světové války velmi nízká. Nějakou dobu sice ještě dále fungovaly jako prvosledové tanky (protože Wehrmacht zkrátka neměl dostatek novějších typů), ale vedle toho je armáda stále častěji začala upravovat a využívat také pro nebojové účely. Až několik set tanků tak bylo přestavěno na různé specializované stroje. A totéž platilo i pro nejstarší tankové podvozky využívané od počátku jako školní stroje. Nové tankisty bylo již třeba cvičit na novější tanky, zejména Panzer III a Panzer IV a školních Panzer I tedy již nebylo v takové míře potřeba. Značné množství školních podvozků bylo většinou přímo v polních dílnách přestavěno na různá servisní, podpůrná a zásobovací vozidla, pro něž se souhrnně používá označení Instandsetzungkraftwagen I (tedy něco jako opravárenských vůz). Vzhledem k tomu, že vznikaly primárně v polních dílnách, nabývaly velmi různorodých provedení. Často byly opatřeny rámem nad otevřenou kabinou, na který bylo možno zavěsit nepromokavou celtu. Někdy si mechanici dali práci se stavbou čelní stěny nebo dokonce kompletní kabiny i se střechou. V interiéru tyto vozy obvykle vezly náhradní díly pro jinou bojovou techniku, palivo, maziva, baterie, nářadí apod.
Vyřazené tanky Panzer I byly často přímo v polních dílnách přestavovány na různá podpůrná a servisní vozidla, kterým se souhrnně říkalo Instandsetzungkraftwagen I, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Koncem roku 1939 bylo 51 tanků PzKpfw I Ausf. A přestavěno na muniční vozy. Bojová věž byla sejmuta a otvor po ní opatřen velkým dvoudílným příklopem. Vnitřní prostor kabiny byl pak využit pro uložení střeliva pro jiné tanky a samohybná děla. Tyto nosiče munice bývají nejčastěji označovány buď jako Munitionsschlepper I Ausf. A nebo Munitionspanzer I. Kolik munice se do poměrně malého interiéru vešlo není známo, ale zřejmě to nebylo nijak závratné množství, proto muniční tanky někdy vlekly ještě přívěsný vozík s dalším střelivem. S postupným přezbrojováním tanků Panzer IV a útočných děl Stug III silnějšími kanony rostly rozměry nábojů a bylo proto třeba zvětšit úložný prostor. Konstruktéři tak byli nuceni přistoupit k úpravě muničních tanků. Na střechu kabiny byl umístěn velký, shora otevřený, plechový box, do kterého bylo možno uložit další munici. Shora se přes otevřenou schránku dala přetáhnout celta. Instalace této "bedny" na dodatečnou munici uzavřela původní otvor po věži takže nástup a výstup z muničního tanku byl možný již pouze skrz řidičův průlez.
muniční tank Munitionspanzer I, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Pro potřeby protiletadlových tanků Flakpanzer I vznikla speciální verze muničního vozu. Nešlo však o čistě muniční, ale spíše o podpůrné stroje. Samotné Flakpanzery I nenabízely dostatek místa pro uložení větší zásoby munice a popravdě ani pro pohodlí posádky během delších přesunů. Zmíněné podpůrné stroje tedy nevozily jen munici (a jiný materiál), ale často se v nich vezla i část posádky samotného Flakpanzeru. U těchto vozů byla zcela odstraněna věž i nástavba i pod ní a otevřená kabina byla obehnána poměrně vysokým plechem. Na levé straně čelní stěny byl velký výřez vyplněný plexisklem, který zajišťoval výhled řidiči vozu. Shora zůstal interiér vozu nechráněný. Vysoký hranatý pancíř okolo otevřené kabiny vysloužil těmto strojům přezdívku Laube, tedy altán. V roce 1940 vznikl na bázi tanku Panzer I Ausf. B další velmi zajímavý stroj. Šlo o demoliční tank pro potřeby ženijních jednotek. Jeho oficiální název zněl PzKpfw I mit Abwurfvorrichtung ale mnohem známější se stal pod názvem Ladungsleger I. Úkol tohoto vozidla byl prostý, dovézt výbušnou nálož do blízkosti nepřátelského opevnění, položit ji a zmizet dříve než dojde k explozi. To vše mohl tank díky pancíři udělat bezpečněji než samotní pěší ženisté.
speciální muniční a podpůrný tank "Laube", zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Ladungsleger I existoval ve dvou variantách. U té první byla nad motorovým prostorem vztyčena rampa, která se směrem k zádi vozu svažovala. Na této rampě byl položen malý kontejner a v něm nálož o hmotnosti až 50 kg. Po najetí k cíli vojáci přímo z kabiny pomocí ocelového lanka kontejner uvolnili, ten sjel po rampě až na její konec kde došlo k otevření krytu a z kontejneru vypadla nálož s časovanou výbušninou. Tank tedy musel k cíli nacouvat což nebylo tak snadné. O to rychleji pak ale mohl vůz vyrazit vpřed, pryč od položené výbušniny. Druhá verze Ladungslegeru I byla o něco propracovanější. Nad motorovým prostorem vzniklo jakési prodloužené rameno z ocelových trubek. Na jeho konci, cca 1,5 metru za samotným tankem, byl opět zavěšen kovový kontejner na výbušninu. V jeho dně byla dvířka zajištěná závlačkou. Závlačka se vytahovala pomocí ocelového lanka přímo z kabiny. Po jejím vytažení se dvířka otevřela a nálož prostě vlastní vahou vypadla. U této verze Ladungslegeru prý mohla být použita nálož o hmotnosti až 70 kg. Podle mnohých autorů šlo popsané rameno se schránkou pro výbušninu otočit přes tank dopředu tak, aby nebylo nutné k cíli couvat. Z pohledu na detaily konstrukce tohoto ramena je však zřejmé, že jde o omyl. I u druhé verze tedy platila nutnost couvání. Ladungslegerů I bylo postaveno jen mizivé množství (bývá uváděno cca 30 kusů první verze a cca 10 kusů druhé verze). A není také divu, protože praktické bojové nasazení těchto strojů bylo velmi problematické a demoliční tanky se tak ve válce příliš neuplatnily.
Ladungsleger I druhé verze, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Obě verze tanku Panzer I posloužily také jako základ pro stavbu experimentálních mostních tanků označovaných jako Brückenleger auf PzKpfw I. U obou verzí byly mostovky pevně připojeny k trupům tanků. Samotné tanky tedy sloužily jako nosníky mostů (například při překonávání protitankového okopu musel Brückenleger vjet do okopu a další technika přejížděla přes něj). Vzhledem k síle konstrukce Panzer I je jasné, že takový most unesl jen lehčí zátěž. U verze založené na Panzer I Ausf. A byla mostovka dlouhá zhruba stejně jako samotný tank. Pro překonání větších překážek se tedy počítalo s využitím více mostních tanků postavených za sebe. U verze založené na tanku Panzer I Ausf. B bylo možno mostovku rozložit tak, že sahala před i za samotný tank. Kariéra obou variant mostního tanku skončila postavením a testováním prototypů. Sériové výroby se ani jedna z nich nedočkala. Důvodem byla samozřejmě velmi omezená nosnost. Kdy přesně byly uvedené prototypy postaveny není jisté, ale bylo to pravděpodobně ještě před vypuknutím války. Panzer I se dočkal také přestavby na plamenometný tank a to dokonce hned dvakrát... pokaždé ovšem v jediném exempláři. První přestavbu provedli španělští nacionalističtí vojáci během tamní občanské války na jednom z tanků PzKpfw I Ausf. B dodaném německými spojenci. Úprava byla velmi prostá. Z věže byl odstraněn pravý kulomet (možná musely být odstraněny oba) a jeho místo zaujala hlaveň plamenometu. Jaký typ plamenometu byl použit jsem se bohužel nikde nedočetl. Jak se zdá z dostupného detailního snímku, byla hlaveň plamenometu pro původní výřez pro kulomet příliš silná a k jejímu vysunutí bylo třeba otevřít celý pravý průzor v masce věže. Podle dostupných informací posloužil tento plamenometný tank pouze k ověřovacím testům v tankové škole v Casarrubuelos a nikdy nebyl nasazen do skutečného boje.
druhá zdokonalená verze mostního tanku na základě Panzer I Ausf. B, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Také druhá přestavba Panzer I na plamenometný tank se odehrála pouze v polních dílnách. Bylo to však o něco později, v jiné válce a dokonce na jiném kontinentu. Pravděpodobně roku 1941 instalovali mechanici z 5. Leichte Division německého Afrikakorpsu plamenomet do věže tanku PzKpfw I Ausf. A. Podle všeho byl použit původně pěchotní plamenomet Tornister Flammenwerfer 40. Zásobník hořlavé směsi, který normálně nesl pěší voják na zádech, byl instalován přímo v bojovém prostoru a výmetná trubice byla vyvedena otvorem po demontovaném kulometu. Zbraň umožňovala provedení osmi jednosekundových zášlehů plamene do vzdálenosti až 25 metrů. Opět se jednalo o dosti provizorní úpravu, která mohla být ve finále stejně nebezpečná pro vlastní posádku jako pro nepřítele. Podle některých autorů snad byl tento plamenometný tank skutečně použit a to během bojů o Tobrúk. Výše popsaný plamenometný tank nebyl jediným počinem španělským konstruktérů. Během bojů španělské občanské války se tanky Panzer I mimo jiné střetávaly se sovětskými lehkými tanky T-26 a obrněnými automobily BA-6. Tyto sovětské stroje byly vyzbrojeny kanony ráže 45 mm, které si se slabým pancéřováním německý vozů snadno poradily. Naopak Panzer I se svojí pouze kulometnou výzbrojí, byl proti nepřátelské obrněné technice prakticky bezmocný. Španělští nacionalisté se proto pokusili zvýšit bojovou hodnotu německého tanku instalací výkonnější zbraně.
španělská úprava PzKpfw I Ausf. B na plamenometný tanky, zdroj: shushpanzer-ru.livejournal.com Z dostupných zbraní se jako nejvhodnější jevil italský protiletadlový kanon Breda Modelo 1935 ráže 20 mm. Kanon byl poměrně lehký a měl relativně krátký zákluz, což byla nutná podmínka pro instalaci do velmi malé tankové věže. S průbojnou municí dokázal tento kanon na vzdálenost 250 metrů probít až 40 mm silný kolmý pancíř. První pokusná přestavba tanku proběhla v srpnu roku 1937 v továrně Fábrica de Armas v Seville. I přes poměrně malé rozměry kanonu museli španělští konstruktéři stávající věž vcelku výrazně upravit. Věž byla zvýšena a s kanonem byla instalována také nová maska. Přezbrojený tank předvedli Španělé také svým německým spojencům. U těch však vzbudil spíše zděšení než obdiv. V masce kanonu totiž byl ponechán otevřený výřez, skrz který střelec zbraň zaměřoval. Němečtí tankisté prý prohlásili, že vyjet do boje v tanku s "dírou" v čelním pancíři je ten nejhloupější způsob jak se nechat zabít a dokonce přestavbu překřtili na "tank smrti". Původně byla plánována přestavba minimálně deseti tanků Panzer I, nakonec však vznikly jen čtyři kusy. Od dalších přestaveb bylo upuštěno jednak proto, že výsledný stroj trpěl některými nedostatky, ale hlavně proto, že se v mezidobí nacionalistům podařilo ukořistit dostatečné množství sovětských T-26, které pak dokázali sami bojově nasadit.
španělský PzKpfw I Ausf. A přezbrojený kanonem Breda ráže 20 mm, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Jedním z mnoha nedostatků tanku Panzer I byla také jeho radiovýbava, sestávající pouze z přijímače. Velitelé jednotek si stěžovali, že pouze za použití signalizačních praporků nemohou dostatečně efektivně velet svým tankům. Není tedy divu, že si armáda již v roce 1935 objednala u firmy Daimler-Benz stavbu radioverze tanku Panzerkampfwagen I Ausf. A. Vůz dostal označení leiche (Funk) Panzerwagen, tedy něco jako lehký radio-tank. V literatuře bývá ale uváděn také jako kleiner Panzerbefehlswagen Ausf. A tedy malý velitelský tank verze A. Těchto vozů bylo zhruba v polovině roku 1935 dodáno jen velmi malé množství (podle některých autorů to bylo 15, podle jiných dokonce jen 6 exemplářů). Pro nový účel byl původní tank upraven jen velmi málo. Byla odstraněna věž a na jejím místě se objevila zhruba stejně velká ale nepohyblivá nástavba. V jejích stěnách byly vyřezány celkem tři průzory - po jednom v čelní, zadní a levé boční stěně. Ve stropu nástavby byl půlkruhový nástupní průlez s jednodílným poklopem, otevíraným směrem k pravému boku tanku. Vpravo vzadu vycházel z nástavby kloubový úchyt pro prutovou anténu, který umožňoval její sklopení směrem k přídi vozu. Po sklopení ležela anténa v trubkovém ochranném žlabu v přední části pravého blatníku. Otvor po původním umístění antény v pravé přední části kabiny byl zaslepen. V nové pevné nástavbě, která nahradila otočnou věž, nebyla zabudována žádná výzbroj. Odstraněním výzbroje, munice a otočného mechanismu věže vznikl v interiéru prostor, který byl využit pro instalaci dodatečného radiovybavení a rozšíření posádky o třetího muže. Jak je zřejmé, provedené konstrukční úpravy nebyly nijak velkorysé. Vnitřní prostor tanku proto zůstal i nadále velmi omezený a práce tří mužů v něm byla dosti nepohodlná. Z toho důvodu se další snahy o stavbu velitelských tanků soustředily již na podvozek tanku PzKpfw I verze B, který nabízel větší potenciál.
velitelský tank na bázi PzKpfw I Ausf. A, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno V lednu roku 1936 objednala armáda 72 velitelských tanků na bázi PzKpfw I Ausf. B. Konstruktéři firmy Daimler-Benz si tentokrát dali záležet o poznání více. Zmizela nejen věž, ale i celá kabina pod ní. Na jejich místě vyrostla rozměrná nová kabina, výrazně vyšší než ta původní. V čelní stěně této kabiny byly dva pozorovací průzory z nichž ten větší sloužil řidiči vozu. Další průzory byly v bočních stěnách a jeden také v zadní stěně. Na levém boku byl vyřezán velký nástupní průlez uzavíraný dvoukřídlými dvířky. Další nástupní průlez byl ve stropu kabiny, po její pravé straně. Tento byl uzavírán dvoudílným poklopem (v poklopu byl ještě malý otvor pro nouzovou signalizaci praporky nebo střelbu ze signální pistole. V pravé části čelního pancíře kabiny byl kruhový výřez pro instalaci polokulovitého kulometného střeliště. V něm byl zasazen kulomet MG34 ráže 7,92 mm, pro který se na palubu nakládalo 900 kusů střeliva. V době zahájení výroby těchto velitelských tanků však ještě zmíněné polokulovité úchyty kulometů nebyly k dispozici takže první velitelské tanky jsou na fotografiích velmi často vidět bez kulometů, s otvorem v pancíři zaslepeným ocelovou deskou (z fotografií z nasazení těchto vozů během občanské války ve Španělsku je vidět, že Španělé na dodávku originálních střelišť nečekali a do vyřezaných otvorů instalovali kulomety v improvizovaných úchytech (foto např. ZDE, zdroj: Flickr.com). Pancíř nové kabiny byl silný 13 mm na všech jejích stěnách, kromě stropu, který měl pouze 8 mm. Radiovýbava velitelského tanku sestávala ze stanic Fu 2 a Fu 6. Vysílačka Fu 6 umožňovala hlasovou komunikaci na vzdálenost 4 až 6 kilometrů. Ke stanicím byla připojena dvoumetrová prutová anténa upevněná na kloubovém držáku v zadní části pravého boku kabiny. Anténu bylo opět možno sklopit do ochranného žlabu umístěného na přední části blatníku pravého pásu. Velitelské tanky však byly často zpětně osazovány i jinými typy radiostanic a pro větší dosah byly instalovány doplňkové antény, často až bizarních tvarů (jako například na snímku ZDE, zdroj: Flickr.com).
velitelský Kleiner Panzerbefehlswagen na bázi PzKpfw I Ausf. B, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Velitelský tank na podvozku Panzer I verze B dostal označení kleiner Panzerbefehlswagen Ausf. B a výzbrojní kód SdKfz 265. Mezi lety 1936 a 1938 bylo celkem vyrobeno 184 kusů tohoto velitelského tanku (někteří autoři uvádějí 200 kusů) a to ve třech výrobních verzích. Tyto verze bývají někdy označovány 1 Kl B, 2 Kl B a 3 Kl B. Navzájem se od sebe lišily vícero detaily, ale nejvíce viditelným rozdílem byla jistě velitelská věžička na střeše kabiny. První výrobní verze velitelskou věžičku vůbec neměla, byl zde jen výše zmíněný prostý průlez s poklopem. Druhá verze již dostala čtyřhrannou velitelskou věžičku se dvěma pozorovacími štěrbinami v každé stěně. V jejím stropu byl opět dvoudílný poklop pro nástup a výstup posádky. Třetí verze pak měla velitelskou věžičku nového provedení, o něco nižší než verze předešlá. Fotografie dokazují, že i některé běžné tanky PzKpfw I byly přestavěny na radiovozy a osazeny rámovými anténami (foto např. ZDE, zdroj: Flickr.com). Šlo pravděpodobně pouze o improvizaci vynucenou nedostatkem skutečných velitelských tanků. Kleiner Panzerbefehlswageny sloužily ve své primární roli déle než samotné tanky Panzer I. I ony však byly postupně nahrazeny modernějšími velitelskými stroji na bázi středních tanků. Následně se mnohé z nich dočkaly využití pro jiné účely. Blíže neznámý počet jich byl přestavěn na obrněné sanitní vozy. Tyto tzv. Sanitätswagen I existovaly nejméně ve dvou odlišných provedeních. U části z nich došlo pouze k minimálním úpravám. Z klasického velitelského tanku byl pouze demontován kulomet a otvor po střelišti zaslepen ocelovým plátem. Vůz byl následně vybaven zdravotnickým materiálem a opatřen jasnými červenými kříži na bílých polích.
velitelský Kleiner Panzerbefehlswagen na bázi PzKpfw I Ausf. B s doplňkovou rámovou anténou, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-265-0006-16, Wikimedia, Creative commons, upraveno Sanitní tank mohl relativně bezpečně dopravit zdravotníka přímo na bojiště aby zde poskytl první pomoc zraněným vojákům. Pokud zraněný mohl sedět, bylo jej jistě možno tankem i odvézt z bojiště. Ležícího pacienta však vnitřní prostor kabiny pojmout nemohl. Došlo proto k úpravě motorové kapoty tak, aby nosítka s ležícím raněným mohla být uložena zde (ponechme stranou, že takto byl raněný zcela nechráněn a odvoz z bojiště jistě nebyl příliš pohodlný). Druhá verze sanitního tanku již prošla výraznějšími úpravami. Pancéřová nástavba zde byla odstraněna a otevřenou kabinu obepnul nový nižší pancíř. Nový pancíř chránil interiér sanitky pouze zepředu a částečně ze stran, shora však zůstal zcela otevřený. Jeho čelní stěna byla oproti původnímu pancíři kabiny posunuta o poznání více dopředu. Posunutím čelní stěny došlo ke zvětšení využitelného vnitřního prostoru a je tedy teoreticky možné, že se do částečně pancéřovaného interiéru tentokrát již vešla nosítka s ležícím raněným. Další náhradní rolí, kterou kleiner Panzerbefehlswageny vykonávaly, bylo řízení dálkově ovládaných odminovačů Minenräumwagen Borgward. Šlo o stroj bez lidské posádky, který byl řízen rádiem z velícího vozidla - v tomto případě tedy kleiner Panzerbefehlswagenu. Vysloužilé velitelské tanky využívaly také propagandistické jednotky. Do kabiny byla umístěna filmová kamera a filmaři tak mohli relativně bezpečně pořizovat záběry přímo na frontě (FOTO, Bundesarchiv_Bild_146-1974-109-03, Wikimedia, Creative commons).
velitelský Kleiner Panzerbefehlswagen přestavěný na sanitní tank, zdroj: Bundesarchiv_Bild_146-1978-062-24, Wikimedia, Creative commons, upraveno Podvozek tanku Panzer I posloužil také jako základ pro stavbu stíhače tanků Panzerjäger I samohybného děla Sturmpanzer I či protiletadlového tanku Flakpanzer I. Toto stroje byly oficiálně vedeny jako samostatné typy bojové techniky a jsou tedy i na těchto stránkách popsány samostatně v rámci příslušných sekcí (samohybná děla, stíhače tanků a protiletadlové tanky). Do rodiny tanků Panzer I patřily ještě dva stroje, které ale s původními PzKpfw I Ausf. A a Ausf. B neměly prakticky nic společného (mě osobně je záhadou, proč pro ně Němci vůbec používali označení PzKpfw I... snad je k tomu vedl počet členů posádky, kterou v obou případech tvořili pouze dva muži, což bylo v rámci německých tanků výsadou právě Panzer I). Prvním z těchto pokračovatelů rodiny byl PzKpfw I Ausf. C. Historie tohoto tanku se začala psát zřejmě již roku 1937. Podle některých historiků vznikl projekt tohoto stroje na objednávku velení výsadkových vojsk. To požadovalo lehký a rychlý tank schopný letecké přepravy, jež by výsadkářům zajišťoval průzkum. Podle jiných autorů inicioval vývoj nového tanku zbrojní úřad takříkajíc "na vlastní pěst" protože prostě hleděl do budoucnosti a chtěl aby vývoj konstrukcí lehkých tanků pro německou armádu neustal. I oni však hlavní úlohu nového tanku spatřovali v průzkumu.
prototyp VK 6.01 neboli PzKpfw I Ausf. C, všimněte si provedení hnacího kola a pásů s gumovými patkami, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Návrhem konstrukce pojezdového ústrojí pro nový tank byl pověřen Ing. Ernst Kniepkamp, pracovník oddělení motorizace (Wa Prüf 6) a autor velmi úspěšné koncepce podvozku německých polopásových tahačů (jako např. SdKfz 6). Od svých nadřízených v podstatě dostal zadání přenést svůj úspěšný design z polopásového na plně pásový podvozek. Moderní podvozek měl tanku umožnit dosahovat velmi vysokých rychlostí, což byla při plnění průzkumných úkolů velká výhoda. Kniepkamp zadání dodržel a připravil návrh podvozku s velkými pojezdovými koly umístěnými ve více navzájem se překrývajících řadách a odpružených pomocí torzních tyčí. Precizace návrhu a fyzický vývoj šasi pro nový tank byl pak zadán firmě Krauss-Maffei, která měla zkušenosti právě v oblasti zmíněných polopásových tahačů a s Ing. Kniepkampem již dříve spolupracovala. Pancéřovou nástavbu a věž měla vyvinout firma Daimler-Benz. V průběhu roku 1938 byla dokončena projektová dokumentace k novému stroji a v říjnu toho roku objednal zbrojní úřad stavbu 6 ověřovacích prototypů. Projekt byl veden pod označením VK 6.01 kde písmena VK zkracovala slovo Vollketten, tedy plně pásový a číslo 6 indikovalo plánovanou hmotnost v tunách. Kdy vznikl první prototyp nového tanku není vůbec jasné, ale pravděpodobně to bylo až v roce 1941. Z toho je zřejmé, že projekt měl velmi nízkou prioritu (což jen nahrává té verzi historie, podle které nebyl tank vyvíjen na konkrétní objednávku, ale takříkajíc "do šuplíku"). Tank získal označení PzKpfw I n.A. (n.A. = neuer Art = nový typ) a po testech prototypu byla objednána výroba nulté série v počtu 40 kusů. Jak již bylo řečeno byl VK 6.01 zcela novou konstrukcí, která se dvěma předešlými verzemi PzKpfw I neměla nic společného. Pojezdové ústrojí nového tanku tvořilo na každém boku pět dvojitých pojezdových kol o průměru 650 mm. Každé kolo bylo tvořeno dvěma disky, které byly na ose umístěny různě daleko od sebe. Lichá kola zapadala do mezer mezi disky sudých kol takže se s nimi při bočním pohledu výrazně překrývala. Kola se navíc lišila i svým provedením. Zatímco lichá kola byla loukoťová, sudá kola byla plná, pouze opatřená paprskovými prolisy.
PzKpfw I Ausf. C, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Každá z pěti os byla odpružena samostatnou torzní tyčí. Kyvné rameno prvního a posledního pojezdového kola bylo navíc opatřeno tlumičem (protože první a poslední kolo pojezdové soustavy bývá tradičně nejvíce namáháno). Zcela vpředu bylo hnací a vzadu pak napínací kolo. Žádné podpůrné kladky nebyly třeba neboť horní část pásu dosedala přímo na pojezdová kola. Prototyp nového tanku měl pásy opatřené gumovými patkami (stejně jako polopásové tahače), což činilo rychlou jízdu po silnici pohodlnější. Pancéřová nástavba se svým provedením držela tradiční německé koncepce. Od nosu trupu se pozvolna zvedala pancéřová deska, která pak přecházela do čelní stěny kabiny posádky. V levé části čelní stěny kabiny byl průzor pro řidiče, který bylo možno uzavřít masivní klapkou a řidič pak z vozu vyhlížel pouze skrz optiku. Další průzor měl řidič v levé boční stěně kabiny. Nad řidičovým stanovištěm byl ve stropu kabiny vyřezán nástupní průlez. Bojová věž nebyla umístěna uprostřed stropu kabiny, ale mírně vpravo od podélné osy. Prakticky celou čelní stěnu věže zabírala maska zbraní. V té byly vedle sebe uchyceny kulomet MG 34 (napravo) a poloautomatický kanon EW 141 (nalevo). Obě zbraně měly shodnou ráži a to 7,92 mm. Jejich výkon však rozhodně stejný nebyl. MG 34 používal klasické kulometné náboje 7,92 x 57mm a jeho úkolem byla likvidace nepřátelské pěchoty. Pro kanon EW 141 se používala průbojná munice 7,92 x 94mm (tedy s výrazně větší nábojnicí a tedy i silnější výmetnou náplní) a jednalo se v podstatě o poloautomatickou protitankovou pušku.
PzKpfw I Ausf. C, zdroj: Aviarmor.net, upraveno Hlaveň EW 141 byla výrazně delší než hlaveň spřaženého kulometu a byla také podstatně silnější, což vyvolávala dojem větší ráže. Tloušťka hlavně však byla dána pouze nutností větší pevnosti kvůli velkému tlaku při výstřelu a vysoké úsťové rychlosti projektilů. Průbojná střela vypálená z tohoto kanonu dokázala na vzdálenost 100 metrů probít až 25 mm homogenního skloněného pancíře. Do výzbroje tanku je nutno započíst také trojhlavňový vrhač zadýmovacích granátů, který byl umístěn vpředu na blatníku pravého pásu. Většinu stropu věže zabírala velitelská věžička opatřená po obvodu pozorovacímu průzory. Ve věžičce byl nástupní průlez pro velitele tanku, uzavíraný jednodílným příklopem. Posádku tanku tvořili pouze dva muži - řidič a velitel, který zároveň musel zastat nabíjení a střelbu z obou zbraní. Tank byl vybaven radiostanicí Funksprechgerät "a" s dosahem okolo 2 až 3 km při zastavení a okolo 1 km při jízdě. Rádiová anténa byla uchycená v levé zadní části stropu věže. Za kabinou následovala motorová sekce a v ní agregát Maybach HL 45 P. Jednalo se o benzínový šestiválec s obsahem 4,678 litru, který dával maximální výkon 150 koní při 3800 otáčkách za minutu. Motor byl pomocí hřídele spojen s převodovkou umístěnou v přední části trupu. Převodovka byla typu Maybach VG 15319 s osmi stupni pro jízdu vpřed a dvěma pro couvání. K řízení tanku nepoužíval řidič klasické brzdové páky (tzv. rajčáky), ale volant (podobně jako např. u těžkého tanku Tiger). Po stranách motorového prostoru byly směrem vzhůru vyvedeny průduchy pro nasávání vzduchu k pohonné jednotce. Motorová kapota byla navíc opatřena dalšími ventilačními výřezy, které bylo možno otevírat a zavírat pomocí ocelových žaluzií.
PzKpfw I Ausf. C, všimněte si "žaluzií" v motorové kapotě, zdroj: Aviarmor.net, upraveno Pancéřování tanku bylo nejsilnější na čele kabiny a věže a to 30 mm (tedy více než dvakrát silnější než u PzKpfw I verzí A a B). Boky kabiny měly tloušťku 20 mm, boky věže jen 14,5 mm a stejně tak i zádní steny trupu a věže. Stropy byly silné 10 mm a dno podvozkové vany pouhých 5 mm. Tank dosahoval hmotnosti 8 tun a byl schopen na silnici vyvinout rychlost až 79 km/h. Nejvyšší rychlost však byla pro jistotu omezena na 65 km/h. Zásoba paliva byla 170 litrů a tank s nimi dokázal ujet cca 300 km po silnici a nějakých 190 km v terénu. Na délku měřil stroj 4,195 metru, na šířku 1,92 metru a vysoký byl 1,945 metru. V rámci testů prototypu padlo rozhodnutí o upuštění od pásů s gumovými patkami. "Sériové" tanky tak již měly klasické celokovové pásy. Objednaná nultá výrobní série čítající 40 tanků byla kompletně dodána v roce 1942. Původní označení PzKpfw I n.A. bylo ve stejném roce změněno na finální PzKpfw I Ausf. C. Vedle popsaného VK 6.01 snad existoval ještě upravený model označovaný jako VK 6.02. Ten měl být vybaven silnějším motorem Maybach HL 51. Z pramenů ovšem není zcela zřejmé zda tento projekt zůstal jen na papíře, nebo došlo na výrobu několika exemplářů. Dokončením nulté série skončila i výroba typu jako takového. Od cca poloviny roku 1942 již totiž běžela produkce tanku PzKpfw II Ausf. L známého též pod bojovým jménem Luchs. Luchs nabízel armádě v podstatě totéž co PzKpfw I Ausf. C a obecně byl považován za velmi zdařilý typ. Další osud PzKpfw I Ausf. C tak nebyl nijak slavný. Dva exempláře byly na počátku roku 1943 přiděleny k první tankové divizi a odeslány na východní frontu k bojovým "testům". Zbývajících 38 kusů bylo zařazeno do záložního LVIII. tankového oddílu ve Francii kde sloužily pravděpodobně zejména k výcviku. Zda se tyto tanky zapojily do bojů po otevření západní fronty není známo.
VK 18.01 neboli PzKpfw I Ausf. F, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Posledním z rodiny tanků Panzer I byl PzKpfw I Ausf. F. Stejně jako u výše popsaného Ausf. C, šlo o zcela novou konstrukci, která s ostatními verzemi Panzer I neměla pranic společného. Armádní požadavek, na jehož základě tento tank vznikl, hovořil o vozidle pro přímou palebnou podporu pěších jednotek. Prioritou stroje neměla být rychlost (měl doprovázet pěšáky), ale silný pancíř, který by tank ochránil před palbou nepřátelského dělostřelectva. Zbrojní úřad na základě toho zformuloval zadání na stavbu tanku s co nejsilnějším pancířem, který se ovšem vejde do hmotnostního limitu 18 tun. Nový bojový stroj byl veden pod vývojovým označením VK 18.01. Projekt VK 18.01 byl tedy od samého počátku jakýmsi prohřeškem proti celé německé koncepci budování tankových sil. Němci pasovali tanky do role nové hlavní bojové síly. Pomalé a silně pancéřované tanky pro doprovod pěchoty byly v německém pojetí přežitkem. Přesto však dostal projekt VK 18.01 z nějakého důvodu zelenou. Stejně jako u předešlého typu Ausf. C měla podvozek nového tanku vyvinout firma Krauss-Maffei a nástavbu s věží firma Daimler-Benz. Zhruba ve stejné době probíhal vývoj ještě jednoho tanku podobného určení. Šlo o projekt VK 16.01, na kterém pracovala firma MAN. V rámci úspory nákladů na vývoj vyzval zbrojní úřad firmy MAN a Krauss-Maffei ke spolupráci. Podvozky tanků VK 18.01 a VK 16.01 měly sdílet maximální možný počet součástí. Zástupci obou zmíněných firem se tedy dohodli a na stavbě podvozku spolupracovali (díky čemuž měly oba výsledné tanky prakticky shodné podvozky).
i přes pouze kulometnou výzbroj byl PzKpfw I Ausf. F doslova malou pevností na pásech, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Vývoj nového tanku vedl od nákresů přes stavbu dřevěného modelu ve skutečné velikosti až k prvnímu ověřovacímu podvozku (Versuchsfahrgestell) postavenému v červnu roku 1940. Krauss-Maffei použil opět pojezdové ústrojí s velkými koly umístěnými ve vícero řadách, která se vzájemně překrývala. Při malých rozměrech a velké hmotnosti tanku to bylo ideální řešení, které umožňovalo rozložit zátěž na co největší počet pojezdových kol. Každé kolo bylo tvořeno dvěma samostatnými disky. Disky na sudých osách byly umístěny dále od sebe a do mezery mezi nimi zapadaly blízko u sebe umístěné disky lichých os. Osy kol byly odpruženy individuálně torzními tyčemi. Kyvné rameno první a poslední osy pak mělo ještě dodatečný tlumič, protože tyto dvě osy bývají při jízdě tradičně nejvíce namáhány (přední kolo jako první najíždí na překážku a zadní z ní zase jako poslední sjíždí). Na každé straně šasi bylo pět popsaných dvojitých pojezdových kol (každé mělo dva disky takže celkem tedy deset disků na každém boku). Pojezdová kola měla průměr 650 mm a pro hladší jízdu byla opatřena gumovou obručí po obvodu. Vpředu bylo ozubené kolo hnací a vzadu kolo, které napínalo pás. První prototyp kompletního tanku byl dokončen zřejmě až v roce 1941. Pancéřová nástavba tanku byla řešena tradičně. Za protaženým nosem trupu se zvedala čelní stěna kabiny posádky opatřená vlevo průzorem pro řidiče. Následovala kabina s bojovou věží na střeše a vzadu motorový prostor. Co však nebylo tradiční byla síla pancíře. Čelní stěna podvozkové vany i kabiny byly silné 80 mm, což byla hodnota nevídaná ani u daleko větších středních tanků (slavný těžký tank Tiger měl čelní pancíř o síle 100 mm, tedy o pouhé 2 cm silnější něž tento "prcek"!). Boční stěny měly rovněž 80 mm, záď trupu 60 mm, stropy 20 mm a stejně tak i dno podvozkové vany. Pancíř věže pak měl 80 mm na všech jejích stěnách kromě stropu. Toto pancéřování dělalo z VK 18.01 skutečně malou pevnost na pásech.
PzKpfw I Ausf. F, mohutnost pojezdových kol i ok pro vlečná lana napovídá, že šlo o dosti težký stroj, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Síla výzbroje však byla s enormně silným pancéřováním v přímém kontrastu. Tvořily ji totiž pouze dva kulomety MG34 ráže 7,92 mm. VK 18.01 tak byl sice s to odolat palbě většiny nepřátelských zbraní, nemohl ale sám likvidovat obrněnou techniku ani zodolněná palebná postavení. Stačil pouze na nepřátelskou pěchotu a nepancéřovanou techniku. Kulomety byly zasazeny ve válcovité masce na čelní stěně věže. Hlavně kulometů přitom byly chráněny pancéřovými rukávy, ze kterých vyčnívaly v podstatě jen jejich konce. K míření využíval střelec zaměřovač Turmzielfernrohr 8. Věž samotná byla kruhová s mírně kónickými stěnami. Vyřezat průzory do tak silného pancíře jako měl VK 18.01 nebylo nijak snadné a není proto divu, že tank měl pouze jediný průzor řešený přímým výřezem v pancíři. Byl to již zmíněný průzor řidiče v levé části čelní stěny kabiny. Průzor bylo možno uzavřít masivní klapkou velmi podobnou té, která byla použita u tanku Tiger. Všechny ostatní průzory byly řešeny jako periskopické a vycházely tedy ze stropních desek. Jeden takový periskop měl k dispozici řidič vlevo nad svým stanovištěm. Dalších pět pevných periskopů se nalézalo na střeše věže a využíval je velitel. Tyto periskopy pokrývaly prostor před a po obou stranách tanku. Pro výhled za tank bylo nutno věž pootočit. Ve stropu věže byl dále nástupní průlez pro velitele uzavíraný jednodílným příklopem. Ve stropu kabiny nezbylo kvůli věži místo pro vyřezání nástupního průlezu pro řidiče. Ten proto musel být řešen jinak, velmi netradičně. Pro řidiče byly vyřezány hned dva průlezy, po jednom v každé z bočních stěn kabiny, hned nad pásy. Tyto průlezy byly kruhové a uzavíral je pancéřový kryt na mohutném pantu. Kvůli těmto průlezům musela být v blatnících pásů vytvořena mezera.
PzKpfw I Ausf. F, všimněte si otevřeného průlezu v boku trupu ned pásy, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno V zadní části trupu byla motorová sekce a v ní šestiválec Maybach HL 45 P o obsahu 4,678 litru a výkonu 150 koní při 3800 otáčkách za minutu. Převodovka byla typu Zahnradfabrik SSG 47 se šesti stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním. Ve stropu motorové sekce byly čtyři podlouhlé bloky a v nich zamřížované průduchy pro přívod vzduchu k pohonné jednotce. Tyto bloky bylo možno odklopit a získat tak servisní přístup k motoru pod nimi. Hmotnost tanku nakonec dokonce přesáhla původně zadaný limit a činila plných 21 tun. Maximální rychlost stroje na silnici bývá uváděna jako 25 km/h, průměrná rychlost však byla pouhých 19 km/h na silnici a 14 km/h v terénu. Se zásobou 180 litrů benzínu dokázal tank ujet cca 150 km po silnici a okolo 110 km mimo ni. Posádku tanku tvořili pouze dva muži. Řidič a velitel, který musel zastat také roli nabíječe a střelce z kulometů. Tank byl vybaven radiopřijímačem Fu 2 (podle některých zdrojů to bylo Fu 5). Po testech prototypu bylo provedeno několik dílčích úprav (například byly předělány blatníky pásů) a následovalo zahájení výroby nulté série čítající 30 vozidel. Výroba neběžela nijak závratným tempem takže poslední z objednaných exemplářů byl armádě předán až v prosinci roku 1942. Téhož roku získal nový tank oficiální označení PzKpfw I Ausf. F (proč bylo použito písmeno F a nikoliv D, které bylo podle abecedy na řadě, netuším). Do té doby prý Waffenamt vedl tank pod označením PzKpfw I n.A. verstärkt (n.A. = neuer Art = nový typ, verstärkt = posílený). Po dokončení nulté série již výroba nepokračovala. Podle některých zdrojů vznikla ještě objednávka na stavbu dalších 100 kusů, ale následně byla zrušena. Armáda zřejmě správně usoudila, že tento druh tanku nemá valnou bojovou hodnotu a výrobní kapacity je třeba soustředit na jiné typy. Osm ze třiceti postavených Panzer I Ausf. F bylo počátkem roku 1943 přiděleno 1. tankové divizi a odesláno k bojovým testům na východní frontu. Zbytek strojů pravděpodobně skončil u různých školních útvarů jako cvičné tanky.
Největší slávu zažily tanky Panzer I během předválečných vojenských přehlídek a manévrů, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Nyní se ale vraťme ke klasickému Panzer I, tedy strojům verze Ausf. A a Ausf. B. Prvním "válčištěm" tanku Panzer I byly pouze vojenské manévry, v rámci kterých pomáhal Němcům vypilovat použití tanků coby hlavní útočné zbraně. Velkou slávu si tento tank užil také během vojenských přehlídek, kde sklízel ovace jako jakýsi symbol obrody německé armády. Přestože Panzer I vznikl primárně jako ověřovací a tréninkový tank (i když podle mnoha autorů tomu tak vůbec nebylo), dočkal se nakonec velmi intenzivního bojového nasazení. První křest ohněm bitvy si přitom odbyl velmi brzy po svém vzniku a to již roku 1936 ve Španělské občanské válce. První tanky Panzer I sem spolu s posádkami dorazily v říjnu roku 1936. Úkolem německých tankistů nebylo přímo se zapojit do bojů, ale pouze vycvičit Španěly a poskytnout jim potřebnou podporu. Němci využili Španělsko jako jakousi zkušební laboratoř pro otestování svých tanků a vyžadovali od Španělů reporty o jejich zkušenostech s bojovým nasazením své techniky. Hlavní vyznění těchto zpráv nebylo nijak překvapující. I přes nesporné kvality (Španělé si například nemohly vynachválit vlastnosti kulometů MG13) bylo evidentní, že kulometné tanky prostě nemohou obstát v boji s tanky vyzbrojenými kanonem (jako byl sovětský T-26). Druhou světovou válku zahájili Němci bez ohledu na to, že jejich Panzerwaffe ještě ani zdaleka nebyla ve stavu, který její velení plánovalo. V září 1939 neměl Wehrmacht k dispozici dostatek středních tanků Panzer III a Panzer IV a kvůli tomu byl nucen bojově nasadit i lehké Panzer I. Z celkových cca dva a půl tisíce tanků nasazených do útoku na Polsko bylo skoro tisíc typu Panzer I (tedy více než třetina). Během bojů bylo poškozeno celkem 320 z nich, z toho zhruba stovka byla nenávratně zničena.
Dočkaly se však i ostrého bojového nasazení - zde při útoku na Polsko v září 1939, zdroj: Bundesarchiv_Bild_146-1976-071-36, Wikimedia, Creative commons, upraveno Když se Wehrmacht v roce 1940 otočil směrem na západ, musel stále spoléhat na nějakých pět set tanků typu Panzer I. Panzer "jedničky" se uplatnily také v Africe a v Sovětském svazu. Na východ si jich s sebou Němci v roce 1941 vezli ještě zhruba tři sta kusů. Více než polovina z nich však byla ztracena ještě do konce roku a zbývající začaly být záhy přidělovány k plnění jiných než prvosledových úkolů. Svůj primární účel plnila nejdéle zřejmě velitelská verze tanku a to až někdy do roku 1943. Panzer I vznikl v relativně velkém počtu exemplářů a poměrně brzy začal zastarávat a být, ošklivě řečeno, "nepotřebný". To z něj učinilo přímo ideálního adepta na různé polní úpravy a přestavby. Mimo všech výše uvedených vznikla ještě celá řada dalších, zcela neoficiálních, individuálních přestaveb, z nichž alespoň některé se dochovaly zachyceny na fotografiích. Snímky dokládají existenci minimálně jednoho školního podvozku Panzer I Ausf. A, do jehož otevřené kabiny byl instalován komplet dvou spřažených kulometů MG42. Šlo o standardní protiletadlovou lafetaci těchto zbraní, která se využívala v pevných postaveních i montovaná na různá vozidla. Komplet tvořil otočný podstavec se sedátkem pro střelce a úchyt pro dva kulomety nabíjené z bubnových zásobníků. Kulomety byly v lafetě upevněny tak, aby mohly dosahovat velkého pozitivního náměru (mířit ostře vzhůru). Součástí kompletu byl také letecký záměrný kříž. Takto upravený podvozek Panzeru I sloužil jako jakýsi improvizovaný protiletadlový tank.
tanky Panzer I ve Francii roku 1940, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Jiná fotografie zase dokazuje jak zoufale se Němci na samém sklonku války snažili získat samohybné protitankové zbraně. Zmíněný snímek ukazuje podvozek tanku Panzer I, na který byl instalován kanon StuK 40 ráže 75 mm! Není známo zda byl tento stroj skutečně bojově nasazen, ale upřímně řečeno je dost těžké si to vůbec představit. Podvozek musel být silně přetížen už jen díky tomu, že zbraň nesl, natož aby musel ještě absorbovat energii výstřelu. Podobným zoufalým pokusem o získání samohybné zbraně byla instalace tříhlavňového kompletu s automatickými kanony MG151/15 ráže 15 mm. Jako základ byl použit podvozek PzKpfw I Ausf. B bez nástavby. Držák kanonů byl evidentně převzat z tzv. Flakdrilling Sockellafette, což byla lafeta na otočném podstavci. Zřejmě jediná existující fotografie takto upraveného Panzer I však jasně ukazuje, že nebyla použita celá lafeta s podstavcem, ale opravdu jen její horní část, tedy samotný držák kanonů. Lze pouze spekulovat o tom zda byla instalace pohyblivá a v jakém rozsahu. Existují také fotografie tanků Panzer I Ausf. B osazených odpalovacím zařízením pro rakety ráže 280 nebo 320 mm. Přes motorovou sekci byl umístěn trubkový rám a na jeho bocích desky s nastavitelnými držáky. Na ty se pak zavěšovaly odpalovací klece s raketami.
jedna ze zoufalých přestaveb - PzKpfw I osazený kanonen StuK 40 ráže 75 mm, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Klece bývaly ocelové nebo dřevěné. Šlo o stejný systém, který byl montován na polopásové tahače SdKfz 251, na tank se ovšem vešla pouze jedna raketa z každé strany. Podobných improvizovaných přestaveb muselo jistě vzniknout ještě mnohem více. I přes velkorysé objednávky, které přicházely od Německé armády, se firma Krupp pokusila získat pro svůj výrobek i další odbyt v zahraničí. V roce 1936 tak vznikl projekt upravené verze tanku Panzer I, který měl být nabídnut Bulharské armádě. Projekt byl veden pod označením L.K.B. 1 (což byla pravděpodobně zkratka slov Leichter Kampfwagen Bulgarien). L.K.B. 1 měl vycházet ze standardního PzKpfw I Ausf. A, měl však být poháněn motorem Krupp M311 o výkonu 85 koní. Koncem roku 1936 požádal Krupp zbrojní úřad o povolení ke stavbě tohoto exportního tanku. V rámci následných jednání si zbrojní úřad vyžádal možnost otestovat nový stroj, aby mohl posoudit jeho kvality a zvážit případně využití motoru M311 i pro "domácí použití". Prototyp upraveného tanku byl dokončen v březnu 1937. Od běžného PzKpfw I Ausf. A se odlišoval pouze provedením zadní motorové sekce a na fotografiích jej lze odlišit zejména podle umístění výfuku.
prototyp exportního tanku L.K.B. 1 s podvozkem PzKpfw I Ausf. A a motorem Krupp M311 - všimněte si specifického uložení výfuku, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Po testech prototypu L.K.B. 1 se Krupp rozhodl pokračovat ve vývoji a postavit další verzi tanku pod označením L.K.B. 2, která by využívala podvozek tanku Panzer I verze Ausf. B a opět byla poháněna motorem M311. Podle všeho pak vznikl ještě prototyp L.K.B. 3 ale upřímně řečeno jeho historie mi není úplně srozumitelná. Každopádně se dochovaly fotografie jak kompletního tanku s podvozkem PzKpfw I Ausf. B a motorem M311 (identifikováno podle výfuku), tak pouze testovacího podvozku PzKpfw I Ausf. B s motorem M311 (opět identifikováno podle výfuku) s otevřenou kabinou obehnanou zábradlím a se závažím simulujícím hmotnost nástavby a věže. Z obchodu s Bulhary však zřejmě nakonec sešlo a projekt L.K.B. zmizel v propadlišti dějin. Pro úplnost ještě doplňme, že v roce 1938 postavila firma Krupp prototyp lehkého tanku L.K.A. 1, který z Panzer I v mnohém vycházel. Také s tímto strojem chtěl Krupp prorazit mimo Německo, nakonec však zřejmě opět zůstalo pouze u jediného prototypu. Samotná existence prototypu L.K.A. 1 však zamotala hlavu mnoha historikům, kteří jej nesprávně zařadili do roku 1932 a považují jej za první stupeň vývoje samotného tanku Panzer I, jde však o chybnou interpretaci historie.
TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
