|
dřevěný model druhé varianty samohybného děla firmy Krupp označovaného Grille 12, na blatnících pásů leží nosníky používané k sundání zbraně z podvozku a uložení do pevného palebného postavení, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Dávno před tím, než postavili své první skutečné tankové divize, měli Němci jasno v tom, že jejich nedílnou součástí musí být také dělostřelectvo. Teoretické bádání stejně jako improvizované manévry s různými atrapami totiž jasně potvrdily, že bez dělostřelecké podpory se tanky zkrátka neobejdou. Klasická děla tažená pomocí koní nebo nákladních automobilů (nebo později i pomocí polopásových tahačů) však s rychlými tankovými útvary nedokázala držet krok. Představitelé tankového vojska se proto obrátili na armádní zbrojní úřad s požadavkem na vývoj tzv. Selbstfahrlafetten, tedy samohybných nosičů děl. Tankisté hledali dělostřeleckou zbraň, která by byla rychlá, zvládla by jízdu obtížným terénem a byla by vždy připravená ihned zahájit palbu. Samohybná děla neměla v žádném případě jet na špici útoku, měla se držet sice nedaleko, ale přece jen až za útočícími tanky. Díky tomu neměla přicházet do přímého kontaktu s nepřítelem a nepotřebovala tedy nijak zvlášť silné pancéřování. Hlavní byla rychlost a palebná síla. Specifikaci požadavků na nové zbraně pro německou armádu, jednání s dodavateli a další související agendu měl na starost právě zbrojní úřad (Waffenamt). V rámci tohoto úřadu pak byly kompetence dále rozděleny mezi jednotlivá oddělení. Např. vývoj tanků a jim příbuzné techniky spadal pod oddělení Waffen Prüfwesen 6 (zkráceně WaPrüf 6), ovšem oblast dělostřeleckých zbraní, kam úředně patřila i samohybná děla, spadala pod oddělení Waffen Prüfwesen 4 (WaPrüf 4). A zástupci tohoto oddělení se rozhodli, že nebudou pouze tupě papouškovat to, co jim řeknou tankisté, ale že do vývoje samohybných děl vloží své vlastní myšlenky a udělají si je, alespoň zčásti, po svém. Bohužel představy WaPrüf 4 o poslání děl byly tak trochu zpátečnické. Zástupci tohoto oddělení stále považovali dělo za zbraň, která díky svému velkému dostřelu může efektivně bojovat i z jednoho místa, bez neustálých změn pozice. Komplet tahače a vlečeného děla proto považovali za efektivnější řešení než čistokrevnou Selbstfahrlafette. Vývoj první plnohodnotné samohybky Geschützwagen IVb für 10,5cm leFH 18/1 neboli SdKfz 165/1 byl sice zahájen ještě před válkou, kvůli množství změnových požadavků ze strany zbrojního úřadu se však vlekl až do konce roku 1941. A i přes všechny ty úpravy, zlepšováky a ladění designu nebyl nakonec WaPrüf 4 spokojen a slibné samohybné dělo nechal „pohřbít“. První válečné roky tak musela německá armáda vystačit s více či méně improvizovanými samohybkami, založenými na podvozcích již zastaralých lehkých tanků. Teprve na jaře roku 1942 se WaPrüf 4 pustil do rozsáhlého programu vývoje samohybných děl pokročilé konstrukce, které se měly stát páteří dělostřelectva německých tankových divizí. Program zahrnoval vývoj celé rodiny samohybek označovaných jako Heuschrecke resp. Grille. Bohužel však WaPrüf 4 do tohoto programu promítl některé své zcestné představy o tom, jak by měla taková moderní samohybná zbraň vypadat.
další pohled na dřevěný model Grille 12 firmy Krupp, bočnice okolo bojové "věže" jsou sklopeny a kanon připraven k nepřímé palbě, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Konkrétně zbrojní úřad požadoval schopnost neomezeného horizontálního pohybu zbraně a možnost snadného sejmutí zbraně z vozidla a následného použití ve statickém palebném postavení. Ve WaPrüf 4 zastávali názor, že pokud bude možno přímo v poli ze samohybky sundat dělo a použít jej samostatně, může jeho „nosič“ poodjet jinam, takže nebude spolu s dělem představovat jeden a tentýž cíl pro nepřátelskou palbu, rovněž nebude docházet k jeho namáhání a opotřebení při střelbě a konečně může v mezidobí plnit jiné úkoly jako například navážení další munice. Představitelé tankového vojska si nejspíš museli rvát vlasy hrůzou, protože něco takového šlo přímo proti jejich představám. Samohybná děla měla být samohybná proto, aby se pohybovala, ne proto, aby stála na místě! WaPrüf 4 si však prosadil svou. V soutěži na nová samohybná děla byly na jaře 1942 osloveny firmy Krupp a Rheinmetall-Borsig. Celkem měly vzniknout hned tři typy samohybek vyzbrojené děly ráže 105, 128 a 150 mm. Po poradě konané začátkem června 1942 bylo jasno, že pro stroj s lehkou houfnicí ráže 105 mm bude využit podvozek právě vyvíjeného tanku Leopard, zatímco těžší děla ráže 128 a 150 mm využijí podvozek z rovněž teprve vyvíjeného tanku Panther. V návaznosti na toto rozhodnutí požádal Krupp zbrojní úřad o co nejrychlejší dodání detailní technické dokumentace tanku Panther, aby jeho inženýři měli s čím pracovat. V červenci 1942 představil Krupp zbrojnímu úřadu první nákresy samohybných děl ráže 128 a 150 mm. První z nich neslo pracovní označení Gerät 5-1211 (12,8 cm K43 (Sfl.) Kp.I) a bylo vyzbrojeno kanonem K43, druhý stroj byl označen Gerät 5-1528 (sFH 43 (Sfl.) Kp.I) a jeho hlavní výzbroj měla tvořit těžká houfnice sFH 43. Zároveň oba projekty dostaly také krycí označení Heuschrecke 12 a Heuschrecke 15 (Heuschrecke = luční koník). Následně se Krupp pustil do práce na dřevěných modelech obou strojů v měřítku 1:1. V září 1942 přišla firma Krupp s návrhem, aby byla i lehká houfnice ráže 105 mm založena na podvozku tanku Panther (a nikoliv na tanku Leopard, jak bylo původně plánováno). Je možné, že to souviselo s významnou úpravou navrhované konstrukce tanku Leopard, o které bylo rozhodnuto právě v září 1942 (více ZDE). Krupp rovnou připravil zjednodušený dřevěný model, který ukazoval, jak by instalace lehké houfnice na podvozku tanku Panther vypadala.
dřevěný model lehké samohybné houfnice ráže 105 mm na podvozku tanku Leopard, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Zástupci zbrojní úřadu si dřevěné modely všech strojů prohlédli pravděpodobně v říjnu 1942 a následně výrobci předložili seznam změnových požadavků. Mezi nimi bylo například snížení palebné výšky, výměna převodovky za jiný typ apod. Mimo to doporučili úředníci použít u vozidel pancéřové desky z oceli vyráběné v Siemens-Martinových plynových pecích namísto kvalitnější, ale dražší oceli z elektrických pecí. Co však úředníkům z WaPrüf 4 vadilo nejvíc, byl fakt, že navrhovaná vozidla sice umožňovala sejmutí zbraně z podvozku, ale nezvládala to provést vlastní silou. Vyžadovala k tomu zvedací zařízení, které musel přepravovat zvláštní doprovodný transportér, což se úřadu vůbec nelíbilo. Konstruktéři úředníkům oponovali tím, že sejmutí zbraně a její uložení na zem vyžaduje tři masivní nosníky, každý o hmotnosti 400 kg, a ty zkrátka není na samotném vozidle kam umístit. Jediné řešení, které přicházelo v úvahu, bylo uložit nosníky na blatníky pásů. Tomu ovšem překážel skloněný boční pancíř korby. Aby nad pásy vznikl potřebný prostor, musel by boční pancíř korby být svislý a ne skloněný. Zbrojní úřad v tom podle všeho neviděl žádný problém a požádal Krupp o realizaci této konstrukční změny. Je až neuvěřitelné, co všechno byl WaPrüf 4 ochoten podřídit svému nesmyslnému cíli. Uvedená změna konstrukce trupu totiž zcela jistě znamenala nemalé zdražení výroby budoucího stroje. Ještě doplňme, že 3. prosince 1942 zbrojní úřad oficiálně zamítl návrh firmy Krupp založit lehkou samohybnou houfnici ráže 105 mm na podvozku tanku Panther. WaPrüf 4 potvrdil, že tato samohybka má vycházet z tanku Leopard, jak bylo plánováno původně. O pouhý měsíc později, v lednu 1943 byl však projekt tanku Leopard zrušen a záhy musel být tedy ukončen i vývoj lehkého samohybného děla na jeho podvozku.
Krupp přišel s návrhem použít pro lehkou houfnici ráže 105 mm podvozek tanku Panther a připravil tento zjednodušený dřevěný model, návrh byl však zbrojním úřadem zamítnut, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Na základě změnových požadavků zbrojního úřadu připravil dodavatel nové návrhy konstrukce samohybných děl ráže 128 a 150 mm. Pro odlišení od první verze dostaly do názvu kód Kp. II Panther (zřejmě Krupp II), konkrétně tedy Gerät 5-1211 (12,8 cm K43 (Sfl.) Kp.II) a Gerät 5-1528 (sFH 43 (Sfl.) Kp.II). Krycí označení obou strojů bylo u druhé varianty změněno z Heuschrecke na Grille, tedy Grille 12 a Grille 15 (Grille = cvrček). Minimálně pro Grille 12 byl opět postaven také dřevěný model, jehož dochované fotografie nám krásně ukazují plánovanou podobu stroje. Krupp se rozhodl umístit bojový prostor v zadní části vozidla. Z pramenů však není zřejmé, zda bylo kvůli tomu nutno posunout motor více dopředu (což je pravděpodobné). Zbraň byla spojena s plně otočnou „věží“. Slovo věž je v uvozovkách záměrně, protože ve skutečnosti se jednalo spíše o větší štít kanonu. Původní plány prý opravdu počítaly s plnohodnotnou, zcela uzavřenou bojovou věží. Ovšem jak vývojové práce postupovaly, začalo být evidentní, že taková věž by byla prostě příliš těžká. Zejména poté, co zbrojní úřad přišel s požadavkem na použití levnější oceli ze Siemens-Martinových plynových pecí. Pro dosažení stejné odolnosti musely být stěny z tohoto typu oceli silnější a tím samozřejmě rostla hmotnost pancéřových desek. Nakonec tedy ona „věž“ zůstala zezadu zcela otevřená, a proto je skutečně na místě hovořit spíše o štítu kanonu. Kanon samotný stál na otočném podstavci a pancéřový štít se otáčel spolu s ním. Umístění zbraně v zadní části vozidla bylo zřejmě motivováno snahou o její jednoduché sundávání. Jak ukazují dochované výkresy, měl být podstavec kanonu opatřen „kolečky“, po kterých jej bylo možno spustit na zem, a to po rampě přistavené právě k zádi vozu. Tuto rampu tvořily ony již zmiňované nosníky, které si stroj vezl na blatnících pásů (třetí nosník byl zřejmě uložen na zádi trupu). Spouštění a vytahování kanonu s podstavcem i celou pancéřovou „věží“ zajišťoval naviják, umístěný na střeše korby před zbraní. Spouštění rampu tvořily pravděpodobně pouze dva nosníky, pro uložení zbraně na zem byly třeba všechny tři nosníky, ze kterých se sestavil podstavec ve tvaru hvězdy. Jak konkrétně probíhala manipulace s kanonem na zemi (uložení na podstavec z nosníků) není z literatury zřejmé, určitě to však nebylo nic snadného.
konkurenční návrh samohybného děla ráže 128 mm od firmy Rheinmetall-Borsig počítal se sundáváním zbraně směrem do boku, zde jeho dřevěný model, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno Dřevěný model druhé varianty samohybky Grille 12 byl dokončen v listopadu 1942 a zástupcům zbrojní úřadu předveden v lednu 1943. Úředníci byli nyní zřejmě již spokojeni, takže koncem ledna 1943 byla oficiálně objednána výroba prototypů Grille 12 i Grille 15. Krupp se při té příležitosti nechal slyšet, že pokud obdrží potřebné komponenty z tanku Panther do 1. května 1943, je schopen dokončit své prototypy v září téhož roku. Zatímco pro stavbu prototypů se počítalo s využitím komponent tanku Panther, budoucí sériová výroba měla být už založena na podvozku chystaného tanku Panther II (což byla však zatím pouze hudba vzdálené budoucnosti). Hned v březnu 1943 se vyskytl zásadní problém týkající se Grille 15. Tato samohybka měla být vyzbrojena nově vyvinutou houfnicí sFH 43 ráže 150 mm. Vývoj této zbraně se však zpožďoval, a proto zbrojní úřad požádal firmu Krupp o prověření, zda by Grille 15 mohla nést starší verzi houfnice sFH 18 stejné ráže. Krupp však tuto změnu zamítl jako neproveditelnou. Další problémy na sebe však nedaly dlouho čekat. Firma MAN nestíhala dodat požadované součásti tanku Panther včas, takže v září 1943 nebyl ani zdaleka připraven byť jen jediný prototyp některé ze dvou nových samohybek. 20. října 1943 došla WaPrüf 4 trpělivost a oficiálně nařídil firmě Krupp ukončit práce na projektech Grille 12 i Grille 15. Krupp sice uposlechl, ale i nadále pokračoval v teoretických studiích samohybných děla na podvozku tanku Panther a to až do září 1944, kdy byl informován, že armáda již nemá zájem o žádné podobné stroje. A jak si v programu vedla konkurenční společnost Rheinmetall-Borsig? Také tato firma dodala první nákresy svých samohybných děl v červenci 1942, a to pod označením Gerät 5-1213 (12,8 cm K43 (Sfl.) Rh.B.) a Gerät 5-1530 (15 cm sFH 43 (Sfl.) Rh.B.). Jak napovídají tyto komplikované názvy, výzbroj byla identická jako u Kruppu, tedy kanon K 43 resp. těžká houfnice sFH 43. Také Rheinmetall obdržel od zbrojní úřadu tolik změnových požadavků, že musel v lednu 1943 připravit druhou verzi svých návrhů.
pozdější návrh samohybného děla ráže 128 mm od firmy Rheinmetall-Borsig s označením Skorpion měl mít velmi netradičně řešenou úsťovou brzdu, zde v představě od kreslíře Jaroslawa Janase zdroj: Jaroslaw Janas, upraveno Na rozdíl od konkurence počítali konstruktéři firmy Rheinmetall s umístěním zbraní ve střední části vozidel. Jejich sundávání na zem tedy mělo probíhat nikoliv dozadu, ale do strany. Zbraň s podstavcem i štítem měla být opět spuštěna po rampě, ovšem tentokrát přistavené k boku vozidla. Pancéřování okolo zbraně bylo i zde zezadu otevřené, takže šlo opět spíše o štít kanonu než plnohodnotnou bojovou věž. Rheinmetall přislíbil dodání prvního funkčního prototypu již v srpnu 1943, pokud dostane potřebné komponenty tanku Panther nejpozději 1. dubna téhož roku. Ani jeden z uvedených termínů však nebyl dodržen. Když nemohli přejít k výrobě skutečného stroje, pokračovali u Rheinmetallu alespoň v práci na dalších papírových návrzích nového samohybného děla. V dubnu 1943 připravili konstruktéři nákresy vylepšené samohybky s kanonem ráže 128 mm, které dali „drsňácké“ označení Skorpion (štír). U tohoto vozidla se počítalo s použitím zcela netypické úsťové brzdy sestávající ze tří jakoby trychtýřů. Po ukončení projektu připravil Rheinmetall ještě několik dalších návrhů jiných samohybných děl na podvozku tanku Panther, než tyto aktivity definitivně ukončil zřejmě v září 1944. Obrovské množství času a peněz vynaložené na popsané projekty přišlo nakonec zcela vniveč. Německá armáda zůstala až do konce války závislá na „dočasných“ samohybných dělech Wespe a Hummel, které byly původně zavedeny pouze jako přechodné řešení, než budou k dispozici vyspělejší bojová vozidla Heuschrecke resp. Grille.
|
|
|||
přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje |
|||||
