|
muniční vůz SdKfz 252 na východní frontě, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno V roce 1936 započal v Německu vývoj útočného děla pro podporu pěchoty, které později vešlo do historie jako velmi známý a úspěšný Sturmgeschütz III (nebo krátce Stug III). Pro tyto stroje požadovala armáda dva typy podpůrných vozidel. První z nich, tzv. Beobachtungswagen, měl sloužit k vyhledávání cílů a řízení palby zmíněných útočných děl. Tento stroj se později zhmotnil v polopásu SdKfz 253 (který je ovšem popsán jinde). Druhý podpůrný stroj měl být muničním vozem (tzv. Munitionswagen) schopným dodávat střelivo až přímo k bojujícím Stugům do první linie. A právě pro plnění této role byl vyvinut SdKfz 252, o kterém je následující článěk. Podle armádního zadání musel Munitionswagen zvládat stejně obtížný terén jako samotný Sturmgeschütz, bylo tedy nutno aby měl alespoň částečně pásový podvozek. Přitom mělo jít o velmi hbyté vozidlo schopné na silnici dosáhnout rychlosti až 60 km/h. Stroj měl mít kompletně uzavřenou pancéřovou kabinu, která by odolala průbojným střelám z ručních zbraní. Protože nebylo určeno k vedení boje, nemuselo vozidlo disponovat žádnou integrální výzbrojí. Zato muselo být schopno uvézt alespoň 1000 kg nákladu přímo na palubě a dalších 1000 kg v přívěsném vozíku. Armádní zadání vzniklo pravděpodobně ještě v prosinci roku 1936. Vyvíjet pro muniční vůz zcela nový podvozek by bylo příliš nákladné a zdlouhavé. Proto se armáda rozhodla využít již probíhající vývoj lehkého dělostřeleckého tahače SdKfz 10, na kterém pracovala společnost Demag (Deutsche Maschinenbau Aktiengesellschaft). Na stejném základě měl být založen i druhý výše zmíněný podpůrný stroj - tedy zaměřovací vůz SdKfz 253. Je zajímavé, že prameny vůbec nehovoří o žádném prototypu muničního vozu SdKfz 252. Je tedy docela dobře možné, že ani žádný nevznikl a konstruktéři i armáda prostě pracovali s poznatky získanými na prototypu SdKfz 253. Koneckonců oba typy si měly být konstrukčně velmi podobné.
dvojice muničních vozů SdKfz 252, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Testy prototypu zaměřovacího vozu SdKfz 253 přinesly jedno zásadní negativní zjištění. Uzavřená pancéřová kabina představovala pro podvozek a pohonnou jednotku příliš velkou zátěž, kvůli které stroj zřejmě nedosahoval očekávaných jízdních vlastností. Konstruktéři se tak ocitli v nemilé situaci. Nemohli totiž snížit hmotnost tím, že by kabinu nechali bez střechy, ani tím, že by zmenšili tloušťku pancíře, protože obojím by porušili armádní zadání. Nakonec však našli způsob jak problém vyřešit - zmenšili prostě celý stroj tím, že zkrátili jeho podvozek. Upravená verze podvozku byla připravena v roce 1939. Nejen že došlo k již zmíněnému zkrácení (a vypuštění jednoho pojezdového kola pásové soustavy), upraven musel být také chladič, palivová nádrž, výfuk a dokonce i volant. Ten musel být sklopen dolů, aby se vešel pod čelní pancíř kabiny. Upravený podvozek dostal označení D7p. Tvořila jej přední řiditelná kolová náprava a zadní pásová část. Přední kola byla odpružena pomocí příčně položené listové pružiny. Pásová část sestávala z předního hnacího, zadního napínacího a čtyř pojezdových kol. Pojezdová kola byla odpružena pomocí torzních tyčí a opatřena gumovou obručí pro lepší jízdní vlastnosti. Tato kola byla dvojitá - každé tvořené dvěma plechovými disky. Fakticky tak polopás vlastně měl osm pojezdových kol, ovšem pouze na čtyřech osách. Kola byla uspořádána tak, že se vzájemně překrývala, což bylo řešení typické pro německé polopásy (a později i tanky). Disky sudých kol byly na osách umístěny dále od sebe a do prostoru mezi nimi zapadala kola lichá, jejichž disky byly naopak na osách hned u sebe. Z boku tak byla celá vidět jen sudá kola, resp. jen jejich disky ve vnější řadě. Pojezdová kola byla odpružena pomocí torzních tyčí. Pásy byly opatřeny gumovými patkami pro hladší jízdu po pevných silnicích.
SdKfz 252 doplňuje munici útočnému dělu Stug III verze F, zdroj: zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Zkrácením podvozku došlo sice ke kýženému snížení hmotnosti celého vozu, zároveň se to ale promítlo také do posunu jeho těžiště. Kratší pásová soustava znamenala větší zátěž pro přední kolovou nápravu. Proto prý byl SdKfz 252 (a obecně všechny stroje stavěné na podvozku D7p) náchylnější k technickým problémům s přední nápravou (v porovnání s klasickým tahačem SdKfz 10 na nezkráceném podvozku D7). V přední části vozu byla motorová sekce. Vozidlo poháněl benzínový šestiválec Maybach HL 42 TKRM o obsahu 4,198 litru s maximálním výkonem 100 koní při 2800 otáčkách za minutu. Převodovka byla typu Maybach Variorex VG 102 128 H se sedmi rychlostmi pro jízdu vpřed a třemi pro couvání. Pohonná jednotka i převodovka byly převzaty spolu s podvozkem z SdKfz 10. Zásoba benzínu činila 140 litrů. Muniční vůz dostal přesně podle armádního zadání kompletní pancéřování, chránící i motorovou sekci. Čelní masku tvořila jediná pancéřová deska, kterou bylo možno sejmout pro servisní přístup k chladiči. V motorové kapotě pak byly tři další otvory pro servisní přístup k pohonné jednotce. Dva menší podlouhlé byly v jejích bocích a jeden velký přímo v hlavní desce kapoty. Ten posledně zmíněný největší servisní otvor uzavíral dvoudílný poklop. Dále za ním byly v hlavní desce motorové kapoty dva výřezy pro proudění vzduchu k motoru (nebo spíše od motoru). Chránila je hustá mřížka z pletiva.
SdKfz 252 s přívěsným vozíkem, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Dále za těmito průduchy se již z motorové kapoty zvedala čelní stěna kabiny. Za ní seděli jediní dva členové posádky. Nalevo seděl řidič, který ovšem v případě potřeby také jistě pomáhal při nakládání a vykládání munice. Napravo pak seděl druhý člen posádky, který zřejmě plnil roli velitele vozu, hlavního manipulátora munice a pokud byl stroj vybaven radiostanicí, tak zřejmě i roli radisty. Každý z mužů měl k dispozici vlastní čelní a boční průzor. Všechny průzory, kromě toho v pravé boční stěně, měly otevíratelné kryty opatřené ještě pozorovacími štěrbinami. Během pobytu v bezpěčnější oblasti tedy mohli vojáci kryty otevřít a získat tak lepší výhled z vozu. I v takové chvíli je ale chránil blok neprůstřelného skla upevněný zevnitř průzoru. V bojové oblasti pak vojáci kryty uzavřeli a vyhlíželi pouze skrz tenké štěrbiny. Pod oběma bočními průzory byly malé kruhové výřezy, které v případě potřeby sloužily jako střílny pro palbu z ručních zbraní posádky. Řidič ovládal stroj pomocí klasického volantu. Při mírném zatáčení se natáčela pouze přední kola, při větším otočení volantu se pak zapnulo přibrzďování pásu na vnitřní straně opisovaného oblouku. Za zády řidiče a jeho spolujezdce následoval nákladní prostor vyplněný schránkou na munici ráže 75 mm. Jednotlivé náboje byly v kovové bedně uloženy vertikálně. Boční stěny kabiny byly řešeny způsobem typickým pro většinu německých obrněných polopásů a automobilů. Boky tedy nebyly rovné, ale zalomené tak aby zde nebylo žádné místo, na které by mohla nepřátelské střela dopadnout kolmo, ale vždy jen pod nějakým úhlem. Toto řešení zvyšovalo odolnost pancéřování i při použití relativně slabých desek. Vodorovná střecha končila cca v polovině délky kabiny a přecházela do ostře skloněné zadní stěny. V té byly velké dvoukřídlé dveře pro snadný přístup k munici v nákladovém prostoru. Další střelivo ráže 75 mm vezl polopás za sebou ve vlečném vozíku Sonderanhänger 32. V přední části stropu kabiny byly nad sedačkami obou členů posádky vyřezány obdélníkové nástupní průlezy. Každý byl opatřen jednodílným příklopem, který se otevíral směrem k zádi vozu. Zevnitř byly příklopy opatřeny měkkým čalouněním. Síla pancéřování trupu a kabiny se pohybovala od 14,5 mm na čelních stěnách až po pouhých 5,5 mm na stropních deskách. Dodavatelem pancéřových kabin byla firma Wegmann.
a opět SdKfz 252 při doplňování munice útočnému dělu Stug III, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno Oficiální název nového polopásu zněl Leichter gepanzerter Munitionstransportwagen (Sd.Kfz. 252) tedy doslova lehký obrněný vůz pro přepravu munice. Stroj měřil na délku 4,7 metru, na výšku 1,8 metru a široký byl 1,95 metru. Hmotnost SdKfz 252 činila 5,73 tuny. Maximální rychlost byla úctyhodných 65 km/h, v praxi se však polopás pohyboval spíše rychlostí do 45 km/h. SdKfz 252 byl zřejmě vybaven radiopřijímačem typu Fu15 s prutovou anténou upevněnou v pravé části střechy. Fotografie vozů bez antén však naznačují, že část polopásů radiostanicí osazena nebyla. Jak bylo již několikrát zmíněno, účelem SdKfz 252 nebylo vedení boje, ale doprava munice pro útočná děla Stug III. Z toho důvodu nedisponoval vůz žádnou integrální výzbrojí. Posádky s sebou však zřejmě vozily jeden nebo dva samopaly typu MP 38 (případně MP 40) a možná i kulomet MG 34. Ačkoliv byl armádní požadavek na vývoj tohoto vozu formulován již na přelomu let 1936 a 37, sériová výroba SdKfz 252 začala až o mnoho později, konkrétně v červnu roku 1940. Produkce pak probíhala až do září 1941 a celkem bylo postaveno 423 vozidel tohoto typu. Výroba byla ukončena nikoliv proto, že by již muniční vozy nebyly třeba, ale v rámci konsolidace. Roli muničního vozu měl do budoucna zastat polopás SdKfz 250 (konkrétně jeho subverze SdKfz 250/6). SdKfz 252 však od bojových jednotek nezmizely. Sloužily ještě i v dalších letech a vozily munici i pro nové generace Stugů vyzbrojené již kanony s dlouhými hlavněmi. Fotograficky je zdokumentována úprava jednoho SdKfz 252 na velitelský radiovůz. Nákladní prostor byl u něj zřejmě využit pro montáž silnější radiostanice a pro dodatečné členy posádky. Na pravém boku kabiny se objevila nová prutová anténa s hvězdicovým rozvětvením. Popsaný stroj je zachycen na snímku ZDE. Podle všeho šlo pouze o polní přestavbu motivovanou zřejmě nedostatkem běžných velitelských radiovozů.
a opět SdKfz 252 při doplňování munice útočnému dělu Stug III, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-152-1811-09, Wikimedia, Creative commons, upraveno Závěrem ještě zmiňme jeden často uváděný omyl. Podle mnoha autorů byla konstrukce vozidel SdKfz 252 a SdKfz 253 odvozena z polopásového transportéru pěchoty SdKfz 250. Ve skutečnosti však SdKfz 252 a SdKfz 253 vznikly dříve než SdKfz 250. Byl to tedy naopak SdKfz 250, který převzal od obou zmíněných typů jejich upravený podvozek.
TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:
Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět: - 35 autentických fotografií v GALERII
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||
přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||
