|
Panzerjäger I z první výrobní série, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Po porážce v první světové válce byla na německou armádu uvalena celá řada dosti zásadních omezení. Mezi zbraně, jejichž vývoj a výroba byla Němcům výslovně zakázána, patřily samozřejmě i tanky a tak mohlo meziválečné Německo pouze závistivě sledovat, jak tento druh bojové techniky vyvíjí a vyrábí jeho bývalí (a pravděpodobně i budoucí) nepřátelé. Velitelé Reichswehru (což bylo označení německé armády po roce 1919) velmi rychle dospěli k pragmatickému závěru, že když už nemohou mít své vlastní tanky, musejí být alespoň schopni se účinně bránit tankům nepřátelským a začali proto budovat a rozšiřovat specializované jednotky protitankové obrany (Panzerabwehrtruppen). Ve druhé polovině dvacátých let vyvinula firma Rheinmetall pro tyto jednotky nový kanon s označením 3,7cm TaK (Tankabwehrkanone). K 20. říjnu 1932 měl Reichswehr k dispozici celkem 264 těchto kanonů a do budoucna se s nimi počítalo jako s hlavní protitankovou výzbrojí německého vojska. V té době však již pokroková část německé generality (i když zatím pouze teoreticky) hleděla ještě dál a malovala pro německou armádu zářnou budoucnost, v níž hlavní roli hrály nejen tanky, ale také rychlé a vysoce pohyblivé podpůrné jednotky včetně protitankového dělostřelectva. Kanon 3,7cm TaK však do této koncepce příliš nezapadal. Měl podvozek s dřevěnými loukoťovými koly bez odpružení a byl určen k přesunům pouze nízkou rychlostí pomocí koňského potahu. Tak přišla v roce 1934 jeho modernizace, která zahrnovala nový podvozek s ocelovými koly, gumovými pneumatikami a odpružením. Modernizovaný kanon dostal označení 3,7cm PaK 36 (Panzerabwehrkanone) a na rozdíl od svého předchůdce byl určen k vlečení vysokou rychlostí, zapřažený za osobní nebo nákladní automobil, nebo dokonce za polopásový tahač. Když byly v roce 1935 zformovány první německé tankové divize (jejichž integrální součástí byl i prapor protitankového dělostřelectva), posunuly se úvahy velitelů ještě dál. Tanky byly ryze útočnou zbraní a tankové divize byly stavěny jako útočné jednotky. V rámci těchto jednotek se měl proto změnit i samotný koncept protitankové obrany. Podle hesla že nejlepší obranou je útok měly být protitankové útvary v těchto divizích vyzbrojeny zbraněmi, které budou schopny aktivního „lovu“ nepřátelských tanků. Pro tento účel měly vzniknout speciální bojové stroje, německy označované jako Panzerjäger (doslova lovec tanků, v české terminologii stíhač tanků). Ve druhé polovině třicátých let se na přání německé armády (nyní již přejmenované na Wehrmacht) rozběhlo několik projektů takovýchto stíhačů, založených na podvozcích polopásových tahačů. Ani jeden z nich se však nedostal do sériové výroby (mimo jiné i z finančních důvodů). V okamžiku vypuknutí druhé světové války tak musely protitankové segmenty německých pancéřových divizí i nadále spoléhat na vlečné kanony Pak 36 ráže 37 mm.
Panzerjäger I z první výrobní série, na zádi stroje je krásně vidět ohrádka pro uložení věcí a sklopená podpěra pro nepromokavou celtu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Polské lehké tanky nepředstavovaly pro tyto německé kanony nijak obtížnou překážku. Více než 10 tisíc nasazených kanonů Pak 36 spotřebovalo během polského tažení cca 2 miliony kusů munice a dokázalo si poradit se všemi obrněnými protivníky, na které zde Wehrmacht narazil. To francouzské obrněné síly, to už byl tvrdší oříšek. Němci velmi dobře věděli, že země galského kohouta disponuje množstvím tanků s čelním pancéřováním o síle přes 40 mm (např. Renault R35, Somua S35 nebo Char B1 bis). A na takovýto pancíř již kanon Pak 36 nestačil (alespoň při použití standardního PzGr 39). Výkonnější kanon Pak 38 ráže 50 mm však ještě nebyl zaveden do výroby a tak Němci obrátili svoji pozornost k původně československému kanonu 4,7 cm KPÚV vz. 38. Po okupaci českých zemí v roce 1939 převzala německá armáda zakázku na 51 těchto kanonů, které si u Škody Plzeň objednalo ještě naše vojsko. Ukořistěná zbraň svými parametry výrazně převyšovala německý Pak 36 a proto ji Wehrmacht bez váhaní zařadil do své výzbroje pod vlastním označením 4,7cm Pak 38(t) a ihned objednal u škodových závodů výrobu další série. Do konce roku 1939 odebrali Němci celkem 132 nových kanonů. Zatímco německé snahy o vývoj a výrobu specializovaných Panzerjägerů z poloviny třicátých let ztroskotaly mimo jiné na finanční náročnosti, nyní se Němcům nabízely úplně nové možnosti jak takový stroj získat velmi levně a velmi rychle. K dispozici byly na jedné straně desítky skvělých československých kanonů ráže 47 mm (plus další ve výrobě za rozumnou pořizovací cenu) a na druhé straně stovky vlastních lehkých tanků Panzer I, které již ve své původní roli neměly mnoho co nabídnout a bylo třeba pro ně najít jiné uplatnění. Na přelomu let 1939 a 1940 proto zbrojní úřad objednal u berlínské firmy Alkett návrh jednoduchého a levného stíhače tanků, který by využíval podvozek lehkého Panzer I pro nesení kanonu 4,7cm Pak 38(t). Alkett připravil první prototyp a 10. února 1940 jej předvedl zástupcům nejvyššího velení armády včetně samotného Hitlera. Asi nelze předpokládat, že by vojenští funkcionáři byli z předvedeného bojového stroje vyloženě nadšení. Přece jen šlo do značné míry o improvizovanou konstrukci, která musela pracovat s tím, co bylo k dispozici. Na druhou stranu vozidlo mělo pro svůj účel dostatečně silnou výzbroj, bylo rozumně pohyblivé a mohlo být rychle k dispozici v zajímavém množství (a to bylo velmi důležité, protože do plánovaného napadení Francie zbývalo jen pár měsíců). Není tedy divu, že bylo ihned objednáno zahájení sériové výroby.
Panzerjäger I z první výrobní série v akci, všimněte si, že si posádka ponechala nasazeny ocelové přilby, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Oficiální název nového stíhače tanků byl 4,7 cm Pak (t) (Sfl.) auf Pz.Kpfw. I (Sd.Kfz. 101) ohne Turm. Mnohem známějším se však stal pod snadněji zapamatovatelným názvem Panzerjäger I. Jako základ stíhače byl použit podvozek a trup tanku Panzer I verze Ausf. B. Pojezdové ústrojí tvořilo na každém boku pět pojezdových kol, přední kolo hnací, zadní kolo napínací a čtveřice kladek, které podpíraly horní část pásu. Původní tankový trup a kabina posádky byly zachovány, došlo však k odstranění stropu kabiny a části její zadní stěny nad kapotou motoru. U běžného tanku Panzer I Ausf. B měla motorová kapota hned za kabinou posádky vyvýšenou část opatřenou horizontálními žaluziemi, kudy vedlo sání vzduchu pro motor. V rámci úprav trupu byla tato zvýšená část odstraněna a sání vzduchu ústilo přímo ve vodorovné stropní desce motorové kapoty. Původní nástupní průlez řidiče tanku v levé boční stěně kabiny byl zrušen. Boční díl původně dvojdílného poklopu průlezu byl přitom ponechán na svém místě, ale napevno zavařen. Nad kabinou posádky vyrostla nová nepohyblivá nástavba, svařená z pěti pancéřových desek o síle 14,5 mm. Základna této nástavby vpředu i na bocích mírně přesahovala přes stěny původní kabiny, směrem vzhůru se však zužovala, protože její stěny byly mírně zešikmené. V čelní stěně nástavby byl výřez, kterým procházela hlaveň kanonu 4,7cm Pak 38(t). Výřez musel být relativně velký, aby dovoloval určitý pohyb zbraně při míření. Z vnitřní strany vyplňoval plochu výřezu malý pancéřový štít, který byl napevno spojený s hlavní kanonu a při míření se tak pohyboval spolu s ní. Výřez v čelním pancíři nástavby byl ve svém levém horním rohu protažen do boku. Skrz tuto část výřezu hleděla čočka zaměřovače. Pancéřová nástavba chránila bojový prostor kanonu pouze zepředu a z boků. Síla jejích stěn zaručovala vojákům ochranu před průbojnými střelami z pěchotních pušek ráže 7,92 mm a drobnými střepinami. Muži obsluhující kanon neměli původně k dispozici žádné pozorovací periskopy, takže museli z bojového prostoru vyhlížet prostě přes horní hranu jeho pancíře, což samozřejmě nebylo příliš bezpečné. Proto si obsluha kanonu při pobytu v bojové oblasti nechávala neustále na hlavách své ocelové přilby (což je jasně zachyceno na celé řadě fotografií). Existují však i fotografie, na kterých jsou zřetelně vidět pozorvací periskopy, vysouvané nad čelní pancíř bojového prostoru. U části vozidel tedy patrně došlo k jejich zpětné instalaci na základě stížností posádek... zřejmě "svépomocí" v polních dílnách (foto např. ZDE).
Panzerjäger I z druhé výrobní série během vykládky z lodě v přístavu v Tunisku, zdroj: worldwarphotos.info souhlasem provozovatele, upraveno Hlavní výzbrojí Panzerjägeru I byl již několikrát zmíněný kanon 4,7cm Pak 38(t). Zbraň byla místěna mírně napravo od podélné osy stroje na speciálně vyvinutém podstavci, který byl spojen s předním a zadním pancířem bývalé tankové kabiny a ještě zpevněn dvěma kovovými vzpěrami, stojícími na podlaze bojového prostoru. Podstavec umožňoval zbrani stranový odměr v rozsahu 35 stupňů (tedy 17,5 stupně na každou stranu) a výškový náměr od -8 do +10 stupňů. K míření sloužil monokulární zaměřovač s dvojnásobným přiblížením a 30 stupňovým zorným úhlem. Hlaveň kanonu měřila 2040 mm, tedy cca 43,4 násobků ráže (v německém značení tedy L/43,4). Standardní protitankovou municí pro tento kanon byl průbojný granát o hmotnosti 1,65 kg, který opouštěl hlaveň rychlostí 775 m/s. Němci tuto munici označovali jako Pz.Gr. 36(t) (Pz.Gr. = Panzergranate). Na vzdálenost 1500 metrů probíjel tento granát skloněný homogenní pancíř o síle 35 mm. Z jednoho kilometru si poradil s pancířem silným 41 mm a z 500 metrů zdolal pancíř o síle 48 mm (i když někdy bývají uváděny i dosti odlišné hodnoty). Dále byl k dispozici také tříštivotrhavý granát proti měkkým cílům a od roku 1940 ještě podkaliberní protitanková střela Pz.Gr. 40 s wolframovým jádrem, který si na vzdálenost 500 metrů poradil s pancířem silným 59 mm. Vezená zásoba munice pro kanon činila 84 granátů, z čehož bylo 74 protitankových a pouze 10 protipěchotních (což je vzhledem k účelu stroje celkem pochopitelné). Schránky na munici se nacházely prakticky všude, kde se dalo. Po dvanácti granátech měli nabíječ a střelec přímo pod svými sedačkami, 10 jich bylo uloženo na pravém boku kabiny, 16 přímo pod podstavcem kanonu a 34 v největší schránce v pravé přední části trupu. Panzerjäger I nedisponoval žádnou integrovanou protipěchotní výzbrojí. Vojáci však měli na palubě samopal MP 38 (nebo MP 40) s celkovou zásobou 192 nábojů. Protože pancéřová nástavba okolo bojového prostoru zůstala shora i zezadu otevřená, tvořila součást výbavy vozu také nepromokavá celta, pomocí které bylo možno otevřený strop zakrýt. Celta se upevňovala pomocí kožených řemínků k malým okům, navařených pod horním okrajem pancíře bojového prostoru. V zadní části se pak celta zavěšovala na trubkový rám, který však bylo nutno nejprve vztyčit. Za běžného provozu totiž tento rám ležel sklopený a kopíroval motorovou kapotu (sklopený rám si můžete prohlédnout na fotografiích ZDE, ZDE nebo ZDE, plně vztyčený rám jsem neviděl ani na jednom snímku... nasazování celty přes tento rám zřejmě nebylo u posádek příliš oblíbenou sportovní disciplínou). S celtou nebo bez ní, do otevřené bojové kabiny se dešťová voda prostě mohla poměrně snadno dostat. A proto byl v levé zadní části její podlahy vytvořen uzavíratelný vypouštěcí otvor, kterým mohla vniknuvší voda z kabiny zase rychle odtéct.
Panzerjäger I z druhé výrobní série v ruské zimě, všimněte si celty nasazené přes strop bojového prostoru, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele upraveno V zadní části trupu byl motorový prostor, který ukrýval benzínový šestiválec Maybach NL 38 TR o obsahu 3,8 litru s maximálním výkonem 100 koní při 3000 otáčkách za minutu. Na motor byla napojena převodovka typu Zahnradfabrik F.G. 31 s pěti rychlostními stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním. Vzduch byl do motorového prostoru nasáván skrz zamřížovaný otvor hned za bojovou kabinou a odcházel odsud skrz výduch umístěný v pravém zadním rohu motorové kapoty. Zásoba paliva činila 146 litrů, což vozidlu stačilo na ujetí cca 170 km po silnici a cca 115 km v terénu. Maximální rychlost stíhače sice byla solidních 40 km/h, jeho běžná „cestovní“ rychlost se však pohybovala pouze okolo 25 km/h na silnici a 10 až 15 km/h mimo ni. V zadní části motorové kapoty byla instalována jakási ohrádka vyplněná ocelovým pletivem, do které si zřejmě mohli vojáci ukládat své osobní věci. Panzerjäger I měřil na délku 442 cm, na šířku 206 cm a vysoký byl 214 cm (podle některých zdrojů dokonce 225 cm). Komora kanonu se přitom nacházela ve výšce 172 cm od země. Hmotnost vozidla se pohybovala okolo 6,4 tuny. Běžný tank PzKpfw I Ausf. B vážil cca 5,8 tuny. To znamená, že podvozek převzatý z tohoto tanku musel pro přestavbě na stíhač snášet o nějakých 600 kg větší zátěž, než na jakou byl původně stavěn. To sice není mnoho, ale podle některých autorů musel být přesto původní tankový podvozek i trup na mnoha místech různě zesílen, aby tuto zvýšenou zátěž bez problémů unesl. Posádku stíhače tanků tvořili tři muži. Řidič seděl vlevo uvnitř trupu a kromě samotného řízení měl na starost také obsluhu radiostanice. Ta byla umístěna v kovové schránce, zavěšené po řidičově pravé ruce. Schránka byla uchycena pomocí pružných závěsů, aby nedocházelo k přenosu otřesů celého vozidla na citlivou radiotechniku. Panzerjägery I z první výrobní série byly vybaveny radiostanicí typu Fu 2, což byl pouze přijímač. Ke stanici byla připojena 140 cm dlouhá prutová anténa, umístěná na sklopném držáku na pravém boku trupu. Další dva členové posádky měly své sedačky při zadní stěně bojového prostoru. Napravo to byl nabíječ, nalevo pak velitel, který zároveň plnil roli střelce z kanonu.
Panzerjäger I z Pz.Jg.Abt 605 v africkém písku, jedná se o vozidlo z druhé výrobní série, všimněte si antény umístěné na levém boku a kanistrů s pitnou vodou uložených v zadní části blatníku pásu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Jak již zaznělo výše, první prototyp nového stíhače tanků byl zástupcům vojska předveden 10. února 1940 a ihned byla objednána jeho sériová výroba v počtu 132 vozidel. Čas byl pro armádu prioritou a firmě Alkett se podařilo dodat prvních 40 strojů již v průběhu března, v dubnu následovalo dalších 50 strojů a zbývajících 42 bylo dodáno v květnu 1940. Podle jiného autora měl být průběh dodávek trochu jiný, nicméně na celkovém počtu vozidel z první série se prameny shodnou. Horší už to je s druhou výrobní sérií. Podle T. L. Jentze (edice Panzer Tracts) probíhaly dodávky vozidel z druhé série od listopadu 1940 do února 1941 a celkem jich bylo postaveno pouze 70 kusů (z toho pouze 10 bylo zkompletováno v dílnách firmy Alkett a zbylých 60 ve firmě Klöckner-Humboldtz-Deutz A.G.). To by znamenalo, že v úhrnu vzniklo 202 stíhačů tanků Panzerjäger I (132 + 70). Naproti tomu H. F. Duske ve své publikaci (edice Nuts&Bolts) sice neuvádí konkrétní počet strojů vyrobených v rámci druhé výrobní série, zmiňuje ovšem armádní hlášení z 1. června 1941, ve kterém je prý uveden celkový počet disponibilních Panzerjäger I ve výši 361 kusů! Také počet vybudovaných jednotek ukazuje spíše na vyšší množství vyrobených stíhačů, ale závěr nechť si laskavý čtenář udělá sám. Ať už jich vzniklo 70 nebo mnohem více, stroje z druhé výrobní série dostaly nově řešený pancíř bojového prostoru. Boční stěny pancíře byly nyní stejně vysoké jako jeho čelo a celá nástavba byla navíc vzadu prodloužena přidáním dalších dvou desek. Určité zlepšení to jistě bylo, nicméně bojový trostor zůstal i nadále zezadu a shora otevřený. Servisní otvory v motorové kapotě, které sloužili pro přístup k pohonné jednotce a chladiči, byly u druhé generace stíhače opatřeny průduchy pro lepší proudění vzduchu do motorového prostoru. Část Panzerjägerů I z druhé výrobní série dostala rovněž nové radiostanice typu Funksprechgerät „a“. S tím souviselo také přemístění radiové antény z přední části pravého boku kabiny na zadní část levého boku kabiny. Existují fotografie, které dokazují, že také některé stíhače z druhé výrobní série dostaly nové pozorovací periskopy. Periskopy se vysouvaly nad čelnípancíř bojového prostoru a poskytovaly vojákům u kanonu možnost bezpečného výhledu zpoza pancíře (foto např. ZDE). Snad proto, že byl Panzerjäger I tehdy jedinou zbraní svého druhu a navíc jich bylo k dispozici tak málo, nebyly tyto stroje rozděleny mezi tankové divize, ale naopak byly soustředěny do armádních protitankových praporů (nepodléhaly tedy velení divize, ale velení armády). V březnu 1940 bylo nařízeno vytvoření školní roty pro samohybné stíhače tanků Pz.Jg.Ersatzkp. (Sfl.) (nezkráceně Panzerjäger Ersatzkompanie (Selbstfahrlafette)). Tato rota měla zajišťovat výcvik posádek pro bojové jednotky nových stíhačů tanků. Ve stejném měsíci pak bylo nařízeno přezbrojení čtyř existujících protitankových praporů z vlečných děl na stíhače Panzerjäger I. Konkrétně: stávající Panzerabwehr-Abteilung 521, 616, 643 a 670 byly reorganizovány na Panzerjäger-Abteilung 521, 616, 643 a 670 (uváděné zkratkou Pz.Jg.Abt). Změna názvu měla jasně deklarovat přechod z pouhé obrany proti tankům na jejich lov. Nakolik to byla jen psychologická hra se slovíčky, ponechme stranou. Prapor stíhačů tanků (tedy Panzerjäger-Abteilung) byl tvořen štábem, spojovací četou a třemi bojovými rotami (německy Panzerjäger Kompanie, oficiální zkratkou Pz.Jg.Kp (mot S), kde přídomek (mot S) znamenal motorisierte Selbstfahrlafette). Každá bojová rota měla 9 stíhačů tanků, takže celý prapor jich měl dohromady 27.
dva Panzerjägery I ze stavu smíšené školní jednotky Lehrbrigade 900 (mot), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Svůj křest ohněm si Panzerjäger I prodělal v květnu 1940 v rámci útoku na země Beneluxu a Francii. 10. května 1940, tedy v den zahájení operace s krycím názvem Fall Gelb, byly v plně bojeschopném stavu pravděpodobně pouze dva ze čtyř praporů vyzbrojených těmito stíhači. Byl to jednak Pz.Jg.Abt. 521, přidělený k tankové skupině Panzegruppe von Kleist, 12. armáda, armádní skupina A. Druhým bojeschopným praporem byl Pz.Jg.Abt 670, který byl přidělen k 6. armádě z armádní skupiny B. Zbývající dva prapory číslo 616 a 643 v té době podle všeho stále dokončovaly svůj výcvik. Pz.Jg.Abt 643 byl tedy zařazen do rezervy 12. armády (armádní skupina A) a Pz.Jg.Abt 616 se stal součástí 2. armády, která byla součástí strategických rezerv. Dva posledně zmíněné prapory se tedy do boje nezapojili hned od prvního dne operace, ale s určitým drobným zpožděním, jakmile dosáhly bojeschopného stavu (např. Pz.Jg.Abt 643 ukončil proces přezbrojování na nový stíhač až 13. května 1940 a teprve poté vyrazil vlakem z Německa do Francie, aby se v Signy-l`Abbaye připojil k 3. pěší divizi). Po skončení francouzského tažení pokračovali Němci v budování dalších praporů stíhačů tanků. Tak postupně vznikly, nebo byly transformovány, prapory číslo 529, 543, 605 a 625. Mimo to byly popsaným typem stíhače vyzbrojeny i některé další jednotky (jednu rotu stíhačů dostala například Leibstandarte SS Adolf Hitler). V den zahájení operace Barbarossa 22. června 1941, tedy měla německá armáda celkem 8 praporů vyzbrojených stíhači tanků Panzerjäger I. Do ruského tažení se však zapojilo pouze šest z nich, konkrétně: Pz.Jg.Abt 521, 529, 543 a 643 byly zařazeny pod různé jednotky spadající do skupiny armáda Střed, Pz.Jg.Abt 616 se stal součástí skupiny armád Sever a Pz.Jg.Abt 670 zase spadl pod skupinu armád Jih. A co ty další dva prapory? Pz.Jg.Abt 605 se do východního tažení nezapojil, protože bojoval v Africe v rámci 5. lehké divize a Pz.Jg.Abt 625 byl pro změnu dislokován v Norsku jako součást rezerv. Od 22. června do 31. prosince 1941 bylo na východní frontě ztraceno celkem 140 Panzerjägerů I a dalších 13 jich bylo za stejné období zničeno v Africe. I když už byly dávno za svým zenitem (pokud vůbec kdy nějaký měly), Panzerjägery I se udržely ve službě u frontových jednotek nejméně do podzimu 1942 a to jak na východní frontě, tak v severní Africe.
trojice Panzerjägerů I na dvoře kasáren, prostřední stroj je ze druhé výrobní série, ostatníjsou z první série, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Z vícero dochovaných bojových hlášení se můžeme dozvědět, jaké byly zkušenosti vojáků s nasazením Panzerjägeru I. Například Pz.Jg.Abt 643 uvádí v hlášení z francouzského tažení, že stíhač tanku potřeboval po každých cca 30 km pochodu přestávku v délce 15 až 30 minut, jinak hrozilo přehřátí motoru. Denní pochodové maximum se pohybovalo mezi 120 až 150 km podle náročnosti trasy. Za problematickou považovali vojáci značnou výšku vozidla, díky které představovalo snadný terč pro nepřátelskou palbu. Stížnosti na slabé pancéřování snad ani nemá smysl zmiňovat. Vojáci si dále naříkali nad velmi omezeným vnitřním prostorem a žádali instalaci nějakých externích schránek na proviant a osobní věci. Pochvaly se naopak dočkala hlavní výzbroj stíhače, která si na půl kilometru bez problémů poradila s pancířem o síle 45 až 50 mm. Panzerjäger I nebyl vybaven interkomem, takže komunikace mezi velitelem a řidičem musela probíhat napřímo. Jenže řidič seděl z pohledu velitele „hluboko“ uvnitř trupu s hlavou přitisknutou k okuláru svého průzoru v bojové vřavě prostě neslyšel pokyny, které na něj velitel zezadu křičel. Dobrá souhra obou mužů přitom byla naprosto zásadní, neboť kanon měl pouze omezený stranový odměr a řidič tedy musel často natáčet celé vozidlo směrem k cíli, který určil velitel. Posádky tento problém v praxi řešily různými způsoby. Jednodušší způsob by se dal vzletně nazvat „komunikace pomocí smluvených signálů“. Nešlo však o nic jiného, než o kopání řidiče do pravé nebo levé části zad. O něco pokročilejším způsobem komunikace pak byla instalace hlasové trubice (německy Sprechslauch), kterou na žádost posádek provedly některé polní dílny. Na jednom konci křičel velitel do trubice povely a její druhý konec ústil u hlavy řidiče.
TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:
Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět: - 94 autentických fotografií v GALERII - některé charakteristiky kanonu v sekci VLASTNOSTI KANONŮ
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
