prototyp Heuschrecke IVb od firmy Krupp, jedná se o pozdější verzi s ručně ovládaným zařízením pro sejmutí věže, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Začátkem roku 1942 zahájilo 4. oddělení zbrojního úřadu (WaPrüf 4) rozsáhlý program vývoje několika typů samohybných děl, která se měla v budoucnu stát páteří dělostřelectva německých nejen tankových divizí. Stroje vyvíjené v rámci tohoto programu byly vedeny pod označením Grille (cvrček) a Heuschrecke (luční koník), přičemž pod každým z nich vznikalo hned několik konkrétních typů (Grille 10, Grille 12, Grille 15 atd.). Požadavky zbrojního úřadu byly velmi náročné, a navíc se počítalo s využitím podvozků teprve vyvíjených tanků Leopard (VK 16.02) a Panther (VK 30.02). Bylo tedy nad slunce jasné, že tyto nové samohybky budou dostupné až za nějaký čas. Armáda však nemohla zůstat bez výzbroje, a proto bylo rozhodnuto o stavbě jakýchsi „dočasných“ typů, které by byly k mání rychle a saturovaly by potřeby vojska do okamžiku zahájení sériové výroby nových pokročilých vozidel. Možná vás to překvapí, ale těmi dočasnými typy se staly samohybné houfnice Wespe a Hummel.

Zhruba v polovině roku 1943 se však program Grille / Heuschrecke dostal do potíží. Nejenom, že vývojové práce nepokračovaly dost rychle (kvůli náročným konstrukčním požadavkům), ale byly zde i jiné externí vlivy. Jedním z nich bylo zrušení projektu tanku Leopard v roce 1943. Podvozek tohoto tanku měl přitom sloužit jako základ pro samohybnou houfnici ráže 105 mm, vyvíjenou v rámci programu Grille / Heuschrecke. Bylo tedy rozhodnuto, že pro nesení této lehké zbraně bude holt použit podvozek tanku Panther. Bohužel však velmi záhy přišla zpráva, že komponenty tanku Panther nebudou uvolňovány pro výrobu jiných vozidel, než samotných tanků, po kterých byla velká poptávka.

Zbrojní úřad měl najednou na krku pomyslný nůž. Projekt nové samohybné houfnice ráže 105 mm se de facto zastavil a výroba „dočasné“ náhrady v podobě Wespe měla zároveň podle plánu skončit v květnu 1944 bez možnosti prodlužování. Waffenamt tedy musel rychle najít nějaké řešení. Z toho důvodu se jeho představitelé rozhodli sáhnout po existujícím základu v podobě Geschützwagen III/IV. Šlo o podvozek vyvinutý pro samohybné dělo Hummel, který v sobě kombinoval součásti z tanků Panzer III a Panzer IV (odsud jeho označení Geschützwagen III/IV). Na tomto nosiči měla být instalována houfnice 10,5 cm leFH 18/1, převzatá ze staršího, již ukončeného projektu Sd.Kfz. 165/1.

první verze prototypu Heuschrecke IVb během zkoušek, mechanismus sundávání věže měl být podle plánu poháněn motorem vozu, což se však ukázalo v podstatě neproveditelné, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Až po sem jde o velmi racionální snahu řešit nastalou situaci rychle a efektivně (zužitkovat již existující prvky a tím pádem zlevnit a zrychlit vývoj nového stroje). Další požadavky zbrojního úřadu však toto vše doslova převrátily na hlavu. WaPrüf 4 si totiž přál, aby nový stroj dokázal vlastní silou bez pomoci jiné techniky sejmout svoji houfnici, aby tato mohla být použita v pevném palebném postavení na zemi. Navíc byla požadována možnost otáčení zbraně v rozsahu plných 360 stupňů. Návrhem stroje byla pověřena firma Krupp, která měla v této oblasti již bohaté zkušenosti. Aby výroba nového typu časově navazovala na plánované ukončení výroby Wespe, musel být návrh dokončen nejpozději v září či říjnu 1943.

Chystané vozidlo dostalo označení Heuschrecke IVb. Koncem května 1943 byl ze školy tankového vojska v Jüterbogu odeslán do továrny Krupp-Grusonwerk v Magdeburgu jeden exemplář samohybného děla Sd.Kfz. 165/1. Kruppovi dělníci z něj následně vymontovali houfnici leFH 18/1 ráže 105 mm, aby ji mohli použít pro navrhovaný nový stroj. Začátkem července 1943 pak do Magdeburgu dorazil také podvozek samohybného děla Hummel s výrobním číslem 320148. Nicméně již na průběžné schůzce konané 30. června 1943, informoval Krupp zástupce zbrojního úřadu, že kvůli instalaci zařízení pro sundávání zbraně, bude nutno podvozek z Hummelu upravit. A nemělo jít o nějakou kosmetickou úpravu, ale o poměrně zásadní přestavbu včetně přesunu motoru do zadní části.

Záhy se ukázalo, že ani houfnice leFH 18/1 nebude použita tak, jak je, ale budou na ní muset proběhnout změny. Zejména měla být použita nábojová komora z 10,5 cm Sturmhaubitze 42 (což byla také jedna z mutací leFH 18) a snad i část brzdovratného zařízení z protitankového kanonu Pak 40. Z původní bohulibé myšlenky využít existující komponenty tak vlastně nezbylo skoro nic. A důvodem všeho byly ony vcelku nesmyslné požadavky na plné otáčení zbraně a schopnost sejmout ji z podvozku vlastní silou. I přes tyto komplikace však zbrojní úřad trval na tom, že dvě uvedené vlastnosti jsou pro moderní samohybné dělo zcela zásadní.

první verze prototypu Heuschrecke IVb od firmy Krupp ještě nenesla na zádi trupu kola pro věž s houfnicí, takže zde mohl být umístěn tlumič výfuku, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

A co vlastně Waffenamt k těmto myšlenkám vedlo? U samohybných děl s omezenou horizontální pohyblivostí zbraně muselo být při větší změně směru palby přenastaveno celé vozidlo. Tyto časté drobné pohyby celého stroje byly příčinou častějších poruch pásů, hnacích i napínacích kol, spojek a koncových převodů zmíněných vozidel. Proto byl tedy požadován neomezený horizontální pohyb zbraně. V tomto případě sice použitá logika dávala smysl, ovšem proč hned tak radikální řešení? Možnost stranového pohybu zbraně v rozsahu např. 70 stupňů by určitě bohatě stačila a její dosažení by bylo konstrukčně mnohem méně náročné, než plná rotace.

Pokud opodstatnění prvního požadavku řekněme „kulhalo na jednu nohu“, pak důvody pro druhý speciální požadavek byly už přímo „beznohé“. WaPrüf 4 prohlašoval, že pokud bude možno přímo v poli ze samohybky sundat dělo a použít jej samostatně ve statickém postavení, může jeho „nosič“ poodjet jinam, takže nebude spolu s dělem představovat jeden a tentýž cíl pro nepřátelskou palbu, nebude docházet k jeho namáhání a opotřebení při střelbě a konečně může v mezidobí plnit jiné úkoly jako například navážení další munice. Ale k čemu by to vlastně bylo? Jaký by pak byl rozdíl mezi samohybným dělem a sestavou běžného vlečeného děla s polopásovým tahačem? Sundávat zbraň ze samohybky zkrátka postrádalo smysl… ve 4. oddělení zbrojního úřadu to však viděli jinak.

V červenci 1943 získal vyvíjený stroj své oficiální označení 10,5 cm leFH 18/6 (Sf.) auf Geschützwagen III/IV. Mimoto se pro něj ale používalo také mnohem jednodušší jméno Heuschrecke IVb. Heuschrecke znamená německy luční koník, což bylo celkem přiléhavé. Ramena jeřábu pro sejmutí houfnice, umístěná podél boků vozu, totiž při troše fantazie opravdu připomínala zadní nohy lučního koníka. V červenci 1943 bylo zadání pro firmu Krupp doplněno o návrh upravené verze nové samohybky, která by nebyla ozbrojená a sloužila by jako muniční vůz pro zásobování ostatních. Každá tři běžná samohybná děla měl doprovázet jeden muniční vůz.

To pozdější verze prototypu Heuschrecke IVb od firmy Krupp již nesla na zádi velká kola, která bylo možno připojit k sejmuté bojové věži a tuto pak vzít do vleku za vozidlem (prototyp na snímku má novější hnací kola), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Při návrhu nového stroje se konstruktéři firmy Krupp inspirovali svým starším projektem Sd.Kfz. 165/1. Houfnici plánovali umístit do bojové věže, která by umožňovala jak její otáčení do stran, tak její sejmutí z podvozku. Zkrátka z vozidla by se nesundával jen samotná zbraň, ale celá věž. V červenci 1943 dokončil Krupp návrh zařízení pro sundávání (a nandávání) věže i s houfnicí vevnitř. Samotný zvedák nebyl příliš složitý, protože jej tvořila soustava kovových profilů pospojovaných pomocí kloubů. Komplikovaný však byl mechanismus, který zvedák poháněl, tedy převáděl k němu sílu hlavního motoru vozu. Samotný Krupp se však zároveň musel omluvit, že vzhledem k obrovské vytíženosti svých závodů nebude schopen sériovou výrobu pohonného mechanismu pro zvedák zajistit dle časových požadavků zbrojního úřadu.

Waffenamt však trval na dodržení termínů a proto 5. srpna 1943 rozhodl o jakémsi dočasném řešení. První sériové kusy nového samohybného děla prostě nebudou mít vlastní zvedáky a k sundávání jejich věží bude sloužit jednoduchý portálový jeřáb se soustavou kladek. Rozebraný na jednotlivé části se měl tento jeřáb přepravovat na doprovodných muničních vozidlech. To znamená jeden jeřáb na tři samohybná děla. Krupp tedy připravil návrh požadovaného portálového jeřábu (Bockkran) a zbrojní úřad jej 3. září 1943 schválil a objednal výrobu 100 kusů.

Firma Alkett, která byla dodavatelem samohybné houfnice Wespe, se zřejmě nehodlala smířit s tím, že by nástupce jejich stroje měla navrhnout a vyrábět konkurenční Krupp-Grusonwerk. Proto se v Alkettu rozhodli, že připraví vlastní návrh nové generace samohybného děla, který bude splňovat náročné požadavky zbrojního úřadu a tím si zajistí pokračování lukrativního obchodu s armádou. I Alkett tedy dle zadání sáhl po houfnici ráže 105 mm a podvozku Geschützwagen III/IV (na kterém stál Hummel). Možnost sejmout zbraň z podvozku však konstruktéři v Alkettu řešili jinak, než jejich konkurence.

Původně plánovaný zvedák poháněný motorem byl u pozdějších prototypů nahrazen jednodušším "jeřábem" na ruční pohon. Zde jej vidíme v akci. Za vozidlem už leží připravený rám, na který se věž ukládala, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Protože naskočil do projektu o něco později, dokončil Alkett nákresy svého stroje až v září 1943. Ihned je představil zástupcům zbrojního úřadu a očividně si získal jejich pozornost. Také v tomto případě musel být podvozek z Hummelu dost výrazně přepracován včetně přesunutí motoru ze střední části do zádi. Ve střední části byl vytvořen bojový prostor a nad ním rozměrná věž s otevřeným stropem. Uvnitř věže bylo otočné „lože“, na které se upínala běžná vlečená houfnice 10,5 cm leFH 18/40, samozřejmě odstrojená z kol a zadních vzpěr. Kola a vzpěry se pak zavěšovaly na zádi trupu. Kvůli možnosti plného otáčení v podstatě neupravené houfnice musela mít bojová věž dost velký průměr, a proto bylo nutno trup pod věží o něco rozšířit do stran.

Na bocích podvozku, v prostoru nad pojezdovými koly, byl uloženy díly jednoduchého trubkového jeřábu na ruční pohon. Jeřáb se dal vztyčit přímo nad věží a trupem vozidla (trubky jeřábu se zasazovaly do připravených patek) a s jeho pomocí pak byla houfnice ze svého lože vyzvednuta. Poté k ní byla připevněna kola a zadní vzpěry a houfnice následně sjela z vozidla na zem po přistavené rampě. Samotné vozidlo si však žádnou takovou speciální rampu s sebou nevezlo (alespoň se o tom nikde nepíše a na fotografiích není nic takového patrné), takže ji nejspíš měl vést nějaký doprovodný stroj (případně si vojáci v poli museli vystačit např. s dřevěnými fošnami). Vyzvednutí houfnice z věže usnadňovala možnost otevřít čelní stěnu věže jako jakousi bránu. Po sejmutí z podvozku tedy stála na zemi úplně normální, sériová, vlečená houfnice leFH 18/40.

28. září 1943 se konala velká porada pracovníků WaPrüf 4, na které měly být oba konkurenční projekty posouzeny a jeden z nich vybrán pro sériovou výrobu. Připomeňme, že oba návrhy tehdy existovaly stále pouze ve formě dokumentace. Během jednání byly popsány hlavní výhody a nevýhodou obou konstrukcí. Předností samohybného děla firmy Krupp byla bezesporu rychlejší a jednodušší montáž a demontáž zbraně (samozřejmě při použití plánovaného motorového pohonu). Sejmutí houfnice u konkurenčního návrhu firmy Alkett bylo naopak dosti pracné.

bojová věž byla sejmuta, k jejím bokům byla přimontována kola a celý komplet byl za hlaveň houfnice připojen k vozidlu... škoda jen, že v praxi se toto řešení ukázalo jako zcela nepoužitelné, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Sundat kola a vzpěry z držáků na zádi trupu, dostat je nahoru k houfnici a namontovat, to vše byla čistě ruční práce a každé ze dvou kol přitom vážilo 145 kg a každá ze dvou zadních vzpěr 110 kg. Také následné svezení smontované houfnice dolů na zem asi nebylo úplně snadné. Bylo nutno připravit rampu, k houfnici připojit lana a při spouštění řádně kontrolovat a brzdit pohyb skoro dvě tuny těžkého břemene. A to ani nemluvíme o opačném procesu, kdy bylo třeba ony dvě tuny zase vytáhnout po rampě nahoru na trup vysoký necelé dva metry. Podle plánu měl spouštění a vytahování houfnice zajistit speciální naviják. Na fotografiích ani nákresech pozdějšího prototypu však žádný naviják vidět není. Vezlo jej tedy opět nějaké doprovodné vozidlo? Nebo se dělo spouštělo ručně za pomocí kladek? Tak jako tak je to jen další komplikace.

U návrhu firmy Krupp se z vozidla sundávala celá věž, která se pak na zemi uložila na čtvercový rám. Tento rám umožňoval plné otáčení věže i v pevném postavení na zemi. Věž posazená na rámu však byla dost nízká (z fotografií lze odhadovat, že to bylo cca 1 metr), takže uvnitř nebylo právě mnoho místa pro obsluhu a maximální vertikální náměr houfnice byl omezen na nějakých 20 stupňů. Doporučeným řešením tedy bylo vykopat pod věží dostatečně velkou a hlubokou jámu, která by poskytla prostor pro obsluhu i pro zákluz houfnice. Každému střízlivě uvažujícímu člověku je zřejmé, jak primitivní a nepraktické řešení to bylo. Když zcela pomineme nutnost ručně vykopat cca 2 kubíky zeminy, stačí si představit, jak by taková jáma pod dělem asi vypadala po prvním dešti. Vojáci by v ní stály po kotníky v bahně! Navíc při umístění věže na skalnatém místě, nebo na zmrzlé půdě by vykopání jámy vůbec nebylo možné. Ovšem zástupci zbrojního úřadu to viděli jinak a libovali si, jak futuristický stroj budou mít!

Za nevýhody Kruppova návrhu byly považovány vyšší výrobní náklady, složitost plánovaného pohonu zvedáku od hlavního motoru a fakt, že sejmutou houfnici nebylo možné vléct jiným strojem (byla přece i s celou věží a rámem prostě položena na zemi… nad vykopanou jámou). Konkurenční návrh firmy Alkett měl naopak tyto výhody: nižší pořizovací cena, využití standardní sériově vyráběné houfnice 10,5 cm leFH 18/40, možnost sejmutou houfnici v případě nutnosti přemísťovat běžným tahačem. Nevýhody představoval pracný způsob demontáže a montáže houfnice a fakt, že sejmutá houfnice nedovolovala plný horizontální pohyb při míření (byla to standardní houfnice na kolové lafetě). Za nevýhodu byl považován také fakt, že přední část brzdovratného zařízení houfnice nebyla nijak chráněna pancířem věže a byla tedy více zranitelná.

konkurent Heuschrecke IVb od firmy Alkett měl širokou věž, ve které byla umístěna běžná vlečená houfnice zbavená vzpěr a kol, k jejímu sejmutí se využíval jednoduchý jeřáb, jehož díly jsou uloženy na bocích podvozku, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Zástupci zbrojního úřadu se na zářijovém jednání shodli, že nejsou schopni jeden z projektů vybrat jako jednoznačně lepší, a proto mají být postaveny prototypy obou a finální výběr proběhne až po praktických zkouškách. Krupp přislíbil svůj prototyp dodat v říjnu a Alkett v prosinci 1943. Jejich testy pak měly proběhnout v lednu a únoru 1944. Plánované srovnávání prototypů však v praxi znamenalo odklad zahájení sériové výroby. Pokud však produkce stávajících samohybných děl Wespe skončí dle plánu v květnu 1944, nastane kvůli tomu tří až čtyř měsíční okno, během kterého Wespe již nebude ve výrobě a její nástupce ještě nebude ve výrobě. Zbrojní úřad vzal tento fakt na vědomí s tím, že výroba těžší samohybky Hummel ráže 150 mm přece poběží dál a výpadek ve výrobě lehčího stroje s houfnicí ráže 105 mm dokáže vykompenzovat.

Odpovědní pracovníci Waffenamtu tedy byli ochotni nechat vojsko několik měsíců bez dodávek nových samohybných děl, a to opět jen a pouze kvůli své posedlosti zcela nesmyslnou možností otáčení zbraně o 360 stupňů a ještě nesmyslnější možností jejího snadného sejmutí z podvozku. Mluvíme přitom o konci září 1943, o době, kdy se německá armáda na východní frontě již nalézala v defenzívě a její ztráty narůstaly. Ale zbrojní úřad si prostě řekl, že než aby vojákům dodal samohybné dělo, které nejde sundat z podvozku kdykoliv si vzpomenete, to jim raději nedodá vůbec nic! Je neuvěřitelné, že nikdo z nadřízených orgánů neučinil tomuto vrcholně nezodpovědnému konání přítrž a viníky exemplárně nepotrestal.

Krupp dokončil svůj prototyp 13. října 1943. Následovaly první jízdní testy a zkušební sejmutí a nasazení bojové věže za pomoci mobilního portálového jeřábu. Vše fungovalo bez významnějších problémů. Ještě do konce října se zbrojní úřad s Kruppem dohodl na zhruba dvacítce úprav a zjednodušení. Za všechny zmiňme jen dvě významnější, a to zeslabení čelního pancíře trupu z 30 na 20 mm a nahrazení složitého motorového pohonu zvedáku věže mnohem jednodušší hydraulickou pumpou, která sama mohla běžet jak na motorový, tak na ruční pohon. 21. ledna 1944 prodělal prototyp firmy Krupp také střelecké zkoušky.

vzpěry a kola houfnice 10,5 cm leFH 18/40 byly uloženy na zádi trupu, takže z vozidla šlo "vyextrahovat" kompletní běžnou houfnici, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Alkett dodal svůj prototyp zřejmě až v lednu nebo únoru 1944 a srovnávací testy obou vozidel pak proběhly 28. března 1944. Prototyp firmy Krupp vážil 24 tun, na délku měřil 657 cm a dokázal vyvinout nejvyšší rychlost okolo 38 km/h. Alkettův stroj byl o tunu těžší, o 63 cm delší a mohl se pohybovat rychlostí až 42 km/h. Oba stroje si ponechaly motor i převodovku z Geschützwagen III/IV. Tím motorem byl benzínový dvanáctiválec Maybach HL 120 TRM o výkonu 300 koní a tou převodovkou byla šestistupňová Zahnradfabrik model SSG 77. Oba stroje měly pětičlennou posádku a stejnou radiovýbavu v podobě stanice Fu.Spr.Ger. f. Množství vezené munice pro houfnici bylo také velmi podobné – 87 granátů u Kruppu a 85 u Alkettu. Prototyp Krupp měl sice menší nádrže, přesto však u něj bývá z nějakého důvodu uváděn větší dojezd.

Jedním z nových poznatků, který přinesly praktické testy obou vozidel, bylo omezení negativního náměru houfnice u prototypu Alkett při míření směrem dozadu. V zadní části vozu existoval přibližně 60 stupňů široký úhel, ve kterém nemohla houfnice pálit v náměru méně než +2 stupně (ve zbytku rozsahu byl možný negativní náměr -5 stupňů). Palbě s menším náměrem totiž překážely kola a vzpěry pro houfnici, uložené na zádi trupu. Dle zbrojní úřadu to byl samozřejmě ohromný problém, který bylo nezbytné nějak vyřešit.

To však ještě nebylo nic proti dalším připomínkám a požadavkům, se kterými WaPrüf 4 po srovnávacích testech přišel. Začněme tím, že WaPrüf 4 nechal obě firmy prověřit možnost založit sériovou verzi jejich samohybných děl na nově připravovaném univerzálním podvozku Einheitsfahrgestell Pz.III/IV, jehož vývoj v té době probíhal v rámci úplně jiného projektu. Proč už tak notně zpožděný vývoj nezdržet ještě takovouto zásadní novinkou, že ano? Když zástupci zbrojního úřadu viděli, jak z prototypu firmy Alkett sjede úplně běžná sériová houfnici na kolové lafetě a následně ji pak vozidlo může klidně vzít do vleku a táhnout za sebou, byly nejspíš u vytržení a přišli s požadavkem, aby i Krupp vymyslel způsob, jak by houfnice sejmutá z jeho stroje mohla být vlečena nějakým tahačem. Konstruktéři firmy Krupp si nejspíš ťukali na čelo. Nic takového v původním zadání nebylo a jak to asi mají teď zařídit, když z vozidla nesundávají jen zbraň, ale celou věž?! Zároveň dostal Krupp za úkol upravit konstrukci věže a/nebo podstavce pod ní tak, aby nebylo nutno pod složenou věží kopat žádnou jámu.

vozidlo firmy Alkett dostalo oficiální označení leFH18/40/2 (Sf.) auf Geschützwagen III/IV, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Vrcholem absurdity byl ale zřejmě úkol, který si z testů odnesla firma Alkett. Pánové z WaPrüf 4 byli sice na jednu stranu nadšeni tím, že ze samohybného děla Alkett lze získat standardní houfnici leFH 18/40 včetně kol, zároveň jim ale začalo vadit, že tato standardní houfnice vlastně nedokáže měnit stranový odměr v kýženém neomezeném rozsahu 360 stupňů! Sejmutá věž konkurenčního Kruppu to přece uměla. Proto úředníci požádali firmu Alkett, aby pro sejmutou houfnici ještě navrhla speciální podstavec, na kterém by se mohla otáčet a pálit libovolným směrem (tzv. Schiesspilz). Proboha k čemu?!

Jediným rozumným výstupem demonstrace prototypů tak zřejmě bylo rozhodnutí, že pro zvedák věže u samohybky firmy Krupp nemá být použit ani složitý motorový pohon, ani hydraulická pumpa, ale jednoduchý a levný převodový mechanismus na ruční pohon. A jaké tedy bylo celkové resumé srovnávacích zkoušek? Defacto žádné. Každý ze dvou výrobců měl dodat dvě zkušební baterie svých děl. Vozidla v každé baterii přitom měla kvůli další možnosti srovnání zahrnovat jinou sadu z navržených úprav (ano opravdu!). Každá baterie měla čítat 5 vozidel z nichž jedno by si ponechal zkušební dělostřelecký prapor a čtyři by byla odeslána k vybrané frontové jednotce k ostrým bojovým testům. V každé baterii mělo být navíc ještě jedno muniční vozidlo. Celkem tedy měla každá firma dodat 12 strojů.

Zástupce Kruppu i Alkettu přímo na místě oznámili, že výroba požadovaných vozidel si vyžádá 5 až 6 měsíců času, takže testování dodaných strojů bude možné nejdříve v září 1944. Od tohoto termínu bylo nutno počítat 3 měsíce na frontové zkoušky a další 2 měsíce na zapracování případných změnových požadavků. Pak teprve mělo přijít definitivní rozhodnutí o tom, který stroj vlastně bude zaveden do sériové výroby. No a od tohoto slavného okamžiku je třeba počítat ještě zhruba se 6 měsíci času na rozběhnutí výroby. Podtrženo a sečteno, první sériové samohybné houfnice ráže 105 mm dostane armáda nejspíš v září 1945. Co na tom, že výroba stávajících Wespe končí v květnu 1944? Když už se WaPrüf 4 jednou rozhodl, že vojáci na frontě klidně vydrží bez lehkých samohybných houfnic 3 měsíce, proč by nemohli vydržet rok? Děláme to koneckonců hlavně pro ně… počkají si sice, ale pak dostanou bojový stroj, jaký svět neviděl! Představte si, že z něj půjde sundat dělo, a to pak odtáhnout jakýmkoliv tahačem jinam. Kdo by odolal takové vymoženosti?

prototyp samohybného děla firmy Alkett byl ukořistěn spojenci a odvezen do Anglie, kde je dnes pravděpodobně součástí soukromé sbírky pana Kevina Wheatcrofta, zdroj: Flickr.com, Public domain, upraveno

Nešťastní konstruktéři obou zapojených firem se tedy pustili do práce. Bojová věž Kruppova stroje dostala na boky nové úchyty pro připojení kol, aby mohla být tažena za vozidlem. Když zrovna nebyla využívána, zavěšovala se tato kola na zadní stěnu trupu (podobně jako u Alkettu). Tomu však musela být záď trupu nejdřív uzpůsobena. Mimo jiné musel být původní horizontálně uložený tlumič výfuku nahrazen dvojicí jednoduchých vertikálních trubic bez tlumení. Zapřažení věže na kolech za tahač bylo řešeno velmi improvizovaně připojením za hlaveň houfnice.

V květnu 1944 se konaly jízdní zkoušky vlečené věže. S houfnicí, podstavcem a koly vážila věž 3,8 tuny a její vlečení mimo silnici se ukázalo jako takřka nemožné. 31. května 1944 byl projekt Heuschrecke IVb firmy Krupp oficiálně zastaven (a spolu s tím byla zrušena i objednávka na výrobu dvou testovacích baterií). Pro sériovou výrobu se tedy nyní již počítalo se strojem firmy Alkett. Produkce měla být zahájena co nejdříve. Připravený výrobní plán počítal s dodávkou prvních sériových vozidel již v říjnu 1944, následoval posun termínu na listopad, pak na prosinec, na leden a nakonec až na únor 1945. 12. prosince 1944 byl však celý projekt definitivně odpískán, takže nakonec nevzniklo ani jedno sériové vozidlo.

Heuschrecke IVb byl doslova ukázkou zpackaného zbrojního projektu. Nesmyslné požadavky, které vznikaly „od stolu“ a nikoliv z praxe a které se navíc v průběhu vývojových prací měnily, celý projekt doslova pohřbily. Odpovědní pracovníci WaPrüf 4 nedokázali odlišit, které vlastnosti bojového stroje daného určení jsou a které nejsou důležité. Nepochopili, co německá armáda v roce 1943 potřebuje a co hlavně bude potřebovat v letech příštích. Projekt po dva roky zbytečně zaměstnával drahocenné kapacity dvou zbrojních firem a mnoha úředníků zbrojního úřadu. Zatímco Rusové hrnuli na frontu primitivně jednoduché, ale plně funkční tanky po tisících, Němci plýtvali časem a penězi na detailní vyladění složitého stroje, jehož „speciální“ schopnosti by na frontě pravděpodobně byly využity jen zcela okrajově (pokud vůbec).

VZNIK STROJE

POŽADAVKY WAFFENAMTU

SUNDÁVÁNÍ VĚŽE

KONKURENČNÍ NÁVRH

POROVNÁNÍ NÁVRHŮ

PROTOTYPY

ZMĚNOVÉ POŽADAVKY

CELKOVÉ ZHODNOCENÍ

 

 

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje