pozn. autora: oficiální název tohoto stroje byl sice "15cm sIG 33 auf Panzerkampfwagen I Ausf. B", ale vžil se pro něj také jednodušší název "Sturmpanzer I". I když to nebyl název oficiální, budu jej pro jednoduchost v dalším textu (a na těchto stránkách obecně) používat.

Sturmpanzer I, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Již zkušenosti z polského tažení ukázaly potřebu samohybného bojového prostředku vyzbrojeného dělem velké ráže pro ničení zodolněných postavení nepřítele. Dříve tento úkol náležel klasickému dělostřelectvu s vlečnými děly, která ovšem v podmínkách bleskové války již nebyla ideálním řešením. Vlečná děla byla závislá na silnicích a nemohla projet terénem tak jako tanky. Změna polohy navíc znamenala pro tažená děla velmi zdlouhavý proces. Tanky se však po bojišti přesouvaly velkou rychlostí a nemohly čekat na pomalé dělostřelectvo.

Vývoj nové samohybky byl svěřen firmě Alkett (Altmärkische Kettenfabrik) a podle požadavků měl být hlavní zbraní kanon o ráži 150 mm. Konstrukce měla, z důvodu úspory času i peněz, využívat co nejvíce prvků některého již vyráběného stroje. Volba konstruktérů tak padla na podvozek tanku PzKpfw I Ausf. B. Tento tank byl od počátku zamýšlen jako cvičný stroj a byl naprosto nepoužitelný pro boj s nepřátelskou obrněnou technikou. Využití jeho podvozku pro jiné účely tedy bylo vcelku racionálním rozhodnutím.

Podvozek byl na každé straně tvořen pěti loukoťovými pojezdovými koly. Ta byla doplněna vepředu kolem hnacím a vzadu kolem napínacím. První pojezdové kolo bylo odpruženo samostatnou vinutou pružinou. Zbylá čtyři pojezdová kola byla potom odpružena párově listovými pružinami a přepažena z vnější strany plochým nosníkem. Shora dosedal pás na čtyři podpůrné kladky. Šířka pásů byla 280 mm. S podvozkem byla převzata i pohonná jednotka původního tanku, šestiválcový motor Maybach HL 38 TR o výkonu 100 koňských sil při 3000 otáčkách za minutu. Stejně tak získala samohybka i převodovku s pěti rychlostními stupni pro jízdu vpřed a jedním pro couvání.

Sturmpanzer I, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Z podvozku zmizela původní otočná věž a vznikla na něm rozměrná pancéřovaná kabina svařená z desek o síle 10 milimetrů (bývá uváděno i 13 mm). Kabina byla vzhledem k drobnému podvozku neúměrně velká protože musela ukrýt rozměrnou těžkou zbraň sIG 33 (schweres Infanterie Geschütz) ráže 150 mm s hlavní dlouhou 11,4 ráže. Kabina byla shora, zezadu a částečně i ze stran otevřená. Důvodem byla nutnost udržet celkovou hmostnost na rozumné úrovni. V čelní stěně kabiny byl velký výřez vyplněný štítem samotné zbraně. Ta byla totiž na podvozek instalována bez přílišných úprav včetně původního štítu a podvozku i s koly! Z kol byla pouze sejmuta gumová obruč.

Konstruktéři tedy vlastně jednoduše připevnili vlečné dělo na tankový podvozek (i když se lze dočíst, že později již byly kanony montovány jiným způsobem bez kol). V levé části čelní stěny kabiny se dal kus pancíře odklopit na pantech do strany aby uvolnil výhled pro míření. Podobným pancířem s panty byl opatřen i štít děla. Když byly oba tyto díly zavřeny, byla čelní stěna kabiny kompletně uzavřená, tedy samozřejmě vyjma výřezu ve štítu kanonu, kterým procházela samotná hlaveň. U většiny strojů byl v horní části každé boční stěny kabiny uzavíratelný obdélníkový průzor, opatřený jasně patrným "rámečkem". U některých strojů však tyto průzory zcela chybí. Zadní část bočních stěn kabiny byla upevněna na pantech a dala se vyklopit do stran. Důvodem byla zřejmě možnost získání většího prostoru za kanonem a tedy i usnadnění jeho obsluhy, zejména jeho nabíjení, které zajišťovali hned dva muži najednou.

Dělu zůstala možnost stranového odměru o 12,5° na každou stranu a vertikální náměr se pohyboval v rozmezí od - 4° do + 75°. Zbraň používala jak tříštivotrhavé tak i protipancéřové střelivo. Tříštivotrhavá střela dosahovala hmotnosti 38 kg a opouštěla hlaveň děla rychlostí 240 m/s. Účinný dostřel se přitom pohyboval okolo 4,7 km. Zásoba munice na palubě Sturmpanzeru byla zcela minimální protože zde pro ni jednoduše nebylo místo. nejčastěji bývá uváděno osm kusů vezené munice. Z fotografií je jich jistých minimálně pět - dva na zadní části blatníku levého pásu, jeden na pravém pásu a dva zastrčené vertikálně v opěře děla. Munice byla uložena v proutěných schránkách. Zbylé tři střely mohly být ukryty někde pod kanonem. Další munici musel vézt doprovodný polopásový vůz. Žádnou sekundární zbraní samohybka nedisponovala.

Sturmpanzer I, zdroj Bundesarchiv Bild 101I-216-0406-37, Wikimedia, Creative Commons

Hmotnost Sturmpanzeru dosáhla plných 8,5 tuny. Vždyť jen samotná nově instalovaná zbraň vážila okolo 1,8 tuny. Podvozek byl však stavěn pro původní tank PzKpfw I Ausf. B o hmotnosti cca 5,8 tuny. Nárůst zátěže podvozku byl tedy více než 40%. K tomu je třeba přičíst ještě obrovskou sílu, která na podvozek působila při každém výstřelu težkého děla (Na záběrech z bojů o Francii v roce 1940 je zachycen Sturmpanzer I přímo při výstřelu. Celým strojem to otřese tak silně, až má člověk dojem, že se musí vozidlo vzápětí rozpadnout). Díky tomu všemu byl podvozek silně namáhám a častěji docházelo k různým poruchám.

Posádku Sturmpanzeru tvořili čtyři muži - řidič, který měl stanoviště vpředu trupu, dále potom velitel, jež zároveň plnil i funkci střelce, a dva nabíječi. Jak již bylo zmíněno, kabina stroje byla zcela odkrytá shora, ze zadní strany a částečně i z boků a posádka tak byla plně vystavena případné nepřízni počasí. Chránit se mohla pouze přetažením nepromokavé plachty přes bojový prostor. Navíc na korbě stroje nebyl dostatek místa pro všechny tři členy obsluhy děla a proto během delších přesunů jel jeden, nebo i dva muži na muničním vozidle, které Sturmpanzer doprovázelo.

U Sturmpanzeru I je na první pohled evidentní, že se jednalo pouze o dočasné řešení akutního nedostatku bojových prostředků velké ráže. Celá konstrukce byla provizorní a trpěla řadou nedostatků. Již samotná výška kabiny byla magnetem pro zaměření nepřátelské palby, což ve spojení s velmi slabým pancéřováním byla dosti podstatná nevýhoda - i když je pravda, že stroj byl určen pro podpůrnou palbu na relativně velké vzdálenosti, takže s nepřítelem nepřicházel do přímého kontaktu. Výška kabiny a způsob instalace děla navíc nepříjemně posunuly těžiště celého vozidla vzhůru a to se tak stalo náchylné k převrácení při jízdě členitějším terénem. Další značnou nevýhodou byl již zmíněný fakt, že zbraň a kabina byly pro podvozek příliš těžké, a to vedlo k omezené pohyblivosti a snižovalo životnost stroje. Po těchto zkušenostech byla budoucí samohybná děla, nesoucí zbraň sIG 33 stavěna již na silnějších podvozcích tanků Panzer II, Panzer III či Panzer 38(t).

Sturmpanzer I, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele

Předností samohybky byla na druhé straně její silná výzbroj a prostý fakt, že byla jediným strojem svého druhu v německé armádě. Vojáci tudíž byli nakonec rádi, že mají alespoň nějaké samohybné dělo takové síly protože alternativou bylo nemít nic :-)

Prototyp Sturmpanzeru I byl dokončen a odzkoušen zřejmě v lednu 1940. Sériová výroba pak probíhala pouze několik měsíců roku 1940 (bývá uváděn pouze únor) a celkem vzniklo jen 38 kusů. Ty byly organizovány do 6 rot (701. až 706. schwere Infanteriegeschütz Kompanie). Ty potom sloužily při taženích západní Evropou, na Balkáně a naposled v Sovětském Svazu. Na východní frontě také obecně zakončily svoji životní pouť. Poslední exemplář byl ve službě ještě v polovině roku 1943 v rámci 704. roty zařazené pod 5. tankovou divizi.

TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:

DOPORUČUJEME:

Přečtěte si úplně nový článek o manuálu pro posádky polopásových obrněných transportérů!

Další aktualizace naleznete v sekci NOVINKY!

 

 

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje