Geschützwagen IVb für 10,5cm leFH 18/1 neboli SdKfz 165/1 bylo první německé samohybné dělo vyvinuté speciálně pro tento účel, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele

S žádostí o vývoj samohybného děla ráže 105 mm se německý zbrojní úřad na firmu Krupp poprvé obrátil již v roce 1935. Tehdy šlo v podstatě o přezbrojení chystaného tanku Panzer IV zbraní větší ráže. Prototyp vznikl v roce 1938 na bázi experimentálního podvozku B.W. II (což byla jedna z variant podvozku navrženého v rámci vývoje tanku Panzer IV). Armáda však spokojena nebyla a prototyp byl tedy v listopadu 1938 zase rozebrán a v podstatě zapomenut. Projekt nové samohybky od firmy Krupp však pokračoval dál, a to hned dvěma paralelními směry. Oba směry sice znovu vycházely z podvozku tanku Panzer IV, ovšem zahrnovaly jeho zásadní přepracování. Na konci prvního vývojového směru stál lamač bunkrů přezdívaný Dicker Max, jehož podvozek byl veden pod označením Pz.Sfl. IV (někdy také Pz.Sfl. IVa). Druhý vývojový směr pak vedl ke stroji, který je popsán na následujících řádcích a jehož podvozek získal označení Pz.Sfl. IVb (mimochodem zkratka Pz.Sfl. znamená Panzer Selbsthafrlafette, tedy doslova obrněná samohybná lafeta).

Technický nákres samohybného děla na podvozku Pz.Sfl. IVb představil Krupp zástupcům vojska v září 1939. Základní koncepce stroje byla zbrojní úřadem schválena ovšem s celou řadou větších či menších změnových požadavků. Týkaly se síly pancéřování, množství vezené munice, rozsahu náměru zbraně ale i použité zbraně jako takové. Další jednání obou stran proběhlo v říjnu 1939. Řešil se typ převodovky, koncové převody, výška uložení děla v kabině a další otázky. Další kolo jednání z ledna 1940 přineslo mimo jiné rozhodnutí o síle čelního pancíře a o instalaci druhého falešného průzoru v čelní stěně kabiny.

V únoru 1940 byl vyhotoven dřevěný model vozidla v měřítku 1:1. Prohlídku modelu vykonal zástupce zbrojního úřadu Dr. Ing. Herbert Olbrich 18. března 1940. A opět přišla sada požadavků na změny. Sedačka velitele měly být umístěna o něco výš, aby bez problémů viděl přes hlavu střelce, měla být instalována podpěra zbraně, upevňovaná k zadnímu konci zákluzového žlabu, měl být zvětšen řidičův průlez a tak dále, a tak dále. Ladění vozidla se vleklo až do listopadu 1940, kdy byly konečně podepsány smlouvy na stavbu dvou prototypů a následnou výrobu nulté série v počtu 10 vozidel. Zároveň byl podepsán také kontrakt na dodávku upravených houfnic ráže 105 mm s firmou Rheinmetall-Borsig.

SdKfz 165/1 nabízel velkorysý stranový pohyb zbraně, všimněte si rovněž periskopického zaměřovače vyčnívajícího z věže, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele

Nový stroj byl postupně veden pod různými názvy včetně krkolomného Geschützwagen IVb für 10,5cm leFH 18/1 (Sf.) Ausf. A. Výzbrojní kód zněl Sd.Kfz. 165/1 (Sd.Kfz. = Sonderkraftfahrzeug = vozidlo pro zvláštní účel). Jak již zaznělo výše, bylo nové samohybné dělo postaveno na podvozku tanku Panzer IV Ausf. F, který byl ovšem pro tento účel zcela zásadně přestavěn (ještě více, než u Dicker Maxe). Přední hnací kolo i zadní napínací kolo bylo převzato bez úprav. Mezi nimi však bylo pouze šest pojezdových kol (na rozdíl od tanku Panzer IV, který měl pojezdových kol osm). Navíc nešlo o kola převzatá z původního tanku, i když na první pohled vypadala úplně stejně. Pojezdová kola tanku Panzer IV Ausf. F měla totiž průměr 470 mm, ale kola použitá u Pz.Sfl. IVb měla průměr 520 mm. Potřeba na míru vyrobených kol znamenala bezesporu vyšší náklady. Nabízí se tedy otázka, proč si konstruktéři raději nevypůjčili pojezdová kola z tanku Panzer III (od verze Ausf. E dál), která měla rovněž průměr 520 mm. Tato kola byla sice určena pro pásy o šířce pouze 360 mm, člověk by i přesto čekal, že jejich rozšíření vyjde levněji, než výroba úplně nových kol.

Z menšího počtu pojezdových kol (i když byla o kousek větší) je zřejmé, že podvozek samohybky byl o něco kratší než podvozek původního tanku (podle některých zdrojů to bylo o 35 cm). Díky tomu mohl být snížen i počet vratných kladek, které podpíraly horní část pásu (Panzer IV Ausf. F měl čtyři kladky, ale Pz.Sfl. IVb jen tři). Naopak pásy o šířce 400 mm byly z tanku převzaty bez úprav. Pojezdová kola byla odpružena pomocí listových pružin, tedy stejným způsobem jako u Panzer IV. Trup i kabina posádky se svým provedením velmi podobaly původnímu tanku, nešlo však ani zdaleka o stejnou konstrukci. Už jen samotná síla pancíře… PzKpfw IV verze F měl čelní pancíř silný 50 mm, ale u Pz.Sfl. IVb to bylo pouhých 20 mm. Konstruktéři rozumně usoudili, že samohybné dělo nepotřebuje vzhledem ke svému poslání extrémně silný pancíř. Bohatě stačilo, když jeho stěny odolaly průbojným nábojům z pušek a kulometů ráže 7,92 mm. Uspořená hmotnost byla využita pro těžkou zbraň.

V čelní stěně kabiny posádky byly na přání vojáků vytvořeny dva průzory. Ten vlevo byl opravdový a sloužil řidiči, ten vpravo byl falešný a sloužil zřejmě pouze k oklamání nepřítele. Řidič byl tedy jediný, kdo seděl v této části kabiny a ke své sedačce se dostával skrz vlastní nástupní průlez ve stropním pancíři kabiny. Dále vzadu byla na stropě kabiny posazena bojová věž… ano čtete správně, tato raná samohybka měla otočnou bojovou věž (i když nebyla otočná ani zdaleka v plném rozsahu). Čelní stěna věže byla její nejvyšší, směrem dozadu se boky věže snižovaly až k poměrně nízké zadní stěně. Strop věže zůstal otevřený, což bylo pro samohybné dělo považováno za vhodné řešení. Otevřený strop by představoval riziko při blízkém boji, kdy mohl nepřátelský pěšák do vozu snadno vhodit granát, tento styl boje se však u samohybného děla nepředpokládal. Naopak otevřený strop umožňoval lepší výhled, nezbytný pro pozorování dopadu granátů a případnou korekci míření.

SdKfz 165/1 při jízdních zkouškách, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele

Všechny stěny věže byly pro větší odolnost skloněné, díky čemuž byla základna věže poměrně široká. Proto musela být na bocích kabiny pod věží instalována jakási rozšíření, kopírující půdorys věže. Na čelní stěně věže byla přišroubována maska zbraně, která umožňovala její vertikální pohyb a chránila její brzdovratné zařízení. Zbraní vozu byla upravená verze lehké polní houfnice 10,5 cm leFH 18 (leichte Feldhaubitze), která dostala odlišovací označení leFH 18/1. Podstavec dovoloval zbrani měnit náměr v rozsahu od -10 do + 40 stupňů, horizontální odměr zajišťovalo natáčení celé věže, které bylo možné v rozsahu 35 stupňů na každou stranu. Houfnice používala dělenou munici (samostatně nabíjený granát a nábojnice s výmetnou náplní). Tříštivý granát ráže 105 mm vážil 14,81 kg a z hlavně vylétal rychlostí 470 m/s. Maximální dostřel zbraně se pohyboval okolo 10 650 metrů. Zásoba munice na palubě čítala úctyhodných 60 kusů. Houfnice leFH 18/1 dostala také dvoukomorovou úsťovou brzdu „tankového stylu“.

Posádku vozu tvořili čtyři vojáci. Již zmiňovaný řidič seděl jako jediný uvnitř trupu, zbývající tři muži měli svá stanoviště ve věži. Nalevo od zbraně seděl střelec. Pro míření měl na výběr ze dvou zaměřovačů. K přímé střelbě využíval zaměřovač Sfl.Z.F.1a, pro nepřímou střelbu pak zaměřovač Rundblickfernrohr 36. Za střelcem seděl na zvýšené sedačce velitel vozu, který měl zároveň na starost také obsluhu radiostanice. Jeho hlavním pozorovacím prostředkem byl binokulární dělostřelecký periskop Scherenfernrohr 14 Z f.Sfl. Posledním mužem na palubě byl nabíječ, který měl stanoviště napravo od děla. Žádnou zabudovanou sekundární zbraň vozidlo nemělo, vojáci však s sebou vozili dva samopaly MP 38 nebo MP 40.

V poličce na zadní stěně věže byla uložena radiostanice typu Funksprechgerät a, která v sobě kombinovala krátkovlnný přijímač i vysílač s dosahem cca 5 km. K radiostanici byl připojen reproduktor, díky kterému slyšeli komunikaci všichni vojáci ve věži. Za věží byl motorový prostor. U prvních prototypů byl použit benzínový šestiválec Maybach HL 66 P o výkonu 180 koní, pro sériovou výrobu se však počítalo se silnějším motorem Maybach HL 90 P20K. Převodovka byla typu Zahnradfabrik SSG46 se šesti stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním. Do palivových nádrží se vešlo 410 litrů benzínu, což stačilo na ujetí nějakých 240 km po silnici a cca 130 km v terénu. Nové samohybné dělo vážilo 18 tun a dokázalo vyvinout nejvyšší rychlost 35 km/h.

Geschützwagen IVb für 10,5cm leFH 18/1 v mnoha směrech předběhl dobu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele

Dva objednané prototypy byly zřejmě dodány koncem roku 1941. První vozidlo z deseti kusové nulté série pak bylo dokončeno v srpnu 1942, v září následovaly tři stroje, v říjnu čtyři a pak po jednom kuse v listopadu a prosinci. Oproti původním plánům dostaly nakonec „sériové“ stroje rovněž slabší motor Maybach HL 66 P, kterým byly osazeny i oba prototypy. K důkladnému vyzkoušení nových samohybných děl byla vytvořena speciální baterie Feld-Versuchs-Batterie, která byla následně zařazena do dělostřeleckého pluku 16. tankové divize. Tato baterie obdržela šest z deseti „sériových“ strojů a odvezla si je s sebou na východní frontu k ostrým bojovým testům. Zbylé čtyři stroje pak byly použity k výcviku.

O výsledcích zkušebního bojového nasazení popsaných děl literatura nehovoří. Vzhledem k tomu, že 16. Panzer Division byla koncem roku 1942 obklíčena a následně zničena u Stalingradu, je možné, že celá Feld-Versuchs-Batterie sdílela stejný osud, a proto se žádná hlášení o výsledcích testů zpět do Německa již nevrátila. Každopádně samohybná houfnice leFH 18/1 na podvozku Pz.Sfl. IVb se do sériové výroby nedostala. V porovnání s improvizovanými samohybnými děly, která v mezidobí Wehrmacht zavedl do své výzbroje, stál sice nový stroj o celou třídu výše, zbrojní úřad však spokojen nebyl. Pánové z WaPrüf 4 (oddělení zbrojního úřadu zodpovědné za vývoj dělostřeleckých zbraní) si totiž vzali do hlavy, že pořádná samohybka by měla umožňovat otáčení zbraně v plném rozsahu 360 stupňů a měla by také umět vlastní silou sejmout svoji zbraň z podvozku, aby tato mohla být použita v pevném palebném postavení na zemi.

Již počátkem roku 1942 proto zbrojní úřad spustil rozsáhlý program vývoje několika zcela nových samohybných děl, která by uvedené požadavky splňovala. 10,5 cm leFH 18/1 auf Pz.Sfl. IVb se tak rázem ocitla v nemilosti. Pro zavedení jako nový standard nebyla vhodná, protože nesplňovala poslední požadavky zbrojního úřadu. Zároveň byla příliš drahá na to, aby byla zavedena do výroby alespoň jako jakési dočasné řešení (než budou k dispozici ony nové „pořádné“ samohybky). Takovým levným dočasným řešením se totiž měla stát výrobně jednodušší samohybná houfnice Wespe, která elegantně zužitkovávala nepotřebné podvozky lehkých tanků Panzer II. Jakmile se v červenci 1942 potvrdilo, že montáž houfnice le FH 18 na podvozek Panzer II je proveditelná, bylo ihned rozhodnuto o zastavení projektu Pz.Sfl. IVb.

zadní pohled na Geschützwagen IVb für 10,5cm leFH 18/1 neboli SdKfz 165/1, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele

Jak zaznělo výše, z deseti postavených exemplářů jich na frontu odcestovalo pouze šest. Ze zbylých čtyř, které zůstaly v Německu, je více známo pouze o jednom. Ten byl zhruba v polovině roku 1943 rozebrán a jeho houfnice posloužila při vývoji jiného samohybného děla Heuschrecke IVb. Zbývající tři vozidla zřejmě potichu a bez slávy dosloužila při výcviku nových řidičů a dělostřelců.

Geschützwagen IVb für 10,5cm leFH 18/1 (Sf.) byl na svou dobu velmi moderně řešeným bojovým strojem. Na rozdíl od svého „bratrance“ Dicker Max byl poměrně obratný a pokud by výhledově dostal plánovaný silnější motor, byl by jistě ještě živější. Zachování motorového prostoru v zadní části znamenalo lepší vyvážení vozidla a bezesporu přispívalo i k jeho lepším jízdním vlastnostem. Instalace děla do věže s možností otáčení ve velkorysém rozsahu 70 stupňů velmi usnadňovala bojovou činnost. Na druhou stranu trojice vojáků měla ve věži rozhodně méně místa, než by jim poskytla pevná kabina postavená na stejně velkém podvozku. Šlo o první německou Selbstfahrlafette vyvinutou speciálně pro svůj účel. Tento stroj by se dal označit za promarněnou šanci. Další vývoj samohybných děl v Německu byl totiž výše uvedenými nesmyslnými požadavky zbrojního úřadu doslova zaveden do slepé uličky a Wehrmacht musel až do konce války využívat pouze samohybky, které původně vznikly jako „dočasné“ řešení.

VZNIK STROJE

POPIS STROJE

VÝROBA A NASAZENÍ

HODNOCENÍ

 

 

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje